FF: „Volba-část II“-34.Kapitola

Tak nám sice třetí série TVD skončila a máme před sebou pauzu, ale já jako „autor“ na pauzu nejedu, čili vám přináším další kapitolu mé povídky Volba (která tak nějak dostává nový rozměr, jelikož jsem se trefila s Elenou upírkou a předběhla děj seriálu :-) ). Všem přeji hezké počtení, budu ráda za komentáře a další díl v úterý!

34.

Elena ležela na bohatě zdobeném zlatobílém loži a tiše hleděla na kazetový strop jejich honosného hotelového pokoje. Nebylo to zas tak dlouho, co sem s Damonem dorazili a ona si na to upřímně řečeno pamatovala dost mlhavě. Ani nebylo divu, protože po jejich neradostné rozmluvě a nedotaženém milování nahoře na Ruském kole vypili společně ještě další dvě lahve burbonu a ona se poprvé jako upírka skutečně opila. Šlo to. A šlo to možná až moc dobře, protože z toho jak se dostali pryč z kola i z Prátru si pamatovala jen útržky. Tušila, že si zavolali taxi, ale nic přesnějšího nevěděla. Bohužel, ale onen rozhovor, který tam nahoře v oblacích vedli, si pamatovala až moc dobře a opravdu jí to trápilo.

Smutně si povzdychla a mrkla vedle sebe na lůžko, kde ležel Damon. Ten měl hladinu alkoholu v krvi nejméně dvakrát vyšší, než ona, takže spal jako dřevo, ale Elena i tak věděla, že dnes neusínal moc šťastný. A ona si přála, aby byl! Zasloužil si to a ona ho přece milovala! Jenže Stefana milovala taky, a ačkoliv se celý uplynulý týden snažila o něm nezmiňovat a pro jistotu na něj ani nemyslet, teď už jí to nějak nešlo. Chtě nechtě se její a Damonova společná dovolená pomalu blížila do poslední fáze a přesto, že měli ještě čas, brzy se budou muset vrátit do Mystic Falls a čelit Stefanovi, který tam provádí, kdo ví co! Ano, mohla by to snadno zjistit, kdyby zavolala Bonnie, nebo Caroline, ale ona k tomu za celou tu dobu, co byla pryč, nesebrala odvahu. Jen jim napsala pár krátkých zpráv a to bylo vše. Nechtěla na svůj domov a své přátele moc myslet, jenže teď neměla na výběr. A bolelo to… Hrozně moc. Náhle se jí po nich stýskalo a stýskalo se jí i po Stefanovi. Jenže současně měla strach ze setkání s ním a tak pořád dokola. Stesk, strach, smutek… Všechny tyhle emoce, tisíckrát zesílené její upíří podstatou se jí střídavě zmocňovaly a to už víc než dvě hodiny, co tu jen tak ležela a nemohla usnout! Sakra! Kdyby tak mohla tohle všechno nějak zastavit… Zarazit to… Vypnout… Ale ne! Neměla by takhle přemýšlet! Rozhodně by nikdy neměla přemýšlet o vypínání emocí! Netušila jak se ten tajemný upíří vypínač ovládá a ani to nechtěla moc zkoumat! Kdo ví, třeba stačí jen myšlenka, takže o tomhle okamžitě přestane uvažovat!

Jenže se jí to moc nedařilo. Pořád dokola viděla v duchu Damonovy zoufalé oči, když jí v slzách říkal, že nechce ztratit ji ani bratra i Stefanův zraněný pohled tam na hřbitově a pak v penzionu… Ne, už nemohla dál! Prudce vstala z postele a sáhla po hotelovém županu. Damon spal a ona si potřebovala pročistit hlavu! Musí tohle všechno překonat a jít dál a začít uvažovat konstruktivně! Ani nevěděla co přesně má v plánu, když jen tak nedbale oblečená vyklouzla na ztichlou hotelovou chodbu, ale situaci za ní vyřešil osud. Náhle se totiž na konci chodby otevřely výtahové dveře a z nich se smíchem vyklouzl mladý pár. Nejspíš tu trávili líbánky a dnes si ve městě jistě užili mnohem pohodovější den, než ona a Damon a Elena za to na ně najednou měla vztek! Jak se na sebe šťastně usmívají! Kdyby zažívali to co ona, Damon a Stefan jistě by se tak dobře nebavili! Ale i tak jí budou užiteční… Usmála se pro sebe a vyrazila k nim. Už dávno si byla v ovlivňování tak jistá, že moc dobře věděla, že zvládne klidně dva najednou, takže ovlivnit je a zatáhnout stranou do nyní ztemnělého hotelového salonku byla pro ni hračka. A utopit svou vinu, smutek a stesk v jejich krvi, také!

Damon se probouzel velice pomalu a neochotně a ještě než definitivně otevřel oči, bylo mu jasné, že má neskutečné štěstí, že je upír a upíři netrpí na kocovinu! Kdyby byl člověk, nejspíš by z postele nevstal minimálně dva dny! I s jeho nesmrtelností se mu mírně točila hlava a pachuť burbonu v ústech mu jasně dala najevo, že se teď pár dní nenapije! Kruci, co se to jen v noci všechno stalo? Naprosto přesně si pamatoval na svůj pitomý nápad, vzít Elenu na romantickou večeři na Ruské kolo i na to, jak zle mu na něm bylo! A taky si vzpomínal, jak ho chtěla rozptýlit milováním, ale vůbec se jí to nedařilo a jak to pak řešila alkoholem… Hm, báječné řešení! Ale co bylo dál? Další události měl mírně zamlžené, ale jak o nich začal soustředěně přemýšlet, náhle se mu začaly v hlavě zjevovat nepříjemné obrazy a v uších mu zněly jeho vlastní věty, za které by si nejradši nafackoval! Kruci, co to jen vyváděl?! A co to Eleně povídal?! Ne, že by to všechno nebyla pravda a že by to tak vážně necítil… někdy. Ale to ona neměla nikdy slyšet! Do háje! Celou dovolenou se obloukem vyhýbá jakékoliv větší zmínce o Stefanovi a pak se zpije pod obraz a všechno to na Elenu vybalí! Tohle se nemělo stát! Nechtěl jí už tak komplikovanou situaci s její přeměnou ještě víc komplikovat milostnými problémy a teď se mu to báječně podařilo! Zatracenej alkohol!

Vůbec se mu nechtělo otevřít oči a vstát, protože někde vedle sebe jasně slyšel tlukot Elenina srdce, které mu svou frekvencí dávalo jasně najevo, že jeho majitelka je dávno vzhůru a on nechtěl čelit tomu, co se mezi nimi včera stalo! Jenže neměl na výběr… Nemohl tu ležet navěky a navíc ani netušil kolik je hodin a oni toho museli dneska dost stihnout… Pokud tedy bude mít Elena ještě zájem s ním po včerejšku něco stíhat. V duchu si tedy povzdychl, obrnil se proti tomu, co mělo následovat a pomalu otevřel oči. Elena ležela vedle něj na lůžku, oblečená v noční košilce a hotelovém županu a… Usmívala se na něj! Hm, tak tohle tedy nečekal… „Dobré ráno.“ Řekla vesele a něžně ho pohladila po tváři. „Ehm, dobré. Kolik je hodin?“ Vypadlo z něj a opět si pro sebe vynadal. Neskutečně duchaplná odpověď! „Teprve sedm, klidně ještě můžeš spát, jestli chceš.“ Přisunula se k němu blíž a položila hlavu vedle něj na polštář. „Ne, díky…“ začal nejistě a pak jí velice opatrně pohlazení oplatil. Pořád čekal, kdy na něj začne být nepříjemná kvůli včerejšku, nebo kdy to začne zase plačtivě rozebírat, ale k ničemu takovému nedošlo. Elena vypadala naprosto vyrovnaně a dokonce slastně přivřela oči, když se konečky prstů dotkl její tváře. Jenže on o tom nejspíš potřeboval mluvit, to věděl jistě! Nemůže prostě předstírat, že se nic nestalo… Ono se stalo!

„Zlobíš se na mě?“ Ozval se tedy po chvíli nezvykle pokorně, ale ona jen otevřela oči a znovu se usmála. „Ne, proč?“ „Kvůli včerejšku…“ „Vůbec ne, nemůžeš za to, že ses tam nahoře bál, ani za to, že jsem tě opila.“ Uchechtla se, ale on si povzdychl a znovu jí opatrně pohladil. „Ale já myslím spíš za to, co jsem říkal. Hele mrzí mě to, vážně. Nějak jsem to tam nezvládnul, ale nemyslel jsem to tak… No, možná myslel, ale nechci, aby ses kvůli tomu trápila.“ Zvedl její dlaň ke rtům a něžně jí políbil. Ale Elena se nepřestávala usmívat. „To nic, miláčku. Já jsem ráda, že jsi mi to řekl. A navíc pro tebe něco mám. Možná ti pomůže, když si tohle přečteš.“ Podala mu přeložený list papíru, na který si vzpomněla až dnes ráno a který hned potom, co se vrátila ze svého, ehm malého nočního lovu, vydolovala z kabelky. Ano, z té kabelky, kterou jí Damon koupil na cestu z Mystic Falls. Zastrčila ho tam minulý týden jen proto, že ho nechtěla nechávat v penzionu a úplně na něj zapomněla. Ale teď se perfektně hodil, protože dával alespoň maličkou naději, že by se Stefan třeba časem mohl vyrovnat s tím, že ona a Damon už nejsou jen přátelé a že s tím možná tak trochu i počítal, což bylo sice možné vyčíst jen mezi řádky, ale ona byla přesvědčená o tom, že to tam je!

Damon si od ní list nejistě vzal, ale hned jak ho rozložil a mrkl na podpis, viditelně ztuhl. „Ale to přeci nemůžu číst, je to pro tebe.“ Ozval se zaraženě, ale ona jen mávla rukou. „Ovšem že můžeš, když ti to dovolím. A navíc pochybuju, že zrovna ty jsi vášnivým zastáncem listovního tajemství.“ Setřela ho a on odevzdaně sklopil oči k textu psanému rukou jeho bratra.Bez zájmu přeskočil prvních několik řádků, na kterých se Stefan omlouval za to, jak v penzionu reagoval a konečně se dostal k tomu, co měla nejspíš Elena na mysli:

„….Ani nevíš, jak hrozně rád bych jel s vámi, ale myslím, že by to nebylo moudré. Potřebuješ se se vším vyrovnat a já bych ti se svou labilitou asi moc nepomohl. Takže to ber tak, že vám přeju šťastnou cestu a přesto, že nejsem z toho výletu nadšený, přeju vám ho. Užijte si to a až se vrátíte, budu tady. Slibuju…“

Stálo v dopise a Damon k Eleně nejistě zvedl oči. Jako by se ptal: „No a co já s tím?“ „Nic moc to není, jen mě napadlo, že ta úplně poslední slova by ti… tedy, by nám mohla dát nějakou naději, že to všechno nemusí skončit tragicky.“ Zašeptala Elena povzbudivě a Damon znovu sklopil oči k papíru. Moc se mu to sice nezdálo, ale na jednu stranu by možná Elena mohla mít pravdu. Sice Stefan píše, že není nadšený z toho, že oni dva budou spolu dva týdny sami, ale zase nezapomíná dodat, že bude čekat. Takže možná… Možná by mohl pochopit jejich současnou situaci, protože on ho opravdu nechtěl ztratit! Tolik věcí už si navzájem udělali a tolik si ublížili, ale ve výsledku jim stejně jednomu na druhém záleželo… tedy jemu na Stefanovi určitě! „Díky.“ Usmál se na Elenu a odložil dopis na noční stolek. „Nemáš zač…“ Odvětila a přitulila se k němu. „Uvidíš, nějak to zvládneme. Zvládli jsme spoustu horších věcí a já přeci nechci, abyste se ty a Stefan, kvůli mně nenáviděli.“ „Já vím. Máš pravdu, nějak to spolu zvládneme, ale teď už o tom nebudeme mluvit, co ty na to? Máme ještě pár dnů pro sebe a já nechci, aby nám naši dovolenou pokazily nějaké tragické řeči a úvahy.“ Řekl pak Damon zcela rozhodně a Elena vděčně přikývla. Opravdu nemělo smysl to řešit teď a bez Stefana!

„Tak fajn, takže kolik jsi říkala, že je hodin?“ „Sedm“ „Hm, tak fajn, to znamená, že máme tři hodiny času na to, abychom si sbalili věci a dostavili se na letiště a pak…“ odmlčel se a Elena na něj napjatě pohlédla. „Pak co?“ Oči se jí rozzářily zvědavostí a on se poprvé za dnešní ráno šťastně usmál. „Pak nás čeká Zurich-airport.“ Odvětil a Elena na okamžik zaváhala. Nebyla zas až tak docela zběhlá v Evropském zeměpise, takže jí chvíli trvalo uvědomit si, kde že ten Zurich vlastně je, ale pak jí to došlo a pozvedla obočí. „Švýcarsko?“ Řekla nejistě a Damon přikývl. „Ano, Švýcarsko. Říkal jsem si, že letních radovánek a památek jsme si užili už dost, takže to chce změnu. No a horská střediska v Alpách jsou ideálním místem, pro zimní zábavy a sporty. Co ty na to? Zalyžujeme si spolu?“ Chystal se jí něžně obejmout, ale Elena se od něj náhle odtáhla a ve tváři se jí objevil poměrně zaražený výraz. Damona na okamžik napadlo, jestli přeci jen nechce znovu začít řešit to, co před chviličkou uzavřely a jeho úsměv pohasl, ale ona pak náhle sklopila oči a povzdechla si. „Co je?“ Zajímal se nejistě a ona na něj znovu pohlédla s výrazem, který nejvíc ze všeho připomínal stud. „Musím ti něco říct…“ začala a on byl pořád zmatenější. „A co?“ Elena se rozhlédla, jako by se ujišťovala, že je nikdo neposlouchá (což nedávalo v zamčeném hotelovém pokoji moc smysl) a pak mu ukazováčkem naznačila, aby šel blíž. Damon se naklonil těsně k její krásné tváři a ona se natáhla k jeho uchu.

„Já neumím lyžovat.“ Zašeptala mu důvěrně s hranou tragičností a Damon měl co dělat, aby se nerozesmál nahlas. On už myslel, kdo ví co… Ale tohle ho popravdě taky trochu překvapilo. „Neumíš?“ „Ne…“ „A to jako vůbec?“ „Ani trochu.“ Hmmm“ protáhl a zatvářil se, že usilovně přemýšlí. „Popravdě řečeno, nikdy jsem na lyžích nestála. To víš, v okolí Mystic Falls není zase tak závratné množství sjezdovek a když na to přijde, tak tam skoro nikdy není ani sníh!“ Dodala s povzdechem a on si na oko povzdechl s ní. „No, tak to budeme muset napravit.“ Dodal pak a náhle jí se smíchem držel v náručí. „Jak napravit?“ Znejistěla a on jí za odměnu políbil. „Naučím tě to.“ „Hmm“ „Co?“ „Nic, jen jsem ráda, že jsem nesmrtelná!“ Popíchla ho a ona se zatvářil dotčeně. „Ale no tak, myslíš, že to nezvládnu?“ Elena pokrčila rameny a opětovala mu polibek. Pak se ale náhle zatvářila dost rozverně a laškovně mu prohrábla vlasy. „No dobře, tak budeme lyžovat, ale teď jsi přeci říkal, že máme ještě čas. Kolik že? Tři hodiny?“ „Zhruba.“ Přikývl a ona mu vleže ovinula paže kolem krku. „

„Hm, a co kdybychom dokončili to, na co tam nahoře na Ruském kole nedošlo?“ Věnovala mu svůdný úsměv a Damon okamžitě pochopil, co má na mysli (a rozhodně nebyl proti). „Hmm…“ Pohladil jí láskyplně po tváři a velice něžně začal kroužit rty kolem jejích úst. „To má být ano?“ zapředla a on se na oko zamyslel. „Když jinak nedáš…“ Dodal pak, ale oči už mu dávno zářily potlačovanou vášní. „Nedám. A navíc…“ Sjela mu dlaněmi po nahé hrudi a on slastně přivřel oči. „Už mě hrozně dlouho zanedbáváš!“ Poukázala rozverně na to, že se naposledy milovali po plese, což už bylo víc než čtyřiadvacet hodin (a to bylo pro ně dva hodně!). „No nepovídej, tak to budu muset napravit…“ Zašeptal smyslně a jediným pohybem jí rozvázal pásek županu… To co následovalo dál, se dalo s klidným srdcem označit jako dostatečné napravování…

„Neměli bysme s tím balením už pomalu začít? Už je po deváté…“ Naznačila s úsměvem Elena, ale Damon jí dál něžně objímal a hladil po celém těle. Jako by se vážně rozhodl, že jí ten čtyřiadvacetihodinový nezájem vynahradí se vším všudy! Byli spolu v posteli už přes dvě hodiny a jemu to pořád ještě nestačilo. „Haló, slyšíš mě?“ Ozvala se důrazněji a on se jen pousmál. „Slyším tě naprosto perfektně!“ Odvětil a dál se věnoval své dosavadní činnosti, která jí sice byla neskutečně příjemná, ale opravdu by už měli vstát a začít se chystat na cestu! „No tak, nestihneme to…“ zašeptala mu do ucha a on se zatvářil útrpně. „Víš, co by měla být výhoda nesmrtelnosti? Že máš na všechno dost času! Ale pro nás dva to zdá se neplatí!“ Stěžoval si, zatímco jí něžně líbal na krk a na levé rameno. „A kdo za to může, co? Pro mě za mě se můžeme na Švýcarsko a lyžování klidně vykašlat, zůstat tady a dosyta se věnovat tomu, co jsme teď dvě hodiny tak svědomitě dělali.“ Mrkla na něj, ale on zavrtěl hlavou. „Kdepak, máme to domluvené a stejně jsem tě prokoukl, abys věděla. Ani omylem ti nejde a to zůstat tady, ale chceš se vyhnout lyžování, přiznej se!“ „No dobře, máš pravdu, přiznávám se.“ Usmála se na oko zahanbeně a něžně mu zapletla prsty do vlasů. „Ale tím pádem už vážně musíme jít.“ Dodala pak skutečně trochu smutná a on jí poslušně pustil, ale pak se nad ní ještě jednou naklonil a v okamžiku, kdy chtěla vstát, jí stlačil zpět do polštářů.

„Jen hezky lež a odpočívej, já to udělám.“ Usmál se na ni a ona jen povytáhla obočí. „Ale, ale čímpak jsem si takovou péči zasloužila?“ „Ber to jako náhradu toho zpackaného romantického večera, co jsem včera naplánoval.“ „Nemusíš mi to vynahrazovat.“ Zašeptala a věnovala mu láskyplný úsměv. „Já si dovedu zabalit sama.“ „To já přeci vím.“ Zasmál se a vyskočil z postele. „Ale stejně to udělám já. Ikdyž nejdřív…“ zamířil k chladícímu boxu. „Co bys řekla na snídani?“ Elena chvilku mlčela, ale pak se usmála a přikývla. Damon nelenil a v minutě vedle ní na lůžku přistály obvyklé tři sáčky krve. „Sleduješ? To už je druhá snídaně do postele, kterou jsem, kdy komu dal.“ Komentoval to hrdě, ale ona sáčky rozpačitě zvedla. „Ale to je moc, mě by stačily dva, nebo jen jeden…“ Vykrucovala se, protože žízeň z pochopitelných důvodů (o kterých neměl Damon samozřejmě ani tušení) téměř neměla, ale on byl v mžiku u ní a starostlivě jí vzal za ruku. „Ty nemáš žízeň? Vždyť jsi naposledy pila z toho kluka včera po poledni a to už je docela dávno. Není ti něco?“ Elenu jeho péče dojala a honem zavrtěla hlavou. „Ne, vůbec nic mi není…“ Horečně přemýšlela, jak ho má uklidnit, protože se pořád tvářil nejistě a pravdu mu v žádném případě říct nechtěla a pak jí napadla geniální výmluva (která byla výmluvou vlastně jen tak napůl). „Já jen že bych se měla asi vážně trochu krotit. Víš, ten korzet a pak ty džíny včera … Za chvíli se budu bát vlézt na váhu.“ Poslední větu řekla s mírným pousmáním, a opravdu doufala, že jí na to Damon skočí (ikdyž to skutečně nebyla tak docela lež…). A skočil!

Úlevně se na ní usmál a pak jí něžně objal kolem pasu. „Ale no tak, přeci si s tímhle nebudeš dělat starosti? Věř mi, absolutně nemáš důvod se krotit, a i když budeš dál takhle pokračovat, budeš pořád stejně krásná, jako jsi teď. Možná i krásnější! A já se navíc nebudu muset bát, že ti při vášnivějším objetí zpřelámu žebra.“ Dodal se šibalským úsměvem a ona se neubránila smíchu. „To byl vážně nádherný kompliment.“ Povzdechla si pak, ale musela uznat, že jí jeho slova potěšila. „Viď? Já vím jak potěšit dámu. Ale teď už se v klidu pusť do té snídaně a já jdu na ty kufry!“ Věnoval jí poslední polibek na tvář a hbitě vyrazil k zavazadlům.

„Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ Jan Werich