FF: „Volba-část III“-3.Kapitola

Zdravím všechny, kdo čtou mé povídky a hned na úvod děkuji za všechny komentáře k minulé kapitole mé povídky Volba. A dnes, protože je neděle vám opět přináším pokračování. Doufám, že se vám bude líbit a že budete i tentokrát komentovat. Přeji pěkné počtení a další díl zase v úterý!

3.

„Ano, jistě, spolehněte se. Do večera to zařídím.“ Usmívala se za pultem mladá pohledná recepční Damon jí úsměv nesoustředěně oplatil. Byl jí za její vstřícnost vděčný, ale momentálně měl spíš jiné starosti! Právě totiž zařizoval přesun všech svých i Eleniných zavazadel do největšího (a také nejluxusnějšího a nejdražšího) zdejšího apartmá, které se skládalo z obývacího pokoje (v barokním stylu), koupelny (mramorové, samozřejmě), terasy a dvou ložnic (což bylo to hlavní, co potřebovali) a už by to měl rád za sebou!

Nakonec se sice se Stefanem dohodli, že bude přeci jen lepší, když zůstanou všichni pohromadě a to tak, že oni dva budou společně sdílet jednu ložnici a Eleně přenechají tu druhou a (nebudou tedy muset zabírat další pokoj), ale i tak se tohohle společného bydlení trochu děsil. Ikdyž ani tak ne kvůli bratrovi, s ním si to včera dostatečně vyříkal (alespoň prozatím), ale spíš kvůli Eleně. Tu čekaly náročné časy a jelikož přesně podle Stefanova přání neměla nejmenší tušení, že mezi ním a Damonem zavládla v otázce jejich společných propletených vztahů neutralita beze zbraní, pořád byla jistě dost nesvá, když je měla u sebe oba. A u sebe je bude mít i nadále, protože se Damon se Stefanem nakonec shodl na tom, že bude lepší, když půjde na lov s nimi. Takže hned, jak podepíše potřebné papíry ohledně přesunu z jednoho apartmá do druhého, můžou vyrazit!

Stefan a Elena už na něj ostatně čekali. Společně seděli na pohodlné pohovce v recepci a zatímco Stefan přemýšlel, jak prolomit napjaté ticho (způsobené částečně Eleninou trémou z nadcházejícího lovu a jednak tím, že se právě dozvěděla, že budou v dohledné době pořád všichni tři pohromadě), Elena předstírala enormní zájem o nedaleké tapiserie. Stefan na ní už po několikáté s povzdechem pohlédl, ale pořád ho nenapadalo nic, co by jí mohl říct. Damon na něj ale už od recepce mávl, což znamenalo, že brzy vyrazí a on se tedy zhluboka nadechl. Musí s ní mluvit o praktických věcech, to snad trochu uvolní atmosféru. „Neboj, určitě to zvládneš.“ Usmál se na ni povzbudivě a ona mu úsměv roztržitě oplatila. „Já nevím…“ „Ale jistě, že zvládneš. Nic na tom není, naučím tě to.“ „Moc se mi do toho nechce.“ Řekla posmutněle a marně se snažila z hlavy vyhnat představu roztomilého heboučkého králíčka, který si ve zvoleném pařížském parku vesele hopká a netuší, že dnes poslouží jako snídaně jedné nezvedené upírce! „Já vím, ale věř mi, není to tak zlé.“ Pokračoval zatím Stefan smířlivě a povzbudivě jí pohladil po nahé paži. „Mimochodem, moc ti to sluší.“ Pokusil se pak změnit téma a Elena na něj vrhla nejistý pohled. „Vážně?“ Protáhla a nebyla si zrovna moc jistá, že to Stefan myslí upřimně! Nemluvě o tom, že byla celá bledá a zbědované od neustálého stresu a potlačování žízně, která na ní nepříjemně dotírala už od brzkého rána, měla na sobě je jednoduché černomodré letní šaty a tmavé baleríny, které byly možná do parku celkem praktické, ale nijak oslnivé. „Ovšem!“ Ohradil se však Stefan, kterému by přišla krásná asi i v pytli od brambor a ona se na něj znovu lehce usmála. „Díky.“ Šeptla a pokusila se uhladit si pomačkanou sukni, ale to už tu konečně byl Damon a zářivě se na ně usmíval (rozhodl se, že za každou cenu udrží veselou náladu, ty horory včera a předevčírem mu bohatě stačily!).

„Hotovo, do večera máme nové apartmá!“ „Super, další noc na podlaze by mě asi zabila!“ Odvětil Stefan a nenápadně na bratra mrkl. Evidentně jeho snahu o veselou mysl všech přítomných sdílel. „Jo, mě na pohovce taky! Barokní nábytek je sice hezký na pohled, ale spát se na něm fakt nedá. No nic. Vyrazíme?“ Mávl rukou ke dveřím a Stefan hbitě vyskočil. „Jistě!“ Oba pohlédli unisono na Elenu a ta jen s povzdechem zavrtěla hlavou. „Vaši energii bych chtěla mít.“ Odfrkla, ale nechala se Stefanem vytáhnout do stoje a společně se vydali vstříc prvnímu zvířecímu lovu v jejím životě. Park, který si pro tyto své mírně zvrácené choutky zvolili, nebyl moc daleko, takže se rozhodli pro malou procházku na čerstvém jarním vzduchu. A bylo to vážně příjemné. Turistů v ulicích ještě mnoho nebylo a slunce už hřálo tak, jako by chtělo všem vynahradit svou nedávnou absenci. Elena se ale přesto pořád tvářila, jako by jí někdo mučil a Damonovi i Stefanovi to dělalo docela starosti. Aniž to postřehla, házeli na sebe dost výmluvné pohledy, které jasně říkaly, že z téhle nálady jí musí nějak dostat a že vtípky a bezstarostné výrazy na to asi nestačí. Jenže co tedy?

A pak náhle Damona napadlo něco jiného, co by jí mohlo pomoct (ikdyž jí to i mohlo vyděsit, ale na to radši nechtěl myslet). Ano, to by mohlo.. Nenápadně mrkl na Stefana, který sice nejdřív nechápal, oč jde a dost nejistě bratra pozoroval, ale brzy mu to mělo dojít… Damon se totiž z ničeho nic přitočil k Eleně a než mohla něco říct nebo udělat, a než si to mohl sám rozmyslet, jemně jí vzal za ruku. Jen tak, jako když spolu prostě jdou dva lidé, kteří si jsou navzájem blízcí ruku v ruce, na normální zdravotní procházku (a vlastně to tak skoro i bylo!).

Elena sebou ale trochu trhla a nejistě na něj pohlédla! „Co…?“ začala tiše, jenže než mohla vůbec začít pořádně přemýšlet o tom, jak příšerně nevhodné tohle chování před Stefanem je, stalo se něco, co jí doslova šokovalo a okamžitě jí vzalo ze rtů její zaskočenou otázku. Náhle jí totiž kdosi sevřel i druhou spuštěnou dlaň a ona ve vteřině zjistila, že je to Stefan! Nechápavě pohlédla do jeho krásných, olivově zelených očí, ve kterých nebyla ani stopa po žárlivosti, nebo snaze vyrovnat se bratrovi a měla co dělat aby překvapeně nevydechla. Stefan to totiž udělal zcela samozřejmě, jako by o nic nešlo a jako by bylo úplně normální, že jí oba drží za ruku. „Neboj už to není daleko.“ Strhl navíc Damon její pozornost zpět na sebe touhle naprosto banální větou a Stefan tomu nasadil korunu, když s úsměvem přikývl. „Ano, už jen pár kroků a bude se servírovat snídaně!“

Elena jejich chování vůbec nechápala! Ještě nedávno na sebe oba vrhali nevraživé pohledy, pokud šlo o ni a jejich vztahy a teď? Jako by mezi nimi vůbec nestála! Jako by jí právě oba najednou nedali najevo svou náklonost! Vůbec ničemu nerozuměla, ale faktem bylo, že cítit jejich podporu a svírat jejich vstřícné dlaně bylo uklidňující. Najednou jako by ty dva nepatrné, lehké doteky jasně ukázaly, že na to, co jí čeká, není a ani nebude sama! Že jsou tu oba pro ni a že oba udělají vše proto, aby byla v pohodě! To bylo nečekaně nádherné… „Fajn…“ Vypravila tudíž ze sebe trochu zaskočeně, ale honem to napravila úsměvem.

Vida, jak to hezky zabralo. Pomyslel si trochu pyšně Damon a vrhl na bratra spokojený úsměv, který jako by říkal: „Vidíš, je skvělé že jsme tu pro ní oba.“, který naštěstí Elena nemohla vidět a Stefan mu ho oplatil jen pobaveným zakroucením hlavou. Jenže než to mohl nějak neverbálně komentovat, vynořily se před nimi první stromy a oni pomalu opustili ruch Pařížských ulic a vstoupily do tichého království Jardins du Trocadéro. Překrásného Pařížského parku rozkládajícího se na svažitém břehu řeky Seiny, který byl plný soch a fontán, včetně nádherné centrální Varšavské fontány, která byla skutečně skvostným a romantickým místem, ale je tři momentálně mnohem víc zajímali zdejší obyvatelé. Park byl poměrně rozlehlý s mnoha zalesněnými místy a navíc v tuto dopolední dobu v něm nebyly davy turistů, takže bude jistě celkem snadné najít příhodné místo pro malý lov!

„Jdeme na to.“ Usmál se Stefan a Damon pustil Eleninu dlaň, protože tohle byla bratrova parketa. „Připravená?“ Mrkl Stefan na svou nepříliš nadšenou žákyni a ona nejistě přikývla. „Tak, jako první bys měla vědět, že lovení zvířat, není jako lovení lidí.“ „Dík, to mi došlo.“ Odfrkla, ale on se zatvářil káravě. „Dobře, tak nejdřív jiná první věc. Buď hodná žačka a nepřerušuj, mě ano?“ Popíchl jí vesele, ale ona se jen nuceně usmála. Už zase měla trému! „Dobře, pane učiteli.“ Dodala a Stefan spokojeně pokračoval. „Myslel jsem to tak, že zvířata musíš nejdřív vystopovat, zatímco lidé za tebou přijdou sami. Je to paradoxní, ale zvířata nejsou ohledně upírů tak hloupá jako lidé! Lidé tě nedokážou odhalit, neví, co jsi zač, proto si ty můžeš vybírat mezi nimi svou kořist, jak a kde chceš. Ale zvířata v tobě vycítí predátora. Budou před tebou podvědomě prchat, schovávat se…“ „Hm, to je bezva. Takže tady budu někde mezi stromy stíhat králíky!“ odfrkla, ale pak se zatvářil a omluvně. „Promiň, ty máš slovo jasně.“ Damon, který se zatím ležérně opřel o nedaleký strom se neubránil uchichtnutí, ale Stefan ho zpražil jediným pohledem.

„Ty buď zticha! V lovu zvířat taky zrovna moc nevynikáš! Proto jsi to nikdy nechtěl zkusit! Prý, že je to pod tvou úroveň! Jasně! Houby pod úroveň, spíš jsi na to moc líný. Vadí ti, že veverku těžko oslníš svým svůdným úsměvem a štve tě, že jí musíš aktivně chytat a ne se rozvalit u baru a čekat, až ti dobrovolně nakráčí až pod nos!.“ Dodal pak a tentokrát se musela smát Elena. Najednou jí bylo vážně líp. „Ha, ha.“ Odsekl Damon, jenže pak odevzdaně mávl rukou. „Možná máš pravdu, ale já se za svou lenost nestydím.“ „Ale měl bys, vsadím se, že bys na dietě, kterou jsme naplánovali Eleně sám nevydržel!“ „Já?“ začal Damon, ale pak se zarazil. Postřehl totiž Stefanovo nepatrné mrknutí a došlo mu kam jeho bratr míří. To bylo nečekaně geniální! Sice jedna část jeho já (ta skutečně líná a požitkářská) usedavě zaplakala, při představě toho, co ho čeká, ale jinak to bylo skvělé a Eleně to jistě hodně pomůže. „Samozřejmě že vydržel!“ Odvětil a mrknutí bratrovi oplatil. „Vsadíš se?“ Reagoval Stefana a Damon se samolibým úsměvem přikývl. „Jasně! O lahev burbonu!“ „Kdepak, minimálně o dvě!“

Nesouhlasil Stefan a Elena po jeho boku se evidentně tímhle bratrským popichováním slušně bavila (díky bohu za to!). „Fajn tak o dvě, stejně je dáš ty mě! Ale teď už se věnuj své žačce, začínám mít totiž žízeň a zrovna jsem dostal chuť na králíka!“ „Jak si přeješ.“ Obrátil se Stefan spokojeně zpět k Eleně a usmál se na ni. „Tak kde jsme to skončili?“ „Že se mi budou ti zatracení králíci a veverky schovávat!“ Odfrkla a on přikývl. „Ano to budou, ale ty je dokážeš vycítit a jsi mnohem rychlejší, než oni. Tak, teď první krok. Vybrat si kořist.“ „Tady?“ Pozvedla nechápavě obočí a rozhlédla se kolem. Stáli na samém okraji parku a dalo se předpokládat, že tedy těch lesních zvířátek asi moc nebude.  „Ne, ale jak jsem řekl, zvířata musíš skutečně lovit! Oni sami nepřijdou! Tak, hele, pojď sem.“ přitáhl jí k sobě a donutil jí zavřít oči. „Teď poslouchej… Co slyšíš.“ Elena se s povzdechem soustředila a slyšela toho vážně dost, ale nějak netušila, jak se v tom má orientovat. „Hafo věcí, ale králíka ani jednoho.“ informovala otráveně a Damon se znovu pousmál. „Ticho tam vzadu!“ Napomenul ho Stefan a sám se zaposlouchal. „Ale ano a nejen králíka. Stačí se pořádně soustředit na tlukot jejich srdcí. Tlučou rychleji, než lidská a jsou mnohem menší. No tak, zkus to…“

Elena se znovu zaposlouchala a po chvíli došla k názoru, že Stefan má pravdu! Opravdu tu bylo pár srdcí… Maličkých, třepetajících se jako ptáček v síti! Kdesi napravo od ní v hlouby stromů. „Myslím, že něco mám…“ Šeptla a Stefan se spokojeně usmál. „Fajn, tak teď krok dvě. Lov. Musíš za tím zvukem vyrazit a napojit se na predátora v sobě. Dokážeš to. Tak do toho. A neboj půjdu s tebou.“ Elena sice ještě chvilku váhala, protože si vůbec nedovedla představit co bude dál a jak ona bude schopná chytit králíka jen tak holýma rukama (ani jak ho dohoní), ale nakonec se zhluboka nadechla, znovu se soustředila na zvuk drobného srdce a vyrazila. Zmizela v mlází tak rychle, že by to lidské oko nemělo šanci zaznamenat, ale Stefan i Damon to viděli a oba se vmžiku vydali za ní. Nemuseli běžet daleko. Jen pár vteřin… Následovali Elenu mezi stromy, ale nakonec ona dorazila na lesní mýtinku jako první! A nejen to! Vedená loveckým pudem ukrytým hluboko v sobě a žízní, kterou cítila a která jí stravovala se vrhla vpřed. A bylo to…!

Její prsty se automaticky sevřely kolem drobného, zvířecího těla a ona z trávy vítězoslavně zdvihla nevelkého divokého králíka, který se jí marně snažil vyškubnout. „Mám ho!“ vyhrkla nadšeně, nedbaje toho, že si při divokém a nekoordinovaném útoku trochu natrhla sukni a Stefan, který ve vteřině dorazil za ní se pyšně rozzářil. „Výborně! Jsi skvělá, dokázalas to napoprvé!“ Usmíval se na ní tak hezky a Damon, který právě dorazil taky, jenže ona najednou zaváhala. Pohled jí totiž padl na zvíře v jejích dlaních a ona posmutněla. Nechtěla ho zabít! Nebylo to jako u lidí! Těm sice taky nechtěla ubližovat, ale alespoň je nezabíjela (většinou!), jenže tohle bylo nevinné nádherné stvoření a ona ho prostě nemohla zabít! Jenže Stefan si jejího výrazu nevšiml.

„Tak a teď další krok. Musíš mu protrhnout krční tepnu! Asi tady…“ Ukázal prstem na chvějícího se králičí hrdlo. „A pak už jen pít. A máš to za sebou.“ Spokojeně na ní mrkl, ale náhle si uvědomil, že ona se tváří skutečně zoufale! „Copak je?“ Ozval se v té chvíli Damon, který její výraz zachytil dřív, než jeho bratr opojený pýchou, kterou cítil ke své nové žákyni a ona na ně na oba nešťastně pohlédla. „Nechci ho zabít!“ Vyhrkla a Damon i Stefan na ní zaraženě pohlédli! Co to řekla? Nemohli uvěřit svým uším. „Cože?“ Vypravil ze sebe jako první Stefan, ale ona jen nešťastně pokrčila rameny. „Nemůžu ho jen tak zabít, koukni na něj! Jak se třese chudáček!“ „A co s ním chceš dělat? Vzít si ho domů do terária?“ Vzpamatoval se i Damon a Elena na něj úkosem pohlédla. „Ne, ale…“ „Žádné ale, Eleno, musíš! Potřebuješ krev!“ Přerušil jí Stefan a natáhl ke králíkovi ruku. „Jestli chceš, udělám to napoprve za tebe… Umím to, nebude ho to bolet, neboj!“ Nabídl vstřícně, jenže Elena si náhle králíka přitáhla k sobě a vystrašeně před Stefanem uhnula. „Nesahej na něj!“ Vzlykla a tiskla třesoucí se zvíře k sobě.

Stefan jen vykulil oči, ale jeho ruce klesly. „Neblázni Eleno, je to jen králík!“ „Ale já ho nedám!“ Bránila se a ani vlastně nevěděla proč. Ale nemohla zabít nevinné zvíře! Prostě nemohla! „Víš co, hned zítra ti koupím morče, nebo křečka a toho nebudeš muset zabít nikdy, slibuju, ale tohohle si proto ulovila. Je to stejné, jako kdyby sis ho dala na smetaně! No tak!“ Pokračoval místo konsternovaného Stefana jemně Damon, ale ona prudce zavrtěla hlavou. „Ne!“ „Tak ti seženu laboratorního potkana, chceš!“ Smlouval zoufale, ale ona dál couvala s králíkem v náručí. „Ne! „Kotě!“ „Ne!“ „Štěně?“ „Ne…“ To už byl doslova vzlyk a Damon odevzdaně spustil ruce. „No tak, Eleno! Přeci jsme se dohodli.“ „Já vím, mrzí mě to, ale já prostě nemůžu…“ Do očí jí vstoupily slzy a Damon znovu pohlédla na Stefan s výrazem: „Dělej proboha něco!“ A ten s náhlým nápadem, který byl sice šílený a přihlouplý, ale jediný co se mu vloudil do hlavy, postoupil vpřed. „Eleno, miláčku, musíš se z něj napít. Jestli… Jestli chceš, tak ho nemusíš zabíjet…“ Začal a nevšímal si Damona, který na něj nejistě pohlédl, protože měl pocit, že se bratr asi zbláznil. Elena ale zbystřila. „Ne?“ „Ovšem, že ne, miláčku, můžeš ho jen… Můžeš se z něj jen napít, jako to děláváš u lidí.“ „Stefane!“ Sykl mu Damon do ucha, ale bratr ho odbyl.

„Pujč mi ho, ukážu ti to.“ Vztáhl ke králíkovi ruce, ale Elena zaváhala. Ani nevěděla, proč se o toho nebohého tvora ve svém náručí tak pere, ale nechtěla aby kvůli ní umřel! Už nikdo kvůli ní nesměl umřít! Ani zvíře! Jenže pak pohlédla Stefanovi od očí a neviděla v nich lež. Nelhal jí… Snad! „Ale opatrně!“ Povolila tedy a předala mu to maličké třesoucí se zvířátko. „Ty ho vážně chceš jen kousnout?“ Nechápal pořád Damon, o co Stefanovi jde a ten přikývl. „Ale je to proboha jen králík! Je ti jasné, jakou kapičku krve si od něj můžeme vzít, aby to přežil? To za tu námahu ani nestojí! Nemluvě o tom, že mu ten život stejně moc neprodloužíme, protože hned za rohem ho, v malátném stavu v jakém po odčerpání krve bude, dostane první toulavý pes, nebo kočka!“ protestoval, ale pak mu oči padly na Eleninu napjatou tvář a došlo mu, že ona to takhle chce. A co ona chce, to dostane… Ach jo! „No tak dobře, ale honem, než někdo přijde a uvidí nás jak tu rozjímáme nad králíkem!“ Povolil odevzdaně a Elena mu věnovala vděčný úsměv. Stefan zatím zvedl králíka ke rtům a jeho upíří tesáky snadno pronikly jemnou kůží vzadu na jeho krku. Damon měl pravdu, moc krve z něj nebude a nakonec, když ho podal Eleně a ona se z něj napila, trvalo to jen pár vteřin, než ho musela pustit, ale byla spokojená! Jeho krev sice chutnala divně a dost jinak, než lidská, ale nemusela ho kvůli ní zabít a to jí činilo sladší, než jakoukoliv jinou! Sice mu asi trochu ublížila a když ho odložila na zem dost nejistě odvrávoral do mlází, ale žil! Žil a to bylo hlavní!

Pyšně na Damona a Stefana pohlédla a oni okamžitě oba potlačili šokované a unavené výrazy. „Nebylo to tak zlé.“ Odvětila navíc pyšně a usmála se. „Půjdeme lovit dál?“ „Ano.“ Na víc se Stefan nezmohl a Damon jasně zachytil jeho zoufalý pohled. Původně doufali, že to sfouknou za pár desítek minut, ale s takovouhle a když budou z každého zvířete pít jen pár vteřin, tu budou do večera… No, alespoň se nebudou nudit!

„Tragédie žen spočívá v tom, že se každá nakonec podobá své matce.“ Oscar Wilde