FF: „Volba-část III“-44.Kapitola

Zdravím své čtenáře! Omlouvám se, ale včera mi nebylo dobře, takže jsem nepřidala povídku. Dneska tedy přidávám a těším se na komentáře a na to, že se vám snad bude líbit. Ještě jednou se omlouvám. Další kapitolu snad už na čas ve středu :-)

44.

„Tak, ještě tam vezmi tohle.“ Strčila Elena Stefanovi do ruky lahev s vychlazeným pelyňkovým odvarem a vrátila se zpět k míse, ve které došlehávala šlehačku. „A nechceš jít radši za námi ven a na tohle tady se vykašlat?“ Navrhl Stefan opatrně, ale ona prudce zavrtěla hlavou. „Ani nápad! Víš, kolik mi to dalo práce?“ Ukázala na kuchyňskou linku, na které si spokojeně chladl vlastnoručně vyrobený puding a už jen čekal, až ho bude servírovat a byla na své dílo patřičně hrdá. Martýrium to bylo totiž šílené a zatímco se s ním patlala, Stefan stihl Damona přestěhovat ven před dům a nanosit tam vše potřebné k tomu, aby tam všichni minimálně do večera vydrželi. „Ale no tak, bez pudinku to snad zvládneme, ne? Není tu bezpečno.“ Nejistě se rozhlédl kolem a Elena se málem musela smát. Ještě před pár hodinami se mu to tu zdálo zcela v pořádku a o nadpřirozenu nechtěl ani slyšet a teď se rozhlíží, jako by očekával za každým rohem strašidlo!

Tedy, ne že by tu Kate pořád někde nebyla, ale zatím o sobě nedala vědět a to bylo dobře! Znamenalo to (tedy snad§), že pelyněk funguje, protože Kate musela slyšet jejich rozmluvu v pracovně a tudíž už věděla, že o ní ví a chtějí jí zničit, ale přesto se zatím nijak neprojevila. Dokonce se neukázala ani potom, co Stefan odvedl Damona ven a zabránil jí tak definitivně (přeci jen se jim do něj ještě nepodařilo dostat tolik pelyňku, aby se na něj mohli v jeho případě spolehnout) v jeho dalším vysávání. Elenu by celkem zajímalo, jestli za tenhle klid skutečně může jen ta odporná bylina, nebo jestli je v tom něco jiného, ale zoufale se snažila věřit tomu, že je to jen a pouze vliv pelyňku!

Až pozdě si totiž uvědomila, že možná neměla dovolit, aby se Kate o jejích úmyslech dozvěděla, ale s tím už se bohužel nedalo nic dělat. A Stefan se jistě mýlí, kdy si myslí, že tu hrozí nějaké nebezpečí. Pelyněk je chrání! Přesvědčovala v duchu sama sebe a pouze se na Stefana jemně usmála. „Ale ano, potřebujete pudink, víc, než si myslíš, protože jsem do něj nacpala víc pelyňku, než do těch všech odvarů, cos odnosil ven. A navíc tu je bezpečno, Kate na mě nemůže.“ „No dobře, jak myslíš.“ Odvětil Stefan nezvykle pokorně a s lahví odvaru v ruce se otočil k odchodu. Ale ona ho náhle chytila za ruku a přitáhl si ho zpět k sobě. „Hej, co se děje. Tváříš se, jako by ti uletěly včely.“ Usmála se vstřícně, ale Stefan jen uhnul pohledem. „A jak se mám tvářit? V domě, který se mi tolik líbil a kde jsem si myslel, že budeme nějaký čas šťastný je usídlený pomstychtivý duch, čili je téměř neobyvatelný a navíc jsem svým nemožným chováním tebe zklamal a vlastního bratra vystavil smrtelnému nebezpečí.“ Poslední větu řekl téměř zoufale, ale Elena si jen povzdychla. Ajaj, Stefanův trpitelský komplex opět v akci! Ne že by tedy neměl částečně pravdu, ale ona už se o tom nechtěl dál bavit a zabývat se tím. Vztek na něj sice včera měla neskutečný, ale to už je pryč. Teď už jí věří, pomáhá jí a jistě ještě bude (zvlášť se zničením Kate), tak není co řešit. „No tak, nesmíš si to tak brát. Já se na tebe nezlobím, rozhodně si nemyslím, že jsi mě zklamal a Damon ti jistě taky nic nevyčítá. Ani on mi přeci na poprvé nevěřil.“ „Hmmm…“ „Hej, podívej se na mě!“ Donutila ho zvednou bradu a upřít jeho posmutnělé oči do jejích a pak ho lehce políbila na rty. „Lepší?“ Usmála se pak a on trochu pookřál. „Díky.“ „Nemáš zač. A teď už běž, Damon na tebe venku čeká a raději ho ještě nebudeme nechávat dlouho o samotě. Kate by na něj už sice neměla mít žádný vliv, ale bude určitě trvat, než bude zase zcela zdráv a sám sebou, tedy alespoň po psychické stránce.“ Snažila se, aby to neznělo jako litování, ale přitom bylo jí i Stefanovi jasné, že Damona to všechno, co se dnes stalo a co se dozvěděl, dost sebralo a víc než cokoliv jiného teď potřeboval jejich blízkost a podporu.. „Jasně, ale přijď brzy, ano?“ Přimlouval se ještě Stefan, ale už byl na odchodu. A zatímco Elena se vrátila ke šlehačce, on se vydal přes halu ke dveřím a pak ven. Damon byl pohodlně usazený na dece ve stínu nedalekých stromů a s transfuzním sáčkem v ruce se opíral o hromádku polštářů. Vedle něj stál chladící box, který Stefan pro tuto příležitost speciálně vyklidil a kromě několika sáčků krve, které v něm nechal, přidal i Eleniny odvary a dokonce i dvě lahve burbonu, aby tu příšernou pelyňkovou chuť mohli něčím proložit. Byli skutečně dobře vybavení a asi to bude vážně potřeba. Bonnie totiž zatím nevolala a přesto, že Elena tvrdila, že je dům bezpečný, shodli se na tom, že raději počkají na nějaké přesnější zprávy a novinky tady venku, což ale bohužel mohlo být ještě dost dlouho.

„Tak jak jsi na tom?“ Vyptával se Stefan hned, jak se svezl k bratrovi na deku a Damon trochu roztržitě přikývl. Stefan si to vyložil jako, že je mu dobře (už zase vypadal o něco líp, takže to skutečně zabíralo!) a dál se radši na nic neptal. Mlčky přidal další lahev odvaru do chladícího boxu a pečlivě ho uzavřel. Damon ale jednu otázku měl. „Kde je Elena?“ „Uvnitř, něco dodělá v kuchyni a za chvíli je tu.“ Odvětil Stefan, ale jeho bratr měl evidentně stejné obavy, jaké měl před chvíli (a vlastně trochu ještě pořád) i on. „Ale ten dům není bezpečný, měla by jít sem.“ „Neboj, pelyněk jí ochrání.“ Papouškoval Stefan to, co mu sama Elena řekla, ale Damon si jen povzdychl. „Jo, ale stejně bychom jí tam neměli nechávat samotnou.“ Pak se odmlčel, a Stefan měl v plánu ho znovu uklidnit, než to však stihl, dodal jeho starší sourozenec ještě něco. A bylo to rovnou něco, co ho dost trápilo (ono ho toho tedy trápilo samozřejmě víc, ale například na to, že se stal obětí pomstychtivého ducha, nebo na to, že pod jeho vlivem napadl člověka, myslet skutečně nechtěl). „Pitomý dům! Nikdy jsme sem neměli jezdit!“ Znělo to nejen vztekle, ale i… Provinile! A Stefanovi došlo, že si Damon nejspíš vyčítá to všechno, čím si tady museli projít. A on nechtěl, aby to tak bylo. Nemohl za to! „Ale no tak, není to tvoje vina, že jsme tady. Ten dům není pitomý, je krásný.“ Snažil se znít přesvědčivě, ale docílil akorát toho, že si Damon dost zoufale povzdechl. „Samozřejmě, že to je moje vina! To já vás sem přivedl. Myslel jsem si, jak to tu bude romantické a jak se tu bude tobě a Eleně líbit, když máte tak rádi všechny ty romány o Britském venkově a vůbec mě nenapadlo, že by tu mohlo hrozit nějaké nebezpečí. Byl jsem tu jen parkrát a vždycky na hrozně krátkou dobu. Alespoň, že jsem to nejvíc odnesl já, kdybys to byl ty, nebo dokonce Elena, nikdy bych si to neodpustil“ „Damone…“ Oslovil ho jemně Stefan a zlehka položil bratrovi dlaň na svěšené rameno. „Je tady nádherně, vážně. Mně se tu opravdu líbí a věřím, že Eleně taky. Nemohl jsi přeci o Kate vědět! Nic si nevyčítej, spíš já bych si tady měl zoufat, že jsem tě nechal zbytečně trpět déle, než bylo nutné. Je mi to líto.“

Damon se už už chystal Stefanovi říct, že ho nemusí utěšovat, ale poslední věta ho zaujala. „Jak to myslíš? Není, co by ti mělo být líto! Já se na tebe přeci nezlobím, žes Eleně včera nevěřil. Taky mi to dnes přišlo jako hloupost, než… No, než jsme zjistili víc. Opravdu Stefane, na tvém místě bych se zachoval úplně stejně.“ Pokusil se na bratra vstřícně usmát a docela se mu to povedlo. „Fajn, tak dobře. Beru to, ale ty se zase přestaň zaobírat tím, že tady za to můžeš a už vůbec nikdy přede mnou neříkej nic o tom, že je lepší, že trpíš ty, než já. Platí?“ „Platí.“ Ujistili se vzájemně pohledem, že je vše OK a Stefan dlaň zase stáhl. Ale zůstal tak blízko, jak mohl. ‚A co jinak, je ti líp?“ „Ano, myslím, že je. Konečně mám pocit, že ta krev, kterou do sebe leju po litrech má na moje tělo nějaké účinky. Ta mrcha mi skutečně kradla energii!“ Odfrkl Damon a Stefan se musel pousmát nad tím, jak nenávistně to slovo „mrcha“ vyslovil. „Neboj, Bonnie jistě vymyslí, jak se jí jednou pro vždy zbavit a bude to. A ty budeš za pár dní zase v pořádku a to je hlavní, ne?“ „Jo to je, bejt lazar mě zrovna moc nebere, víš.“ „Ale jdi ty, tobě se nelíbí, když se o tebe všichni starají?“ Neodpustil si Stefan nepatrné rýpnutí a Damon se na oko zamyslel a pak vážně přikývl. „Vlastně docela líbí, jen by mi u toho nemuselo být zle.“ „No jo, ale když by ti bylo dobře, tak by se zase nikdo nestaral.“ „Jo to máš pravdu, já začnu okolí vždycky zajímat, až když umírám.“ Ještě nedávno by to Stefan asi vzal jako výčitku a Damon by to tak možná i myslel, ale teď to bylo jen další nevinné popíchnutí a tak si za něj starší ze Salvatorů vysloužil od toho mladšího akorát nepatrné rýpnutí pod žebra. „Au, ubližuješ chorému, víš to.“ Bránil se Damon, ale přitom se už docela dlouho necítil zdravěji, než teď. Jako by kolem něj někdo po nekonečně dlouhé době tmy rozsvítil zase světlo. Bolest ve svalech pomalu ustupovala a s ní mizela únava i otupělost. A když si zakázal myslet na to, co provedl dnes ráno, bylo to ještě lepší. Sice se pořád cítil slabší, než obvykle a trochu ho trápila i bolest žaludku (nejspíš opět trochu přecenil své síly při konzumaci krve, ale když ono bylo tak skvělé skutečně po jejím vypití cítit rozdíl!). Jenže to byly jen detaily. Pohodlně se opřel do polštářů a zavřel oči. Na tváři cítil dotek slunečních paprsků a vlasy mu čechral příjemný jarní větřík… Co víc si mohl přát? S přivřenýma očima vychutnával to všechno, co mu bylo tak dlouho odepřeno, ale Stefana jeho náhlá pasivita trochu znepokojila. Ten tam byl jízlivý a rýpavý tón a do hlasu se mu opět vloudila starostlivost. „Není ti nic?“ Damon se ale jen pousmál a pro jistotu oči zase otevřel (nechtěl Stefana zbytečně stresovat). „Neboj, je mi skvěle, vážně.“ „Dobře.“ Stefan mu úsměv opětoval, ale náhle mu v očích problesklo rozpustilé světlo. „A bude ti určitě ještě líp, když vypiješ tohle.“ Sáhl do chladícího boxu a strčil bratrovi do rukou další lahev pelyňkového odvaru. Damonovi se však jen při vzpomínce na jeho odpornou chuť dělalo zle, takže na Stefana upřel doslova zoufalý pohled a kdyby mohl, zahodil by tu flašku tak daleko, že už by jí nikdo nenašel. Jenže bohužel nemohla. Za prve by ho za to Elena pěkně sjela a za druhé na nějaké vzdálené hody sílu ještě neměl. Zatím… Ale až bude mít, tak možná to seřvání od své milované i riskne! Cokoliv bude totiž lepší, než tohle! „Proč? Proč jen to nemohla být jiná bylina? Jakákoliv jiná!“ Zasténal, ale Stefan jen pokrčil rameny. „To víš, možná je to od Bonnie pomsta za to všechno, co jsme jí kdy provedli.“ „Jo, to bude ono! Věřím, že třeba taková citronová kůra, nebo heřmánek by jistě odvedla stejnou práci!“ Nadchl se Damon, ale to mu bohužel nepomohlo. Stefan byl neoblomný. Nechtěl samozřejmě bratra trápit, ale skutečně to nejspíš zabíralo a tak by byl asi schopný to do Damona nalít i násilím, jen aby mu bylo líp. „Možná ano, ale ty teď musíš vypít tohle. Tak šup!“ „Ty jsi horší, jak Elena!“ prskl Damon, ale Stefan se zatvářil přísně. „Jo to jsem! A nechtěj to poznat na vlastní kůži, protože jsem připraven použít všechny dostupné prostředky, abych do tebe té kytky dostal co nejvíc.“ „Víš, že je to hanba troufat si na slabšího?“ Pokusil se to Damon uhrát na Stefanův smysl pro fér-play (který nikdy plně nechápal), ale jeho bratr se jen ušklíbl. „Jasně, najednou ti vyhovuje hrát si na lazara. Ale to ti nijak nepomůže!“ Odfrkla a náhle prudce vytrhl Damonovi lahev z ruky (moc práce to nedalo, bratr se jí pustil velice ochotně), jenže pokud si myslel, že se nad ním Stefan smiloval, šeredně se spletl. Ten totiž pouze odšrouboval víčko a nahodil skutečně nesmlouvavý výraz (musel přeci nějak vykompenzovat to, že Eleně nevěřil, tak jí alespoň usnadní práci s Damonem). „Takže co? Vypiješ to po dobrém, nebo to mám zkusit po zlém?“ Znělo to opravdu nekompromisně a Damon raději po lahvi otráveně sáhl. „Radši po dobrém…“ Svolil odevzdaně a Stefan se pyšně usmál. „No vidíš, jak ti to pěkně jde.“ Pochválil bratra spokojeně, ale pak mu úsměv pohasl. Bylo mu totiž jasné, že v tom Damona nemůže nechat samotného a Elena navíc kladla na srdce i jemu, aby si pro jistotu ten odvar vzal, čili mu nezbývalo nic jiného, než znovu sáhnout do boxu a vydolovat odtamtud jednu lahev i pro sebe. Ale nějak se mu podařilo nahmatat tu nejmenší z nich, to byla ale náhoda…

Elena pečlivě dokončila zdobení pudinku a byla na sebe za to patřičně hrdá. Na pohled se jí skutečně povedl a když ho naaranžovala na tác a přidala k němu talířky, dezertní lžičky a nůž, vypadal opravdu velice hezky. Teď jen aby byl k jídlu. Napadlo jí ustrašeně, ale pak nad tím v duchu mávla rukou. Jistě bude výborný, no a kdyby náhodou ne, tak co? Horší jak ten odvar to nebude a Damon a Stefan snad alespoň ocení její snahu. Donutila se nahodit vstřícný úsměv a s tácem v ruce vyrazila za nimi ven. Popravdě řečeno se tam už docela dost těšila! Sice tvrdila Stefanovi, že uvnitř v domě žádné nebezpečí nehrozí, ale jistá si tím moc nebyla. Vlastně jí i trochu překvapovalo, že o sobě Kate zatím nedala vědět. Snad to nebylo zlé znamení… Ale ne, určitě ne! Okřikla v duchu své mírně paranoidní já a opustila Heat House tak rychle, jak mohla (pro jistotu).

Ve skutečnosti jí ale doopravdy žádné nebezpečí nehrozilo. Tedy, ne že by jí Kate neměla chuť roztrhat na kusy (to chtěla vážně hodně!), ale nemohla! Prostě to nešlo! Ta odporná bylina, která to jistě všechno způsobila (a to si doteď myslela, že jí nic zastavit nemůže!) byla cítit už po celém domě a ta holka jí v sobě měla snad kilo! Ale i kdyby neměla, nejspíš by byl výsledek obdobný, protože Kate prostě neměla dost síly k tomu, aby mohla skutečně něco provést. Ovládání toho mladého upíra, který se dost vehementně bránil (přesto, že si to neuvědomoval) jí dalo zabrat a v kombinaci s tou hnusnou kytkou jí tato neutěšená situace nutila skrývat se ve stínech a pouze přihlížet tomu, jak jí její oběť uniká a s ní i šance na splnění jejích snů! Sakra! Měla si pospíšit a zaútočit na ty tři hned, jak se tu objevili. Ale copak mohla tušit, že budou mít někoho, kdo se vyzná v nadpřirozenu a kdo jim poradí? A měl jim prý poradit ještě mnohem víc a to Kate doslova děsilo! Co bude pak? Co udělají? Ještě nikdy za celou dobu, co byla nucena v těchto zdech přebývat, necítila takovou hrůzu! Oni jí mohli ublížit! To věděla téměř jistě a jistě také věděla, že to udělají, když budou mít možnost. A ona přitom ani nevěděla, jakým způsobem by to mohli zkusit, čili jim v tom těžko mohla nějak zabránit. A to bylo opravdu zlé… Kdyby s tím tak mohla něco udělat. Cokoliv! Kdyby dokázala něco vymyslet, nějak je odtud vyhnat… Ale jak?

Její mlhavý obrys se přesunul k oknu a ona nenávistně sledovala všechny tři své nepřátele, jak se na sebe usmívají a jak kují pikle proti ní! Byly tak blízko a přitom tak daleko! Mimo dům pro ni byli nedosažitelní a s tou kytkou a radami od nějaké té holky, jejíž jméno jí přišlo neskutečně směšné, budou silnější, než je teď ona… Daleko silnější a pak… Ale ne! Ona se jen tak bez boje nevzdá! Nedovolí, aby jí zničili! Prostě to nedovolí!



6 reakce na FF: „Volba-část III“-44.Kapitola

  1. Maťo napsal:

    Ahoj, mám blog o Rihanne ale plánujem sa presťahovať na web ktorý mám už vytvorený. Chcel by som sa ťa spýtať, či by si mi neurobila design? Budem rád keď odpíšeš :)

    • Amitiel napsal:

      Ahoj, čistě jenom design bych udělala ráda, ale bohužel na nakódování celého webu mi teď nezbývá moc času. Přeci jen doladění všech detailů zabere celkem dost času….

  2. terulka napsal:

    Dokonalá kapitolka:) jen doufám že Kate zvládnou a nemůžu se dočkat středy…:D

  3. elisa napsal:

    souhlasim, dokonalá kapitolka :) ať už je středa :D :D

  4. barča napsal:

    super kapitola, ako vždy a nevadí,že si sa trochu oneskorila, to by sa mohlo stať každému :) ja som sa už iba desila toho, že mi zase neaktualizuje novinky… :D

  5. kaťul napsal:

    Supéér! :) a doufám že už ti je líp:)..

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Kdo má tak málo fantazie, že své lži musí opírat o důkazy, měl by raději rovnou mluvit pravdu.“ Oscar Wilde