FF: „Volba-část III“-27.Kapitola

Tak a máme opět neděli a další kapitolka Volby už míří k Vám. Předem díky za přečtení i za komentáře a užijte si ji. Další zas na úterý!

27.

„Damone?… Damone, miláčku slyšíš mě?“ Elenin hlas k němu přicházel pomalu a nezřetelně, a on měl co dělat, aby rozeznal jednotlivá slova. Jenže tu nebyla jen ona. Po chvilce se ozval i Stefan: „Brácho no tak, prober se. Slyšíš mě? Damone…“ Znělo to vyděšeně a zoufale a i Elena měla dle  tónu v očích slzy, ale on jim nedokázal hned odpovědět. Cítil se hrozně zvláštně a navíc byl příšerně zmatený. Co se vlastně stalo? Nemohl si vzpomenout vůbec na nic a poslední co si dokázal naprosto přesně vybavit, bylo to, jak šel nahoru po schodech s úmyslem převléknout se na lov a piknik. A Dál… Nic, jen mlha. Sakra! A navíc mu bylo jako by ho někdo praštil palicí po hlavě! Co se to sakra děje?! Pokoušel se posbírat myšlenky, které mu kamsi utíkaly a celkově mu bylo, jako by vypil nejméně pět lahví burbonu na ex… Jenže on přeci nepil nic! Nebo ano…? Nevěděl skoro nic jistě, ale dál se ve svých zmatených úvahách stejně nedostal, protože se hlasy kdesi blízko nad jeho hlavou ozvaly znovu.

„Stefane, co je s ním?“ „Já nevím, Eleno, ale pulz má naprosto pravidelný a dýchá normálně.“ „Tak proč se neprobouzí?“ „Já vážně nevím.“ „Tak něco udělej!“ „A co mám podle tebe dělat? Zavolat ambulanci?“ „Třeba! Cokoliv! Přeci ho takhle nemůžeme nechat!“ Znělo to skutečně hystericky a Damonovi i v jeho zmatení došlo, že na tohle musí už konečně zareagovat a nějak ty dva panikáře uklidnit. Vždyť mu přeci nic není, tak o čem to sakra mluví? „No tak co budeme dělat?!“ Ozvala se v tu chvíli znovu Elena a on se pokusil zmobilizovat podivně otupělé síly a soustředit se. „Jako první byste mi mohli přestat oba řvát do ucha…“ vypravil ze sebe téměř neslyšně a vlastní hlas mu zněl podivně cize. Ale už se mu alespoň podařilo i zamrkat a zaostřit. Matně si uvědomoval, že leží na zádech na něčem měkkém (možná pohovka v pracovně?) a že se těsně nad ním sklání dva pobledlé obličeje patřící Stefanovi a Eleně. Vážně vypadali oba dost zděšeně a zoufale a v okamžiku, kdy promluvil a otevřel oči, sebou dokonce unisono škubli.

„Damone!“ zaznělo po počátečním šoku najednou z jejich úst a v hlasech jim byla znát patrná úleva. „Tohle už nám nikdy nedělej, brácho! Vyděsil jsi nás!“ Pokračoval jako první Stefan a Damon moc nechápal, o čem to mluví, ale neměl čas to zkoumat. Než stihl otevřít pusu a zeptat se, co jako nemá dělat, Elena se mu z ničeho nic vrhla se zavzlykáním kolem krku a přitiskla se k němu tak těsně, až mu ujelo nepatrné zasténání. Nešlo totiž jen o to, že mu nečekaně zamezila přísun kyslíku, ale také o to, že se při objetí dotkla jeho ramene a on si až teď uvědomil, že ho bolí jako čert… Proč proboha? Nevzpomínal si, že by se do něj praštil, ale opět mu nikdo nedal čas na otázku, protože Elena se od něj hned zase odtáhla a konečně se zdálo, že se maličko uklidnila. „Jak je ti?“ Zajímala se honem a něžně ho hladila po vlasech. „Fajn…“ odvětil pořád trochu mimo a lhal skutečně jen trochu (kromě ramene mu sice nepříjemně třeštila hlava a ke všemu se cítil podivně oslabený, ale to jistě nebylo nic příšerného). „Bolí tě něco?“ Pokračovala ale Elena neúnavně a on se rozhodl tentokrát říct pravdu. „Rameno…“ Přiznal nejistě a Elena se zatvářila nechápavě, ale Stefan po jejím boku nahodil doslova útrpný výraz. „Ach ne, to bude asi moje vina. Nejspíš jsem ti ho pochroumal, když jsem tě zachytil. Mrzí mě to, brácho.“ Vypadlo z něj kajícně a Damon byl stále zmatenější. „To nic, ale jak to myslíš zachytil? Co se vlastně stalo?“ Dostal se konečně k jádru věci a oni na něj jen šokovaně pohlédli. „Ty si to nepamatuješ?“ „Ne…Co? Tak o co jde?“ „Spadl jsi ze schodů.“ Pípla Elena a tentokrát byl on ten, kdo na ní vytřeštil oči. „Cože?!“ Že šel nahoru si pamatoval, ale že by spadl? Proč by proboha padal? Upíři mají přeci perfektně vyvinutý smysl pro rovnováhu a skutečně odnikud nepadají jen tak! Ale Stefan mu to vzápětí osvětlil a také ho dost znepokojil. „No, ty jsi vlastně nespadl jen tak. Ty…“ odmlčel se a hledal přesný výraz. Pak ale došel k tomu, že nejlepší bude, když to řekne od začátku a zhluboka se nadechl. „Šel jsi nahoru po schodech, na to si pamatuješ, ne?“ „Ano, ale..“ „No a pak jsi… prostě jsi došel na odpočívadlo a tam jsi… Já nevím, asi omdlel, nebo prostě ztratil vědomí, zavrávoral a spadl. Díval jsem se přímo na tebe, ale nestihl jsem se k tobě dostat včas, takže jsi už chvíli z těch schodů letěl. No a právě jak jsem tě chytal, pochroumal jsem ti nejspíš to rameno. Vážně mě to mrzí…“ „To nic, přežiju to, ale…“ Zarazil Damon další jeho omluvy, jenže moc dobře mu z toho všeho nebylo. Nepamatoval si, že by omdlel a ani to, že by mu bylo špatně, jenže Stefan evidentně nelhal (proč taky?) a když tedy mluvil pravdu, pak to znamenalo, že  skutečně z ničeho nic odpadl a to se upírům nestává! „Ale proč jsem ztratil vědomí?“

Byla to stupidní otázka, protože jestli to měl někdo vědět, byl to spíš on, než oni, ale Damon se nemohl nezeptat. Popravdě ho to dost děsilo a byl by moc rád, kdyby mu to někdo nějak vysvětlil, ale dle jejich výrazů to ani jeden z nich být neměl. Ikdyž Elena se přeci jen ozvala, akorát, že nemluvila k němu, ale otočila se ke Stefanovi a její doteď něžný a účastný výraz ztvrdl. „Určitě je to z toho tvého hloupého cvičení! Nenapadlo tě, že se nic nemá přehánět!“ vyjela na Stefana možná až moc hrubě a Damon čekal, že se bratr bude tak hloupému nařčení bránit (protože to samozřejmě byl nesmysl!), ale stal se přesný opak. Stefan se totiž zatvářil ještě zoufaleji a odevzdaně pokrčil rameny. „Možná, já nevím. Je mi to líto.“ Vypadlo z něj a Damon nestačil zírat. Elena totiž jen pohrdlivě odfrkla. „Myslím, že na lítost je trochu pozdě!“ „Já vím, ale stejně mě to mrzí. Vážně Damone, přehnal jsem to, omlouvám se.“ Obrátil se znovu k němu, ale Damon toho měl právě dost. „Ale no tak, to přeci nemyslíte vážně vy dva? To si myslíte, že jsem na tom doopravdy tak zle, že padnu vyčerpáním po jednom sportovním dni a ranní rozcvičce?“ Dal si záležet, aby to znělo jistě a přezíravě a oni se evidentně zarazili. „Ale říkal jsi přeci, že tě trápil a pak se to tohle stalo a já…“ Ozvala se Elena jako první a zatvářila se dost rozpačitě, takže se mohl jen pousmát. „To byl přeci jen vtip. Vážně! S cvičením, Stefanem a čímkoliv podobným to jistě nijak nesouvisí!“ Byl si tím skutečně jistý a přesto, že Elenu evidentně na sto procent nepřesvědčil, alespoň Stefan se na něj nepatrně usmál, jako by mu děkoval za to, že na něj není naštvaný. Jenže pak zase rychle zvážněl a Damon věděl proč. Pokud to nebylo z únavy, tak z čeho? Nenapadalo ho vůbec nic! Vždyť ani ten sporýš včera neměl! Nemohlo by to nějak souviset… Znovu se mu na mysl tlačila vzpomínka na pohnutou historii tohohle místa (dle pověstí tedy), ale to byl přeci nesmysl! Nestrašilo tu a i kdyby, tak tohle přeci duchové nedělají! Nebo možná dělají, ale on tomu prostě odmítl uvěřit. Kdo ví, z čeho to vlastně bylo! Každopádně teď by se měl sebrat, uklidnit znovu ty dva, kteří se nad ním skláněly jako by umíral, a bude to!

Rozhodně se pokusil posadit, jenže ouha… Nedostal se ani do poloviny sedu a kromě toho, že zaprotestovalo pohmožděné rameno i z rána namožené svaly, pekelně se mu zatočila hlava a on by nejspíš spadl zpět na narychlo sehnaný polštář, kdyby ho dva páry silných paží okamžitě nezachytily a jemně neuložily zpět. „Opatrně!“ Napomenul ho přitom Stefan a jeho tón zostřily obavy a Elena se znovu zatvářila zoufale. „Copak je? Pořád ti není dobře?“ „Je mi dobře.“ Bránil se, ale už to neznělo tak jistě. Popravdě mu asi dobře vážně nebylo…

„Nelži…“ Šeptla se slzami v očích a znovu ho pohladila, tentokrát po mírně pobledlé tváři. Jenže pak se zatvářila velmi rozhodně a nesmlouvavě a zhluboka se nadechla. „Evidentně ti dobře není, takže pro tebe okamžitě vyhlašuju embargo na jakoukoliv fyzickou aktivitu! Možná to s tím cvičením skutečně nesouvisí, ale to je jedno. Z téhle pohovky se v příštích hodinách ani nehneš a jestli ano, přísahám, že tě k ní přivážu.“ Znělo to skutečně odhodlaně a Damon už Elenu znal natolik, že mu bylo jasné, že by to vážně udělala. Ale vůbec se mu tohle její rozhodnutí nelíbilo! Venku bylo přeci tak krásně a navíc měli jít spolu na lov a místo toho se má válet na pohovce v pracovně? Na to vážně náladu neměl! „Ale no tak, to snad nebude nutné…“ Pokusil se jemně zviklat její rozhodnutí, ale ona se nedala. „Bude! Klidový režim ti jen prospěje. A dokud nebudeme mít přesnější představu o tom, co s tebou vlastně je, přísahám, že tě samotného nepustím ani na krok!“ „Ale třeba ani nezjistíme, proč mi není…nebylo dobře.“ Bránil se logickými argumenty a očima hledal pomoc u Stefana, jenže ten se na něj radši nedíval. Zbabělec! Radši nechá z vlastního bratra udělat lazara, než aby se Eleně postavil!

„Zjistíme. No, a pokud ne, tak prostě budeš odpočívat tak dlouho, dokud ti nebude líp.“ Pokračovala Elena a samotné se jí tahle představa pořád víc a víc zamlouvala. Vážně jí tyhle jeho mdloby vyděsily a navíc se docela těšila na to, jak se o něj bude starat. Hezky mu oplatí veškerou tu péči, kterou jí za poslední týdny věnoval. „Ale mě už je líp.“ Ozvalo se znovu nesměle z pohovky, ale ona už neměla na dohadování náladu. „Ne, není! Standartní doba rekonvalescence je u lidí pět dní, u tebe to jako u upíra zkrátím na tři, ale ani o minutu míň!“ „Jak na tři?!“ Vyděsil se upřímně Damon a z představy, že ho bude Elena hlídat celé tři dny mu skutečně bylo hůř! „Myslel, jsem, že jen dneska…“ „Tak to jsi myslel špatně! Tři dny minimálně! A když budeš zlobit a nebudeš v klidu ležet, tak pět a možná i víc!“ Ukončila nesmlouvavě debatu a on už se neodvážil nic říct. Sice by se s ní prostě mohl pohádat a neposlechnout ji, ale on se s ní hádat nechtěl! Takže vší silou zkrotil svou impulsivní povahu a pohodlněji se opřel do polštáře, na kterém asi v příštích dnech stráví většinu času! Paráda.  To ten den tak pěkně začal! A takhle mizerně pokračuje…

A mizerně pokračoval pro Damona i nadále, protože Stefan s Elenou se na ten lov rozhodli vyrazit bez něj. No, rozhodli… Stefan rozhodl za oba. Elena se sice zuby nehty bránila, že se od něj nehne na krok a že ho tu přeci nemůžou nechat samotného (a absolutně neregistrovala jeho chabé pokusy přesvědčit ji, že už mu vážně nic není a že by klidně mohl jít ven s nimi), ale Stefan byl neoblomný. Už několikrát svou střídavou dietu porušila a to nebylo moc dobře. A navíc prý budou brzy zpátky. „Tak bys mi tu krev klidně mohl přinést, ne?“ Snažila se ho Elena zviklat ještě pár minut před plánovaným odchodem, ale on nepovolil. „V žádném případě, hezky půjdeš se mnou. Za hodinku ani ne jsme zpět.“ „Ale Damon…“ „To tu zvládne!“ skočil jí do řeči Stefan a Damon vedle nich na pohovce jen obrátil oči vsloup. „Mohli byste o mě prosím nemluvit, jako bych tu nebyl?“ Požádal je pak nejklidněji, jak dovedl, protože tenhle jejich přístup k němu, jako ke smrtelně chorému se mu ani v nejmenším nelíbil, ale velký efekt to nemělo. Stefan jen opět sklopil oči a dělal, že ho nevidí a od Eleny si vysloužil jen další soucitný pohled. Bezva! Ale on se nemínil vzdát. „A navíc bych vážně mohl jít ven s vámi, myslím, že několikaminutová chůze mě nezabije.“ „To ani náhodou, co kdyby se ti zase udělalo špatně?“ Vyděsila se ale upřímně Elena a on veškeré další pokusy změnit její názor, raději vzdal. „No dobře, ale vraťte se brzy.“ Zamumlal a vysloužil si od ní alespoň pohlazení po vlasech. „Neboj…“ Zašeptala mu něžně do ucha, ale pak zvážněla. „Ale ty mi slib, že budeš odpočívat! Nehneš se z téhle pohovky na krok, rozumíš? A nemysli si, že nepoznám, že jsi podváděl!“ Damon by se jí docela rád zeptal, jak by to asi mohla poznat, ale nechtěl jí dráždit a tak raději vše mechanicky odkýval, ostatně nebylo to zas tak strašné, tu chvíli to tu sám v leže snad vydrží… Ale od Eleny to ještě nebylo vše, protože využila toho, že se Stefan vzdálil pro svou bundu  a odběhla nahoru odkud přinesla hned tři transfuzní sáčky s krví. „Na, tohle si vem a koukej to vypít, než se vrátíme, zkontroluju si to.“ Nařídila překvapenému Damonovi a on jen zíral. „Všechny tři?“ „Ano.“ „Ale to je…“ „Bez odmlouvání, podívej se na sebe, jsi bledý jako stěna.“ „Ale upíři bývají bledí.“ Pokoušel se jí přesvědčit, aby mu alespoň jeden sáček slevila, ale bez úspěchu. „Ano, ale takhle moc ne. Tak šup…“ Bez dalšího dohadování jeden sáček načala a zatímco otvíral pusu k dalšímu protestu hbitě mu mezi rty strčila transfuzní hadičku, takže mu nezbylo nic jiného, než poslušně polknout. „Vidíš, jak ti to jde.“ Pochválila ho a dva zbylé sáčky odložila na stolek vedle pohovky.

Ale pak už byl vážně čas vyrazit a než se Damon nadál, byl v pokoji i celém domě sám. S povzdechem dopil sáček, který mu Elena vnutila, ale ty další dva měl v plánu okázale ignorovat. Jenže si najednou uvědomil, že mu to asi vážně trochu pomohlo (minimálně rameno už ho nebolelo skoro vůbec) a tak se nakonec donutil vypít i ten druhý a s mírným sebezapřením i třetí. Alespoň bude mít Elena radost. A jemu se vážně trochu rozsvítilo! Ani si předtím vlastně neuvědomoval, že je mu skutečně trochu divně, ale faktem bylo, že se vážně necítil ve své kůži. Vlastně tenhle odpočinek i docela uvítal, jen kdyby tu měl alespoň něco na čtení! Na to jeho pečovatelka nepomyslela. Napadlo ho s úsměvem, ale to nic neměnilo na tom, že se tu vážně asi ukouše nudou, než se ti dva vrátí! Kruci, už teď se mu po nich stýskalo! Dům byl bez nich tak podivně prázdný a on si navíc zvykl, že má Elenu a teď i Stefana pořád poblíž. Bylo to příjemné a pomyšlení na ně mu navíc dodávalo podivný pocit bezpečí a domova. Domova, který tolik desítek let neměl a marně hledal… Ale dost s negativními úvahami a vzpomínkami! Vážně by si měl sehnat nějakou zábavu. Ale jakou? Spát se mu nechtělo a veškeré další kratochvíle, které ho napadaly, vyžadovaly alespoň minimální fyzickou aktivitu a tu měl přísně zakázanou. Ikdyž…  Kdyby teď prostě vstal a došel si do knihovny pro jednu knihu, Elena nic nepozná, ne? Napadlo ho po další chvilce okázalé nudy a ať dělal, co dělal, nemohl se té myšlenky zbavit. No tak, co by se mohlo stát? Cítil se naprosto normálně, a navíc měl v sobě litr a půl krve! Jedna cesta do knihovny a zpět mu nemůže nijak uškodit, ať už mu dnes ráno bylo zle z jakéhokoliv důvodu. Ještě chvíli bojoval sám se sebou a v uších mu zněl vlastní slib, že se z pohovky ani nehne, ale nakonec vyhrála jeho přirozená impulsivní povaha, která nikdy moc na pravidla nehleděla a velmi pomalu se vytáhl do sedu. Čekal, jestli se mu třeba nezamotá hlava, nebo tak něco, ale nestalo se nic. Akorát stále namožené břišní svaly trochu zaprotestovaly, jinak se cítil zcela normálně a to mu viditelně zvedlo náladu. Vypadalo to totiž velmi nadějně a tak se nakonec odhodlal i opatrně vsát. Zase čekal, co to s ním udělá a… Opět nic!

Asi to vážně nic nebylo… Kdo ví, proč se vlastně skácel, nepamatoval si to a možná že Stefan nakonec špatně viděl! Třeba prostě zakopl a spadl úplně normálně. Ano, určitě to tak bude. Usmál se pro sebe a bez dalších průtahů se vydal ke dveřím do haly… Bohužel k nim ale nedošel. Nebyl ještě ani v polovině cesty, když měl náhle pocit, jako by něco zaslechl. Znělo to… jako smích! Ano, jako ženský smích! „Eleno?“ Zamumlal nejistě, přesto, že téměř jistě věděl, že jeho láska to není, ale než se stihl pořádně rozhlédnout, staly se hned dvě věci najednou… Dveře ho haly, které od něj byly vzdáleny už jen pár kroků se z ničeho nic prudce otevřely a jemu se jako na povel zatmělo před očima. Bylo to jako blesk z čistého nebe… Jako zášleh elektrického proudu, ale on už to nevnímal…

Probral se zhruba za dvacet minut na podlaze s natlučeným kolenem a nepříjemnou bolestí hlavy a už zase mu bylo, jako by ho někdo zmlátil. Veškerá energie, kterou mu dodala všechna ta krev, kterou vypil, byla pryč a on měl co dělat, aby se dostal zpátky na pohovku. Kruci, co to s ním je? Co se stalo? Zase si nebyl schopný vybavit nic jiného, než to, že šel ke dveřím (a patrně k nim došel, protože byly otevřené dokořán), ale dál už nic! Vážně ho to dost vyděsilo, ale okamžitě věděl, že tohle se Elena ani Stefan nedozvědí! Netušil sice, co se to s ním děje (a vážně doufal, že nic vážného!), ale nechtěl je zbytečně děsit! Stačilo, že on byl vyděšený k smrti a konečně se zachoval tak, jak slíbil Eleně… Z pohovky se dalších několik desítek minut, co byl v domě sám ani nehnul!

„Zamilovat se do sebe - to je románek na celý život.“ Oscar Wilde