FF: „Volba-část III“-14.Kapitola

Jako každý čtvrtek i dnes tu máme další kapitolku Volby, tak doufám, že si ji užijete, budete komentovat a bude se vám směřování příběhu líbit. Díky, že to čtete! Další díl zase v neděli!

14.

Všichni tři vystoupali po starodávných vrzajících schodech nahoru a záhy stanuli ve velmi podobné hale, jakou byla ta, kterou právě opustili. Akorát, že tahle byla na rozdíl od té v přízemí v tuhle večerní dobu téměř zcela ponořená do tmy, což působilo dost stísněně. Damon to ale naštěstí brzy napravil stiskem dalšího starožitného keramického vypínače a světlo jim k jejich nepřiznané úlevě odhalilo, že přímo před nimi se nachází řada dělených oken, mířících na příjezdovou cestu. Svět venku nebyl zase tak daleko…

Kromě oken tu ale byly i další zajímavé věci, jako třeba další portréty, zrcadla, starožitná křesla a spousta  dekoračních předmětů. Celá hala pak končila dvojicí širokých chodeb vedoucích do dvou protilehlých křídel domu. „Hm, nejsou tu.“ Přerušil po chvíli ticho Stefan a Elena na něj nechápavě mrkla. „Co tu není?“ „No přece strašidla.“ Zamával rukama, v nepovedené parodii Caspera a ona jen zvedla oči vsloup. „Ale já jedno vidím.“ Poznamenal však Damon s očima upřenýma na bratra a jen tak tak uhnul před jeho dlaní. „Já ti dám, strašidlo!“ Ale Eleně se to nějak nezamlouvalo. „Ha, ha přestaňte blbnout, zas taková legrace to není.“ Přerušila je a nejspíš jí stísněnost, kterou náhle kdo ví proč cítila, zazněla i v hlase, protože v mžiku ucítila jejich ruce, jak jí opatrně objímají. Bylo to příjemné, a jí bylo jasné, že to co říkali, mysleli jen z legrace (ikdyž se někdy vážně chovali jako malí kluci!), ale zatímco dole v klidu žertovala s nimi, tady jí to nějak nešlo…. To asi proto, že jí to tu připadalo hrozně obrovské a nějak podivně osobní! Dole to bylo v pohodě, ale tady byly jistě ložnice a možná i další velmi intimní pokoje bývalých, dávno mrtvých majitelů a to jí nedělalo moc dobře. Nejradši by se vrátila dolů!

„Ale no tak, přeci se doopravdy nebojíš, miláčku.“ Přerušil jí ale myšlenky o mrtvých majitelých domu Stefan a honem se snažil napravit své krapet nemístné žertování. A Damon se k němu pochopitelně okamžitě připojil. „No jistě, to o těch strašidlech jsou jen pohádky pro pobavení, věř mi. Mrzí mě, jestli jsem tě vážně polekal.“ Stvrdil svá kajícná slova něžným polibkem na tvář, ale pak Elenu pustil a vyrazil směrem k chodbě napravo. Stiskl další vypínač a ona musela uznat, že další světlo dělá tohle místo hned příjemnější. Sice tu pořád byla temná levá chodba i neosvětlené schodiště, stoupající dál vzhůru a mířící patrně do podkroví, ale toho si nehodlala radši moc všímat. Měli pravdu! Kruci, na co si to hraje? Je přeci upír, ne? Nadpřirozená bytost sama o sobě! Nemá důvod bát se duchů a strašidel, zvlášť když tu nejspíš ani žádná nejsou! Musí se sebrat!

„Jdete?“ Naznačil ale netrpělivě Damon a Stefan jí lehce stiskl ruku. „V pořádku?“ „Jasně.“ Souhlasila honem a společně následovali Damona do chodby, které byla z jedné strany lemována řadou oken a z druhé několika masivními dubovými dveřmi. Ale Damon je všechny minul bez povšimnutí a zarazil se až u těch na samém konci chodby. „Tohle je takzvané západní křídlo. Pokud vím, tak od nepaměti sloužilo jako obytné prostory majitelů domu, zatímco v protějším východním křídla byly situovány pokoje služebnictva a ložnice pro hosty.“ Informoval je, jako na nějaké skutečné zámecké prohlídce a stiskl kliku posledních dveří. „A tohle je hlavní ložnice.“ Řekl a i zde po paměti našel vypínač. Prostornou místnost zalila další vlna elektrického světla, jehož původcem byl masivní skleněný (možná křišťálový?) lustr a odhalila tak dokonalé starožitné zařízení v čele s masivní postelí s nebesy a vyřezávanými šatními skříněmi. „Páni.“ Ohodnotil to Stefan a dokonce se i na okamžik zdržel nejapných komentářů. Tohle bylo totiž vážně něco a on i Elena vstupovali dovnitř s jakousi podivnou bázní. Přesně tady po staletí spali, umírali, milovali se i rodili majitelé tohoto nádherného sídla a oni si tu najednou připadali jako vetřelci. Tenhle dům s nimi neměl nic společného a faktem bylo, že i Damon to cítil podobně. To, že bylo jeho jméno na kupní smlouvě zas tak moc neznamenalo…

Ikdyž u Eleny, která se podvědomě rozhodla být statečná a neopakovat svůj záchvat paniky, velmi brzy převládlo okouzlení a ona statečně postoupila vpřed. Její prsty se lehce dotkly těžkých starožitných nebes i vyšívaného přehozu, který chránil vysokou starodávnou matraci a ani si neuvědomila, že se usmívá. Nebylo to tu zase tak hrozné a navíc, když si představila, co všechno už tahle matrace zažila… A co možná ještě zažije, pokud jim bude jejich soužití ve třech i nadále takhle hezky klapat… Zasnila se a ani si neuvědomila, že Damon i Stefan jí pozorují a čekají, co řekne. „Líbí se ti tu?“ Přerušil tedy Damon po chvíli její velmi barvité představy a ona honem přikývla. „Je to moc hezká ložnice, taková…“ „Stará.“ Dodal za ní Stefan a vysloužil si od ní jen odfrknutí. „To jsi ty taky a líbíš se mi.“ Zpražila ho vzápětí, ale než se mohl začít definitivně vztekat, zaujali jí dveře na protější straně místnosti a mávnutím ho umlčela. „Co je tady?“ obrátila se pak k Damonovi, jenže ten se momentálně věnoval zkoumáním vyřezávané postele (nějak si na ní nepamatoval, ikdyž se nebylo čemu divit, když tu byl jen parkrát a vždycky přespával dole, protože nahoře se mu nechtělo topit), takže nestihl včas zareagovat. Kdyby to stihl, možná by jí připravil na to, co uvidí, ale nepřipravil a ona tak zcela nečekaně vpadla do potemnělého dětského pokoje, situovaného logicky hned vedle hlavní ložnice. Nebyla to nijak velká místnost, ale byla bohužel nechaná přesně tak, jak jí poslední majitelé opustili, protože Damon skutečně nikdy nevydal správcům pokyn k vyklizení jakékoliv místnosti. A teď toho tudíž docela litoval, protože pokojík byl skutečně zařízen tak, jako by jen čekal na to, až do roztomilé dřevěné kolébky s nebesy někdo položí novorozené děťátko… A to oni bohužel nikdy neudělají!

„To je jen… Nechám to vystěhovat a můžeme z toho udělat do budoucna třeba další pracovnu.“ Snažil se honem zachránit situaci, protože měl ještě v živé paměti Eleniny rozbouřené hormony, ale ona jen mlčky zavrtěla hlavou. „Proč? Je to moc hezký pokoj.“ „Ano, ale Damon má pravdu, my ho nebudeme potřebovat tak jak je, takže…“ Vstoupil navíc do hovoru i Stefan, který zrovna o téhle části jejich dovolené, ani o Eleniných slzách na toto téma neměl ani tušení a jeho bratr na něj jen zoufale zamával, aby mlčel. „Třeba budeme…“ Prohodila navíc Elena trochu umanutě, ale naštěstí stála zády k nim, takže než se stihl překvapený Stefan nadechnout k dalšímu rozmlouvání její nesmyslné představy, Damon se k němu vrhl a ucpal mu pusu dlaní. Stefan se naštěstí nebránil a když pak spatřil bratrův prosebný pohled, který jasně říkal: „Prosím mlč, já ti to všechno později vysvětlím!“ Zachoval se podle něj a už raději nic dalšího neřekl.

Elena tudíž ještě chvíli mlčky přejížděla očima po vybavení dětského pokojíku, které kromě kolébky čítalo i prádelníček, bedny se starožitnými hračkami a další náležitosti, potřebné v dávných dobách k péči o miminko a batole, ale pak dveře raději zavřela a statečně se na Damona a Stefana usmála. Sice se jí do mysli znovu vplížila ona představa dvou překrásných miminek, kdy jedno by mělo oči jasně modré a druhé zářivě zelené, ale rychle jí zaplašila a rozhodla se uvolnit atmosféru. „No, ale jelikož je tu jen tahle manželská postel a do té kolébky vedle se ani jeden z vás nevejde, doufám, že je tu ještě minimálně jedna funkční ložnice.“

Damon i Stefan si unisono oddechli a Damon se honem vydal zpět na chodbu. „Jistě, že je. Hned tady vedle.“ Záměrně minul dveře, které spojovaly dětský pokojík s chodbou a vzal za kliku těch vedlejších. „Původně to bylo nejspíš myšleno jako dětský pokoj pro starší děti, ale dnes je tu normální manželská postel a pokoj je zařízen podobně jako hlavní ložnice.“ Rozsvítil a předvedl jím skutečně dosti podobnou místnost, jen znatelně menší. „A navíc má hned vedle koupelnu.“ Informoval je potom a otevřel i sousední dveře. A to tedy bylo něco pro Elenu, protože koupelny byly vždycky její vášní!

A tahle fakt stála za to, protože byla skutečně jedinečná! Složitá změť trubek a trubiček vedla od neforemného boileru po celé místnosti a zásobovala tak teplou vodou nejen masivní vanu se starodávným mosazným kováním, ale i sprchu, která jistě pamatovala víc, než kterýkoliv z jejích partnerů a toaletu s dřevěným vykládaným prkénkem a víkem. Skutečná lahůdka pro milovníky starožitností a společně s rytými kachlíčky, starými skřínkami a nádherným nástěnným zrcadlem byla skvostem, nad kterým oči přecházely. „To je tedy něco. Tady v tomhle muzeu hygieny se budu pomalu bát osprchovat, abych něco nezničil.“ Nedal si pokoj Stefan, ale i on byl okouzlen. „Klidně se můžeš chodit mýt do jezírka. Jedno je venku před domem, ráno ti ho ukážu.“ Zpražil ho ale bratr a téměř násilím Elenu z koupelny vyvedl. Znal ji a věděl, že ona by v ní klidně strávila několik hodin!

„No a to je vše.“ Usmál se pak a rozpřáhl ruce. „To je celé mé a nyní naše království, ve kterém můžeme zůstat, jak dlouho budeme chtít. Tedy ne úplně celé, je tu pochopitelně ještě druhé křídlo, podkroví a sklep, ale to necháme na zítra, co vy na to? Já osobně bych teď doporučoval vystěhovat nahoru kufry a pak si uvařit třeba čaj.“ Usmál se vstřícně a Elena ani Stefan neměli důvod nesouhlasit, což v praxi znamenalo, že dalších několik desítek minut se v celém domě neslo ve znamení zmatku ze stěhování věcí. A samozřejmě také z ubytovávání, protože se vlastně ukázalo, že ani Damon ani Stefan nechtějí moc řešit, který si vezme s Elenou hlavní ložnici a který sám tu druhou, jež pracovně překřtili na vedlejší. Přeci jen to byla vlastně technicky vzato jejich první společná noc, jako regulérní trojice a přesto, že doteď jim to spolu šlo báječně, ani ve snu je nenapadlo, cpát se na jednu postel! To by bylo fakt moc! No, ale jak to rozdělit, to už jim nikdo neporadil a házet si o Elenu mincí, to naštěstí nenavrhl ani jeden z nich! To by totiž mohlo znamenat, že s ní nebude lože sdílet ani jeden a to pěkně dlouho! Nakonec to tedy vyřešili tak, že si Elena dala zavazadla do hlavní ložnice a Stefan s Damonem si věci rozdělili mezi skříně v hlavní a vedlejší, takže vlastně bylo jedno, kdo z nich půjde kam spát. Samotný problém se spaní tak přesunuli na později a bylo to. Však ono se to nějak vyvrbí a když ne, tak Elenu nechají v hlavní ložnici samotnou a oni dva se vyspí spolu v té druhé. Nemělo přeci smysl tlačit na pilu.

„Tak a teď si dáme ten čaj!“ Těšila se Elena, když se spolu vydali zase dolů, ale Stefan zaváhal. „Čaj si dám moc rád, ale nejdřív bych se s dovolením na chvilku vytratil.“ „Kam chceš jít?“ Nechápal Damon, ale pak mu to podle Stefanova mírně hladového výrazu došlo. „Jo, aha. Jasně promiň. Ale není na to moc tma?“ vůbec ho nenapadlo, že Stefan vlastně kromě těch několika veverek ráno v parku u hotelu celý den nic nepil, ale moc se mu nezamlouvala představa, že bude jeho bratr pobíhat venku po neznámém vřesovišti v takové tmě a sám. Jako by náhle pocítil něco, co už dlouho ne, nebo tedy alespoň rozhodně ne v takovéhle banální souvislosti. Strach! Bratský strach o Stefana, který byl sice zcela iracionální (Co by se mu tak mohlo asi stát, když nejhorším predátorem v širokém okolí byl suvereně on sám, pak dlouho nic a pak lišky!), ale nebyl zas tak docela nepříjemný. Stefan ho ale vzápětí uklidnil. „Za prve vidím potmě docela dobře a za druhé budu jen tady kolem domu. Všiml jsem si, že je tu docela dost stromů, takže předpokládám, že nějakou tu veverku, nebo králíka tu ulovím docela brzy.“

Elena, která doteď jen poslouchala okamžitě přikývla, protože chtěla, aby se vrátil co nejdřív, ale Damon si i přes úlevu z toho, že Stefan nepůjde lovit nikam daleko, neodpustil malé rýpnutí. „Ty chceš lovit na našem pozemku? Naše králíky a veverky?“ Chytil se teatrálně za hlavu, ale Stefan se jen zazubil. „Něco proti? Máš na ně uvalené embargo, nebo mi budeš vydávat lovecké povolení do soukromého revíru?“ Nenechal si bratrovo škádlení jen tak líbit a Damon se na oko zamyslel. „No, pro dnešek ti to dovolím, ale bylo to naposledy, jasný?“ „Jasně, pane domácí.“ zasalutoval Stefan, letmo políbil rozesmátou Elenu na rty a zmizel směrem k hlavnímu vchodu. „Proč ho musíš pořád popichovat?“ Neodpustila si Elena káravý tón, když za ním zapadly dveře, ale Damon si jí akorát přitáhl do náručí. „Síla zvyku. Nepůjdeme na ten čaj?“

„Hele, zdá se mi to, nebo tu vážně není rychlovarná konvice?!“ Povzdechla si Elena, po zdlouhavém hledání a Damon, který právě zkoumal starodávný plynový sporák na ní jen hodil nechápavý pohled. „Ne, nezdá se ti to, žádná tu není. A i kdyby byla, stejně tu není volná zásuvka, čili bys měla i tak smůlu. A říkal jsem ti to hned, nebo proč myslíš, že tady prohlížím tuhle příšernost? Abych jí zapnul a uvařil vodu.“ „Hm, a jak ti to jde?“ Svezla se Elena na poctivou dubovou židli u kuchyňského stolu, ale on si jen povzdychl. „No právě že moc ne…“ Poškrabal se za uchem a znovu se pokusil otočit knoflíkem, ovládajícím přední plotýnku. Ale nestalo se nic. „Možná je vypnutý plyn?“ nadhodila Elena a Damon se praštil do čela. „No jo, to bude ono! Lidi z agentury mi vlastně říkali, že zapnou kotel a vytopí celý dům, ale plyn radši nechají vypnutý, když v domě nikdo nebude!“ „Vidíš, kdybys mě neměl, čučíš na to ještě hodinu, než ti to dojde.“ Řekla pyšně a on se k ní s úsměvem přitočil. „A přesně proto tě mám, lásko, abych nečučel hodinu na sporák.“ „Jen proto?“ Zakňourala na oko dotčeně a vysloužila si od něj láskyplný polibek. „Nejen proto, taky obstojně vaříš, když tě k tomu dostrkám.“ Popíchl jí pak a ona ho se smíchem odstrčila. „Tak na vaření jo? No počkej! Za to ten čaj uvařím jen Stefanovi a tobě nedám!“ Jenže Damon už jí neposlouchal. Z ničeho nic totiž zaraženě zíral zpět na sporák a ona maličko znejistěla. „Co je?“ „Nic moc miláčku, jen mě tak napadá, že ten čaj asi nedáš ani Stefanovi.“ „Proč?“ „Až teď mi došlo, že fakt netuším, kde ten hlavní uzávěr plynu vlastně je.“ „Ajaj…“ Poznamenala Elena a on jen přikývl. „Jo, ajaj je přesné.“ „Ale já se na ten čaj těšila. Hele, už jsem našla i konvici na plotýnku!“ Ukázala na masivní plechovou nádobu, které si všimla nad sporákem a Damon jí s uznalým výrazem sundal z háku, na kterém visela. „To je od tebe hezké, ale myslím, že na ní tak maximálně můžeš házet žhavé pohledy a to vodu v ní asi neohřeje.“ „Ha, ha…“ Odbyla ho a konvici mu vyškubla. „To je ta technika, zklame, když to nejmíň čekáš! Ikdyž tady spíš zklamal lidský, či spíše upíří faktor, že.“ neodpustila si rýpnutí, protože se na čaj skutečně těšila, ale Damon se náhle rozzářil. „Jsi geniální, miláčku.“ Prohlásil nadšeně a Elena jen pozvedla obočí. „No díky, to mě těší a naprosto souhlasím, ale proč tě to napadlo zrovna teď?“ „Protože máš s tou technikou pravdu! Zklamala a my se musíme obejít bez ní.“ Bez dalšího vysvětlení jí konvici znovu sebral, natočil do ní vodu ze stařičkého kohoutku nad dřezem a zmizel na chodbě. „Hej!“ vyběhla za ním, ale brzy se musela upřimně rozesmát. Damon měl někdy vážně skvělé nápady!

Stefan potichu proklouzl do haly a měl v plánu se proplížit nahoru, dřív než ho Damon s Elenou, kteří budou jistě až vzadu v kuchyni uvidí, ale to mu nevyšlo. Zarazil ho totiž hovor, vycházející kupodivu z pracovny, nikoliv z kuchyně a jeho přemohla zvědavost. Tiše se připlížil za pootevřené dveře, kterými bylo vidět, jak dřevěnou podlahu místnosti osvětlují hřejivé plameny z krbu a zaposlouchal se. Nechtěl samozřejmě šmírovat, ale hned první věta ho zaujala natolik, že si nemohl pomoct! „Tohle je ale blbej nápad.“ Ozval se totiž Elenin smích a pak Damonův ublížený hlas. „To neříkej, je to vrchol mojí improvizace!“ „Já spíš myslím, že to bude vrchol tvých popálenin, protože už se to fakt vaří.“ „Ha, popáleniny mě nelekají… AU!“ „Říkala jsem ti to!“ Elenin hlas se změnil z veselého na účastný a Stefan to už déle nevydržel a nakoukl dovnitř.

A naskytl se mu skutečně zajímavý pohled. Elena s Damonem klečeli před krbem, vedle sebe měli porcelánovou konvici a starožitné šálky a soustředěně se nakláněli k ohni. „Co to tu děláte?“ Vypadlo ze Stefana nechápavě, ale oni sebou místo odpovědi jen překvapeně škubli, protože byli tak zaujetí svou činností, že ho vůbec neslyšeli přijít! „Nic moc, jen vaříme ten čaj.“ Prohlásil Damon když se vzpamatoval a z jeho hlasu čišela pýcha nad vlastním nápadem. „A proč ho proboha vaříte v krbu?“ Nechápal Stefan a šokovaně zíral na kovovou konvici, zavěšenou v krbu nad plamenem na improvizovaném háku, který hrozil každou chvíli povolit. „Jsme kreativní.“ Pokrčil rameny jeho bratr, jenže Elena se jen ušklíbla. „Přelož si to, jako: „Zapomněl jsem se zeptat, kde se pouští plyn, čili sporák v kuchyni nefunguje“.“ „Zrádkyně!“ Odfrkl Damon, ale oči mu zářily potlačovaným smíchem.

Jenže pak si pořádně prohlédl svého bratra, na kterého konečně plně dopadlo světlo z krbu a nechápavě otevřel pusu. „Hele, my možná vaříme čaj netradičním způsobem, ale co ty, brácho? Jak to proboha vypadáš, to tam prší?“ Zeptal se nejistě a díky tomu si už i Elena všimla, že Stefan je… Mokrý! A pořádně! Ale ten se jen ušklíbl a provokativně si vyždímal rukáv bundy. „Ne, neprší! Ale nějak jsi mi zapomněl přesně nastínit polohu toho tvého jezírka, brácho!“ Odsekl a Damon jen nechápavě pozvedl obočí. „No tam je, takhle…“ Mávl rukou k oknu, ale Elena po jeho boku už se svíjela smíchy, protože jí došlo jako první, jak to Stefan celé myslí a co ho venku nejspíš potkalo. „Jo díky, už jsem ho našel!“ Potvrdil jí její domněnku kousavě a konečně to došlo i Damonovi, který ale samozřejmě nemohl jinak, než se k ní se smíchem přidat. „A není to k smíchu!“ Bránil se Stefan, když ty dva viděl, ale popravdě už mu taky cukaly koutky. Zahučel sice do rákosí fakt ukázkově a na místě měl pocit, že Damona přetrhne, až ho zase uvidí, ale ono to vážně bylo komické… Jenže když už pomalu bral bratra na milost, vypustil ten z pusy další rýpnutí, které už mu odpustit nehodlal! „To jsem nevěděl, že vysáváš i ryby?“ Vypravil ze sebe totiž mezi smíchem a to už bylo moc! „Ryby? No počkej, já ti dám ryby!“ Prskl Stefan a vrhl se vpřed. „Pojď sem brácho, obejmeme se, chceš?“ Pokusil se Damona chytit a zmáčet minimálně tak, jako byl on sám, ale ten se nedal tak snadno… Nakonec z toho byla pěkná bratrská strkanice, která dopadla dost nerozhodně, ale faktem bylo, že čaj, který jim rozesmátá Elena po chvíli nalila, jim přišel vhod oboum dvoum…

„Nedostane-li žena koho chce, běda tomu, koho dostane.“ Mark Twain