FF: „Autonehoda Snů“-10.Kapitola

Moc se omlouvám všem svým čtenářům, ale mám toho teď hodně a tak až do začátku letní pauzy ve vysílání TVD pozastavuji zveřejňování mé povídky Volba IV. Určitě pak budu zase pokračovat, ale teď vyjímečně ty dva týdny bude jak v neděli tak ve středu Autonehoda snů. Děkuji za pochopení.

10.

„Damone! No tak, prober se… Musíš!“ Šeptala Elena zoufale a bylo jí vážně mizerně z toho, jak hluboko musela klesnout, aby Damona probrala k vědomí. Ale nedal jí na výběr! Snažila se ho ještě jednou zburcovat vedle v ložnici, jenže veškeré její pokusy byly marné a proto se s ním musela chtě nechtě přesunout sem….

Do jeho překrásné opulentní koupelny! A rovnou do sprchového koutu, kde se s ním usadila na vykachlíčkovanou podlahu a nehledě na jeho, nebo své oblečení, na ně na oba pustila ledovou sprchu. Pokud tohle nepomůže, tak už vážně nepomůže vůbec nic! Ale zdálo se, že to zabírá… Damon se totiž v její náruči konečně pohnul, zamrkal a tiše zasténal. „Eleno?“ „Pšt, to nic, jsem tady…“ Hýčkala ho láskyplně v objetí, ale on se jen omámeně rozhlédl a marně se pokoušel pochopit, kde to vlastně je. Sakra, co se to děje? Proč je mu taková zima a je… Promočený až na kůži! Kde se tu vzala ta voda? „Co to…děláš?“ Zamumlal zastřeně, ale Elena ho jen pevněji objala. „Pššt, omlouvám se, musela jsem tě probudit. A nic jiného mě nenapadlo…“ Vysvětlovala mu celkem zbytečně, protože jí stejně vnímal jen tak napůl a jemně mu odhrnovala mokré vlasy z čela. Jenže to všechno byl jen začátek toho, co měla v plánu. Musela udělat ještě mnohem víc, pokud chtěla, aby byl Damon zase v pořádku a to těžší měla bohužel teprve před sebou. Tak do toho…

Bez dalšího váhání ho vytáhla víc do sedu a než se z toho vzpamatoval, přitiskla mu ke rtům broušenou sklenici s nějakou tekutinou. „Vypij to!“ Nařídila mu nesmlouvavě, ale on se omámeně bránil. „Co…to je?“ „Nic, jen voda…“ Zalhala nepřesvědčivě, a když se Damon nadechl k dalšímu protestu, okamžitě zneužila jeho pootevřená ústa. „Šup, pomůže ti to!“ Donutila ho polknout pořádný doušek a on sebou zděšeně cukl. Fuj! Co to sakra bylo! Chutnalo to naprosto příšerně! „Co to…“ zasténal, ale Elena mu nedovolila se od sklenky odvrátit. „Promiň, vím, že to není příjemné, ale jinak to nejde!“ „Ne…“ „Pššt, no tak… Je to jen voda se solí. Musíš ze sebe dostat ty prášky na spaní, než se stihnou pořádně vstřebat!“ Vysvětlila mu svůj plán, který odborníci doporučovali v případě otravy léky a o kterém doufala, že bude účinkovat i na upíra a on se marně snažil vzepřít jejím rukám. „Ne, já nechci…!“ „Já vím, že nechceš, ale musíš!“ Obrnila se proti zoufalství v jeho hlase a konečně se jí podařilo do něj dostat skoro celou sklenici. Bože, ať to funguje! Modlila se v duchu a odložila sklenku na podlahu. Musela jeho tělo přimět, aby ty léky ze sebe dostalo! Kruci, už teď ho málem neprobrala a to se zatím muselo vstřebat je minimum z toho, co spolkl. Kdyby se mu mělo do krve dostat všechno, spal by minimálně dalších několik dní! Ale pokud to nebude fungovat, tak… Jenže se zdálo, že bude, protože Damonovi se po tom solném roztoku zvedl žaludek přesně podle plánu. „Ne…“ Vypravil ze sebe trhaně, ale víc říct nestihl. V minutě se mu udělalo zle, prudce se rozkašlal, a Elena mu hbitě pomohla naklonit se nad odpad od sprchy. „Výborně…“Pochválila ho a dál mu něžně prsty probírala vlasy. „Jen klid…“ Utěšovala ho a přesto, že tohle nebyly ty nejpříjemnější okamžiky jejich vztahu, cítila neskutečnou úlevu. Sice teď Damonovi bylo zle, a ona mu zvracení rozhodně nezáviděla, ale jinak to bohužel nešlo! Musel se toho svinstva, co v sobě měl, zbavit, ať už ho do sebe nacpal z jakéhokoliv důvodu. A čím dřív, tím líp, takže ho objímala a utěšovala tak dlouho, dokud mu konečně nebylo o něco líp. A to skutečně trvalo dost dlouho, protože ta sůl ve vodě, účinkovala až podezřele silně a tak se mu žaludek obrátil celkem čtyřikrát za sebou. Ale konečně se zdálo, že už je po všem a Elena mu vnutila další připravenou sklenici.

„Ne…! Prosím, už ne…!“ Bránil se omámeně, a znělo to tak zmučeně, až z toho bylo Eleně  do pláče. „Ale ne, to je jen voda, neboj. Tentokrát doopravdy…“ Uklidňovala ho upřímně a skutečně mu nelhala. Solného roztoku bylo pro dnešek až dost! Podařilo se jí do něj dostat pár doušků čisté vody, a zatímco se snažil vzpamatovat z toho, jak zle mu bylo, vypnula sprchu a sáhla po připravené osušce. „Vážně se za tu ledovou vodu omlouvám…“ Zašeptala úzkostlivě, protože měla obavy, jestli na ní teď nezačne křičet, ale on k tomu neměl sílu. Pořád se ještě plně nevzpamatoval z toho, co právě zažil a bylo mu celkem jedno, co Elena dělá, natož co mu u toho říká. Pasivně si nechal vysušit vlasy a dokonce ani neprotestoval, když vztáhla ruce ke knoflíčkům jeho totálně promáčené košile. Teprve až když mu jí začala neobratně rozepínat, vzpamatoval se natolik, aby na ní dokázal soustředit pohled a současně promluvit. „Co to…“ Zamumlal ochraptěle, ale ona dál pokračovala v činnosti. „Jsi mokrý jako myš, musím tě svléknout, než…“ Zarazila se a spolkla konec věty o tom, že by se mohl nachladit. On už asi chřipku nedostane, ale i tak chtěla, aby byl v suchu. Ale Damon pochopil, jak to myslí a dokonce se už vzpamatoval natolik, že jí dokázal s tím svlékáním košile jakž takž pomoct, čímž jí ale poskytl prostor pro obviňující monolog. „Na cos proboha myslel, když sis ty prášky bral? Zbláznil ses? Kdybys nebyl upír, nejspíš už bych tě nikdy neprobudila!“ Spílala mu s úzkostí v hlase, a on se ani moc nebránil. „Ale já… jsem upír…“ Poznamenal akorát a okamžitě zaplašil myšlenku, které na něj dotírala a která ho varovala před tak odvážným tvrzením. Možná nejsi… Šeptal mu v hlavě zlomyslný hlas při vzpomínce na Elijahův proslov, ale on ho teď nechtěl poslouchat. Nemohl se tím teď zabývat, jinak asi zešílí! „Díky bohu za to!“ Odsekla Elena a konečně odhodila promočený kus černého hedvábí vedle sprchy. „Tak, hotovo. A teď pojď sem…“ Nařídila nesmlouvavě a šikovně mu ovinula kolem těla měkkou, froté osušku. „Vidíš, a je to…“ Objala ho pak a on jí vyčerpaně položil hlavu na rameno. „Omlouvám se…“ zamumlal stěží slyšitelným hlasem a vážně mu bylo najednou líto, že jí způsobil tolik problémů a starostí. Hlavně nesmí myslet na to, co mu Elijah ve snu řekl! Prostě nesmí! Je to lež, tohle je realita. Sice se v ní cítil absolutně pod psa, ale rozhodně se nemýlil… Nebo tedy snad se nemýlil!

„To nic…“ Utěšovala ho Elena láskyplně, přesto, že ještě před chvílí si přísahala, že až ho probudí, pekelně ho seřve, ale teď byla ráda, že s ní komunikuje a je alespoň trochu při smyslech. Přesto by ale měla znovu zkusit zjistit, oč sakra šlo! Pobídla v duchu sama sebe a něžně přitiskla rty k Damonově chladné tváři. „Ale můžeš mi prosím tě vysvětlit, proč jsi to udělal? Měla jsem o tebe starost…“Zkusila to o něco jemněji, ale on neměl tušení, co by jí na to měl říct. Pravdu rozhodně ne, protože kdo ví, co vlastně byla pravda! Ať se na to snažil nemysle sebevíc, tahle otázka ho děsila a on se nakonec zmohl akorát na to, že Eleně odhalil jen maličký střípek svých pohnutek k tomuhle hloupému činu. „Chtěl jsem všechny ty hrůzy zaspat a…nešlo mi to.“ Zašeptal, a ona na něj šokovaně vytřeštila oči. „Cože? A kvůli tomu, že jsi chtěl spát, ses musel skoro otrávit?!“ „Upír se nemůže otrávit…“ Odporoval tiše, ale jí to bylo momentálně fuk. „To je jedno! Vždyť se na sebe podívej, jak jsi dopadl! Možná to není otrava, ale moc daleko to k ní tedy nemá! A jaké hrůzy jsi to chtěl vlastně vůbec zaspat…?“ Poslední větu řekla, trochu mírněji, protože se jeho odpovědi ve skutečnosti tak trochu bála a bohužel přesně tu, kterou nechtěla slyšet, od něj taky dostala. „Tohle všechno… To co se stalo se Stefanem a s tebou…“ Znělo to pitomě a Damon si to velice dobře uvědomoval, ale bylo mu tak bídně, že se na další lež prostě nezmohl. A navíc za jeho mizerný stav nemohly jen ty pitomé prášky, ale hlavně ten vnitřní zmatek, který v sobě měl a který ho hrozil zcela ovládnout! To všechno, co se od Elijaha dozvěděl a tohle všechno kolem… Bylo to tak hrozně matoucí a příšerné a… Ani to nedokázal slovy popsat, zvlášť teď, když na něj Elena vrhla naprosto zoufalý pohled. „Ale to snad ne… Tak zlé to…přeci zase nebylo. A já už se na tebe nezlobím! Tedy…“ zaváhala, ale tentokrát nedovolila, aby láska, kterou k Damonovi cítila, přehlušila její vztek. „…nezlobila jsem se, dokud jsem nezjistila, co jsi provedl!“ „Já vím, neměl jsem to dělat. Omlouvám se…“ Odvětil, ale přitom to příliš upřímně nemyslel. Vlastně vůbec… On si totiž nebyl jistý, zda to neměl dělat a náhle měl spíš pocit, že to zcela jistě udělat měl a možná by měl udělat i víc! Pokud měl Elijah pravdu, a tohle všechno tady není skutečné, pak… To znamená, že by měl odtud co nejdřív zmizet! No jistě, pokud je tohle sen a realita je jinde, tak v ní je teď v dalším bezvědomí, které si sám způsobuje a on neznal jinou cestu, jak se tam vrátit, než tady usnout! Jenže Elena mu nedala čas o tom přemýšlet, protože si nad jeho lživou omluvou jen povzdychla a nečekaně prudce ho vytáhla do stoje. „Pojď vedle, prosím tě! Musíš se převléknout, usušit a dát se dohromady. Tady to uklidím potom.“ Odtáhla ho z koupelny zpět do jeho ložnice a on se musel zase chvíli věnovat téhle realitě, i když byl stále zmatenější z toho, co je vlastně pravda a co lež. Ale bylo tak těžké to rozlišit! A on se v tom prostě ztrácel čím dál tím víc…

A bohužel to nebylo lepší ani o pár desítek minut později, kdy už my bylo fyzicky o něco líp (dokonce se zvládl převléknout, znovu navštívit koupelnu-tentokrát ale záměrně, a dostat do sebe hrnek kafe, který mu Elena s brbláním uvařila), ale psychicky to bylo spíš horší. Takže nakonec skončil na posteli ve své ložnici a už několik dlouhých minut jen tak zíral do zdi a snažil se pro jistotu nemyslet vůbec na nic (ale stejně se mu to moc nedařilo). „Tak, co, jak se cítíš?“ Vyrušila ho navíc po chvilce Elena a on na ní upřel podivně prázdný pohled. „Už je to lepší…“ Lhal nepřesvědčivě, ale ona se nenechala jen tak oklamat. Na to ho znala až moc dobře a musela sama sobě přiznat, že tahle zničeného ho nejspíš ještě nikdy neviděla. „Moc to tak nevypadá.“ Odvětila tiše a nakonec se rozhodla, že té nevraživosti vůči němu už bylo od ní až dost a něžně ho vzala za ruku. „No tak, co je s tebou? Vypadáš hrozně.“ Nejen vypadám, lásko. Napadlo ho v duchu a měl co dělat, aby potlačil hysterický smích. Kdyby jen vypadal hrozně, bylo by všechno OK, ale takhle… Jenže nahlas pochopitelně řekl něco jiného. „To nic, jen… Je toho na mě v poslední době nějak moc.“ Vlastně to ani nebyla lež, ale Elenu taková odpověď rozhodně neuspokojila. „Vždycky toho na tebe bylo moc, Damone. Ale tohle je jiné, vím to. Tak co kdybys to přede mnou přestal tajit a řekl mi, co tě trápí?“ Vzala ho pro jistotu ještě za druhou ruku a donutila ho tak natočit se směrem k ní. Ale on stále váhal. Co jí měl vlastně říct? Nevím, jestli jsi skutečná, lásko. By znělo vážně nevhodně. Jenže Elena mu nemínila dát pokoj. „No tak! Jde o Grace, nebo o to kouzlo, nebo o co?“ „Tak trochu o obojí…“ Připustil neochotně a ona vážně přikývla. „Aha a vysvětlíš mi to?“ Dala mu dost času na to, aby si to srovnal v hlavě, ale on nakonec přeci jen zavrtěl hlavou. „Promiň, ale nemůžu. Tohle je prostě jen moje věc a ty mi s tím nemůžeš nijak pomoct. Možná… Bys měla jít pryč a nechat mě chvilku o samotě.“ Pokusil se uniknout z jejího dosahu, ale to se spletl.

„O samotě? Po tom cos provedl? Tak to ani omylem!“ Prskla a pak se k němu důvěrně naklonila a nahodila doslova útrpný výraz. „A nemyslím si, že ti s tím nemůžu pomoct! Prosím, dovol mi to.“ Její oči ho probodávaly jako dvě do ruda rozžhavené jehly, ale on to stejně nedokázal vyslovit. Nedokázal jí říct, o čem přemýšlí a čím si není jistý a navíc byl přesvědčený, že by to stejně k ničemu nebylo! Ona mu samozřejmě bude tvrdit, že je skutečná, stejně jako mu to tvrdí Elijah v té druhé realitě, ale konečné rozhodnutí je na něm a on byl tak příšerně nejistý, jako snad ještě nikdy v životě. Nikdy o sobě, ani o svých činech nepochyboval a i když něčeho z toho, co ho potkalo, litoval, nerad se ohlížel zpátky. Ale teď musel a musel pátrat hluboko v sobě a to nebyla jeho parketa! Sebereflexe nikdy nebyla jeho silnou stránkou, tak co měl teď dělat? Bylo mu mizerně a byl tak hrozně vyděšený… Že se nakonec nezmohl na nic jiného, než na to, že nečekaně vyprostil ruce z Elenina sevření a prudce jí objal. „Miluju tě!“ Vyhrkl pak až zbytečně hlasitě a naléhavost jeho tónu je oba překvapila. „Já vím… Proč mi to říkáš?“ Zamumlala Elena zaraženě, ale on tohle slyšet nechtěl. „Protože to je to jediné, čím si jsem stoprocentně jistý! A chci to slyšet i od tebe. Prosím…“Pokračoval zoufale a Elena vůbec nechápala, co tím vším myslí, ani oč mu jde, ale ráda mu vyhověla. „Miluju tě.“ Zopakovala mu automaticky to, co mu poprvé řekla teprve poměrně nedávno a on jí sevřel tak pevně, že měla co dělat, aby nevyjekla bolestí. Jestli ještě trochu přitlačí, nejspíš jí poláme žebra, ale to mu nejspíš bylo momentálně jedno a vůbec si to neuvědomoval. Pro něj měla momentálně význam jen její slova, ale bohužel brzy zjistil, že ani její ujištění o lásce k němu, mu nijak zásadně nepomáhá. A navíc pak Elena řekla něco, co ho ještě víc dorazilo! Náhle jí totiž z ničeho nic napadlo, proč se z ní nejspíš Damon snaží dostat ujištění o tom, že ho miluje a bylo jí ho najednou hrozně líto. Určitě za to mohlo to kouzlo, co na něj Grace seslala! Ty představy, o kterých mluvil… Musely určitě nějak zpochybnit její city k němu! No jistě, dávalo to smysl, ale to nesměla dopustit! Nesměla dovolit, aby si myslel, že ho nemiluje. Už nikdy… A proto se zhluboka nadechla a nevědomky srazila Damona ještě víc ke dnu. „A já sice nevím, jaké představy ti Grace nasadila do hlavy, ale není to skutečné. Ať je to jakkoliv hrozné, a ať to přesvědčuje o čemkoliv, není to skutečné!“ Podařilo se jí dokonce vymanit z jeho náručí a něžně sevřela jeho tvář do dlaní. „Chápu, že to asi musí být peklo, ale nevěř tomu! Nikdy nevěř žádné představě, ve které bych tě bezpodmínečně nemilovala, ano?“ Nečekala na jeho odpověď, láskyplně ho políbila na rty a líbala ho tak dlouho, dokud jí nedošel dech. Jenže to neměla dělat… Díky polibku totiž nemohla spatřit tu příšernou ledovou hrůzu, která mu náhle probleskla v očích a to bylo zlé…

Kdyby ji zahlédla, možná by jí došlo, že v dobré víře řekla přesně to, co neměla, ale takhle o tom neměla ani tušení a nevědomky tak uvrhla Damona do ještě většího zmatku! Jemu totiž jako by v hlavě všechno zapadlo přesně tam, kam nemělo a najednou mu to všechno dávalo podivně šokující smysl. Protože… Elena měla pravdu! Zasáhlo ho to jako blesk z čistého nebe, ale nemohl před tím utéct. Elena to naprosto přesně vystihla! Její láska pro něj totiž byla tou nejdůležitější a nejskutečnější věcí na světě a proto byl najednou přesvědčen, že už nejspíš ví, co je skutečné a co ne! Nemohl by prostě existovat ve světě, ve kterém by ho Elena zcela stoprocentně nemilovala, a to byl jen jeden svět z těch dvou, mezi kterými váhal. Tenhle svět! To tady byl jejich vztah opředen nějakým stupidním nadpřirozeným poutem, které Elena sice popírala, ale on o jeho síle nepochyboval a jen a pouze tady tak její láska k němu nemusela být skutečná. A ona musela být skutečná! Nemohl by žít s tím, že není! Nedokázal by to, proto mu bylo v poslední době tady tak mizerně! Pokud ho Elena měla milovat, muselo to být reálné a ne vylhané, tak jako tady. Takový svět nechtěl! Nestál o něj a Elijah měl pravdu. Srce mu samo napoví, co je lež co pravda! A on se teď musí sebrat a vrátit tam, kam patří. Hned! Rozhodl se ve zlomku vteřiny, ovlivněný vším tím co cítil a co si tajně přál a najednou mu už bylo všechno jedno! Najednou nezáleželo na tom, co tady v tomhle světě udělá, hlavně aby už byl pryč. A proto se od Eleny prudce odtáhl a upřeně jí pohlédl do očí. „Ano, máš pravdu. A víš, co chci, abys teď udělala?“ Zírala na něj dost šokovaně, ale zavrtěla hlavou. „Chci, abys mě nechala o samotě, jak jsem ti řekl. Šla dolů a zůstala tam.“ „Ale já…“ Bránila se chabě, jenže on neměl na diskuse čas. „Hned, Eleno! Přeju si to a ty to pro mě uděláš!“ Řekl to naprosto jistě a bez jediného zaváhání a cítil, že to zabírá. Nevěděl sice přesně, jak pouto funguje, ale už dokázal jeho účinky rozeznat a tak, i když se na něj Elena dívala dost zděšeně a nesouhlasně, bez dalších protestů vstala a i když od něj nechtěla odejít, musela! Její vlastní tělo jí neposlechlo a tak zmizela na chodbě dřív, než mu mohla vynadat, že zase zneužívá pouto! A i když jí to děsilo, nic s tím nenadělala a on tak zůstal sám a mohl si v klidu promyslet, co by teď měl dělat.

No, v první řadě musí usnout, jenže jak? Prášky na spaní byly pryč a alkoholem by to bylo šíleně zdlouhavé. Tak ale co? Leda, že by… Jeho podvědomí té myšlenky, která ho náhle napadla, skutečně zhrozilo, ale jemu to přišlo jako nejlepší a nejrychlejší řešení! Sice to byla ještě větší pitomost, než ty léky, ale teď už mu na tomhle světě vážně nemuselo záležet. Už nikdy se sem přeci nevrátí a navíc to tu není skutečné. Je jen uvězněný ve své vlastní mysli a i když dostat se z ní bude bolet, on to vydrží… Musí to vydržet! Takže pěkně zpátky do koupelny, ale tentokrát už bez servítek! Když nemůže jen tak usnout, udělá to jinak…

Vydal se rozhodně do vedlejší místnosti a než se stihl zaleknout toho, co dělá, vší silou udeřil do hladké, lesklé plochy nástěnného zrcadla, které se pochopitelně rozbilo na milion kousků, které se rozsypaly po celé koupelně. Ano! Přesně, jak potřeboval… Sáhl bez váhání do umyvadla a vybral si ten největší a nejostřejší střep, jehož okraje se leskly tisícem mámivých odlesků. Tak a teď… Přešel k nedaleké moderní vaně a klesl vedle ní na podlahu. Sice to bude bolet a nebude to dvakrát pohodlné, ale alespoň bude konečně tam, kde být chtěl. Teď nebo nikdy! Pobídl se v duchu, natáhl obě ruce, nad vanu, přiložil ostrou hranu střepu k levému zápěstí a provedl rychlý, profesionální řez. Nejspíš to bude muset opakovat, protože rána se brzy zahojí, ale to nebylo důležité. Důležité bylo, že skrze karmínově rudou krev, která mu z rány vytryskla a potřísnila tak dokonalou bělost jeho překrásné designové vany, konečně definitivně opustí tohle příšerné místo, které mu rozhodně chybět nebude! 



2 reakce na FF: „Autonehoda Snů“-10.Kapitola

  1. Lellinka napsal:

    wow…
    píšeš naprosto úžasně!
    ale většina z nás,c o tvoje povídky čte, tak jsme prostě jen líní napsat komentář :D
    jsem hrozně zvědavá na další díl, nepřestávej psát ! :)

  2. barča napsal:

    strašne super poviedka, som rada, že aspoň jednu zachováš, hoci nemáš čas :) prosím, neprestávaj, robíš naozaj super prácu :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Vhodnou základnou pro manželství je oboustranné nepochopení.“ Oscar Wilde