FF: „Volba-část III“-13.Kapitola

Máme tu úterý a s ním i další kapitolku Volby. Doufám, že se vám bude líbit a že si ji užijete a budete komentovat. Všem předem děkuji. A další díl zase ve čtvrtek :-)

13.

„Jak dlouho ještě pojedeme?“ Zajímala se Elena s tváří přitisknutou k chladnému sklu okna a Damon se jen pousmál její netrpělivosti. „Už moc dlouho ne.“ Ujistil jí jemně a dál se věnoval řízení SUV, které ač stavěné i na terénní jízdy, mírně poskakovalo po úzké silničce vedoucí skrze rozlehlá vřesoviště. „A prozradíš nám, kam přesně směřujeme?“ Pokusil se něco dalšího vyzvědět Stefan, ale Damon jen s úsměvem zavrtěl hlavou. „To je…“ „Překvapení, já vím. Jen by mě zajímalo, kde budeme dnes v noci spát.“ „V posteli, neboj.“ Popíchl ho bratr rozverně, ale Stefan jen mávl rukou. „Jen jestli! Nějak si nevzpomínám, že by tahle oblast byla vyhledávanou turistickou lokací. Hotelů tu asi moc nebude.“

„Však my taky nejedeme do hotelu. A už se neptej, za chvíli jsme na místě.“ Vůz odbočil na ještě užší a kamenitější cestu a bez problémů stoupal serpentýnami kamsi do neznáma. „Moc lidí tu asi nežije co.“ Ozvala se po chvíli ticha Elena, která si snadno spočítala, že za posledních několik desítek minut minuly jen sem tam nějakou vísku a pár udržovaných samot a Damon za volantem přikývl. „Je tu jen pár vesnic a samostatných statků, ale o to víc romantiky a nespoutané přírody.“ „No mě to rozhodně nevadí.“ Informovala ho spokojeně a znovu se opřela čelem o okno. A nelhala ani v nejmenším, protože Anglický venkov jí vždycky lákal. Rozsáhlá vřesoviště, mokřiny, domy a statky postavené a udržované ve starém venkovském stylu, menhiry a vysoké, rozeklané skály… Atmosféra, kterou znala jen ze svých oblíbených románů… Jo, Damon věděl, čím jí udělat radost, ikdyž přeci jen ve skrytu duše tak trochu sdílela Stefanovy obavy ohledně jejich budoucnosti. Tady skutečně neseženou hotel ani ubytovnu a když navíc ani nic takového nehledají… No, snad Damon ví, co dělá!

Ale nejspíš vážně věděl, protože po chvíli opět odbočil, projel další nevelkou vesnicí a hned za ní se s vozem pustil do dalšího prudkého kopce. Na první pohled by se bývalo mohlo zdát, že tenhle kus země bude zcela opuštěný, ale brzy se ukázalo, že tomu tak ani zdaleka není! Ani ne za deset minut, se totiž přímo před nimi objevily stromy a vysoká kamenná zeď. „Jsme na místě.“ Oznámil Damon spokojeně a navedl vůz k nedaleké kovové bráně porostlé popínavými rostlinami. „Aha a co přesně je to za místo?“ zajímal se Stefan, jenže Damon už zastavil a vyskočil z vozu. Brána se před ním tyčila tmavá a nedobytná, ale on jí kupodivu snadno otevřel, jako by vůbec nebyla zamčená (nejspíš nebyla) a v minutě byl zpět. „To je Heath House.“ Informoval Stefana a ten jen uznale pokýval hlavou. „Hm, hezké jméno a docela i sedí, ale mohl bys mi to nějak přiblížit?“ „Za chvilku.“ Odbyl ho bratr a šlápl na plyn. Vůz hladce projel branou a zamířil po kamenité cestě kamsi do houstnoucí tmy. Netrvalo však ani minutku a  z lehké podvečerní mlhy se náhle vylouplo kamenné průčelí zdobené typickým starodávným hrázděním, které dávalo domu, jež zdobilo, zvláštní tajemný nádech… Jako by tu stál už stovky let… A patrně taky stál!

„Co je to za budovu?“ Zašeptala Elena a okouzleně si dům prohlížela. „Cíl naší cesty.“ Odvětil potěšeně Damon a vystoupil. Stefan i Elena ho následovali a zvědavě čekali, co bude dál. Dům vypadal sice udržovaně, ale zcela prázdně, což nebudilo moc důvěry. „Myslím, že uvnitř kromě pár myší nikdo není.“ Poznamenal Stefan, když se pár vteřin soustředil, ale ani tak zevnitř nic nezaslechl, ale jeho bratra to z míry rozhodně nevyvedlo. „Jistě, že není. Podle dohody. Lidé z agentury tu byli už před pár hodinami, aby vše přichystali a teď jsme tu jen my tři.“ Dodal a Elena ztuhla. Lidé, agentura… Znělo jí to až moc povědomě!

A pak jí to z ničeho nic došlo a ona jen šokovaně otevřela pusu. „Tohle je… Tvoje?“ Vypravila ze sebe a předem věděla, co jí na to odpoví. Tak proto pořád během cesty někam telefonoval? A proto vždycky co nejdál od nich, aby nic neslyšeli! Organizoval návrat pána domu! „Chytrá.“ Pochválil jí se zářivým úsměvem a poplácal po rameni šokovaného Stefana. „Vítej u mě bráško. Nebo spíš u nás?“ S těmito slovy bez problémů nahmatal venkovní vypínač a prostor před hlavními dveřmi zalilo měkké elektrické světlo z broušené starodávné lampy. „Vážně je tenhle palác tvůj?“ Nemohl Stefan pořád přijmout fakt, že jeho bratr má kdesi v jižní Anglii takhle honosné sídlo, ale Damon jen přikývl a vylovil z kapsy velice masivní klíč. „Naprosto vážně je můj, ikdyž nevím jestli je to přímo palác. A také jako jediný mám klíč od těchto dveří, ostatní chodí zadem.“ Zasunul klíč do zámku a chvíli trvalo, než se mu s ním podařilo otočit, což ještě zesílilo one neskutečný dojem. Jako by vstupovali do jiného světa! „A to sem do téhle pustiny pravidelně dojíždí lidé, aby se ti o to tady starali.“ Pokoušela se Elena pochopit, jak to funguje (přišlo jí to totiž ještě neskutečnější, než tam v Římě), ale Damon, který momentálně už nebojoval s klíčem, ale se starou mosaznou klikou se jen zasmál. „Není to zas taková pustina, ale samozřejmě že ne!“ Většinu času se o dům starají správci z nedaleké vesnice, ráno se s nimi seznámíte. Nejbližší pobočka agentury sídlí až v Exeteru, takže dnes přijeli její zaměstnanci zcela vyjímečně, aby na vše dohlédli.“ Osvětlil jí celou složitou situaci a konečně se mu podařilo dveře pootevřít. „Ha, a pak že se tam nedostanu!“ Vyhrkl nadšeně a dveře se skřípěním otevřel dokořán.

„Vítejte v Heath House!“ Dodal a opět bez problémů nasahal vedle dveří další vypínač. Ozvalo se cvaknutí a nepatrné zapraskání ve starých rozvodech, ale pak se hala před nimi poslušně zalila mdlým světlem a oni opatrně vstoupili dovnitř. Nacházeli se ve velké čtvercové místnosti, jejíž kamenná podlaha a dřevem obložené stěny působily velice impozantně a také trochu tajemně. Ikdyž za to nejspíš mohl hlavně fakt, že velký kovový lustr, který visel od stropu, se bohužel nerozsvítil, jak měl. Zůstal temný a nepřátelský a několik menších lamp rozmístěných po stěnách, ho mohlo jen stěží plně nahradit. Oni ale ve tmě viděli dobře, takže se jim naskytl zajímavý pohled na dvoje dvoukřídlé dveře po stranách haly i na starožitné dřevěné schodiště vinoucí se podél levé stěny a mizící kdesi nahoře v temnotě. „To je úžasné.“ zašeptala okouzleně Elena, jenže Damon si jen povzdychl. „Jo, to je, akorát tedy jsem čekal, že tu bude všechno fungovat! No, asi jsem se zmýlil.“ „Ale no tak, přeci se nebojíš tmy.“ zasmál se Stefan a jako první se vydal dál do útrob stavení. „Hej, nechceš nechat vedení prohlídky na pánovi domu?“ Předešel ho ale Damon a Elena se neubránila smíchu. Byl na svůj dům evidentně hrdý, ikdyž viditelně nebyl ve stejně dobrém stavu, jako ten v Římě. Ale co? Alespoň je to romantičtější!

„Jak je to tu staré?“ zajímala se pak, když Damona a Stefana následovala do prostorné místnosti, která se skrývala za prvními dvoukřídlými dveřmi a která se ukázala být pracovnou a pan majitel se na chvíli zarazil. „No…Docela dost.“ Vypadlo z něj pak nejistě a Stefan se jen ušklíbl „A nemohl bys být konkrétnější?“ „Pár set let už to bude.“  Odvětil Damon a pokusil se vzpomenout na data, ale pak jen mávl rukou směrem k masivnímu psacímu stolu u zdi a pokrčil rameny. „Tady někde určitě budou záznamy.“ „A jak dlouho ho máš ty?“ Změnila tedy Elena dotaz a to už věděl přesněji. „Zhruba tak dvacet let. Koupil jsem ho, od jednoho známého.“ „Upíra?“ Přidal se Stefan. „Ne, ale věděl, co jsem zač. Proto mi ho prodal, že prý se o něj postarám hodně dlouho.“ uchichtl se Damon, ale pak zvážněl. „Zdědil to tady po předcích, ale nehodilo se mu tu bydlet. Mě sice taky ne, ale taková romantika a navíc to prodával hrozně levně, no neber to?“ „Levně? Prosímtě, neříkej, že tobě šlo někdy taky o to, abys ušetřil?“ Neodpustil si další poznámku na úkor bratrova vkusu Stefan, ale Damon jen obrátil oči vsloup. „Nešlo, ale proč to nevyužít? Ostatně on ani neměl na výběr, musel to prodat levně. Za prve byl dům v dost otřesném stavu…“ „Což už není, že?“ Skočil mu bratr opět do řeči a nenápadně poukázal na mírně nedoléhající okenice na francouzských oknech. „Bylo to horší věř mi!“ Nenechal se ale vyvést Damon z konceptu a nenápadně se přitočil k Eleně. „A za druhé by mu to za víc ani nikdo nekoupil. Lidé z daleka by o to neměli zájem a místní už vůbec ne.“ poslední slova řekl se zvláštním zablýsknutím v očích a Elena se samozřejmě chytla. „Proč ne?“ „Protože tu podle nich straší.“ Informoval jí Damon ponuře a náhle jí nečekaně rychle popadl okolo pasu, až vyjekla. „Baf!“ „Nech si toho!“ Tak tak stihl uhnout před jejím plácnutím, ale přitom poznal, že se opravdu nezlobí. No možná trochu… Vyděsil jí! Ale Stefan jen mávl rukou. „Myslím, že s duchy už jsme tu čest měli, takže bát se jich rozhodně nebudu! To mě víc děsí ta odstávající okna, bude tu pěkná kosa!“ Znovu zkontroloval netěsnící okna, ale Damon jen otráveně odfrkl. „No jasně, zrovna ty rozhodně nastydneš!“

„Nechte toho, vy dva. Je to nádherný dům a ať už v něm straší nebo ne, já z něj chci vidět co nejvíc! Takže tohle je co? Pracovna?“ předešla Elena mistrně další jejich výměně názorů a Damon se samozřejmě nechal rád pasovat zpět do role průvodce nemovitostí. „Ano, tohle je pracovna a varuju předem, že je plná starých krámů, protože já to tu sice nechal zrestaurovat… Jakž takž. Ale nic jsem nepřebíral ani nevyhazoval.“ „Aha, takže chceš říct, že tohle…“ Zvedl Stefan štítivě značně okousanou tužku z psacího stolu, „Ohlodal někdo, kdo už může být klidně sto let po smrti. Fuj!“ Elena měla co dělat, aby nevyprskla smíchy, ale Damon jen zvedl oči vsloup. „Ty jsi mrtvý stopadesát let a taky neřeším, co jsi kde ohlodal, tak to nech být a jdeme dál! Je toho tady totiž víc!“ Pokračoval rázně ke dveřím na protější straně pracovny a ani je nenechal pořádně prohlédnout masivní zdobený krb. Někdy ho bráška vážně vytáčel!

„Páni!“ Ohodnotila ale v tu chvíli Elena zadní místnost, která se ukázala být obřím, nejspíš tanečním sálem, jaké na podobných sídlech běžně bývaly, ale zatímco v minulosti se v nich bavila šlechta ze šitého okolí v současnosti moc využití neměly. Tady stálo jen několik málo váz a stolků po obvodu a jinak se místnost mohla pyšnit akorát tak mnoha obrazy a kazetovým stropem. „K čemu je proboha tohle?“ Formuloval vzápětí Stefana její myšlenky nahlas a Damon jen otráveně odfoukl. „Aby ses měl na co ptát! Ale jinak je to takzvaný velký sál. Při příznivém počasí je prý z jeho oken vidět až několik kilometrů daleko.“ „Aha, no jasně…“ Přikývl roztržitě Stefan, jelikož právě pečlivě zkoumal jeden starý portrét. „Tohle je tedy pěkně staré, je na tom datum 1648.“ Oznámil pak všem a Elena uznale kývla. „Tak to už je teda fakt dost, dokonce to vypadá, že tenhle dům bude starší, než vy dva. To se jen tak nevidí!“ Popíchla je oba najednou, a vysloužila si jen opovržlivé pohledy. „No dovol!“ Odfrkl Stefan, ale Damon se k němu jen účastně naklonil. „Narážkami na věk mě točí pořád, budeš si muset zvyknout!“ „Zvyknout? No jen počkej, za sto padesát let si povíme, jaké to je!“ Přitáhl si náhle Stefan Elenu prudce do náručí a laškovně jí políbil na tvář. „Platí.“ zasmála se a překvapilo jí, jak moc jí potěšila představa, že za 150 let budou pořád ještě spolu. Nějak tomu pořád nemohla uvěřit!

„Nezdržujte, jdeme dál.“ Postrčil je ale oba Damon zpět do pracovny a pak do haly a odtamtud do protějších dveří, kde nalezly obrovský salon spojený s knihovnou. Byla to místnost přecpaná starožitnostmi, perskými koberci, křišťálem i starými vzácnými svazky (prostě vším možným, co by tu Elena skutečně nečekala), ale jinak byla až moc pompézní a předimenzovaná. Pracovna se jí líbila mnohem víc! Jenže pak se náhle zarazila. „No jo, ale kde je kuchyň?“ napadlo jí, že tady něco zásadního chybí, ale Damon se jen usmál. „Ty hledáš dobrovolně kuchyň? No to je tedy něco.“ Neodpustil si narážku na to, že vaření není zrovna jejím hobby, ale ona na něj jen vyplázla jazyk. „Nech si toho, jo! Tak je tu nebo není?“ „Ovšem, že je. Tady vzadu.“ Vrátili se zpět do haly a až teď si Elena všimla, že podél schodiště vede chodba, která se ztrácí kdesi vzadu. No jistě, tam bude asi ten zadní vchod! Došlo ji a při té příležitosti si uvědomila, že dům je nejspíš ještě mnohem větší, než si původně myslela. Super, alespoň se nebudou nudit při jeho prozkoumávání!

Nadšeně následovala Damona, který na zadní chodbě rozsvítil a společně tak našli nejen kuchyň s obrovským sporákem a desítkami skříněk a zásuvek ve starodávné kuchyňské lince, ale i dveře do potravinového a prý i vinného sklepa! A nakonec úplně vzadu i pompézní jídelnu se stolem po nejméně dvanáct lidí. „No, tak tohle je dokonalý příklad megalomanství! Tolik lidí snad v tomhle hrabství ani nežije, aby zaplnilo tenhle stůl.“ Rýpl si znovu Stefan, ale přitom stejně jako Elena okouzleně hleděl na další starožitnosti! „Hm, vyjímečně s tebou souhlasím. Jíst bych tu fakt nechtěl, to bych padl hlady, než bych oběhl stůl a došel si třeba pro sůl.“ Přikývl Damon a všichni se rozesmáli. Akorát Eleně tím znovu připomněl její žízeň. „Na a když už mluvíme o hladu.“ naznačila nenápadně, ale oni naštěstí pochopili. „Jasně, tak co kdybychom donesli kufry a vy si dali sáčkovou svačinu? Na lov s tebou to dneska už asi vážně nebude, tak to posuneme na zítra, co ty na to?“ Navrhl hbitě Stefan a Damon byl pro (tedy kvůli Eleně, další sáček pro něj ho upřimně děsil!). No a ona samozřejmě byla taky pro! Cokoli bylo lepší, než další králíci, ikdyž kdo ví, jestli tady vůbec nějaké chytí! Uvidí zítra…

Proto velmi ocenila, když se i se zavazadly usadili v pracovně (chtěla tam, ta místnost jí prostě oslovila nejvíc!) a ona si mohla dopřát sáček konzervované lidské krve. Ale přesto, že se snažila pít pomalu, měla ho v sobě dávno předtím, než se Damon u toho svého dostal do poloviny. Docela jí to rozladilo, ale zase se mohla tajně bavit jeho výrazem. Dávno si totiž uvědomila, že na něj je její apetit prostě moc a přesto, že ho občas litovala (jako teď, když se snažil úporně nedat najevo, že už má dost), trpělivě čekala, až vzdá tu pitomou sázku se Stefanem sám od sebe. No a pořád nic! Sice jí už i napadlo, jestli to nedělá spíš kvůli ní, než kvůli těm dvoum lahvím burbonu, ale to nijak nezmenšovalo zábavnost toho, jak momentálně vypadal. Tvářil se totiž jako čtyřleté dítko, které rodiče nutí jíst, když už nemá hlad. Ale samozřejmě nepovolil! Na to byl příliš hrdý a také to asi skutečně dělal pro ni. Bude mu muset při nejbližší příležitosti naznačit, že není nutné, aby kvůli ní tohle podstupoval. Ona už si zvykla na to, že je prostě jiná, než většina upírů a před ním a před Stefanem už se skoro ani nestyděla. Ale Stefan neměl tolik trpělivosti jako ona a bratrova zdlouhavá konzumace krve ho vytáčela, Za prve už chtěl vidět zbytek domu a za druhé mu otevřený sáček nedělal moc dobře. Možná by si měl střihnout tu Eleninu dietu taky, ale zatím si na to nějak netroufal. Možná jednou…

„No, tak neloudej se s tím! Zajímá mě, co je nahoře!“ Postrkoval bratra, aby nemusel myslet na vlastní problémy a Damon konečně sáček zvládl. „Díky za ohleduplnost.“ Zasyčel však na bratra tak, aby to Elena pokud možno neslyšela a otráveně odložil prázdný obal od dalšího půllitru krve. Uf, vážně by to měl možná vzdát! Jenže to bohužel nešlo… „Promiň.“ Šeptl však v tu chvíli Stefan, který se za své chování mírně zastyděl, protože Damon vážně vypadal, že to zvládl jen s nejvyššími obtížemi a vysloužil si od bratra jen mávnutí ruky. Ve skutečnosti však Damona jeho omluva potěšila. Bylo hezké vidět, jak do něj bratr ryje, když o nic nejde, ale když jde do tuhého, je na jeho straně. To už hodně dlouho nezažil…

„Takže svačina dokončena a kdo se mnou půjde mrknout co je nahoře?“ Zahlaholil bodře a opatrně vstal (Sice měl původně v plánu vyskočit hbitěji, ale díky bohu, že si to rozmyslel! Přeceňovaný žaludek mu i tak udělal nepatrný kotrmelec a to příjemné rozhodně nebylo!) „Já se hlásím. Třeba tam konečně budou ta strašidla.“ Nadchla se ale Elena a on tak na nevolnost brzy zapomněl. Její úsměv a nedočkavost ho zázračně uzdravily (nebo si možná jeho tělo začínalo pomalu zvykat). „Strašidla nejsou, to nevíš?“ Ozval se však první Stefan a Elena vážně přikývla. „No jasně, máš pravdu! Ani duchové, vlkodlaci, čarodějnice a hlavně upíři! Jak mě jen mohlo napadnout, že by mohli existovat.“ „Jo přesně tak, ale ať existujeme nebo ne, pohněte. Nahoře se vám bude určitě líbit!“ Vpadl jim do toho Damon a oba ho se smíchem následovali. Zvědaví totiž byli i když podle všeho neexistovali!

„Člověk, který nikdy neplakal nežil opravdový život!“ Jan Werich