FF: „Volba-část III“-6.Kapitola

No a už tu máme neděli a já vám přináším další kapitolu Volby. Doufám, že si ji užijete, budete komentovat a nebudete příliš překvapení z toho konce :-) . Přeji pěkné počtení a další díl zase v úterý!

6.

„Proč jsi mě proboha, nevzbudil?!“ Rozčiloval se Damon, zatímco si s bolestnou grimasou protahoval nepohodlným spánkem ztuhlé svalstvo. „Promiň, myslel jsem, že si potřebuješ odpočinout.“ Zamumlal Stefan a jako už po několikáté dnes ráno, se odmítl bratrovi podívat do očí. Ani vlastně přesně nevěděl, proč se jeho pohledu vyhýbá (no, vlastně věděl, ale bylo to tak složité, že o tom raději nechtěl přemýšlet!), ale nemohl jinak. „No to jsem potřeboval, ale ne na téhle příšerné pohovce!“ Odfrkl Damon a Stefan znovu uhnul pohledem. „Promiň.“ Zopakoval možná až moc zkroušeně a Damonovi konečně došlo, že něco není v pořádku. Čekal od Stefana spíš nějaké rýpnutí, nebo ironicky vtipnou poznámku, ale jeho bratrovi, zdá se, nebylo dnes po ránu nic vzdálenějšího, než ironie. Docela propastný rozdíl oproti včerejšku a Damona ve skrytu duše zamrazilo. Snad nechce Stefan to jejich bratrské sbližování vzdát?!

„Hej, děje se něco?“ Začal s opatrným výslechem, ale Stefan prudce zavrtěl hlavou. „Ne, nic. Proč?“ „Jen tak, přijde mi, že se chováš až nezvykla krotce.“ Pokusil se o drobné popíchnutí, ale kýženého výsledku se nedočkal. „To se ti asi jen zdá.“ Utnul mu bratr veškeré snahy o navázání na včerejší pohodovou atmosféru a Damon si jen tiše povzdechl. Něco se stalo, jenže on nevěděl co. Že by se Stefana dotklo něco z jejich včerejšího vyprávění? On i Elena si přeci dávali takový pozor, aby se ani slůvkem nepřiblížili k ožehavému tématu jejich vzájemných propletených vztahů! Nebo v tom bylo něco jiného? Ale co?

Rád by se zeptal přímo, ale bohužel znal svého bratra až moc dobře, takže mu bylo jasné, že když mu Stefan něco říct nechce (což evidentně nechtěl), nedostane to z něj. Jedině možná násilím a to vážně nepřicházelo v úvahu! Raději se tedy rozhodl změnit téma. „Až Elena vstane, vyrazíme spolu na lov. Tentokrát v mé režii. Půjdeš s námi?“ Nadhodil s nadějí v hlase, ale Stefan jen zavrtěl hlavou. „Ne, díky.“ „Proč ne?“ Znělo to možná až moc naléhavě, ale Damon si nějak nemohl pomoct. Alespoň tak docílil toho, že se na něj bratr poprvé od okamžiku, kdy dnes ráno oba vstali, přímo podíval. „Já… No víš, myslím, že už jsi pochopil, že jsem přestal pít lidskou krev a myslím si, že by mi přítomnost na vaší lovecké výpravě nedělala moc dobře. A myslím, že se oba shodneme na tom, že poslední co teď všichni potřebujeme, jsou moje krvavá extempore.“ Odvětil vážně a dokonce se pokusil o neveselý úsměv, ale moc mu to nevyšlo. „Aha, no jistě. Promiň.“ Souhlasil raději bez dalších řečí Damon, ale ikdyž tohle Stefanovo vysvětlení znělo logicky a rozumně, pořád se nemohl zbavit dojmu, že bratr je vlastně někde hluboko uvnitř rád, že nebude muset být s ním. Ale proč, sakra?!

„Neboj, nějak se tu zabavím.“ Vyrušil ho z podobných úvah Stefanův podivně mdlý hlas a on raději honem nasadil chápavý výraz. „No, jasně. Hotel nabízí docela dost možností vyžití, tak se mrkni do letáku, měl by být někde v ložnici. Ale my budeme snad brzy zpátky, takže…“ „Ne, nemusíte pospíchat.“ Skočil mu však Stefan nečekaně prudce a rozhodně do řeči a navíc už zase uhnul pohledem. Co to s ním jen je? Blesklo Damonovi znovu zmateně hlavou, ale nahlas se zmohl jen na: „Fajn, tak doře.“

Možná by to měl přeci jen zkusit se Stefanem probrat, ale on na to bohužel neměl čas a navíc… Navíc už se tím ani zabývat nechtěl! Snad se časem ukáže, co bráchovi přelétlo přes nos! Jeho teď totiž čekal dost nelehký úkol, na který se musel začít psychicky i fyzicky připravovat už teď. Jasně totiž zaslechl z Eleniny ložnice šramot, takže mu bylo jasné, že její obyvatleka již vstává. A to znamenalo, že už poměrně brzy bude muset napnout veškeré své učitelské síly a ukočírovat lov s jednou nezvedenou upírkou. Že by se mu do toho zrovna chtělo, to se říct vážně nedalo! Jenže tohle samozřejmě nikomu vykládat nebude! A nejméně Eleně, která se právě vydala k nim do obývacího pokoje.

„Dobré ráno.“ Zavolal tedy co nejveseleji směrem ke dveřím její ložnice, které se ve vteřině otevřely a pokusil se nasadit bezstarostný výraz. Optimismus budou oba potřebovat! „Dobré.“ odvětila však Elena bez valného zájmu a než se mohl Damon zeptat, jak se vyspala, proklouzla kolem něj do koupelny. Ani se na něj nepodívala! Kruci, to je ta podivná nálada nakažlivá, nebo co? Napadlo ho otráveně, ale raději mlčel. A popravdě řečeno bylo dobře, že mlčel, protože Elena toho měla i tak dost! V noci skoro nespala a ať dělala, co dělala, nemohla z hlavy dostat to, co se stalo na terase! V mysli jí vířily desítky myšlenek a pocitů, ze kterých převládala hlavně vina a bolest a ona už vážně nevěděla kudy kam! Polibek se Stefanem byl tak úžasný a dokonalý, jenže to nic neměnilo na tom, že byl špatný a že už k ničemu podobnému nesmělo nikdy dojít! Nebo smělo? Celou noc o tom všem přemýšlela a čím víc se tím v duchu zabývala, tím hůř jí bylo! Nechtěla na ten vztahový propletenec, do kterého se dostala vůbec myslet, jenže jak toho docílit, to už jí nikdo neporadí! A navíc i kdyby o tom přemýšlela tisíce let,  nikdy nemůže dojít k žádnému smysluplnému závěru, protože jediná věc, kterou věděla naprosto jistě, bylo, že miluje Stefana i Damon!

Ano, miluje je oba a oni milují ji a to je situace, která prostě nemá řešení! Došlo jí to přesně v okamžiku, kdy sama sebe přesvědčovala, že už nikdy nesmí dovolit, aby se to, k čemu došlo na terase, opakovalo a bolelo to opravdu příšerně! Pokud to totiž nedovolí Stefanovi, nesmí to dovolit ani Damonovi a to je prostě pro ní zcela nemyslitelné! Jak s nimi má trávit věčnost a přitom se jich už nikdy nedotknout? Nepolíbit je? Necítit jejich lásku a jejich objetí? To nedokáže! Je s nimi pohromadě teprve pár desítek hodin a už z toho šílí a představa, že to tak bude navěky! Ne! Takhle to přeci nejde!

Jenže co má dělat? Nedokáže si mezi nimi vybrat, nemluvě o tom všem, co řešili s Damonem v Prátru na vrcholku Ruského kola! On nechce ztratit ji ani bratra a Stefan? Ten je na tom jistě podobně! Nemůže přeci ani po jednom z nich chtít, aby si zvolili mezi ní a svým vlastním bratrem! A zvlášť ne, když ani ona sama není schopná si vybrat toho, se kterým by tu věčnost chtěla trávit! Pak ale celá tahle situace prostě nemá řešení a nikdy ho mít nebude! Ona se přeci nemůže roztrhnout, nebo naklonovat! Bůh ví, že by to udělala, kdyby to šlo, jenže nejde! A nemůže je mít oba! To by bylo… Příšerně lákavé, ale prostě to nejde! Miluje je, ale to neznamená, že můžou jen tak porušit veškerá pravidla, nemluvě o tom, že oni by na něco takového jistě nikdy nepřistoupili! Pak ale opravdu neexistuje žádné východisko z jejich současné situace a ona už neměla ani sílu o tom nějak víc přemýšlet. Proto se na Damona ani na Stefana dnes ráno skoro ani nepodívala! A proto tu teď stojí v luxusní mramorové koupelně a zírá na svou bledou, uplakanou tvář do zrcadla, zatímco jí další přívaly slz máčí tváře i letní šaty, které si vzala dnes ráno na sebe. Ale musí se sebrat! Sice je možná emocionálně v koncích, ale Damon a Stefan na ní vedle čekají a ona je nesmí zklamat! Má dnes jít s Damonem na lov mezi lidi a to je to, nač se teď musí soustředit!

Takže se upraví, vyjde ven a bude dělat jako by nic! Jejich situace nemá řešení a když něco nemá řešení, nemá smysl se tím zabývat, ono to nějak dopadne! Prostě si okamžitě zakáže myslet na polibek se Stefanem i na to všechno, co prožila s Damonem a je to! Zhluboka se nadechla, donutila se přestat plakat a když si byla jistá, že má slzy pod kontrolou, prudce otočila stříbrným kohoutkem mramorového umyvadla! Ano! Studená voda a běžné ranní úkony, to je přesně to, co teď potřebuje! Bez dalšího zaváhání si pečlivě umyla obličej (díky bohu za to, že upírům stopy po pláči mizí tak rychle), vyčistila si zuby, nalíčila se, učesala a byla připravená. Musí se tomu všemu postavit čelem! Teď! Hned! A Damon ani Stefan na ní nesmí nic poznat… Rozhodla se a bez dalšího odhodlávání vyšla z koupelny!

„Připravená na lov.“ Řekla co neklidněji a samotnou jí překvapilo, jak neutrální tón se jí podařilo vykouzlit. „Fajn, tak vyrazíme.“ odvětil Damon, kterému se trochu ulevilo, že alespoň ona se nechová tak divně, jak se potom, co kolem něj téměř beze slova prošla, obával a vyrazil ke dveřím. Elena ho bez dalších řečí následovala, ale pak se náhle zarazila. Stefan, který stál u okna, se totiž ani nehnul. „Ty s námi… Nejdeš?“ Zašeptala a hlas jí uprostřed věty téměř fatálně zradil, ale Stefan jen mlčky zavrtěl hlavou a raději se jí ani nepodíval do očí. „Ne, dnes jsme na to sami.“ Přispěchal mu na pomoc Damon, protože předpokládal, že se Stefan před ní maličko stydí. Ostatně by měl důvod! Jí chce vychovávat, ale sám má problémy s tím samým co ona. „Aha.“ odvětila dutě Elena a bez dalšího zaváhání se protáhla kolem Damona na chodbu. Ten jen nechápavě zavrtěl hlavou, ale raději k tomu nic neřekl. Co se to s lidmi kolem něj dneska děje?! Snad včera něco nepokazil… No, bude to muset přes den nějak zjistit!

Ale moc času na zjišťování neměl, protože Elena s ním i přes svá statečná ranní předsevzetí, že se bude chovat normálně, skoro nemluvila. Pro dnešek pro ni vybral jako příhodné loviště oblast kolem katedrály Notre Dame, protože tam je za prvé vždycky dost turistů a za druhé doufal, že by si pak svatostánek mohli společně prohlédnout. Tedy to bylo ještě předtím, než mu Stefan odmítl účast, ale i ve dvou by to mohlo být fajn! Jenže Elena skutečně skoro celou cestu taxíkem k břehům Seiny mlčela a to nebylo dobré znamení. A když pak téměř nijak neobdivovala ani samotnou sakrální stavbu, nedalo mu to! „Děje se něco?“ Zkusil stejnou lehkou vyzvídací metodu, jako u Stefana, ale dočkal se jen stejné nicneříkající odpovědi. „Nic.“ Paráda! Na to náladu vážně neměl! „Tohle není nic.“ odvětil možná až moc ostře a Elena s sebou vedle něj poplašeně trhla. „Promiň.“ Omlouval se honem, ale ona jen znovu odvrátila tvář a předstírala náhlý enormní zájem o gotický vstupní portál chrámu. „Ale něco se děje a já myslím, že bych měl vědět co.“ nedal se Damon a místo směrem k  Notre Dame jí náhle nasměroval k nedalekým lavičkám na břehu Seiny (někde mezi nimi byla nejspíš i lavička na které před pár desítkami hodin seděl a zoufal si, když Elenu nemohl najít, ale na to teď neměl čas ani chuť myslet).

Hbitě se posadil a Elena se odevzdaně svezla vedle něj. Přesto ale dál mlčela. „No tak, jestli máš nějaké problémy s žízní, nebo tak něco, tak ven s tím!“ Pokusil se jí povzbudit, ale ona jen překvapeně zamrkala. „S žízní? Ne to, vážně ne. Tedy samozřejmě žízeň mám, ale zvládám to.“ „Tak co se děje? Od rána se chováš divně.“ „Já…“ zaváhala, ale pak z ničeho nic, jako by jí v hlavě něco sepnulo a ona ho zcela nečekaně objala kolem krku. Byl to totálně zoufalý akt čisté bezmoci a nejistoty a Damona tak překvapil, že chvíli nebyl chopen slova. Elena ho však objímala pevně a přesto, že na ní její svědomí křičelo, ať toho okamžitě nechá a kouká se chovat podle toho, co si předsevzala, nedokázala ho pustit! Tak strašně moc potřebovala jeho blízkost a navíc se cítila vůči němu neskutečně provinile! Stefana líbá a Damona by si neměla všímat? Ne, to její srdce, ani zesílenými emocemi popletená mysl, nebyly schopny akceptovat!

„Hej, no tak, copak se děje?“ Našel Damon po chvíli konečně zase ztracenou řeč, ale ona jen zavrtěla hlavou a dál ho naléhavě svírala v objetí. „Povíš mi to?“ Pokračoval opatrně, ale byl ještě zmatenější, než před chvílí. Zvlášť proto, že Elena se k němu od okamžiku, kdy se tu objevil Stefan takhle důvěrně ještě ani jednou nezachovala a on to samozřejmě chápal. Ale takovýhle výbuch u ní přeci nemohla způsobit pouhá Stefanova nepřítomnost? Tak oč jde?

„Miluju tě! Víš to, že ano?!“ Vyhrkla navíc z ničeho nic tak plačtivým hlasem, až sebou znovu škubl a dokázal jen zmateně přikývnout. „Samozřejmě že to vím, já tebe přeci taky.“ Ani si neuvědomil, jak moc je pro ní to, co řekl důležité! Jeho slova pro ní totiž znamenala to nejkrásnější a zároveň nejhorší, co mohla nyní slyšet. Jedna její část byla tak šťastná, že jí miluje, ale ta druhá, ta která měla momentálně navrch, cítila naprosto příšerné a nezvladatelné výčitky svědomí, které jí doslova ničily! A nejen vůči němu, ale i vůči Stefanovi! Kruci, proč jen to musí být tak složité!

A navíc se jí náhle zmocnilo ještě něco… Touha! Příšerná touha hned teď Damonovi říct, co jí trápí! Bylo to šílené a hloupé, ale ona si nějak nemohla pomoct. A pak, když jí k sobě ještě pevněji přitáhl a znovu se jí opatrně zeptal, co se děje, už nemohla dělat nic jiného, než se té touze podat. Neměla by to dělat! Bylo to naprosto nesmyslné a proti veškerým pravidlům všech možných i nemožných vztahů, ale ona prostě potřebovala o tom, co cítila, mluvit! A nikdo jiný, kromě Damona tu nebyl a navíc by to asi ani nikomu jinému nedokázala říct!

A vlastně to skoro nedokázala říct ani jemu, protože první, co z ní, málem proti její vůli, vypadlo, bylo „Hrozně moc mě to mrzí!“ V očích měla už zase slzy, když tohle řekla a Damon absolutně nechápal, oč jde. „Mrzí? Miláčku, co tě mrzí?“ Zamrazilo ho při představě, co by jí asi tak mohlo mrzet, a vážně jí pohlédl do očí. Sice mu před chvílí tvrdila, že žízeň nemá s jejím momentálním duševním rozpoložením nic společného, ale přeci jen… „Tys… Tys něco provedla?“ Začal opatrně a dal si extrémně záležet na tom, aby jeho hlas zněl jemně a rozhodně ne vyčítavě, jenže ona chvíli jen tak nechápavě zírala a když jí došlo, kam míří, prudce zavrtěla hlavou. „Ne! S krví to nemá co dělat, tohle je… Jiné!“ Chtěla říct horší, ale na poslední chvíli se zarazila. Možná to přeci jen nebylo horší, než kdyby někoho za Damonovými a Stefanovými zády zabila, ale špatné to každopádně bylo! „Tak co?“ nechápal pořád Damon a musel uznat, že se mu docela ulevilo. Přeci jen by selhání tak pečlivě připravované diety nerad viděl! Zvlášť takhle v začátku!

„Já…. Víš, jde o… Stefana…“ Vypravila ze sebe trhaně a zoufale se snažila ovládnout slzy. „O Stefana?“ Opakoval po ní nejistě a ona zmučeně přikývla. „Aha a co je s mým bratrem?“ „Nic jen… On a já… Včera, když jsi večer usnul, tak…“ Nemohla najít slova, jenže v okamžiku kdy tuhle nejistou větu dořekla, pochopila, že už je ani hledat nemusí. Stačilo pohlédnout Damonovi do očí a uvědomila si, že pochopil!

A taky že pochopil! Jako kouzlem mu všechny střípky skládačky zapadly na své místo a on najednou jasně viděl, co se tu od rána děje. Proto se k němu Stefan choval tak odtažitě, ale současně provinile! A proto se tak chovala i Elena! Všechno mu začalo dávat smysl a on… Se málem lekl své vlastní reakce, protože první co pocítil, byla… Úleva! Jako by mu spadl kámen ze srdce a přitom by se takhle cítit rozhodně neměl! Měl by žárlit, protože jeho „skoro manželka“ mu právě oznámila, že měla jakési pletky (nevěděl přesně jaké a ani netoužil to vědět) s jeho bratrem, jenže on měl vážně co dělat, aby se úlevně nerozesmál! Od rána se tolik bál toho, co ses stalo! Bál se, že Stefan si to jejich vzájemné bratrské sbližování rozmyslel a teď ho přepadla hrůza z představy, že Elena někde někoho zabila a je na nejlepší cestě k dalšímu vypnutí emocí a ono přitom šlo jen o tohle! Ano „jen“! Tak přesně to cítil, jenže Elena to samozřejmě nevěděla. V jejích očích na ní Damon jen zmateně zíral a ona se málem znovu hystericky rozplakala. Určitě se na ní teď zlobí! Určitě jí teď bude nenávidět! Bože, proč mu to jen říkala? Měla mlčet a zatloukat!

„Prosím, řekni něco?“ zašeptala zoufale a Damon si konečně uvědomil, že na ní akorát hledí a mlčí a už nejspíš hodnou chvíli. Jenže co jí na to měl říct? „To nic“, by asi nebyla správná reakce! Ale on to tak nějak cítil a ačkoliv se pokoušel v sobě probudit alespoň osten žárlivosti (jen pro ten pocit!) nevedlo se mu to! Naopak, on málem cítil… zadostiučinění! Jako by něco takového celou dobu čekal a dokonce podvědomě chtěl, aby k tomu došlo! Těžko říct, zda kvůli Eleně, Stefanovi, nebo sobě! Možná od obojího trochu… Rozhodně totiž nechtěl Elenu od Stefana odstřihnout a bratra zase od ní! Bylo mu jasné, že Stefan bez ní nikdy nebude šťastný. A cítit tohle kvůli sobě samému bylo možná sobecké, ale pochopitelné. Jako by to, že spolu Stefan a Elena zase něco (možná jen málo, ale přeci jen něco!) měli, znamenalo, že ta jeho a Stefanova dohoda o tom, že se spolu kvůli ní nebudou přít (tedy spíše kvůli tomu, že jí on jemu tak trochu přebral), nabyla platnosti! Bylo to šílené to takhle vnímat, ale bylo to tak!

„Prosím…“ Vzlykla však znovu Elena a on se konečně vzpamatoval. „Nějak mě nenapadá, co bych ti měl říct.“ Vypadlo z něj popravdě, ale ona si to asi vyložila po svém, protože se zatvářila ještě zničeněji. „Zlobíš se na mě, já vím, ale je mi to hrozně líto!“ „Ale já… Já se na tebe nezlobím!“ Bránil se možná až zbytečně vehementně a ona překvapeně pozvedla obočí. Dokonce i zapomněla plakat, protože tohle vážně nečekala. „Ne?“ „Ne, miláčku. Já…“ Zarazil se, ale pak mu došlo, že by to Elena měla slyšet. Možná si o něm teď bude myslet, že se zbláznil, ale tak ať! „Popravdě bych asi jako první měl říct… Díkybohu!“

„Rozdávat rady je zbytečné. Moudrý si poradí sám a hlupák stejně neposlechne.“ Mark Twain