FF: „Volba-část III“-11.Kapitola

Tak a je tu čtvrtek a já mám pro vás další kapitolku Volby. Krizi máme v ději úspěšně za sebou a teď to trochu odlehčíme, takže doufám, že se vám to bude líbit. Komentujte a užijte si to! Další díl v neděli :-)

11.

„Já myslím, že se to tam prostě nevejde…“ „Ale musí se to tam vejít, když to tam předtím bylo!“ „No, jo ale nezapomeň na ty předvčerejší nákupy.“ „Ale stejně… Stačí zabrat, hele.“ „Počkej, kruci, urveš tomu zip!“ „Ale neurvu!“ „Ale urveš… No a je to. Já ti to říkal!“ „To je neskutečný, jak nekvalitní zipy dneska do těch kufrů všívají!“ „Hm, no já nevím, brácho, ale skoro bych řekl, že chyba nebyla na straně zipu.“ „Ha, ha… Když jsi tak chytrej, tak…“ „Pššt vzbudíš Elenu!“ „Bezva, ani ti nemůžu vynadat!“ „Můžeš, ale potichu…“

Elenu dohadování z vedlejší místnosti ale už stejně probudilo. Nejdřív si myslela, že se jí to všechno jen zdá, ale poslední věta jí definitivně vyrvala z náruče spánku a ona zmateně zamrkala. Nejdřív chvilku netušila kde je, ani co se děje, ale pak jí to došlo a tvář se jí po hodně dlouhé době rozzářila upřimně šťastným úsměvem. Vzpomněla si totiž, na uplynulou noc i na to všechno co se odehrálo a na čem se ona, Damon a díky bohu i Stefan shodli a bylo jí krásně. Konečně měla pocit, že se všechno obrací k lepšímu! Konečně se mohla přestat stresovat! Najednou jí i její téměř neutuchající žízeň přišla snesitelnější. Slastně se protáhla a spokojeně poslouchala další slovní přestřelku, mezi Damonem a Stefanem, kteří se za tenkou stěnou, která oddělovala její ložnici a obývací pokoj o čemsi vehementně přeli. Ale nebyla to hádka. Ne skutečná. To bratrské pošťuchování, které na nich tolik milovala a kterého si nikdy nemohla moc užít, bylo zpět a byla radost je poslouchat.

„Ostatně klidně mi vynadej, já si schválně počkám, až tebe seřve Elena.“ „No jo, kruci, ona ten kufr měla ráda! Sakra! No tak nekoukej a pomoz mi s tím!“ „A co mám jako dělat? Vypadám snad jako někdo, kdo umí zpravovat zipy?“ „Ne, to fakt ne! Vypadáš jako někdo, kdo se náramně baví cizím neštěstím.“ „Já? No dovol.“ Pokračovalo jejich vzájemné popichování pořád dál a Elena musela chtě nechtě dusit pobavený smích. Mohla by tu takhle ležet a poslouchat je ještě hodiny! Po chvíli ale přeci jen vyskočila z postele, protáhla se a popadla župan. Ano, mohla by je poslouchat hodiny, ale taky už se nemohla dočkat, až své dva (nyní již konečně legitimní!) miláčky, spatří. Bez váhání tedy vyrazila a potichoučku nakoukla do dveří.

Stefan i Damon seděli na podlaze, mezi hromadami jejich společných věcí a nad něčím se soustředěně skláněli. „Ehm, dobré ráno.“ Zašvitořila s úsměvem a dokonale jí pobavilo, jak sebou oba škubli. Asi to něco, co společně zkoumali, muselo být hodně zajímavé, když jí ani jeden nezaslechl. No a asi to bylo nejen zajímavé, protože jí v zápětí maličko zaskočil výraz v jejích tvářích. Zatímco Stefan stěží zadržoval smích, Damon se zatvářil jako malý kluk, kterého někdo přistihl u souseda na třešni. Copak to asi způsobilo? Copak ho vyvedlo z míry natolik, že dokonce mlčí. „Dobrá ráno.“ Ozval se totiž jako první Stefan a jeho bratr neřekl nic a až po chvíli si  nepatrně odkašlal, jako by se chystal něco závažného jí oznámit. Ale nakonec z něj vyšel jen podobný, nicméně mnohem nervóznější, pozdrav.

„Copak to tu vy dva provádíte?“ Zasmála se jeho nejistotě i Stefanově pobavení a Damon znovu uhnul pohledem. „Nic moc, jen…“ začal místo něj Stefan a mrkl na bratra, který by asi byl nejradši někde jinde. „Jen Damon ti právě zničil kufr.“ „Zrádče…“ Odfrkl Damon na oko dotčeně, ale pak se obrátil k Eleně a nahodil zcela nevinný výraz. „Ale jen trochu. A já nechtěl, vážně.“ Mávl rukou ke kufru, který byl tak přecpaný jejími věcmi, že nebylo divu, že jeho zip byl po celé jedné straně rozjetý a na konci dokonce i nepatrně odtržený. „No hezké.“ Ohodnotila to Elena, ale pak pozvedla zvědavě obočí. „A když už jsme u toho, proč vlastně balíte můj kufr?“ „Přeci bys nechtěla odjet a všechny svoje věci tu nechat, ne?“ odvětil s úsměvem Stefan, ale tím jí překvapil ještě víc. „A my někam jedeme?“ „Bingo, uhádlas.“ „A kam?“ Na okamžik jí svitla naděje, že by se možná mohli vrátit zpátky do Mystic Falls, ale Stefan jí onu naději v zápětí zase zhasil. „To je překvapení. A ani se na mě nesnaž naléhat, abych ti to prozradil, protože já to nevím. Můj nápad to totiž nebyl.“ Kývl směrem k Damonovi a ten se záhadně pousmál.

„Aha, no ani mě to moc nepřekvapuje.“ Povzdychla si mírně zarmouceně, protože se jí už vážně docela stýskalo po přátelích doma, ale na druhou stranu, možná nebude tak špatné jet ještě někam. Nemluvě o tom, že její chutě ohledně krve nebyly stále ještě ani zdaleka zkrocené, byla tu taky ta nová situace mezi nimi třemi, na které se včera shodli. A to bylo zatím ještě hodně nové, takže jim neuškodí vyrazit si někam společně a vyzkoušet, jak to celé vlastně bude fungovat v praxi. A když už o tom tak přemýšlela, napadlo jí, že by to mohla tak trošku vyzkoušet hned! Sice se ještě maličko obávala, zda to nepokouší brzy, ale co! Jednou stejně budou muset začít a tohle bylo v podstatě nevinné… „Jak chcete,“ Pokrčila rameny a nahodila svůdný úsměv. „A teď…“ Protáhla a mrkla nejdřív na Stefana a pak i na Damona. „Kdopak mi dá pusu na dobré ráno?“ Samozřejmě si nemohla nevšimnout, jak oba zaváhali, ale pak se kupodivu první zvedl Stefan a vyrazil k ní. Sice se cítil trochu zvláštně, ale na druhou stranu na něčem se dohodli, ne? A on o tom ještě v noci hodně přemýšlel a rozhodl se, že to prostě vyzkouší. Proto se nyní obrnil proti nepříjemně dotírajícímu svědomí, které se mu bohužel stále ještě nepodařilo zcela umlčet, a odhodlaně přistoupil k usmívající se Eleně. Jeho paže se lehce ovinuly kolem jejího pasu a ona na něj povzbudivě mrkla. To mu stačilo. Jeho rty podvědomě našly její a rozhodně to nebyl jen obyčejný letmý polibek na dobré ráno. Líbal jí něžně, ale dlouho a když jí pustil zcela jasně zaslechl její zrychlený tep. Nejraději by tudíž pokračoval, ale to nešlo.. Nechtělo se mu jí samozřejmě pouštět, ale musel dát prostor i Damonovi a tak se zhluboka nadechl a ustoupil.

Jenže Damon se k ničemu neměl. Sice se usmíval a měl neskutečnou radost z toho, že se jeho bratr tak hezky osmělil, ale pořád ještě seděl mezi kufry a Elena na něj vrhla nejistý pohled. „A ty nic?“ Poznamenala a na okamžik jí přepadl strach, jestli si to třeba Damon nerozmyslel (ikdyž u něj by to skutečně nečekala, to spíš u Stefana), ale v zápětí se uvolnila. Zcela jistě totiž zahlédla čertovské ohníčky v jeho krásných modrých očích a bylo jí jasné, že v jeho náhlé zdrženlivosti bude něco jiného. A on jí to vzápětí samozřejmě potvrdil. „A já můžu taky? I po tom kufru?“ Nahodil komicky ustrašený tón a ona se na oko zamyslela. „Můžeš, ale nemysli si, že ti to jen tak odpustím. Za ten kufr si ještě vymyslím nějaký adekvátní trest.“ Sice se snažila mluvit vážně, ale moc jí to nevyšlo a když k ní pak Damon natáhl ruku, bez váhání ho za ní něžně vzala a on jí stáhl k sobě na podlahu. Jeho polibek byl prudší, než bratrův, ale Eleně to ani v nejmenším nevadilo. Užila si ho a dokonce jí skutečně nevadila ani Stefanova přítomnost! To bylo víc než skvělé! A ona si byla téměř stoprocentně jistá, že jí její dokonalé štěstí nemůže už nic zkazit. A to ani pohled na hromadu nezabalených věcí na podlaze, ke které obrátila pozornost, hned, jak jí Damon konečně pustil. „Ale tohle tedy vážně bude oříšek.“ Zamyslela se, jenže pak jen pokrčila rameny a potutelně se usmála. „No, ale já ten kufr nerozbila,  takže to nějak vyřeš. Stefan ti rád pomůže, já jdu zatím do sprchy.“ Letmo políbila překvapeného Damona na tvář, vyskočila, zopakovala pusu u neméně překvapeného Stefana a zmizela v koupelně. „Jo, ty mi rád pomůžeš, viď.“ Vzpamatoval se nakonec první Damon a Stefan jen s povzdechem přikývl. Sice neměl představu jak, ale nějak to zabalit jít přeci musí!

A samozřejmě šlo, ikdyž museli využít všechny dostupné prostory a i Elena musela po sprše přiložit ruku k dílu. Přesto to trvalo skutečně dlouho a všichni tři se u toho dost nadřeli, ale po úporném snažení se jim nakonec přeci jen podařilo desítky věcí přeměnit v několik naditých zavazadel. „Uf, doufám, že je to všechno!“ Oddechla si Elena a unaveně se opřela do polštářů na pohovce. „A teď,“ pokračovala však po chvíli zvědavě, protože si prostě už nemohla dál pomoct „Bych si po téhle dřině určitě zasloužila informovat o tom, kam jedeme.“ „Na mě nekoukej.“ Bránil se ale okamžitě Stefan, a Damon jen s úsměvem pokrčil rameny. „Na mě taky ne, je to přeci překvapení.“ „Ale no tak, alespoň naznačit…“ Žadonila, jenže on byl neoblomný. „Ani naznačit. Řeknu ti jen tohle. Pro dnešek ti vyjímečně povoluju porušit dietu, a vypít jeden transfuzní sáček krve a lov na zvířátka odložíme až tam.“ „Tam kam?“ „Nebuď zvědavá.“ Nedal se obměkčit a Elena se zatvářila uraženě (ikdyž informace o transfuzním sáčku jí skutečně potešila!). „Neboj, nejsi v tom sama, mě to taky nechce říct.“ Podpořil jí ihned Stefan, ale ikdyž zněl jeho hlas účastně oči mu zářily pobavením. „Tak to bysme se proti němu mohli spolčit a dostat to z něj, ne?“ navrhla honem Elena, ale Damon raději vyskočil z pohovky dřív, než je mohla napadnout nějaká klukovina. „Tak to ani omylem a koukejte se chovat slušně, nebo vás s sebou nevezmu!“ Zpražil je rádoby autoritativním hlasem a oni se nemohli nic jiného, než rozesmát. Zatím jim to spolu šlo docela dobře…

A dobře jim to šlo i dál, jak při čekání na Stefana, který si skočil na pár minut zalovit do nejbližšího parku (musel rychle, proto s sebou ty dva amatéry nebral), tak při odhlašování z hotelu i při cestě taxíkem na… No jak jinak, na letiště. Pomyslela si Elena, když spatřila prvního ukazatele a její zvědavost ještě vzrostla. Kupodivu Stefan byl celkem v klidu a nezdálo se, že by ho nějak zajímalo, kde budou trávit dnešní večer (pokud tedy už večer budou na místě, ale Elena předpokládala, že ano, protože na letišti je jistě opět čeká soukromé letadlo). „Tebe nezajímá, kam poletíme?“ Popíchla ho tedy rozverně, když taxík zastavil před letištěm, ale on jen pokrčil rameny a hned jak mohl, vyskočil a podržel jí gentlemansky otevřené dveře. „Ani ne.“ poznamenala pak, jenže Elena mu na to neskočila. „Lžeš.“ „Nelžu.“ bránil se, ale oči ho prozradily. „No dobře, možná maličko zvědavý jsem, ale znám svého bratra až moc dobře, takže je mi předem jasné, že z něj nic nedostanu.“ Připustil pak, jenže Damon ho samozřejmě slyšel. „Náhodou, třeba ze mě něco dostaneš, když se zeptáš.“ Poznamenal, hned jak šeptem předal několika letištním poslíčkům informace ohledně jejich zavazadel a zatvářil se zcela nevinně. „Tak se zeptej!“ Šťouchla Elena Stefana do ramene a ten si jen povzdychl. „Ty jsi zvědavá a já se mám ptát? No dobře…“ Obrátil se k bratrovi a na oko vážně mu pohlédl do očí. „Byl bys tak laskavý bratře, a řekl mi, kam letíme?“ Zeptal se tak akurátně a spisovně, že Damon i Elena vyprskli smíchy, ale on sám udržel kamennou tvář. „Ano, bratře, budu tak laskavý.“ Ovládl se i Damon a Elena zatajila dech. „Nikam.“ Dořekl však vítězoslavně a ona i Stefan pozvedli obočí. „Jak nikam?“ vypadlo ze Stefana, a po jeho předešlém tónu byl jeho šokovaný hlas docela komický, ale Damon jen pokrčil rameny. „No nikam neletíme. Jedeme. Ono totiž na letišti je i něco jiného než letadla.“ „A to jako co?“ Zajímala se Elena. „Půjčovna aut.“ Řekl však místo Damona Stefan, kterému vše došlo a jeho bratr se na něj jen zazubil. „Bingo, máš prémii za správnou dopověď.“

Elena ale byla zmatená. Myslela si, že zcela jistě cestují někam daleko, ale teď to na to tedy moc nevypadalo. Autem? Jak daleko se dostanou autem? Přemýšlela o tom celou cestu skrz letiště a pokoušela se představit si mapu Evropy, ale v zeměpise prostě nikdy nebyla moc silná, takže ti brzy vzdala a zavěsila se do Stefana, protože ten jediný měl volné ruce. Damon šel totiž celou cestu napřed a bez přestávek kamsi francouzsky telefonoval. Nejspíš organizoval to zapůjčení vozu, protože hned jak došli k přepážce firmy Traveljigsaw její zaměstnanci se jim začaly ochotně a rychle věnovat. Damon je ale stejně brzy ovlivnil, protože ho to jejich nesmyslné papírování fakt nebavilo (Tak holt nemá pojištění a jeho řidičák propadl před deseti lety, no? To z toho musejí dělat takovou tragédii? Klidně by si ho mohl skočit nechat obnovit, ale tam je toho papírování snad ještě víc!). A ovlivnění pochopitelně celý proces značně urychlilo, takže během několika minut je jeden ze zaměstnanců vedl do podzemních garáží, kde na ně čekal jejich nový vůz.

A že to nebylo jen tak obyčejné auto, to Elena po zkušenostech z Tenerife předpokládala, ale Stefan asi ne, protože když jim mladík v uniformě půjčovny představil nádherně nablýskaný sportovně (a velmi, velmi draze!) vyhlížející vůz, nebyl chvíli schopen slova. „To je…“ Vypravil pak ze sebe, když svůj počáteční šok jakž takž překonal, ale Elena mu skočila do řeči. „Auto.“ Řekla schválně co nejneutrálněji, ikdyž i jí se sněhově bílý, nablýskaný vůz víc, než jen líbil (ikdyž v ní jeho ultra sportovní vzhled nevzbuzoval moc důvěry, přeci jen jí jízda nad sto kilometrů v hodině děsila a tohle autíčko vypadalo, že se na stovce jen tak nepatrně rozehřívá).

„Auto?“ Opakoval po ní ale Stefan dotčeně a ona měla co dělat, aby se nerozesmála. „Auto?“ Nevěřil vlastním uším a jen nechápavě vrtěl hlavou. „Eleno, tohle není jen auto! Tohle se Porsche Panamera Turbo!“ „Hm,“ protáhla, protože název na ní skutečně moc dojem neudělal. „No já to vidím tak, že to má podvozek, čtyři kola, volant, střechu… Promiň, furt mi to přijde jako auto.“ Stefan jen obrátil oči vsloup, ale než mohl něco dalšího říct, přitočil se k nim Damon a důvěrně se k němu naklonil.

„Ani se nesnaž, brácho. Na Tenerife jsem pro nás půjčil Maserati GranCabrio a ona řekla, hm, pěkný. Ta je v tomhle ohledu zcela ztracená.“ „Maserati GranCabrio?“ vyhrkl Stefan a oči mu zazářily vzrušením. „A jaký bylo?“ „Naprosto úžasný, ale ona…“ Ukázal Damon s obviňujícím tónem na Elenu. „My nechtěla dovolit, abych s ním jel víc, než sto. No chápeš to?“ „Ne nechápu! To je málem svatokrádež!“ Rozohnil se Stefan, takže tentokrát byl ten, kdo protočil oči, Elena. „Nemám ráda rychlou jízdu, no. A v autech se holt nevyznám, zastřelte mě kvůli tomu.“ „Ale tady nejde o to, že se v nich nevyznáš, miláčku, ty je ani neoceníš a to bolí, víš.“ Povzdechl si Damon a Elena si uvědomila, že jí poprvé oslovil miláčku v přítomnosti svého bratra. Trochu bázlivě tedy mrkla na Stefana, ale ten byl tak zaujatý jejich novým vozem, že si toho vůbec nevšiml. A nebo všiml a bylo mu to fuk, což by bylo vážně skvělé. „Tak já se polepším, ano?“ povzdechla si a věnovala Damonovi lehký polibek na tvář. „Díky, to budeš hodná. Ale teď už nastupovat. Máme před sebou dlouhou cestu a kufry už jsou naložené.“ Postrčil jí blíž k vozu, jenže tam narazil na Stefana a jeho dychtivý pohled. „Můžu řídit?“ Vyhrkl nadšeně, ale Damon jen pevněji sevřel klíčky, které mu mladík od půjčovny předal. „Ani omylem, bráško. Já ho půjčil, já řídím. Maximálně tě pustím na sedadlo spolujezdce, pokud to Eleně nebude vadit.“ Ta ale jen mávla rukou, jako že je jí to jedno a opatrně otevřela zadní dveře. Alespoň bude mít pohodlí…

Jenže Stefan viditelně nesouhlasil. „Ale no tak, nebuď takovej hamoun, jen na chvíli.“ nevzdával nejspíš předem prohraný boj (protože Damon byl možná ochotný dělit se o Elenu, ale o auto ani náhodou!), jenže opět narazil. „Zapomeň a hezky zapluj na své místo. Můžeš se tak akorát dívat. Tohle je totiž auto pro dospělé, ne pro teenagery.“ „S tím jdi někam, je mi skoro 170 let, řídit tohle autíčko zvládnu i poslepu!“ „Možná, ale dneska ne.“ Elena ale měla jejich dohadování právě dost a s káravým výrazem se k nim otočila.„Bože, to se nemůžete střídat?“ Odfrkla, protože už by ráda byla na cestě a alespoň trochu věděla, kam jedou, ale nějak moc Damonův názor nezměnila. „Můžeme, takže já budu řídit, a tebe nechám zaparkovat, co ty na to.“ Nabídl smířlivě Stefanovi, ale ten jen protočil oči. „Tak to teda ne, hodíme si o něj mincí, co ty na to?“ „Nemám minci!“ bránil se Damon, ale Stefan už si šacoval kapsy a hledal nějaké eura. „Ha, já mám!“ Vydoloval z džínů vítězoslavně deseticent a ukázal ho bratrovi. „Pana řídím já, orel řídíš ty.“ A než mohl Damon něco namítnout, vyhodil minci do vzduchu a v letu jí zručně chytil. „Panna! Takže řídím já!“

Zaradoval se pak, ale Damon sevřel klíčky ještě pevněji. „To byl orel!“ „No to teda nebyl!“ „Byl!“ „Nebyl!“ „Tak dost!“ Nevydržela to už Elena a jelikož z její strany Damon útok na klíčky neočekával, hravě mu je vyškubla. „Když se neumíte dohodnout, řídím já a hotovo!“ Vyrazila ke dveřím řidiče, ale ve vteřině před ní stáli oba a v očích měli totálně zděšený výraz. „Tak to ne!“ vyhrkl Damon a Stefan s ním byl vyjímečně za jedno. „Fakt ne, tohle není auto pro…!“ „Holky…Dívky…Ženy.“ Zamotal se do toho Damon, ale Elena jen pozvedla obočí. „Ale, ale, a co tak najednou?“ „A navíc ty bys ho neuřídila.“ Pokračoval Damon, čímž se jí docela dotkl. „Jak neuřídila? Jak ty můžeš vědět, jak já řídím, nebo neřídím?!“ Jenže on se jen na oko zamyslel a pak pokýval hlavou. „No, já nevím, kdo kdysi položil auto na střechu a zasekl se v bezpečnostních pásech?“ Popíchl jí a ona jen otráveně odfrkla. “To už je dávno!“ „Tak dávno zase ne!“ Připojil se k bratrovi Stefan, ale na to ona náladu fakt neměla! Ano, chtěla je oba, ale ne, aby se proti ní spolčovali! „Hele ty mlč! Tys u toho vůbec nebyl!“ Odpálkovala ho, jenže pak si povzdechla a při pohledu na vůz po svém boku jí bylo jasné, že vlastně ani řídit nechce. „Ale jak chcete, tak dohoda! Budete se hezky střídat a nebudete se hádat, jako malí kluci o bábovky na písku, co vy na to?“ Zamávala klíčky před jejich očima a oni nakonec přikývli. „Fajn, ale první stejně řídím já, a za Paříží ti to teda pujčím. Na chvíli…“ Odfrkl Damon a Stefan konečně souhlasil. „Dobře.“ „Tak se mi to líbí.“ pochválila je Elena a konečně se uvelebila na zadním sedadle. „Tak na co čekáme?“ „Na nic.“ odpověděli unisono a seděli na svých místech tak rychle, že by to člověk vůbec nestihl vidět. „A pomalu!“ Upozornila ještě Elena Damona, který se díval na řízení málem tak okouzleně jako na ni a on jen mávl rukou. „Jasně, neboj. Maximální rychlosti dosahovat nebudu.“ „A kolik to má maximálně?“ Zajímala se trochu vyděšeně, ale Stefan i Damon mlčeli. „Tak kolik?!“ „Moc ne…“ Pípl Stefan a ona se vyděsila ještě víc. „Kolik je moc ne?“ „Asi tak… třista?“ Navrhl nesměle Stefan, ale než mohla být Elena první upírkou v historii, co dostala infarkt, Damon ho přerušil. „No to né, spíš tak…“ Elena čekala rozumnější číslo, ale nedočkala se. „Třista deset, asi.“ Ach ne!

„Kdy se nudíme lépe než v kruhu rodiny?“ Oscar Wilde