FF: „Volba-část II“-40.Kapitola

Ahoj všem, kdo čtou mou povídku! Máme tu opět neděli a tak tu pro vás mám další, v pořadí už čtyřicátou kapitolku. Doufám, že se vám bude líbit, že budete komentovat (všem moc děkuji za všechny minulé komentáře) a přeji hezké počtení! Další kapitola v úterý!

40.

„Tak tři?“ Opakoval Damon po Eleně její vlastní (nepravdivá) slova a ona tiše přikývla. „Kdy?“ „Záleží na tom?“ Tahle otázka jí mírně překvapila. „Mě ano. Tak kdy?“ Elena si povzdychla. No, jak chce. Opět se zařídila podle poučky o pouhém částečném svěřování nepříjemné pravdy a začala: „Poprvé to bylo na tom plese ve Vídni.“ Zašeptala a Damon nevěděl, jestli by na to měl zareagovat slovem už, nebo až. Na jednu stranu to znamenalo, že mu sice lže do očí o dost déle, než původně tipoval, ale zase na druhou stranu to mohlo být mnohem, mnohem horší! Mohla ujet už na lodi a navíc na plese jí k tomu vlastně sám tak trochu dotlačil. Pocítil maličké bodnutí viny, ale potlačil ho a lehce jí položil dlaň na koleno. „Na plese…“ pomohl jí nenápadně a ona pokrčila zoufale rameny.

„Byla jsem s tím chlapem, cos mi ho vybral, hotová hrozně brzy, vůbec mě nebavil a pak se tam objevil jeden strážný a překvapil mě a tak jsem… Stejně bych ho musela ovlivnit, viděl toho moc. A já se prostě neudržela. Ale vzala jsem si jen trochu.“ Dokončila těch pár vět, prodchnutých lží skrz naskrz, ale Damon už nebyl tak ve střehu jako dřív a nejspíš jí uvěřil vše, co řekla. „A dál?“ „Další byl jeden přiopilý kluk v Prátru. Když jsi šel zajištovat tu večeři na Ruském kole a já zůstala v parku s těmi pomatenými mateřskými instinkty. Bylo mi tak mizerně a narazila jsem na něj a… Bylo to.“ To byla téměř pravda, sice maličko osekaná, ale byla!

„A třetí oběť?“ Elena se rozhodla dál držet toho, s čím začala (že šlo o útoky v rozrušení) a sklopila oči. „Včera nad ránem v hotelu. Ty jsi ještě spal, ale já nemohla… Hrozně mě sebralo, to co jsi říkal tam nahoře na tom kole, o Stefanovi a o mě! O nás! Bylo mi mizerně a chtěla jsem se jen projít. Jenže jsme narazila na… jednu mladou dívku, co se vracela pozdě z nějaké diskotéky. Prostě jsem se neudržela a navíc jsem byla přiopilá…. Ale to mě neomlouvá, já vím.“ Poslední větu řekla doslova zdrceně a mistrně přešla fakt, že nešlo o dívku, ale mladý pár. „A to je všechno?“ Zeptal se ještě Damon, ale ona už v jeho hlase neslyšela ten chladný odstup ani zoufalý prosebný tón, takže doufala, že snad věří tomu, že je. „Ano.“

Damon dlouhou chvíli mlčel a zpracovával to, co mu řekla. Na jednu stranu to nebylo zase tak zlé (pokud to tedy byla všechno pravda, čemuž zoufale toužil věřit, ale jisté ostražitosti se stále nemohl zbavit). Každopádně se zdálo, že Elena lovem řeší psychické vypětí. S tím už se taky setkal a dokonce to nebylo zase tak dávno, co se choval velice podobně. Akorát že jeho oběti většinou nepřežily, v tom měla oproti němu Elena naprosto čistý štít. Pokud jí to tedy v tomhle věřil, ale o tom si doslova zakázal pochybovat. Kdyby někoho zabila, zjistil by to, tím si byl jistý! Ano, nebylo to zrovna ideální a byla to cesta do pekel, začít své problémy řešit takhle, protože od toho už je jen krůček k definitivnímu vypnutí citů, ale tak daleko to u ní nedojde!

„Řekni něco.“ Zaprosila ho v tu chvíli Elena, protože už se začínala bát, že ani tohle mu neměla říkat, ale on nečekaně něžně sevřel obě její dlaně do svých a zhluboka se nadechl. „Dobře. Jsem vážně moc rád, žes mi to řekla. Ale teď mi prosím odpověz ještě na jednu jedinou otázku, ano?“ Elena vážně přikývla a pocítila jistou naději, že jí to možná všechno přeci jen projde. „Lituješ toho?“ Řekl ale Damon zcela vážně a ona na něj vytřeštila oči. Na co se jí to proboha ptá? On? On, který kolem sebe vždy šířil názor, že lidé jsou tu jen proto, aby se upíři ve své věčnosti nenudili, se jí teď ptá, zda lituje toho, že dělá to, co jí sám naučil? Co chce od ní jako slyšet? Ano, nebo ne? Podle jeho naléhavého výrazu spíš ano, ale to bude zase lež! Ona toho totiž nelituje a nevidí důvod, proč by měla! Dobrá, možná maličko lituje toho, že musí lhát někomu, koho miluje, ale že by litovala těch lidí? Proč? Nic jim přeci neudělala! Tedy skoro nic! A oni o tom většinou ani neví… Jako ta holka, co jim ji včera on sám přivedl na hraní! Tak co mu má říct?

Damon si zatím povšiml jejího váhání a sevřelo se mu srdce. Na její odpovědi totiž záleželo téměř nepředstavitelně! On sám sice zastával názor, že pokud nedojde k nějaké nehodě, není důvod litovat své oběti. Ale ona by měla! Možná to znělo sobecky, že ona by měla a on ne, ale šlo o to, že Elena je Elena a ta byla vždycky pověstná svým soucitem! Oproti tomu on empatií zrovna neoplýval ani před stopadesáti lety, natož teď. A zatímco tedy u něj bylo takovéto chování… No, ne zrovna v pořádku, ale řekněme akceptovatelné, u ní by absence viny byla hodně zlou věcí. Znamenala by, že jeho láska je už víc než jen na šikmé ploše a to byla jeho noční můra! A on navíc už dokázal sám se sebou a s upířím vypínačem v sobě mnohem líp zacházet, takže si mohl dovolit někdy k někomu něco necítit, ale ona ne! V duchu jí zoufale prosil, aby řekla ano a Elena to naštěstí (pro ni!) vycítila. Sice to nechápala, ale věděla, že jí to pomůže a tak nahodila provinilý výraz a vážně na něj pohlédla. „Ovšem, že toho lituju! Jak můžeš o něčem takovém pochybovat?“ Zněla tak přesvědčivě, že ji to samotnou překvapilo a Damonovi spadl kámen ze srdce.

„Dobře. Fajn, já… Ne nepochybuju o tom, jen jsem to od tebe potřeboval slyšet. Nic víc.“ Přitiskl si její dlaně k hrudi a donutil se na ní něžně usmát. „Vážně je mi to líto a už to nikdy neudělám.“ Zašeptala mu za odměnu, za ten krásný úsměv a myslela to minimálně z poloviny vážně. Bude se totiž krotit! Ano, musí! Kvůli němu i kvůli sobě! „Já vím.“ Odvětil jemně a ona se konečně lehce pousmála. „Ale už mi nebudeš lhát, ano?“ Zaprosil úpěnlivě a ona honem přikývla. „Nikdy.“ „Dobře.“ Chvíli se na sebe jen tak dívali a Damon pak náhle pustil její ruce a nabídl ji svou náruč. „Pojď sem.“ Přitáhl si jí k sobě a ona mu vděčně zabořila uplakanou tvář do košile. Z části to udělal proto, že přesto, že stále cítil jisté drobné podezření vůči ní, potřeboval, aby byla ona přesvědčená, že jí vše, do puntíku uvěřil. Ale primárně proto, že už prostě nechtěl, aby byla smutná! Ano, věděl, že bude muset být nadále mnohem ostražitější, než byl doteď a že si musí dávat pozor na to, co bude jeho láska dělat a jak se bude chovat, ale miloval jí a to bylo momentálně nejdůležitější!

„Spolu to zvládneme, lásko.“ Šeptal jí proto povzbudivě a ona mu věřila. Ovšem, že to zvládnou… Všechno zvládnou! A ona se bude krotit a bude to! A už nikdy nedovolí, aby jí Damon odhalil! Nepřežila by, kdyby se měl dozvědět, jak příšerně mu lhala a nenávidět jí kvůli tomu! „Ale musíš s tím přestat! Musíš se líp kontrolovat a nesmíš problémy řešit krví.“ Pokračoval něžně a ona mu všechno odkývala. Odkývala by mu cokoliv, jen kdyby už s ní nikdy nejednal tak, jako dnes! Nikdy!

Objímali se ještě dlouho a vzájemně se ujišťovali, že je všechno zase v pořádku, ale pak už si Damon definitivně prosadil to, že tady na terase je zima a vzal Elenu dovnitř k ohni. „Co tvoje zranění?“ Zajímal se pak, protože se trochu styděl za to, že se jí na to tak dlouho nezeptal, ale ona jen mávla rukou. „Už to skoro vůbec nebolí.“ Na důkaz svých slov si vyhrnula halenku a strhla obvaz. Rána, která ještě před několika desítkami minut příšerně krvácela, byla téměř dokonale zhojená a jen zarudlé a nepatrně bolestivé místo svědčilo o tom, že tam vůbec kdy byla. „Výborně.“ Odvětil Damon a něžně Elenu po pochroumaném boku pohladil. „Ještě budeš chvíli v klidu a je to!“ Ale ona už nechtěla být v klidu! „To není třeba, nepůjdeme zase na svah?“ Myslela to tentokrát skutečně vážně (částečně proto, že se jí lyžování opravdu celkem zalíbilo, ale hlavně proto, že chtěla Damona po tom všem, co se dnes stalo, potěšit), ale on jen zděšeně zavrtěl hlavou. „Ani omylem! Na lyže tě už nikdy v životě nepustím! Maximálně někde, kde v okruhu stovek metrů není ani jediná dřevěná tříska!“ Rozohnil se a Elenu jeho péče dojala. Přesto se jí ale nechtělo sedět tady. „No dobře, tak se půjdeme projít.“ Navrhla a zatvářila se prosebně. „Prosím…“ „Dobrá. Ale budeš opatrná a nebudeš se ode mě na krok vzdalovat!“

Nařídil jí jen napůl žertem a ona souhlasila. Jenže pak se zarazilo. „No jo, ale já nemám co na sebe! Zima by mi tedy pochopitelně nebyla, ani kdybych šla ven takhle, ale myslím, že bych mezi všemi těmi lyžaři jen tak v halence a džínách budila nežádoucí pozornost. A bunda cos mi koupil je bohužel už nepoužitelná.“ Její hlas zněl skutečně tragicky, ale Damon jen mávl rukou. „Pořídím ti jinou, dole je pár obchodů.“ Natáhl k ní ruku a opatrně jí pomohl vstát. Elena se na něj za to vstřícně usmála a poslušně čekala, až si vezme svou bundu. Slíbila mu, že se od něj nehne na krok a hodlala to dodržet! „Hotovo. Můžeme jít.“ „Fajn.“ Společně opustili své apartmá a on skutečně splnil slib a dole ve značkovém obchodě NordBlanc jí zakoupil zbrusu novou, černočervenou bundu, která jí neskutečně slušela, podobně řešené teplé kalhoty (proč by měla mít jen jedny, že) a ještě pár drobností. „Jak v tom vypadám?“ Zajímala se, když jí prodavači dovolili si vše hned obléct a poslíček odkvačil s jejími džínami a halenkou zpět na pokoj a Damon jí popravdě odpověděl, že nádherně. „Lyžaři budou kvůli tobě hromadně mizet v závějích.“ Dodal ještě uznale, a ona se jeho vtipu zasmála.

Přesto to ale nebylo pořád ještě docela stejné, jako předtím, než Damonovi řekla pravdu (no dobrá, tak částečnou pravdu!). Ne, že by se na ní pořád zlobil, ale bylo to přesně tak, jak to bývá po hádce mezi partnery. Opatrné a trochu nejisté… A ona nechtěla, aby to tak bylo! Chtěla, aby to bylo jako předtím, aby se spolu mohli pošťuchovat a smát a dokonce jí i napadlo něco, co by tu pomyslnou skleněnou stěnu mezi nimi mohlo rozbít. „Ale já nechci jít ke sjezdovkám.“ Navázala zdánlivě bezstarostně na jeho vtip, když vyšli před hotel do zářivého místního odpoledne  a on se pousmál. „Tam bych tě taky nevzal, ukázalo se to být téměř životu nebezpečné. Půjdeme hezky do města.“ „Ale já nechci ani do města!“ Odporovala a táhla ho zcela opačným směrem, kamsi na momentálně příliš nefrekventovanou turistickou stezku (taky kdo by jí využíval v tuhle dobu!). „Kam to jdeme?“ Bránil se Damon nejistě, ale ona na něj jen rozpustile mrkla. „Uvidíš…“ Ruku v ruce šplhali po sotva znatelné cestičce vinoucí se mezi okrajovými hotely a chatami k lesu a Damon se nechal odevzdaně vést. Konec konců, od sjezdovek, kde by se jeho láska mohla, nedej bože, znovu zranit, to bylo daleko a od města, kde by mohla čistě teoreticky někoho zranit ona, taky! Ach jo, připadalo mu to skoro stejné jako na začátku téhle dovolené! Zase na ní bude muset pořád dávat pozor! A navíc ke všemu ještě tajně, aby jí nedal najevo svou nedůvěru! Paráda!

Ale Elena ho o tom nenechala v klidu přemýšlet a táhla ho hlouběji do zasněženého lesíka. Náhle však neočekávaně uhnula z cesty a Damon jí překvapeně následoval mělkou závějí kamsi mezi stromy. „Počkej.“ Pokusil se jí zastavit, ale ona dělala, že ho neslyší. Prodírala se dál až na místo, které jí zaujalo a až tam se konečně zastavila. Byl to nepatrný volný plácek pokrytý jiskřivou vrstvou souvislého prašanu a průzorem mezi stromy bylo dokonce vidět majestátné panorama hor. Romantické a příhodné! „Hezký výhled.“ Zhodnotil Damon zvolené místo, ale pořád se tvářil dost nejistě. „Líbí?“ „Jistě, ale kvůli tomu jsme sem přeci nelezli, ne? Nebo ano?“ Její chování ho mátlo a mělo ho zmást ještě mnohem víc, protože Elena se na něj náhle tak zvláštně usmála a než se nadál, se smíchem ho povalila do sněhu. S vyjeknutím padl na záda a ona se naklonila nad něj a oči jí zářily jako dvě hvězdy. Byla tak krásná, že se v tom okouzlujícím pohledu málem ztratil (tak jako už mnohokrát). V naivně vyhlížející pletené čepici se dvěma vlněnými copánky po stranách, kterou si v obchodě k nové bundě vyprosila, byla neskutečně roztomilá a vypadala jako malá, nevinná rozdováděná holčička a on na chvíli rád zapomněl na to, že o své lásce dnes odhalil, že tak docela nevinná není!

„Trochu netradiční místo na zimní radovánky, ne?“ Popíchl jí a ona nadšeně zaznamenala, že jeho obvyklý lehký tón v hlase je zpět. „Ale já se nechci koulovat… Ani stavět sněhuláka.“ Zašeptala a on si maličko oddechl, přeci jen měl z něčeho podobného trochu obavy (vzhledem k tomu, kolik jeho milované fyzicky je). „Ne? A copak bys ráda?“ Odvětil s úsměvem a posadil se, ale ona mu nečekaně přitiskla rty na ústa. „Co myslíš?“ Zavrněla, pak když ho pustila a její ruka drze sklouzla k zipu jeho bundy. „Hej!“ Zarazil jí trochu překvapeně (spíš dost překvapeně!), ale ona se jeho šoku jen zasmála. „Copak je? Říkal jsi, že netradiční místa ti nevadí a když to nevyšlo na Ruském kole…“ Nesmlouvavě trvala na tom, co jim podle ní mohlo pomoct zachránit dnešní den a on nejistě zamrkal. „Ale vyšlo to v letadle…“ připomněl jí, jenže to už mu bundu pomalu rozepínala. „A tady to taky vyjde!“ „A co když někdo přijde?“ „Kdo by sem chodil? Všichni jsou ve městě nebo na sjezdovkách…“ „Ale jen tak na sněhu…“ „Pššt, nám přeci prochladnutí nehrozí.“ „Jistě, že ne, jenže…“

Ani nevěděl, proč přesně se brání a nemělo to naštěstí nic společného s tím, co dnes spolu řešili (on se s ní samozřejmě milovat chtěl!), ale proč proboha tady? Pár kroků odtud měli nádherné několika pokojové apartmá… S širokou postelí, krbem a masážní vanou… Jenže Elena byla neoblomná! Než stihl vymyslet další argument, jeho bunda byla dole a ona se mu spokojeně uvelebila obkročmo na klíně. Pak se ale zarazila. „Nebo ty vážně nechceš…“ začala a on spatřil v jejích očích stín strachu, který patrně taktéž souvisel s tím, co se o ní dnes dozvěděl a on pochopil, že nemá na výběr. „Ne! Tedy ano! Jistě, že chci, miluju tě, ale… Nikdy jsem jaksi na sněhu…“ Obavy z jejích očí zmizely a ona se znovu svůdně usmála. „Myslím, že na tom nebude nic těžkého.“ Navedla jeho ruce k zipu své bundy a on s maskovaným povzdechem zbavil tohoto kusu oděvu i ji. Teď už měla kromě kalhot na sobě jen obyčejné bavlněné tílko a sportovní podprsenku a on jednoduchý černý, pletený rolák. Ale i ten vzal brzy zasvé, pod jejíma nenechavýma rukama a Damon se najednou cítil divně… Polonahý, jen v lyžařských kalhotách… Na sněhu! Zima mu pochopitelně nebyla, ale i tak jeho kůže dokázala chlad celkem přesně vnímat. A přesto že mu neubližoval, nebylo to tak docela příjemné, takže, když ho Elena nečekaně stlačila do lehu a on dopadl holými zády do sněhu, ujelo mu tiché zajíknutí. „Ale jdi ty! Zavrněla Elena pobaveně a její ruce zatím pracovaly na zapínání jeho kalhot. „Já tě zahřeju, chceš?“ Nabídla se pak a než si to mohl uvědomit, shodila tílko i podprsenku a lehla si na něj. Něžně mu přejížděla dlaněmi po odhalené hrudi, a když k tomu přidala i smyslné kroužení rtů, po jeho tváři, najednou mu ten sníh zas tak moc nevadil… Hladově vyhledal svými rty její rozechvělá ústa a zatímco jí naléhavě líbal, Elena se nepatrně nadzvedla a ve vteřině zbavila kalhot jeho i sebe. Pak ještě se smíchem odhodila svou zbrusu novou čepici a její jemné mahagonové vlasy, osvobozené z pleteného zajetí ho pošimraly na ramenou. „Miluju tě…“ Zašeptal jí roztouženě do ucha. A zatímco pevně sevřel její boky, opatrně do ní vstoupil. Elena tiše zasténala, ale pro sebe se jen spokojeně usmála. Tohle přesně chtěla slyšet!

„A už se na mě ani trochu nezlobíš?“ Odvětila pak jemně, protože by těžko našla lepší chvíli na podobnou otázku, než byla tahle a nenápadně sladila jeho dobyvačné pohyby se svými. A on? Copak mohl v tomhle dokonalém okamžiku, kdy byla jejich těla propletena tak pevně, že by je jen stěží někdo dokázal oddělit, odpovědět jinak, než tak, jak si přála? „Ne…“ Vydechl a znovu jí vášnivě políbil. „Tak to je dobře…“ Zašeptala si spíš pro sebe, než pro něj a konečně byla plně spokojené! Dosáhla toho, čeho chtěla a jeho slova jí zněla v uších tisícerou ozvěnou. A ona v duchu přísahala jemu i sobě, že už nikdy nezavdá ani ten nejmenší důvod k podobné hádce, jaká dnes mezi nimi proběhla (pokud se tomu tedy vůbec dalo říkat hádka!). Nikdy! Udělá cokoliv, co si on bude přát a pokud to bude znamenat vzdát se svých soukromých lovů, tak ať! Může s tím kdykoliv přestat, to nebude problém. Damon si možná myslí, že je na tom podobně jako Stefan, ale to není pravda. Ona se dokáže kontrolovat a standardní porce krve jí budou určitě stačit! Zcela jistě budou… Tedy… Budou muset!

„Bůh stvořil člověka, ale nedal si to patentovat, a tak to teď po něm může dělat kdejakej blbec.“ Jan Werich