FF: „Volba-část III“-32.Kapitola

Máme tu neděli a s ní i další kapitolu Volby. Takže čtěte, komentujte a užijte si ji. Další díl zase ve středu! :-)

32.

„Tak se na vás podíváme, mladý muži.“ Usmál se doktor vstřícně na Damona, když Elena odpustila ložnici a sáhl do svého ošuntělého kufříku, který byl snad ještě starší než on sám. Postupně odtamtud vydoloval tonometr, teploměr a pár dalších věcí, o kterých Damon ani netušil, k čemu přesně slouží a jeho napadlo, že možná neměl nechat Elenu odejít. Necítil se moc dobře a doktor vypadal, že tu prohlídku bude brát z gruntu, což nebylo nejlepší. Kdo ví, co všechno objeví a on ho v tomhle stavu bude těžko moct ovlivnit. Pak se ale trochu uklidnil, protože mu došlo, že Elenina poznámka a tom, že bude hned vedle, znamenala mimo jiné i to, že bude pečlivě poslouchat a kdyby se něco dělo, jistě se vrátí.  No, tak tedy do toho… Povzdechl si v duchu a pokusil se doktorovi jeho vstřícný úsměv oplatit.

„Nebojte se, jen uděláme základní vyšetření, nebude to bolet.“ Dočkal se navíc lékařova srdečného ujištění a oddechl si ještě víc. Ne, že by se nějak zvlášť bál bolesti (za svůj život už jí zažil víc, než dost), ale proč si prodělávat zbytečně další. Možná tohle vyšetření vážně nebude tak hrozné, pomysle si, ale vzápětí to zas už tak růžově nevypadalo. „Mohl byste si prosím sundat košili?“ Požádal ho totiž doktor Murphy a Damonova lepšící se nálada znovu pohasla. Kruci! Dalo mu tolik práce se obléct! Původně ani nechtěl, nebo spíš neměl sílu to udělat, ale pak mu prostě přišlo nevhodné, být před lékařem rovnou svlečený do půl těla a tak využil toho, že se šla Elena upravit a podařilo se mu dopotácet ke skříni a nasoukat na sebe jednu z tmavých hedvábných košil. A že to nešlo zrovna snadno, protože ho bolel každičký sval v těle a navíc celý den absolutního nicnedělání spojený s další nadstandardní dávkou krve způsobil, že mu byla už i košile mnohem těsnější než dřív a to dokonce i v ramenou a přes hrudník. Nicméně podařilo se a teď by si jí měl zase svlékat? Jen při té představě se mu dělalo slabo…

Nicméně se nakonec pokusil doktorovi vyhovět, ale jeho bolestná grimasa, která doprovázela napnutí svalů, Murphyho naštěstí přiměla k tomu, aby mu pomohl. Bylo to pro Damona dost potupné, nechat se svlékat cizím člověkem, ale neměl na vybranou. Konečně byl ten zatracený kus hedvábí dole a doktor mu pomohl pohodlně ji se opřít o polštáře. „Tak, teď si vás poslechnu a pak změříme tlak a teplotu.“ Informoval ho a sáhl po stetoskopu. Nepříjemně to zastudilo, když mu přitiskl kovové zrcátko k hrudi, ale Damon se spíš děsil toho, co doktor uslyší. Díky perfektnímu upířímu sluchu sice věděl, že upíří srdce i dech bývají od lidského na první poslech k nerozeznání, ale zda to tak uvidí i zástupce medicíny, to netušil…

A samozřejmě, že to tak doktor Murphy tak neviděl… Nebo spíš zaznamenal jisté anomálie, ale zas tak moc ho nepřekvapily. Tedy překvapily by ho, kdyby před lety neviděl velmi podobné symptomy. Srdce onoho mladého muže totiž zcela bez zjevného důvodu tlouklo velmi (opravdu velmi!) pomalu a namáhavě a dokonce sem tam zaznamenal i drobnou nepravidelnost, což se s jeho věkem vůbec neshodovalo. Jako by srdce občas klopýtlo, a s dýcháním to bylo obdobné. Nepravidelné, povrchní nádechy značily, že mladíkovy plíce stěží zvládají to, co je jejich smyslem a doktor Murphy tak stetoskop raději odložil. „No, žádná sláva to není.“ Řekl pak, aby odpověděl na mladíkův úzkostný pohled, ale ten vypadal, jako by si trochu oddechl. Zvláštní… A upřímně řečeno, zvláštní to bylo i nadále, protože teď přišlo na řadu měření tlaku a to také nedopadlo úplně tak, jak by mělo. Doktor sice manžetu připevnil tak jak měl a tonometr zpočátku nic zvláštního nezaznamenal, ale výsledky, které se objevily na digitálním displeji, ho mírně řečeno překvapily. V době, kdy byl v Heat House naposledy sice takto přesné přístroje ještě ani zdaleka neexistovaly, ale i kdyby ano, tohle by mu stejně asi neukázaly. Muž před ním měl totiž tlak i tep nečekaně nízký! Samozřejmě se ve své dlouholeté praxi již setkal s lidmi, kteří neměli tak docela tabulkové hodnoty, ale aby měl někdo tep pouhých padesát úderů za minutu a k tomu tlak 90 na 40, to tedy ještě neviděl! Zaraženě na přístroj hleděl a nemohl tomu uvěřit…

„Děje se něco?“ Ozval se po chvilce ticha Damon, který se právě měření tonometrem dost obával, a tajně doufal, že by mohlo dopadnout alespoň tak dobře, jako právě ukončené vyšetření poslechem. No, ale asi nedopadlo. „Ne, to nic, jen…“ Doktor se zdál být zmatený a na displej přístroje zíral už nějak moc dlouho! „Nemáte…Ehm, nemáte nějaké problémy se srdcem, hochu?“ „Ne, proč?“ Vypadlo z Damona spontánně a až když to vyslovil, došlo mu, že měl asi spíš říct ano. Doktor by to třeba přestal řešit, ale jemu bylo tak bídně, že mu to myslelo hrozně pomalu. „Mám tu naměřené dost podivné hodnoty a přístroj mi zcela jistě pracuje správně…“ Pokračoval ale doktor Murphy a Damonovi došlo, že je asi správný čas na to, ho ovlivnit. Jenže se na to vůbec necítil… Ach jo! Asi by měl zavolat Elenu, ale jeho vlastní hrdost mu to nedovolila. Za zkoušku přeci nic nedá… napadlo ho. A od nápadu u něj nikdy nebylo daleko k činům. S vypětím všech sil se tedy napřímil a pohlédl doktorovi přímo do očí. „Toho si nevšímejte!“ nařídil mu možná zbytečně nahlas, jenže… To nezabralo! „Ale toho si musím všímat, mladíku. To není normální.“ Odvětil totiž doktor, jako by se ho ovlivnění vůbec netýkalo a Damon se neubránil tichému zasténání. Bezva, už ani tohle nezvládne! Zklamal na celé čáře, ale Elena naštěstí ne. Evidentně je celou dobu z vedlejška poslouchala, takže teď bez zaklepání vklouzla dovnitř a na doktorův tázavý pohled vůbec neodpověděla. „Co se…?“ Začal tedy Murphy, jenže dál se nedostal. „Toho si nevšímejte a nevšímejte si ani mě! Tlak i puls jsou jen mírně snížené.“ Nařídila mu a vpila se očima do těch jeho, čili neměl šanci vzdorovat. Okamžitě zmlkl, odložil tonometr a pak se natáhl pro teploměr. „A teď ještě tohle…“ začal, jenže Elena ho znovu přerušila, protože až k sobě cítila chlad, který z Damona vyzařoval a který by neposunul rtuť ani na 35 stupňů. „Tohle taky ne, teplota je normální, maličko snížená.“ Ovlivnila ho znovu (a už naprosto přesně rozuměla tomu, co jí říkal Stefan, vážně to nemělo moc smysl, když ho nemohla nechat zjistit pravdivé údaje!) a doktor jí opět neodporoval.

„Ach ano, teplota i tlak a pulz jsou celkem v normě, takže teď dál…“, zamumlal trochu nejistě, jenže pak se definitivně zarazil. V hlavě měl podivný zmatek a nebyl si nějak jist, co právě dělal, nebo nedělal, ale jedno věděl jistě. Dál už vlastně nemá co dělat. Jiné vyšetření ho nenapadalo a když tohle vše bylo v pořádku, nebo alespoň tak v pořádku jako u minulého pacienta, nic víc udělat nemohl. Tedy mohl, ale k tomu musel sebrat odvahu, protože to bylo poněkud trapné a také maličko neprofesionální. Ale neměl na výběr, musel vědět, zda je to vše jen náhoda, nebo jestli s tímhle mladým mužem zažívá totéž co před mnoha lety s tím prvním. Musel to nějak porovnat. „Dál už vlastně nic, jen vám ještě položím pár otázek.“ Usmál se tedy zdánlivě bezstarostně a Damon s povzdechem přikývl. Nelíbilo se mu, že za něj musela Elena doktora ovlivnit ani to, že to muselo být (k čemu tu tedy ten chlap byl, když mu jen lhali?) a nechtělo se mu před Elenou ani zodpovídat žádné otázky, ale ona to poslední naštěstí pochopila. „Budu vedle a nebudu poslouchat.“ Naznačila mu rty a on se až podivil, jak moc umí z jeho chování a pohledu vyčíst. Vážně jí miloval! Něžně se na ní usmál, když odcházela a pak znovu věnoval pozornost lékaři. „Ano jistě, jen se ptejte.“ Povzbudil ho a doktor Murphy se trochu nervózně ošil. „Víte, možná se vám ty dotazy budou zdát trochu zvláštní, ale prosím, abyste na ně odpověděl.“ „Budu se snažit.“ Odvětil Damon maličko zaskočeně, a i když mu bylo čím dál tím hůř a lékařova návštěva ho dost vyčerpávala, začínal být zvědavý. Tak o čem bude řeč, že se doktor tváří tak nervózně? O sexuální anamnéze, nebo co?

Ale doktor začal celkem normálně. „Takže se cítíte pořád unavený, vyčerpaný a ztrácíte vědomí?“ „Ano.“ „Hm, a stalo se to z ničeho nic, že?“ „Ano, z hodiny na hodinu.“ „Dobrá a teď…“ Znovu zaváhal a teď teprve přišla mírně nečekaná otázka. „Jak dlouho tu na Heat House pobýváte?“ Damona trochu zarazilo, že se ptá na tohle a rychle to spočítal. „Málo. Teprve čtvrtý den.“ Odvětil pak a samotného ho to překvapilo. Měl pocit, že jsou tu spolu už věky. Doktor se však najednou zatvářil tak nějak podivně, jako by snad podobnou dopověď čekal, a Damon se už už chtěl zeptat, zda to hraje nějakou roli, ale než to stihl, dostal další podivnou otázku. „A neměl jste, myslím ještě před tím, než začaly tyhle vaše zdravotní problémy, nějaké problémy se spaním? Zlé sny? Neklidný spánek, nebo tak něco?“ Doktorův hlas zněl stejně klidně jako předtím, ale v očích měl jasně vypsanou nervozitu pramenící z kdo v, čeho, ale Damon jen zavrtěl hlavou. „Ne, proč?“ „Jen se tak ptám, takže opravdu ne?“

„Vážně ne, tedy…“ zaváhal s myšlenkou na ten svůj podivný zpola erotický sen a i některé další nepříjemné, které si příliš nepamatoval, ale to přeci nemohlo souviset… Nebo snad mohlo? „Tedy?“ Zopakoval po něm zvědavě doktor a on pokrčil rameny. „Možná trochu, ale to jistě nic neznamená.“ „Ne, možná ne.“ Přikývl Murphy, ale vzápětí vypálil další zvláštní dotaz. „A teď, když už vám nebylo dobře, nepozoroval jste u sebe… Já nevím, třeba, zvýšenou chuť k jídlu? Nebo prostě silnější pocity hladu?“ „Ehm…“ Damon chvíli nevěděl co říct, ale pak došel k závěru, že „ano“, bude adekvátní odpověď. Netušil sice, jak na to mohl doktor přijít, ale bylo to tak. U něj to sice nebyl hlad, ale žízeň, jenže to bylo totéž. Proboha, ten vesnický felčar snad vážně tuší, co by mu mohlo být… Napadlo ho a měl co dělat aby se nerozesmál. Tak tohle vážně nečekal! „No?“ Dožadoval se doktor stále ještě odpovědi a Damon přikývl. „Vlastně ano, ale současně to jídlo vlastně vůbec nepotřebuju.“ Dodal a nebyl si jistý, zda lékař pochopí, jak to myslí, jenže evidentně pochopil. „Vaše tělo vás přesvědčuje, že máte hlad, ale přitom je vám při pomyšlení na jídlo špatně, mám pravdu?“ „Ano.“ Na víc se nezmohl, protože to bylo až dokonale přesné. Že by skutečně… Napjatě čekal, co bude dál, jenže to co se stalo, ho dost rozladilo. Doktor se totiž najednou zvedl, a začal se bez varování chytat k odchodu. „Počkat, tak co mi je?“ Pokusil se ho Damon zadržet, když překonal prvotní překvapení z tak rychlého obratu událostí, ale doktor Murphy jen mávl rukou. „Zatím nevím, mladíku, ale nebojte se, nějak to vyřešíme.“ „Aha, ale kam jdete?“ „Musím… Musím teď jít, ale přijdu se na vás podívat ještě zítra, co vy na to? Uděláme další vyšetření a možná i nějaké testy… Ale jak říkám, bude to dobré. Slibuju.“ Poslední větu řekl nějak podivně pohnutě, ale přitom na něm bylo vidět, že už by byl rád pryč. Nějak rychle! Napadlo Damona, ale neměl sílu se s ním dohadovat. „Dobře.“ Odvětil pasivně a pak už jen sledoval, jak doktor mizí ve dveřích. „Na shledanou!“ Ozvalo se ještě z chodby, ale on jen unaveně mávl rukou. To bylo tedy hodně divné! Kruci! Vážně měl chvíli pocit, že mu ten doktor snad pomůže! Ale utekl odtud tak rychle, že ta naděje byla zase fuč! Vážně by nejradši do všeho kopl, jenže na to skutečně energii neměl…

Doktor Murphy rázně vyšel na chodbu a konečně si mohl trochu oddechnout. Bože, bylo to skutečně jako dežavie, nebo jako nějaká scéna z hodně špatného hororového filmu! Všechno co mu ten nešťastný mladík řekl, všechno co s ním bylo, jak vypadal… Bylo to totéž, jako tenkrát, a on věděl jistě jen jedno! Nesmí to dopadnout stejně! Ne, nedovolí, aby to skončilo podobnou tragédií, jako tehdy! Na to, ale potřeboval, aby mu někdo uvěřil a obával se, že pacient to nebude. Sice by možná přijal, co se mu chystal říct, ale on věděl o někom lepším. A navíc to nechtěl a nejspíš ani nemohl (pokud tedy přistoupil na to, že je to celé pravda) řešit tady. Musel s tím ven a potřeboval teď jedinou věc… Najít ženu svého pacienta! Naštěstí jí nemusel hledat dlouho. Asi ho slyšela vyjít na chodbu a teď se celá vyplašená a překvapená objevila ve dveřích vedlejšího pokoje. „Vy už jdete?“ vyhrkla zděšeně a on se pokusil uklidnit ji i sebe. Musel s ní jednat sice na rovinu, ale v klidu… A pokud to tak mohl říct, tak i nenápadně! „Ano, mám ještě nějakou práci, mohla byste mě prosím vyprovodit ven? Tenhle dům je tak obrovský, bojím se, aby mne nezradila paměť a já tu u vás nebloudil až do vánoc.“ Zažertoval a sám sobě se divil, jak mu to jde. Měl být politikem, lhát umí velmi dobře!

„Ano, ovšem…“ odvětila dutě dívka a vydala se chodbou napřed. Bylo na ní vidět zklamání, ale i nervozita. „Zjistil jste něco?“ Zajímala se hned, jak mohla, ale on jen pokrčil rameny. „Něco málo, ale nic jistě nevím, tedy možná něco ano, ale to je takové celé nejisté. To víte, medicína to je vždycky sázka do loterie, to jsem měl tuhle takový případ…“ Mluvil a mluvil a mluvil a přesto, že viděl, jak moc to tu milou mladou, zkroušenou dívku znervózňuje, pokračoval, dokud nebyli venku před domem. Nechtěl jí napínat, a možná je to celé nesmysl, ale jistota je jistota!

Konečně tedy byli na čerstvém vzduchu (uvnitř v domě měl, kdo ví proč, pocit, že se dusí!) a on honem svou lékařskou historku ukončil. „Aha, no jistě, ale jak to souvisí s mým manželem?“ Přešlápla dívka nervózně a on definitivně odhodil masku a stud a jemně jí sevřel paži. Měla jí také nějak podivně studenou, ale to bylo asi stresem. „Nijak, ale něco bych vám rád řekl a to by s vaším mužem souviset mohlo. Neposadíme se?“ Navrhl a dívka byla z jeho náhlé změny tématu i tónu překvapená, ale přikývla. Ostatně ani neměla na výběr…

Elenu vážně šokovalo, když se doktor z ničeho nic objevil nahoře na chodbě, ale protože dodržovala to, co slíbila Damonovi a neposlouchala jejich dialog, vůbec netušila, která bije. Myslela si, že si třeba Murphy jen pro něco jde, a když pak zjistila, že velmi chvatně odchází a navíc jí po cestě ke dveřím ani nechce nic říct (pořád mlel nějaké nesmysly o několika svých případech), byla vážně podrážděná. O to víc jí ale překvapilo, když teď tady venku zcela obrátil a najednou se choval podivně sdílně a ke všemu si s ní chtěl sednout a poklábosit. „Prosím…“ Ukázala zaskočeně na nedalekou terasu, na kterou Stefan ještě ten večer, kdy bylo vše zdánlivě v pořádku, připravil pár zahradních lehátek, ale doktor jen zavrtěl hlavou. „Ne, tam ne, to je moc blízko…Ehm, tedy tam je stín, pojďte sem na sluníčko.“ Doslova ji odvlekl k nedaleké lavičce (měl překvapivou sílu na svůj věk) a ona nechápala už nic. Jak blízko? K čemu? O co mu jde? Ale nahlas neřekla nic, přeci jen pořád měla maličkou naději, že by jim mohl pomoct. „Tak, tady je to lepší a teď..“ začal doktor, jenže pak se na chvíli odmlčel a zhluboka se nadechl, jako by se trochu styděl za to, co se jí chystal vyprávět…

A on se opravdu styděl, jenže neměl na výběr, musela to slyšet a tak tedy pomalu začal. „Víte, asi si o mně budete myslet, že jsem starý pověrčivý blázen, ale řeknu vám teď jednu historku ze své praxe. Ale nebojte se, tahle se vašeho problému skutečně týká.“ Dodal ještě honem, když viděl, jak otráveně se jeho posluchačka zatvářila. „Víte, dělám tady v kraji doktora už dobrých čtyřicet let. Je to hodně dlouho a za tu dobu jsem už viděl ledacos, ale na jeden případ nezapomenu do konce života. Došlo k němu poměrně brzy poté, co jsem se sem po studiích přestěhoval a začal provozovat praxi, ale nic, co jsem do té doby viděl, se s ním nemohlo rovnat.  A ten případ se týkal právě tohohle domu.“ Zadíval se trochu nevraživě na budovu za nimi, ale pak honem pokračoval. „Víte, byl jsem mladý a pyšný, tak jak jen mladí lidé bývají. Věřil jsem, že dokážu cokoliv a vyléčím kohokoliv, jenže to jsem se mýlil. Začalo to vlastně docela nevině. Tady na Heat House žil v té době sám jeden starý muž. Prý potomek nějaké místní šlechty a právě v době, kdy jsem sem nastoupil, starý pán zemřel. Šlo o přirozenou smrt sešlostí věkem, a jelikož neměl děti, dům po něm zdědili nějací jeho vzdálení příbuzní. Šlo o mladý manželský pár, který se sem pln ideálů a plánů nadšeně nastěhoval a všichni z okolí se radovali s nimi. Dům se v té době netěšil té nejlepší pověsti a všichni doufali, že mladá rodina přinese do jeho zdí štěstí a novou naději, jenže opak byl pravdou. Krátce poté co se tu novomanželé usídlili, se totiž stalo něco zlého. Nový majitel, mladík, sotva pětadvacetiletý, z ničeho nic onemocněl. A tehdy jsem se do toho připletl já. Jako jediného dostupného lékaře mě k němu zavolali, a já byl přesvědčený, že mu pomůžu. Ale hned jak jsem ho poprvé spatřil, věděl jsem, že se s ním děje něco zvláštního. Něco, co jsem neznal. Byl to mladý, zdravý, statný muž, neměl nejmenší důvod být nemocný, a přesto byl. Stejně jako…“ „Můj manžel.“ Dořekla za něj tiše Elena a v očích se jí zračila taková hrůza, až se doktorovi sevřelo srdce, přesto ale musel pokračovat. „Ano, přesně jako váš manžel. Nevolnost, únava, ztráty vědomí, dýchací obtíže… To všechno, co teď trápí vašeho muže, trápilo tenkrát i jeho a já mu neuměl pomoct. Ať jsem dělal, co jsem dělal, bylo to pořád horší a horší. Volal jsem na všechny strany, psal známým a přátelům z oboru, ale nikdo mi neuměl poradit. Ten muž mi chřadl před očima, až pak jednoho dne upadl do kómatu.“ „Pane bože…“ Ujelo Eleně, ale doktor na to nic neřekl a dál tiše pokračoval. „Do té doby jsem ho na přání jeho rodiny léčil doma, ale tehdy jsem řekl dost a nechal ho okamžitě převést do nemocnice v Exeteru. Kéž bych to tehdy udělal dřív, nebo si alespoň za svým rozhodnutím lépe stál, ale je pozdě litovat…“

„On… Zemřel…?“ Přerušila ho znovu Elena a cítila, jak se třese po celém těle, ale on jí překvapil. „Právě, že ne!“ Vyštěkl a bylo vidět, že se i po těch letech zlobí sám na sebe. „Nezemřel, ulevilo se mu! Z ničeho nic nemoc začala ustupovat a jemu se jako zázrakem vracely síly. Sice nikdo nevěděl proč a nejméně já, ale to nebylo podstatné. Zdálo se, že jsme zachránili mladý život, jenže pak…“ „Co se stalo?“ „Pak jsem udělal obrovskou chybu, kterou si dodnes vyčítám.“ „Jakou?“ Elena doslova hořela zvědavostí a současně se příšerně bála toho, co uslyší. „Na naléhání jeho ženy a příbuzných jsem ho propustil do domácího léčení.“ „A to bylo špatné?“ „Ano, má drahá, to bylo přímo katastrofální! Nechal jsem ho, aby se vrátil sem, do tohohle domu hrůzy a on do několika dnů zemřel.“ „Ach ne…!“ „Bohužel ano. Zemřel a já s tím nemohl nic udělat. Podle oficiální pitevní zprávy zemřel na celkové selhání organismu následkem neznámé choroby, ale já věděl, co ho skutečně zabilo…“ „Co?“ Elena skoro nedýchala a doktor sám udělal dramatickou pauzu. Ikdyž to možná nebylo kvůli dramatičnosti, možná se prostě jen odhodlával říct konečně po všech těch letech nahlas to, co si doopravdy myslel a nakonec se k tomu skutečně odhodlal. „Tenhle dům ho zabil! Nevím, jak a nevím ani proč, ale je to tak. Vím, že to asi zní šíleně, ale věřte mi. Kdyby se sem nevrátil, ještě teď mohl být naživu! A víte, co je na tom nejhorší?“ Vážně pohlédl Eleně do očí, ale ona, přesto že už asi tušila, co řekne, mlčky zavrtěla hlavou. „Že teď si ten dům nejspíš vybral novou oběť!“



3 reakce na FF: „Volba-část III“-32.Kapitola

  1. M@ky napsal:

    Luxus!!! :-D ;-)

  2. terulka napsal:

    Ták že by se nám to konečně rozhoupalo? :D No doufám že už v příštím díle udělají tomu domu pápá :D byla to luxus kapitolka a těším se na další..

  3. Natalia napsal:

    Tak ja som sa sem po straaaasne dlhej dobe vratila a vidim, ze o vela prichadzam! Skvela kapitola, teraz budem zavislacit, az kym nedocitam celu seriu do konca a aj tu novu! Len tak dalej Abs ;) A dufam, ze uz si z choroby vonku!! (prestala som citat, ked sme nevedeli, co je s tebou)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Rozdávat rady je zbytečné. Moudrý si poradí sám a hlupák stejně neposlechne.“ Mark Twain