FF: „Volba-část II“-46.Kapitola

Tak a máme tu neděli a s ní i další kapitolu mé povídky Volba. Už se pomalu blížíme k závěru této druhé části (ještě pár kapitolek zbývá, ale už moc ne), tak doufám, že se vám to bude i nadále líbit a že budete komentovat (konkrétně v této kapitole se zase po dlouhé době objevuje jedna postava, tak jsem zvědavá na reakce :-) ). Moc děkuji za to, že to čtete i za chválu a komentáře k minulým kapitolám a další bude zveřejněna zase v úterý!

46.

Damon strnule zíral na ztichlé telefonní sluchátko ve své dlani a vůbec nemohl uvěřit tomu, co se kolem něj dělo. Jeho jediná skutečná lásku mu právě oznámila, že se chystá skoncovat se životem a to bylo snad ještě hroší, než ta nejhorší noční můra. A on jí v tom navíc ani nemohl zabránit, protože vůbec netušil kde je. Byla v jednom z největších měst Evropy, ztracená ve statisícihlavém anonymním davu a hledat ji jen tak by bylo nesmyslnější, než hledat titěrnou jehličku v celém stohu sena.

Jenže on musel něco udělat! Nečekaná hříčka osudu v podobě příšerného počasí mu dala alespoň pár hodin naděje a on musel okamžitě jednat. Téměř jistě věděl, že Elena bude chtít ukončit svůj život pomocí slunce a to dnes zcela jistě nevyjde. Ale zítra ráno už možná ano, takže má nějakých čtyřiadvacet hodin na to, aby jí našel. A on jí musí najít, přesto že neměl nejmenší tušení, co jí pak řekne a jak jí v jejích plánech zabrání. I kdyby jí násilím dokázal sebevraždu překazit, tak jako kdysi Stefan jemu, když chtěl se vším skoncovat kvůli vlkodlačímu kousnutí, jak jí udrží naživu, když ona nebude chtít? Dřív nebo později mu uteče a stejně to udělá, nemluvě o tom, že nutit jí žít, když ona sama nechce, nemělo smysl. Nebyl by to život, jen přežívání… Jenže to bude řešit, až taková situace nastane, ale teď jí musí hlavně najít. Jako první věc, ho napadlo znovu jí zavolat, jenže hovor šel přes recepci, takže to zpětným voláním nešlo. Ale on si naštěstí její číslo, jako snad téměř jediné, pamatoval (což bylo dobře, jelikož jeho mobil byl nepoužitelný), takže ho automaticky vytočil a čekal.

Jenže vzápětí vztekle zaklel a praštil sluchátkem. Vyzvánění se totiž ozvalo ani ne metr od něj z Eleniny cestovní kabely a to znamenalo, že tudy to nepůjde. Ikdyž možná… Volala mu, ale mobil neměla, takže musela použít nějaký veřejný telefon. A ten by se dal vystopovat, kdyby… No, kdyby se mu podařilo ovlivnit nějakého policistu, ale jemu během pár vteřin došlo, že je to nesmysl. Ano, mohl by ztrácet drahocenný čas tím, že by běžel na policii a někoho tam olivňoval, ale k čemu by to bylo? Našel by budku, nebo možná restauraci, ze které mu volala, ale šance, že by ona sama byla stále někde poblíž byla téměř nulová. Znovu ho přepadla beznaděj, ale on si jí brzo zakázal. Ještě není pozdě! Ještě má spoustu času a on ho využije. I kdyby měl běhat po ulicích jako šílenec. Někdo jí přeci musel vidět. Někdo si jí musel všimnout. Neměla ani deštník, takže byla jistě promoklá na kůži, uplakaná a hysterická a takových lidí si okolí všímá. Popadl svou stále navlhlou koženou bundu a vyrazil z pokoje. Na recepci dorazil v rekordním čase a jen se modlil, aby tentokrát recepční dělala, co měla, a nezírala na zprávy. Momentálně za pultem skutečně byla, ale byla tam i v době na kterou se chystal zeptat? Snad ano, jinak jí nejspíš zakroutí krkem! „Ach to vy jste tu nechal ten mobil, že? Ty zprávy vás nějak sebraly, ale váš telefon…“ Začala recepční, ale on jí prudce přerušil. „Na telefon zapomeňte! Potřebuju od vás informaci! Ta dívka co přijela se mnou. Má… žena…“ Při tom slově se mu sevřel žaludek ledovou hrůzou pramenící z tak krásných vzpomínek, které teď byly rozmetány na kusy. „Zhruba před hodinou tudy prošla, nevíte, kterým směrem se vydala?“ Dokončil větu a doufal, že dostane odpověď. Recepční se na okamžik zamyslela a pak se k jeho obrovské úlevě usmála. „Ano jistě, viděla jsem jí.“ Náhle se zachmuřila. „Nevypadala chudinka moc dobře a myslím, že šla směrem do centra.“ „Děkuju.“ Vyhrkl Damon a než se stihla, že na ještě na něco zeptat, vyrazil před hotel. Do centra to bylo dolu z kopce, takže se rozběhl a nevšímal si intenzivního deště ani překvapených pohledů procházejících lidí. Zajímala ho jen jedna jediná věc. Najít Elenu!

To ale bylo v této chvíli již téměř nemožné, protože dívka, ke které upínal veškeré své city i naděje byla už zase někde úplně jinde, než když mu volala. Sice to nebylo zase tak daleko od hotelu a pořád šlo o historické centrum Paříže, ale právě díky tomu bylo téměř nemožné jí vystopovat. Stovky a tisíce lidí dávno smazaly veškeré stopy její přítomnosti, které by někdo mohl zachytit a ona jen tak bez cíle bloumala ulicemi a tiše, usedavě plakala. Věděla, že by neměla být zoufalá, protože to, co se chystala udělat, si sama zvolila, ale moc se jí to nedařilo. Ten tam byl klid, jaký cítila v Mystic Falls když se chystala zemřít a zbyla jen vina, lítost a nervozita. Zatracené počasí! Kdyby nepršelo, už dávno by to všechno měla za sebou. Měla by konečně klid, který si možná nezaslouží, ale který chce a ve který věří. Jenže ať se v duchu upínala k této myšlence sebevíc, déšť jí rozhodně nemínil vyslyšet a dopadal všude kolem ní s nezlomnou zatvrzelostí. Jediný pohled na oblohu jí jasně říkal, že dnes pršet nepřestane a další na hodiny na nedaleké kostelní věži jí informoval o tom, že je teprve po poledni. Znamenalo to, že jí čeká minimálně odpoledne, večer, noc a až pak… Možná… Ráno a s ním východ slunce, který jí konečně dá to, co chce. Ale jak to měla vydržet? Co měla zatím dělat? Netušila, takže jen tak bloumala sem tam a vzpomínala na dětství na rodiče na svůj domov, přátele i lásky a bylo jí pořád hůř a hůř. Ale jednou to skončí… A brzy. Tím si byla jistá…

A Damon několik desítek ulic od ní si zase byl čím dál tím jistější tím, že to co dělá, nemá smysl. Neměl ani Eleninu fotografii, takže když se ptal lidí, co potkával na to, zda neviděli uplakanou tmavovlasou dívku, dostával spousty zcela zcestných odpovědí. Jedni ho posílali sem, jiní tam a on musel brzy uznat, že je definitivně ztracený. Zamotal se do změti Pařížských ulic a uliček tak dokonale, že už ani netušil, kudy do hotelu, ale to mu bylo tak nějak jedno. Co by tam dělala? Seděl a zíral do zdi? Ne že by tohle pobíhání v dešti mělo větší smysl, ale on si byl jistý tím, že kdyby se byť na chviličku zastavil, zešílí!

Nakonec to ale stejně udělal a zoufale klesl na starodávnou lavičku u Seiny. Kus od něj se k šedivému nebi trčily věže katedrály Notre-Dame, kam měl ještě dnes ráno v plánu zajít, ale teď ho tam už nic netáhlo. Jedině že by vyšplhal nahoru na zvonici jako Quasimodo a skočil dolů. Ne, že by mu to nějak pomohlo, ale třeba by na chvíli mohl přestat myslet, protože každá myšlenka ho bolela tak, jako by mu někdo do hlavy vrážel skleněné střepy! Všechno to byla jeho vina. Elena mu sice do telefonu opakovala, že není, ale byla. To on jí nezvládl udržet na uzdě a dovolil jí na potkání vysávat lidi a dokonce si ani nevšiml, že má vypnuto. Kdyby to poznal dřív, nebo spíš, kdyby si to připustil, mohlo být všechno jinak. Jenže nebylo…

A on najednou neměl sílu už na nic, než na slzy. Schoval tvář do dlaní, stejně jako v hotelu a nejradši by se na místě propadl do země. Ale to mu nemělo být dopřáno, protože vzápětí zaslechl kroky a ikdyž nic neviděl, vycítil, že před ním někdo stojí. „Haló? Mladíku, jste v pořádku?“ Ozval se jemný ženský hlas a on chtě nechtě musel stáhnout ruce a zvednout oči k osobě před sebou. Ještě, než to udělal, byl plně rozhodnutý tu ženskou dost nevybíravě odpálkovat, ale když jí pohlédl do očí, najednou k tomu neměl sílu. Dívala se na něj tak starostlivě a její modré oči lemované vějířky vrásek, které jasně napovídaly, že jejich majitelka již dávno nepatří k nejmladším, mu byly podivně povědomé. Vlastně celá její tvář mu někoho připomínala a přesto, že to bylo spíš jejím ustaraným a vstřícným výrazem, než skutečně shodnými rysy, brzy přišel i na to koho. Jeho vlastní matku. Takhle nějak se vždycky na něj a na Stefana dívala, když s nimi nebylo něco v pořádku a přesto, že to nebylo často, nedalo se to ani po jednom a půl století zapomenout.

„Vlastně ani ne.“ Zašeptal s neveselým úsměvem na rtech, protože jí náhle nechtěl lhát a ona si vážně povzdychla. „To mě mrzí a mohla bych nějak pomoct?“ Měla o něj skutečný zájem, a to ho neuvěřitelně uklidňovala. Byl pro ni jen cizí, neznámou osobou, která mohla být klidně nebezpečná, ale jí to zdá se netrápilo. Jenže mu pomoct bohužel nemohla, leda… „Asi jste tu nikde neviděla mladou krásnou dívku s hnědýma očima a tmavými dlouhými vlasy, která by se tvářila tak nějak podobně jako teď já, co?“ Neměl sílu na žertování, ale s ní mu to šlo nějak samo. Ale žena se zatvářila opravdu smutně. „Bohužel. Copak pohádali jste se?“ „Tak nějak.“ „Nevěšte hlavu hochu, ono se to zase zpraví.“ „Bojím se, že tohle už se nezpraví.“ Odvětil smutně, ale ona ho povzbudivě pohladila po rameni. „Uvidíte, že ano. Jste mladí a máte před sebou celý život.“ „Mám obavy, že ani to není tak docela pravda.“ Zamumlal a čekal, že se žena zatváří pohoršeně, ale nestalo se tak. Byla jen ještě smutnější. „To mě vážně mrzí, ale víte, co se říká? Že láska překoná opravdu hodně. A vy tu dívku určitě milujete, to já poznám.“ „Ani nevita jak.“ „A ona vás?“ Damon se zamyslel, ale pak pokrčil rameny. „Taky. Nebo alespoň doufám.“ „Určitě ano, a pokud je to tak, zase k sobě najdete cestu. Láska je to nejsilnější pouto, jaké si dovedete představit. “ „Ano, ale někdy ani to nestačí.“ „Někdy ne…“ Přikývla smutně žena, ale pak ho znovu pohladila po svěšeném rameni. Damon jí už už chtěl říct, že je moc hodná, ale že jemu planá slova nepomůžou, ale pak se zarazil. V hlavě mu znovu zazněla její věta o lásce a něco ho napadlo… Sice mu to s hledáním Eleny nijak nepomůže, ale mohlo by mu to pomoct pak. Nebo přinejmenším by to pomohlo teď. Ano, láska je hodně důležitá a on není jediný, kdo může Eleně potřebnou lásku dát! Bože, proč jen ho to nenapadlo dřív?! Sice to bude složité a nevěděl, zda to vyjde, ale mohl to alespoň zkusit. Ne, musel to zkusit!

„Copak je?“ Přerušila jeho myšlenky žena a on na ní vděčně pohlédl. „Vypadáte, jako by vás napadlo řešení.“ Dodala povzbudivě a on přikývl. „Možná, že napadlo. Děkuju!“ „Nemáte zač hochu, kdybych vám mohla ještě nějak pomoct…“ „Ne, díky… Vlastně, počkat….“ Ano, mohla by mu ještě pomoct, a idkyž se mu do toho moc nechtělo a bylo mu jí trochu líto, něco od n potřeboval. „Máte u sebe mobil?“ „Jistě, potřebujete si zavolat?“ „Ano, ale potřebuju, abyste mi ho tu nechala.“ Řekl trochu nesměle, protože přeci jen mu připadalo dost hnusné jí v podstatě okrást, když se o něj tak zajímala, ale přitom jí soustředěně pohlédl do očí a ona okamžitě sáhla do kabelky. „Jistě.“ Řekla mechanicky a natáhla k němu ruku se stařičkým telefonem, ale Damon váhal. Neměl čas váhat, ale přeci jen…  Rozhodl se během vteřiny, popadl telefon a místo něj strčil ženě do ruky svazek Eurových bankovek. Mobil neměl cenu ani poloviny z nich, ale to ho netrápilo. Zasloužila by si i víc. „Teď běžte a ještě jednou díky.“ Poslal pak ženu pryč, a když odcházela, věnoval jí dlouhý pohled. Povídat si s ní bylo lepší, než to co mělo následovat! Čekal ho teď totiž nejspíš dost těžký rozhovor, ale musel ho uskutečnit. Bože, snad to vyjde! Bez dalšího váhání (kdyby váhal, možná by se k tomu neodhodlal) zvedl mobil a vytočil další číslo, které si naštěstí pamatoval. Zazvonilo to jen párkrát… Pak se ozvalo cvaknutí a tichý známý hlas. „Ano?“ Damon křečovitě stiskl přístroj a zhluboka se nadechl. „Stefane…?“

„Hej…Hej, Damone, brzdi! Mluvíš hrozně zmateně.“ Pokoušel se Stefan, kterého telefonát od bratra zaskočil víc, než si připouštěl, pochopit, oč mu jde, ale moc se mu to nedařilo. „Zhluboka se nadechni, počítej do deseti a pak začni znovu, ano?“ Nedbal bratrova nevybíravého nadávání na jeho adresu a čekal. Pak ale ztuhl. „Cože? Co Elena? Já pořád…“ Ale Damon neměl čas mu to zdlouhavě vysvětlovat. Bože! Zdálo  se mu to, nebo měl jeho bratr neskutečně dlouhé vedení? „To je jedno, ale je to zlé. Hodně zlé, Stefane ona si ublíží.“ „Proč proboha, co se stalo? Myslel jsem, že to zvládá dobře.“ Narážel šokovaný Stefan na informace, které mu Damon tu a tam pro jistotu posílal, ale někde hluboko uvnitř tušil, že mu teď bratr nelže. Jasně slyšel v jeho hlase bolest a potlačovanou paniku a Damon rozhodně nepanikaří jen tak. „To jsem si myslel taky, ale… Bože Stefane, já jsem byl prostě idiot.“ Vyhrkl náhle a znovu ucítil na tváři slzy. Ani přesně nevěděl, proč to bratrovi povídá, protože takhle důvěrné rozhovory mezi sebou nevedli už desítky let, ale on to prostě musel někomu říct. A Stefan to vycítil, takže se rozhodl postupovat stejně… Jako by to nebylo výjimečné, ale běžné. Jinak se za jedno nic nedozví a za druhé mu bylo, kdo ví proč Damona až líto. To jak to řekl… Nemluvě o tom, že začínal mít skutečný strach i o Elenu… Ano, musí zjistit víc.

„Proč? Proč jsi byl idiot?“ Zeptal se opatrně a Damon jen těsněji sevřel mobilní telefon. „Protože jsem to nepoznal!“ „Nepoznal co?“ „To že Elena, že ona… Vypnula své emoce.“ Poslední větu zašeptal tak přiškrceně, že se bál, že mu Stefan nebude rozumět, jenže ten rozuměl. Rozuměl a okamžitě věděl, že tohle je průšvih. A hned mu došlo i to ostatní, protože kdyby jen vypnula, nechtěla by si ublížit. Znal to z vlastní zkušenosti až moc dobře a věděl, jak to chodí. Člověk vypne, dělá příšerné věci, pak zapne a je to ještě horší. Vypínání emocí vůbec nic neřeší, ale i když to sám moc dobře věděl, stejně mu už mnohokrát neodolal. A teď neodolala ona a katastrofální následky na sebe nenechaly dlouho čekat!

„Jak… Jak moc toho provedla?“ Přeskočil proto rovnou k tomu nejdůležitějšímu a Damon si zoufale povzdychl. „Tak moc zase ne… Zabila jednu holku. Myslím, že to byla nehoda, pravděpodobně jí nechtěně prokousla krční tepnu a nestihla s tím nic udělat.“ Zašeptal a Stefan zoufale zavřel oči. Takže zabíjela… Sice jen jednou a nedopatřením, ale jak znal Elenu, tak tohle jí jistě stačilo. „A jinak?“ „Jinak lovila beze mě, docela dost… Víš, ona… Ona má trochu problém se sebekontrolou. Já… nechápu proč, ale má pořád žízeň a špatně to zvládá. A já jí asi neumím pomoct. A teď… Už je asi pozdě.“ Bolest v jeho hlase byla téměř hmatatelná a Stefan chvíli nevěděl, co na to říct. „Jak víš, že je pozdě?“ Vypravil pak ze sebe, protože se ho prostě nedokázal zeptat: „Jak víš, že se chce zabít“, což ale jasně z toho, co Damon říkal, vyplynulo a jeho bratr si znovu hlasitě povzdychl. „Sama mi to řekla.“ „Tak jí v tom zkus zabránit.“ Plácl zoufale Stefan a Damon se nevesele zasmál. „Ani nevíš, jak rád bych to udělala, ale já nevím kde je.“ „Jak nevíš?“ „Utekla z hotelu, vždyť jsem ti to říkal hned na začátku. My… Jsme se pohádali, dost ošklivě a ona pak utekla a nejspíš zase zapnula. Pak mi zavolala, že je jí to líto a že to co se stane, není moje vina a položila to.“ Už zase měl v očích slzy, ale ovládnul se a snažil se, aby to Stefan neslyšel. Styděl se za to a navíc mu nechtěl ubližovat ještě víc, než musel. „Takže je možné, že už…“

Zasténal Stefan zoufale, ale pak se mu trochu ulevilo. „Ne! Právě že ne, ona si bude chtít sundat prsten, ale k tomu potřebuje slunce a to tu dnes nesvítí. Takže máme čas a proto ti volám.“ Konečně se tak nějak dostal k tomu hlavnímu. „Ale proč mě? Já s tím nic neudělám. Musíš ty! Musíš jí najít!“ „Já jí najdu, ale potřebuju tě! Ty víš jaké to je. Stefane, prosím, ty a já jí můžeme pomoct společně. Prosím…“ Stefan už hodně dlouho neslyšel Damona někoho o něco tak zoufale prosit a hrozně rád by mu vyhověl, jenže jak? „Ale jak bych…“ Začal, jenže Damon ho přerušil. „Pomůžeš mi? Prosím.“ „Já bych strašně rád, ale…“ Jenže Damon neměl na vytáčky čas. Bál se, že Stefan možná odmítne (ikdyž šlo o Elenu), ale sám netušil jak na tom bratr momentálně je. Vypadalo to, že je zapnutý a že funguje, ale těžko říct takhle na dálku… Ale když mu byl ochotný pomoct, tak fajn. Zbytek se dá vždycky nějak vyřešit a on už i věděl jak. „Nedostanu se k vám. Ne včas.“ Odhalil navíc Stefan konečně problém, který mu bránil a Damon se málem úlevně zasmál. „Ale dostaneš, brácho o to se postarám, nebo spíš ty se o to postaráš. Poslouchej mě a vem si k ruce tužku a papír. Zavoláš na tohle číslo: 367 287 001. Je to společnost Blue Star Jets, řekneš, že se jmenuješ Stefan Salvatore a že tvůj bratr je jejich klientem. Píšeš si to?“

„Jo, píšu, ale Damone, počkej, o co jde, já…“ „Mlč a poslouchej. Je to soukromá letecká společnost. Řekneš, že co nejdřív potřebuješ soukromé letadlo na Hartsfield-Jacksonovo letiště v Atlantě na let do Paříže. Hned, jak budou moct!“ „Soukromé letadlo? Co to plácáš, jak bych mohl…“ „Věř mi, můžeš! Odvolej se na mě a nadiktuj jim číslo mého účtu, papíry, hesla i náhradní kreditku od něj najdeš u mě v ložnici v zásuvce nočního stolku. Levý stolek. Pak jeď co nejrychleji do Atlanty a na letišti už si poradíš. Vem si něco lepšího na sebe a tvař se povýšeně. Když bude třeba, někoho ovlivni. Pas ani nic jiného nebudeš potřebovat. Zvládneš to, Stefane.“

„Damone já nevím…“ „Ale víš, no tak jde o Elenu! Já jí zatím najdu, ale ty musíš být nejpozději zítra nad ránem tady. Dobře?“ „Dobře…“ neznělo to moc přesvědčivě, ale Damon věděl, že Stefan udělá, co bude moct. „Díky, brácho. Uvidíme se brzy. Průběžně mi volej, já jdu dál pátrat. A Stefane…“ zarazil se, ale pak se zhluboka nadechl. „Vážně díky.“ „Nemáš zač…“ zašeptal Stefan, ale to už Damon hovor ukončil a on zůstal stát s papírem a tužkou v ruce. Měl toho hodně před sebou a na tom jestli to zvládne, závisel nejspíš nejen Elenin život, ale i život jeho bratra a nejspíš i jeho vlastní….

„Nikdy jsem nedopustil, aby škola stála v cestě mému vzdělání.“ Mark Twain