FF: „Volba-část III“-41.Kapitola

Tak a je tu středa a s ní další kapitola Volby. Takže čtěte a komentujte a ať se vám líbí! Další díl zase v neděli :-)

41.

„Nechceš s něčím pomoct?“ Zajímal se Stefan, který se pohodlně usadil u kuchyňského stolu a s šálkem kávy v ruce pozoroval Elenu, která se co nejrychleji vrátila k vaření. Právě opatrně odložila kastrol na kuchyňskou linku, aby hmota v něm ochladla a pustila se do chystání citronu a brandy. „Ani ne, díky.“ Usmála se vstřícně, přesto, že práce tu bylo jako na kostele a raději se soustředila nejen na to, co dělá, ale i jak u toho vypadá. Nechtěla, aby její unavený, nebo naštvaný vzhled Stefana přesvědčil, že pomoc potřebuje, protože bylo lepší, když se jí do toho nepletl (nemusel vědět, že do pudinku přijde i jistá neplánovaná surovině).

Ale než se dostala k oloupání prvního jasně žlutého citronového plodu (který byl sice už trošku unavený, neboť tu ležel ve spíži od jejich příjezdu, ale ono to s ním jistě půjde), ozval se náhle zvenku zvuk motoru. Nějaký vůz podle všeho mířil příjezdovou cestou k heat House a to tu nebylo zrovna obvyklé.

„My čekáme návštěvu?“ Zareagoval okamžitě Stefan, kterého napadlo totéž (opravdu sem jen tak někdo nezabloudí) ale Elena jen nejistě pokrčila rameny. „O nikom nevím, ikdyž…Ach ne!“ Najednou jí to došlo! Doktor Murphy přeci slíbil, že se přijede na Damona podívat. Bože, úplně na něj zapomněla! A i kdyby ne, nečekala, že když řekne „zítra“, myslí tím, hned za rozbřesku! „Ikdyž?“ Opakoval však po ní Stefan zvědavě a ona si jen povzdychla. „To je doktor Murphy, přijel za Damonem.“ „Aha, ten co má tak rád duchy?“ Protáhl uštěpačně Stefan a ona měla chuť po něm ten citron hodit (nebo možná i nůž, kterým ho loupala!). „Ano, to je přesně on!“ zasyčela a Stefan raději o krok ustoupil. „No jo, tak promiň, já vím, je to kapacita. Ale co s ním? Mám se ho zbavit?“ Navrhl o něco vstřícněji, ale Eleně náhle bleskla hlavou jistá možnost, jak doktora využít a tak rychle zavrtěla hlavou. Původně ho sice chtěla také vyprovodit ze dveří, jenže teď jí napadlo, že by možná dokázal přesvědčit i Stefana o své pravdě. Byl to takový milý starý pán, tak by možná opravdu mohl… Sice spíš ne, ale možná ano… A navíc jí ho bylo toho trochu líto. Musel by se ve svém věku táhnout až sem a oni by ho hned ovlivnili a poslali domů? Jen ať se na Damona podívá, možná pak Stefan skutečně změní názor!

„Pusť ho dál.“ Nařídila tudíž svému tvrdohlavému miláčkovi a ten se trochu zachmuřil. Nicméně poslechl. Sice nechápal, k čemu jim ten felčar bude, ale když si to Elena přála… Poslušně vyrazil ke dveřím a za pár okamžiků už Elena slyšela, jak se s doktorem vítá. „Ach vy jste bratr mého pacienta, že?“ Usmíval se na něj doktor Murphy (ikdyž ve skutečnosti byl trochu zklamán, že tu ti lidé ještě pořád jsou) a Stefan přikývl. „A vám nic neschází, mladíku? Jste nějaký bledý?“ Pokračoval však jejich host stižený profesionální deformací a Stefan, který ho vedl ke schodům se jen ušklíbl. „To asi tenhle dům, je podivný nemyslíte?“ Neodpustil si kousavou poznámku, ale Elena, která právě doloupávala ten citron ho pochopitelně slyšela. No to snad ne! Napadlo jí vztekle, protože vysmívat by se tedy doktorovi neměl a okamžitě vyrazila ke dveřím na chodbu. „Stefane!“ „Ach paní Salvatorová, to jsem rád, že vás vidím.“ Usmál se doktor bezelstně když jí spatřil, na nejspíš vůbec nepostřehl její rozhořčení. Taky jak by si ho mohl spojit s tou nepatrně nepříjemnou poznámkou jejího švagra, když ho vůbec nenapadlo, že by je mohla až v kuchyni slyšet. Ale pak přeci jen trochu posmutněl. „Vy jste nedala na mou včerejší radu? Víte přeci na jakou?“ Znělo to trochu vyčítavě, ale spíš hodně tragicky a Elena raději sklopila oči. „Dala, ale…“ „Nebylo to lepší?“ Nevšímal si doktor skeptického Stefana, protože už dávno odhadl, že tenhle mu nevěří a Elena jen zavrtěla hlavou. „Ale bylo, akorát prostě nikam neodjíždíme.“ „Ano, neodjíždíme.“ Zopakoval po ní Stefan důrazně, ale když zachytil její káravý pohled raději zase zmlkl. „No, to je ovšem škoda. A co pacient?“ Změnil tedy doktor Murphy téma, ikdyž mu bylo jasné, že to slavné asi nebude a Stefan jen ukázal nahoru na schody. „Je v hlavní ložnici a odpočívá. Klidně za ním jděte, my přijdeme za chvíli.“ Chtěl si totiž s Elenou ještě promluvit o samotě, protože doktor ani jeho řeči se mu nezamlouvaly a to tak, že čím dál tím víc. On skutečně té bláznivině o strašidlech věří! „Dobře.“ Usmál se doktor a tak rychle, jak mu jeho věk dovolil, vyrazil po schodech nahoru. Sice se mu moc nechtělo producírovat se po domě o samotě, ale netoužil ani po tom, aby ten mladík šel s ním. Nevěřil mu, to bylo zjevné a on neměl rád, když mu někdo dává takhle okatě najevo svou nedůvěru.  Snad mu ta mladá dívka domluví, vypadala odhodlaně. Zvolna stoupal po schodišti nahoru a Elena se Stefanem zatím zamířili zpět do kuchyně, i ona s ním chtěla mluvit. Důrazně!

Damonovi, který si vůbec neuvědomoval, co dělá a jehož mysl měla Kate zcela ve své moci se podařilo bez zásadnějších problémů vstát z postele a veden svým podvědomím, svou neutuchající žízní a hlavně Kateiným vlivem, opustil hlavní ložnici a vyrazil tam, kde už jednou na výpravě za krví uspěl… Do vedlejší ložnice, kde měl podle všeho být chladící box s transfuzními sáčky. A první část jeho nevědomého plánu mu vyšla dokonale! Box v ložnici skutečně byl. Stál na podlaze u okna a vypadalo to, jako by tam jen čekal na to, až ho někdo otevře a vezme si z něj to, co potřebuje. Kate, která Damona pečlivě sledovala a stále nepouštěla jeho mysl ze své moci, byla spokojená. Dotlačila ho, aby vrávoravě vyrazil k boxu a poklekl vedle něj. Teď už stačilo ho jen otevřít, vzít si to, co je uvnitř a ona skrze něj získá další energii, po které tak zoufale touží. Jenže jí to nemělo být dopřáno. Damon ovládaný z části jí a z části svou vlastní žízní, kterou Kate velmi účelně přiživovala, nedočkavě odklopil těžké víko, jenže box byl prázdný! Stefan mu donesl poslední ze sáčků, které v něm byly už před několika desítkami minut a přesto, že mu o tom řekl, Kate to nevnímala a on nebyl tak při smyslech aby si to vybavil. Sakra! Jeho tělo zoufale prahlo po krvi a Kate skrze ni zase po síle, která jí pomůže stát se konečně po tolika letech znovu soběstačnou a nebude se muset řídit záhrobními zákony! Jenže bez krve to bylo ztracené! Ovládání Damonovy mysli jí stálo docela dost sil a když je nebude moct kompenzovat, bude akorát znovu slabší! Kruci!

Jenže pak jako by se na ní usmálo štěstí. Na chodbě se ozval šramot a pak těžkopádné kroky, jenže to nebyl nikdo ze společníků jejího nedobrovolného dárce! Tohle byl…Člověk! Poznala to a Damon to poznal také. Jeho zostřené smysly, které byly sice slabší, než obvykle, ale pořád stokrát lepší, než lidské zachytily na chodbě tlukot lidského srdce i neklamný zvuk proudící krve a jeho totálně přemohl jeho lovecký instinkt. Instinkt, který se mu ještě nikdy v životě nevymkl z pod kontroly, jenže teď prostě neměl sílu ho zastavit. Kdyby byl při smyslech, neudělal by to, ale on nebyl, takže nyní vstal, a nevnímaje mírnou závrať a nejistý krok (který se však brzy vyrovnal a on věděl, že zvládne i víc, než obyčejnou lidskou rychlost) se vydal zpět, ke dveřím. Ke dveřím, za nimiž právě procházel nic netušící doktor Murphy a mířil na konec chodby ke dveřím hlavní ložnice.

Dorazil k nim bez problémů a bez problémů je také otevřel, ale než mohl pozdravit, uvědomil si, že v posteli ani jinde v pokoji nikdo není. Místnost byla prázdná, což bylo vzhledem ke stavu pacienta, který tu měl ležet poněkud zvláštní, ale doktora to nijak neznepokojilo. To se ale už nedalo říct o zvuku, který se náhle ozval za jeho zády. Tiché zašustění vzduchu, které jako by doprovázelo nějaký hodně rychlý pohyb, ho donutilo se prudce otočit a on měl náhle co dělat, aby nevyjekl hrůzou. Přímo za ním totiž stál pacient, kterého hledal a díval se na něj velmi zvláštním, prázdným pohledem. Jako by ho ani nevnímal… „Vyděsil jste mě.“ Zamumlal doktor trochu úlevně, jenže pak znovu pohlédl do těch zvláštních, světle modrých očí a zamrazilo ho. Mladý muž si ho totiž z ničeho nic už neprohlížel tak prázdně a nezúčastněně jako před pár vteřinami, ale naopak podivně zaujatě. Jako by ho zkoumal. A doktorovi se ten pohled vůbec, ale vůbec nezamlouval! Bylo v něm cosi nelidského a divokého a jemu běhal mráz po zádech pořád víc a víc. „Haló? Je vám něco?“ Pokusil se svého pacienta znovu oslovit, ale řádný efekt to bohužel nemělo. Mladík si ho stále tiše měřil a tvářil se přitom tak lačně, až to bylo nepříjemné! Co to s ním sakra je? Tohle tedy u toho chlapce před dvaceti lety nezažil… Napadlo Murphyho a najednou měl neodolatelnou chuť se kolem toho podivného člověka protáhnout a zmizet. Kamkoliv a nejlépe pryč z tohohle domu hrůzy! Ale k tomu se už nedostal… Náhle se totiž stalo něco, co ho vyděsilo tak, jako snad ještě nic a to toho v životě zažil už hodně! Tvář mladého majitele domu se začala přímo před doktorovýma očima měnit a v hloubi jeho ledově modrých očí se náhle objevilo nebezpečné, rudé světlo…

„Prosím tě, jak se to k němu chováš?“ prskla Elena vztekle a přesto, že sama sobě slíbila, že se se Stefanem bude snažit nehádat, nějak jí to teď nevycházelo. Ale on si to taky nechtěl nechat jen tak líbit. „Choval jsem se úplně normálně! Jen se mi nelíbí, jak ti zamotal hlavu řečmi o strašidlech.“ „To už jsme snad probrali! Měl by ses mu omluvit, pořád je to doktor.“ „Jo, který místo léků předepisuje pacientům nějaké bylinné odvary a děsí je hororovými pohádkami.“ „Stefane přestaň, je to moc milý člověk.“ Elena se konečně trochu uklidnila a přešla do prosebného tónu. „No jo, to možná je, ale stejně…“ I Stefan se za své chování trochu zastyděl, ale pak jen odevzdaně mávl rukou. „Fajn, omluvím se mu, ale pak odtud pojede jako namydlenej blesk, stejně Damonovi nijak nepomůže!“ „To nevíš…“ Zkusila to Elena, ale on se jen uchechtl. „Samozřejmě že vím, maximálně mu řekne, že má změnit prostředí, ale rozhodně ne proto, že by to tady bylo neuklizené zatuchlé sídlo, ale protože tu podle něj straší!“ Elena ale jen zvedla oči vsloup. Vážně nemělo smysl se se Stefanem dohadovat ohledně strašení v tomto domě! Ale jednu kousavou poznámku si neodpustila. „Nemyslím, že by byl Damon nadšený, kdyby tě slyšel, jak mluvíš o jeho domě, jako o neuklizeném a zatuchlém sídle.“ Odvětila co nejklidněji, ale Stefan se jen pousmál. „Asi by ses divila. Sám dnes ráno souhlasil s tím, že by se mělo v ložnicích trochu víc uklízet. Ostatně se ani nedivím, z toho prachu a bordelu, co se zachycuje v baldachýnu postele, může klidně dostat záchvat kýchání i upír.“ Čekal, že mu Elena zase něco odsekne (byla dneska celkem v ráži), ale ona místo toho ztuhla, protože jí z jeho slov kdo ví, proč zamrazilo. Nebo spíše ona věděla proč, ale doufala, že se mýlí. „Ale nedělal jsi s tím baldachýnem nic, že ne:“ zašeptala přiškrceně, jenže Stefan na ní jen nechápavě pohlédl. Proč jí proboha zaujalo zrovna tohle? Neviděl důvod, proč jí neříct pravdu, alespoň by mohla ocenit to, že je pořádný, ne každý muž takový je (no on většinou taky ne, ale výjimečně…).

„Samozřejmě, že dělal! Vyklepal jsem ho, co nejvíc to šlo, přeci nenechám vlastního bratra ležet pod něčím takovým! Astma z toho sice asi nechytí, ale i tak je to dost příšerné. Normálně tam byly nějaké zatuchlé kusy sušených kytek, nebo co. Brrr.“ Měl v plánu doplnit své sdělení o znechucenou grimasu, ale k tomu se nedostal. Zaujal ho totiž Elenin výraz. Čekal asi hodně různých reakcí, ale rozhodně ne tu, která přišla, a tou byl totální šok. Jeho milovaná měla v očích náhle takovou hrůzu, jakou u ní už dlouho neviděl, a to ho znepokojilo. „Co je?“ Začal opatrně, protože ho její náhlá změna chování trochu vystrašila, ale to nebylo nic proti tomu, jak nadskočil hrůzou, když na něj Elena náhle z ničeho nic, zařvala: „Tos neudělal!“ A proběhla kolem něj do haly. „Eleno!“ zavolal za ní zmateně a pomocí upíří rychlosti jí následoval, protože byla skutečně zděšená a on vůbec nechápal z čeho. Dohnal jí těsně pod schody a chytil jí za třesoucí se paži. „Proboha, řekneš mi co se děje?“ To jak vypadala, ho skutečně ničilo, tvářila se jako by provedl něco strašného a současně byla tak šíleně vyděšená… dokonce se mu pokoušela vyškubnout.

„Řekni, žes ty lístky nesmetl. Pana bože, řekni, že ne!“ Zasténala ale Elena, když se jí nepovedlo osvobodit z jeho sevření a on na ní opět vytřeštil oči. „Jaké lístky? O čem to pro pána krále mluvíš? Jen jsem ometl nějakou špínu z postelových nebes, co tě na tom tak dostalo?“ Ale Elena měla chuť ho na místě praštit! Jestli to všechno zkazil! Jestli Kate k Damonovi zase pustil! Musela nahoru! Musela zjistit, jak na tom Damon je, ale nejspíš špatně! Pelyněk byl to jediné, co tu mrchu od něj drželo dál, byla si tím najednou naprosto jistá a Stefan to zničil a ona…

Dál to bohužel nedomyslela. V okamžiku, kdy se chtěla pokusit znovu Stefanovi vyškubnout, totiž ticho domu prořízl tak zděšený výkřik, až ji oběma zatrnulo. A nebyl to Damonův hlas to poznali oba současně, jenže kdo… „Pane bože!“ Vyhrkl však v tu chvíli Stefan a vrhl se do schodů snad ještě vehementněji, než předtím Elena. Jemu totiž došlo, čí výkřik to nejspíš byl a i proč ten dotyčný křičel. Sakra, jak jen mohl zapomenout! Byl tak vytočený dohadováním s Elenou i přítomností toho doktora, že úplně zapomněl na Damonovy potíže s krví. Nechal Murphyho jít nahoru samotného a ten kdo křičel, byl jistě on! Sakra! A výkřik se navíc ozval znovu, ale tentokrát již tišeji a spíše bolestně, než vyděšeně, což ale bylo ještě horší. Musel tomu, co se nyní nahoře jistě dělo, okamžitě zabránit! Hned!

„Stefane!“ Vyhrkla Elena a okamžitě ho následovala ikdyž vůbec netušila, která bije, ale Stefan byl mnohem rychlejší. Jako rozmazaná čmouha proběhl halou i chodbou a vtrhl do pootevřených dveří hlavní ložnice. Ale býval by byl asi raději, kdyby to neudělal, protože tam našel přesně to, co očekával (přesto ho to ale bolestně zasáhlo). Damon na doktora Murphyho skutečně zaútočil, ale to nebylo vše. Evidentně byl totiž úplně mimo, protože útok vedl absolutně nekoordinovaně, což bylo u upíra jeho kalibru známkou, že něco není v pořádku. Kdyby byl Stefanův starší bratr při smyslech a doktora chtěl kousnout plánovaně, v klidu by ho ovlivnil a jak ho Stefan znal, vedl by jedno jediné čisté kousnutí do přesně vytyčeného místa na hrdle. Jenže to se nyní nestalo ani vzdáleně. Damon se na doktora evidentně vrhl velmi prudce, bez ovlivnění i bez míření a jeho tesáky se místo do krku zaťaly nešťastnému muži do ramene. Pochopitelně z něj tak nedostal skoro žádnou krev, což ho ale v jeho šíleném stavu rozběsnilo ještě víc, takže doktora přirazil k podlaze a rozerval mu mnohem větší část kůže a svalu, než by dokázala třeba rozlícená puma! Takhle by nejspíš na starého bezmocného a k lovu nepříliš vhodného muže nezaútočil ani sám Stefan a proto ho pohled na to, jak se takto chová jeho bratr, který s lovem problémy nikdy neměl, na pár setin vteřiny doslova přimrazilo k podlaze. Tohle skutečně nebylo Damonovi ani trochu podobné a Stefanovi v minutě došlo, že bratr je na tom ještě mnohem hůř, než se obávali. Neovládal se a to dokonce ani tak, aby dokázal účelně napadnout kořist a to bylo vážně zlé. Jenže Stefan na to nemohl jen tak zírat! Musel doktorovi, který stále ještě žil a dokonce byl i při vědomí pomoct a tak se bez dalšího váhání vrhl vpřed a srazil svého bratra na podlahu…



2 reakce na FF: „Volba-část III“-41.Kapitola

  1. elisa napsal:

    super kapitolka :) už se nemůžu dočkat neděle :)

  2. terulka napsal:

    Souhlasím úžasná kapitolka héj ať už od tam tud sakra vypadnou :D těším se na neděli…!:)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Kdyby se mužům dostávalo manželek, jakých si zasluhují, měli by zatraceně těžký život.“ Oscar Wilde