FF: „Volba-část II“-47.Kapitola

Tak a máme tu úterý (a já se zase potím na zkoušce, tak mi prosím držte palce :-) ) a s ní i další kapitolu mé povídky Volba. Doufám, že se vám bude líbit a že budete komentovat a opět moc děkuji za to, že mé výtvory čtete i za chválu a komentáře k minulým kapitolám. Další díl bude zveřejněn zase ve čtvrtek!

47.

Nad městem pomalu, ale jistě padal těžký deštivý soumrak a Elena dál bezcílně bloudila Pařížskými ulicemi. Při pohledu na všechny ty zamilované páry, které se náhle kolem i navzdory dešti vynořily, jí bylo čím dál tím hůř. Cítila se tak strašně opuštěná! K tomu všemu jí navíc pořád trápily bolestné výčitky svědomí a jako by to nestačilo, ještě se začínala neodbytně ozývat její šokem utlumená žízeň. Ale ona neměla v plánu jí nějak zažehnávat. Musela by ublížit někomu dalšímu a to už se nikdy nesmělo stát! Jistě, mohla by někoho snadno ovlivnit a vzít si jen tolik, kolik potřebuje, ale ona se toho příšerně bála. Bála se, aby znovu nevypnula, bála se, aby někoho nezabila, aby se ovládla… Ne, nemohla to riskovat! Navíc za pár hodin už bude stejně po všem a do té doby to snadno vydrží. Do té doby…

Náhle jí srdce sevřel strach. Co vlastně bude do té doby? Za chvíli se stmívalo a ona neměla kam jít. Vůbec o tom, kde přečká noc, doteď nepřemýšlela, ale nemohla přeci zůstat jen tak na ulici!  A nemohla se ani vrátit do hotelu. Samozřejmě nešlo o to, že by jí venku byla v mokrých šatech zima, nebo že by měla sama v noci strach, to bylo v její situaci směšné (spíš okolí by se mělo bát jí!), ale když si představila, že bude ještě dalších minimálně deset hodin jen tak bloumat ulicemi, bylo jí fyzicky zle. Ne, to nezvládne! Musí jít někam, kde vydrží až do rána a kde pak ráno bude moct v klidu ukončit celou tuhle neradostnou kapitolu svého života. No jo, jenže kam? Nějaký nonstop bar nepřicházel v úvahu, na hotel neměla peníze ani náladu a skončit někde na nádraží, nebo v metru jí připadalo nemyslitelné. Nechce svou poslední noc na zemi strávit mezi bezdomovci! Chce jí strávit někde, kde bude mít klid a kde bude cítit alespoň nějakou úlevu. Někde, kde bude moct ráno s prvními paprsky slunce důstojně odejít ze světa… Někde, jako… Tady! Očí jí padly na nedaleký novinový stánek, ve kterém prodávali kromě tiskovin a cigaret i pohlednice a plakáty Paříže a málem se rozesmála. Proč jen na to nepřišla dřív? V Paříži přeci bylo jedno místo, které i teď, přes všechnu tu bolest a vinu, toužila spatřit…

A kde bude moct v klidu strávit noc i ráno a její popel pak konejšivý jarní větřík rozptýlí po tomto městě lásky. Tím místem byla Eiffelova věž! Dominanta Paříže jí připadala zcela adekvátní k činu, pro který se rozhodla a Elena pro sebe pokývala hlavou. Ano, přesně tam půjde. Sice nevěděla přesně kudy, protože neměla nejmenší tušení, kde vlastně je, ale měla spoustu času se k věži dostat. Půjde hezky v klidu pěšky… Mohla by si vzít taxi, ale proč? Necítila se unavená, možná trochu psychicky, ale fyzicky rozhodně ne a alespoň bude mít jistotu, že na věži už nebude tolik lidí. Netušila v kolik hodin tam zavírají, ale teď bylo už skoro devět, takže to už nemůže být za dlouho… Rozhodně zvedla a hlavu a konečně se nevydala jen tak nazdařbůh, ale měla jasný cíl. Konečný cíl!

„Jak nemůžou odletět?.“ Zařval Damon vztekle do telefonu a měl chuť s ním praštit o zem. Stefan mu totiž právě volal z Atlanty, že už sice sedí v narychlo sehnaném soukromém letadle, ale kvůli nějakým problémům na letišti jejich stroj již hodinu a půl čeká na povolení k odletu, které stále nepřichází a nejspíš ještě dlouho nepřijde. „Mě vůbec nezajímá, jestli mají podezření na bombový atentát! Laskavě jim řekni, že jestli okamžitě neodletí, osobně jim tak pojedu zakroutit krkem!“ Pokračoval nepříčetně, ale sám moc dobře věděl, že je to u něj spíš projev postupující hysterie. „To jim milerád řeknu, ale přestaň na mě prosím křičet, já za to přeci nemůžu!“ Ozval se neméně vztekle Stefan a Damon na okamžik ochladl. „Já vím, promiň.“ Zašeptal neobvykle pokorně a Stefan musel uznat, že je na tom jeho bratr asi vážně hodně špatně, když se mu sám od sebe omlouvá. „To nic, vím jak ti je.“ „To těžko…“ Nebylo to odseknutí, jen konstatování. „Ale jistě že vím. Mě na ní záleží stejně jako tobě.“ „To ano, ale na rozdíl ode mě, tohle všechno není tvoje vina.“ Zasténal Damon a Stefan se musel zhluboka nadechnout, aby se uklidnil. Tohle vyžadovalo takt, protože Damon zněl skutečně tak, jako by se pohyboval na samém okraji propasti šílenství a Stefan nemohl dovolit, aby do ní spadnul. Za jedno to byl jeho bratr a tohle se mu nesmělo stát a za druhé by pak přestal hledat Elenu a cesta jeho samotného do Paříže už by byla zbytečná.

„Není to tvá vina, Damone…“ Začal pomalu, ale bratr ho spěšně přerušil. „Ale ovšem že je! Nejdřív si nevšimnu, co se s ní děje, pak se s ní pohádám, místo abych to řešil v klidu, nechám jí utéct a nakonec nejsem ani schopný jí najít.“ „Najdeš ji, určitě…“ Nic jiného Stefana nenapadalo, ikdyž tomu už sám přestával věřit. „A kde? Kde mám podle tebe hledat?. Stefane, ona může být kdekoliv a už je skoro deset! A navíc přestalo před pár minutami pršet. Víš, co to znamená? Že za nějakých sedm, osm hodin vyjde slunce a pak…“ „Já vím, Damone, nemysli na to a zkus se soustředit. Musíme se do ní vžít…“ „Cože?“ Damon zařval do sluchátka tak, že Stefanovi málem praskl bubínek, ale v jeho hlase nebyl vztek, spíš šok. „Co?“ Nechápal Stefan, ale Damon už horečně přemýšlel. Vžít se do ní. No ano, jistě! Proč jen ho to nenapadlo dřív? On ani Elena od okamžiku, kdy opustili Mystic Falls neměli ani kapku sporýše. Jejich mysli byly zcela čisté a pokud by se mu nějak podařilo navázat s Elenou spojení… Bylo to idiotské a nepravděpodobné, ale on se k tomu upnul celou svou duší. Dokáže to! S lidmi to přeci umí. Kdysi dávno dokázal přeci na dálku přilákat Caroline, aby mu pomohla dostat se ze sklepa, kam ho Stefan v jedné z jejich slabších sourozeneckých chvilek (ne jen tak bezdůvodně) zavřel. A když to dokáže s lidmi, dokáže to i s upírkou. Musí! Sice to byl zoufalý pokus, ale on si byl jistý, že kdyby ho teď někdo vyfotil, jeho fotku by s klidem mohl přiložit do slovníku jako ilustrační foto ke slovu „zoufalý“. Nic jiného mu nezbývalo…

„Damone. Slyšíš? Co se děje?.“ Pokoušel se z něj Stefan vypáčit kloudnou větu a on potřásl hlavou, aby si pročistil mysl. „Ty jsi génius, brácho! Máš pravdu, musíme se do ní vžít. Hele, zavolám ti za chvíli, jo. A ty zatím nějak donuť toho pilota vzlétnout! Klidně ho i ovlivni, pochybuju, že vás kvůli chybějícímu povolení nad Atlantikem sestřelí. A kdyby náhodou jo, tak se neflákej, koukej doplavat ke břehu a sehnat jinej odvoz!“ Než mohl Stefan něco říct, Damon hovor ukončil a vyrazil hledat nějaké klidné místo, kde by se mohl pokusit navázat mentální spojení. Uměl toho na tomhle poli hodně, včetně vkládání snů do upířích myslí, tak proč by teď v krizové situaci nezvládl tohle? Zvládne to! Určitě!

Elena pomalu došla pěšky k Eiffelově věži a když na ní pohlédla, na kratičký okamžik dokonce zapomněla na všechnu tu bolest a vinu, kterou cítila. Venku už byla tma a věž před ní byla jako obří pochodeň. Zářila do dálky tisícovkami světel a byla prostě nádherná. Takhle si jí vždycky představovala, ale nikdy jí nenapadlo, že až jí jednou skutečně uvidí, bude jí zbývat jen pár hodin života… Ikdyž možná život nebylo to pravé slovo. Byla už vlastně mrtvá a tady, na tomhle krásném místě se s prvními paprsky ranního slunce rozloučí i s touhle zbytkovou existencí. Ale nejdřív… Nevzrušeně zamířila ke vchodu do věže a s potěšením si přečetla, že má otevřeno jen do jedenácti. To znamená, že za necelou hodinu bude zavírat a to se jí náramně hodilo. Beze spěchu prošla pokladnou a naposledy ve svém životě využila své upíří schopnosti. Neměla s sebou peníze, takže si nemohla koupit vstupné (mít je, snad by to i udělala), takže musela pokladního, který jí zastoupil cestu, ovlivnit. Byla to jen vteřinka, ale ona byla přesto ráda, že to má za sebou. Už nikdy se nechtěla k ničemu, co jí dopomohlo k těm příšerným činům, které měla na svědomí, vracet! Bez povšimnutí minula výtahovou klec, která by jí mohla vynést k výšinám během několika málo minut a raději zamířila ke schodišti. Měla spoustu času, takže mohla v klidu stoupat vzhůru a štěrbinami v kovové konstrukci pozorovat jak se stále více a více vzdaluje pevné zemi. Na okamžik jí blesklo hlavou, jak by se tady asi cítil Damon a zda by mu úctyhodná výška věže vadila, ale pak podobné myšlenky zaplašila. Sama si mohla za to, že tu teď není s ní a společně nevychutnávají zdejší romantickou atmosféru. Kdyby měla silnější vůli a neprovedla tolik příšerných věcí, mohli být spolu šťastní. A nejen s ním… Mohla být jednou třeba šťastná i se Stefanem, ale ani na jednoho z nich teď myslet nechtěla.

Možná až příliš brzy dorazila na první vyhlídkovou plošinu situovanou zhruba ve třetině celkové výšky věže a rozhlédla se. Nebylo tu moc lidí, protože škaredé počasí romantickým procházkám příliš nepřálo, ale i tak tu zdaleka nebyla sama. Několik restaurací, které se zde nacházely a prostorné muzeum věnované historii věže, již pomalu vyprovázely své hosty a ona při pohledu na ně raději odvrátila tvář. Na okamžik se totiž znovu ozval její lovecký instinkt podporovaný nepříjemnou žízní, ale po krátkém úsilí se jí ho podařilo zahnat a beze spěchu se vydala k zábradlí. Z výšky sedmapadesáti metrů shlížela na ospale působící město a znovu jí bylo do pláče. Tak moc se sem těšila a tak moc se jí stýskalo po Damonovi. Možná by mu mohla ještě jednou zavolat… V klidu, beze zmatku. Ne jako před pár hodinami, kdy byla na pokraji hysterie, jenže nakonec tenhle až moc lákavý nápad zaplašila. Už mu řekla vše, co chtěla a znovu mu opakovat, že ho miluje a že jí to všechno hrozně mrzí, nemělo smysl. Ne, když se mu chystala tak strašně ublížit, jenže ona prostě neměla na výběr. Nedokázala si představit, že by s tím vším co teď cítila, měla dál žít a ani to, jak by vlastně měla dál žít. Nevěřila si, že by se dokázala ovládnout a fungovat stejně jako Damon, nebo třeba Caroline. Asi měla slabou vůli, nebo nekvalitní geny, anebo prostě jen smůlu. Tak jako tak se už rozhodla a svého rozhodnutí se hodlala držet.

S povzdechem se odvrátila od výhledu a vydala se k dalšímu schodišti. Pokračovala ve výstupu, který jí nijak neunavoval, ale docela ráda už by ho měla za sebou, až konečně stanula na plošině číslo dvě, která byla posledním místem, kam se zde dalo dojít pěšky. Dál už musela výtahem, ale nebylo třeba spěchat. Mohla se v klidu porozhlédnout i zde, na patře, kde byly další řady, teď již zavřených restaurací a několik málo opozdilých turistů. Pohled přes zábradlí dolu k patě věže jí dokázal, že už je vážně hodně vysoko (konkrétně celých 115 metrů) a pád odtud by byl vážně hodně dlouhý, ale to jí k ničemu nebylo. I kdyby spadla z půl kilometru, přežila by. Tedy alespoň byla plně přesvědčená, že by přežila. Každopádně ale neměla chuť to zkoušet a zbytečně na sebe upozorňovat, takže raději vyrazila k výtahové kleci. Čekala jí poslední cesta vzhůru a ona se na ní snad i těšila. Výtah zaskřípěl a jí se znovu vybavilo pár vzpomínek, tentokrát z Ruského kola v Prátru, ale i ty raději pečlivě uzamkla zpět ve své mysli a konečně stanula na samém dostupném vrcholku Eiffelovy věže. Nebyl to tedy faktický vrchol, ten se čněl ještě o více než padesát metrů výš, ale poslední třetí plošina ve výšce 274 metrů jí bude muset stačit. Mohla by se dostat i výš, ale proč? Pro ni, jako pro upírku, by sice nebyl problém využít požárního žebříku a vylézt až úplně nahoru, ale tady se jí líbilo. Kromě dalších tří lidí tu už nebyl vůbec nikdo. Jen ona a nádherný výhled na pohádkově osvětlenou Paříž. Dle digitálních hodin na jednom z opěrných pilířů bylo skoro jedenáct. Její tři společníci se vydali k výtahové kleci, ale ona zamířila k zábradlí. Za pár minut se brány téhle pohádkové stavby uzavřou a až se zítra v deset hodin dopoledne znovu otevřou veřejnosti, ona už tu nebude… Slyšela z dálky hlasy a kroky dvou strážných, kteří mířili k výtahové kleci, aby zkontrolovali horní plošinu, ale ona se jich nebála. Nenajdou jí tu a i kdyby ano, snadno si s nimi poradí. Sice doufala, že pokladní bude poslední, koho kdy v životě ovlivní, ale dvě výjimky by ještě udělat mohla.

Nakonec to ale nebylo potřeba. Klec se skřípěním dojela nahoru, ale ještě než stihli strážní vystoupit, Elena před nimi ustoupila do stínu. Dva muži jí bez povšimnutí minuli, udělali jen velmi zběžnou obhlídku a za pár minut už tu byla zase sama. A sama tu bude celou noc a pak i ráno, tím si byla jistá. S úlevou se vydala zpět k okraji a znovu upřela oči k temnému obzoru, který se za pár hodin zbarví do ruda a konečně jí přinese klid… Snad…

Damon nervózně pohlédl na hodinky a měl co dělat aby nezačal vztekle řvát. Byla už skoro půlnoc a jemu nejen, že se stále nepodařilo dostatečně uklidnit, aby se mohl pokusit o mentální spojení s Elenou, ale k tomu všemu mu už několikrát volal Stefan, který stále ještě trčel na letišti v Atlantě, protože kvůli podezření na bombový útok nebylo prostě možné odletět. I kdyby pilota ovlivnil, nemělo by to smysl. Dráhy byly zablokované letištní technikou a to byl konec. Nelétalo nic a přesto že zaměstnanci i přivolaní policisté prý slibovali brzké vyřešení situace, šance, že se dostane, do Paříže před rozedněním byly mizivé, nebo spíš zcela nulové. Na jednu stranu to zas až tak moc nevadilo a při posledním telefonátu se dokonce role oproti těm minulým obrátily a Damon pro změnu uklidňoval Stefana. I kdyby se totiž dostal do Paříže včas, stále netušili, kde Elena je. No a konec konců, i když se ji Damonovi podaří najít, není to záruka toho, že se mu jí také podaří přemluvit, aby změnila své plány. Na to by sice Stefana potřeboval, ale pokud se mu to přeci jen podaří (ale on v to raději odmítal doufat), bude ho hlavně potřebovat potom a do té doby snad bratr do Francie dorazí.

Ale to všechno byly jen plané úvahy, protože stále netušil, kde by asi tak Elena mohla být a i když se snažil opravdu zoufale, mentální spojení se mu nevedlo. Vybral si pro to odlehlou část poměrně klidného městského parku v blízkosti jejich hotelu, ale stále nic. Ale on to nesmí vzdát. Musí se snažit a ono to jistě půjde. No tak! Znovu pevně stiskl oční víčka a pokoušel se co nejpřesněji si vybavit Eleninu tvář. Nedalo mu to moc práce… Brzy již jasně viděl veškeré detaily jejího obličeje včetně čokoládově hnědých očí a krásného úsměvu a on zaměřil veškerou svou mentální sílu na spojení s ní. Již několikrát se mu podařilo si jí takhle přesně vybavit, ale víc nic. Tentokrát mu to ale připadalo jiné… Jako by byla blíž, nebo spíš jako by byla přístupnější jeho snaze. Zesílil soustředění na maximum a pokusil se na ní v duchu promluvit. Musí to jít! Je to jeho poslední šance…

Elena na vzdáleném ochozu Eiffelovy věže tiše hleděla do dálky, ale náhle jí přepadl podivný pocit… Jako by na ztemnělém prostranství ve výšce stovek metrů nebyla sama. Přitom ale zcela jistě věděla, že tu s ní nikdo není. Musela by ho slyšet, ale tohle nebylo fyzické… bylo to spíš psychické. Nikdy v životě nic podobného nezažila, ale neměla strach. Jako by tu podivnou sílu, která jí z ničeho nic obklopila, znala. Byla něžná a konejšivá a pak náhle k pocitům přibylo i něco hmatatelnějšího. Hlas. Tichý, vemlouvavý hlas, který šeptal její jméno „Eleno…“ Ozývalo se kolem ní z nehmotných úst a jí napadlo, že by možná měla mít strach, jenže neměla. Ten hlas přeci znala! „Damone?“ Odvětila tiše a překvapeně se kolem sebe rozhlížela? Co jen to může být? Je už tak psychicky na dně, že slyší věci, které nejsou? To snad ne! Na to aby to byla jen slyšina to bylo až moc reálné. „Eleno…“ Opakoval hlas naléhavě a ona zmateně těkala očima po prázdné plošině. Ne, tohle se jí určitě nezdálo. Ale jak…?

Damona její tichý hlas v hlavě, šeptající jeho jméno ještě víc povzbudil. Ještě nikdy v životě se nesoustředil tak silně jako teď a na okamžik mu dokonce blesklo hlavou, že by možná měl ubrat, protože mu začínala nepříjemně třeštit hlava, ale rychle tu myšlenku zaplašil. Je tak blízko! Slyší jí! Musí se jen víc soustředit. Všechnu svou sílu soustředil do zrakového vjemu a náhle jí konečně spatřil. A nejen jako uměle vyvolaný obraz ve své mysli, ale jako skutečnou hmotnou bytost. Byla to doopravdy ona a stála na jakési železné plošině, která mu byla podivně povědomá. Kruci tohle místo přeci zná! Kde jen to… A pak mu to došlo a on se málem rozesmál! Sice tak narušil soustředění a obraz v jeho mysli zmizel, ale on už ho nepotřeboval. Věděl, kde má hledat! A najednou mu to navíc přišlo naprosto logické. Proč jen ho to nenapadlo dřív? Elena tak moc básnila o Eiffelově věži a bylo pochopitelné, že i když je zoufalé a zničená bude jí chtít naposledy v životě spatřit. Dokázal to! Našel ji! Prudce vyskočil ze staré rozvrzané lavičky, až se mu málem zatočila hlava, ale on si toho nevšímal. Rozběhl se směrem k východu z parku a po cestě doloval z kapsy mobil, aby dal zprávu Stefanovi. Neměli moc času… Slunce mělo vycházet v 5:30 ráno, a to znamenalo, že měl pět a půl hodiny na to, dostat se k Eiffelovce, najít Elenu a přesvědčit jí, aby změnila své úmysly. Bylo to těžké, ale ne nemožné. A on to dokáže! Musí!

„O chytré ženské je nouze. Konečně o chytré mužské zrovna tak.“ Jan Werich