FF: „Volba-část III“-36.Kapitola

A už je tu zase neděle a s ní i Volba :-) . Doufám, že se bude líbit a budete komentovat. Další díl zase ve středu :-)

36.

Stefan naštvaně vyšel z domu a opravdu by nejradši do něčeho kopl. Co tímhle proboha Elena sledovala? Proč mu lhala? A vymýšlela si takové příšerné nesmysly? Nebo si to nevymyslela a skutečně věřila tomu, co jí nakukal ten pitomý doktor? Možná, ale pak o ní začínal mít vážně obavy! Sice se dalo očekávat, že bude celou tuhle situaci s kontrolou své žízně nést dost těžce a teď do toho ještě Damonovy problémy, ale přesto… Měla by se vzpamatovat! No jo, jenže ty ses taky mohl chovat líp… Rýplo si do něj jeho svědomí a on mu neochotně dal za pravdu. Vážně vypěnil zbytečně moc a dokonce Eleně otevřeně (a dost ošklivě) odporoval, což neměl ve zvyku. Jenže on měl o ně o oba vážně strach a vlastně má pořád. Ach jo…

Vztek ho pomalu, ale jistě opouštěl a než sešel z verandy, na jeho místo definitivně nastoupily starosti. A nejen o Elenu, ale samozřejmě i o Damona. Ten sice pořád ještě klidně spal na dece mezi nedalekými stromy a jak se k němu Stefan blížil, musel uznat, že vážně vypadá líp, než včera, ale i tak ho pronásledovaly obavy o jeho zdraví. Pokud se mu z ničeho nic udělalo dobře, moc přirozené to nebylo. Zle se mu sice udělalo taky z ničeho nic, ale o to to bylo horší! Kdykoliv se mu to mohlo zase vrátit a oni pořád neměli nejmenší tušení, oč vlastně jde (a historky o strašidlech jim skutečně nepomůžou!).

Jenže to bude řešit později… Usmyslel si, ještě než k bratrovi dorazil a zhluboka se nadechl, aby zahnal veškerou doznívající rozmrzelost. Nechtěl, aby si Damon myslel, že nemá radost z jeho lepšícího se stavu! A nakonec se mu uklidnit podařilo a dokonce ze sebe vymáčkl i úsměv. Sice nejistý a trochu smutný a nervózní, ale alespoň něco! „Damone?“ oslovil bratra tiše a lehce mu přejel dlaní po rameni. „Hmm…“ „Vstávej, brácho.“ Pokračoval a tentokrát už úsměv předstírat nemusel. Damonova rozespalost byla skutečně vtipná. „Co se…. děje?“ Zívl totiž okamžitě, jak procitl a Stefan i z jeho hlasu poznal, že je mu líp. Zněl mnohem odhodlaněji a energičtěji, než ráno. „Nic se neděje, jen by sis mohl přestat hrát na šípkovou Růženku, co ty na to?“ Popíchl ho dobrosrdečně a Damon se konečně plně vzpamatoval. „Stefane?“ „No páni, tys mě poznal.“ Ocenil jeho hbitost Stefan, ale vážně byl rád, že bratr vypadá líp. „Myslel jsem, že jsi…“ Pokračoval ale Damon nejistě, protože měl za to, že je Stefan v Exeteru, jenže pak mu podle úhlu slunečních paprsků, dopadajících na jeho rozespalou tvář došlo, že už musí být dost pozdě odpoledne a tak se už se bratr nejspíš stihl vrátit. „Ale už jsi zpátky.“ Změnil trochu hloupě konec věty a Stefan se pousmál. „Jo to jsem a dokonce byla mise úspěšná. Mám kufr napěchovaný krví, takže se ty, ani Elena nemusíte omezovat.“ „Díky.“ Znělo to upřímně. „Nemáš zač, a jen tak mimochodem jak se cítíš?“ „Skvěle.“ Odvětil honem Damon, ale tentokrát skutečně nelhal. No dobrá, úplně skvěle to asi ještě nebylo, ale rozdíl oproti včerejšku byl skutečně markantní. „No nepovídej, to už jsem od tebe slyšel. Počkat, kdypak to jen bylo… No jo už si vzpomínám! Dneska ráno.“ Odvětil však Stefan nedůvěřivě a Damon se rozhodl trochu slevit a přestat si hrát na hrdinu. Bratr to s ním myslel evidentně upřímně a i když se usmíval a dělal fórky, v očích mu byla jasně znát starost. „Tak skvěle možná ještě ne, ale je mi líp. Vážně Stefane.“ Použil co nejpřesvědčivější tón a bratrovy oči pro směnu zazářily spokojeností. „Tak to jsem rád. A co kdybychom to doprobrali uvnitř?“ Navrhl pak a když Damon přikývl automaticky k němu natáhl ruce s tím, že mu pomůže. Ale bratr jen zvedl oči vsloup a s úsměvem ho odstrčil. „Říkal jsem, že je mi líp. Zvládnu to sám, neboj.“ „Aha jasně, promiň.“ Zatvářil se Stefan trochu provinile a ruce honem zase spustil, aby mu ukázal, že mu důvěřuj. Přesto ale zůstal nadosah. Co kdyby přeci jen…

Jenže skutečně nebylo třeba přiskočit a přidržet bratra tak, jako včera večer, kdy ho málem ani nedostal nahoru do ložnice. Damon sice maličko zavrávoral, ale vstal poměrně hbitě a dokonce se bez problémů udržel na nohou. „Hm, vážně vypadáš líp.“ Ohodnotil ten výkon Stefan a Damon se na něj hrdě usál. Pak ale zapátral očima kolem a zatvářil se trochu zmateně. „Kde je Elena?“ Čekal, že mu Stefan normálně odpoví, ale místo toho se dočkal nervózního uhnutí očima a nakonec velmi úsečné odpovědi. „Nahoře.“ To mu ale vůbec nedávalo smysl. „Děje se něco?“ „Ne, proč?“ „Ale no tak, při vyslovení jejího jména ses zatvářil, jako bys spolkl šťovík. Vy jste se pohádali, nebo co?“ „Ne.“ Stefane!“ „No dobře, trochu, ale tím si nelam hlavu.“ Mávl Stefan rukou a jelikož se Damon pokusil o pár váhavých kroků, vyrazil za ním, aby mu dělal nenápadnou oporu. Jenže Damon nepotřeboval oporu, potřeboval vysvětlení a „tím si nelam hlavu“ mu nestačilo. „A proč jste se pohádali? Kvůli mně?“ Poslední větu řekl se špatně skrývaným strachem a Stefana to trochu dojalo. Ještě poměrně nedávno by byl Damon asi rád, kdyby se on a Elena hádali, a zvlášť kvůli němu, ale to bylo naštěstí dávno pryč. A on mu teď radši řekne maličkou lež, než aby ho zatěžoval pravdou. To si vyřídí s Elenou sám. Později. „Ale ne, vůbec ne. Jen… Nevzala si k sobě telefon a tak mi neodpovídala, když jsem jí dneska opakovaně volal. Měl jsem strach co se děje.“ „Aha.“ Damon se s tímto vysvětlením evidentně spokojil.

Nebo spíš měl možná momentálně trochu jiné starosti, protože se mu z ničeho nic, bez jakéhokoliv varování opět trochu zatočila hlava a byl náhle vděčný za to, že byl Stefan poblíž. Ten ho totiž pohotově podepřel a tvář se mu stáhla soucitem a starostí. „Není ti nic?“ „Ne, dobrý. Jen se už docela těším, až si zase lehnu.“ Pokusil se situaci zlehčit, ale popravdě řečeno to byla docela pravda. Teď, když překročili práh domu, se mu totiž zdálo, že už je zase nějak unavenější, než před chvílí. Ale to byl asi jen pocit vyvolaný setmělým prostorem haly. „Vydrž, je to jen pár kroků.“ Uklidnil ho honem Stefan a zamířil s ním do nedaleké pracovny k jejich oblíbené pohovce. Opatrně mu pomohl se na ní usadit a s vážným výrazem v očích mu položil dlaně na ramena. „Dobrý?“ „Ano…Myslím, že ano.“ Odvětil Damon nejistě, protože už se vážně necítil tak dobře, jako dřív, ale otevřeně to říkat nechtěl. Doufal totiž, že je to jen jeho subjektivní pocit. „Fajn, tak se opři a odpočívej.“ Přikývl Stefan a jemně ho stlačil do pololehu. „Já dojdu nahoru pro Elenu a za chvilku jsme zpátky, co ty na to?“ „Dobře.“ Na víc se nezmohl, ale Stefan už se naštěstí obrátil k odchodu, takže mohl unaveně zavřít oči a nemusel se bát, že tím bratra znovu vyděsí. To bylo skutečně to poslední, co chtěl. Tedy… To poslední co chtěl, bylo, aby se Stefan s Elenou hádali, ale to už snad nehrozilo. Stefan vypadal, že nahoru nejde proto, aby pokračoval v hádce. Snad se nemýlil…

Elena klečela na podlaze ve vzorně uklizené vedlejší ložnici, která by uklizená být vůbec neměla, a pořád ještě tiše plakala. Smích v její hlavě sice dávno utichl a kolem se rozhostil naprostý klid, ale ona nějak nemohla přestat. Slzy jí stékaly po tvářích s neústupností vlastní její tvrdohlavé povaze, ale přitom ona sama se teď podle ní rozhodně nechovala. Neměla by brát na Stefana ohled. Měla by se mu prostě vzepřít a udělat to, co považovala za správné, ale ona to najednou nedokázala. Stefan jí ve vážných situacích skoro nikdy neodporoval a teď když k tomu došlo, nějak si s tím nevěděla rady. Nechtěla se s ním hádat a po pravdě řečeno k tomu už ani neměla sílu. Jako by v ní tím svým pohrdlivým postojem něco zlomil. Najednou viděla všechno jen černě! Jejich krásná společná budoucnost byla pryč. Kate vyhrála a dostane to, co chce. Možná ne hned, ale dřív nebo později ano, ať už je to cokoliv. Elena sice nevěděla, jaké úmysly Kate s Damonem vlastně má, ale samozřejmě si o tom nedělala nejmenší iluze. Nejspíš ho zabije. A pokud ne, bude mu ubližovat pořád dál a dál. Možná, že to je její cíl! Ubližovat těm, kteří jsou šťastnější, než byla ona sama. Znělo to děsivě, ale Elenu v jejím podivném netečném a zoufalém stavu nic jiného nenapadalo. A ona s tím nemůže udělat vůbec nic. Mohla by sice Damon sebrat a proti Stefanově vůli ho odtud odvést, ale to by stejně nemělo smysl. Jednu svou lásku by nejspíš zachránila, ale Stefana prostě nepřesvědčí, aby odtud odjel s nimi. Rozhodně ne teď a za pár hodin už může být pozdě. Nemluvě o tom, že Damona by nejspíš také nedokázala přemluvit k odjezdu. Ne bez důkazů o své pravdě a už vůbec ne, kdyby tu Stefan měl zůstat. Bylo sice krásné, že se Damonův a Stefanův bratrský vztah v poslední době tak nádherně zlepšil, jenže to také znamenalo, že jeden bez druhého nikam nepůjdou a to bylo momentálně zlé. Jenže ona s tím nic nezmůže… Ani s ničím jiným. Stefan to rozhodl za ně za všechny a Kate je bude mít v moci všechny. Může je zabít, nebo jim udělat i něco horšího. Bohužel…

Ze zoufalých úvah jí vyrušily kroky na chodbě a ona okamžitě poznala, že je to Stefan. Ale bylo to vlastně jedno. I kdyby to byla Kate, ona by stejně zůstala přesně tam, kde byla. Nemělo smysl utíkat, nebo se bránit. Proti někomu, jako byla ona, neměli ani upíři šanci. Damon toho byl jasným důkazem. Ale Stefan to prostě neviděl, nebo odmítal vidět a tak jí tu teď našel plakat a vlastně ani pořádně nevěděl, co se s ní děje. „Eleno?“ začal opatrně, protože ho její zoufalství vyděsilo a její tichý pláč slyšel už na schodišti. Díky bohu, že nepronikl až do přízemí, Damon o tomhle jejich extempore opravdu nemusel nic vědět. A hlavně nemusel vědět, jak moc je Elena zoufalá. Pomyslel si Stefan a bodl ho osten viny. To on tohle způsobil. Asi k ní měl být milejší. Sice mu říkala nesmysly a nejhorší bylo, že jim i sama věřila, ale přesto mohl být trochu taktnější a citlivější. „Eleno, no tak. Neplač.“ Pokusil se to tedy napravit teď a opatrně poklekl na koberec vedle ní. Ale ona jen mlčky zavrtěla hlavou a slzy jí stékaly po tvářích nerušeně dál. „Prosím…“ Teď už zněl zoufale i on, ale jí to bylo tak trochu jedno. Všechno jí bylo jedno.  Jako by to někde hluboko v sobě vážně vzdala. „Omlouvám se.“ Dodal ale ještě Stefan a to jí konečně trochu popostrčilo k tomu, aby mu pohlédla do očí. Bylo na něm znát, že svou omluvu myslí upřímně, ale ve tváři přitom neměl ani stopy po nějakém pochopení, nebo po tom, že by jí uvěřil. „Za co?“ Její hlas zněl podivně prázdně. „Za to, že jsem na tebe křičel. A taky jak jsem se choval.“ Odvětil Stefan trochu zmateně, ale její odpověď ho překvapila ještě víc „Jen za to?“ Vypadlo z ní totiž zastřeně a on pokrčil rameny. „Ano.“ „Aha.“ Znovu se od něj odvrátila a on byl zmatený a vyděšený ještě víc. „Nebo za co bych se měl omluvit?“ „Co třeba za to, že mi nevěříš a riskuješ život vlastního bratra i nás dvou.“ Zašeptala Elena a on byl na jednu stranu rád, že z ní dostal nějakou smysluplnější větu (už se začínal obávat, jestli to vážně nepřehnal a Elena si zase nepohrála se svým upířím vypínačem emocí), jenže na druhou stranu ho tahle odpověď dost zranila. Tak jí ten nesmysl evidentně ještě nepustil!

„Ale no tak, přestaň se strašidelnými pohádkami. Mě ani tobě tu nic nehrozí a Damonovi už vůbec ne.“ „No jistě, když myslíš.“ „Samozřejmě, že myslím!“ Už zase měl tendenci na ní začít křičet, ale ovládl se. „Eleno, prosím. Žádní duchové tady na Heat House nejsou. A Damonovi je vážně líp. Měla bys z toho mít radost a ne se trápit.“ Pokusil se jí pohladit po tváři, ale uhnula před ním. „A jsi si jistý, že je mu ještě pořád líp?“ Odfrkla pak a Stefan zaváhal. „Ano, myslím, že ano. Čeká na nás dole v pracovně. Tak co kdybychom se přestali hádat a mračit jeden na druhého a na to všechno, o čem jsme dneska mluvili, prostě zapomněli? Co ty na to?“ Ale Elena se nad jeho návrhem jen smutně pousmála. „Ale ovšem, budeme dělat, že se tu nic neděje a počkáme, až Kate znovu zaútočí a Damon to odnese minimálně dalším bezvědomím.“ Stefan si jen povzdychl. „S tebou se vážně nedá rozumně mluvit.“ „Ne, asi nedá!“ „No, jak chceš. Já teď jdu dolu, za svým bratrem, který mě potřebuje a ty až přestaneš trucovat, tak za námi přijď. Tebe totiž bude potřebovat taky.“ Poslední větu řekl dost ostře, a než se Elena vzpamatovala, byl pryč. „Stefane…“ Zašeptala a věděla, že jí musel slyšet, protože jeho kroky se ozývaly teprve nad schodištěm, ale on se nevrátil ani neozval. Výborně! Místo toho, aby se mu to všechno pokusila znovu vysvětlit, ho ještě víc naštve. Opět jí do očí vstoupily slzy a ona se je ani nesnažila zadržet. Tak krásné to tady v posledních dnech bylo a teď z toho nezbylo skoro nic. Jen vzpomínky, které jí rmoutily ještě víc.

Stefan rozmrzele sešel ze schodů a bylo mu vážně pod psa. Myslel si, že se s Elenou usmíří, ale místo toho, to ještě víc pokazil. Tedy oba to pokazili! Ona se taky neměla chovat, tak jak se chovala a hlavně by měla přestat lpět na tom svém nesmyslu! Jistě, ale co když to není nesmysl? Napadlo ho najednou, ale rázně tu myšlenku zaplašil. Ovšem, že je! Alespoň on si musí uchovat chladnou hlavu. Nic se tu neděje a Damonovi je líp. Na tom jediném teď záleží. A s Elenou se to jistě časem vyřeší. Asi potřebuje být chvíli sama a v klidu přemýšlet. Ano, tak to rozhodně bude… Podařilo se mu konečně přesvědčit sám sebe a byl za to na sebe trochu hrdý. A hlavně se těšil z toho, že stav jeho bratra se tak viditelně zlepšil. S úsměvem vklouzl zpět do pracovny a bylo to velmi vhodně načasováno, protože kdyby přišel o minutku dřív, viděl by ještě, jak bolestně se Damon zatvářil, když se pokusil na pohovce nadzvednout. Nějak mu to už zase nešlo a to venku dokázal dokonce sám vstát! Teď ale měl problém i s tímhle. Sakra! Přesto, ale nechtěl malovat čerta na zeď, takže když zaslechl na chodbě blížící se kroky, podařilo se mu nahodit neutrální výraz. Ale pokusy o pohodlnější polohu raději vzdal. „Tak, jak ses tu měl?“ Usmál se na něj Stefan, ale on jen pokrčil rameny. „Fajn, ale…“ zaváhal a marně upíral oči na dveře. „Kde je Elena?“ „Pořád ještě nahoře ona… Přijde za chvíli.“ Stefan se snažil o neutrální tón, ale Damon snadno pochopil, oč jde. „Ale no tak, přeci nebudete mít tichou domácnost celý zbytek dne jen kvůli zapomenutému telefonu?“ Zachmuřil se, ale Stefan s hranou veselostí mávl rukou. „Ale ne, my spolu mluvíme, jen prostě…“ „Co?“ „No jo, no znovu jsme se trochu chytli, ale to nic. Vážně o nic nejde.“ „Ale já nechci, abyste se hádali.“ Odporoval mu chabě Damon a Stefan se málem musel smát. Znělo to, jako když si malé dítě stěžuje na to, že máma a táta se spolu hádají. Ale koneckonců to nebylo až tak od věci, protože oni vlastně byli něco jako rodina. Sice velmi netradiční, ale přeci jen… „Neboj, slibuju, že už se s ní hádat nebudu. Čestné slovo.“ Odvětil jemně a Damon vážně přikývl. „Fajn, protože doteď jste spolu vycházeli báječně a já nechci, aby se to změnilo jen proto, že jste nervózní kvůli mně.“ Opět to znělo, jako když si čtyřletý kluk dává za vinu neshody jeho rodičů, ale Stefan věděl, že Damon má tak trochu pravdu. Ano, pohádali se hlavně proto, že jsou oba vynervovaní z jeho náhlých problémů, jenže to samozřejmě nebyla jeho vina. „Nemůžeš za to.“ Řekl tudíž sebejistě a pak honem změnil téma. „No, ale dost tragických řečí, co bys řekl na to, kdybych skočil do auta a ty bys ochutnal tu krev, co jsem přivezl? Možná jsem vzal nekvalitní ročník.“ Damon se jeho vtipu musel i přes rostoucí únavu smát, ale pak přikývl. „Dobře.“ Stejně už měl zase docela žízeň. Zvláštní, jako by jí před chvílí ještě neměl…

Elena dál seděla na podlaze vedlejší ložnice, ale náhle jako by se v ní něco hnulo a ona přestala z minuty na minutu plakat. Ne! Nebudu tu naříkat jako malá holka! Půjde a nějak tuhle situaci vyřeší! Nemůže to takhle přeci nechat. Nedovolí, aby Kate skutečně vyhrála. Damon i Stefan jsou její a ta mrcha na ně nemá právo a nemá ani právo jim ničit společný život! Musí jí nějak porazit. Obelstít jí… Sice nevěděla přesně jak, ale pak jí z ničeho nic napadlo prosté řešení. Ano, ona to neví, ale někdo to přeci vědět musí! Někdo, kdo má mnohem větší zkušenosti ohledně nadpřirozena, než ona (přesto, že ona sama je bytost z jiného světa). Bez dalšího váhání vstala z podlahy a vyběhla ze dveří. Dojít do hlavní ložnice jí trvalo jen vteřinku a najít svůj mobil také. Ležel na nočním stolku, přesně tam, kde ho ráno nechala a byl vybitý. To ale nevadilo. Hbitě sáhla do šuplíku pro nabíječku a zaváhala. Měla by s tím hovorem asi jít ven před dům, jako doktor Murphy se svým sdělením, jenže ona nemohla a ani nechtěla čekat, než se mobil nabije. Balkón u ložnice bude muset stačit! Obešla vyřezávané lože, zapojila nabíječku do zásuvky u okna a otevřela starodávné dveře na malý balkonek, na kterém dosud nikdy nebyla. Šlo to těžko, ale podařilo se a ona se i s mobilem protáhla ven. Tam se opřela o zábradlí a vytočila známé číslo. Zvonilo to jen chvilku. Pak už se ozvalo cvaknutí a známý hlas, který neslyšela už mnoho dní a který jí pohladil po duši víc, než by čekala. „Eleno? Pane bože, jsi to ty? Jsem tak ráda, že voláš, tak dlouho jsi se neozvala. Hrozně moc mi chybíš.“ Elena se pro sebe pousmála, ale pak zvážněla a pevněji přístroj stiskla v dlani. „Taky mi chybíš, Bonnie. Ale teď mě prosím poslouchej, potřebuju pomoc!“



6 reakce na FF: „Volba-část III“-36.Kapitola

  1. terulka napsal:

    Luxusní!:) Páni Bonnie sem nečekala:D ale doufám že jí konečně uvěří.. :D DD

  2. M@ky napsal:

    Konečně nějaká pomoc!! :D

  3. kaťul napsal:

    Vím že se pořád opkauju a píšu pořád ten stejný komentář ale pořád je to úžasná dokonalý no prostě úžasný :D a pořád se těším na další:)..

  4. Sarka972 napsal:

    Chtěla sem se zeptat.. Je možné tady najít tvojí první povídku.?

    • Amitiel napsal:

      Ahoj, všechny povídky od Althey najdeš úplně v horním menu vedle políčka Hledat…jak je Home, O seriálu…..Tak u povídek ti vyjede vyjížděcí menu – Altheyiny povídky jsou Volba 1, Volba 2, Volba 3 a Smrt nepřelstíš (tohle její úplně první soubor povídek).

  5. Marry napsal:

    Ježiši, ten Stefan! :D No to je vážně idiot level 99
    Na Eleniným místě bych mu asi oznámila že odcházím, Damona beru sebou a pokud Heat House tak miluje ať se jím třeba zadusí

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Přátelství je součást lidského štěstí.“ Jan Werich