FF: „Volba-část III“-47.Kapitola

Tak a áme tu středu a další kapitolku Volby! Tak čtěte a komentujte  hlavně si ji užijte! Další díl zase v neděli :-)

47.

„Jsi si jistá, že je to… No…, vhodné?“ Zajímal se opatrně Damon a byl skutečně trochu nesvůj. Seděl vedle Eleny na manželské posteli v hlavní ložnici a společně čekali, až se Stefan vrátí z koupelny. Všude kolem nich byl rozsypaný pelyněk a tak by se měli cítit bezpečně, ale on si opravdu nebyl jistý tím, zda je tohle všechno dobrý nápad. Ne, že by mu nějak zásadně vadilo sdílet jedno lože s Elenou i Stefanem, zvlášť když šlo o krizovou situaci, ale přeci jen měl trochu strach, aby to nenarušilo jejich slibně se vyvíjející společný vztah. Elena si ale takové starosti evidentně nedělala. Nebo mu to tak alespoň připadalo, protože na jeho otázku jen zavrtěla hlavou a něžně ho pohladila po rameni.

A skutečně jí to nevhodné nepřišlo, protože na tohle teď vážně nemyslela. Hlavní pro ní momentálně bylo to, aby byli všichni tři v bezpečí a už se nemohla dočkat, až se Stefan z té koupelny konečně vrátí a bude tak pod ochranným účinkem pelyňku i on (ne, že by nevěřila tomu množství co společně vypili a zkonzumovali, ale jistota je jistota a sypaný pelyněk skutečně funguje, to už mají prozkoušené).

Konečně se otevřely dveře a dovnitř trochu nejistě vklouzl její druhý partner. „To sis byl v té koupelně zaplavat, nebo co?“ Neodpustila si trochu kousavou poznámku, protože už vážně začínala mít strach, ale on se pouze pousmál a posadil se na volnou část postele. Lůžko bylo skutečně široké, takže se na něj všichni tři vešli naprosto bez problémů, ale Stefan měl dost podobný názor na věc jako Damon. Stejně jako jeho staršímu bratrovi mu sice představa společné noci nevadila (konec konců už to tu jednou spolu zažili, hned tu první noc), ale tenkrát to přeci jen bylo jiné. Přesunul se sem až během noci, ale jít rovnou spát ve třech mu prostě připadalo nevhodné. Přitom ale on i Damon věděli, že nemá smysl tohle Eleně rozmlouvat a hlavně že to dělá proto, aby byli oba v bezpečí a ona klidná, takže nahlas neřekl nic, jen se nějak neměl k tomu si lehnout. A Damon taky ne. Oba zůstali sedět a to dokonce i potom, co se Elena mezi nimi svezla ne polštář a zvědavě pozvedla obočí. „Vy nejdete spát?“ Zeptala se nechápavě, ale po chvíli jí z jejich nejistých pohledů pomalu došlo, oč jde a že mají oba nejspíš jisté zábrany. Zvláštní, ona je vážně neměla. O nic přeci nešlo! Krizová situace si vyžaduje krizové řešení. Nic víc… Nemluvě o tom, že jí tedy představa, že je bude mít u sebe oba, nijak nevadila. Spíš naopak… Asi si vážně na to soužití ve třech zvykla nějak brzy. Ale co? Dělá něco špatného? Nedělá! No tak!

„No tak…“ Zopakovala nahlas a s jemným úsměvem natáhla ke svým miláčkům ruce. „V sedě, byste se moc nevyspali.“ Dodala ještě, když se pořád nic nedělo a snažila se znít vesele a bezstarostně. Docela se jí to dařilo, ale oni se na sebe přesto jen nejistě podívali a mlčeli. Ale pak…  Když se Stefanovy zelené oči vpily do Damonových ledově modrých něco se změnilo. Přesně v tom jediném, kratičkém okamžiku, jako by mezi nimi proběhla nějaká telepatická komunikace. Nebo spíš záblesk vzájemného poznání a tolerance… Jako by oba najednou pochopili, že to vlastně ani jednomu z nich  skutečně nevadí a potom se stalo něco, co ani Elena nečekala. Jako na povel se totiž oba její miláčkové rozesmáli a ona se k nim po chvíli musela přidat. Vlastně na té situaci ani nebylo nic přímo vtipného, ale oni se smáli dlouho a úlevně, protože to drama, které tady kolem té jedné postele vzniklo, bylo vlastně úplně zbytečné a hlavně se jich nijak vážně nedotýkalo. A to bylo báječné! Vážně to mezi nimi fungovalo!  Nebylo proč být nervózní… Byli tu spolu, tak jako kdekoliv jinde a proč by to zrovna tady mělo být nevhodné? Opravdu je ta vzájemná rezervovanost pobavila a pak, když se po nekonečně dlouhé chvíli všichni tři zase uklidnili, Damon jako první zaujal místo vedle Eleny. Veškerý stud a nejistota jako by mu tím smíchem někdo vypláchl z mozku a on se těšil, až svou lásku obejme a přitiskne k sobě.

Elena zatím schválně zůstala ležet na zádech a ruku nechala tak, aby jí Damon mohl položit hlavu na rameno a ona mu mohla ovinout paži kolem krku. Druhou ruku přitom položila úplně stejně a tím jasně naznačila Stefanovi, že pokud bude chtít, může udělat totéž, co jeho bratr. A ten se rozhodně nenechal pobízet. Hbitě si lehl vedle ní úplně stejně, jako předtím Damon a když se pak ještě oba posunuli trochu níž, aby to ona měla pohodlnější, musela Elena uznat, že se jí to víc než líbí. Mohla je pohodlně objímat oba a oni zase bez váhání ovinuli každý volnou paži kolem jejího pasu. No… tedy pokusili se o to, ale tak docela se jim to nepodařilo, protože přeci jen byla Elena příliš štíhlá a subtilní, aby se to dalo zvládnout, nemluvě o tom, že se jí oba pokusili obejmout na stejném místě. Klidně z toho mohl vzniknout problém, nebo dokonce hádka, ale místo toho se stalo něco jiného. Slova se totiž chopil Damon a bez skrupulí postrčil Stefanovu ruku trochu víš, čili Elenu neobjímal v pase, ale těsně pod ňadry. „Posuň se!“ Komentoval to navíc i slovně a Elena nemohla udělat nic jiného, než se znovu upřímně rozesmát. Bylo to tak nádherně absurdní a navíc to bylo něco, o čem si ještě nedávno mohla nechat jen zdát (a k tomu ještě tajně, samozřejmě, aby se sama před sebou nestyděla), že se to prostě nedalo vydržet. A navíc to ještě celé neskončilo, protože Stefan musel sám sobě připustit, že i jemu se tohle nakonec docela zamlouvá (bože, jak se zrovna jemu, tak morálnímu jedinci, mohlo stát, že sdílí společné lože i dívku se svým bratrem!). A proto neměl nejmenší důvod tuhle vtipnou chvíli kazit, spíš naopak. „A co kdyby ses posunul ty!“ Odfrkl tudíž na oko uraženě a pro změnu postrčil Damonovu paži o něco níž, aby mohl Elenu přímo v pase obejmout on. „Zapomeň!“ Nehodlal se ale jeho bratr pohodlné pozice vzdát a strhlo se nefalšované přetlačování. „Nech toho, já mám být dneska na řadě, sám jsi to řekl, nikam se neposouvám!“ „Ale já jsem starší, bráško, takže tak!“ „A to je jako nějaké privilegium?“ „To si piš, že je!“ „Uhni!“ „Neuhnu!“ Handrkovali se tiše a Elena se musela smát pořád víc. A už nejen proto, že jí to přišlo vtipné… „Nechte toho, to lechtá!“ Vypískla po chvíli, když už to nemohla vydržet, ale moc jí to nepomohlo. „Netušil jsem, že jsi lechtivá?“ Zasmál se Stefan a ona na něj vyplázla jazyk. „Jsem, no a?“ „No nic…“ pokrčil rameny, ale Damon využil jeho chvilkové nepozornosti a vítězoslavně odsunul jeho paži kamsi zcela mimo Elenin pas. „Vyhrál jsem!“ „Řekl kdo?“ Chystal se Stefan bojovat dál, ale Elena toho měla dost (sice se jí to líbilo, ale byla ospalá a byla si vědoma toho, že se chovají jako malé děti!). „Nechte toho oba, koukejte se podělit, nebo vás z té postele oba vyhodím!“ Nahodila zdánlivě přísný výraz a oni si jen povzdychli. „Ale jak se máme podělit?“ „Si třeba střihněte, ale honem, za minutu už chci aby tu bylo ticho!“ „Žádné stříhání.“ Rozhodl ale Damon a posunul ruku tak, aby Elenu objímal v pase jen tak napůl a zbylo tak místo na jeho straně i pro Stefana. „Jsi šlechetnost sama!“ Okomentoval to jeho mladší bratr, ale hbitě přesunul ruku, kam měl. „No konečně.“ Oddechla si Elena a spokojeně zavřela oči. „Dobrou noc.“ Zašeptala pak, už znovu láskyplně a procítěně a náhle ucítila na obou tvářích něžné polibky. „Dobrou noc, lásko.“ Unisono to znělo vtipně, ale i neskutečně krásně a ona se pro sebe spokojeně usmála. Ti dva se vážně uměli domlouvat beze slov…

Kate tiše stále ve stínech v rohu hlavní ložnice a nevraživě sledovala manželské lože u protější stěny, které pro ní představovalo víc než jen teoretické nebezpečí. Tedy ti tři, co na něm leželi pro ní byli hrozbou, ale ona s tím nemohla vůbec nic udělat! Nedokázala se ani k jednomu z nich přiblížit a teď, když byli navíc všichni tři pohromadě a ještě na tom prokletém loži, které bylo samo o sobě nedobytné, byl to pro ni konec! Už pochopila, proč na ty tři nemůže, a ikdyž nechápala, jak ta protivná bylina, kterou s sebou všude tahají a rvou jí do sebe skoro po kilech funguje, prostě jí blokovala.

Blokovala veškerou její sílu, která byla i sama od sebe každou minutu menší a menší, protože její zdroj nenávratně vyschl. Ten mladý upír byl pro ní již pasé a ona se teď v duchu proklínala, proč jen ho nevysávala dřív déle a důkladněji. Možná kdyby to udělala, byla by už tak silná, že by dokázala překonat i tu neviditelnou bylinkovou bariéru, ale bohužel nebyla! A tak se na ty tři mohla jen dívat, jak proti ní kují pikle a po něčem pátrají a byla čím dál tím nervóznější. Chtěli jí zničit, to z nich ze všech vycítila (a z té holky nejvíc!), ale jak? Neměla nejmenší tušení, co to vlastně hledají, a proč, ale jedno věděla. Až to najdou, bude s ní konec!

Vždycky se domnívala, že ona je nedotknutelná! Že je na věky věků odsouzena dlít v těchto zdech a nikdo a nic jí nemůže ani ublížit a ani pomoct, ale asi se spletla…  Tedy pomoct jí možná mohla ta síla načerpaná od lidí kolem, ale nikdy jí nebylo dost, aby to skutečně nějak zásadně pocítila, nebo to něco doopravdy změnilo. A nyní, když ten téměř nevysychající zdroj životní síly měla na dosah ruky, nechala si ho sprostě ukrást! Ano, ukrást! A teď za svou neschopnost a naivitu zaplatí, to bylo víc než jasné. Protože ti tři něco našli! Poznala to na nich! Sledovala je celou dobu, co se přehrabovali dole v pracovně a pak v knihovně v těch tunách starého harampádí a pak něco našli! A to něco teď leželo na nočním stolku a ona se nemohla pořádně přiblížit ani k tomu.

Ale ani nemusela, věděla co to je… Chvíli jí sice trvalo tu věc identifikovat, ale pak jí to došlo. Byla to kronika její rodiny! Bože, tak dlouho jí neviděla, že na ní skoro zapomněla (jako ostatně na vše, co se týkalo jejího pozemského lidského života), ale teď si vzpomněla. Jenže nač jí ti tři mají? Četli si tam o ní, to si odvodila, ale proč? Vážně jí to děsilo a soužilo, ale nebyl čas si zoufat! Bude muset holt počkat, co udělají dál. A pak… Se uvidí! Ona najde nějaký způsob jak na ně! A pak je ztrestá za vše, za co si trast zaslouží! Za to, jak se chovají (jako teď, když se k sobě sprostě vinou všichni tři!), a hlavně za to, že jí chtějí zničit! Nevzdá se bez boje! Tentokrát ne!

Byla už zase téměř vzteky bez sebe, ale pak jí oči znovu padly na rodinnou kroniku, a někde hluboko uvnitř pocítila opět ten starý známý žal, který jí svíral už staletí a až postupem času se stával trochu snesitelnějším. Jako by zapomínala… Jako by to fungovalo tak, že čím déle byla mrtvá, tím líp všechny ty příšernosti, co jako člověk musela zažít, snášela. Ale teď to znovu zabolelo a kdyby nebyla jen pouhým stínem, jistě by na tváři ucítila zoufalé slzy. Naposledy to podobně bolelo tu první noc, poté, co se sem tihle tři nastěhovali! To jak se k sobě chovali, jak se na sebe dívali, usmívali… Měli by se stydět, a ona je za to nenáviděla, ale taky… Jim příšerně záviděla! Připomínali jí to, co sama zažila. Jenže ona nemohla mít to co oni, jí její lásky vzali! A ona sama skončila takhle! A to bylo… Nefér! Ano, nefér a oni za to musí zaplatit! Napadlo jí znovu nenávistně, ale přesto, že si do detailů představila, jak by je všechny nechala trpět, nebylo jí líp. Spíš hůř… Její matná postava se čím dál tím víc choulila do sebe, až zmizela docela, ale něco jako by po ní zůstalo… Mentální spojení, které nemohl zastavit ani pelyněk, protože nebylo vědomé… Kate o něm neměla nejmenší tušení, ale přesto tu bylo… Nehmotné a utajené, ale přitom pevné a funkční. Bez jejího přičinění pojilo její raněnou nelidskou mysl s myslí jinou. Uvolněnou a spící… Tak jako před několika dny, tu první noc, kterou trávily obě dvě pod jednou střechou a dalo tak vzniknout snu, který se náhle začal odvíjet v Elenině mysli…

Elena zmateně zamrkala a chvíli jí trvalo, než si uvědomila, kde to vlastně je. Před domem! Jak se sem dostala? Nebyla náhodou někde jinde? Překvapeně se rozhlížela kolem a pomalu jí docházelo, že se nemýlí. Opravdu stála venku, před hlavním vchodem do Heat House a cítila se… Podivně! Jako by to všechno kolem nebylo skutečné! Jako by veškeré okolí včetně verandy, a příjezdové cesty halila stěží proniknutelná bílá mlha. Kde už to jen viděla? Ta mlha jí něco připomínala, ale nebyla si schopná vybavit co a navíc na to ani neměla čas. Náhle se totiž něco změnilo a jí došlo, že už tu není sama! Z mlžného oparu kolem se jako na povel začaly vynořovat lidské siluety a bylo jich stále víc a víc. Měnily se, prohýbaly a získávaly stále jasnější a hmatatelnější kontury, až už to nebyli pouhé stíny, ale skuteční lidé. Lidé, které neznala a kteří navíc vypadali, jako by sem propadli z nějakých dávno minulých časů, protože měli na sobě velmi netradiční oblečení. Korzety, široké sukně, dlouhé rukávy, krinolíny, škorně a kožené opasky vypadaly sice staře, ale upraveně a slavnostně a velmi ostře kontrastovali s tím, co měla na sobě ona. Bože, proč jen tu stojí akorát v krátké saténové noční košilce? Napadlo jí zděšeně, ale pak si uvědomila, že se na ní i přes to, jak vypadá a jak nevhodně je oblečená nikdo nedívá! Jako by tam snad ani nebyla! Všichni kolem hleděli skrze ni, jako by byla neviditelná a navíc zírali jedním směrem. No ano, až teď jí došlo, že tváře těch neznámých osob jsou ztuhlé strachem a očekáváním a všichni se dívají kamsi směrem od domu. Ale na co? Otočila se, ale kromě mlhy neviděla vůbec nic. Tak na co tu čekají? A proč si mezi sebou co chvíli něco vzrušeně šeptají a ona to slyší jen jako nezřetelnou zvukovou kulisu? Všechno to bylo tak podivné, ale mělo to být ještě divnější…

Náhle se totiž všichni lidé napřímili a hovor mezi nimi v minutě ustal. Ze směru, kterým hleděli, se totiž někdo blížil. Lidská postava v mlhách se zprvu zdála jen velmi nezřetelná, ale čím byla blíž, tím víc detailů dokázala Elena rozeznat a pak jí jako rána kladivem praštilo poznání! Ty vlasy, oči tvář… Dlouhé bílé šaty s vlečkou, závoj… Byla to Kate! Ale ne taková, jakou jí viděla předevčírem nahoře v ložnici. Tahle byla jiná… Vypadala mnohem hmatatelněji a skutečněji a Eleně došlo, že je… Živá! Ne, tohle nebyl duch! Tohle byla živoucí, dýchající dívka a když jí pak pořádně pohlédla do tváře, sevřelo se jí srdce. Ještě nikdy neviděla nikoho, kdo by byl tak zoufalý jako ona. Ani stopa po nenávisti, nebo zlobě, kterou si pamatovala z jejího neživého obličeje, ale jen hrůza, bolest a žal a všechno v takové míře, že to bylo na první pohled téměř nesnesitelné. A navíc to nebylo vše! Slzy nebylo to jediné, co Kate máčelo obličej a šaty, ale bílé hedvábí, které měla na sobě, už dávno nebylo jen bílé! Celý její slavnostní oděv byl poset šarlatovými skvrnami, které mohly být jen jednou jedinou věcí… Krev! Pane bože, ona byla úplně celá od krve, ale přitom se zdála být fyzicky nezraněná. Co se to…? A pak to Eleně najednou došlo! Tohle se nedělo teď! Tohle se stalo už hrozně dávno a muselo to být těsně po tom souboji mezi Edwardem a Williamem, který se odehrál na nedalekém vřesovišti! Proto ty bílé šaty se závojem a desítky lidí… Tohle byla Kateina svatba, která se zvrhla v nejhorší den jejího života a který Elena nějakým nepochopitelným způsobem nyní viděla tak, jako by tam přímo byla. Viděla svatební hosty, jak se před Kate rozestupují, ale Kate nic z toho evidentně nevnímala. Prošla davem lidí, jako by tam ani nebyli, minula Elenu a zamířila dovnitř. Nikdo za ní nešel, všichni byli příliš zmatení a vyděšení a nikdo kromě Kate a Eleny netušil, co se vlastně tam venku stalo.

A zatímco někteří se začali trousit směrem, ze kterého nevěsta přišla a mizeli v mlhách, Elena vedena neznámou silou se vydala do domu za Kate. Heat House jí připadal trochu jiný, než jaký ho znala teď, ale to nebylo důležité. Spatřila Kate, jak míří nahoru po schodech a vyrazila za ní. Stoupali společně pořád víš a víš a Elenu napadlo, že asi míří do hlavní ložnice, která byla jistě podle starodávných tradic vyzdobena květinami a čekala na první svatební noc novomanželů, které se nikdy neměla dočkat, ale tak to nebylo. Kate minula první patro bez povšimnutí a pokračovala po schodech nahoru do podkroví. Tam Elena ještě nikdy nebyla, ale nebyl čas na exkurzi. Musela zjistit kam má ta nešťastná plačící dívka namířeno, ale pak, když se společně ocitli v podkroví a potom i na půdě, Eleně to celé došlo. Znovu se jí vybavila Damonova slova, kterými popisoval Katein tragický osud, tenkrát, když si ještě všichni mysleli, že je to jen povídačka a bylo jí jasné, čeho bude brzy svědkem. „Někdo říká, že se otrávila, někdo, že skočila ze střechy tohohle sídla, ale to nehraje moc velkou roli.“ Zazněl jí v uších Damonův hlas a ona se hořce pousmála. Mlčky přitom sledovala, jak Kate přistupuje k půdnímu okénku, vedoucímu na plochou střechu nad hlavním vchodem a srdce se jí sevřelo. Ne, neotrávila se… Pomyslela si a s němou hrůzou hleděla na to, jak Kate stanula na samém okraji střechy. Před ní už nebylo nic, jen dlouhý volný pád a Elena už věděla, co bude dál. Kate naposledy tiše zavzlykala, zvedla zoufalé zmučené oči k obzoru, nad kterým právě zapadalo slunce a pak… Udělal poslední krok, který vedl už jen do prázdna. Její tělo zmizelo za okrajem střechy a netrvalo ani vteřinku, než se ozvala dutá rána a pak zděšené výkřiky zbylých svatebčanů, kteří se právě stali nedobrovolnými svědky nevěstiny sebevraždy. Bože, musela dopadnout přímo mezi ně! Napadlo Elenu malátně, ale než mohla pokračovat na střechu a podívat se, zda se nemýlí, zatočila se jí hlava a náhle bylo po všem.

Sen skončil…



2 reakce na FF: „Volba-část III“-47.Kapitola

  1. terulka napsal:

    Je to skvělý!:) chudák Kate teda v té době teď už je zlá :D DDD těším se na další..:)

  2. kik napsal:

    Dobré

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Proti hluposti se bojovat musí, ale vyhrát se nedá!“ Jan Werich