FF: „Volba-část III“-40.Kapitola

Tak a máme tu neděli a já mám pro vás další kapitolu Volby, tak si užijte čtení a budu moc vděčná za komentáře. Další díl zase ve středu! :-)

40.

Stefan náhle prudce procitl ze spánku a okamžitě se pozorně rozhlédl kolem sebe. Něco ho muselo probudit a on měl pocit, že to něco byla jakási tlumená rána, která se ozvala nedaleko od něj. Tedy nedaleko pro upíra, čili to klidně mohlo být někde ve vedlejší místnosti a jeho instinkt mu nyní velel to okamžitě jít zkontrolovat. Ani nevěděl přesně proč, protože Heat House byl jako každý starý rozlehlý dům plný různých zvláštních zvuků včetně praskání a skřípání starých trámů a staletého zdiva, jenže tohle bylo jiné! Něco ho nutilo vstát z postele a on tomu pro jistotu nechtěl vzdorovat.

Hbitě odhodil přikrývku, vyskočil na nohy a sáhl po oblečení, které si večer přehodil přes nedaleké křeslo. Kalhoty a tričko si oblékl během několika vteřin a vydal se zjistit původce toho zvuku. Jako první samozřejmě zamířil ke dveřím hlavní ložnice, protože se rozhodl při příležitosti toho, že tak brzy vylezl z postele zkontrolovat stav svého bratra. Pak měl v plánu vydat se do přízemí, odkud skutečně nějaký vzdálený šramot přicházel (jako by byl někdo v kuchyni, možná Elena?), jenže k tomu už se nedostal. Stačilo totiž nahlédnout ho hlavní ložnice a okamžitě mu došlo, co způsobilo hluk, který ho probudil. A popravdě ho to značně vyděsilo! Sice očekával, že možná v ložnici najde jen Damona, protože kroky a přerovnávání nějakého nádobí teď slyšel zezdola dost zřetelně, jenže rozhodně nečekal, že v posteli nenajde nikoho a jeho bratr bude ležet na podlaze vedle ní! Kruci! Tak tohle ho vytrhlo ze spánku. Podle polohy Damonova těla se nejspíš pokusil vstát z postele a někam dojít (jen tak z ní sklouznout nemohl), ale bohužel mu to jeho zdravotní stav překazil.
„Damone!“ vyhrkl Stefan vyděšeně a okamžitě se k ležícímu bratrovi vrhl. Ten byl ale evidentně v bezvědomí a na jeho oslovení nijak nereagoval. „Ach ne…“ ujelo Stefanovi a opatrně Damona podepřel a přitáhl si ho do náručí. Zvedat ho raději nechtěl, netušil, jestli se při pádu nějak nezranil a nechtěl mu zase vykloubit rameno, nebo ještě hůř ublížit (při jeho zhoršeném zdravotním stavu se dalo očekávat, že by se to hojilo dost dlouho). Damon ale naštěstí v tak hlubokém bezvědomí zase nebyl, protože ho Stefanův zásah dokázal alespoň částečně probrat. Ale zmatený byl tedy zcela jistě! Vůbec nechápal kde je, ani co se sním děje, jen cítil, že ho někdo opatrně objímá a proto omámeně otevřel oči a pokusil se zjistit, co se stalo. Moc se mu to nepodařilo, protože mu připadalo, jako by měl před očima nějakou mlžnou clonu, ale hlas, který vzápětí celkem jasně zaslechl, si nemohl splést. „Jen klid, radši se nehýbej.“ Domlouval mu jemně Stefan a on se znovu vší silou pokusil zaostřit. Konečně se mu to podařilo a on nad sebou spatřil bratrovu strachem sinalou tvář. „Stefane?“ nechápal, kde se tu jeho mladší sourozenec vzal, protože poslední, nač si jasně pamatoval, byl jeho pokus dostat se sám z postele, ale poměrně snadno si dal dvě a dvě dohromady. Kruci! Už zase sebou musel praštit! Proto teď leží na podlaze, příšerně ho bolí naražená žebra a Stefan ho tak ustrašeně pozoruje. „Pššt, to nic, jen lež.“ Pokusil se ho bratr uklidnit, přesto, že by konejšivá slova dle svého napůl zděšeného a napůl zoufalého výrazu, potřeboval slyšet spíš on a Damona znovu bodl osten viny. Nechtěl, aby se Stefan kvůli němu trápil!

Na to bylo ale bohužel už pozdě. Radši neměl experimentovat a měl poslušně zůstat v posteli, dokud by za ním on, nebo Elena nepřišli, jenže to už teď mohl těžko napravit. A dokonce ani nemohl Stefanovi říct, že už se cítí líp, protože to už zase nebyla pravda. Bylo mu, jako by z něj v minutě někdo vysál všechnu energii a on měl nyní co dělat, aby udržel otevřené oči. Něco ale říct musel a tak napnul všechny síly, aby se mu netřásl hlas a pokusil se na Stefana dokonce usmát. „To nic… Nic mi není.“ Podařilo se mu ze sebe vypravit pouze s krátkým zaváháním, ale Stefan se zatvářil doslova útrpně. „No jasně a na podlaze se tu válíš jen tak, viď?“ „Já jsem…“ Zaváhal Damon, ale než popadl dech k pokračování (a než vůbec vymyslel, jak vlastně pokračovat), Stefan ho přerušil. „Já jsem neposlechl a lezl z postele bez dozoru.“ „Ale…“ Neměl energii se bránit a tak radši jen uhnul očima před Stefanovým káravým pohledem. „Proč jsi mě proboha nevzbudil? Mohl jsi zavolat, nebo mě třeba prozvonit, mobil jsem si schválně nechal na nočním stolku. Ale ty ne! Ty si musíš hrát na hrdinu! Nemáš vstávat bez pomoci, když se na to necítíš!“ „Ale já se na to cítil. Bylo mi dobře, vážně.“ Pokoušel se Damon obhájit svůj hloupý pokus, ale okamžitě mu bylo jasné, že přesto, že je to pravda, Stefan mu to neuvěří. Taky jak by mohl, když teď musel podle toho, jak mizerně se cítil, vypadat vážně příšerně. A nemýlil se…

„To ti tak věřím!“ odfrkl Stefan, a Damon už raději neprotestoval. Spíš naopak. „Promiň…“ Zamumlal provinile, protože vážně nechtěl Stefana vyděsit, ale ten se okamžitě zarazil a do očí se mu vloudil soucit. „Ne. Ty promiň. Nechci se hádat, já jen… musíš být opatrnější. Nejsi na tom moc dobře a kdyby sis něco zlomil, nebo naštípl, těžko by se ti to jen tak zahojilo. A nějaké zranění je vážně to poslední, co potřebuješ.“ „No jo, já vím.“ Pomlčel Damon raději o nepříjemně brnících žebrech (snad jsou vážně jen naražená!) a pokusil se nadzvednout. Bohužel to ale nezvládl, akorát mu ujelo tiché zasténání. „Vidíš?! Co jsem ti teď říkal?“ Pokáral ho znovu Stefan, ale pak mu došlo, že nemůže bratra nechat jen tak ležet na podlaze a opatrně ho podepřel.

S jeho pomocí se Damonovi podařilo zvednout ze země a on ho opatrně usadil na nedaleké lůžko. „Lepší?“ „Ano.“ Na víc se nezmohl, ale lepší to rozhodně bylo. Tedy alespoň nepatrně. Na koberci mu to asi moc nesvědčilo. „Fajn. A co jinak? Bolí tě něco?“ Stefan se svezl vedle něj a Damona starost v jeho očích málem rozesmála. Choval se k němu jako kvočna ke kuřeti! Tedy ne, že by to bylo tak nepříjemné, ale měl pocit, že je to zbytečné. Za prve mu už bylo vážně zase trochu líp a za druhé už si začínal pomalu zvykat na to, že se někde válí. Stefan by si možná měl zvyknout taky… „Neboj, je mi fajn.“ Usmál se, co nejpřesvědčivěji dokázal a Stefan pomalu přikývl (sice nevypadal, že by mu tak docela věřil, ale co už). „Ikdyž…“ Napadlo však Damona v okamžiku, kdy to dořekl a náhle věděl, jak by mohl Stefanovy starostlivosti přeci jen zneužít. Zvlášť když na něj jeho bratr okamžitě upřel své mechově zelené oči, které jasně říkaly: „Udělám pro tebe, co budeš chtít.“

Hezké  a navíc se mu to vážně hodilo. „Slib mi, že o tom, co se tu stalo, neřekneš Eleně!“ Zamumlal naléhavě a Stefan se zarazil. „Ale Damone, možná by měla vědět, jak…“ „Špatně na tom jsem?“ Dořekl za něj ale Damon posmutněle a Stefan honem zavrtěl hlavou. „Ne! Tak jsem to nemyslel, ale pochop, že o tebe má starost stejně jako já a tak…“ „Jí nebudeme zbytečně přidělávat další, ano?“ Nenechal ho bratr znovu domluvit a Stefan si tiše povzdychl. Neměl chuť Eleně lhát, ale když si to Damon přál… „No dobře.“ Souhlasil neochotně a raději změnil téma.

„A teď, co bys řekl na to, kdybych ti přinesl nějakou krev? Stejně bys měl dopít to, co je tady nahoře abys ses mohl pustit do té čerstvé v kuchyni.“ „To je dobrý nápad.“ Odvětil Damon vděčně a skutečně mu to jako dobrý nápad připadalo. Vážně by mu asi trochu krve bodlo, protože už ho zase přepadla ta krajně nepříjemná žízeň. Bezva!

Stefan po jeho souhlasu trochu pookřál a okamžitě vyskočil z postele. „Super, tak já… Kruci, co to je?“ Vyhrkl však náhle a značně překvapeně zamrkal. Při razantním vstávání totiž neplánovaně zavadil hlavou o baldachýn nad ložem a z něj se uvolnilo několik sušených lístečku čehosi, co vypadalo vážně podezřele a přistálo mu ve vlasech a na ramenou. „Co je?“ zajímal se Damon, protože jeho bratr se začal z ničeho nic velmi vehementně oprašovat, ale Stefan jen nechápavě pokrčil rameny. „Nevím. Něco na mě spadlo…“ Zamumlal nejistě, jenže pak lístky odhodil stranou a hlasitě si povzdechl. „Asi bys měl správci nenápadně naznačit, ať uklízí lépe, protože tohle…“ Oprášil si poslední lísek z košile. „Do ložnice rozhodně nepatří, ať je to, co je! No vážně, to je příšernej bordel!“ Při poslední větě schválně zatřásl vyšívanými nebesy a znechuceně sledoval další spršku lístků a prachu, které se rozlétly po pokoji všemi směry. „Tady se pořádně neuklízelo už docela dlouho.“ Dodal ještě a pečlivě oprášil všechny zbytky toho cosi, so se usadili na lůžku.

„No já to teď uklízet nepůjdu.“ Pousmál se Damon, ale ve skutečnosti byl docela rád, že se jeho bratr chvíli zabývá něčím jiným, než jeho zdravotním stavem. Jenže to asi zakřikl, protože Stefan znovu nahodil soucitný výraz a honem vyrazil ke dveřím. „Jasně že ne, promiň. Donesu ti tu krev.“ „Nepřeraz se, já to bez ní ještě chvilku zvládnu.“ Zavolal za ním Damon, ale Stefan jen něco zamručel. Toho ten bratrský pud nějak sebral… Pomyslel si Damon pobaveně a pokusil se pohodlněji si lehnout. Bylo mu o něco líp, než na podlaze, ale tak dobré, jako ráno to nebylo…

A už ani nemělo být, protože stín, který byl vyplašen Stefanovým příchodem a skryl se v temnotě za šatní skříní, se znovu přiblížil k loži, jehož podivná ochranná moc byla náhle nějak slabší než dřív a to bylo zajímavé. Jako by jí něco narušilo… A jak je známo, někdy stačí droboučké narušení a problém je na světě… A tady na něj bylo našlápnuto docela dost!

„Kruci…!“ Ujelo Eleně a vehementně si začala foukat na popálenou dlaň. Upíři vážně oheň a žhavé věci moc dobře nesnášejí. A směs medu, který pracně vydolovala až zezadu ze spíže a másla, horká opravdu byla! A navíc se jí v kastrolu šíleně připalovala ke dnu! Ach jo, kde je teď její moderní teflonové nádobí, když ho potřebuje! Trčí v Gilbertovic kuchyni, která možná taky nebyla vrcholem modernosti, ale s tímhle muzeem se nedala srovnat. A zrovna tady má ona připravovat něco tak složitého, jako Anglický puding. Nádhera! Kdyby si možná nejdřív přečetla postup jeho výroby, než začala pracně hledat a snášet ingredience (nakonec našla i ta jablka a pomerančovou kůru a přišla na to, že hřebíček je podivně vyhlížející koření), rovnou by se na něj vykašlala. Bylo to skutečně značně složité! Zatím stihla jen nasucho opražit oříšky a mandle a z másla a toho zatraceného medu udělat tuhle žhavou nevábnou kaši. A to nebyla ještě ani polovina položek na seznamu…!

Náhle jí ale z práce vyrušily kroky na schodech a vzápětí do kuchyňských dveří nahlédl Stefan. Elena nebyla zrovna moc nadšená, že ho tu vidí, a hlavně, že on vidí ji, tak jak teď byla. Naštvaná, upatlaná od medu a značně zdrchaná (vaření není snadné ani pro nesmrtelné!). Ale on její vzhled nejspíš nijak neřešil, mnohem víc ho zajímalo něco jiného „Co to tu provádíš?“ Vypadlo z něj zvědavě a Elena se zhluboka nadechla, aby spolkla jedovaté: „No co myslíš?“ Sice to byl stupidní dotaz (stojí v kuchyni u plotny s kastrolem a vařečkou, co asi může dělat?), ale to nic. Musí být klidná a vyrovnaná, protože se s ním nechce zase hádat. Nemělo by to cenu a navíc měla v plánu dostat nezanedbatelnou porci pelyňkového pudinku i do něj a na to bylo třeba udržet zdání domácí pohody.

„Napadlo mě, že vám připravím malé překvapení.“ Usmála se proto tak krásně, jak jen dokázala a Stefan viditelně zaváhal. Trochu ho překvapilo, že našel Elenu v sedm ráno v kuchyni, jak dobrovolně něco dělá u sporáku, ale byl rád, že tu je a hlavně, že zvládá celou tu věc s Damonem. No, však ona by se asi chovala jinak, kdyby věděla, co se stalo nahoře. Rýplo si do něj jeho svědomí, ale on to Damonovi slíbil a tak mlčel. Možná měl totiž bratr pravdu, Eleně bylo líp, když o tom nevěděla. „Aha, a jaké překvapení konkrétně to bude?“ Zajímal se tudíž hned, jak se vzpamatoval, ale ona se jen tajemně usmála. „Sladké…“ Zavrněla pak a on se raději nesnažil z ní dostat víc. Možná to ostatně ani vědět nechtěl, když mrkl do toho kastrolu, co držela v ruce a spatřil tam cosi podobného zateplovací hmotě. No ale co, otrávit sporýšem už se ho jednou nevědomky pokusila, horší to snad být nemůže. „No tak to se moc těším.“ „To se těš a jen tak mimochodem, jak je na tom Damon, myslím, že jsem vás spolu slyšela nahoře mluvit. Je vzhůru?“ „Ano, je.“ Odvětil honem Stefan a statečně čelil jejímu pátravému pohledu (z jejich rozhovoru totiž neslyšela nic, ten škvířící se tuk s medem příšerně prskal!). Ale Stefan vypadal celkem v klidu, tak si mohla vydechnout. „A jak mu je?“ Zeptala se ještě pro pořádek a doufala, že uslyší, že líp, ale Stefan jen pokrčil rameny. „Myslím že pořád stejně, ale donesl jsem mu ten zbytek krevních sáčků, co byl nahoře, tak to snad bude zase o něco lepší.“ „Snad…“ připustila Elena, která si najednou nebyla jistá, zda si Damonův zdravější vzhled ráno jen nenamlouvala (ale snad ne!). Skutečně v to doufala, protože kdyby náhodou ano, patlá se s tím pudinkem absolutně zbytečně a to by jí vážně naštvalo, nemluvě o tom, že by pelyněk nezabíral a ta bylina byla její jediní šance… A Damonova bohužel také! Nesmí zklamat!

Ale ani Elena ani Stefan bohužel momentálně netušili, že zklamalo něco jiného. Tedy Stefan tomu pomohl zklamat, protože jeho zásah v ložnici narušil pelyňkovou obranu dokonale! Tak dokonale, že Damon, který pořád ještě ležel na lůžku a právě dopil poslední kapku z celkově třetího transfuzního sáčku, musel co chvíli zavírat oči a vší silou se snažit udržet při vědomí. Sakra! Co to zase bylo! Přišlo to opět jako blesk z čistého nebe a s únavou a ospalostí bohužel přišlo ještě něco… Nebo to spíš pořád ještě neodešlo, ikdyž by po té krvi rozhodně mělo. A to něco byla žízeň! Jako by žádnou krev vůbec nevypil, nebo spíš jako by všechny ta energie, kterou mu měla dát, zmizela dřív, než se mu dostala do žil! Bože, co to s ním jen bylo… Nikdy dřív se takhle necítil! Neměl takovou podivnou žízeň a ani neměl pocit, že co chvíli ztrácí na mikrosekundy vědomí. Ale bohužel přesně tak se cítil. Snažil se, seč mohl, zůstat vzhůru, ale jako by ho něco nutilo usnout! Nějaká neznámá síla ho tlačila do nevědomí a on se už nedokázal déle bránit. Z ničeho nic to vědomí skutečně ztratil (naštěstí v leže, čili se extempore s pádem neopakovalo), ale bohužel tu bylo jiné nebezpečí… Silueta v rohu pokoje se totiž náhle stala mnohem hmatatelnější a tak jako noc předtím udělala to, na co konečně zase měla dost sil. Nenápadně se vkradla skrze uloupenou energii a dráhy, kterými si ji brala do Damonovy mysli, a ta se jí nedokázala ubránit. Jeho tělo se zachvělo a přesto, že si to on ani v nejmenším neuvědomoval, vytáhl se do sedu a omámeně zamžoural kolem sebe. Ale už neovládal sám sebe, ovládala ho… Ona! A tak to bylo pro ni správně! Potřebovala mnohem víc síly! Chtěla ji! Chtěla být mocnější! A živá… A tak potřebovala, aby pro ni ten upír nějak onu sílu získal a ty tři směšné sáčky krve byly prostě málo! A ona vždycky dostane to, co chce! Vždycky!



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Kdo se umí smát sám sobě, má právo smát se smát všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá.“ Jan Werich