FF: „Volba-část III“-35.Kapitola

Tak a už máme středu a já jak jsem slíbila hned přidávám další kapitolu Volby. Užijte si ji a nezapomeňte komentovat! Další zase v neděli :-)

35.

Damon a Elena byli venku před Heat House už dobrá tři hodiny, ale ani jednomu z nich to evidentně nevadilo. Elena byla ráda, že jsou oba mimo nebezpečí a Damonovi to ani vadit nemohlo, protože pořád ještě spokojeně spal v jejím láskyplném náručí. Za celou tu dobu se ani jednou neprobudil a dle vyrovnaného dechu a pravidelného tlukotu srdce se dalo snadno odhadnout, že se mu vůbec nic nezdá. A pokud něco přeci jen ano, rozhodně to nebyly noční můry, které ho tak dlouho sužovaly.

Elena byla neskutečně šťastná, že je mu o tolik líp a jediné, co jí trochu kazilo náladu, byl fakt, že Stefan se pořád ještě neozval. Celou dobu špicovala uši, zda z nitra domu neuslyší zvonění svého, nebo Damonova telefonu, ale oba přístroje tam někde nahoře v prvním patře svorně mlčely. Tedy ne, že by tam měla v plánu jít, i kdyby náhodou zvonily, to vážně ne, ale tohle ticho mohlo znamenat jen dvě věci. Buď se Stefanovi nedaří a děje se  sním něco, co mu znemožňuje zavolat, no a nebo oba zdejší mobilní telefony nefungují. Elena samozřejmě úpěnlivě doufala v to druhé (a u Damonova mobilu se dalo předpokládat, že to tak bude, protože těžko mohl přežít Kateinu destrukci ložnice), ale jistá si nebyla. Každopádně brzy už měla pravdu zjistit.

Náhle jí totiž do uší praštil nezaměnitelný zvuk motoru terénního auta, které mířilo po cestě k domu a jí bylo okamžitě jasné, že se Stefan konečně vrací! Ach díky bohu! Oddechla si upřímně a první, co jí napadlo, bylo vyskočit a běžet mu naproti, ale naštěstí si včas uvědomila, že musí pomalu a opatrně se vymanila z Damonova objetí. Nechtěla ho zatím probudit a doufala, že ani zvuk jeho oblíbeného vozu to nedokáže. A skutečně nedokázal! Za adekvátně dlouhou dobu se totiž jejich pronajatý Range Rover objevil na příjezdové cestě a její miláček se jen otočil na druhý bok, místo ní sevřel v náručí volný polštář, něco nesrozumitelně zamumlal a spokojeně spal dál. Elena ho s něžným úsměvem pohladila po vlasech, ale pak už se vydala k autu přivítat Stefana. Těšila se na něj, byla ráda, že je v pořádku zpátky a v neposlední řadě mu také musela říct, co zjistila a dotlačit ho k tomu, aby co nejdřív odjeli. Jenže ouha…

Okamžitě, jak Stefan vyklouzl ze za volantu, poznala na něm, že nemá moc dobrou náladu a vzápětí se mu už ani moc nedivila. „Proboha Eleno, vysvětlíš mi laskavě, proč se ti nemůžu dovolat? Celou dobu umírám strachy, co s vámi je a vy si tu kempujete venku? Zbláznila ses? Myslíš, že je Damon ve stavu vhodném na piknik!“ V hlase mu sice byla znát úleva, že je oba našel živé a relativně zdravé, ale i zloba, kterou u něj moc často nevídávala. „Omlouvám se, vážně mě to moc mrzí, vysvětlím ti to.“ Zareagovala okamžitě, ale on nijak nedal najevo, že by její omluvu akceptoval. Byl příliš rozzlobený. A příliš rozzlobený byl proto, protože byl příliš dlouho vystresovaný z toho, co s nimi je. „To bys měla!“ Prskl vztekle, ale Elena si okamžitě položila prst na rty. „Pššt. Hlavně potichu, nebo probudíš Damona.“ Tahle věta Stefana konečně trošku zarazila, ale přesto, že byl ochotný ztišit hlas, nebyl ochotný jí to jen tak prominout. „Dobře, ale docela rád už bych slyšel to vysvětlení.“ Přešel do naléhavého šepotu a ona mu pokynula k další lavičce, která se nacházela dost daleko na to, aby jejich hovor Damona nerušil.

Stefan jí tedy neochotně následoval, ale hned jak dosedli, znovu se dožadoval slíbeného vysvětlení. „No?“  Jenže Elena najednou nevěděla, jak začít. Chvíli mlčela, ale když viděla, jak se Stefan nadechuje k další nepříjemné otázce, rozhodla se to vzít od začátku. „Byl tu doktor Murphy.“ Vhrkla honem a Stefan se zatvářil mírně zmateně. „No ano, já vím, říkalas, že přijede, ale co to má proboha společného s tím, že nejsi schopná být na telefonu, když víš, že budu mít starost?“ „Všechno! A teď poslouchej a nepřerušuj mě, protože toho je docela dost, co nevíš.“ Její hlas posílil autoritativní podtón a Stefan i přes svou nedočkavost a rozladěnost neochotně poslechl a zmlkl. „Fajn. Takže tu byl doktor Murphy. Prohlédl Damona a pak mě vzal sem ven a řekl mi něco hodně důležitého…“ „Počkej, on ví, co s Damonem je?!“ Přerušil jí ale Stefan téměř okamžitě a ona si povzdechla. „Ano ví, ale co jsem říkala o tom přerušování?“ Stefan jí však vůbec nevnímal. Informace o tom, že obyčejný lidský a ještě k tomu velmi starý venkovský doktor ví, co se děje s jeho bratrem ho totálně šokovala. „No a co to tedy je? Dal mu na to něco? Bude v pořádku?“ Elena ho chtěla znovu uzemnit, aby jí přestal skákat do řeči, ale když zaslechla tu příšernou starost v jeho hlase, zželelo se jí ho. Skutečně se o bratra hrozně bál a to bylo vlastně velice dojemné a milé. „Ano, Damon bude v pořádku, neboj. Vlastně už je mu líp.“ Usmála se a Stefan téměř hmatatelně cítil, jak mu spadl kámen ze srdce. Ach dík bohu! „Opravdu, tak to je skvělé, to…“ začal, ale ona ho konečně znovu přerušila. „Ano, to je skvělé, ale necháš mě prosím konečně pokračovat?“ „Jistě, promiň.“ Dokonce ho tak povzbudila, že zapomněl na nevraživost, omluvil se a nejradši by jí objal. Ale ona si toho nevšímala a znovu se nadechla. „Jak jsem říkala, doktor mi pověděl něco důležitého. Vyprávěl mi, že když tu před mnoha a mnoha lety začínal, tak tady na Heat House žil jeden mladý manželský pár. No a ten novomanžel tenkrát onemocněl úplně stejně, jako teď Damon.“ Stefan jí konečně soustředěně poslouchal, ale teď ho mírně překvapila, takže se znovu neudržel a přerušil ji. „Počkej, jak to myslíš, stejně jako Damon? Copak on byl taky upír?“ Teď byla pro změnu překvapená ona. Takovou otázku nečekala. „Ne nebyl. Proč?“ Ale Stefana tahle odpověď překvapila ještě víc a navíc ho maličko srazila z toho piedestalu nadšení. „Protože lidé a upíři nemůžou onemocnět stejnou chorobou, Eleno.“ Začal opatrně a v hlase mu bylo znát zklamání a možná i trochu úzkost, ale ona jen mávla rukou. „To samozřejmě vím, že nemůžou. Ježe ona to taky není nemoc, jako nemoc.“ „Cože? A co to tedy je?“ Teď už byl zcela mimo a to, co se vzápětí dozvěděl, ho donutilo šokovaně vykulit oči. „Damon totiž nemocný vůbec není a ten kluk tenkrát teky nebyl. Za všechno může tenhle dům. Doktor Murphy mě na tu myšlenku přivedl, protože tomu jeho pacientovi z minulosti se udělalo dobře, když ho odtud odvezli a pak zase hůř, když se sem vrátil. Je to v tomhle domě a já už dokonce i vím, co to je! Je to…“ „Počkej!“ Přerušil jí ale znovu Stefan, jenže tentokrát to znělo jinak. Jako by už byl zase… Rozmrzelý! Ale to se jí jistě jen zdálo. Nebo ne?

Bohužel se ale nezdálo. Stefan skutečně rozmrzelý byl. Přesně něco takového totiž slyšet nechtěl, ikdyž se toho trochu obával už od okamžiku, kdy se dozvěděl, že sem má jako doktor přijít někdo z místních. Ano z místních pověrčivých venkovanů, kteří tu vidí za každým stromem strašidla! No a potvrdilo se mu to! Sakra! „Eleno, přeci nevěříš tomu, že v tomhle domě straší? A ještě k tomu tak, že ničí své obyvatele podivnou chorobou? To už je vážně trochu přitažené za vlasy, nezdá se ti?“ Snažil se mluvit klidně, ale Elenu svými slovy stejně popudil. Sice očekávala, že jeho bude těžší přesvědčit, ale nečekala, že už od tohohle okamžiku! „Ne, nezdá! A mám k tomu hned dva přesvědčivé důvody. Tak za prve: Vzala jsem Damona sem ven, mimo dům, jak mi doktor Murphy radil a víš co? Je mu líp! Skutečně je! Udělalo se mu líp hned, jak jsme překročili práh domu! Myslíš, že je to náhoda? Nahoře v ložnici sotva lapal po dechu a teď mu srdce tluče jako zvon a s dýcháním nemá nejmenší problém!“ „Ale…“ Pokusil se jí Stefan zoufale skočit do řeči, protože jeho naděje už se zase rozplývaly. Bratrovi se tedy evidentně udělalo líp z ničeho nic a to bohužel znamenalo, že je jen otázkou času kdy se mu zase udělá hůř. On si sice zoufale přál, aby k tomu už nikdy nedošlo, ale ta pravděpodobnost byla příliš vysoká. Samozřejmě za to nemohlo to, že ho Elena vzala ven! Jak si proboha může něco takového myslet? Jenže ona se tentokrát přerušit nenechala. „Za druhé:…“ Zvýšila schválně hlas a on to pro tuhle chvíli vzdal. „Jsem se pak vrátila nahoru pro krev a pro ten zatracený telefon a tam se stalo něco příšerného! Viděla jsem jí, Stefane. Viděla! Byla tam a mluvila se mnou! To ona za to může!“ „Ježíši kriste, kdo zase?“ Teď už byl vážně vytočený a taky dost zoufalý. Jako by nestačilo, že je Damonovi zle, ještě to začíná vypadat, že Elena se pomátla. Bezva! „Kate! Vzpomínáš na ni? Damon nám o ní vyprávěl, ta jak se tady na Heat House zabila ve svůj svatební den. Vážně je to ona. Viděla jsem ji a ona se mnou mluvila! Řekla mi, že ho nikdy nenechá jít, ale já vím, že dokud nevstoupí zpátky do domu, nemůže na něj. Proto je mu líp, ona je takhle bezmocná.“ „Hele zpomal, nějak se v tom ztrácím.“ Zarazil jí ale odměřeně Stefan a pak se zhluboka nadechl. „Takže ty mi tu tvrdíš, že v tom domě…“ Ukázal k tichým oknům Heat House. „…je duch holky, která tu umřela před stovkami let a že ten duch s tebou mluvil a řekl ti, že způsobil Damonovi ty jeho zdravotní potíže, ano?“ „Ano!“ Stála si za svým Elena, ale její nadšení náhle značně ochablo, protože Stefan si po jejím souhlasu unaveně promnul oči a zcela veřejně si povzdychl. „Co je? Ty mi nevěříš?“ Zašeptala zaraženě a on zoufale rozhodil rukama. „Ještě se ptej! Proboha Eleno, tohle přeci nemyslíš vážně?! Hele, já vím, že máš o Damona starost, já taky. A chápu, že jsi vyděšená a zmatená, ale kvůli tomu si snad nemusíš vymýšlet nesmysly.“ „Já si nic nevymýšlím!“ Bránila se ostřeji, než měla v úmyslu, jenže tohle jeho chování jí hrozně vytáčelo! Proč jí proboha zrovna teď nemůže věřit?! Ale on jen zmučeně zasténal. „Aha, takže ty těm nesmyslům dokonce věříš…“ „To nejsou nesmysly! Vím, co jsem viděla! No tak! To je pro tebe tak příšerně nepředstavitelné, že by tady v domě mohl být duch? Vážně? A nezapomněl jsi miláčku, že my sami bychom neměli podle téhle filozofie vůbec existovat? Nebo na to, jak jsme se setkali s duchy minule?“ Skoro křičela, ale pak si vzpomněla na Damona, který naštěstí stále ještě spal a donutila se ztišit hlas. „Copak je to opravdu takový nesmysl, aby se něco nadpřirozeného dělo i tady, když celý náš život je vlastně nadpřirozený?“ Stefan na okamžik zaváhal, a jí svitla naděje, že ho přesvědčí, jenže vzápětí se ukázalo, že jen přemýšlel, jak začít další větu. A když jí začal, srazil Elenu do kolen. „Ano, já přeci vím, že nadpřirozené věci a duchové existují, ale Eleno, tohle je prostě směšné! Takhle se duchové nechovají! Proboha, i kdyby tu Kate byla, tak jak bys jí mohla vidět? Neumřela jsi jako Jeremy, nebo Matt! Neviděla bys nic, nemluvě o tom, že by neměla nejmenší důvod se ti ukazovat, když jsi jí neznala. Pochop to už konečně. Tohle všechno jsou hloupé pověrčivé výmysly místních lidí…“ Prudce umlčel své podvědomí, které mu našeptávalo, že i on sám se nechal oklamat a dokonce včera vážně přemýšlel o tom, zda se tu něco neděje a pokračoval. „Eleno, lásko, věř mi. V tomhle domě se neděje nic, co by se tam dít nemělo.“ „Ale Damonovi je líp…“ Pokusila se zoufale použít nejpádnější argument, protože její plány se hroutily jako domeček z karet, ale Stefan smetl ze stolu i ten. „Pokud je, tak mi věř, že jsem ten nejšťastnější upír v jižní Anglii, ale obávám se, že to nemá s duchy nic společného. A že se mu udělalo líp, když jsi ho vzala ven, to může mít milion důvodů, počínajících čerstvým vzduchem. Ale nadpřirozené síly bych do těch důvodů fakt neřadil. Promiň.“

Elena byla absolutně konsternovaná. On jí skutečně nevěří! Tak tohle nečekala! Samozřejmě očekávala, že bude asi trošku problém ho přesvědčit o okamžitém odjezdu, ale že narazí už tady, to bylo prostě směšné! Copak je slepý? To nevidí, jak perfektně to do sebe všechno zapadá? Musí se mu to ještě naposledy pokusit vysvětlit. Rozhodla se a pro podpoření naléhavosti pevně sevřela Stefanovi obě dlaně. „No tak, copak ty to nevidíš? To všechno podivné, co se tu už stihlo od okamžiku, co jsme tady stát? Ty moje sny, to, co jsem tu zažila, když jste byli pryč, sporýš v jídle, a teď tohle.“ Kývla hlavou ke spícímu Damonovi. „No, ano připouštím, že je to zvláštní souhra náhod, ale nic víc.“ Odvětil po chvilce přemýšlení a potlačování vlastního podvědomí Stefan a Elena měla co dělat, aby na něj nezačala vztekle křičet. Ale ovládla se. „To není žádná souhra náhod! To všechno způsobila Kate. Nechce nás tady. Nenávidí nás za to, že nám vychází to, co jí ne. Dráždí jí, že jsme všichni tři spolu, proto nás odtud chtěla pomocí všech těch nehoda a náhod vyhnat, ale když jsme neodešli, zaměřila se na Damona a ubližuje mu. Chce ho pro sebe, řekla mi to. Chce mi ho vzít… Nám…“ Najednou se jí chtělo plakat, takže poslední slova, byl spíš jen zoufalý vzlyk a Stefan trochu roztál. „Ale no tak, lásko.“ Zašeptal něžně, vyprostil ruce z jejího křečovitého sevření a ukazováčkem jí něžně zvedl bradu, aby jí viděl do očí. „Nikdo ti Damona vzít nechce. Vážně! A nevezme, slibuju ti to. Sice nevím, co sním je, ale já na to přijdu a pomůžeme mu. Zase mu bude líp a budeme spolu. Všichni tři. Navždycky. A věř mi, že tohle všechno nemá s tou starou strašidelnou pohádkou o Kate, Edwardovi aWilliamovi nic společného.“ Snažil se mluvit klidně, ale ona se od něj odvrátila a pláč vystřídal vztek. Copak je vážně Stefan tak slepý? Nebo to prostě všechno vidět nechce?

Jenže, něž mu mohla začít znovu domlouvat, řekl něco, co jí doslova vyděsilo. „Ale co kdybych si o tom všem promluvili v klidu? Vzbudíme Damona, vezmeme ho dovnitř a všechno společně probereme, co ty na to?“ Pořád se ještě snažil mluvit jemně a laskavě, a čekal maximálně chabý odpor nebo váhavý souhlas, ale rozhodně ne to, co následovala. „NE!“ Vřískla totiž Elena hystericky a dokonce vstala z lavičky. „To nemůžeme! Nemůžeme se do toho domu vrátit! Nikdo z nás a Damon už vůbec ne! Musíme odjet! Hned!“ „Odjet? A kam odjet, proboha?“ Vyhrkl Stefan zděšeně a vážně nevěděl, zda se má víc bát o Damona, nebo o ni. Ta panika v jejím hlase ho vyděsila! Ona snad skutečně věřila všemu tomu, co se mu snažila namluvit! A to ještě zdaleka neskončila. „To je jedno kam. Kamkoliv! Hlavně co nejdál dosud a od Kate!“ Pokračovala zapáleně, ale on už toho měl taky až nad hlavu. Tolik hodin se o ně o oba strachoval, pak mu Elena dala falešnou naději a teď ho ani nechce pustit do domu a chce ho donutit ke zběsilému a nelogickému odjezdu. Tak to vážně ne! „Tak dost!“ Zvýšil i on hlas a Elena konečně zmlkla. „Nikam nejedeme a přestaň už konečně s tou Kate! Žádná neexistuje!“ „Ale ano, existuje!“ Bránila se Elena a náhle si vzpomněla na to, že má v rukávu ještě jedno eso. Sice to znamenalo vrátit se dovnitř do domu, ale v tom asi stejně nedokáže Stefanovi zabránit. Když nezabere tohle, tak už nic! „Existuje a já ti to můžu dokázat!“ Vyhrkla nadšeně a Stefan zaváhal. Chtěl se zeptat jak, ikdyž to bylo celé pochopitelně směšné, ale nedostal se k tomu. Elena totiž odpověděla i bez jeho otázky. „Pojď se mou nahoru do vedlejší ložnice a uvidíš! Šla jsem tam Damonovi pro tu krev a přesně tam jsem jí viděla. No ona tam pak roztřískala všechno na maděru! Tak tak jsem utekla. Proto jsem ti to nebrala, když jsi mi volal! Nechala jsem mobil nahoře a bála se pro něj vrátit.“ „Eleno, prosím tě…“ Ani nevěděl, co chce říct, ale ona ho stejně nenechala domluvit. „Pojď no tak,“ popadla ho za ruku a vytáhla do stoje. „Pak mi snad konečně uvěříš.“ „Ale Damon…“ Protestoval Stefan s pohledem upřeným na spícího bratra, jenže Elena jen mávla rukou. „On to tu chvíli sám přežije! A Kate se bát nemusíš, nemá tolik síly, aby nás dostala.“ „Já se jí nebojím!“ Odfrkl Stefan, ale to už ho táhla ke dveřím.

Ano, ke dveřím, které si přísahala, že už nikdy neotevře. Ale neměla na výběr. Bez zaváhání vtáhla Stefana do haly a pak dál po schodech nahoru. Celou cestu špicovala uši, ale nic se nikde nehnulo. No co, taky dobře. Stefan se s ní nemusí setkat osobně, stačí stopy její přítomnosti. Pomyslela si Elena a pokračovala se Stefanem v závěsu k vedlejší ložnici. Jenže…

Došli jen na její práh a Elena měla co dělat, aby nevykřikla hrůzou. Ale i vzteky! Pokoj totiž vypadal přesně tak, jak vypadal vždycky! Jen postel byla rozházená a neustlaná, ale jinak… Ani stopy po zničeném vybavení a cárech, ve které se přímo před jejíma očima změnilo vše látkové, co v místnosti bylo! Nic! Nikde! Nechápala, jak je to možné, ale bylo to tak! Ne! Pane bože, to ne! Kate to na ní musela nějak nahrát a teď… Teď to bylo všechno v háji! Došlo jí okamžitě, jak pohlédla Stefanovi do mírně zmatené tváře, která ale byla plné ironie. „No? Tak kdepak je ten nepořádek? Nic nevidím?“ Začal, ale ona jen mlčky zavrtěla hlavou a do očí jí vstoupily slzy. „Mrcha!“ Procedila skrz zaťaté zuby, protože Kate jí naprosto dokonale převezla. Vzala jí její největší eso a dokonale jí před Stefanem ztrapnila. A dosáhla svého… „Eleno, proboha. Nech toho. Už to vážně není vtipné. Příště až budeš chtít lhát, zkus to přesvědčivěji.“ Zavrčel totiž Stefan a než se nadála, otočil se a vyšel na chodbu. „Jdu probudit Damona a vezmu ho dovnitř. Sice se jako upír nachladit nemůže, ale když tu evidentně nehrozí žádná invaze strašidel, nenechám vlastního bratra venku!“ Zavolal ještě dotčeně a Elena už jen slyšela jak, jde naštvaně dolů po schodech. A ještě něco slyšela… Uvnitř v hlavě… Tichý, zlomyslný smích, který jako by znamenal: „Já ti to říkala, nikdy ho nenechám jít…“ A ona se definitivně rozplakala…



3 reakce na FF: „Volba-část III“-35.Kapitola

  1. terulka napsal:

    Nádherná kapitolka jen doufám že už jí konečně uvěří! těším se na další:)

  2. kaťul napsal:

    Luxusní kapitolka:)) a taky doufám že jí konečně uvěří ale věřím že ty Damona umřít nenecháš :D těším se na další…:)

  3. Marry napsal:

    Tak teď mě Stefan opravdu hodně naštval, kdyby mi řekl to co jí dostal by takovou facku že by se nezvedl.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Vždy odpouštějme svým nepřátelům, nic je nedokáže víc rozzuřit.“ Oscar Wilde