FF: „Volba-část III“-8.Kapitola

Tak tu máme zase čtvrtek a s ním další kapitolu Volby. Doufám, že se vám bude líbit, že budete komentovat a přeju pěkné počtení. Další díl zase v neděli!

8.

„Méně luxusní podnik jsi už vybrat nemohl, co?“ Popíchl nepříliš nadšeně Stefan svého bratra, když všichni tři vystoupili z taxíku, před jednou z nejznámějších a také nejdražších restaurací v Paříži. „Myslel jsem, že si všichni zasloužíme pořádný relax.“ Pokrčil rameny Damon a nenápadně se zdržel u taxíku, aby Eleně poskytl příležitost, věnovat se blíže jeho mladšímu bratříčkovi. Přesně podle plánu…. „Relax? Aha, no vidíš, to by mě nenapadlo. A jen tak mimochodem, kampak se vytratila ta vinárna, o které byla původně řeč?“ Pokračoval Stefan nevzrušeně, přičemž se snažil ignorovat Elenu, která se do něj zcela samozřejmě zavěsila. Opravdu se chovala docela zvláštně…

Damon ale jen nasadil nevinnou grimasu, rozloučil se s taxikářem a mávl rukou k bohatě zdobenému vchodu. Přesto, že bylo teprve krátce po poledni už u něj postávali dva livrejovaní zaměstnanci a každému kdo na ně i na celou budovu pohlédl, muselo okamžitě dojít, že tohle je skutečně místo jen pro vznešené a bohaté. A taky že bylo! La Tour d’Argent byl totiž jeden z nejluxusnějších a nejproslulejších gastronomických podniků v celé Paříži. Doslova legendárních restaurace s překrásným výhledem na katedrálu Notre Dame i na Seinu, jejíž věhlas jí proslavil téměř po celé Evropě. „Doufám, že máš ty kreditní karty dostatečně kryté.“ Poznamenal tiše Stefan, když před nimi mladíci u vchodu s úklonou otevřeli prosklené vstupní dveře a Damon se jen pousmál. „Ani nevíš jak moc.“ Odvětil a pro jistotu Elenu a Stefana předešel. Za prve musel vyřídit rezervaci (kterou jaksi neměl, protože v tomhle podniku bylo třeba provést hodně dlouho dopředu, čili si bude muset vypomoci ovlivněním) a za druhé bude lepší, když bude ty dva mít za zády. Budou mít víc soukromí.

„Nelíbí se ti tu?“ Využila jeho tahu Elena a přivinula se blíž ke Stefanovi. Absolutně netušila, jestli to dělá, nebo nedělá správně (kruci, ještě nikdy ho nesváděla!), ale dle jeho mírně zrychleného tepu nejspíš byla na správné cestě. „Ale líbí.“ Odvětil nervózně, protože ho její chování stále víc a víc udivovalo (jako by na tu pusu včera docela zapomněla!) a ona se na něj něžně usmála. „Tak to je dobře.“ „Ano, to je.“ Na víc se nezmohl. Damon zatím dorazil k jakási restaurační recepci, která do širé dálky zářila zlatem a křišťálem a věnoval postarší ženě za intarsovaným pultem zářivý úsměv. „Vítejte v  La Tour d’Argent, pane. Mohu požádat o číslo vaší rezervace.“ zašvitořila na oplátku oslněna jeho zjevem a on se k ní zdánlivě důvěrně naklonil. Jako by jí chtěl něco pošeptat. Místo toho se však vpil očima do jejích rozšířených zorniček a zhluboka se nadechl. „Mé jméno je hrabě DeSangue, rezervaci u vás mám již několik dní. Týká se tří vašich nejluxusnějších míst, někde v soukromí a to na neomezeně dlouhou dobu.“ Vnutil jí vehementně své myšlenky a ona omámeně zamrkala. „Ovšem, jistě. Tudy, pane.“ Vypadlo z ní a on jen sebevědomě mávl na Elenu a Stefana. Ti ho oba poslušně následovali a žena je odvedle do jednoho z několika sálů restaurace. Na první pohled se jednalo o ten nejlepší a nejskvostnější, který tu měli a navíc jim přesně podle ovlivnění vybrala velice útulný box, ve kterém měli dostatek soukromí, ale současně nebyli ochuzeni ani o pověstný panoramatický výhled. „Děkujeme.“ Pochválil jí Damon a schválně si zabral místo u stěny, čímž vlastně donutil Elenu a Stefana, aby si sedli těsně vedle sebe na opačnou stranu bohatě prostřeného stolu.

Stefan to sice kvitoval s mírným rozčarováním, protože čím blíž se u Eleny ocitl (zvlášť když se chovala tak divně!), tím nervóznější z toho všeho byl, ale nahlas pochopitelně neřekl nic. Ostatně ani k tomu neměl příležitost, protože sotva dosedli, byl u nich číšník. „Vítám vás v  La Tour d’Argent.“ Začal svou nacvičenou řeč a podal každému z nich jídelní lístek. „Budete si přát aperitiv?“ Pokračoval a Damon významně mrkl na Stefana, jako by mu říkal. „No tak brácho, taky se předveď.“ Sice to nijak nesouviselo s probíhajícím plánem, ale najednou ho napadlo, že by měl dát i Stefanovi příležitost, aby Eleně ukázal, že i on se v podobných situacích orientuje. A Stefan to naštěstí pochopil, protože soustředěně nalistoval patřičnou stránku v jídelním lístku a hbitě prošel širokou nabídku aperitivů. „Ano, myslím, že si dáme třikrát Saint Raphaël Aperitif Rouge, pokud tedy někdo něco nenamítá.“ Mrkl na Damona a Elenu a zatímco jeho bratr jen zvedl ruce v jasném gestu: „Nenamítám ani to nejmenší.“ Elena, která absolutně netušila, jak to něco, s šíleným nezapamatovatelným názvem vypadá, natož chutná, odevzdaně pokrčila rameny. „Dobře, jak si přejete.“ Souhlasil úslužně číšník a taktně se vzdálil, aby jim dal možnost vybírat z jejich menu i další chody. „Už zase si připadám jako blbec.“ Oznámila jim však oběma Elena, ihned, jak zmizel a Damon i Stefan se museli jejímu prohlášení chtě nechtě zasmát. „Ale no tak, rozhodně nejsi…hloupá jen proto, že se neorientuješ v nabídkách přehnaně luxusních restaurací.“ Konejšil jí Stefan a dokonce se na ní i usmál (a to to ani do plánu nezahrnovala, jen potřebovala svou frustraci vyjádřit nahlas). „Já vím, jen že si mám zase něco vybrat a já absolutně nevím co!“ Povzdechla si a náhle se ke Stefanovi nenápadně přitiskla. „Vybereš mi něco, prosím? Jinak hrozí, že bych si klidně mohla místo jídla objednat podpis šéfkuchaře.“ Stefan nepatrně zalapal po dechu, protože ho překvapila jak její důvěra, tak to, že se k němu tiskne (zatímco Damon sedí jen pár desítek centimetrů od nich), ale pak se honem uklidnil a přikývl. „No, já nevím jak vy, ale já si rozhodně dám místní specialitu „Caneton tour d’Argent“.“ Poznamenal však Damon ještě dřív, než Stefan vůbec otevřel jídelní lístek a Elena zvědavě pozvedla obočí. „A to je co?“ „Neboj, nic neslušného.“ Pousmál se Stefan nad jejím opovržlivým tónem a málem na chvíli zapomněl na své výčitky svědomí, které musel pořád krotit. Když ale ono to bylo tak příjemné, jen tak tu sedět v luxusní restauraci a vtipkovat a bavit se…

„No a co to tedy je?“ Dožadovala se Elena vehementně odpovědi a on zaplašil podobné úvahy a usmál se na ni. „Speciálně upravená kachna.“ Informoval jí a zaklapl jídelní lístek. „A mě to připadá jako dobrý nápad, takže já bych to s dovolením objednal i pro nás.“ „Jak myslíš.“ Souhlasila a dokonce se jí podařilo vyloudit nepatrně svůdný podtón. Ale Stefan si toho nevšiml (nebo spíš dělal, že si toho nevšiml, protože ho její chování opravdu překvapovalo!). A Damon si jeho zaváhání naopak všiml, takže se rozhodl přistoupit k dalšímu bodu jejich plánu a tím bylo… Víno. „No a co budeme pít bych s dovolením vybral já.“ Chopil se nápojového lístku a přesně dle své přirozenosti vybral jedno z nejdražších a nejluxusnějších vín, které tu podávali. Sice by mu naprosto stejně posloužilo i nějaké obyčejnější (konec konců na to, co měl v plánu by mu stačila i obyčejná krabicová verze a možná by to šlo i rychleji), ale proč si to rovnou i neužít? „Vaše aperitivy.“ vyrušil ho v té chvíli číšník a on mu bez otálení nadiktoval zvolenou značku vína i vybrané pokrmy. Čekal je náročný den a on byl ochoten si ho nejen užít, ale i ho dotáhnout do konce. Ale to bylo spíš na Eleně a jejím sváděcím umění… Snad bude dostatečné!

„Myslím, že bych měl vyklidit pole.“ Šeptl Damon Eleně v luxusně zařízené chodbě vedoucí k toaletám, kam se společně vydali hned po hlavním jídle (mimochodem kachna byla báječná!). Měli ostatně skvělou záminku, jak se na okamžik vzdálit ze Stefanova dohledu a tou byly dva transfuzní sáčky (pro každého jeden), které ukrývaly vnitřní kapsy Damonova saka. Byl čas na pokračování Eleniny krevní diety a on se svezl s ní (ačkoliv žízeň vážně neměl!). Alespoň si mohli v klidu promluvit, protože tady je Stefan přes hluk z restaurace slyšet rozhodně nemohl. „Už teď? Není brzo?“ Odvětila stejně tiše Elena a byla by nejraději, kdyby vůbec odejít nemusel. Jenže to pochopitelně nešlo! Nemohla Stefana plně svádět v jeho přítomnosti. „Nemyslím si, že je brzo.“ „Ale no tak, vždyť jsme se zatím s tím plánem nikam neposunuli!“ Odbyla ho, ale on nesouhlasil. „To neříkej, jde ti to skvěle.“ Elena ale jen otráveně odfrkla. „Skvělým bych to fakt nenazvala, vždyť se mi ho zatím ještě ani nepodařilo doopravdy rozesmát! Pořád se jen tak spokojeně tváří! Poznám to na něm.“ „Hm, já taky, ale neboj, půjde to.“ Povzbuzoval jí, přesto, že mu pomalu docházelo, že to asi bude těžší, než si myslel. Evidentně už zapomněl, jak tvrdohlavý jeho bratr je. Ale Elena to dokáže! Musí! Opět mu sice hlavou bleskla myšlenka, že se asi chová jako naprostý cvok, když se snaží dívce, kterou miluje, pomoci se sváděním vlastního bratra, ale pak takové úvahy zaplašil. Jinak to prostě nešlo!

„No, jak myslíš. Máš nějakou tu výmluvu, proč jdeš pryč?“ „Neboj, nebude mít podezření. Tedy snad.“ „Doufám, že nebude.“ Povzdechla si a necítila se zrovna dobře ohledně toho, co dělali, ale když se o pár minut později vraceli za Stefanem, tvářila se už zase normálně. „Tak co, dáme ještě jednu lahev?“ Prohodila, když zaujala opět místo po Stefanově boku, ale Damon, který se usadil naproti zavrtěl hlavou. „Spíš mě napadlo, jestli se třeba nepřesuneme jinam. Co vy na to? Odpoledne se nám pomalu chýlí k večeru a mě napadlo, že bychom mohli navštívit další proslulý Pařížský podnik a to Bar Ritz. Prý je to nejluxusnější bar ve městě a nikdo, kdo za něco stojí, ho rozhodně nemá vynechat. Takže… Kdo si dá se mnou panáka hodně kvalitního pití?“ Při poslední větě upřel pohled přímo na Elenu a ona měla pocit, že nepatrně zavrtěl hlavou. A pochopila! Tak tohle je ten jeho únikový manévr! Už se málem lekla, že něco nepochopila, protože plán byl takový, udržet Stefana co nejdéle tady v La Tour d’Argent. Ale teď to dávalo smysl a ona přesně věděla, co má udělat. „Nemám náladu na bar, líbí se mi tady.“ Řekla dřív, než mohl Stefan vedle ní nějak zareagovat a zatvářila se zcela přesvědčivě. A Damon také! Ten totiž nahodil ukřivděný výraz a nahlas si povzdychl. „Ale no tak, ten bar je vážně třída.“ Pokusil se jí na oko přemluvit, ale jeho oči jí jasně říkaly, že pochopila správně. „Ne, díky.“ „Ale já tam jít chci.“ Trval na svém a Stefan jen nechápavě zíral. Co to do jeho bratra sakra, vjelo? Přeci se dohodli, že se budou řídit tím, co chce Elena! „Myslím, že bys ho mohl oželet!“ Nadhodil tedy dost důrazně, ale Damon dál trval na svém. „Nebo byste vy dva mohli zůstat tady a já si tam zajdu sám.“ Stefan se už už nadechoval, aby něco řekl, ale Elena byla rychlejší. „Fajn, jak chceš. Nechci ti kazit plány a se Stefanem se tu určitě nudit nebudeme. Viď?“ Vyhrkla rozjařeně a vrhla na Stefana pohled, kterému nemohl odolat. Sice chtěl, protože poslední, co teď potřeboval bylo být s ní sám, ale… Nemohl.

„No dobře, jak myslíte. Ale varuju vás, že já si to tam hodlám užít, takže mě dřív než ráno nečekejte.“ Dostal se konečně Damon tam, kam chtěl a vstal. „Zaplatíš to tu?“ obrátil se pak ke Stefanovi a hodil po něm další krytou kreditní kartu. „Jistě.“ Na víc se jeho zmatený bratr nezmohl a než stihl protestovat, nebo cokoliv říct, popřál jim Damon hezkou zábavu a byl ten tam. Dokonce si Stefan ani nestihl všimnout toho, jak při odchodu lehce pohladil Elenu po rameni. Jako by jí říkal: „Tak do toho, držím ti palce.“ Ale ona si toho samozřejmě všimla a přesto, že jí jeho podpora, která jí stále trochu udivovala, těšila, měla docela trému. Snad nic nepokazí! Ale nebyl čas váhat. Jen do toho! „No, tak co tedy to víno? Dáme si ještě jednu lahev?“ Obrátila se odhodlaně ke Stefanovi a věnovala mu jeden ze svých nejkrásnějších úsměvů. Hra začínala…

„Nedáme ještě…jednu lahev?“ Nadhodila Elena zhruba o tři hodiny později, kdy už venku pomalu nastupoval soumrak, ale Stefan jen pomalu zavrtěl hlavou. „Ne, já…myslím, že už máme oba dost.“ Zamumlal a mávl na číšníka. „Platím!“ Vhrkl  možná až zbytečně moc nahlas a mladík ve smokingu se jal podnikat k tomuto pokynu adekvátní kroky. Díky bohu za to, Stefan by asi měl docela problém vstát a jít to někam zařizovat! „Ale já ještě jednu chtěla.“ Namítla Elena, jenže on jen nesmlouvavě zavrtěl hlavou a vážně (ikdyž maličko rozostřeně) jí pohlédl do očí.“ „Ani náhodou, už… musíme jít. A navíc… By jim asi bylo podezřelé, že… Už pijeme čtvrtou lahev a pořád jsme ještě… při… no, při smyslech.“ Ke konci se mu maličko zapletl jazyk, což informaci o smyslech nepatrně popíralo, ale Elena se jen tiše uchichtla. „Pět.“ Řekla rozverně a dopila posledních pár kapek ze své skleničky. „Co pět?“ nechápal Stefan a ani si nevšiml, že se o něj velmi důvěrně opřela. „Pět lahví… jsme měli. Ne čtyři.“ Vysvětlila mu a úsměvem, ale přitom tak docela spokojená nebyla. Sice byla mírně přiopilá (ale rozhodně ne tak, jako Stefan, protože jeho vypitý díl byl mnohem větší, než její, na to přísně dohlédla!), ale i tak jí bylo jasné, že se jí plán moc nedaří! Opila ho sice spolehlivě (na to měla evidentně talent!), ale kromě několika nenápadných doteků (téměř výhradně z její strany) se zatím nedostali vůbec nikam! Dokonalé dežaví, akorát že minule to byl Damon na Ruském kole. Ne, asi vážně nebyla vhodný typ k opíjení a svádění nápadníků. Vždycky jí vyšla jen ta první část!

A to ani nevěděla, Stefan na tom taky není dvakrát dobře. Tím zasutým cípem vědomí, které ještě nebylo zmoženo alkoholem se totiž příšerně styděl! Sice většinu vína objednávala Elena, ale i tak se z vlastní vůle zpil téměř do němoty! Možná podvědomě doufal, že mu to uleví v jeho příšerném duševním stavu, který pramenil hlavně z toho, že ho Elenina blízkost téměř dováděla k šílenství, ale moc to nepomáhalo! Nejradši by odtud vypadl, ale to nešlo! Elena tu evidentně chtěla být a on jí nemínil tak ošklivě zradit jako Damon! Potřebovala jeho podporu! A když na to přijde, potřebovala i dozor (přeci jen by u ní mohlo dojít k recidivě).

Ikdyž popravdě řečeno, on by asi jako dozor hanebně selhal, protože se mu příšerně motala hlava a celkově se cítil tak mimo jako už dlouho ne. Naposledy se takhle moc opil tenkrát na tom přihlouplém večírku v Mystic Falls, kdy se snažil alkoholem potlačit svou touhu po krvi (marně, mimochodem). A možná ani tam ne tak moc, jako teď! Ale musel se sebrat. Nejen že musel zaplatit, což se mu s vypětím všech sil nakonec podařilo (díky bohu za kreditku, eura by se mu určitě rozsypala!), ale taky se musel i s Elenou nějak dostat do hotelu a on neměl nejmenší představu jak. Alkohol mu nejspíš nějak pochroumal i logické uvažování, protože místo toho, aby ještě z restaurace zavolal taxi a nechal si ho přistavit před vchod, rozhodl se vyrazit pěšky.

Samozřejmě se zavěsil do Eleny, která ho celou dobu, co platil, sledovala se vzrůstajícím rozladěním a vyrazil s ní do houstnoucí tmy venku. Paráda, pomyslela si, když mírně nejistým krokem stanuli na ulici před restaurací a zoufale si povzdychla. Pokud se nestane zázrak, tak Damon tráví večer v baru zcela zbytečně, protože teď už se asi nikam se Stefanem nedostanou! „Musíme…sehnat taxi?“ Přerušil však její úvahy Stefan, kterému to tak nějak konečně došlo, ale jí náhle napadl poslední možný způsob, jak dnešní večer ještě alespoň trochu prodloužit. Sice to asi k ničemu nebude, ale naděje umírá poslední. „A neprojdeme se?“ Navrhla nesměle a málem se musela smát, když na ní Stefan vrhl dokonale komický pohled, který říkal. „V tomhle stavu?“ „No tak, je krásný večer.“ Zaprosila, než se zmohl i na slovní protest a znovu si tak ověřila, že její přání je pro něj rozkazem. Stefan totiž i přesto, že se sotva držel na nohou, přikývl. „Jak…chceš.“ Dodal pak a Elena ho sama nasměrovala ulicí k Seině. Nebylo to odtud daleko a bylo to romantické. Sice to tak docela neodpovídalo směru, kterým byl jejich hotel, ale to byl jen detail, který navíc Stefan ve svém ovínění ani nezaznamenal. Nechal se poslušně vést do tmy a Elena už zase horečně přemýšlela, co teď. Sice se jí ho po chvíli podařilo dostat na jednu z laviček na břehu řeky, ale to bylo asi tak všechno. I posadit se sice nechal, ale dál neměla nejmenší představu, co s ním!

„Co tu… děláme?“ Zajímal se navíc po chvíli, když mu došlo, že se jejich cesta nějak nikam neubírá a ona jen pokrčila rameny. „Nic, je to tu hezké ne.“ „Jo, to je, ale… myslel jsem, že půjdeme do hotelu. Damon… tam už možná na nás čeká.“ „Ale houby na nás čeká! Říkal, že se vrátí až ráno, ne? Máme pro sebe celou noc.“ pokusila se nasadit svůdný tón, ale moc neuspěla. Stefan totiž jen přikývl a znovu upřel rozostřený pohled na líně plynoucí řeku. Ach jo, to je k ničemu! Pomyslela si otráveně, ale vzdát to prostě nesměla. „A já jsem ráda, že jsme spolu sami.“ Zkusila trochu přitlačit, ale on se na ní jen nevýrazně usmál. „Ty ne?“ Naléhala na něj a doufala alespoň v nějakou reakci. Ale ne v pokrčení ramen, kterého se dočkala! Sakra! Takhle to nepůjde. Napadlo jí zoufale!

Jenže než mohla začít propadat malomyslnosti stalo se to, co se prý někdy stane. Říká se, že když je člověk v mezní situaci, někdy dělá zoufalé věci a ona v mezní situaci rozhodně byla! No a když něco nejde pomalu, jde to rychle! Napadlo jí a kdo ví, zda za to mohla tahle myšlenka, nebo alkohol, který jí koloval v krvi, ale ona se náhle prudce otočila a než mohl Stefan něco říct… Jejich rty se střetly a ona ho políbila. Tvrdě, nesmlouvavě a vášnivě! Sice to nebyla nejlepší sváděcí technika, ale snad to půjde… Musí to jít!

„Snažme se žít tak, aby naší smrti litoval i majitel pohřební služby.“ Mark Twain