FF: „Volba-část III“-43.Kapitola

Tak a máme tu středeční ráno a s ním i další kapitolku mé povídky Volba. Takže čtěte, komentujte a doufám, že se bude líbit! Další díl zase v neděli (ještě nějakou dobu bych tohle zveřejňování dvakrát týdně ráda udržela, než budu zase v plné pisatelské kondici) :-)

43.

„Dobrý?“ Zajímal se Stefan a přisedl si těsně vedle svého bratra na pohovku v pracovně. Damon jen mlčky přikývl, ale přitom se pořád ještě trochu třásl. Od okamžiku, kdy se Stefanovi podařilo ho zpacifikovat a pak s Eleninou pomocí trochu uklidnit, sice uběhlo již několik desítek minut, ale i tak se z toho pořád ještě nestihl vzpamatovat. Alespoň že se nechal těma dvěma přesvědčit, že se na něj ani jeden z nich nezlobí a že mu rozhodně nemají v plánu něco vyčítat.

Bylo příjemné cítit jejich podporu a vědět, že jsou na jeho straně, ale i tak se pořád nemohl zbavit nepříjemného mrazení v zádech. To co se dnes tam nahoře stalo jím hodně otřáslo a předem věděl, že bude těžké se s tím vyrovnat. Zvlášť když stále ještě neznal odpověď na to, proč se s ním vlastně tohle všechno děje! Elena sice nahoře slíbila Stefanovi, že to s oběma probere, ale pak se musela jít postarat o doktora Murphyho, který byl sice už v pořádku (pár kapek Eleniny krve mu v tom dost pomohlo) a dokonce si ani nic z útoku nepamatoval, ale už nebyl nejmladší a bylo třeba ho trochu ohlídat a pomoct mu dostat se z domu.

Takže zatímco Stefan pomáhal Damonovi sem na pohovku a donutil ho tu vypít několik sáčků krve, kterou včera přivezl, Elena vyprovodila lékaře k jeho vozu a postarala se o to všechno ostatní. Teď navíc ještě odběhla do kuchyně a Damon i Stefan na ní způsobně čekali. No, způsobně… Stefan se toho, co chce Elena řešit docela bál, protože očekával, že znovu začne s nějakou tou historkou o strašidlech, ale popravdě řečeno spíše se bál toho, že by to nakonec snad i mohla být pravda. Damonova celková ztráta sebekontroly by se sice dala připsat stejně jako zvýšená potřeba krve, nějaké upíří chorobě, ale nic jiného takové diagnóze nenasvědčovalo a on byl skutečně v koncích. Potácel se někde mezi skepsí a podezřením a nemohl se dočkat, až mu Elena konečně vyklopí, co ví, nebo tedy co si myslí, že ví. Naštěstí už nemusel čekat dlouho. Elena se konečně objevila na prahu pracovny a v rukou třímala tácek s několika hrnečky a jednou likérovou sklenkou z broušeného skla. Stefan sice nechápal, proč se zrovna teď zdržovala přípravou něčeho k pití, ale ona ignorovala jeho překvapený výraz, odložila tác na stolek a posadila se k nim na pohovku.

„Na, vypij to. A bez protestů.“ Podala pak Damonovi broušenou sklenku s nějakou rudohnědou tekutinou a on k ní omámeně zvedl oči. „Co…to je?“ Díky bohu už zase komunikoval celkem normálně, a své okolí a to co mu ostatní říkali, plně vnímal, ale i tak zněl jeho hlas strnule a nejistě. „Pomůže ti to, věř mi.“ Usmála se Elena něžně a byla si svými slovy stoprocentně jistá. Bonnie měla s tím pelyňkem pravdu, to on držel Kate po celou noc od Damona dál a teprve když Stefan jeho ochranou moc nerušil, zmocnila se ho a donutila ho dělat věci, které by normálně nikdy neudělal. Sice o tomhle její kamarádka při včerejším telefonickém rozhovoru nic neříkala, ale asi i to bylo v Katině moci. Dnes to však bylo naposledy! To Elena slíbila v duchu sobě i jí! Další šanci už nedostane! A proto ještě předtím, než se znovu pustí do slovního boje se Stefanem a tentokrát i s Damonem a natvrdo jim sdělí, co všechno o tomhle tady ví, připravila pro každého odvar z pelyňku a pro Damona navíc ještě porci toho alkoholu s podivným názvem Angostura, protože nejen že do něj mohla toho pelyňku schovat opravdu dost, ale Damon vypadal, že panáka ocení.

A v tom posledním se nemýlila. Damon si od ní sklenku skutečně vzal, ale v okamžiku, kdy se z ní napil, se jeho tvář stáhla odporem. „Co to…“ Začal nesouhlasně, ale Elena mu nedala šanci větu dokončit.  „Jen to hezky vypij, bude ti po tom líp. A ty taky.“ Bez varování sáhla po jednom z připravených hrnečků a vtiskla ho Stefanovi do ruky. „No, ale já…“ „Ty nic!“ Její hlas posílila skálopevná autorita a Stefan raději zmlkl. Sice to páchlo dost příšerně, ale Elena vypadala skutečně odhodlaně, takže raději šálek přijal a dokonce se mu podařilo pár doušků polknout. To Damon si i přes svůj mizerný psychický vztah, sklenku s rudohnědou tekutinu prohlížel dost nedůvěřivě. Ale nakonec i u něj zvítězila odevzdanost a touha vyhovět dívce, kterou miloval, a podařilo se mu na ex vypít téměř polovinu skleničky. Na jednu stranu, byl to alkohol ne? A i když chutnal naprosto odporně, pořád to bylo lepší, než ten podivný odvar, se kterým bojoval jeho bratr.

„Výborně“ Pochválila ho navíc Elena, ale pak se od něj odvrátila a vážně pohlédla do Stefanových mechově zelených očí. Byla připravená mu znovu říct to, co už jednou popřel, a on byl zase připravený ji vyslechnout. Tedy… Domníval se, že je připravený, protože té věci se strašidly stále ještě plně nedůvěřoval, ale bylo nutné v tom udělat pořádek. A jestli Elena měla co k tomuhle všemu říct, musel jí vyslechnout. A naštěstí nemusel čekat dlouho, protože jeho milovaná se skutečně zhluboka nadechla a pustila se do objasňování složité situace, ve které se všichni tři nyní nacházeli.

„Stefane…“ Začala vážně a on jen tiše kývl, aby jí dal najevo, že poslouchá a vnímá. „Ty víš, o čem jsme včera spolu mluvili, viď?“ Opět přikývnutí a pak dokonce uhnutí pohledem, což Eleně dodalo odvahu. Vypadalo to, že Stefan už si není svým včerejším postojem tak skálopevně jistý. „To je dobře, protože potom, cos odešel včera sem dolů a mě nechal nahoře jsem to nevydržela a zavolala Bonnie.“ Stefan k ní překvapeně zvedl oči a Damon, který po jejím boku zápolil se snahou dopít konečně tu zatracenou alkoholovou břečku udělal totéž. „Bonnie? Proč Bonnie?“ Vypadlo z něj pak, protože pochopitelně neměl nejmenší tušení, o čem se to vlastně včera měla Elena a Stefan bavit, ale Elena ho jen jemně pohladila po paži a ukázala na stále ještě nedopitou sklenku. „Ty se věnuj tomuhle, a poslouchej, časem to pochopíš.“ Damon chtěl začít protestovat, ale pak si to radši rozmyslel a s povzdechem se vrátil k té odporné kapalině, kterou by nejradši někam vylil. Kamkoliv!

Elena zatím pokračovala. „Ano, volala jsem jí a víš, co mi řekla?“ Položila Stefanovi napůl řečnickou otázku a on zavrtěl hlavou (ikdyž už tušil, co to asi bylo). „Řekla mi, že rozhodně nejsem cvok a doktor Murphy taky ne!“ „Co s tím má společného doktor? A o čem to vy dva mluvíte?“ Vložil se do toho znovu Damon, který konečně vítězoslavně odložil prázdnou skleničku, ale moc dlouho se neradoval. Místo odpovědi se totiž dočkal akorát toho, že mu Elena vtiskla do dlaní podobný hrneček, jaký třímal Stefan a znovu mu nesmlouvavě pohlédla do očí. „Tak a teď tohle a s tamtím vydrž, hned to pochopíš.“ Nečekala na jeho reakci, která byla dost zděšená a znechucená a opět se obrátila ke Stefanovi. Ten se zatím snažil vstřebat to, co mu řekla a srovnat se s tím, že Bonnie (která byla co do magie a nadpřirozena někým komu byl ochoten důvěřovat) si myslí o tomhle domě totéž, co Elena. A ta to na něm poznala, takže ještě chvíli mlčela a čekala, co z něj vypadne. A dočkala se. „Takže Bonnie si taky myslí, že tu straší?“ Neznělo to pořád ještě zcela přesvědčeně, ale ta včerejší nedůvěra a posměšný tón byly dávno pryč. „Nejen to…“ Začala Eleny s dalším vysvětlováním, ale Damon jí tentokrát přerušil již dost vehementně. „Tak dost! Jaké strašení? Kde? Tady? Ale no tak, o tom jsme snad už mluvili několikrát, nebudeme o tom začínat znovu, že ne.“ Znalo to zoufale a taky dost otráveně, ale Elenu to nijak nepřekvapovalo. Damon a Stefan toho měli společného víc, než by člověk na první pohled řekl a nejspíš se to vztahoval i na nedůvěřivost. Ale než mohla zareagovat a začít Damona přesvědčovat o tom, že se mýlí, stalo se něco, co nečekala. Slova se totiž chopil Stefan, jenže k jejímu překvapení se nepřidal na bratrovu skeptickou stranu, ale na tu její. Skutečně s ním to, co se dnes stalo, docela dost zamávalo a ikdyž mu Elena pořád ještě nic pořádně nevysvětlila, účast Bonnie v této kauze zamíchala kartami. A proto byl nyní ochotný přistoupit na to, že tu skutečně nejspíš není něco v pořádku.

„Včera jsem tvrdil něco podobného, ale možná to není tak jednoduché. Myslel jsem si totéž co ty, věř mi, ale Elena tedy nejspíš není jediná, kdo tomu věří a pokud i Bonnie…“ Snažil se nedat plně za pravdu ani jedné straně (zatím), ale Damon na něj jen nechápavě pohlédl. „Ale no tak, přeci vážně nevěříš tomu, že se tu po chodbách prohánějí duchové, nemluvě o tom, že nějak nechápu, jak to souvisí se mnou a s tím… vším, co se mi děje.“ Původně to chtěl říct trošku jinak, ale rozmyslel si to. Chtěl bratrovi hlavně ukázat, jaký je to nesmysl, ne si stěžovat, jenže tentokrát se dočkal reakce od Eleny. „Souvisí to s tím velmi těsně, protože nejde o žádné zástupy duchů na chodbách. Jde jen o jednoho jediného konkrétního ducha, který tu je a který může za to, že ti není dobře i za to všechno ostatní co se tu už stalo a co nebylo tak docela obvyklé. A já dokonce i vím, kdo ten duch je.“ „Vážně? A kdopak?“ Znělo to posměšně, ale jí jeho tón neodradil. „Kate. A prosím, než mi začneš tvrdit, že je to nesmysl a že je to jen povídačka, tak ti rovnou řeknu, že se nemusíš snažit, protože já vím, že to je ona. Viděla jsem ji a mluvila s ní.“ Dokončila odhodlaně větu a byla připravená svou pravdu bránit.

Damon na ní ale jen vykulil oči a vylo vidět, jak horečně přemítá, zda se má rozesmát, nebo se začít obávat o její duševní zdraví. Ale pak tuto volbu odložil na později a rozhodl se zjistit nejdřív trochu víc. „Jak to myslíš, že jsi s ní mluvila? A viděla ji. Kde? Kdy?“ „Včera ve vedlejší ložnici, když jsi byl venku. Proto jsem se už nechtěla vracet dovnitř. Byla tam a řekla mi, že tě nikdy nenechá jít a vyhrožovala mi, protože jsem tě na radu doktora Murphyho, který tu už něco podobného zažil před lety, z domu odvedla. Ona ven nemůže, proto ti bylo venku líp!“ To co říkala, bylo šílené, ale Damon najednou už nebyl tak odhodlaný jí tohle všechno vymluvit, jako totální nesmysl. Naopak, ho to náhle docela děsilo. A nejhorší na tom všem bylo, že to skutečně dávalo smysl! Opravdu mu bylo venku líp, jako by z něj spadlo nějaké závaží a Elena byla dost vyděšená, když se vrátila zpátky ven s tou krví, takže… Možná…  Ale ne, to přeci nebylo možné! Duchové sice existovali, ale takhle ne! A i kdyby, jak by mohl jeden jediný duch způsobit to všechno co se s ním dělo? Tu únavu, žízeň a ztráty sebekontroly? Ne, tomu odmítal uvěřit, ale znělo to tak… A když navíc pohlédl na Stefana, došlo mu, že jeho bratr, byť tomu podle Eleniných slov ještě včera nevěřil ani za mák, nyní váhá. „Ale to je šílené, i kdyby tu skutečně nějaký ten duch byl, tak proč by měl na mě útočit?“ Sám před sebou se trochu styděl, že to vyslovil tak, jako by tomu skutečně věřil (ikdyž…), ale Elena okamžitě pookřála, protože se konečně dostali k tomu hlavnímu, co musela říct jak jemu, tak Stefanovi a co bylo klíčem k jejich úspěchu. „Ona má bohužel dobrý důvod ti ubližovat.“ Začala opatrně a i Stefan na ní upřel zvědavý pohled. O tomhle spolu včera nemluvili. A taky hned pochopil proč.

„Taky jsem neměla nejmenší tušení, proč by něco takového měla staletí mrtvá dívka provádět, ale Bonnie mi to včera vysvětlila.“ Pokračovala Elena a pro jistotu jemně sevřela Damonovu volnou dlaň. Nechtěla ho zbytečně vyděsit, ale vědět to musel, ikdyž to nebylo nic příjemného. „Kate je mrtvá už strašně dlouho a Bonnie říkala, že duchové lidí to mají jinak, než duchové nadpřirozených stvoření. Ona odtud nemůže odejít, ale současně jí doba, kterou tu tráví, hrozně vyčerpává. Potřebuje externí energii, aby mohla ovládat své zjevování a další projevy i sebe samu a tu energii si právě bere od tebe.“ Soucitně na Damona pohlédla a on jen zalapal po dechu (a Stefan taktéž). „Je to tak, parazituje na tobě. Proto jsi pořád slabý a pořád potřebuješ krev, protože i když jí dostaneš hodně, stejně z ní tvé tělo nic nemá. Veškerou sílu ti sebere ona a tobě je tak pořád hůř a hůř! Ale potřebuje té energie pořád víc a víc a proto tě nejspíš ovládla, abys napadl doktora Murphyho. Nejspíš doufala, že čerstvá lidská krev ti dodá té síly ještě víc a skrze tebe to posílí ji!“ Elena si nebyla stoprocentně jistá tímto výkladem, ale napadlo jí to brzy poté, co o tom dnešním extempore s doktorem začala víc přemýšlet a připadalo jí to logické. A navíc se jí to mělo i potvrdit, protože Stefan se náhle probral ze šoku a potřásl hlavou. „Ano a nebylo to poprvé, včera v noci s tou krví to bylo stejné.“ „Jakou krví?“ nechápala, ale on jen zavrtěl hlavou. Jako by říkal: „Později…“ Protože to před Damonem, který značně pobledl a už se zase trochu třásl (asi ještě doznívající šok smíšený s novým), nechtěl vytahovat. A Elena naštěstí pochopila a vrátila se k vysvětlování. „Ano. No a to je základ toho všeho! Ona nemůže opustit dům, proto jsem včera chtěla odjet, ale ty…“ vyčítavě pohlédla na Stefana,“…jsi nechtěl a vzal jsi Damona zase dovnitř. No a takhle to dopadlo.“ Odmlčela se, a v místnosti se rozhostilo ne zrovna příjemné ticho.

Trvalo dlouho a oba Salvatoři se během něj snažili vstřebat, pochopit a přijmout to, co se dozvěděli (protože to prostě do sebe zapadalo až moc přesně, na to aby to byla jen náhoda nebo dokonce pouhá lež), ale nakonec se jim to nejspíš podařilo. Stefanovi plně došlo, že byl blázen, když tolik podivných věcí přehlížel a Damon zase pochopil, že Elena nelže a že to všechno do sebe perfektně zapadá, včetně toho, jak se on sám cítil. Mnohokrát za poslední dny ho napadlo, že mu je jako by z něj někdo vysával energii a ono to tak vážně bylo. Už tomu věřil, a ani nemohl jinak. Ale nakonec se jako první odhodlad promluvit Stefan. „A co je tedy tohle?“ Pozvedl svůj šálek a Elena vážně pokývala hlavou. „To je odvar z pelyňku a v tom alkoholu byl taky. Poradila mi to Bonnie, než zjistí něco víc, funguje na duchy jako sporýš na nás. Odhání je a blokuje jejich vliv. Proto ho potřebujeme všichni mít v krvi co nejvíc a proto…“ Zdůraznila hlasitěji a opět provrtávala Stefana pohledem. Jsem ho nasypala i na baldachýn v hlavní ložnici, aby Kate k Damonovi v noci nemohla! A fungovalo to a fungovalo by to pořád dál, kdyby ses ty neprojevil poprvé v životě jako uklízecí maniak! „Ale já…“ Pokusil se Stefan bránit, jenže ona ho utnula mávnutím ruky. „To nevěděl, já vím.“ Dořekla za něj. „Ale teď už to víš a budeš se tím jistě řídit. Čili koukej hezky poslušně pít a ty taky.“ Poslední slova řekla jemněji a stáhla tak zpět na sebe Damonovu pozornost. „Dobře, jistě…“ Zamumlal a ona mu pevněji stiskla ruku. „Neboj, bude to dobré. Bonnie zjistí, jak na Kate. Nedovolím, aby ti dál ubližovala.“ Damon se zmohl jen na přikývnutí, přesto, že to co řekla, pro něj znamenalo (zvlášť ve stavu v jakém teď byl, což byl stav totálního zmatku) opravdu hodně a Elena se k němu chystala přitisknout, jenže Stefan jí náhle zarazil a upřel na ní svůj téměř zlomený pohled.

„Promiň…“ zašeptal zničeně a ona nechápavě zvedla obočí. „Za co?“ „Za to že jsem ti…  nevěřil, ale pochop znělo to tak šíleně, ale kdybys mi řekla všechno…“ Všechno jsem ještě v tu chvíli nevěděla a pak už s tebou nebyla kloudná řeč.“ „Já vím, omlouvám se. Opravdu, prosím nezlob se na mě.“ Znělo to skutečně upřímně a zoufale, protože Stefanovi evidetně právě došlo, že to vlastně on a jen a pouze on ohrozil svou paličatostí a předpojatostí Damonův život a vlastně nejen jeho! I svůj a Elenin a dokonce i doktora Murpyho, který tedy asi nakonec nebyl starý pověrčivý blázen, jak se doteď domníval. Sakra! „Tak strašně mě to mrzí…“ Tentokrát se obrátil i ke svému bratrovi a upřímně se bál, že Damon na něj bude mít vztek, protože kdyby se nechoval jako idiot, mohlo mu už být od včerejška dobře a nemuselo dojít k tomu dnešnímu útoku, ale jeho bratr jen zavrtěl hlavou, což zjevně znamenalo. „nech to plavat, není to tvoje vina. Nic ti nevyčítám…“

A stejný názor měla i Elena, protože Stefan měl ve tváři vepsanou takovou hrůzu a vinu, že se jí ho brzy zželelo a vzala za ruku i jeho. „To nic, hlavně teď ale musíme něco udělat, protože….“ „No jistě, odjedeme odtud!“ Nadchl se však Stefan tak rychle, že jí nenechal ani dokončit větu, ale ona k jeho překvapení zavrtěla hlavou. Sice na to ještě před chvílí myslela, ale jak to teď všechno řekla nahlas, došlo jí, že to by nic neřešilo. Tedy řešilo, jejich situaci ano, ale Kate jako takovou ne. Byla by tu pořád a mohla by zase někoho ohrozit (třeba lidi z agentury, neboze ze vsi!) a to Elena odmítala připustit. Musí jí zastavit! Hned!

„Ne, nikam nepojedeme. Počkáme, co mi dá vědět Bonnie a do té doby uděláme nějaká preventivní opatření.“ „Ale proč?!“ Vyhrkl Stefan a Damon se také zatvářil, že by proti odjezdu rozhodně nic neměl, ale ona byla odhodlaná tu mrchu porazit jednou provždy. „Protože jí to nesmí projít bez následků!“ Zasyčela a Damonovi i Stefanovi došlo, že s jejím rozhodnutím asi nehnou… Na Heat House bude asi ještě veselo!



3 reakce na FF: „Volba-část III“-43.Kapitola

  1. barča napsal:

    Super kqapitola, konečne jej uverili a idú s tým aj niečo robiť :) hrozne sa teším na nedeľu :)

  2. terulka napsal:

    Luxusní kapitolka :D úžasnej konec:) těším se na další…

  3. nikolik napsal:

    Dobra kapitola :) Těším se na další.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Mějte dobrou náladu. Dobrá nálada vaše problémy sice nevyřeší, ale naštve tolik lidí kolem, že stojí za to si ji užít.“ Jan Werich