FF: „Volba-část II“-41.Kapitola

Máme tu úterý a s ním i další kapitolu mé povídky Volba! Všem přeji pěkné počtení, komentujte a další díl zase ve čtvrtek! :-)

41.

„Tak co, jaké to bylo na sněhu?“ Optala se Elena zvědavě a Damon, který si právě trochu rozmrzele vyklepával ze své nové bundy vlezlý sníh, se na ní okamžitě vstřícně usmál. „Báječné. Ostatně jako vždycky… S tebou…“ něžně jí políbil na rty a pak jí jemně objal kolem ramen. Pořád spolu ještě seděli pod těmi několika lesními stromy a momentálně se kochali nádherným výhledem na kouzelný západ slunce, nad Alpskými čtyřtisícovkami. Elena mu spokojeně položila hlavu na rameno a bylo jí krásně. Po dlouhé době se najednou cítila podivně volná! Jako by jí to, že mu řekla pravdu (skoro celou) nějak osvobodilo! Bylo lehčí mu nelhat a ona hodlala to, co mu slíbila rozhodně dodržet. Vlastně se k tomu rozhodla až tady, protože v okamžiku kdy mu to na hotelu slibovala, to tak zdaleka nemyslela, ale nějak se jí to rozleželo v hlavě a najednou to chtěla udělat! Ukáže mu, že na tom nic není, přestat se soukromým lovem! Damon to sice neřekl nahlas, ale z těch jeho otázek a pohledů snadno vyčetla, že si o ní nejspíš myslí, že je na tom podobně jako Stefan! Že je pro ni vysávání lidí nějakou drogou, nebo co? To přece není pravda! V žádném případě není závislá na něčem pro upíry tak běžném! A dokáže mu to! Ikdyž…

Ani nevěděla, jak k tomu došlo, ale jak tak o tom přemýšlela a zabývala se pořád dokola myšlenkou na lov, došlo jí, že už má zase žízeň! Sakra! Nebylo to ještě ani tři hodiny co vysála tu pokojskou a masérku, ale ona by vážně potřebovala… Ne, nepotřebovala (samozřejmě, že nepotřebovala, upír dokáže vyžít s malým množstvím krve, to od Damona věděla!). ale ocenila, pár kapek. Jenže co s tím? Jako první jí samozřejmě napadlo, navrhnout, že se vrátí zpět do hotelu, tam se na okamžik ztratit Damonovi z dohledu a někoho si odlovit, ale vzápětí se za to v duchu okřikla! Ale no tak, to přeci teď slíbila sama sobě (a i jemu, mimochodem), že už dělat nebude (nemluvě o tom, že Damon si na ní teď asi bude dávat chvíli pozor, což by jí zmizení neusnadnilo!). No, ale co tedy by měla… A pak jí napadlo, udělat to tak, jak on jí vlastně nepřímo navrhoval. Prostě mu to řekne! Vždyť o nic nejde a alespoň tak projeví svou dobrou vůli splnit to, co si řekli.

„Damone?“ Začala trochu nejistě a on se na ní vstřícně usmál. „Ano?“ „Víš… Já nechci kazit atmosféru, nebo tak, ale… Ale to zranění mě trochu bolí, takže se asi vnitřně ještě úplně nezahojilo. Nemohli bysme si někde opatřit nějakou krev?“ Vypravila ze sebe a v duchu si musela vynadat, protože to zas nezvládla. Nezvládla mu říct pravdu! Zranění na boku jí totiž nebolelo ani omylem, ale ona mu prostě nedokázala jen tak do očí říct, že má už zase žízeň. Asi zraněná pýcha, nebo co. Sama tomu nerozuměla, ale Damon každopádně okamžitě přikývl. „Jistě, jdeme.“ Pomohl jí vstát a vyrazil s ní zpět na lesní cestičku. Elena ho poslušně následovala spokojená, že jí tohle prošlo, ale přitom nevěděla, že Damonův instinkt už zase pracuje. Ani v nejmenším o to nestál, ale jako by mu v hlavě už zase někdo našeptával: „Vidíš? Vidíš to?“ Sice se snažil sám sebe přesvědčit, že mu Elena jistě nelže a že se jí prostě zranění jako mladé upírce nehojí tak dobře, jak by mělo, ale nějak se mu to nevedlo. No.. Uvidí.

Nakonec se ale trochu uklidnil, protože když si spolu vytipovali oběť (zatoulanou lyžařku, která se nějak dostala mimo trasy) a Elena se z ni spokojeně napila, neměla nejmenší problém včas přestat. To bylo dobré znamení a on si mohl přeci jen maličko oddechnout! Po zkušenostech se Stefanem tohle znamenalo, že Elena na tom není zdaleka tak jako on (Ne že by se toho tedy obával… Ikdyž…). Opravdu ho to potěšilo a rozhodně mu to pomohlo v tom, strávit s ní další krásný společný večer. Navštívili spolu vyhlášenou hotelovou restauraci, prošli se po městě… Prostě idylka. Elena byla celou dobu zábavná a veselá, a on byl čím dál tím míň ve střehu. Možná to vážně celé přeceňoval! Přesvědčoval sám sebe urputně, a když pak spolu dorazili pozdě večer zpět na pokoj, byl už téměř zcela přesvědčený o tom, že to spolu doopravdy zvládnou!

„Prosím, madam.“ Podal Eleně sklenku vína, zatímco se jeho milovaná uvelebila u krbu a ona se na něj vděčně usmála. „Díky a jen tak mimochodem, prozradíš mi, jaké jsou další plány naší dovolené?“ „Hm…“ protáhl a něžně jí objal kolem ramen. „A co tě vede k tomu, že nějaké další jsou?“ „Nevím, že by zkušenost?“ Popíchla ho a on se smíchem přikývl. „Odhalila jsi mě, máš pravdu. Jsou!“ „No a jaké?“ Vyzvídala a tiskla se k němu. „No tak především si teď spolu zabalíme, pak se půjdeme hezky vyspat… Nebo ne, to nechám na tobě.“ Přejal jí smyslně dlaní po stehnu. „A ráno nasedneme do helikoptéry, která nás vysadí u vlakového nádraží v Zurichu, kde nastoupíme… Moment překvapení… Do vlaku a zhruba za pět hodin nás čeká…“ Dramaticky se odmlčel a Elena se zářícíma očima čekala, co řekne. „Paříž!“ Informoval jí nadšeně a ona mu věnovala nádherný úsměv. „Paříž?! Páni, to je skvělé! Vždycky jsem chtěla Paříž vidět!“ Nadšeně ho objala kolem krku a on jí k sobě přitáhl blíž. „Je to město zamilovaných.“ Zašeptal jí výmluvně do ucha a ona nadšeně souhlasila. „Ano! Je to neskutečně romantické! Tolik jsem toho o ní četla! Je tam tolik památek!“ „Jo, třeba Eiffelova věž…“ Poradil jí se smíchem, ale ona byla skutečně okouzlená, takže si jeho popichování vůbec nevšimla. „Přesně! Na tu se těším asi nejvíc! Je to jedna z nejkrásnějších staveb na světě, nemyslíš?“ „Rozhodně! Ikdyž musím přiznat, že i bez ní byla v Paříži zábava.“ Elena na okamžik zaváhala, ale pak se rozesmála. „No jo, vždyť tys tam vlastně klidně mohl být ještě dřív, než ji postavili.“ „Nejen mohl, byl.“ Řekl hrdě a ona pozvedla obočí. „Aha a sám?“ „Na to bych radši neodpovídal.“ Zazubil se a Elena ho žertovně plácla. „Jo, máš pravdu. Radši neodpovídej!“ „Rozkaz, madam, ale teď mě prosím omluv, jdu na to balení.“ Políbil jí na čelo a vyskočil. „A můžu ti nějak pomoct?“ „Můžeš, ale nemusíš. Klidně odpočívej, jsi přeci raněná.“ Popíchl jí kvůli jejímu dávno zahojenému zranění a ona jen zvedla oči v sloup. „Už dávno ne, takže dopiju a jdu na to.“ „Fajn, jak chceš.“ S úsměvem vyrazil do ložnice a Elena se obrátila zpět k tichounce praksajícímu ohni v krbu.

Ne, že by tedy měla nějakou extrémní radost z balení, nebo že by nevěřila, že to Damon zvládne sám, ale rozhodně mu chtěla pomoct. Za prve proto, že to vždycky dělal on a ona se za to maličko styděla a za druhé… No, to bylo ještě trapnější… Protože musela něco dělat, aby zahnala nepříjemné myšlenky. Myšlenky, které jí provázeli už nějakou tu dobu a které jí bohužel napadaly už i při procházce městem! Myšlenky na krev! Kruci! Co to s ní je? Už zase měla žízeň a to přeci nebylo normální. Za to rozhodně můžou ty Damonovy řeči! V minulých dnech přeci takovouhle žízeň nemívala! No jo, ale jestli ono to nebylo tím, že neminulo pár hodin, aby si nezalovila na vlastní pěst a dnes se držela pouze toho, co jí Damon schválil! Našeptávalo jí škodolibě její podvědomí, ale ona ho rázně umlčela! Ale no tak, to není pravda… No dobrá, možná to pravda je, ale to jistě nehraje žádnou roli. Akorát na to musí přestat myslet, nic ví. Je to jako, když normální člověk drží dietu. Stačí se jen soustředit na něco jiného a je to! Tedy ne že by ona sama takové zkušenosti ze svého lidského života měla, nikdy to nepotřebovala (na rozdíl od současné situace, kdy by jí to neuškodilo), ale jako jedna z nejoblíbenějších holek na škole měla kolem sebe vždycky dost „kamarádek“ které s dietami blbly skoro pořád, takže ta pravidla dobře znala. Ale ona to teď jistě zvládne, nic na tom není…

Ani si neuvědomila, že během těhle úvah vypila celou velkou sklenici vína (jako by jí snad podobně karmínová tekutina mohla tu, po které toužila, nahradit), takže teď jen pokrčila rameny a prázdnou sklenku odložila. Půjde na to balení, rozptýlí se a bude to dobré! Vyrazila za Damonem do ložnice, ale tam zjistila, že už toho má víc, než by čekala. „Vážně jsme ti chtěla pomoct!“ Pípla trochu ukřivděně, ale on jen se smíchem mávl rukou. „Já vím, ale říkal jsem, že to není třeba.“ Právě skládal do zavazadla poslední kousky jejího oblečení a ona se svezla na koberec vedle něj… nebo spíš vedle chladícího boxu, což si ale uvědomila pozdě. Krev uvnitř sice pochopitelně necítila, ale jen to pomyšlení na ní jí nedělalo moc dobře! Byla to sice jen krev konzervovaná a nemohla se čerstvé ani omylem rovnat, ale i tak by jí teď přišla vhod! Kruci! Přece se zase nevrátí tam, kde už jednou byla a nevybrakuje jim zásoby! Musí se prostě kontrolovat, nic víc! Donutila se odtrhnout lačný pohled od boxu, ale když zvedla hlavu její oči se střetly s Damonovýma. Zaujatě jí pozoroval a ona mírně ztuhla. Snad si ničeho… Napadlo jí zoufale, že třeba nic nezaznamenal, ale to se spletla. „Máš žízeň?“ Zeptal se jí na rovinu, ale ona prudce zavrtěla hlavou. „Ne!“ „Vážně?“ Pozvedl obočí a ona statečně čelila jeho pohledu. Nedá před ním přeci najevo jak slabou má vůli. Nevzdá se po sotva jednom dni! „Vážně ne.“ Damonův doteď pátravý a nečitelný pohled zněžněl. „Lásko, jestli máš, tak stačí říct.“ Věděl, že by to ani s touhle krví neměla přehánět, ale už mu bylo jasnější, čemu s ní nejspíš (a opět) bude muset čelit… Nejen lovu v rozrušení, ale patrně také dost akutní a časté žízni! Sice upřímně řečeno neměl příliš tušení, jak v takovéhle situaci postupovat, ale bylo mu jasné, že základem bude cvičit jí v sebekontrole, ale pro začátek… No, zkrátka pořád lepší, když do sebe bude lít větší množství konzervované krve, než aby lovila na potkání! Snižovat dávky pak můžou postupně…

Ale Elena byla moc hrdá na to, aby se přiznala. „Já vím, ale nemám.“ Lhala mu do očí a jeho to maličko zranilo, ale pak si jen povzdechl a znovu sklopil oči k zavazadlu. Konec konců, možná to dělá proto, že se stydí! Omlouval si v duchu další její klam i to, že vlastně porušuje svůj slib o tom, že už mu lhát nebude a dál se věnoval balení. „Hotovo.“ Oznámil po chvíli a ona se na něj roztržitě usmála. „No a co teď?“ Pokračoval, když se neměla k žádné jiné reakci a Elena pokrčila rameny. „Je pozdě.“ Řekla pak poněkud zbytečně, protože oba jistě věděli, že už je skoro půlnoc, ale ona nějak nevěděla, co jiného by měla nadhodit. „A ty jsi unavená?“ Podivil se trochu Damon, ale Elena raději souhlasně přikývla. „Možná, že když se pořádně vyspí, uvidí všechno v jiném světle! A ta žízeň jistě taky ustoupí… Vlastně už trochu ustoupila…Maličko… No, spíš nepatrně… No fajn, neustoupila vůbec, ale namlouvat si to mohla, ne?„No tak půjdeme spát.“ „Dobře.“ „Není ti nic?“ Lehce jí pohladil po paži, ale ona zavrtěla hlavou. „Je mi fajn, jen jsem vážně trochu unavená, to asi to zranění.“ Damon chvíli mlčel, ale pak přikývl. Nějak si nebyl jistý, zda jí má, nebo nemá věřit a spánek mu najednou přišel jako docela dobré řešení! Alespoň chvíli nebude muset být ve střehu…

Bohužel pro něj by ale asi měl být, protože poté, co se o pár desítek minut později k tomu spánku skutečně uložili, se do něj propadl jen on. Elena ať dělala, co dělala, prostě nezabrala! Zoufale se snažila vyčistit si hlavu, ale moc to nepomáhalo. A když selhalo i počítání oveček a soustředění se na svůj i Damonův dech, byla už vážně zoufalá! Co to s ní jen je? Kdykoliv, když zavřela oči, vybavily se jí akorát myšlenky na krev… Na lov, na výběr kořisti… Na to, jak její špičáky ladně mizí v kůži oběti a podobné nesmysly! Ikdyž ony to nebyly nesmysly! Pomyslela si trochu rozzlobeně! Je to naprosto přirozená věc a Damon jí to zakazuje! Tedy ne přímo zakazuje, ale chce jí kontrolovat a ona přitom nedělá nic špatného! Násilím potlačila své podvědomí, které jí varovalo, že pokud tedy nedělá nic špatného, neměla by se cítit, tak jak se cítí, ale měla by být v pohodě, jako Damon, který měl dnes krve mnohem méně, než ona a přesto je mu fajn, a s povzdechem se obrátila na druhý bok!

Chtěla ho poslechnout a splnit to, co mu slíbila, jenže teď jí to přišlo jako zbytečné týrání! Kdyby se teď odtud vyplížila a ulovila nějakou pokojskou, nestalo by se vůbec nic! Nikomu by tím neublížila a jí by bylo zase dobře… tedy ne dobře, jako dobře! Jí samozřejmě bylo skvěle (kdyby nebylo, měla by problém, ale ona žádný nemá!), jenže by se pak cítila líp, což je pro upíra přeci přirozené! A když je něco přirozené, nemělo by se tomu bránit! Takže by možná mohla… Kdyby vážně vstala a vyrazila na takový maličký noční lov, mohla by být za pár minut zpátky. Damon by si ničeho nevšiml. Ale ty bys mu zase lhala! Připomnělo jí její podvědomí, ale ona ho znovu umlčela. Nelhala by mu! Jen by mu to prostě neřekla a neříct někomu něco, to není jako říct mu lež! Je v tom rozdíl! A když by to udělal jen dnes, tak by navíc o nic ani nešlo… Jen jednou, a od zítřka už bude vzorná a bude se krotit! Lidé přeci taky porušují diety, ne? Ještě chvíli potichu přesvědčovala sama sebe a pak se rozhodla. Ano! Udělá to! Ještě dneska naposledy si zaloví na vlastní pěst a od zítřka toho nechá! Zhluboka se nadechla a potichoučku se vytáhla do sedu. Stačí jen spustit nohy na podlahu a vstát a pak zamířit ven a…

„Jdeš někam?“ Ozval se vedle ní Damonův tichý hlas a ona málem nadskočila leknutím. Patrně nespal tak hluboce, jak si myslela. „Já? Ne..e.“ Vydechla a okamžitě se donutila uklidnit své splašeně bušící srdce. Nesmí to na ní poznat! „Tak proč nespíš?“ Ucítila jeho něžné prsty, které se jí opatrně, ale nekompromisně ovinuly kolem zápěstí a ona se nechala stáhnout zpět na polštář. „Ani nevím…“ vypadlo z ní hloupě, ale pak se rozhodla zapojit ženské zbraně a nečekaně se k němu přitulila. „Možná mi bylo smutno, když jsi jen tak usnul a nevěnoval se mi.“ Zašeptala a Damon jí k sobě přitáhl. „Netušil jsme, že bys chtěla, abych se ti věnoval. Nic jsi neřekla.“ „Samozřejmě že chtěla! Znáš mě, ne? Vždycky chci, ale myslela jsem, že ti to třeba v tom sněhu stačilo…“ pokoušela se z toho elegantně vybruslit a zdálo se jí, že to zabírá. „Tebe nebudu mít nikdy dost.“ Zavrněl jí totiž Damon v tu chvíli do ucha a ona ucítila jeho dlaně, které jí dobyvačně zamířili pod saténovou noční košilku. No, tak to nedopadlo úplně tak, jak si představovala, ale tahle činnost jí jistě krvavých choutek zbaví… Blesklo jí hlavou, ale pak už měla jiné strasti. Užívala si jeho doteky a polibky a vážně jí bylo líp… Asi opravdu jen stačí zaměstnat mysl!

Damon procitl ze spánku brzy ráno a musel uznat, že se rovna moc nevyspal! Nejen, že hned pár desítek minut poté, co se úředně ke spánku uložili a on stěží napůl usnul, ho Elena zase zburcovala (no dobrá, on se spíš zburcoval sám, protože jeho instinkt a obezřetnost mu nedovolily tak docela odpadnout) a on se jí pak musel hodně dlouho a intenzivně věnovat (a samozřejmě že mu bylo jasné, že o tohle jí nešlo, když se pokoušela tajně vyplížit z ložnice, což ho ještě víc dostávalo!). Ale nemohl se vyspat ani potom, alespoň ne pořádně, protože došel k závěru, že nejjistější bude, Elenu prostě nepustit. Hned po milování jí tedy pevně objal, a držel jí v náručí celou noc! Bylo to pro něj dost ponižující a styděl se za to, že jí tohle provádí a nevěří dívce, kterou miluje, ale on nemohl jinak! Bylo to pro její dobro! Všechno to bylo pro její dobro… A vlastně i pro jejich společnou budoucnost! Stejně jako to, že jí i nadále nebude smět pustit z dohledu! A on bohužel nevěděl, jak dlouho to bude trvat… Možná hodně dlouho! Ale teď… „Eleno? Lásko už je ráno.“ Zašeptal jí do ucha a obrnil se další dávkou trpělivosti. Bude jí potřebovat…

„Člověk, který nikdy neplakal nežil opravdový život!“ Jan Werich