FF: „Volba-část III“-16.Kapitola

Tak a jako vždycky v úterý tu máme další kapitolku Volby! Doufám, že se vám bude líbit, budete komentovat a užijete si ji. Další zase ve čtvrtek :-)

16.

Elena tiše ležela na lůžku v hlavní ložnici a její oči bloudily po záhybech bohatě vyšívaných nebes, která se jí klenula nad hlavou. Bylo to tak zvláštní složit ten staletí starý přehoz a ulehnout na matraci, která pamatovala několik generací. Nikdy nic podobného nezažila, protože nejstarší postel, ve které kdy ležela byla asi některá v penzionu a ty neměly ani osmdesát let. Tohle manželské lože oproti tomu mělo na kontě už hodně křížků a ona se v něm cítila podivně spjatá s osudem celého domu. Úporně se sice snažila nemyslet na Kate a její pohnutý příběh, ale moc se jí to nedařilo. Přesto, že koupel v mosazí zdobené vaně byla neskutečně příjemná a uvolňující nemohla to, co jí Damon vyprávěl, dostat z hlavy! Ale musela!

Jasně totiž zaslechla kroky na schodech i tiché otvírání a zavírání dveří vedlejší ložnice a bylo jí jasné, že tu už moc dlouho sama nezůstane. Byla vlastně docela zvědavá na to, který z jejích miláčků projde dveřmi, ale příjemné bylo zjištění, že je jí to vlastně jedno. Těšila se na oba stejně a to bylo skvělé! No, možná by o něco víc brala Damona, protože už s ním dlouho nebyla sama, ale i kdyby přišel Stefan, byla by šťastná. Její tajné přání však bylo nakonec vyslyšeno, protože na schodech se o pár minut později ozvaly další kroky a vzápětí do ložnice vstoupil starší ze Salvatorů.

„Můžu?“ Zeptal se s úsměvem, jako by vážně čekal na její souhlas a ona na něj láskyplně pohlédla. „Ovšem, že můžeš. Je to přeci tvoje ložnice.“ Neodpustila si maličké popíchnutí, ale on na to nic neřekl. Jen tiše proklouzl dovnitř a k Eleninu překvapení se jen tak posadil na okraj postele. Bylo to pro něj dost netypické chování, když uvážila to, kolik kusů jejího oděvu už díky jeho impulsivní povaze skončilo potrháno na podlaze, ale rozhodla se mlčet a nechat vše zcela v jeho režii.

„Jak se ti líbila koupelna?“ Zajímal se zatímco ona se ně něj jen dál usmívala a jí došlo, že asi nepospíchá zcela záměrně. Ostatně měl pravdu, nebylo kam spěchat… Měli pro sebe celou noc a navíc se spolu naposledy milovali ve vlaku do Paříže a to už bylo na její vkus nějak moc dlouho! Takže si to tentokrát hezky v klidu užijí…. Ale mohl by už možná trochu pokročit! Napadlo jí roztouženě a nenápadně se k němu přisunula. Náhle totiž chtěla víc, než jen jeho úsměv…. Sice to bylo ve skutečnosti jen pár dní, co naposledy cítila jeho dotyky a objetí, ale jí to náhle připadalo jako sto let! A navíc tenkrát nebyla tak docela sama sebou, čili se to ani nedalo plně počítat! Jenže musí být holt trpělivá…

„Byla úžasná.“ odpověděla tedy co nejklidněji a něžně k němu vztáhla ruku. „Myslím, že jí taky půjdu vyzkoušet.“ Odvětil ale Damon a ona si všimla nervózního záblesku v jeho očích. „Děje se něco?“ Zašeptala a lehce mu přejela konečky prstů po tváři, ale on nečekaně prudce vstal a věnoval jí roztržitý úsměv. „Ne, vůbec nic. Za chvilku budu zpátky.“ Popadl ručník, který se válel na vrchu jeho kufru a než se Elena nadála, byl ten tam. No, to bylo tedy hodně zvláštní… Pomyslela si a s povzdechem si lehla zpět do hedvábně jemný podušek. Damon zatím spěšně mířil ke koupelně a v duchu si spílal do pitomců. Jak se to proboha, chová?! Sice je fakt, že když se dole v pracovně rozloučil s bratrem, přepadla ho podivná nervozita z toho, že Stefan bude spát jen pár metrů od ložnice, kde bude on s Elenou, ale to ho nijak neomlouvalo! Musí se sebrat! Přeci on, Damon Salvatore, nebude mít trému! Co nejrychleji se osprchuje, vrátí se k Eleně a bude se chovat tak, jak se sluší a patří a jak ona dle toho jak se tvářila a jak rychle jí tlouklo srdce, očekává! Zapadl do koupelny, shodil oblečení a vklouzl pod starožitnou sprchu. Sice chvíli trvalo, než si dala říct a jemu se podařilo vypáčit z ní alespoň pár kapek (samozřejmě studené!) vody, ale to mu stačilo. Rychle se opláchl a jen tak s ručníkem kolem pasu se vydal zpět k Eleně. Těšil se na ní a najednou mu jeho dřívější chování vážně připadalo směšné! No tak, Stefan přeci ví co a jak a nevadí mu to, tak proč by se měl držet zpátky? Sice bude asi lepší, když kolem dveří bratrovy dočasné ložnice proklouzne co nejrychleji, ale jinak o nic nejde!

Odhodlaně vzal za kliku ložnice a protáhl se dovnitř. Elena ležela téměř ve stejné poloze v jaké jí tu zanechal, a on si zakázal jakékoliv negativní myšlenky. Miluje ji, ona miluje jeho a Stefan to chápe a toleruje (kruci, vždyť ho sem přeci sám poslal!). Na ničem jiném nezáleží! „Tak co říkáš na koupelnu?“ Ozvala se z lože Elena a on se vydal za ní. „Super, jen se budu muset zítra podívat na sprchu, nějak se jí nechtělo.“ Usmál se jemně a svezl se vedle své lásky na starožitnou matraci. „A přemluvil jsi jí?“ Zavrněla mnohoslibně a láskyplně mu ovinula paže kolem krku. „Jistě, že ano, já přemluvím každou.“ Neodpustil si sebevědomou poznámku, ale pak už ho umlčely Eleniny sametové rty a on jí nechal, aby ho do sytosti líbala. Bylo to naprosto úžasné a z něj tak pomalu spadl i další díl trémy a nervozity. Začal jí polibek velmi intenzivně oplácet a lehce jí stlačil do lehu. Matrace maličko zaskřípala, ale jinak byla tahle staletí stará postel docela pohodlná. Ikdyž jim by bylo asi momentálně jedno i kdyby leželi na podlaze! Eleně tedy určitě. Užívala si Damonovu blízkost a jeho něžné dlaně, které jí hladily po celém těle a pomalu se přesouvaly pod průsvitnou noční košilku a byla stoprocentně šťastná. „Miluje tě.“ zašeptala mu do ucha, když na okamžik propustil její rty a on se jen pousmál. Bylo tak nádherné to od ní slyšet! V minulých dvou týdnech si zvykl na to, že mu to opakovala často i několikrát denně a teď mu to prostě chybělo. Ale ono se to srovná… Všechno se srovná a brzy už jim nebude nepříjemné vyznávat si lásku před Stefanem, stejně jako jemu nebude ani v nejmenším vadit, když bude Elena věnovat přízeň jeho bratrovi.

Ale teď věnovala přízeň jemu, takže podobné myšlenky pustil z hlavy a něžně sjel rty z jejích úst přes bradu až k hrdlu a dekoltu. „Taky tě…miluju.“ Zavrněl pak mezi jednotlivými polibky a ona se rozpustile zachichotala. „Já vím, myslím, že my to dáváš dostatečně najevo.“ Poukázala na jeho čím dál tím dobyvačnější doteky a on se nadzvedl a šibalsky jí pohlédl do rozesmáté tváře. „A máš něco proti?“ „Ani to nejmenší.“ ohradila se vesele a její ruce zabloudily k ručníku, který měl stále ještě kolem pasu. Než jí mohl zastavit odletěl ručník kamsi na podlahu a ona se vítězoslavně zasmála. „Už zase pospícháš!“ Vyčetl jí na oko ukřivděně, ale ona nahodila roztomilý výraz nevinné školačky. „Promiň.“ „To nic, odpuštěno.“ Znovu jí sjel rty na krk, ale ona se zatvářila rozpustile a než si stihl uvědomit, že se něco děje, prudce ho přetočila na záda a najednou byla nahoře ona. „Hej…“ bránil se překvapeně, ale ve skutečnosti ani v nejmenším neprotestoval. Bylo mu fuk, jestli je dole nebo nahoře. S Elenou rozhodně… „Nelíbí?“ zašeptala smyslně a on se zmohl jen na nepatrné zavrtění hlavou. Jeho pozornost totiž plně zaujalo to, jak hbitě si svlékla saténovou noční košilku a on tudíž neměl momentálně čas na nic jiného, než na její okouzlené pozorování. Byla tak nádherná! Připadala mu snad ještě krásnější, než kdykoliv předtím a těžko říct, zda za to mohlo to, že jí neviděl nahou už dost dlouho, nebo to, že jí její netradiční apetit skutečně pomohl vytvarovat  úžasně ženskou postavu! Ne, že by se mu dřív nelíbila, to rozhodně ne! Ale přeci jen mu vždycky přišla trochu moc…Štíhlá a nedospělá. A pak, když se přeměnila v upírku a přestala stárnout, měl za to, že postavu útlounké osmnáctky už bude mít napořád, ale zdálo se, že tomu tak přeci jen nebude. A to bylo pro něj víc, než příjemné zjištění!

„Proč se na mě tak díváš?“ Vyrušil ho z myšlenek její zvědavý hlas, protože si samozřejmě nemohla nevšimnout jeho zasněného pohledu, ale on se na ní jen zářivě usmál. „To tě nemůžu obdivovat? Tak dlouho jsem tě takhle neviděl a navíc ti to tak hrozně sluší…“ Při posledních slovech jí lehce položil dlaně na smyslně oblé boky a přitáhl si jí níž, aby jí mohl dlouze políbit. „Vážně?“ Neznělo to moc přesvědčeně. „Samozřejmě!“ „No, tak díky.“  „Nemáš zač, Eleno. Jsi ta nejkrásnější a nejúžasnější dívka, kterou jsem kdy viděl, vážně.“ „Nepřeháněj…“ Zachichotala se jako holčička, která dostala ve škole pochvalu, ale on jí jako potvrzení věnoval jeden ze svým oslňujících úsměvů. „Ani v nejmenším nepřeháním, lásko.“ „Přeháníš…“ Zopakovala rozpustile, ale bylo vidět, jak moc jí jeho lichotky dělají dobře. A ihned mu to i předvedla, protože ho znovu vášnivě políbila a její znatelně plnější ňadra ho zlehka pohladila po hrudi. Byl to neskutečně elektrizující dotyk, který v něm zapálil další vlnu vášně a on si jí téměř neplánovaně přetočil pod sebe. Přeci jen měl radši tuhle polohu! Ale Elena nijak neprotestovala, jen ho pevněji objala kolem krku a protože už se jí nechtělo na nic čekat, prudce ho přitáhla k sobě, čímž ho donutila do ní bez další přípravy vstoupit.

Šlo to stejně snadno jako vždycky, ale ona přesto tiše zasténala, což ho maličko znervóznilo. Sice mělo tohle sídlo hodně silné stěny a mezi hlavní ložnicí a pokojem, ve kterém spal někdo, kdo by rozhodně neměl z jejich nočních hrátek moc zaslechnout, byla ještě jedna místnost, ale přesto… Přesto raději Elenu umlčel dlouhým procítěným polibkem a doufal, že to stihl včas. Nicméně jí jeho snaha neušla a přesto, že byla téměř plně zaměstnaná jeho dobyvačnými pohyby, které jí pomalu, ale jistě posouvaly k vrcholu, nepatrně od sebe odtáhla jeho tvář a vážně mu pohlédla do očí. „Nemusíme být…Zase úplně potichu.“ Zašeptala a on se zatvářil zaskočeně a provinile. Nečekal, že jí dojde na co myslí… „Promiň.“ Vydechl upřimně, ale ona ho přitáhla znovu k sobě a škádlivě mu přejela rty po lícní kosti. „To nic, ale jestli tě to znervózňuje, pořídíme do vedlejší ložnice televizi se sluchátky, chceš?“ Nebyl to špatný nápad, ale on měl momentálně jiné starosti, protože Elena, která už ho za tu dobu co byli oficiální pár velmi dobře znala, naprosto přesně věděla kde, a jak se ho dotknout, aby jejich společné snažení posunula dál. A právě to udělala, takže jí k sobě pevněji přitáhl, zaplašil myšlenky na to, co je a není kde po domě slyšet a dál se plně věnoval jen jí a sobě. A jelikož to dělal opravdu důkladně, netrvalo dlouho a jejich snažení bylo korunováno společným sladkým úspěchem, který jim spolehlivě vyhnal z hlavy Stefana, dům i všechno ostatní, takže nebylo divu, že si ho ochotně a velmi brzy zopakovali. A ne jednou… Bylo naprosto dokonalé být zase spolu a když o několik desítek minut později Elena spokojeně usínala v Damonově náručí, připadalo jí, že svět už nemůže být krásnější. A možná to tak i bylo… Možná…

…Elena si nebyla zcela jistá jak se dostala právě sem, ale matně si uvědomovala, že obrovskou místnost, ve které stojí, zná! No ovšem, byl to velký taneční sál v přízemí Heat House, ale co tu proboha, dělá? Nebyla… někde jinde? Nemohla si vzpomenout kde, ale jedno věděla zcela určitě. Bylo to tam krásné a moc ráda by se tam vrátila, ale něco jí drželo tady. V obřím předimenzovaném pokoji, který byl navíc zahalen podivnou nepříjemnou mlhou, které se, ale náhle začala pomalu rozplývat a jako kouzlem z ní začaly vystupovat předměty a osoby, které neznala. Bylo to, jako by se jí vybavovala vzpomínka, ale vzpomínka, kterou nikdy nezažila! Za chvíli byla totiž mlha téměř zcela pryč a ona si uvědomila, že stojí v čele předlouhého, slavnostně prostřeného stolu, který by snadno strčil do kapsy i ten, který dnes obdivovali ve zdejší jídelně a že tu rozhodně není sama. Desítky židlí podél stříbrem prostřené tabule byly obsazené lidmi ve starodávných, ale jistě šlechtických šatech a ona ani jednoho z nich neznala. Navíc všichni působili tak nějak neživotně a ikdyž se někteří z nich mezi sebou bavili, jejich hlasy k ní doléhaly vzdáleně a nejasně. Co se to proboha děje? Kdo jsou ti lidé? A proč tu jsou? Zmateně těkala očima kolem sebe, ale pak sklonila hlavu a překvapeně si uvědomila, že má na sobě podobný oděv, jako všichni ti lidé kolem ní! Dlouhé nařasené krémově bílé šaty, jaké vídala jen v pohádkách a historických filmech se živůtkem a vlečkou a co bylo horší, a ještě nepochopitelnější, ty šaty byly svatební! Teď už nerozuměla vůbec ničemu, ale neměla čas o tom uvažovat, protože z mlhy kus od ní se náhle vynořila další osoba a ona si uvědomila, že je to…Damon! No ano, byl to on, přesto, že místo své oblíbené kožené bundy a černých džín měl na sobě nařasený starodávný oděv a u pasu zavěšený meč, ale jeho oči a úsměv byly tak hřejivé a známé, že jí poskočilo srdce radostí. „Damone“, zašeptala, ale vlastní hlas jí náhle připadal cizí a neznámý. Trochu jí to překvapilo, ale pak nad tím v duchu mávla rukou. „Co se to děje, proč jsme tady? A kdo jsou ti lidé?“ vyptávala se zvědavě, ale k ní jen s úsměvem  přistoupil a jeho dlaň lehce sevřela její. „Miluju tě.“ Zašeptal a ona se ztrácela v jeho zamilovaném pohledu „Já tebe taky.“ Odvětila zmateně, a čekala, zda jí vysvětlí oč jde, ale on dělal jako by její otázky předtím vůbec neslyšel.„Jsem tak rád, že ses stala mou ženou.“ Pokračoval a ona na něj zmateně pohlédla. „No jistě, já taky…“ Vypravila ze sebe při vzdálené vzpomínce na jejich svatbu-nesvatbu na pláži, ale nechápala proč o tom mluví zrovna teď. Jenže on k jí náhle lehce objal kolem pasu a věnoval jí něžný polibek na rty. Samozřejmě ho nechala, aby jí líbal, jenže jí najednou bylo tak divně…, jako by ta mlha co stále kroužila kolem pronikla i do její hlavy a opřádala teď její myšlenky… „Teď už nás nikdo nerozdělí…“ Zaslechla znovu Damonův láskyplný hlas a zmohla se jen na přikývnutí. „Budeme navěky spolu…Kate.“ Pokračoval zasněně, ale ona se od něj odtáhla a překvapeně mu pohlédla do očí. „Proč mi říkáš…“ Začala nejistě, jenže v tu chvíli se ozvalo necitelné rozražení dveří a několik výkřiků od stolu a z mlhy po jejich pravici vystoupil… Stefan! Stejně jako jeho bratr měl na sobě starodávné oblečení a u pasu meč, ale jeho výraz byl zcela jiný! „Stefane…“ oslovila ho vyděšeně, když spatřila tu nenávist a vztek v jeho tváři, jenže on si jí nevšímal. „Okamžitě pusť mou snoubenku!“ Zavrčel nebezpečně a Damon jí skutečně pustil. „Snoubenku? O čem to…?“ Nechápala Elena, ale Stefan pokračoval a to, co řekl jí vyděsilo. „Už nikdy se jí neopovažuj dotknout, nebo tě na místě zabiju!“ Co se to proboha děje? Napadlo jí omámeně. Proč Stefan říká něco takového? Vždyť přeci souhlasil s jejich návrhem! Jenže Damon ho dokonce vymyslel a přesto, když na něj nyní pohlédla, spatřila v jeho tváři stejnou nenávist a odpor, jako v té Stefanově. Díval se na bratra tak chladně, jako ještě nikdy a jí sevřela srdce ledová hrůza. „Ne…“ zašeptala a vztáhla k němu ruce, ale on jí odstrčil a…Pane bože, tasil ten meč, co měl u pasu! „Ne, to já zabiju tebe! Opustil si jí a ona se teď stala mojí ženou. Nemáš na ní žádné právo!“ Zavrčel a ona jen zděšeně sledovala, jak se i ve Stefanově ruce objevil meč a on ho napřáhl proti vlastnímu bratrovi. „Jak chceš…“ zasyčel pak a ozvalo se zařinčení kovu o kov. „Ne!“ Vřískla Elena a vrhla se mezi ně, jenže Damon, který stál blíž k ní jí nesmlouvavě popadl za paži a mrštil s ní ke stěně, po které se bolestivě svezla na podlahu. „Nech jí být!“ zařval Stefan a znovu se vrhl na bratra, ale ten před ním uhnul a stáhl se. „Vyřešíme to venku!“ Zavrčel a Stefan souhlasně přikývl. „Ano, zabiju tě při regulérním souboji „Ne!“ Zopakovala Elena svůj výkřik, ale nebylo to k ničemu. Ucítila na tváři slzy, ale pak její oči náhle zabloudily ke zdi u které se zhroutila a ona si uvědomila, že je na ní obrovské zrcadlo… Zrcadlo, které ukazovalo jí i celý zbytek sálu, ale zatímco odraz sálu, stolu i lidí u něj byl přesně takový, jaký ho ona viděla, zbytek jí vyděsil! Uplakaná, vyděšená tvář, která měla být její vlastní na ní totiž shlížela cize a ona si uvědomila, že ten obličej nezná! Modré oči, dlouhé vlnité světle hnědé vlasy… To přeci nebyla ona! A pak se všechno znovu zalilo mlhou a ona si náhle uvědomila, že už není ve velkém sále, ale někde venku! Na vřesovišti! Vítr jí čechral vlasy a zrcadlo bylo pryč! Místo něj hleděla přímo na Damona a Stefana, kteří před ní sváděli slíbený souboj, který evidentně spěl k bolestnému konci. Oba totiž dost krváceli ze spousty ran a jí na okamžik blesklo hlavou, proč se jim nehojí, ale nestihla se na to zaměřit. Náhle totiž došlo ke zvratu a ona jen zděšeně sledovala, jak Stefan vyrazil Damonovi meč z rukou a se svou zbraní napřaženou vpřed se vrhl přímo k němu… „NE!“ Vřískla zděšeně, když chladné ostří projelo Damonovou hrudí a ona spatřila jeho tvář staženou smrtelnou bolestí. „NEE!!!….“ Uslyšela vlastní zděšený výkřik a pak všechno překryla mlha a ona uslyšela známý hlas, jak volá její jméno… „Eleno….!“

„Eleno!“ „Ne!“ „Eleno, no tak, jen klid…!“ „Ne, prosím, neubližuj mu!“ „Eleno, lásko vzbuď se! Byl to jen sen, jen sen, pššt!“ Mlha kolem ní konečně ustoupila a ona prudce otevřela oči. Přímo nad sebou spatřila Damonovu tvář a nad ní vyšívaná nebesa jejich lože a teprve po chvíli si uvědomila, že pořád ještě plačtivě opakuje slovo „ne“ a její srdce tluče tak silně, jako by chtělo vyskočit z hrudi. „Pšššt, jen klid, byla to jen noční můra, jsi v bezpečí, miláčku.“ Utěšoval jí Damon zaskočeně a ona konečně přestala křičet. Jen sen? Jenom se jí to zdálo? Nemohla tomu uvěřit, ale vzápětí sebou zděšeně trhla, protože dveře do ložnice se prudce otevřely a dovnitř vpadl Stefan. Přesně jako v tom jejím… snu! Akorát že se netvářil vztekle ani nenávistně jen vyplašeně. „Co, je? Co se děje? Slyšel jsem křik…“ Zamumlal a v minutě seděl na okraji jejich lůžka. „Nic, to nic, jen se jí něco zdálo. Klidně jdi spát.“ vysvětloval Damon, ale Stefan na něj jen vrhl nevraživý pohled. „Nikam nejdu, podívej se na ní! Tomu ty říkáš nic?“ Elenu ale jeho tón vyděsil. Pořád ještě nebyla tak docela vzhůru, a navíc jí až moc připomněl její noční můru a ona se znovu rozvzlykala. „Ne!“ vyhrkla zmučeně a třásla se po celém těle. „Nehádejte se! Nikdy se kvůli mně nesmíte hádat!“ Vzlykala hystericky a Damon i Stefan na ní zaraženě pohlédli. „Ale my…se přece vůbec nehádáme, lásko.“ Přitáhl si jí Damon do náruče a výmluvně mrkl na bratra, který okamžitě zapomněl na nevraživost. „Jistě, že ne, promiň, jen mám o tebe strach.“ Ucítila i jeho objetí a konečně se začala trochu uklidňovat. Byl to jen sen… Jen hloupý sen, který vyvolala ta Damonova strašidelná povídačka! Musí na to zapomenout, musí… Náhle jí ale z ničeho nic znovu přepadla únava a ona ospale zamrkala. „Miluju vás. Oba dva.“ Vypravila ze sebe ještě dřív, než se jí začaly definitivně zavírat oči a oni jí společně stáhli zpět do lehu. „My tebe přeci taky, lásko.“ Zašeptal Stefan a Damon souhlasně přikývl. „Zůstanete tu se mnou…“ Zamumlala už znovu téměř spící a ucítila jejich paže, jak se kolem ní pohodlněji ovinuly. „Ovšem…“ nevěděla jestli to řekl Damon, nebo Stefan, ale bylo to jedno… Budou tu… Oba… A pak… Nedomyslela. Spánek jí přemohl a ona usnula. Damon i Stefan ještě chvíli mlčeli, ale pak Stefan mrkl na bratra a tiše si odkašlal. „Můžu tu tedy zůstat?“ „Jistě.“ Odvětil honem Damon, ale pak mávl rukou ke dveřím. „Ale zavři na chodbu, je tu průvan.“ „Jasně…“ Zamumlal jeho bratr a opatrně vyklouzl z postele. Damon měl pravdu, vážně tu byla nějaká zima. Napadlo ho, když dveře zavíral, ale pak to hodil za hlavu a vrátil se na lůžko. Asi se mu to jen zdálo… Jenže nezdálo!

„Tragédie žen spočívá v tom, že se každá nakonec podobá své matce.“ Oscar Wilde