FF: „Volba-část III“-31.Kapitola

A jelikož tu máme středu, máme tu i další kapitolu Volby, tak doufám, že se vám bude líbit a že budete komentovat. Další díl zase v neděli!

31.

„Cožes udělala? Eleno, proboha, jak tě zrovna tohle mohlo napadnout?“ Tiskl Stefan jednou rukou k uchu mobilní telefon a druhou se snažil udržet terénní vůz na nerovné vozovce mezi vřesovišti. Nebyl zvyklý řídit během hovoru (přesto, že se s jeho dokonalým upířím postřehem moc stát nemohlo), ale tenhle se nedal odmítnout, ani předčasně ukončit. Elena mu totiž teprve před pár minutami sdělila, že si sehnala číslo na nějakého tamějšího lékaře a že ho pozvala do Heat House. Bože, opravdu nečekal, že udělá zrovna tohle!

„Pšt, nekřič, probudíš Damona!“ Vyčetla mu ale Elena odměřeně a popravdě řečeno nechápala, proč se Stefan tak vzteká. No dobrá, možná nebylo úplně standardní volat k nemocnému upírovi lidského lékaře, ale ona žádného upířího neznala (jestli tedy vůbec někdo takový někde existoval!). „A on má na to jaký názor, to by mě vážně zajímalo?“ Chytil se ale Stefan jejích slov o Damonovi a ona si jen nervózně odkašlala. „No, zatím žádný.“ „Tys mu o tom neřekla?“ Vyhrkl Stefana a dokonale si dokázal představit, jak bude bratr řádit, až se tohle dozví (pokud k tomu tedy bude mít sílu, připomněl si nevesele, ale honem takové myšlenky zaplašil). „Zatím nějak nebyla příležitost, usnul hned, jak jsem za ním přišla do ložnice.“ Odsekla Elena, ale pak její hlas prodchlo zoufalství a strach. „Ale Stefane, on je na tom vážně hrozně špatně. Je tak bledý a sotva dýchá, musela jsme přeci něco udělat.“ Vzlykla zmučeně a Stefana veškerý vztek i rozladěnost přešly. „Já vím, lásko. Já mám o něj taky starost, ale uvažuj rozumně, jak mu asi lidský doktor pomůže?“ „Já nevím, ale alespoň se na něj někdo podívá, bože, vždyť my vůbec nevíme co to s ním vlastně je! Třeba studovaný lékař něco najde.“ Vážně to znělo pitomě, když to řekla takhle nahlas, ale ona se odmítala vzdát své poslední naděje! Ale Stefan byl bohužel pořád ještě realista. „Ale Eleno, ikdyž nějakou anomálii objeví, jak budeme vědět, že je to to, co Damonovi ubližuje a ne něco, co je pro upíry zcela běžné? Copak ty víš, jaký mají mít upíři tlak? Tep? Přesnou teplotu? Já tedy ne.“ Odmlčel se a Elena také nenacházela další argumenty. Jen se zoufale pokoušela neplakat, přestože podvědomě samozřejmě věděla, že Stefan má pravdu.

Ten ale nemohl její pláč vydržet a tak jen rozhodil rukama (a málem skončil i s vozem ve škarpě) a rozhodl se ustoupit. „No dobře. Možná máš pravdu. Za pokus to stojí.“ Nenáviděl se za to, že jí (a trochu i sobě) dává jistě falešnou naději, ale ona se toho hned chytla. „Vážně?“ „Ano, ale moc si od toho neslibuj.“ „Nebudu.“ „Fajn a kdy má vlastně ten lékař přijít?“ „Asi za hodinu.“ „Hm, tak to ještě nebudu ani v Exeteru… No nic, musíš to s ním zvládnout sama. Kdyby nějak vyšiloval, tak víš co dělat, viď?“ „No jistě.“ Odfrkla Elena. „Ovlivnit a pryč s ním.“ Zopakoval jí pro jistotu, ale ona už ho moc neposlouchala „Neboj, já to tu zvládnu, hlavně aby Damonovi pomohl.“ Zamumlala a on raději spolkl poznámku o tom, že to asi vážně těžko. Nechtěl jí zbytečně dopředu bořit její vzdušné zámky a tak se pro jistotu rovnou rozloučil a se zavrtěním hlavy hovor ukončil. Elena ho tímhle činem totiž vážně dostala a nejhorší na tom bylo, že strhla i jeho a on už u sebe taky začal pozorovat známky rostoucí naděje. Ale no tak, je to přeci směšné! Okřikl se v duchu. Lidský doktor o upírech neví zhola nic, maximálně tak to, co viděl v kině, nebo si přečetl v Drákulovi a to bylo naprosto k ničemu. Celé to bylo k ničemu a on se rozhodl na to radši moc nemyslet a jen se soustředit na svůj dnešní úkol. Taky nebyl nijak snadný…

Elena s povzdechem odložila Damonův mobilní telefon zpět na noční stolek a mrkla na hodiny na zdi. Sice jí ten doktor s velmi milým a příjemným hlasem sdělil, že přijede až za hodinu, ale pro jistotu už by se raději šla připravit. Musela se osprchovat, obléct a dát do pořádku, ale jako první teď musela vzbudit Damona. Sice by ho radši nechala odpočívat, ale musela mu říct, že budou mít návštěvu a popravdě řečeno se toho trochu bála. Znala Damona velmi dobře a věděla, že umí pořádně vyvádět, když se mu něco nelíbí a jednání za jeho zády (byť pro jeho dobro) se mu jistě moc líbit nebude. Ale neměla na výběr, dozvědět se o tom musel a čím dřív, tím líp.

„Damone…?“ Zašeptala něžně a zlehka ho políbila na chladné čelo. „Hm…“ Zamumlal v polospánku, ale ona ho potřeboval vzhůru docela. „Vstávej miláčku, musím ti něco důležitého říct.“ „Co se děje?“ Konečně procitl víc než jen napůl a upřel na ní mírně rozostřený pohled. Tak do toho! Povzbuzovala se v duchu a něžně pohladila Damona po vlasech. „Za chvíli budeme mít návštěvu.“ Informovala ho opatrně a on na ní jen zmateně zamrkal. „Jakou návštěvu?“ „Víš, já… Zavolala jsem Robinsonovi. Tomu správci a on mi dal číslo na místního lékaře. Prý je už v důchodu, ale pacienty pořád ještě objíždí. Tak jsem mu zatelefonovala a on slíbil, že se na tebe přijde podívat.“ Odmlčela se a čekala bouři nevole, jenže ta se nedostavila. Damon byl akorát v šoku a pravdou bylo, že první ho napadlo jí pořádně vynadat, že se s ním neporadila a že vůbec něco tak hloupého a zbytečného vymyslela a zorganizovala (Copak mu lidský doktor může pomoct? Leda tak že mu vysaje všechnu krev, protože už zase začínal mít tu prokletou žízeň!). Jenže pak mu došlo, že na hádku ani výměnu názorů nemá náladu a už vůbec ne energii a tak jen mávl odevzdaně rukou. „K ničemu to nebude, to doufám víš.“ Zamumlal pak a jí se na jednu stranu ulevilo, že se nezlobí, ale na druhou stranu se jí sevřelo srdce, protože takováhle pasivita u Damona znamenala, že je mu vážně příšerně! „Možná, že bude.“ Bránila se chabě, ale on se jen ušklíbl. „Pochybuju, že mi předepíše aspirin a mně se zázračně uleví.“ „Třeba ano!“ Vzlykla Elena a on se zastyděl sám před sebou. Dělala, co mohla a když evidentně nemohla dělat nic, alespoň se snažila něco vymyslet. Neměl by k ní být takový.

„Promiň, lásko, jak myslíš. Zkusit to můžeme.“ Omluvil se trochu zkroušeně a něžně jí vzal za ruku. Ale jí už taky pomalu docházelo, jak hloupý celý tenhle nápad byl. „Ne, ty promiň. Asi máš pravdu, je to celé nesmysl. Mám mu zavolat, ať nejezdí?“ Povzdychla si, ale tentokrát, to byl on, kde její nepochopitelný nápad bránil. „Ale ne, nikam nevolej. Tak se na mě podívá, to je toho. Kdyžtak ho ovlivním…ovlivníš a bude.“ Radši se opravil, protože ovlivňování bylo to poslední, na co se cítil, a Elena tedy přikývla. „Tak dobře, vezmeme ho sem a uvidíme. Ale teď se musím jít obléct.“ Damon se pokusil nadzvednout, aby mohla vyklouznout z postele, ale nakonec mu musela pomoct. Byl vážně příšerně slabý, takže spolkl otázku, zda se má taky obléct a jít dolů a potupně zůstal v posteli. No co, je to přeci doktor! Povzbuzoval se a ikdyž se na lékařskou návštěvu příliš netušil (už nějak podobným věcem odvykl), byl ochotný to kvůli Eleně absolvovat. Zasloužila si alespoň kousíček naděje… A taky že ho měla! Když se sprchovala, oblékala, líčila a česala, pořád bokem poslouchala, jestli se k domu neblíží nějaké auto a když ho asi po čtyřiceti minutách skutečně zaslechla, seběhla ze schodů tak rychle, že by to člověk vůbec nepostřehl. Ale už se prostě nemohla dočkat…

Doktor Murphy, pomalu mířil svým stařičkým autem k impozantní stavbě, která nesla už po staletí hrdý název Heat House, ale popravdě řečeně se mu dovnitř moc nechtělo. Dnešní ranní telefonát ho sice neprobudil (ve svém úctyhodném věku, byl vzhůru už od čtyř hodin), ale zato ho dost znepokojil. Ani netušil, že se na Heat House usadila nějaké nová rodina a pak, když si od té ženy na druhém konci telefonního spojení vyslechl, oč jde, bylo mu ještě hůř. Ne, že by snad věřil babským povídačkám o tomhle místě, ale jeho vlastní zkušenosti pracovaly proti němu a on by byl dneska nejradši kdekoliv jinde, jen ne tady. Ale nemohl odmítnout pomoc a koneckonců, možná vážně o nic nejde. Třeba je to jen obyčejná chřipka, nebo angína, při nejhorším zápal plic a on v klidu určí diagnózu a bude. Ne jako minule, když se v své praxi setkal s tímto domem…

Opatrně zatočil na příjezdovou cestu a ještě než stihl zaparkovat, objevila se na prahu vstupních dveří nějaká osoba. Asi na něj musela čekat v chodbě, jinak nechápal, jak by to tak rychle stihla. Pokud si dobře pamatoval, ten dům byl vážně obrovský. Ale přesto, že mu jeho staré oči už příliš nesloužily, ihned si uvědomil, že ten, kdo ho přišel přivítat, je jakási mladá dívka… Hodně mladá. Bože, mohlo jí být tak osmnáct víc ne! Hlas v telefonu sice zněl mladě, ale mluvila přeci o manželovi… Ach jo, asi té mladé generaci už vážně přestává rozumět. Ale co, on tu nebyl proto, aby řešil generační propast (a kdo ví, třeba to ani není ta, co mu volala), ale aby konal svou občanskou i právní povinnost a to také hodlal udělat. Nejspíš to totiž bude potřeba, protože dívka ve dveřích byla sice mladá a krásná (no, možná trochu moc bledá, na jeho vkus), ale také značně vyděšená a zoufalá. To na ní poznal na první pohled, takže to co ho uvnitř čeká, nejspíš nebude jen obyčejné nachlazení, jak tajně doufal. S povzdechem sebral mírně ošuntělý lékařský kufřík, který si položil na sedadlo spolujezdce, nasadil profesionálně laskavý úsměv a vystoupil. „Doktor Murphy?“ Oslovila ho dívka ještě dřív, než k ní pomalým krokem dorazil (měla velmi příjemný, ale mírně nervózní hlas) a on s úsměvem přikývl. „V celé své kráse, a vy jste?“ „Elena Salvatorová, telefonovala jsem vám. Moc se omlouvám, jestli jsem vás probudila, ale je to vážně naléhavé.“ „Ale ne, má drahá, neomlouvejte se. Vůbec jste mě neprobudila. V mém věku už toho zas tak moc nenaspím, zvlášť po ránu.“ Znovu se na ní usmál a ona trochu pookřála. Vážně byla moc hezká, ale utrápená. Což ostatně nebylo v jeho práci nic neobvyklého, blízcí pacientů se vždycky trápí. „No, ale přeci nebudeme stát venku, ne? Ne, že bych si s vámi nechtěl povídat, ale kvůli tomu tu nejsem.“ Připomněl jí laskavě a ona ihned ustoupila z cesty. „Ovšem, promiňte. Pojďte prosím dál.“ „Děkuji.“ Odvětil zdvořile a pak se nenápadně nadechl. Do toho domu se mu nechtělo ani za nic, ale neměl na výběr. A tak se odhodlal a vstoupil…

Elenu popravdě řečeno doktor Murphy trochu překvapil. Věděla sice, že už je v důchodu, ale čekala někoho přeci jen trochu mladšího. Ale muži, který vystoupil z velmi starého (ale opečovávaného) auta bylo minimálně sedmdesát let. Nejdřív se trochu vyděsila, když se soukal ven a pomalým krokem klopýtal k ní, ale pak mu pohlédla do očí, které vypadaly minimálně o dvacet let mladší a zvídavě si jí měřily a ulevilo se jí. U tohohle člověka senilita jistě nehrozí a navíc se velmi mile usmíval a vyzařovala z něj laskavost a soucit. Takhle nějak by měl venkovský doktor vypadat, napadlo ji a po krátkém seznámení ho vpustila dovnitř do domu. „Tak kdepak máme pacienta?“ Zajímal se hned po odložení kabátu a ona nesměle ukázala ke schodům. „Manžel je nahoře v ložnici.“ Odvětila a málem se musela zasmát tomu, jakým pohledem jí doktor po tomto sdělení sjel. Nejspíš až doteď nevěřil, že je skutečně vdaná (ani se mu nedivila, věděla, na kolik vypadá), ale teď, když mu to znovu potvrdila, neubránil se velmi výmluvné oční analýze její postavy. „Nejsem těhotná, jestli vás zajímá tohle.“ Přerušila raději jeho nenápadné pozorování ihned a on se viditelně zastyděl. „Já… omluvám se, nechtěl jsem být vlezlý, nebo netaktní. Do vašeho soukromí mi pochopitelně nic není, jen kdyby se potvrdila nějaká choroba, tak… Chápete?“ „Ovšem, to nic. Ale nejsem, vážně.“ Uklidnila ho úsměvem a on se znovu uvolnil. „No, třeba brzy budete.“ Mrkl na ní a naštěstí si nevšiml jejího mírně smutného výrazu. Znovu se jí totiž vybavilo všechno to, o čem v souvislosti s touhle problematikou kdy přemýšlela, a bodlo jí u srdce. Neměla by na takovéhle věci myslet, když je na tom Damon tak, jak je. Přesto jí doktorova poznámka zarmoutila… Tak dost! Tohle vážně není na pořadu dne! Nařídila si pak v duchu a znovu se soustředila na to, co jí nyní čekalo. Doktor jí totiž zatím poslušně následoval do patra a ona ho tak s povzdechem zavedla k vedlejší ložnici. Bože, snad to k něčemu bude! Pomyslela si a otevřela dveře…

Doktor Murphy by si nejradši nafackoval, že se tvářil tak průhledně, když mu ta milá dívka potvrdila, že je skutečně paní a ne slečně, ale ona z toho naštěstí nic nedělala. A navíc nebyl čas se tím zabývat, protože brzy stanuli na prahu jedné z ložnic v patře domu (ale hlavní to nebyla, pokud si správně vzpomínal) a on se znovu naladil na profesionální vlnu. V duchu se ale nepřestával modlit, aby uvnitř nenašel to, čeho se obával nejvíc, ale bohužel… našel! Hned jak dívka otevřela dveře a on upřel pohled na lůžko, srdce se mu sevřelo. Bylo tak jako deževie! Na bohatě vyřezávaném loži ležel mladý, stěží pětadvacetiletý muž a jeho vzhled jasně napovídal tomu, že na tom není dobře. Byl bledý jako stěna a i z takové dálky bylo víc než dobře vidět, že stěží dýchá a má problémy i s tím, aby se udržel při vědomí. Ano, přesně jako tehdy, když tu byl před mnoha a mnoha lety poprvé. Akorát že tenkrát vstoupil do té velké ložnice na konci chodby a na loži tam našel mladíka s blond vlasy a zastřenýma zelenýma očima. To tenhle měl vlasy temně hnědé a jeho oči se mohly pyšnit velmi zvláštním odstínem modré. Jinak to ale bylo totéž. Únava, bledost, dýchací potíže… Ach ne!

Doktor musel sebrat veškerou sílu, aby zakryl své obavy a nakonec se mu podařilo vyloudit na tváři i svůj pověstný laskavý úsměv. Dívka zatím přešla k posteli a posadila se na židli, kterou si k ní přisunula. „Miláčku?“ Oslovila pak jeho budoucího pacienta a ten na ní upřel svůj mírně zamlžený pohled. „Je tu doktor Murphy.“ Vysvětlila mu a on se pokusil na lůžku víc narovnat, ale moc se mu to nepovedlo. „Dobré ráno, mladíku.“ Pozdravil tedy doktor jako první a vklouzl do místnosti. „Tak copak vás trápí?“ Pokračoval, co nejklidněji mohl a svezl se na okraj starodávného lože. Jenže muž před ním akorát pokrčil rameny, což ale doktor čekal. „Není mu dobře.“ Promluvila místo něj jeho žena a to čekal také. „No ano, to bohužel vidím, ale potřeboval bych něco konkrétnějšího.“ Pořád si udržoval laskavý tón, ale ve skutečnosti na něj začínaly dotírat obavy. Ano, bylo to jako přes kopírák! Stejné jako minule! Na první pohled zcela zdravý, urostlý, mladý muž, kterému by nemělo chybět ani to nejmenší a přitom už je jednou nohou na druhé straně! Bylo hrozné jako doktor takhle přemýšlet, ale vzhled pacienta před ním se nedal popsat jinak. Tenhle snad vypadal ještě hůř, než ten před lety! Rozhodně byl bledší a navíc z něj čišel podivný chlad, který bylo snadné zachytit i na dálku. To byla novinka. Minule sice horečky ani zvýšená teplota identifikovány nebyly, ale tohle bylo vážně hodně málo! No nic, to všechno uvidí při bližší prohlídce. Ale teď…

„Začalo to včera dopoledne.“ Pokračovala totiž ve vysvětlování dívka a muž vedle ní akorát unaveně přikývl. „Aha a co přesně?“ Pokračoval v otázkách doktor, ikdyž to asi tušil. „Já… Udělalo se mi zle. Asi… Omdlel jsem.“ Promluvil poprvé mladík a jeho hlas zněl příšerně unaveně. „Aha. A neublížil jste si?“ Musel se zeptat, aby vyloučil nějaké fyzické zranění, ale předem věděl, že i kdyby nastalo, za tohle nemůže. „Ne, můj bratr mě zachytil.“ „Váš bratr?“ „Ano, je tu s námi, ale dnes ráno musel odjet do Exeteru.“ Vysvětlovala dívka a Murphyho toto sdělení znepokojilo ještě víc. Další mladý muž v domě, to nebylo moc dobré. Sice to možná byl všechno nesmysl a on by si moc přál, aby byl, ale zatím to tak nevypadalo. „A vašemu bratrovi je dobře.“ „Ano. Tedy… Zatím ano! Snad!“ Mladíkovy oči se mírně rozšířily strachem, ale on ho honem uklidnil. „Jen se ptám, nebojte se. Váš bratr je jistě v pořádku. A když už jsme u toho, vy se také cítíte dobře?“ Mrkl na mladíkovu ženu a ta honem přikývla. „Naprosto.“ „Výborně. No, tak se na vás podíváme blíž. Takže jste říkal, že se vám udělalo zle?“ „No, ano. Já si to tedy nepamatuju, ale Stefan… Můj bratr říkal, že jsem prostě z ničeho nic omdlel a pak…“ Mladík se odmlčel a trochu nervózně mrkl na svou ženu. „A pak jsem omdlel ještě jednou.“ Dodal tiše a ona na něj zděšeně pohlédla. „Jak ještě jednou? Kdy?!“ „Když jste byli se Stefanem venku.“ „Ale proč…“ začala trochu rozzlobeně, jenže pak zmlkla a pohlédla přímo na doktora. „Prosím, pomůžete mu?“ zašeptala a on si jen povzdechl. „Udělám, co budu moct, ale teď by bylo dobré, kdybyste nás nechala o samotě. Musím vašeho muže důkladně vyšetřit.“ Ani nevěděl, proč jí posílá pryč, ale možná proto, že na mladíkovi poznal, že by před ní radši o všech svých problémech nemluvil. Asi jí nechtěl děsit. „Ale já…“ Bránila se chabě, jenže její muž jí povzbudivě stiskl ruku. „Neboj, zvládnu to.“ Zašeptal a ona po další chvilce váhání poslechla a vstala. „Budu hned vedle.“ „Dobře.“ Věnovala manželovi poslední dlouhý láskyplný pohled a pak konečně odešla. Odešla a už neviděla, jak si doktor připravil z kufříku vše potřebné a přisunul se k pacientovi, o kterém ani netušil, že je velmi, velmi unikátní… tedy zatím to netušil…

„Žádný člověk není tak bohatý, aby mohl koupit svoji minulost.“ Oscar Wilde