FF: „Volba-část III“-33.Kapitola

Tak tu máme středu,pokud se nemýlím a je to poslední středa a poslední kapitola mé povídky před zahájením 4.série TVD. Ale nebojte, já budu normálně zveřejňovat dále a pokud to zvládnu, chtěla bych pokračovat i v rekapitulacích. No, ale dnes další kapitola Volby, takže čtěte a komentujte a užijte si ji. Další část v neděli. :-)

33.

„Jak…Jak to myslíte, novou oběť?“ Vykoktala zděšeně Elena a zírala na doktora Murphyho, jako by ho viděla poprvé v životě. Ale on jen smutně potřásl hlavou. „Tak jak to říkám, děvenko. Nebo vám nepřipadá podezřelé, že se nastěhujete do nového domu, který mám mezi lidmi zcela příšernou pověst a jako blesk z čistého nebe zasáhne vašeho mladého a zcela zdravého manžela neidentifikovatelná choroba?“

„No, ovšem, že mi to připadá divné, ale přeci pro to musí existovat nějaké logické vysvětlení, ne?“ Odvětila Elena rozhodně, ale přitom se hluboko uvnitř třásla strachy, protože to, co jí doktor říkal, se až moc shodovalo s tím vším, co už tu ona sama osobně zažila. S tímhle domem skutečně nebylo něco v pořádku… „Věřte mi, že jsem logické vysvětlení hledal doslova roky.“ Povzdechl si ale doktor dřív, než mohla svou myšlenku nějak rozvinout a jí opět zatrnulo. „Znovu a znovu jsem si procházel symptomy toho nešťastného hocha, kterému jsem nedokázal pomoci, porovnával je s každou nově objevenou chorobou a doufal, že se vše vysvětlí, ale bohužel… Tak čemu mám podle vás věřit? Tomu, že šlo o lékařské vědě dosud utajenou nemoc, která se vyskytuje jen a pouze v tomto jednom jediném domě v jižní Anglii, nebo tomu, že přeci jen existuje něco mezi nebem a zemí?“ Dodal pak a Elena se musela kousnout do rtu, aby se hystericky nerozesmála. Zrovna jí o čemsi mezi nebem a zemí skutečně poučovat nemusel! Bože, vždyť ona sama je stvoření z jiného světa! Tak proč by nemohlo mít něco nadpřirozeného prsty i v Damonových problémech? Proč se jí zdá tak nepravděpodobné, že by tento dům mohl být v moci magie, nebo ještě něčeho horšího? Ve světle toho, co už zažila, to byla vlastně maličkost! Tváří v tvář se setkala již s mnohem horšími a nepochopitelnějšími věcmi. Upíři, vlkodlaci, hybridi, čarodějnice, duchové… To vše znala a teď bude odmítat něco, co je vlastně nad slunce jasné?

„Já vím, že jsem vás asi zaskočil, ale prosím, mohla byste o tom alespoň přemýšlet?“ vyrušila jí z přemítání o nadpřirozenu doktorova úpěnlivá slova a ona na něj znovu upřela nejistý pohled. „Já…“ Začala, ale pak si odkašlala a napřímila se. „Dobrá, řekněme, že vám věřím, že s domem není něco v pořádku, ale co dál? Co máme podle vás dělat? Odejít odtud? Pomůže mu to nějak?“ Mávla rukou k oknu vedlejší ložnice a doktor vážně pokýval hlavou. „Já jsem přesvědčen, že ano. Ať už mu ubližuje cokoliv, zdá se, že to za hranice domu nedosáhne.“ „Takže myslíte, že to nemůže ani sem?“ Pokračovala Elena nejistě, ale už jí víc dávala smysl doktorova slova o tom, že terasa je moc blízko. „Já bych řekl, že ne. Ale…“ Zaváhal a upřeně se jí zadíval do očí. „Vy už jste tu také zažila něco podivného, že?“ prokoukl velice snadno její náhlou změnu názoru a ona se jen nervózně ošila. „Možná…“ Pokrčila pak rameny s myšlenkou na své sny, úzkosti a na to co prožila, když tu zůstala sama a doktor Murphy vědoucně přikývl. „Tím líp byste měla rozumět mému názoru. Prosím, nenechte to dojít tak daleko, jako ta rodina, se kterou jsem se tu setkal před lety. Pomozte svému manželovi, dokud je ještě čas. A pokud si pořád ještě nejste jistá, tak to jen vyzkoušejte? No tak co vám to udělá? Dostaňte ho z domu. Stačí jen na pár hodin a třeba jen sem na zahradu.“ Přesvědčoval jí úpěnlivě a jí se jeho poslední návrh zalíbil. Ano, měl pravdu, že si i přes to přese všechno o čem přemýšlela a co se dozvěděla, nebyla moc jistá. Bylo to příšerně podezřelé, ale přeci jen doktor Murphy nevěděl vše. Damon nebyl stejný, jako ten muž, o kterém pořád mluvil. Tamto byl člověk, kdežto on je upír. Sice v tom zas takový rozdíl není (zvlášť v některých oblastech), ale přesto nemohla zcela zavrhnout možnost, že Damonovi je zle, z nějakého ryze upířího důvodu a tohle vše je jen náhoda. A tahat ho v jeho stavu někam pryč z domu, jen proto, že má nějaké nepotvrzené podezření, jí přišlo zbytečné a ukvapené. Ale kdyby ho vážně vzala jen ven… bylo tu krásně a on by jistě nic nenamítal. Ublížit mu to přeci nemůže…

„Dobře!“ Rozhodla se náhle a doktor Murphy trochu pookřál. „Budu o tom, co jste mi řekl uvažovat a s tím opuštěním domu to zkusím. Alespoň na těch pár hodin.“ „Výborně!“ Dočkala se nadšené odpovědi a doktor se pomalu zvedl k odchodu. Vážně už chtěl být odtud pryč a navíc měl pocit, že pro tentokrát udělal vše, co mohl. „Zítra se na vašeho manžela znovu přijedu podívat a uvidíme, co a jak. Co vy na to?“ „To budete hodný.“ „Dobře, tak zítra. Řekněme v deset?“ „Ano, to bude skvělé. A doktore Murphy… Děkuju vám.“ Snažila se to říct co nejupřímněji a on jí za to doslova pohladil pohledem. „Nemáte ani v nejmenším zač, děvenko. Zatím jsem vlastně nic neudělal. Hlavně nezapomeňte na to, co jsem vám řekl a raději s tím neotálejte. Zbytek si povíme zítra. Zatím na shledanou.“ Potřásl Eleně rukou a vydal se ke svému vozu. Bylo mu o trochu líp, než když si uvědomil, co se tu nejspíš děje a upřímně doufal, že ta dívka udělá to, co mu slíbila. Nejspíš na tom závisel život jejího manžela. A ten zemřít nesměl! Ať už ten dům způsoboval cokoliv, nesměl dostat dalšího! Už nikdy!

Elena sledovala jeho stařičký vůz, jak se pomalu kodrcá k bráně a musela přiznat, že má z jeho návštěvy velmi rozporuplné pocity. Na jednu stranu to, co říkal, znělo trochu šíleně, ale ve světle všech ostatních událostí cítila, že je jen krůček od toho, aby tomu všemu uvěřila. A tudíž se logicky rozhodla jeho nápad doopravdy vyzkoušet. Konec konců zas o tak moc vážně nešlo. Prostě vezme Damona na pár hodin ven. Kus od lavičky, na které s doktorem Murphym seděli, byl plácek jako stvořený pro malý piknik v trávě a bylo to jistě dostatečně daleko od domu, aby tak mohla lékařovu podivnou teorii ověřit v praxi. Uvidíme, co z toho bude. Pomyslela si a vydala se zpátky dovnitř. Musela to venku trochu připravit, aby tam mohla Damona vzít, ale moc času jí to nezabralo. Najednou totiž vážně pospíchala, protože jí přemohla zvědavost a možná trochu i strach. Pokud měl totiž doktor pravdu, tak Damonovi opravdu hrozilo reálné nebezpečí! Sice netušila, zda může upír zemřít na celkové vyčerpání organismu, ale i kdyby ne, nechtěla, aby se její miláček musel zbytečně dál trápit. Už nikdy…

Během pár minut měla vše připraveno a mohla se vydat, nahoru do vedlejší ložnice. Potichu proklouzla dovnitř a našla Damona na lůžku v jakémsi neklidném polospánku. „Miláčku?“ Oslovila ho jemně a on na její hlas zareagoval okamžitým procitnutím. „Děje se něco?“ Vypravil ze sebe trochu zmateně, ale ona ho honem uklidnila úsměvem. „Ne, nic se neděje. Doktor už odešel.“ „Aha…“ odvětil pořád ještě mírně mimo, ale pak si konečně srovnal myšlenky a pohrdlivě se ušklíbl. „No nevím, jestli „odešel“, je správné slovo. Mě spíš přišlo, že odtud utekl tak rychle, jak jen mohl.“ „Ale no tak, to není pravda. Zítra se na tebe přijde zase podívat.“ „Hm, tomu nevěř. Vystřelil odsud, jako by mu za patama hořelo. Málem, že to nevzal oknem, aby byl dole dřív!“ V hlase mu byla znát hořkost a zklamání a Elena to naprosto chápala. Ale už když jí doktor Murphy sdělil své obavy, věděla, že Damonovi je tlumočit nebude. Alespoň ne, dokud nebude mít jistotu. Nechtěla ho zbytečně stresovat a tak se jen vstřícně usmála a posadila se na okraj manželského lože.

„Náhodou měl perfektní nápad. Řekl mi, abych tě vzala na chvíli ven, co ty na to?“ Nadhodila vesele a doufala, že Damonovi se takový nápad zalíbí. „Neříkej, že ti stihl i něco poradit.“ Odfrkl ale její miláček otráveně a pak odevzdaně pokrčil rameny. „A navíc, nevím, jestli se na nějaké vycházky cítím. Spíš asi ne…“ Poslední větu řekl doslova tragicky, a Eleně zatrnulo, že ho odtud ven vůbec nedostane, ale pak se rozhodla pro ženské zbraně a něžně ho pohladila po tváři. „Ale no tak, kdo mluví o procházce? Prostě jen půjdeme ven na vzduch a budeme chvíli spolu. To jistě zvládneš.“ Použila svůj nejkrásnější úsměv a ono to zabralo. „Když myslíš…“ Svolil Damon po chvilce přemýšlení, ale stejně to bylo spíš proto, že neměl sílu jí odporovat a navíc mu přišlo, že se na to dost upíná. Nechápal sice proč, ale nechtěl jí zklamat.

„Dobře, tak jdeme!“ Vyhrkla ale Elena až podezřele nadšeně a on toho na okamžik zalitoval. Skutečně se na to moc necítil… „ Pomůžu ti, neboj.“ Dodala však jeho milovaná a on se jen ošil „Nemusíš. Myslím, že to zvládnu sám.“ Bránil se pak a ona se musela v duchu jeho tvrdohlavosti smát. Vážně těžko snášel to, že je odkázaný na cizí pomoc… „Já vím, že bys to zvládl, ale doktor taky říkal, že se nesmíš zbytečně namáhat.“ Odvětila proto takticky a než se nadál, hbitě mu pomohla obléct odloženou košili a pak i vstát z postele. Okamžitě jí samozřejmě došlo, že tohle by sám nezvládl ani omylem, ale nahlas řekla něco zcela jiného. „Vidíš, jak ti to jde.“ Pochválila ho a beze slova přešla i to, že ho musela dost vydatně podpírat, aby se nesložil zase zpět. Chudák, stěží se udržel na nohou a Elena si dost bolestně uvědomila, že pokud se doktor mýlí a to, co jí poradil, nezabere, čekají je hodně krušné časy. Ale pak takové myšlenky rázně zaplašila, pevněji Damona objala a po chvilce úsilí spolu zvládli udělat těch pár kroků na chodbu a pak i po schodech do haly a ven.

Tam už na ně čekala rozložená deka, i několik polštářů a polštářků a Damonovi se skutečně ulevilo, když si do nich mohl pohodlně lehnout. Elena mu je s úsměvem urovnala a pak se k němu spokojeně přitulila. „Tak co?“ Zajímala se po chvilce a on musel zodpovědně uznat, že to možná přeci jen nebyl tak špatný nápad… Vlastně už ve chvíli, kdy překročil práh domu a na chladnou kůži mu dopadly první sluneční paprsky, měl pocit, jako by se mu rozsvítilo. Příjemný jarní větřík, který mu pocuchal vlasy, mu v minutě pročistil i mysl a jemu bylo, jako by z něj někdo sejmul nejméně tunové závaží. Zvláštní… Že by mu tolik chyběl čerstvý vzduch? Možné to bylo, ale jemu se nějak nechtělo uvěřit něčemu tak banálnímu. Ale líp mu nepochybně bylo a přesto, že zatím jen dost nepatrně pokusil se usmát a pevněji k sobě Elenu přitáhl. „Líbí se mi tu.“ Zašeptal jí pak něžně do vlasů a ona měla co dělat, aby se nerozesmála. Vážně to zabíralo! Nemohla tomu ani uvěřit a faktem bylo, že jí to i trochu děsilo (opravdu s jejich domem bylo něco v nepořádku!), jenže na to teď myslet nechtěla. Chtěla si vychutnat tu příjemnou úlevu, která jí zachvátila poté, co si uvědomila, že Damon opravdu vypadá líp a ničím si nechtěla nechat tuhle chvíli zkazit. „Miluju tě.“ Informovala ho spokojeně a on jí za to věnoval láskyplný úsměv. „Já tebe taky.“ Dokonce v sobě našel sílu na lehký polibek na tvář. Vážně mu to venku nečekaně prospělo…

Stefan trochu naštvaně odložil mobilní telefon a měl toho všeho dost! „Volaný účastník je momentálně nedostupný, zkuste to prosím později.“ Informoval ho komisní ženský hlas už po několikáté a on by nejradši do všeho kopl.  Zkoušel Eleně volat už několikrát a když to nezabralo,  pokoušel se dovolat i na Damonův mobil, ale pořád nic! Co je s nimi?! Přeci není možné, aby si oba najednou nevšimli, že mají vybité telefony?! Nebo ano? Možná, kdyby nebyli v domě, ale to přeci museli být! Damon rozhodně nebyl ve stavu, kdy by mohl Heat House jen tak opustit, tak sakra musí být on i Elena někde poblíž svých přístrojů, ne? A navíc vědí, že jim bude zcela jistě volat! To na to nemůžou dát pozor?

Zlobil se na ně i na sebe, že se na krev nevykašlal a odjel pryč a přitom nemohl dělat vůbec nic. V kufru měl sice bezpečně uskladněné dva chladicí boxy plné transfuzních sáčků (ukázalo se, že to byla vážně hračka, vykrást zdejší krevní banku, o upírech tu nejspíš nikdy neslyšeli, takže opatření byla minimální, ne jako v okolí Mystick Falls), ale i tak mu cesta zpět z Exeteru bude trvat několik dalších hodin a on už teď umíral strachy. Vážně měl o Damona obavy a oni ani nejsou schopní být napřímu! Leda, že… Nechtěl ani pomyslet na to, že by se v Heat House něco stalo, ale bohužel ho tahle myšlenka už jednou napadla. A jak člověka napadne nějaká nepříjemná věc, těžko jí pak dostává z hlavy (a u upíra to platí dvojnásob!). Sakra! Nikdy neměl bratra opouštět! Měl zůstat s ním! Jestli se jeho stav ještě zhoršil, nebo nedej bože… Ne! Na takové věci nesmí myslet! Damon je jistě v pořádku! A Elena taky, akorát jsou příliš zaměstnaní sami sebou a prostě si nevšimli, že jejich mobilním telefonům došly baterie. Nic víc… Bylo to sice dost nepravděpodobné, ale on tomu musel věřit! Jinak za tu cestu, zešílí… Vážně k tomu neměl daleko! Možná by to mohl zkusit ještě jednou. Znovu sáhl po svém mobilním telefonu a vytočil bratrovo číslo. Jenže se opět dočkal jen úředního oznámení, o nedostupnosti. Sakra!

Telefon, který by měl momentálně zvonit, se tichý a nehybný povaloval na nočním stolku ve vedlejší ložnici, ale bohužel nebyl schopný hovor přijmout. Beterie mu vypověděla službu už před několika desítkami minut, ale nebyl tu nikdo kdo by si toho mohl všimnout… tedy někdo tu byl, nebo možná spíš něco, ale to mělo jiné starosti! Temný stín v nohou postele vypadal neškodně, ale přitom z něj vyzařovala nenávist a zloba tak strašná, že by se k němu nikdo příčetný nepřiblížil ani na deset kroků. Nejasná lidská postava, ve kterou se při pohledu z určitého úhlu formovala, doslova soptila vzteky a přitom neměla dost sil na to, něco s tím, co jí rozčílilo udělat! Neměla sílu, protože jí vzali její zdroj. Nevšimla si toho a teď už bylo pozdě. Sice nebyl daleko, ale byl tam, kam na něj nemohla! Ale tohle jim nedaruje! Až už za to může kdykoliv, tak za to zaplatí! Hned jak to bude možné! A to mělo být nečekaně brzy…

„Opravdu je ti líp?“ Zajímala se Elena, která se pohodlně opírala o Damonovu hruď a on s úsměvem přikývl. „O něco ano.“ Odvětil pak a nejlepší na tom bylo, že to tentokrát nebyla jen milosrdná lež! Jemu skutečně bylo líp! Akorát tedy té žízně se ještě pořád nějak nezbavil. Popravdě řečeno se musel docela držet, aby se nevrhl tomu felčarovi po krku, a když pak odešel, nejradši by vstal a došel si do boxu, který mu Stefan nechal nedaleko postele, ale nakonec byl tak unavený, že to nedokázal. Ale teď, když se trochu vzpamatoval, ho žízeň přepadla znovu a přesto, že už nebyla tak prudká a nezvladatelná (celkem zvláštní, jako by i na ní působilo venkovní podnebí) jeden, nebo dva sáčky krve by ocenil. Všechno ostatní už bylo mnohem lepší, dokonce se mu i líp dýchalo, ale tohle ho pořád trápilo a kazilo mu krásný zážitek z toho, že je mu líp a že se k němu tiskne dívka, kterou miluje a která je konečně zase šťastná! Ještě chvíli tedy bojoval sám se sebou, ale pak si odevzdaně povzdychl, a protože se i přes citelné zlepšení pořád ještě neodvažoval jen tak vstát a někam jít, naklonil se k Eleně.

„Eleno?“ „Ano?“ „Nechci tě otravovat, ale nemohla bys mi dojít nahoru pro krev?“ Začal trochu zkroušeně, ale ona se na něj okamžitě vstřícně usmála a vymanila se mu z pohodlného náručí. „Jistě! Taky bych si dala, dneska můžu.“ Poznamenala a oba se tomu zasmáli. „A nevadí ti to?“ „Ani v nejmenším miláčku. Ostatně stejně bych musela dovnitř, nevzala jsme si ven mobil a Stefan bude určitě brzy volat.“ Dodala trochu provinile a vstala. Pokud tedy už nevolal, pomyslela si pak a i proti její vůli jí bodl osten viny. Stefan určitě bude mít starost! Ale ona byla tak rozrušená z doktorovy návštěvy, že na telefon ani nevzdechla. No co, napraví to a bude. Pomyslela si a bez dalších průtahů vyrazila zpět k domu. Samozřejmě jí ta cesta nijak neobtěžovala, ale přeci jen se před vchodem zarazila. Dům jí totiž z ničeho nic připadal podivně nepřátelský. Jako by přímo z něj cítila podivný nevraživý chlad, který neměl nic společného se skutečnou teplotou, ale to byl přeci nesmysl! No ovšem, že byl! Nic se neděje! Povzbuzovala se v duchu a po chvilce dalšího odhodlávání, vklouzla do dveří. Do dveří, které se za ní s dost nepříjemným zarachocením okamžitě zavřely…



4 reakce na FF: „Volba-část III“-33.Kapitola

  1. Leya napsal:

    Po veľmi dlhej dobe som sa konečne dostala späť k poviedkam a musím povedať, že to má „grády“, naberá to na obrátkach, každá časť je lepšia a lepšia. :) Výborná poviedka! :)

  2. terulka napsal:

    Ježiš už se to snažím okomentovat půl hodiny ale pořád error error a error… :D :D no tak konečně.. Nádherná kapitolka doufám že se Eleně nic nestane ale jak tě znám ty to určitě ještě zamotáš viď ? :D :D těším se na další…

  3. kaťul napsal:

    Skvělá kapča :D a ještě se chci zeptat ty budeš přidávat už pořád v něděli a středu nebo to časem bude zase jako dřív v uterý čvrtek a neděli? ale jinak moc se těším na další píšeš fakt skvěle! :)

  4. denisa napsal:

    Je to uzasne…:D doufam ze se elene nic nestane a ze vsechno dopadne dobre,,,uz se tesim na dalsi díl :D

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Zamilovat se do sebe - to je románek na celý život.“ Oscar Wilde