FF: „Volba-část II“-36.Kapitola

A máme tu čtvrtek a s ním i další kapitolu mé povídky Volba. Přeju pěkné počtení a jestli mohu trochu „spoilerovat“, tak už se nám pomalu blíží další katastrofa. V téhle kapitole ještě ne, ale už není daleko… Tak si užijte klid před bouří a komentujte! Další díl v neděli (ale až večer).

36.

„Tak co, jak se ti líbí ubytování?“ Zajímal se Damon, když převzal od poslíčka kufry a vrátil se za Elenou do obývacího pokoje jejich apartmá v čtyřhvězdičkovém hotelu Firefly Superior na jižním okraji Zarmattu. „Co myslíš? Jak se mi asi může líbit obří apartmá s krbem, nádhernou koupelnou a přepychovým vybavením?“ Zavrněla a nadšeně ho objala kolem krku. Vážně to tu bylo víc, než dokonalé!

Poctivý dřevěný strop, podlaha i obložení dávala jejich pokoji svérázné vzezření horské chaty a luxusní nábytek s ním velmi zajímavě kontrastoval. No a krb byl naprosto úchvatný! Přesto že vněm oheň zatím nehořel, pouhá představa toho, jak se u něj večer společně schoulí, v ní vyvolávala nádherný pocit bezpečí a domácí pohody.  „Takže líbí?“ Zvedl jí Damon nečekaně do náručí a ona přikývla. „Celý hotel je nádherný a prý tu mají i krytý bazén a lázně. Nechceš se vykašlat na lyžování a prohlédnout si je?“ Navrhla zdánlivě vážně, ale přitom chtěla Damona jen pozlobit, Opravdu se na svah docela těšila. On však jen zvedl oči vsloup a pak i s ní v náručí zamířil k proskleným dveřím na terasu. „Bazénů a lázní jsme si užili dost.“ Usmála se pak, když jí velice opatrně posadil na široké dřevěné zábradlí a pevně jí objal. „Ale podívej se, jak krásně je tady! O to nesmíme přijít.“ Mávl rukou a ona musela uznat, že celá ta zasněžená nádhera kolem s Matterhornem v pozadí za to skutečně stojí.

„No, jak myslíš, ale mám takovou drobnou poznámku.“ Odvětila pak s pohledem upřeným na vzdálené sjezdovky. „Ano?“ „Nechybí nám něco? Například lyže, vhodné oblečení a tak?“ Zajímala se, ale on jen mávl rukou. „Dej mi tak půl až třičtvrtě hodinky a všechno nám obstarám.“ „Sám?“ Pozvedla obočí a on jen hrdě přikývl. „Ovšem, myslíš, že to nezvládnu? A navíc… Nic ve zlém, lásko, ale ty se v lyžích asi moc nevyznáš.“ Neodpustil si rýpnutí a ona na něj nazlobeně vyplázla jazyk. „No a? Na to tě přeci mám, ne?“ neodpustila si vlastní popíchnutí a on se zatvářil na oko zničeně. „Hm, tak to díky. Jestli mě máš jen na to…“ „Ale ne, miláčku.“ Pocuchala mu rozverně vlasy a pak se natáhla k jeho uchu. „V ložnici taky nejsi k zahození.“ Zašeptala a on jí se smíchem objal. „No, tak to mám dobré.“  Přikývl s hranou úlevou a pak jí něžně políbil na tvář. Ale než ho mohla pevněji obejmout a dostat se někam dál, pustil jí a vyrazil pryč. „Za pár minut jsem zpátky.“ Křikl ještě a zamířil na chodbu. Měl to dobře promyšlené, takže velice dobře věděl, kde a co má shánět. Možná mu to nebude ani tu půlhodinu trvat!

Elena tím pádem ale v pokoji osaměla, a když se po chvíli nabažila nádherného výhledu a prošla si několikrát celé apartmá, které vážně stálo za to, začala se celkem nudit. Nemohla se ani převléknout, protože neměla do čeho. Měla kufr plný šatů na jarní a letní dovolenou a to jí teď bylo celkem na nic. S povzdechem se posadila na pohovku před krbem a mrkla na hodinky. Ach jo, Damon odešel teprve před pár minutami! Co tu bude dělat? Sice tu byla televize, barová skřínka i hudební věž, ale než se dostala ke zkoumání něčeho z toho, ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře. „Ano?“ Odvětila zvědavě a do apartmá nahlédl mladík v uniformě hotelu. „Dobrý den, madam. Pokud dovolíte, zapálím vám krb.“ Navrhl trochu nesměle a ona ho kývnutím pozvala dál. Sice mluvil anglicky dost nesrozumitelně, ale líbil se jí a přišel jako na zavolanou. Oheň jí v krbu vážně chyběl a navíc… Navíc už měla zase celkem žízeň, a jelikož to nebylo ani tři hodiny, co měla konzervovanou krev na pokoji ve Vídni, nepočítala s tím, že jí Damon, až se vrátí, navrhne svačinku. A i kdyby ano, musela před ním přeci zachovat dojem, že se snaží krotit, aby neměl podezření, že mu předtím lhala. Ikdyž by se tedy asi krotit měla, protože dnes už měla na kontě kromě tří transfuzních sáčků i ten mladý pár z Vídeňského hotelu, jenže… Jenže se jí nechtělo mít žízeň a ten mladík byl navíc velice přitažlivý, což znamenalo, že jí jeho krev bude jistě chutnat. Poslíček zatím zapálil v krbu oheň a chystal se k odchodu, jenže se k němu nedostal… Tedy dostal, ale až po pár minutách, ovlivněný a se slušivým kapesníkem kolem krku…

Eleně tahle příjemná příhoda báječně zkrátila čekání, a když se Damon po pár desítkách minut objevil (i s poslíčkem, který mu se všemi těmi věcmi pomohl), ani jí nepřišlo, že byl dlouho pryč. Opět mu neřekla ani slovo o tom, že si zalovila v jeho nepřítomnosti a on neměl pochopitelně nejmenší tušení, že jeho milovaná není živa jen z lovu po jeho boku a konzervované krve. Bezstarostně jí podal vhodné oblečení (černomodrou bundu a kalhoty) a další potřebné věci a ona ho za to odměnila něžným úsměvem. Sice měla trochu problém se do toho všeho obléknout, protože na sobě nikdy nic podobného neměla, ale s jeho pomocí to nakonec zvládla. „Sluší ti to.“ Pochválil jí, přesto, že ona se v tom moc sexy necítila, ale musela uznat, že jemu to jeho (samozřejmě celé černá) fakt sekne. „Tobě taky.“ Usmála se na něj a následovala ho pryč z jejich přepychového apartmá. Snad se sem vrátí v celku! Napadlo jí, ale pak se v duchu okřikla. Samozřejmě, že ano. Je upír! Nemůže se jí nic stát a i kdyby mohlo, Damon by to nikdy nedovolil! Bude to bezva a určitě jí to půjde…

Uklidňovala se, ale když dorazili do recepce a Damon si tam vyzvedl ještě další potřebné vybavení, optimismus jí trochu přešel. Lyže v jeho rukou vypadaly neznámě a nebezpečně a ona pomalu ztrácela odvahu. „Určitě mi to nepůjde.“ Povzdechla si, ale on jen zavrtěl hlavou. „Určitě ti to půjde, Eleno!“ „Hm, ale nechceš mě vzít někam tam, že ne?“ Mávla rukou směrem, kterým z jejich terasy zahlédla nestravitelně obří sjezdovky, ale on jí jen něžně objal volnou rukou kolem ramen (sice bylo maličko podezřelé, že zvládne všechno zbylé vybavení pobrat jen jednou, ale jemu to bylo zjevně fuk). „Neboj, vezmu tě někam, kde se to snadno naučíš.“ „Hm, takže budeme lyžovat mezi dětmi, co?“ „Ale ne. No… Spíš bych řekl, že na sjezdovce pro začátečníky, co ty na to.“ Elena mohla jen přikývnout, ale to už jí vedl kamsi za jejich hotel a ona si zoufale povzdechla. Ne, už se moc netěšila!

A když pak konečně dorazili k lanovce, optimismus jí opustil docela.  „Tohle moc začátečnicky nevypadá.“ Namítla téměř plačtivě, jenže on se jen usmál. „Neboj, není to tak vysoko, kdyby bylo, tak mě tam nikdo nedostane.“ „Není, jo?!“ Ukázala na lanovku, která sice skutečně nevedla na extrémně prudký svah a Damon si skutečně vybral takovou, která nebyla od země nikdy výš, než pár metrů, ale Eleně to připadalo jako Mont Everest! „Neboj!“ Pomohl jí nastoupit a ona mohla jen s vzrůstajícím neklidem sledovat, jak se odlepují od země. Radši zavřela oči a neotevřela je, odkud s Damonovou asistencí z lanovky nevystoupila. Trochu se bořily do sněhu, ale bylo to hrozně zvláštní a vlastně i hezké. A taky byl odtud nádherný výhled, takže se na chvíli uklidnila. Jenže Damon nelenil a dovedl jí na začátek poměrně mírného a krátkého bočního svahu, uzpůsobeného jako sjezdovka pro začátečníky… Ikdyž Švýcarská představa o začátečnících se Eleně moc nezdála, jí i tohle připadalo trochu moc profi!

„Co je?“ Zajímal se Damon, když viděl její zaražený výraz a ona jen mávla rukou. „Nic, jen jsem fakt vděčná za nesmrtelnost. No nic… Dej sem ty lyže.“ „Fajn.“ Usmála se a složil před ní do sněhu zbrusu nové Carvingové lyže. „Doufám, že jsem vybral správně.“ Řekl si pak spíš pro sebe, ale Elena se okamžitě ozvala. „No, mě se líbí.“ „Vážně?“ „Jasně, mají roztomilý vzorek.“ Poukázala na jejich designové řešení a Damon se neubránil smíchu. „Aha. No, to mě těší, ale tak jsem to nemyslel.“ „A jak tedy?“ „Spíš ohledně typu, jízdních vlastností, třídy, velikosti a dalších parametrů.“ „Hm, tak to mě moc nebere.“ Mávla rukou, ale on jen protočil oči. „Ale na tom záleží, zda ti to na nich půjde nebo ne, víš.“ „Mě to na nich stejně nepůjde.“ Popíchla ho a on si odevzdaně povzdechl. „Ty jsi neskutečná pesimistka, víš to? Samozřejmě, že ti to půjde, jen jestli jsem to koupil správně. Vzal jsem ti dámskou verzi, ale výšku a váhu jsem musel tipnout.“ „To ses klidně mohl zeptat. Měřím 165 centimetrů, jestli ti to nějak pomůže, ikdyž teda nechápu co to má co dělat s lyžemi a když jsem se vážila naposledy, měla jsem 52, ale k tomu si rozhodně něco připočti.“ „Hm, tak to jsem dobrej, celkem jsem to trefil.“ „Dík, že mi to říkáš. Alespoň teď bude jasné, že se válím v závějích jen díky své nešikovnosti.“ „Tak dost negativismu a šup.“ Donutil jí vklouznout do vázání a pak kopnutím zacvakl i ty svoje. „Hotovo!“ Usmál se na ní ale ona se raději ani nehla.

„Hm a co teď?“ Pípla pak, a nejistě se rozhlížela po ostatních lidech na sjezdovce, kteří se buď s partnerem, nebo s instruktory učili jak na to. Vypadali dost komicky a polovina z nich byla značně uválená od sněhu. Ano, nebude to trvat dlouho a bude vypadat podobně, možná hůř! „Chceš to vzít podle mě, nebo podle příručky?“ Mávl jí před očima odbornou knížečkou, kterou k lyžím dostal, a Elena odevzdaně mávla rukou. „Nechám to na tobě.“ „Hm, tak příručka říká toto…“ nalistoval příslušnou stránku a odkašlal si: „Při carvingovém oblouku jsou nohy od sebe alespoň na šíři ramen. Fáze zahájení oblouku je typická nakročením a zatížením vnitřní lyže s postupným vkloněním do oblouku a ve směru oblouku, aby zůstala v záběru špička lyže. Fáze vedení oblouku je již jízdou po hranách obou lyží, s tělem vkloněným do oblouku, pohledem ve směru oblouku a zachováním širšího postoje. Fáze výjezdu z oblouku je bez smyku, těžiště se krátce vrací nad lyže a plynule navazuje fáze zahájení dalšího oblouku…“

Odrecitoval jí hrdě, ale Elena na něj jen nechápavě zírala. „Co ty na to?“ zajímal se pak a ona se zamyšleným výrazem přikývla. „Hm, a výtisk v angličtině jsi nesehnal?“ „To bylo anglicky, lásko.“ „Aha, no… A co třeba transkripci pro lyžařské antitalenty?“ Damon se smíchem odhodil příručku a pokýval hlavou. „Tak to asi vezmeme podle mě, ne?“ Elena s napjatým výrazem přikývla a on na ní povzbudivě mrkl. „Takže…“ Zaváhal a chvíli přemýšlel jak začít, ale pak se k ní natáhl a lehce jí stlačil níž. „Tak, teď nohy trochu od sebe, asi na šíři ramen, maličko předklonit…“ Udílel jí další a další rady a ona si připadala víc a víc jako idiot! Konečně byl s jejím (značně nepřirozeným) postojem spokojený a povzbudivě se na ní usmál. „Tak a teď se zkus odrazit.“ Elena ale váhala. „Hele, to mi nepřijde jako dobrý nápad.“ „Proč ne?“ „Protože sebou hned seknu! Jsi si jistý, že mám stát takhle? Támhleti….“ Mávla rukou k dalším lyžařům. „Stojí jinak a rozhodně u toho nevypadají tak pitomě jako já!“

„Ale no tak, nevypadáš pitomě a těch ostatních si nevšímej. Zkus to.“ „Radši ne.“ „Ale jinak to nejde“ Pokoušel se jí přemluvit, ale ona stála jako přibitá. „Víš, co? Mně se tu takhle docela líbí.“ „Jako že budeš místo lyžování jen stát na svahu?“ Rozesmál se a ona pokrčila rameny. „Proč ne?“ „Proto. Neboj, nic to není…“ natáhl k ní ruce, ale Elena ho zarazila. „Co to děláš?“ „Jen do tebe strčím.“ „Na to okamžitě zapomeň!“ „Jen trošku.“ „Dej ty ruce pryč!“ V hlase jí zazněla nefalšovaná panika, ale Damon se pořád jen smál. „Neboj…“ „Jestli se o to pokusíš, vrazím ti tuhle dřevěnou hůlku do žaludku!“ Bránila se zoufale a on pozvedl obočí. „To není dřevo miláčku, ale hliník a navíc… To bys mi přeci neudělala?“ „To si piš, že udělala!“ Vyplázla na něj jazyk, ale on se k ní znovu naklonil. „Ne!“ Vyjekla a ve snaze mu uhnou, udělal krok stranou… No, tedy pokusila se ho udělat. Nicméně v panice zapomněla, že má na nohou ty lyže, které se jí samozřejmě vzpříčily, a ona se se zaječením poroučela k zemi. Sice to vůbec nebolelo, ale i tak se jí to ani omylem nelíbilo! A zvlášť ne to, že Damone se evidentně mrzák, slušně bavil! Málem mu tekly slzy smíchy. „Ha, ha…! To je ohromná legrace mě strčit na zem.“ „Ale já tě nestrčil miláčku, spadla jsi sama.“ Bránil se a natáhl k ní ruku, ale ona ho přes ni plácla a dál se tvářila ukřivděně. „Tak promiň, no.“ Omluvil se upřímně a ona ho vzala na milost a nepatrně se na něj usmála. Ale pak jí napadla geniální myšlenka. „Dobře omluva přijata, ale zpátky do toho stupidního postoje mě nedostaneš, dokud mi nepředvedeš, jak se to dělá!“ Rozhodla a on znejistěl. „Jako teď?“ „Ne, asi za týden! Ovšem, že teď!“ „Hmm“ „Ale copak, copak, nevěříš si, že nedopadneš stejně, jako teď já?“ Neodpustila si rýpnutí a Damon se patřičně nafoukl. „Ovšem, že si věřím! Jen…“ Znovu znejistěl a ona pozvedla obočí. „Neříkej mi, že se bojíš, aby zde všichni ti začátečníci z tvého dokonalého umění neomdleli?“ „To by klidně mohli!“ Odvětil a srovnal si postoj.

Faktem ale bylo, že trochu strach měl. Nestál na lyžích… No, takových deset let to bylo rozhodně a přesto, že se sem těšil, nebyl si najednou při pohledu ze svahu jistý, jak moc se mu to povede. A ještě se přitom může ztrapnit… Paráda!  Ale Elena na tom evidentně trvala, takže sebral hůlky a nejistě se na ní usmál. „Fajn, tak sleduj mistra! Ale koukej vstát z toho sněhu.“ „Bojíš, že nastydnu?“ Rozesmála se nad jeho péčí, ale pak se poslušně vyhrabala ze závěje. Teď už Damon nemohl zdržovat, takže zaujal správný postoj, zhluboka se nadechl, vylovil z hlavy všechny novodobé poučky o lyžování (přeci jen v době, kdy se učil on se jezdilo dost jinak) a odrazil se. Vlastně to nebylo tak zlé. Lyže mu skutečně seděly a on se spustil z toho mini svahu velmi elegantně, až musela Elena uznale pokývat hlavou, jenže… Jenže pak nastaly tak trochu komplikace! Přeci jen nebyl docela zvyklý na podobné Carvingové lyže a nějak se mu nepodařilo odhadnout adekvátní oblouček. Došlo mu to sice včas, takže přibrzdil, ale i tak už nemohl dělat nic jiného, než jít do sedu a i tak skončil v závěji napravo od sjezdovky. Sice to nebyl pád jako takový, ale rozhodně se to nedalo maskovat, jako netradiční způsob zastavení.

No a Elena se mohla nahoře na svahu rozsypat smíchy. „Ha, ha!“ zavolal na ni a pokoušel se vyprostit hůlku zaseknutou v závěji. „Mají tu nerovný terén!“ Obhajoval se nabručeně a opatrně se hrabal na nohy, jenže pak se stalo něco, co nečekal. Elena nahoře na svahu nejspíš provedla nějaký nevhodný pohyb, a jelikož stála až úplně na kraji, mělo toto nedozírná následky. Nové lyže jí podklouzly a vzápětí se ukázalo, že upíři mají asi vážně smysl pro rovnováhu, protože místo toho, aby sebou znovu sekla o zem, plynule se rozjela a s výkřikem zamířila přímo na něj! Damon se jí sice v kritickém okamžiku, kdy k němu dorazila, pokusil zachytit, na což měl díky upíří rychlosti dost času, ale nějak neodhadl její váhu a prudkost se kterou do něj narazila a oba skončili zpátky v závěji. „Jsi v pořádku?““ vyhrkl honem, a zkoumal, zde jeho láska není v jeho náručí zraněná, ale ta právě propukla v další záchvat smíchu. Sice jí sníh zalezl i tam, kam by přes kombinézu neměl, takže byla promočená a propletená s Damonem tak, že jim bude chvíli trvat, než se seberou, a nejspíš taky pobavila svým výstupem polovinu svahu, ale to jí netrápilo! Lyžování byla vlastně docela legrace. „To je hysterie, nebo ti vážně nic není?“ Ujišťoval se zatím Damon, ale i jemu už cukaly koutky.

„Ne, nic mi není, neboj.“ Vyplivla z pusy sníh, který se jí tam při pádu nedopatřením dostal a díky její nízké upíří teplotě hned neroztál (stejně jako v uších a nose, mimochodem), a pak si teatrálně povzdechla. „Jen mě tak napadá, jestli bychom neměli investovat do lyžařského instruktora!“ Ale Damon jen prudce zavrtěl hlavou a vyklepával si sníh z tmavých kadeří. „Ani omylem! Já to s tebou zvládnu a já instruktora nepotřebuju! Jen jsem na tom roky nestál no, potřebuju si vzpomenout…“ „Jo a já potřebuju jiný lyže.“ Skočila mu do řeči Elena, ale on protočil oči. „Ale jdi ty! To že ti to jednou nešlo, neznamená, že máš špatný typ, příště to půjde.“ „S jednou lyží?“ neodpustila si rýpnutí a Damon sledoval její pohled, který mířil k její levé lyži. „To snad…“ Vypadlo z něj nevěřícně i naštvaně, ale byla to pravda. Elena měla místo dvou perfektně rovných lyží, které jí nahoře připnul, jednu stále rovnou, ale tu druhou příšerně ohnutou! „Já jí nezničila!“ bránila se honem, ale pak jí došlo, že je to jaksi sporné vyjádření. „Minimálně určitě ne naschvál!“ Poopravila se tedy a nasadila nevinný výraz. „Zlobíš se?“ „Ne, ale to přece… To není možný, říkali, že tyhle lyže se člověku nemůžou poškodit!“ Brblal a ona mu něžně zaklepala na rameno. „Ale já nejsem člověk, víš.“ Nahodila upřímné oči a on se musel rozesmát. „Jo, to máš pravdu!“

„Mít rád lidi a milovat lidi to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí.“ Jan Werich