FF: „Volba-část III“-42.Kapitola

Tak a je tu zase neděle a s ní další kapitola Volby. Takže čtěte, komentujte a ať se vám líbí! Další díl zase ve středu :-)

42.

Oba Salvatoři prudce dopadli na starou dřevěnou podlahu hlavní ložnice a Stefanovi okamžitě zatrnulo, protože to byl pád skutečně tvrdý. V panice srazil Damona mnohem silněji, než měl v úmyslu a to nebylo v jeho stavu moc dobré. Nejspíš ale měli oba štěstí a k žádnému zranění nedošlo, protože Damon nedal nijak najevo, že by se mu něco stalo. Bohužel, ale ani značně bolestivý náraz o zem nestačil k tomu, aby se ze svého šílenství probral! Stefan doufal, že se jeho bratr zase začne ovládat, když ho od jeho nedobrovolné kořisti odtrhne, jenže to se nestalo. Spíše naopak! Jeho tvář se zpět v lidskou bohužel nezměnila a Stefan, který ho nechtěl příliš bolestivě stisknout, měl co dělat, aby ho udržel na podlaze. Jeho bratr se bránil skutečně vehementně a přesto, že nebyl v plné síle, nebylo zrovna snadné držet ho od zraněného doktora v adekvátní vzdálenosti.

Stefan ho musel nějak přivést k rozumu a musel to udělat hned, protože poměrně reálně hrozilo, že pokud se bude Damon dál zmítat, ublíží sobě i jemu. „Damone! Slyšíš, přestaň! Uklidni se!“ Snažil se ho ze všech sil zklidnit a zpacifikovat, jenže to moc nezabíralo. Bratr si nejspíš vůbec neuvědomoval kde je, ani co se s ním děje a už vůbec ne, kdo mu to vlastně brání v tom, aby konečně dostal to, po čem jeho tělo tak šíleně toužilo! Krev! To bylo to jediné, na co dokázal myslet, zvlášť když se její těžká, železitá vůně vznášela po celé místnosti a Stefana tak ve svém pomatení vůbec nepoznal. Tudíž nereagoval ani na jeho přesvědčování a dál se snažil, pro něj zcela neznámého, útočníka ze sebe setřást a pokračovat v započatém lovu. Zběsile se pokoušel bratrovi vykroutit a Stefan od něj schytal pár slušných ran a kopanců a utržil dokonce i několik bolestivých šrámů. Jenže pak, přesně v okamžiku, kdy se na něj Damon pokusil zaútočit i svými upířími tesáky a Stefan před ním tak tak stihl uhnout se v ložnici konečně objevila i Elena a on jen tiše zasténal.

Tajně doufal, že se mu Damona podaří uklidnit a zpacifikovat dřív, než sem ona dorazí, ale bohužel. Nedala mu tolik času, kolik by na to potřeboval a tak se jí nyní naskytl příšerný pohled nejen na zakrváceného doktora Murphyho, který tiše sténal na podlaze, ale i na to, jak se kus od něj na starých dřevěných parketách Stefan marně snaží udržet Damona v klidu. Elena nejdřív vůbec nechápala, co se tu děje, ale když jí oči padly na Damonovu změněnou tvář a jeho zakrvácené špičáky, velmi rychle jí došlo, kolik uhodilo. Sice neměla nejmenší tušení, proč se to stalo a nechápala ani proč se Damon pokouší ublížit Stefanovi (ten právě tak tak uhnul, před dalším jeho prudkým výpadem, doprovázeným divokým, hrdelním zavrčením), ale Stefan jí nedal čas o tom dlouho přemýšlet. „Dostaň ho odsud! Hned!“ zařval na ni a trhl hlavou směrem ke zraněnému lékaři. „Co se…“ začala Elena plačtivě, ale pak raději poslechla a sklonila se k Murphymu. Ten byl tak v šoku, že se vůbec nebránil a tak ho snadno zvedla z podlahy a díky její nadlidské síle ho zvládla i dostat z ložnice. Po cestě přitom děkovala bohu za to, že má své vlastní krvavé choutky zcela pod kontrolou (protože rána na rameni doktorovi stále ještě krvácela), ale přitom se třásla po celém těle, a byla tak vyděšená, že téměř nedokázala racionálně uvažovat. Co se to děje? Co se to stalo? Proč Damon zaútočil na bezbranného člověka a proč proboha útočí na Stefana?

Nechápala to, nebo to spíš nechtěla pochopit, ale i ona si samozřejmě všimla toho, že je Damon zcela mimo. Odmítala si však připustit, že to tak je! Nesmí být! Kate ho přeci nemohla dostat zcela pod svou kontrolu! O tomhle Bonnie nemluvila! Jenže to bylo jediné logické vysvětlení a ona to brzy musela sama sobě přiznat. Ale teď nebyl čas se tím zabývat. Stefan to musí zvládnout sám a ona se musí postarat o doktora Murphyho. Rozhodla v duchu velmi radikálně se na tuto myšlenku upnula. Musela se na ní upnout jinak by nejspíš doktora usadila na podlahu v chodbě a okamžitě se vrátila zpět do ložnice, protože podle toho, co se z ní ozývalo, se Stefanovi stále ještě nepodařilo Damona uklidnit. Ale to ona udělat nesměla, takže zamířila i se zraněným lékařem do vedlejší ložnice. Dveře na chodbu ale nechala otevřené.

Snadno tak mohla zaslechnout, jak se Stefan znovu pokouší na Damona mluvit a celé tohle jeho krvavé šílenství potlačit. „Damone! No tak, to jsem já, Stefan. Musíš se uklidnit.“ Mumlal zoufale a konečně ucítil, že bratrův odpor mírně slábne. Bohužel to ale bylo způsobeno spíše tím, že mu docházely síly (i tak Stefan nechápal, jak mohl v tak neutěšeném stavu, v jakém byl, tak dlouho odolávat), než tím, že by se mu rozjasnila mysl. Alespoň to ale vedlo k tomu, že se Stefanovi konečně podařilo ho přetočit na záda a kleknout si nad něj. Damon se sice pořád ještě bránil a jeho tvář stále nenabyla lidských rysů, ale jeho namáhavý dech a zběsilý tlukot srdce jasně naznačovaly, že toho začíná mít dost. Stefana to sice děsilo a ničilo (nechtěl, aby bylo Damonovi ještě hůře, než doteď), ale bohužel neměl na výběr. Bylo mu jasné, že to, co nyní dělá, musí jeho bratra bolet, ale i přesto byl nucen uvěznit mu zápěstí do drtivého sevření a vší silou je přirazit k podlaze. Stará rozvrzaná prkna zaskřípěla na protest, ale jinak to bohužel nešlo! Na to aby byl Stefan jemný a ohleduplný nebyl čas.

„Damone! No tak, to jsem já, Stefan. Nechci ti ublížit, ale udělám to, když budu muset.“ Snažil se zachytit bratrův rozostřený pohled a konečně se mu zdálo, že to nelidské rudé světlo v jeho očích mírně pohaslo. „Výborně, jen klid.“ Sklouzl z rozkazovačného do konejšivého tónu, ale své sevření nepovolil. Damonova tvář se však po chvíli konečně začala měnit zpět v lidskou a Stefan si tak mohl alespoň trochu oddechnout. To nejhorší bylo snad za nimi, ikdyž vlastně nejspíš nebylo, protože to, že Damon ztratil sebekontrolu jasně naznačovalo, že jeho choroba, (nebo co to s ním sakra bylo!) nikam nezmizela a nejspíš se k tomu ani v nejbližší době nechystá. Naopak, bylo to ještě mnohem horší, protože minulou noc alespoň ztratil kontrolu nad svým tělem a svou žízní ve spánku, ale nyní to bylo v bdělém stavu a bez jakéhokoliv varování! Jenže to proberou později! Nyní bylo hlavní Damonovi pomoct plně převzít sebekontrolu. A tak se Stefan zhluboka nadechl, a aniž by povolil sevření (jistota je jistota!) sklonil se níž a ztišil hlas.

„Pššt, brácho. To nic, jenom se musíš uklidnit. Nikdo ti nechce ublížit.“ Upřeně hleděl Damonovi do očí, které byly už zase jasně modré a po pár vteřinách konečně zcela zmizelo i žilkování a zostřené tesáky. Damon zmateně zamrkal a bylo na něm vidět, že absolutně netuší, co se stalo. „Stefane…?“ Znělo to vyděšeně a zastřeně, ale alespoň už ho poznal, což znamenalo pro Stefana první malé vítězství. Sláva! Současně s tím navíc ucítil, jak Damonovo tělo pod ním ochabuje a veškeré zbytky bratrova odporu pomalu mizí. Evidentně už byl zase sám sebou a Stefan mu vážně pohlédl do tváře. „Ano, jsem to já. Jenom klid, Damone. Jsem tady. Všechno je v pořádku. V pořádku…“ Snažil se, aby zněl klidně a vyrovnaně, ale jeho bratr byl přesto čím dál tím zmatenější.

Co se stalo? Nedokázal si vzpomenout vůbec na nic! Byl přeci tady v posteli a pak… Okno! Jak se octil na podlaze? To zase omdlel, nebo co? Ale pokud ano, tak proč ho bolí celé tělo a proč má proboha v ústech nezaměnitelnou chuť čerstvé lidské krve? Snadno jí dokázal odlišit od konzervované a tahle zcela jistě nepocházela z transfuzního sáčku. Ale kde by se tu vzala čerstvá krev? A když už na to přijde, kde se tu vzal Stefan a proč… Až teď mu došlo, že na něm bratr klečí a že mu tiskne zápěstí k podlaze ve velmi výmluvném obranném gestu a cítil se ještě zmatenější. „Co se…stalo?“ Bylo mu tak hrozně, že tu otázku málem nedokázal doříct a přitom to bylo jiné, než to, jak se cítil předtím. Tahle únava byla mnohem dotěrnější a bolest, která mu vystřelovala snad z tuctu míst, neměla nic společného se svalovými křečemi, které ho v posledních dnech trápily. Tohle bylo, jako by ho někdo zbil, ale to přece…

Jenže pak mu to najednou začalo dávat smysl a on měl co dělat, aby nevykřikl hrůzou. No jistě, proto má okno, Stefan ho drží na podlaze, všechno ho bolí a bratr si ho navíc měří tak zoufalým a soucitným pohledem! A proto… Proto má Stefan na čele hojící se šrám! Udělal mu ho on! Zaútočil na něj… Pane bože! Nebyly to přímo vzpomínky, ale on si tím byl náhle naprosto jistý. Ano, udělal to! Velmi matně si vybavoval, že ho bratr srazil na podlahu a pak na něj mluvil, ale víc nebyl schopný říct. Netušil, proč k tomu sražení došlo ani co se dělo předtím, ale ono tohle bohatě stačilo. Jeho oči, doteď zmatené a nejisté naplnila čirá hrůza a bylo mu, jako by ho zasáhl blesk. Stalo se to znovu! Stejně jako včera v noci, kdy zcela bez vlastního přičinění vstal z postele a vybrakoval chladící box, jenže tohle bylo horší! Tisíckrát horší! Napadl vlastního bratra a nejspíš nejen jeho. Ta chuť krve v ústech už mu náhle dávala smysl. Sice netušil, kdo se stal jeho obětí, ani kde se tady na Heat House vzal nějaký člověk, ale to nebylo podstatné. Možná to byl správce, nebo někdo ze vsi či z agentury, ale na tom nezáleželo. A jemu bylo momentálně i celkem jedno, zda toho dotyčného zabil nebo ne, protože to hlavní, co ho momentálně děsilo, bylo to, že si ten útok nepamatoval a tudíž ho neovládal. Ještě nikdy… Nikdy! Ve svém životě neztratil sebekontrolu, pokud šlo o krev! No dobrá, vlastně jednou, ale to měl horečku a halucinace, jenže dnes ráno nic takového neměl! Naopak bylo mu líp! A i kdyby ne, to jak kdysi napadl Elenu po vlkodlačím kousnutí, vlastně ani napadení nebylo. Popletl si jí s Katherine ze své halucinace a ve skutečnosti jí pokousat vůbec nechtěl, ale teď se choval jako nějaké divoké zvíře! Sice si to tedy nevybavoval, ale muselo to tak být, jinak by ho Stefan tak pevně nesvíral a nevypadal by, jako když se právě porval s rozlícenou šelmou! Ach ne! To ne! Tohle přeci není on! On takovéhle věci nedělá! Nikdy! Co se to s ním děje? Proč se to s ním děje!

Ani si neuvědomoval, že se tváří čím dál tím vyděšeněji a že se dokonce začíná hystericky třást. Ale Stefan si toho pochopitelně všiml a zatrnulo mu. Tohle přesně nechtěl, aby se stalo! Nechtěl bratra vidět takhle! V jeho stavu to mohlo být nebezpečné! Musel nějak zasáhnout. „Jen klid, jen klid, Damone. To nic, nic se nestalo. Už je to v pořádku. Podívej se na mě, no tak. Všechno je v pořádku, jsem tady s tebou…“ Věděl, že to nezní moc přesvědčivě, ale ono to stejně bylo jedno, protože bratr ho skoro nevnímal. Vnímal jen sám sebe a svou vlastní paniku a hysterii, které narůstaly jako vlna tsunami a hrozily, že každou chvíli zcela zaplaví jeho vyděšenou a oslabenou mysl. Ani nevěděl, že to všechno o čem přemýšlel a co se mu momentálně honilo hlavou, říká nahlas. Vypadlo to z něj zcela neplánovaně a bylo to hodně upřimné. „Omlouvám se, Stefane. Pane bože, je mi to tak líto! Ublížil jsem ti… Já nechtěl! Nechtěl jsem…“ „Pšššt, já vím, to nic.“ Na víc se Stefan nezmohl. „Ale já vážně nechtěl, prosím, nezlob se…“ Damon ho stále plně nevnímal a umanutě si vedl svou, a Stefan konečně došel k názoru, že bude zcela bezpečné bratra pustit a opatrně uvolnil sevření. „Já se na tebe přece nezlobím! Vážně ne, není to tvoje vina.“ „Je to moje vina, ublížil jsem ti!“ Stefan si uvědomil, že Damon poukazuje na jeho nepatrné zranění na hlavě a kdyby nebyl tak zoufalý, nejspíš by se rozesmál. „To přeci nic není, je to jen škrábnutí.“ „Ale…“ „Vážně mi nic není a co ty? Jak se cítíš? Neublížil jsem já tobě?“ Ale Damon nejspíš ještě nebyl připravený na tak logickou otázku, protože jen vyděšeně těkal očima kolem sebe a až po dost dlouhé odmlce roztržitě zavrtěl hlavou. Stefan si to vyložil jako ne a trochu se mu ulevilo. Vážně si nebyl jistý, zda Damona v zápalu boje nějak neporanil a byl by opravdu nerad, kdyby ano. Stačilo to, jak zle na tom byl psychicky, nemusel si ještě léčit nějaký úraz! „Tak to je dobře. Bál jsem se, že… No, ale to je jedno, už jsi v pořádku. Všechno je v pořádku.“ Pokusil se na svého vyplašeného staršího bratra znovu usmát, ale ten jen prudce zavrtěl hlavou, jako by pořád ještě vnímal stěží polovinu toho, co mu Stefan říká. A nejspíš to tak i bylo, protože když znovu otevřel pusu, vypadl z něj jen další proud zmatených omluv a Stefan ho radši už nepřerušoval. Ale po chvíli se přeci jen Damon dostal i k něčemu logičtějšímu…

„Co…Co všechno jsem provedl? Koho jsem napadl?“ Vypadlo z něj zoufale a Stefana zamrazilo. Upřímně doufal, že Damon si na tohle nebude pamatovat a že mu to tudíž bude moci říct, až na tom bude líp (nebo možná taky v plném rozsahu nikdy), ale přímé otázce se nemohl vyhnout. „Přišel za tebou doktor Murphy a ty…“ Dál mluvit nemusel, Damon si tohle dokázal i ve své panice srovnat v hlavě sám. „Pane bože, já jsem ho… Já…“ Na doktora vůbec nepomyslel! Sice ho včera svým náhlým odchodem dost zklamal ale ani ve snu nechtěl tomu milému muži ublížit! Jenže… Ublížil! A jak moc, to netušil, ale Stefan mu honem přispěchal na pomoc. „Ne! Nezabil jsi ho, neboj. Jen jsi ho kousnul, ale dostane se z toho. Elena je s ním, a on…“ „Elena tu byla!“ Vyhrkl zděšeně Damon a ačkoliv se to zdálo téměř nemožné v očích se mu objevila ještě větší hrůza. Na doktora Murphyho zcela zapomněl a soustředil se jen na to, že tu byla ta, kterou miloval. Ne! Elena tohle neměla vidět a navíc… „Prosím řekni, že jsem jí neublížil!“ Zasténal zlomeně a Stefan rychle zavrtěl hlavou. „Ne, neublížil jsi jí. Jen odvedla doktora pryč.“ „A ona… Zlobí se na mě?“ Byla to absurdní otázka, ale Damonovi se v panice vybavily všechny ty okamžiky, kdy někoho zabil, nebo se někoho pokusil zabít a Elena ho kvůli tomu zavrhla a přesto, že to bylo v současné situaci již dávno pasé a Elena by mu stěží mohla něco takového vyčítat (sama se už jednou zachovala stejně), on se ve svém šoku, na tu myšlenku upnul a náhle měl co dělat, aby zadržel vzteklé i zoufalé slzy. „Zlobí viď? Pane bože… Musí mě za to nenávidět!“ Vydechl zcela zlomeně a Stefan se až teď vzpamatoval a zlehka mu položil dlaně na ramena. „No tak, to přeci vůbec není pravda. Ona se na tebe nezlobí! Nikdo se na tebe nezlobí…“ Zašeptal jemně a přesně v tom okamžiku se na prahu objevila Elena, která pochopitelně perfektně slyšela vše, co se tady stalo a ve vteřině klečela vedle nich. „Samozřejmě, že se na tebe nezlobím, miláčku. Jak bych mohla. Není to tvoje vina!“ Vzlykla upřímně a přitáhla si překvapeného Damona do náručí. „Nechtěl jsem mu ublížit…“ Pokusil se ještě naposledy vysvětlit jí, jak to bylo (přesto, že to sám tak úplně netušil), ale ona ho umlčela něžným polibkem a láskyplně ho hladila po vlasech. „Já vím, vím, žes nechtěl. Nic mu není, ovlivnila jsem ho a bude v pořádku.“ Tiskla Damona k sobě tak pevně, až musel Stefan zasáhnout a nepatrně uvolnit její obětí. „Neubliž mu…“ naznačil rty a ona honem přikývla. Při té příležitosti, ale i on ovinul jednu paži kolem Damona a druhou kolem ní a tak je mohl objímat oba. Seděli spolu na podlaze všichni tři a tak to mělo být. To co se tu stalo, bylo sice šílené, ale ani jeden z nich na to není a nikdy nebude sám a oni to společně vyřeší. A Elena už i věděla jak. Stefan už konečně musí pochopit! A tak k němu zvedla tvář a vážně mu pohlédla do očí. „Stefane, musíme si promluvit!“



4 reakce na FF: „Volba-část III“-42.Kapitola

  1. elisa napsal:

    doufam že Elena Stefana konečně přesvědčí a odejdou z toho baráku co nejdřív! jinak super kapitola :)

  2. terulka napsal:

    Jo že taky doufám :D úžasná kapitolka:) a ty budeš už napořád přidávat jen něděle a středa?:(

  3. barča napsal:

    absolútne super kapitola :) konečne som sa k nej aj ja dostala,lebo sa mi neaktualizovala stránka dodnes, ale už viem,ako na to :) neviem sa dočkať na zajtrajšiu časť :)

  4. nikolik napsal:

    Ujo kapitola

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Nikdy se nesměji nejlépe. Bojím se, že by to mohlo být naposledy.“ Jan Werich