FF: „Volba-část III“-5.Kapitola

Tak a už je tu čtvrtek a s ním i v pořadí již pátá kapitola třetí části mé povídky Volba. Doufám, že se vám bude líbit a jsem vážně zvědavá, co řeknete na ten konec. Takže komentujte a užijte si ji! Další zase v neděli!

5.

„Bonsoir. Avez-vous préparé pour nous une nouvelle salle avec deux chambres à coucher?“ Opřel se Damon trochu unaveně o pult v hale jejich hotelu a postarší recepční za ním mu okamžitě věnovala hrdý úsměv. Ano, nový pokoj (nebo spíše apartmá se dvěma ložnicemi) byl dávno připraven a jejich zavazadla i nové nákupy, které sem poslali taxíkem, čekali uvnitř. Samozřejmě mu to patřičně spokojeně oznámila, Damon jí automaticky poděkoval a s novou kartou a instrukcemi se vydal zpět k Eleně a Stefanovi, kteří na něj čekali u výtahů. „Máš?“ Zajímala se Elena, která už se nemohla dočkat sprchy a relaxu, a Damon jen němě přikývl. On se sice na pokoj taky těšil, ale nějak neměl sílu to dávat najevo. Raději nastoupil do výtahu a nenápadně se opřel o jeho zlatem zdobenou stěnu.

Tedy si alespoň myslel, že to bylo nenápadně, ale nejspíš se zmýlil. „Co je?“ Ozval se totiž vzápětí Stefan, protože si prostě nemohl nevšimnout, že jeho starší bratr nevypadá dobře a Damon ucítil jeho dlaň na své paži. „Nic.“ Pokrčil rameny, ale pravda to tak docela nebyla. Lov na králíky a veverky ho za prve moc nenadchl, protože se značně protáhl a za druhé měl té jejich příšerné krve tak akorát dost a to už dopoledne! Natož teď, když musel držet s Elenou krok a vysát, nebo tedy napůl vysát, jich nejmíň deset! A podvádět se nedalo! Stefan by mu to možná i odpustil, protože on sám si pro sebe ulovil asi dva a už měl dost, ale Elena ho kontrolovala velmi svědomitě a on jí prostě nechtěl a ani nemohl zklamat. Bylo mu totiž jasné, proč to dělá… To, že v téhle dietě není sama jí dodávalo odvahu, takže neměl na výběr a dobrovolně se tak dostal do stádia, kdy by nejradši zapadl do postele a v minutě usnul, protože se mu z množství zvířecí krve, které vypil, dělalo až špatně. Ne, upíři vážně nejsou stvoření k masové likvidaci celých populací hlodavců! On tedy rozhodně ne…

„Vydrž.“ Zašeptal mu však Stefan do ucha tak tiše, že to Elena nemohla slyšet a povzbudivě na něj mrkl. Jo, odhadl to správně. Bratr ho chápal a možná sám i trochu litoval toho, že ho navezl do téhle sázky, ale couvnout už se nedalo. „Co je?“ Zaujalo ale jejich chování už i Elenu a tak musel Damon nasadit statečný úsměv. „Nic, jen jsem zvědavý na nové apartmá.“ Zalhal pohotově a Elena se naštěstí na nic víc neptala. Sama byla zvědavá a když se výtah otevřel, vyrazila jako první k dvoukřídlým dveřím na konci chodby. Damonovi to šlo pomaleji a Stefan raději zůstal poblíž něj, kdyby se náhodou jeho bratr vážně složil (dle toho jak vypadal, od toho nebyl daleko!). Naštěstí ale k ničemu takovému nedošlo a karta suplující klíč jim brzy otevřela výhled na prostorný obývací pokoj, vybavený tím nejluxusnějším nábytkem a zařízením. Byl skutečně impozantní, stejně jako zdobené dveře, které z něj vedly a za nimiž se daly tušit ložnice a koupelna a samozřejmě terasa, která nemohla chybět. Elena byla novým apartmá pochopitelně nadšená a Stefan musel také souhlasit, že v něčem podobném nebydlel už hodně dlouho. Damonovi oproti tomu, to bylo fuk! Pořád měl před očima ty zatracené králíky a přecpaný žaludek se mu zvedal stále víc a víc. Jestli se okamžitě neposadí, první co si z jejich nového ubytování prohlédne, bude koupelna! A to by vážně nerad, protože to je pro upíra velmi potupné! Raději se tedy svezl na nejbližší pohovku a snažil se zhluboka dýchat. Stefan po něm střelil ustaraným pohledem, ale on jen kývl a pokusil se usmát. Bratrův zájem ho dojímal víc, než byl ochoten přiznat, ale pořád byla hlavní Elena. Naznačil tedy, ať se Stefan věnuje jí a ten rád poslechl. „Líbí?“ usmál se na ni a jako první vyrazil k zavřeným dveřím na druhé straně pokoje. „Co myslíš?“ Zasmála se a zvědavě nahlédla do místnosti, kterou právě odhalil. Byla to jedna z ložnic a ona okamžitě věděla, že tuhle si zabírá! Byl z ní nádherný výhled na Pařížské ulice a postel zdobená nebesy se jí na první pohled zalíbila. „Tady spím já!“ Rozhodla a se smíchem, kterého si ještě před pár hodinami myslela, že už nebude nikdy schopná, se kolem Stefana protáhla dovnitř.

„Jak si přeješ.“ Komentoval to nevzrušeně (ale ve skutečnosti byl rád, že jí vidí spokojenou) a vydal se tedy naproti, kde se dala tušit další ložnici. „Jsi v pohodě?“ vyslal po cestě naléhavý šepot k Damonovi a ten přikývl. Už mu bylo trochu líp, ale upřimně se děsil toho, že by po něm někdo  mohl chtít, aby například vstal z pohovky! Na to vážně neměl…  Takhle zle mu dokonce nebylo ani po tom Elenině čokoládovém překvapení! A to ho tenhle maraton čeká každý druhý den. Kdyby to měl dělat jen kvůli dvoum lahvím zatraceného burbonu, okamžitě by se na to vykašlal, ale ve hře byla Elena a tak nemohl couvnout! Kruci!

Stefan zatím dospěl k další ložnici, a pečlivě si ji prohlédl. Byla o něco menší, než ta první, ale stejně pořád nádherná a luxusní. „No a tady budeme spát my. Co ty na to?“ ohodnotil to a ukázal k ložnici, jako by vážně čekal, zda se Damon nepůjde podívat a schválit jeho návrh, ale ten jen mávl rukou. „Fajn, věřím ti.“ Stefan však jen mrkl k protější ložnici, zda je Elena pořád uvnitř a kochá se svým pokojem a když zjistil, že ano, v mžiku seděl vedle bratra. „Hele, vážně je ti dobře?“ Zašeptal trochu vystrašeně, protože ho Damonova pasivita a v neposlední řadě i náhlá bledost, dost znepokojovaly, ale jeho bratr se jen nevesele zasmál. „Jo, neboj. Přežiju to. Jen nechápu, jak jsi mohl tolik let přežít jen na zvířecí krvi, mě je z ní vážně zle.“ Stefan ale jen mávl rukou. „Ale neboj, zvykneš si. A taky jí zkus příště nevypít tolik!“ „A to mám jako udělat jak? Když mám držet krok s Elenou a té evidentně nestačí ani celá kolonie hlodavců!“ „No jo, no…“ Pokrčil rameny Stefan, protože na tohle radu bohužel neměl a znovu lehce poplácal bratra po paži. „A nechceš třeba něco přinést?“ Cítil se trochu zodpovědný za celou tuhle věc se sázkou. „Myslíš, že někde v okolí seženeš žaludeční kapky pro upíry? Asi těžko…“ Odfrkl Damon, ale pak věnoval bratrovi podobný statečný úsměv, jako předtím Eleně. „Ne, zvládnu to, vážně. Díky.“ Poslední slovo řekl co nejupřimněji a Stefan přikývl, jako že rozumí a bere na vědomí.

Ostatně byl nejvyšší čas, protože Elena právě mířila přes obývací pokoj ke kufrům, naskládaným u protější zdi. „Co je?“ Zajímala se, když poznala, že mluvili o něčem, co by byli radši, kdyby neslyšela, ale nedostala z nich pochopitelně nic. „Ale, jen tak se bavíme o tom, co budeme dělat teď.“ Zasmál se Stefan bezstarostně a Damon se nepříliš přesvědčivě připojil (on netoužil po ničem jiném, než po sprše a posteli!). „No, napadá mě, že bysme si třeba mohli otevřít lahev vína, co vy na to?“ navrhla nesměle Elena, ale Stefanovi se její návrh zalíbil. Kruci, jsou přece ve Francii, ne? V zemi pověstné vinařským průmyslem! A navíc je dobré i to, že se Elena chce držet na hotelu v jejich společnosti, je to pro ní a koneckonců i pro její potencionální oběti, které by mohla venku napadnou, dobrá zpráva! „Jasně, to je skvělý nápad, viď Damone? Hned zavolám do recepce, ať nám pošlou lahev… No, možná radši dvě, toho nejlepšího, co mají na skladě.“ Nadchl se a mrkl na svého bratra, který ale jen statečně pokrčil rameny a doufal že to vyznělo spíš jako: „Nechám to na tobě, brácho.“ Než jako: „Dělej si co chceš, když mě nebudeš nutit nic dalšího pít!“ Jak to popravdě řečeno spíš myslel. Ale Stefan už se chytil iniciativy i hotelového telefonu a hbitě v recepci objednal dvě lahve jejich nejlepšího červeného vína. Evidentně je čekal docela zajímavý večer…

„Merci. Vous pouvez aller.“ Uplatnil asi o hodinu později i mladší Salvatore své znalosti francouzštiny a s úsměvem vyprovodil ze dveří hotelovou službu. Dali si s tím vínem docela na čas, ale alespoň přinesli vážně skvělý ročník! A navíc se i oni tři stihli vystřídat v koupelně a převléct (a Damonovi se dokonce stihlo udělat kapku líp, ikdyž měl stejně pocit, že by klidně vydržel bez krve dalšího půl roku!), takže si mohli užít ničím nerušený večer. A začal vážně docela dobře… „Doufám, že nám poslali vývrtku.“ Ozvala se totiž rozverně Elena a Damon jen obrátil oči vsloup. Stefan sice nechápavě pozvedl obočí, ale bylo mu jasné, že tohle bude něco zajímavého. „Něco ohledně vývrtky jsem zmeškal?“ Usmál se a ztlumil hlavní světlo, takže celý obývací pokoj osvětlovalo jen několik lampiček. „Nic moc, jen že se dá nahradit oficírskou šavlí, viď. Nebo spíš nedá?“ Pokračovala Elena vesele a Damon se dál tvářil ukřivděně (ikdyž byl ve skutečnosti za její úsměv neskutečně vděčný!) „Ha, ha!“ Odfrkl, ale Stefan už se dovtípil. „Aha, chápu. Takže to nevyšlo?“ „Moc ne.“ mávl rukou Damon, ale Elena ho to nenechala zahrát do autu. „Myslím, že slova „moc ne“ realitu dostatečně nevystihují, protože….“ „Otevřel jsem ji nebo ne?“ Skočil jí ale do řeči Damon a ona se na oko zamyslela. „No, technicky vzato ano, pokud tedy počítáš za otevřenou lahev i hromadu střepů ve dřezu.“ Stefan si tu situaci živě představil a musel se chtě nechtě smát, zatímco (pro jistotu velmi opatrně) otevíral jedno víno. Bavilo ho taky chvíli poslouchat, jak do sebe rýpají oni dva. Nemusel to být s bráchou vždycky jen on!

„I kdyby ne, vína jsme se dodělali, tak co.“ Pokračoval zapáleně Damon, ale Elena si jen povzdechla. „Ano, protože jsem náhodou tu vývrtku objevila. Ale vážně náhodou!  Byla totiž někde, kde bych jí vážně nehledala.“ Na poslední větu ztlumila hlas a důvěrně se naklonila ke Stefanovi. „Hm, aha a kde že jste to byli?“ Zajímal se, ale Elena i Damon náhle zaváhali. Stefan vycítil drobnou změnu atmosféry, ale než si jí mohl plně uvědomit, Damon se to rozhodl zachránit. Bude lepší odhalit jedno tajemství, než pokazit večer. „V Římě.“ Řekl rychle a stáhl bratrovu pozornost na sebe. „V mém domě.“ Dodal pak a Stefan na něj překvapeně zamrkal. „Cože? Ty máš dům v Římě?“ „No tak nějak trochu mám.“ Pokrčil Damon rameny a doufal, že Stefan nezačne nějak moc zkoumat, proč mu to dodnes neřekl. A naštěstí mu to prošlo, protože jeho bratr okamžitě pochopil. Sice se ho maličko dotklo, že něco tak zásadního mu Damon nikdy neřekl, ale naštěstí mu došlo, že to teď nesmí na sobě dát znát a vše musí řešit v klidu. A možná mu dokonce i docvaklo, že to, že mu to Damon prozradil je vlastně čest a v neposlední řadě i důkaz jejich lepšících se vztahů. A to pro něj znamenalo opravdu hodně! Takže opatrně, na případnou hádku není nejvhodnější čas! „A žes mě tam nikdy nevzal, brácho?“ Prohodil tedy na oko ukřivděně, ale jeho oči jasně říkaly, že se dohadovat v žádném případě nechce. A Damon to naštěstí pochopil.

„Nějak mi to za těch pár desítek let, co ho vlastním nevyšlo. Promiň.“ „No tak příště.“ Smetl to Stefan rychle ze stolu a nalil víno do tří křišťálových sklenek. Damon se okamžitě chopil té nejméně plné a když pak měla jednu i Elena, Stefan se zhluboka nadechl. „Tak na co?“ Pozvedl svou sklenku a čekal. „Na Paříž?“ navrhla Elena nejistě, ale Damon se rozhodl pro odvážnější přípitek. „Co na nás tři?“ Usmál se jemně a když jeho společníci překonali počáteční šok jejich sklenky se nesměle setkaly. „Na nás.“ Zopakoval s úsměvem Stefan a Elena se raději honem napila, aby případný zrychlený tep mohla hodit na alkohol. Damonův přípitek i Stefanovo chování jí totiž dost zaskočily… Ikdyž rozhodně ne nepříjemně! Akorát najedou nějak nevěděla, na čem vlastně je… Ale teď o tom nechtěla přemýšlet! Opravdu ne!

A naštěstí ani nemusela, protože hned jak sklenky odložili a Stefan jim je znovu naplnil, rozhodl se porušit napjaté ticho a změnit téma. Nebo alespoň částečně. Spokojeně usrkrl lahodné víno, opřel se do polštářů na pohovce a vykouzlil jemný úsměv, který na něm vždycky tolik milovala (Ale no tak!)„Měl jsem si s vámi sednout nad víno hned, jak jsem dorazil! Piju tu s vámi totiž teprve pár minut a už jsem se stihl dozvědět, že můj vlastní bratr přede mnou několik desetiletí tajil dům, že v něm ztrácí vývrtky a že neumí zacházet s oficírskou šavlí… Copak bude dál? Nějaké další zážitky z cest?“ Zajímal se upřimně a Elena zaváhala. Najednou nějak nevěděla, co by měla povídat… Zažili toho s Damonem tolik, ale co z toho mohl Stefan slyšet? O svatbě na pláži a romantické večeři ve vířivce mu asi povídat nebude, ale i tak… On i Damon se dnes celý den chovají tak zvláštně! Nevyznala se v nich! Ale musí něco říct! A jelikož Damon se k odpovědi neměl, plácla první věc, která jí přišla na jazyk.

„Lyžovali jsme.“ Vyhrkla a Stefan na ní šokovaně pohlédl. Tak tohle zrovna nečekal. „Celou dobu?“ Popíchl jí tedy se šibalským úsměvem, aby si to nevyložila tak, že jí nevěří, že to opravdu prováděli a ona si povzdechla. „Ne! Ovšem, že ne, jen jeden den, no vlastně dva.“ „Vlastně jsem ani nevěděl, že umíš lyžovat.“ Poznamenal na oplátku za její upřimnost obdivně, ale než na to mohla Elena něco říct, Damon jí předešel. „Neumí, musel jsem jí to naučit.“ „No to ti pěkně děkuju!“ prskla, ale on se jen pobaveně usmál. „Co, vždyť je to pravda.“ „Jo? No jen se pochlub, jak jsi mě to naučil!“ „Ale já…“ Chtěl se bránit, jenže tentokrát předešla ona jeho. „Skončila jsem s půl metrovou větví v boku!“ Žalovala a Stefan šokovaně vzhlédl od své sklenky. „Nezveličuj to! Půl metru to nebylo!“ Bránil se Damon a vrhl na bratra pohled, který říkal: „Ale já za to nemůžu!“ Jenže Elena se nedala, „Minimálně čtyřicet centimetrů to bylo rozhodně.“ „Cha, tak stěží třicet!“ „Třicetpět!“ Dohadovali se dál, jak někde na trhu a Stefan nestačil zírat… Asi mu toho uteklo vážně celkem dost!

A ukázalo se, že ano, protože se postupně dozvěděl vážně dost věcí! Elena i Damon mu svorně vyprávěli o Římě i Benátkách a samozřejmě také o Vídni, Tenerife i o výletní lodi. Hezky všechno, co zažili. Tedy kromě některých pasáží, které slyšet opravdu nemusel (a ono i těch bylo bohužel dost!). Jenže jak večer postupoval (a s ním ubývalo i víno) a na Damona stále více padala únava z jejich dnešního lovu i toho, jak po něm on sám neslavně dopadl, přestával reagovat, až si někde kolem půlnoci Stefan i Elena uvědomili, že usnul. Jen tak uprostřed konverzace, což nebylo příliš hodno jeho upíří predátorské povahy, ale dalo se to pochopit.

„Necháme ho spát.“ Naznačil Stefan rty a zamířil do jeho a bratrovy ložnice pro přikrývku (konec konců, ať si Damon klidně spí na pohovce, alespoň on sám bude mít v posteli víc místa, nemluvě o tom, že na jednom loži spolu spali naposled jako kluci!). Jenže než se vrátil, Elena tiše proklouzla i se zbytkem vína na terasu a opřela se o zábradlí. Bylo jí tak nějak zvláštně… Opilá samozřejmě nebyla, ale cítila se podivně otupělá. Díky bohu jinak, než když měla vypnuto, ale možná v tom jistou roli hrálo to, že se pořád nějak nemohla vyznat v Damonovi a Stefanovi! Jako by ti dva měli mezi sebou nějaké podivné příměří, nebo spíš jakousi dohodu, kterou nechápala a jejíž podstata jí stále unikala… Ani nevěděla, jak jí něco takového napadlo, ale napadlo! No a v neposlední řadě tu samozřejmě byla i její žízeň, která ale byla spíš podporou jiných zmatených pocitů. Silných pocitů… Ani na ně radši nechtěla myslel, ale faktem bylo, že dost souvisely s objímáním a líbáním a role v nich hrál jak Damon, tak i Stefan! Sakra! Zatracené zjitřené upíří emoce, to jí ještě scházelo! Jako by to i jako obyčejná lidská dívka, zamilovaná do dvou mužů, neměla složité!

„Ty nepůjdeš spát?“ Ozval se za ní Stefanův tichý hlas a ona jen pokrčila rameny. „Nejsem unavená a odtud je nádherný výhled.“ „Ano, to je…“ „Jako z Eiffelovy věže.“ Dodala tiše a věděla, že Stefan pochopí, kam míří. „Je mi líto, žes musela něco takového zažít. Věř mi, vím jak ti bylo.“ Chtěla mu na to odpovědět a chtěla si o tom s ním v klidu promluvit, proto sem ostatně šla a proto na to narážela, ale pak… Ucítila ho, jak stojí těsně za ní a náhle jako by se jí zatmělo před očima! Než se mohla zastavit, nebo alespoň zamyslet nad tím, co dělá, prudce se otočila a objala ho kolem krku. „Chyběl jsi mi.“ Vzlykla mu navíc do ucha a to byl konec! Stefan jí od sebe z ničeho nic odtáhl a náhle byl ztracený stejně jako ona… Ztracený v dlouhém, láskyplném polibku, který je oba ovládl a který měl trvat až do skonání věků! A nejspíš by i trval, kdyby se náhle někde hluboko pod nimi neozvalo zahoukání vozu a to je neprobralo zpět z té podivné, pohádkové reality, do které je jejich vzájemná a tak dlouho odpíraná blízkost uvrhla.

„Bože, promiň!“ Vyhrkl Stefan a jeho ruce jí pustily tak rychle, že by se jí to nejspíš dotklo, kdyby se necítila podobně. Co to sakra dělá! Tohle nesmí! Oba tohle nesmí! Hned vedle spí Damon a on… A ona… Ne, už o tom nechtěla přemýšlet a rozhodně ne tady, tváří v tvář Stefanovým nádherným, olivově zeleným očím, který byly nyní plné obav a studu. „To nic, už půjdu. Omlouvám se já… Dobrou noc!“ Vykoktala zaskočeně a protáhla se kolem něj zpět dovnitř. Co nejdál od něj i od Damona, do bezpečí své útulné ložnice, která jí náhle přišla až bolestně prázdná…!

„Žádný člověk není tak bohatý, aby mohl koupit svoji minulost.“ Oscar Wilde