FF: „Volba-část III“-34.Kapitola

Omlouvám se, že přidávám novou kapitolu povídky až dnes, ale blbne mi internetové připojení (ještě ke všemu! grrr). Příště už to snad bude na čas. Takže komentujte a užijte si ji :-D

34.

Elena se vší silou snažila neznepokojovat podivnou atmosférou domu, ani svou vlastní zjitřenou fantazií, ale moc se jí to nedařilo. Sice byla nadšená tím, jak úžasně se Damonovi ulevilo, ale jinak se moc dobře necítila. Na jednu stranu jí trápil zapomenutý telefon, respektive tedy to, že se jí jistě již pokoušel dovolat Stefan (a nejspíš více, než jednou) a teď je kvůli její roztržitosti napjatý a nervózní, a na druhou i to, co vlastně bude teď.

Přeci jen asi doktorově teorii tak docela nevěřila a nečekala, že by se skutečně mohla potvrdit, ale teď když k tomu nejspíš došlo (spíš jistě k tomu došlo!), neměla nejmenší tušení, co by měla udělat. Samozřejmě by z téhle podivné budovy měli co nejrychleji zmizet, ale jak toho docílit, to netušila. Damon zatím nevěděl vůbec nic o tom, co jí doktor Murphy řekl a Stefan jakbysmet. Jak je ale přesvědčit? Měla ještě v živé paměti jejich liknavou reakci na její vlastní děsivé dobrodružství a co když teď zareagují stejně? Samozřejmě je tohle jiná situace a jde tu minimálně o Damonovo zdraví (možná i život), ale stejně… Nevěděla vlastně vůbec nic jistě! Kdo, nebo co tady v domě způsobuje problémy? A proč? Neměla v rukou v podstatě vůbec žádné hmatatelné důkazy a ona se skutečně bála, že bude muset minimálně se Stefanem, který jí připadal nejskeptičtější dost tvrdě bojovat.

Jistě to ale nebude vědět dřív, než se Stefan vrátí, že. Promluvilo však hluboko v ní její racionálnější já a připomnělo jí, proč vlastně vstoupila do haly. Musí dojít nahoru pro krev, pak do hlavní ložnice pro telefon a musí si pospíšit! Neměla by nechávat Damona dlouho o samotě a navíc se tu skutečně necítila dobře. Tak do toho… Vydala se ke schodišti, ale čím výš byla, tím víc musela sama sebe přemlouvat, aby se neotočila a neutekla odtud. Sakra… A přitom se kolem nic nedělo! Všude bylo ticho a klid, ale její instinkt jí přesto říkal, že by bylo lepší být kdekoliv jinde, jen ne tady. Ještě lár schodů a bude nahoře… Utěšovala se v duchu, ale náhle ztuhla v polovině kroku. Zcela jistě totiž zaslechla nějaký zvuk a byla si jistá, že ho nezpůsobilo nic, na co by tu v domě byla už zvyklá, jako třeba myši, nebo praštění starých trámů. Tenhle zvuk byl příliš cílený a jí se i proti její vůli sevřelo srdce. Neměla by mít strach: Proboha, sama je přeci nadpřirozenou bytostí, jenže ať se povzbuzovala jakkoliv, moc to nezabíralo… A koneckonců… Něco v tomhle domě dokázala Damona vyčerpat natolik, že málem upadl do kómatu a minimálně jednoho člověka už pobyt tady stál život, takže vlastně měla důvod se bát, ale ona se přesto snažila být statečná! Krev i telefon potřebuje a navíc je směšné se tady teď bát! Jsou tu už dlouho a kromě toho jednoho extempore s kuchyní jí tu přeci nic nepotkalo! Ať už je tu cokoliv, po ní to přeci nejde… No tak! Donutila se dojít do prvního patra a okamžitě zamířila k vedlejší ložnici, jenže pak znovu ztuhla. Naprosto jistě si vzpomínala na to, jak do ní zavírala dveře, jenže teď byly dokořán! Nemohla je přeci špatně dovřít! A i kdyby byly by jen pootevřené, což nebyly! Někdo, nebo něco je muselo otevřít a jí najednou došlo, že ať už to bylo cokoliv, bylo to uvnitř! Sice odtamtud nic neslyšela, ale její instinkt jí o tom, že tu není sama, neomylně informoval. Sakra! Nerozhodně postávala na chodbě a přemítala, co dělat. Jít tam, či se otočit a utéct?

Ale nakonec svůj strach překonala a s ním i těch posledních pár metrů ke dveřím. Se srdcem divoce bušícím až v krku nahlédla do ložnice, a…  Nenašla tam vůbec nic! Pokoj vypadal stejně, jako když ho s Damonem opouštěli a nic nenasvědčovala tomu, že by tu někdo byl. Dokonce i její instinkt se stáhl a ona si nenápadně oddechla. Asi je skutečně paranoidní! Napadlo ji pobaveně a s úlevným úsměvem přešla ode dveří k chladicímu boxu. Během vteřiny odtamtud vydolovala tři transfuzní sáčky a obrátila se ke dveřím… Jenže v té chvíli by se v ní krve nedořezal! Mezi ní a dveřmi na chodbu se totiž z ničeho nic objevila nezaměnitelná lidská silueta (vypadala jako ženská postava) a ona se nezmohla vůbec na nic. Jen na podivně hmatatelný stín před sebou zděšeně zírala a srdce jí tlouklo tak nahlas, že neslyšela nic jiného, než ozvěnu svého vlastního tepu. Ostatně se ani nebylo čemu divit! Ať už ta věc před ní byla cokoliv, Elena mohla odpřisáhnout, že se s ničím takovým ještě nikdy v životě nesetkala a to bylo u ní co říct. A navíc tu bylo ještě něco… Nenávist! Nenávist, zloba a zášť čišela z toho přízraku (jinak se to nazvat snad nedalo!) na sto honů a stát poblíž něj bylo velice nepříjemné. A Elena k tomu všemu měla ještě neodbytný pocit, že je to všechno obrácené primárně proti ní a téměř okamžitě jí také došlo proč! To něco muselo být to, co ubližovalo Damonovi! A teď to za ním nemohlo a byla to jen a jen její vina! To ona ho odvedla pryč z domu a tím znemožnila téhle zrůdnosti ho dál trápit. A to se jí zjevně nelíbilo…

Jenže Elena neměla v plánu se tak snadno podat strachu. „Nech mě být!“ Zašeptala proto odhodlaně a nespouštěla z přízraku oči. Ten se ale ani nepohnul, pouze jako by získal pevnější kontury, které se víc a víc podobaly lidským rysům. „Nech nás všechny být!“ Zdůraznila tedy pro jistotu, ale stále se nedočkala žádné reakce. Ta věc tam prostě jen tak stála a zírala na ni a Elena rozpoznávala titěrnější detaily jejího vzezření. Zcela jistě to byla žena! Mladá žena, s dlouhými vlasy a hlubokýma, šedomodrýma očima, které byly nyní plné vzteku. Na sobě měla dlouhé, starodávné šaty s živůtkem a širokou sukní a Eleně se zdály nějak povědomé… Všechno se jí na ní zdálo povědomé! Kde jí jen viděla! Ty vlasy, oči, šaty, tvář… A pak jí to došlo! Z ničeho nic si uvědomila, kde už tuhle osobu viděla… V zrcadle! A ne jen tenkrát v koupelně, ale i předtím ve svém snu, tu první noc tady na Heat House! A ona věděla kdo to je… „Kate?“ Zašeptala a měla pocit, jako by sebou přízrak trochu trhl. Jako by ho zvuk toho jména překvapil… Vlastního jména! „Jsi to ty, viď?“ Pokračovala ale Elena odhodlaně a zdálo se jí, jako by nehmotná dívka před ní uhnula pohledem. „Já vím, co jsi zač. Znám tvůj příběh.“ Pokoušela se dál udržet jednostrannou konverzaci a přitom horečně přemýšlela, co bude dělat. Netušila, zda jí chce Kate ublížit a dle nenávisti v její tváři by se tomu nedivila, ale připadalo jí, že tím, že na ní mluví je jí alespoň o něco blíž. Tedy blíž její dávno zapomenuté lidské podstatě. „Vím, co tě potkalo a mrzí mě to, vážně. Ale my za to nemůžeme. Nech nás být.“ Snažila se znít klidně a vyrovnaně, ale přitom jí v hlavě vše pomalu zapadalo na to správné místo. Kate musela jejich přítomnost v domě neskutečně dráždit! Proto tolik nehod! Proto ten sporýš v jídle a snahy ji samotnou vyděsit. Nechtěla je tu, protože jí moc připomínali vlastní pohnutý osud, jenže oni to nepochopili a neodešli a tak napadla Damona… Tedy nejspíš proto ho napadla. V tomhle Elena neměla tak docela jasno, ale bylo to jediné logické, nebo spíš to jediné, co jí napadalo.

„Prosím, nech nás být. Nech Damona na pokoji, nic ti neudělal.“ Pokračovala proto opatrně, ale to asi neměla říkat. Neměla se o něm zmiňovat, protože Kate na ní znovu zlostně pohlédla a ona poprvé uslyšela její hlas! Jenže nepřicházel do přízraku, který měla před sebou. Ten dokonce ani nepohnul rty! Slyšela ho hluboko ve své hlavě a bylo to skutečně děsivé. A neméně děsivé bylo to, co jí sděloval… „Nikdy ho nenechám jít. Teď už ne! A ty mi ho nevezmeš!“ Zahřměno jí v uších a ona měla co dělat, aby zadržela slzy. Bylo v tom tolik zloby, nenávisti, ale i bolesti, až se zachvěla. „Ne…“ zašeptala, jenže Kate už jí neposlouchala. Její obraz se pomalu, ale jistě rozplýval ve vzduchu a pak… Se spustilo hotové peklo!

V místnosti se z ničeho nic zvedl prudký ledový vichr, který bez milosti zničil vše, co měl v dosahu! V minutě roztrhal na cáry těžké hedvábní okenní závěsy, záclony, povlečení i vyšívaná nebesa obestírající manželské lože, ale to mu evidentně nestačilo. Řádil pořád dál a dál a Elena byla donucena s tichým výkřikem klesnout na podlahu a zoufale si chránit tvář, před vířícími třískami starožitného nábytku, ve které se proměnilo téměř veškeré vybavení ložnice! Nic nezůstalo na svém místě a jí došlo, že odtud musí okamžitě zmizet, nebo dopadne stejně jako všechen ten nábytek. Co nejrychleji se vyhrabala na nohy, vyhnula se několika větším kusům dřeva, které se na ní pokusily zaútočit a vyběhla na chodbu. Prudce za sebou zabouchla dveře ložnice a až pak jí došlo, že na chodbě je klid. Naprostý klid, což znamenalo, že Kate nebyla tak silná, jak se Elena obávala. Destrukce, kterou její vztek způsobil se omezila pouze na jednu jedinou místnost, což bylo sice dobré znamení, ale i tak bylo jen otázkou času, kdy se něco začne dít i jinde, takže Elena pro jistotu na nic nečekala, pevně stiskla sáčky s krví, které stále svírala v rukou a rozběhla se chodbou pryč. Vyděšeně seběhla schody do přízemí a až v hale jí došlo, že zapomněla na telefon. Bodlo jí u srdce, ale jedno věděla jistě. Ani za nic se nahoru nevrátí! Stefan má prostě smůlu! Bylo jí ho líto, protože věděla, že bude mít strach, proč mu nebere hovor, ale bohužel! Bude to muset nějak překousnout. Do patra už jí nikdo nedostane! Nikdy! Tedy… Teď ne! Stefan to jistě pochopí a když ne hned, tak zcela určitě poté, co mu vysvětlí co se tu dělo. Teď už má alespoň něco v ruce! Ví, že za tím vším stojí Kate a totálně zdemolovaná ložnice jí poslouží jako adekvátní důkaz. Vlastně bylo dobře, že sem dovnitř šla. Kdyby se s Kate nesetkala, dál by tápali v temnotách a čekali a ztráceli tím drahocenný čas. A to nesměli! Čas byl luxus, který si momentálně nemohli dovolit, protože Damon se musel z jejího zničujícího vlivu vymanit co nejdřív. Sice mu už bylo líp, ale t pořád ještě nestačilo. Elena chtěla, aby mu bylo co nejdřív úplně dobře a na to potřeboval být co nejdál odtud. A ona se postará o to, aby byl. Koneckonců kdyby tu měla nějaké auto, už dávno by ho naložila a odjela s ním odtud co nejdál Čert vem jejich věci, můžou si dovolit koupit jiné. Ať si je Kate klidně nechá, jako suvenýry! Jenže žádný vůz bohužel k dispozici neměla a bez telefonu ani nemohla zavolat nějakou dopravní agenturu. Ostatně by to stejně asi nemělo smysl. Stefan by tu byl dřív než oni! A až se její druhý miláček vrátí, přesvědčí ho, naloží Damona a zmizí odtud dřív, než se kate naděje! Rozhodla v duchu a pomalu se vydala ke vstupním dveřím.

Naposledy se ještě rozhlédla po tiché, obrovské hale, a na okamžik jí bylo tohohle domu líto. Bylo by to tak nádherné sídlo… Ale bohužel. Neměla nejmenší tušení, jak se s Kate vypořádat a dokud tu byla ona, nemohl tu žít nikdo. Ani upíři… Ale na nostalgii není čas. Připomněla si rázně, v duchu dala Heat House poslední sbohem a bez dalšího váhání vyšla ven do slunečného dne, který jí okamžitě projasnil mysl. Sice se pořád ještě trochu třásla a srdce jí bušilo mnohem hlasitěji a rychleji, než bylo pro upírku obvyklé, ale to nic neznamenalo. Byla v bezpečí a Damon, který stále ještě odpočíval na dece mezi nedalekými stromy, také. A ona se v minutě rozhodla, že ho nebude tím, co se v domě dělo, zatěžovat. Ještě ne. Řekne mu to až najednou se Stefanem, teď nemělo smysl ho znervózňovat. Ano, tak přesně to udělá! Usmyslela si a zhluboka se nadechla, aby se co nejvíc uklidila.

„No to je dost, kam jsi prosím tě pro tu krev šla? Do Austrálie?“ Oslovil jí mírně vyčítavě Damon, když poklekla vedle něj a podala mu první sáček s krví, ale ona se jen omluvně usmála. „Promiň, hledala jsem telefon, ale někam jsem ho asi založila. Stefan mě přerazí. Jistě se mi už snažil několikrát dovolat.“ „Mohla sis půjčit můj, je na nočním stolku. A ne mě tu nechat tak dlouho hladovět.“ Pokračoval na oko ukřivděně, ale ona se tomu musela smát. Bylo na něm vidět, že mu je skutečně o moc líp, než před pouhými několika desítkami minut. To ze sebe stěží vypravil souvislou větu a teď měl dokonce i náladu na žertování. „Promiň, miláčku, Už se to nestane.“ Omluvila se co nejvážnějším hlasem a tentokrát se smál on. Ten úsměv mu tolik slušel! Ty dva dny, kdy ho neměla možnost na jeho tváři spatřit, jí připadaly jako věčnost. A ona si nepřála nic jiného, než aby už nikdo z nich nemusel být nikdy nešťastný. A nebude, o to už se postará. Připomněla si v duchu svůj plán, ale pak ho hodila za hlavu a opatrně se k Damonovi přitiskla. „Jak se cítíš?“ Zajímala se pak, ikdyž už asi věděla, jakou odpověď dostane. „Báječně.“ „Vážně?“ „Vážně.“ Znělo to skutečně upřímně a on si dokonce našel chviličku, aby se odtrhl od transfuzního sáčku a něžně jí políbil na čelo. Pak se ale ke krvi zase honem vrátil a ona ho spokojeně pozorovala. Dnes na něm totiž bylo vidět, že mu šarlatová tekutina, která byla pro upíry zcela nezbytná, doopravdy pomáhá. Už nebyl ani z poloviny tak bledý, jako dřív a jeho srdce bilo znovu klidně a vyrovnaně.

Zato to její pořád ještě ne a jelikož se Damonovi se zlepšujícím zdravotním stavem vraceli i zostřené smysly, nemohl si toho nevšimnout. „Děje se něco?“ Zeptal se opatrně, když od ní přebíral druhý za tří sáčků, které přinesla, ale ona honem zavrtěla hlavou. „Ne, proč?“ „Připadáš mi nervózní.“ „To se ti jen zdá. Můžu ti odpřisáhnout, že jsem naprosto a dokonale šťastná, protože je ti konečně líp, miláčku.“ Damon se za to na ní něžně usmál a za odměnu jí dovolil několik doušků z načatého sáčku. Elena ale s potěšením kvitovala to, že jí krev už tak moc nefascinuje. Těžko říct, zda to bylo její novou střídavou dietou, nebo tím, že měla momentálně úplně jiné starosti, ale přesto, že měla docela žízeň, nedělalo jí nejmenší problém Damonovi sáček zase vrátit. On ho potřeboval víc, než ona. A když jí ho pak ještě jednou půjčil, dokonce jí ani nevadilo, přenechat mu i ten poslední. S úsměvem sledovala, jak ho prázdný odložil vedle sebe k ostatním a přitulila se k němu ještě blíž. „Miluju tě.“ Zašeptala pak a vychutnávala si jeho pevné, sebejisté objetí, o kterém si mohla ještě před chvílí nechat jen zdát. „Já tebe taky.“ Zamumlal však po chvilce trochu nezřetelně Damon, a ona pochopila, že její miláček už zase bojuje s ospalostí. Akorát že tentokrát to bylo naprosto v pořádku. Únava byla v jeho situaci zcela přirozená, protože se pořádně nevyspal už dost dlouho a navíc do sebe opět nacpal mnohem víc krve, než bylo pro běžného upíra obvyklé. Byl utahaný, jako kotě a v polospánku akorát cítil, jak mu Elena upravila polštář a něžně ho políbila na čelo. Chtěl jí na to něco říct, ale nějak už to nestihl. Usnul během několika následujících vteřin, ale jedno přitom věděl jistě. Tentokrát bude spát klidně a vyrovnaně a až se probudí, bude mu ještě líp, než teď. Nevěděl, jak to tak jistě ví, ale prostě to tak bylo…

Elena láskyplně pozorovala jeho klidnou spící tvář a tak tak odolala nutkáni ho znovu políbit. Mohla by ho totiž probudit a to zcela jistě nechtěla! Potřeboval si odpočinout. V klidu a v bezpečí, někde, kde na něj ta mrcha Kate nemohla. Elena sice nechápala, proč mu takhle ubližuje, ale bylo jí to fuk. Už nikdy se jejího miláčka ani nedotkne! O to se postará. Ochranitelsky mu ovinula paže kolem hrudi a tiskla se k němu tak silně, jak jen mohla, aby ho nevzbudila. „Miluju tě.“ Zopakovala mu znovu, přesto, že jí už neslyšel a pak se s nenávistí v očích obrátila k domu. „A ty jdi k čertu, Kate! Nikdo z nás nemůže za to, že se tvoje lásky navzájem zabily. Nemáš právo, mi kvůli tomu brát ty moje!“



2 reakce na FF: „Volba-část III“-34.Kapitola

  1. terulka napsal:

    Úplně nádherná kapitolka:) už sem myslela že jí Kate něco provede ale nakonec to bylo v pohodě:) už jen aby jí ti dva věřili :D těším se na další…

  2. kaťul napsal:

    Héj úplně úžasná kapitolka:) už sem myslela že Eleně něco udělá ale sem ráda že ne (zatím:D) těším se na další:)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Pes, kterého uzdravíš, tě nikdy nekousne. To je hlavní rozdíl mezi zvířetem a člověkem.“ Mark Twain