FF: „Autonehoda Snů“-11.Kapitola

Zdravím všechny! Mám tu pro vás další kapitolu své povídky „Autonehoda snů“. Doufám, že se vám bude líbit a byla bych opravdu moc ráda, kdybyste mi zanechali komentář, abych znala vaše názory. Moc mi to pomáhá při psaní. Další díl bude zase ve středu :-)

11.

„Pane Salvatore?“ Naklonil se doktor Carmecka nad lůžko svého pacienta a s povděkem zjistil, že se konečně probírá. „Výborně mladíku, tak je to správně…“ Pochválil ho, když spatřil jeho upřímnou snahu se probudit a Damon mu věnoval omámený úsměv.

„Ani nevíte, jak rád vás vidím, doktore…“ zašeptal pak a lékař ho laskavě poplácal po rameni. „Nápodobně, hochu. Ale co nám to děláte s tím omdlíváním? To musí přestat.“ Sklouzl k mírně káravému tónu, ale Damon ho ihned uklidnil. „Přestane to, to vám slibuju, ale teď… Kde je doktor Mikaelson?“ „Venku s vaším bratrem a snoubenkou.“ „Aha a mohl byste mu prosím říct, že jsem změnil názor?“ Požádal ho Damon zdvořile, ale doktor udiveně pozvedl obočí. „No ovšem, ale na co?“ „On bude vědět. A kdyby náhodou ne, tak mu prosím vyřiďte, že bych si s ním hrozně rád promluvil.“ Dodal upřímně a byl vážně rád, že to dokázal vyslovit tak klidně. Ale nebyl důvod se stresovat. Možná byl už od smrti své matky tak trochu cvok a možná mu ta autonehoda udělala v hlavě pořádný binec, ale hlavní bylo, že teď už si byl jistý tím, co je skutečné a byl ochotný to všechno nějak vyřešit. A Elijah byl jediný, kdo mu v tom mohl pomoct, přičemž on se na jeho pomoc docela těšil…

Elena nervózně přecházela po salonu a stěží potlačovala šílenou touhu rozmlátit všechno kolem sebe na třísky! Co to do Damona zase vjelo! Proč jí poslal sem a udělal přesně to, co ještě chvíli předtím svatosvatě sliboval, že už nikdy neudělá a bylo mu to tak příšerně líto-zneužil pouto. Proč? A co tam nahoře provádí? Určitě nic, co by jí potěšilo, to bylo víc než jasné, ale ona tam za ním prostě nemohla. Ať dělal cokoliv, nedokázala se přinutit porušit jeho příkaz a vrátit se za ním do patra. Zatracené stvořitelské pouto! A ona o něj přitom měla tak šílený strach! Choval se hrozně divně, jako by to snad ani nebyl on a i když za to nejspíš mohlo to kouzlo, bolelo jí ho takhle vidět. A navíc neměla nejmenší tušení, čeho všeho je v tomhle stavu schopný! Už ty léky na spaní kombinované s alkoholem byla parádní rána pod pás, kterou by od něj skutečně nečekala (a kterou by taky Damon, kterého znala a který byl plně při smyslech nikdy neudělal!) a ona měla teď navíc šílené tušení, že možná udělá ještě něco horšího. Nevěděla, jak to ví, ale byla si tím téměř jistá, přesto, že nedokázala vymyslet nic, co by mohl provést. Bože, snad by si nějak neublížil… Ale, co když ano? Co když si sundá prsten, nebo udělá nějakou podobnou pitomost! Měla by být s ním a hlídat ho a ne trčet tedy, ale bohužel s tím nemohla nic udělat. Kruci, kde je ten Stefan?! Najít jednu zhrzenou čarodějku přece nemůže trvat tak dlouho, ne? Kdyby se vrátil, tak by mohl jít nahoru a mohl by na Damona dohlédnout, když ona nemůže. Jenže tu nebyl a tak… Bože, ne! Sakra! Jak jen mohla být tak pitomá a jen tu čekat? Damon jí sice nařídil zůstat dole, ale nezakázal jí používat mobil! Může Stefanovi zavolat! Ne, nemůže, musí! Hned! Vydolovala z kapsy mobil, spěšně vyťukala Stefanovo číslo a modlila se, aby to vzal. Bingo! Na druhé straně se ozvalo cvaknutí oznamující přijetí hovoru a pak Stefanův chladný hlas. „Ještě jsem jí nenašel, musíte vydržet!“ Sakra, to nebylo dobré, Grace potřebovali, ale Elena teď mnohem víc potřebovala, aby byl Damon v bezpečí, což o samotě nejspíš nebyl. „To je fuk! Musíš se vrátit do penzionu, Stefane. Hned! Stalo se něco příšernýho, a já mám obavy, že se teď děje ještě něco horšího!“

„No a to je tak asi všechno…“ Dokončil Damon z povzdechem své zdlouhavé a velmi podrobné líčení ohledně celého toho nereálného světa, který si vysnil a který ho tolik zmátl a Elijah, který ho celou dobu napjatě a soustředěně poslouchal, vážně pokýval hlavou. „Hm, to zní skutečně velice zajímavě.“ Promnul si zadumaně bradu a Damon raději zahanbeně sklopil oči. Bože, teď mu řekne, že je blázen, zavře ho do ústavu a on se mu vůbec nebude divit, protože když celý ten neskutečný svět plný upírů a čarodějnic popsal nahlas, znělo to vážně stupidně. Jenže Elijah ho překvapil, protože se k němu náhle důvěrně naklonil a věnoval mu poklidný úsměv. „Ale není to tak hrozné, jak jsem se obával.“ Informoval ho a on na něj šokovaně vykulil oči. Není to tak hrozné? Copak by to mohlo být ještě horší! Nedokázal si představit, jak, jenže… nejspíš mohlo, protože Elijah dle svého nevzrušeného výrazu rozhodně nelhal. Naopak vypadal naprosto vyrovnaně a dokonce mnohem klidněji, než dřív. „Není?“ Zaváhal proto Damon a Elijah jako správný psycholog okamžitě zavrtěl hlavou. „Ne, jen je to mnohem propracovanější, než kdykoliv předtím. Klobouk dolů, tvoje fantazie je bezbřehá. Kdyby tě někdy přestalo bavit pracovat s mým bratrem, doporučuju ti začít psát knihy. Tvoje romány půjdou na dračku.“ Mrkl na Damona, ale ten jen otráveně protočil oči. Na vtípky vážně neměl náladu a Elijahovi to naštěstí brzy došlo. „Promiň, já vím, že je to pro tebe složité, ale věř mi. Mohlo by to být ještě mnohem horší. Tohle cos mi tu popsal, rozhodně není neřešitelné. Spolu to zvládneme.“ Sevřel mu zlehka paži a Damon byl najednou rád, že mu to dokázal říct. Bylo to… Podivně osvobozující! A když měl navíc evidentně jeho podporu tak… Možná přeci jen neskončí, někde na uzavřeném oddělení psychiatrie. „Takže… Co bude teď?“ Zašeptal odevzdaně, a Elijah se znovu pousmál. „Co bys chtěl, aby teď bylo?“ „Já nevím, ty jsi odborník.“ Nelíbilo se mu, že mu odpověděl typickou psychologicky položenou otázkou, ale přesto se snažil, aby to neznělo útočně. A docela mu to i vyšlo. „To sice jsem, ale jsou to tvoje představy. Ty jsi ten, kdo se jich chce zbavit. Tedy…“ Zaváhal a pátravě se zahleděl Damonovi do očí. „…pokud se jich skutečně chceš zbavit.“ „Ovšem, že chci!“ Vyhrkl zoufale, protože měl na okamžik pocit, jako by ho v tom chtěl jeho slavný pan psycholog nechat, ale ten mířil někam jinam. „To je dobře, ale aby k tomu mohlo skutečně dojít, bude třeba, abys mě i sobě naprosto přesně formuloval, proč.“ „Co proč?“ „Proč se chceš svého vysněného světa zbavit.“ „To není můj vysněný svět!“ Odfrkl Damon při falešné vzpomínce ne všechna ta utrpení, která musel jako upír snášet, ale Elijah varovně zvedl prst. „Ale ano, je, Damone. Tvá mysl tu iluzi, do které ses chytil, vytvořila z nějakého důvodu a ten ty musíš pochopit a formulovat aby sis mohl být stoprocentně jistý, proč přesně se jí chceš zbavit.“ „Uf, nešlo by to trochu víc anglicky?“ Brblal, protože celá tahle psychologická hantýrka se mu vůbec nelíbila a Elijah se musel chtě nechtě pousmát. Ale pak zvážněl a zdálo se, že usilovně přemýšlí, co by mu na to měl říct. „Anglicky, hm… Jak bych ti to co nejlíp vysvětlil….? Ano, už vím!“ Znovu se na židli naklonil a pohlédl napjatému Damonovi přímo do očí. „Představ si, že to všechno, cos mi tu povídal, má reálný základ někde tady. V něčem co denně prožíváš. Lidé, události pocity… To všechno v nás vyvolává psychickou odezvu a vlivem tvé bohaté fantazie, nepatrné nervové lability a hlavně té nešťastné nehody, která ti musela způsobit nepěkný šok, byla tvá psychická odezva takhle nešťastně pokřivena.

To je to, co si musíš uvědomit a přiznat. Proč to tak je, v čem to přesně tkví, to je to důležité! Já to vím, mě to bylo jasné už od začátku tvého vyprávění, protože to od tebe moc dobře znám a není těžké si tvůj reálný život pospojovat s tím vysněným, ale teď jsi na řadě ty, abys to přijal. Chápeš?“ „Ehm, moc ne…“ Odpověděl Damon zcela po pravdě a připadal si jako natvrdlý idiot, ale Elijaha jeho nechápavost z míry nevyvedla. „Je to jednoduché, Damone. Stačí se na to všechno, cos mi vyprávěl podívat racionálně. Je důležité, abys z těch svých bludů vydoloval realitu. Pochopil propojení snů a skutečnosti. A k tomu bude potřeba ten tvůj svět pořádně rozebrat, takže…“ Odmlčel se a znovu se opřel o opěradlo nepohodlné nemocniční židle. „Cítíš se na to?“ „Teď hned?!“ „No ovšem, nevidím důvod čekat. Ale neboj, pomůžu ti s tím.“ „Tak…dobře.“ Souhlasil nepříliš ochotně Damon, ale když na tom Elijah trval, nejspíš to bylo důležité, takže, proč ne? Čím dřív bude mít tohle všechno za sebou, tím líp! Vší silou umlčel slaboučký hlásek svého racionálního podvědomí, který mu našeptával, že by to měl všechno ještě jednou přehodnotit a zhluboka se nadechl (teď už přeci ví co je realita a co ne, není proč to přehodnocovat!). „Jdu do toho.“ Informoval Elijaha a ten s úsměvem spustil. „Výborně, takže začneme asi u toho nejjednoduššího. Tvoje rodina.“ „Co je s ní?“ „No řekněme, že ta skutečná rodina, se od té tvé smyšlené trochu liší, proč si myslíš, že to tak je?“ „To mi doufám řekneš ty.“ „To bych mohl a rád to udělám, ale myslím, že nejdřív by ses měl zamyslet sám.“ „Já se snažím, ale…“ Zaváhal Damon a skutečně si nebyl jistý, co přesně od něj teď chce Elijah slyšet. „…nic moc mě nenapadá.“ Znělo to dost zoufale a Elijah se mu rozhodl napovědět ještě víc. „Tak třeba tví rodiče. Začneme u tvé matky…“ Vybídl Damona pokývnutím hlavy, ale ten stále nevěděl, co by měl říct. Zvlášť o matce. „Zemřela, když jsem byl ještě teenager.“ Zamumlal nejistě, ale Elijah s úsměvem přikývl. „Ano, a to v obou realitách, proč myslíš, že tomu tak je?“ Damon ale jen pokrčil rameny. Jak to měl sakra vědět! On psychologii nestudoval. Tedy… Někdy v sedmdesátých letech krátce navštěvoval univerzitu v… Ale ne! Dost, v sedmdesátých letech ještě nebyl naživu! Další falešná vzpomínka, musí se od nich odpoutat! Nařídil si v duchu a soustředil se zpět na Elijaha. Ten totiž právě začal s vysvětlováním toho, co měl na mysli: „To je jednoduché. Díky pomoci psychologů z naší kliniky, jsi se dokázal se smrtí své matky vyrovnat a brát jí jako neotřesitelný fakt, který se promítl i do tvé snové reality. Samozřejmě neříkám, že bys nebyl rád, kdyby žila, ale srovnal ses s tím, že už tu s námi není a tvá mysl neměla potřebu tuto uzavřenou kapitolu tvého života znovu otevírat. To u otce a bratra je to jiné, viď?“ „No, to je, ale nechápu to úplně stejně, jako to předtím….“ Odtušil Damon, jenže Elijah s tím nesouhlasil.

„Ale chápeš to až moc dobře, jen si to nechceš přiznat. Třeba u tvého otce je jasně vidět spojitost. Moc dobře od tebe vím, že jsi s ním nikdy moc nevycházel, že jsi měl vždycky pocit, že tě přehlížel, upřednostňoval Stefana a nikdy nebyl spokojený s ničím, cos kdy udělal. Kdo ví, možná to tak i bylo, i když já osobně, se zkušenostmi z mé praštěné rodiny, bych to tak tragicky neviděl, ale hlavní je, že tvého otce znám roky, a můžu ti tak zcela zodpovědně říct, že tě vždycky miloval. A nikdy, opakuju nikdy, tě neuhodil, jak jsi mi vykládal teď! Nikdy se k tobě nechoval krutě, nebo nenávistně a rozhodně by nikdy nedokázal na tebe, nebo na tvého bratra, vztáhnout ruku, natož vás zabít! To ti jen tvá vlastní mysl, frustrovaná nedostatkem jeho lásky a uznání, vnutila takové myšlenky a transformovala je do falešných vzpomínek. A úplně stejné je to i u Stefana…“ „Počkat!“ Přerušil ho Damon zaskočeně a Elijah okamžitě zmlkl. „Potřebuju chvilku na to, abych pochopil, co jsi teď řekl. Takže ty mi chceš tvrdit, že to, že mě můj otec nenáviděl, šikanoval, a nakonec zabil, jsem si vymyslel jen proto, že jsem se od něj cítil přehlížený?“ „Ano, to přesně chci tvrdit…“ usmál se Elijah a Damonovi to přišlo naprosto absurdní a přehnané! To přeci nemohla být pravda! Tohle by si nikdy nemohl myslet, nebo snad… Už zase nevěděl, čemu by měl věřit, ale pravdou bylo, že tomu, co Elijah tvrdil, by ve skutečnosti uvěřil docela rád. Spousta lidí si se svými rodiči nerozumí a má pocit, že je nedokáží adekvátně ocenit, ale je to běžné a normální a on by taky moc rád byl takhle normální a ne ten, koho jeho otec nenáviděl a zabil kvůli vlastnímu fanatismu. A možné…tak normální opravdu je. Což by bylo… Prostě skvělé!

A i když se mu takhle analýza zpočátku nelíbila, možná přeci jen měla něco do sebe, takže byl docela zvědavý, co se dozví dál… „No dobře, tak dál. Jak je to podle tebe se Stefanem?“ Vybídl Elijaha a ten byl viditelně potěšený tím, že jeho slova přijal. „Velice obdobně. Ty a tvůj bratr jste si vždycky báječně rozuměli, i když jste v určitých ohledech naprosto rozdílní. V jiných ale zase ne, a vaše vzájemná láska a starost o toho druhého, posílená ztrátou matky, vám vždycky pomohla všechny ty rozdíly překonat. Sice jste se tu a tam hádali, ale první skutečně drsná hádka a rozpor mezi vámi se objevil až v okamžiku, kdy se na scéně zjevila Elena. Stefan a ona spolu sice byli velice krátce, jenže pak ho opustila kvůli tobě a on to vnímal z tvé strany jako zradu. Dlouho s tebou odmítal mluvit a pak ti v potyčce dokonce způsobil poměrně vážný úraz.“ „Jo, já vím, klíční kost.“ Doplnil Damon a Elijah přikývl. „Ano, ale právě to paradoxně váš vzájemný problém vyřešilo. Stefan ti ve skutečnosti nechtěl ublížit, byla to nehoda. Ale stalo se a jemu to konečně otevřelo oči, a nakoplo ho to k tomu, aby se přestal chovat jako malý, žárlivý kluk, kterému bráška sebral lízátko a s nastalou situací se vyrovnal. Protože jemu nešlo ani tak o Elenu, se kterou by to nejspíš stejně dlouhodobě neklapalo, ale o to, že ti vždycky bezmezně věřil a ty ses najednou zachoval vůči němu v jeho očích sobecky a vzals mu to, na čem mu záleželo. Celou dobu to bylo mnohem víc o vás dvou, než o chudince Eleně, která si akorát vyčítala, že se mezi vás vůbec pletla. Ale po tom tvém úrazu se to všechno dalo do pořádku a pro Stefana to navíc znamenalo docela významný krok na cestě k dospívání, kde už holt nebude mít všechno, na co si ukáže.“ Odmlčel se a upřímně na Damona pohlédl. Ten byl z toho všeho ale dost zmatený. Ne, že by to neznělo věrohodně (možná to dokonce znělo až příliš věrohodně), ale nějak v tom pořád neviděl tu svou roli nebo spíše roli svého podvědomí. „No, ale to je spíš o Stefanovi, než o mě“ Naznačil a Elijah přikývl. „Ano, to máš pravdu, ale ono to spolu dost úzce souvisí. Hluboko uvnitř ses totiž přes celou tuhle událost nejspíš tak docela nepřenesl a doteď si podvědomě vyčítáš, že jsi Stefanovi něco takového udělal a tolik mu ublížil. On už na to sice dávno zapomněl a s tebou i s Elenou vychází naprosto perfektně, ale tys nezapomněl a proto se to teď projevilo ve tvé hlavě tímhle fascinujícím způsobem. Proto tvá mysl vytvořila celý ten složitý, propracovaný příběh o Katherine a o tobě a o Stefanovi a pak o Eleně. Mimochodem to s tou dvojnicí je taky velice zajímavé. Sice je to jen moje domněnka, ale řekl bych, žes prostě podvědomě nechtěl, aby byla Elena ta špatná, které vás rozeštvala a tak sis v hlavě vytvořil úplně stejnou a přeci jinou dívku, která to zařídila za ni a ona se do toho pak už jen připletla. Skutečně mimořádné…“

Zasnil se znovu Elijah ale brzy se vzpamatoval a nasadil omluvný výraz. „Promiň, už jsem to udělal zas. Omlouvám se, ale když ty jsi tak neskutečně inspirativní klient.“ „Dík za poklonu.“ Odfrkl Damon, ale ve skutečnosti byl fascinovaný úplně stejně, jako jeho psycholog. Bylo to vážně… Neskutečné, co všechno jeho mysl dokázala, ale dávalo to smysl. Ono to nakonec doopravdy tak bude! Páni, nemohl tomu ani uvěřit, ale vyvolávalo to v něm téměř euforické pocity dokonalého štěstí, protože to všechno, co si myslel, že ho trápí… Bylo prostě pryč! A určitě ještě bude, takže… „No a co dál?“ Zajímal se dychtivě a Elijah ho za spolupráci odměnil upřimným úsměvem. Šlo to všechno jako na drátkách…

„Tak co se děje?! Doufám, že něco opravdu alarmujícího, protože bych rád dneska tu zatracenou čarodějnici našel a měl konečně klid!“ Zavrčel Stefan hned, jak překročil práh penzionu ale Elena nedbala jeho mizerné nálady a ihned se k němu vrhla. „Já neví, co se děje, ale vím, že něco hodně špatného! Damon, on… se chová hrozně divně! Ale vážně divně! Něco s ním není v pořádku a já mám obavy, že by si mohl vážně ublížit!“ Vyhrkla a Stefan šokovaně pozvedl obočí. „Jak to myslíš?“ Zapomněl na okamžik na veškerý sarkasmus i opovržlivý podtón, ale Elena nevěděl, jak by mu to měla vysvětlit. Jediné co jí napadlo, bylo říct mu, co se tu stalo. „Když jsi odešel, chtěl, abych ho pustila k sobě do pokoje a já ho odehnala pryč, ale pak jsem šla za ním a našla ho v bezvědomí…“ Otřásla se při té vzpomínce hrůzou a Stefan na tom byl podobně. „Jak v bezvědomí? To zase to zatracené kouzlo?“ I když se snažil zůstat nad věcí, dost ho děsila představa, že je to skutečně vážnější než si mysleli, ale Elena ho šokovala ještě víc. „Ale ne! O to právě jde, udělal si to sám! Nevím proč a on mi to prostě nedokázal pořádně vysvětlit, ale narval do sebe celé balení šíleně silných léků na spaní a lahev burbonu a já… Já ho nemohla vůbec vzbudit! Ale nakonec se mi to povedlo a pomohla jsem mu dát se dohromady.“ Záměrně vynechala to, jak mu s tím pomohla, protože to Stefanovi vážně popisovat nechtěla, a hned přešla k tomu nejhoršímu. „Jenže on pak znovu zneužil pouto a vyhodil mě sem dolů! A já za ním nesmím a mám strach, že si něco udělá. Stefane, tys ho neviděl, vážně vypadá hrozně a chová se ještě hůř! Grace s ním musela provést něco příšerného, protože já vím, že ty si myslíš opak, ale já si jsem jistá, že by nikdy to pouto takhle nezneužil, kdyby byl při smyslech! Prostě to vím a ty mi to musíš věřit!“ Měla co dělat, aby se nerozplakala, ale Stefan už jí stejně neposlouchal. Sice ničemu z toho, co mu řekla, nerozuměl, ale jedno věděl jistě. Musel se k Damonovi okamžitě dostat! „Kde je?“ houkl na Elenu, až sebou cukla a ona ukázala ke schodům. „U sebe nejspíš…“ Zašeptala a Stefan vyrazil tak rychle, jak dokázal, protože nějak podvědomě cítil, že tohle bude zlé… A taky bylo!



2 reakce na FF: „Autonehoda Snů“-11.Kapitola

  1. elisa napsal:

    už aby byla středa, moc se těšim na další díl :) kapitola se mi moc líbila :)

  2. mona 1995 napsal:

    Super ako vždy už sa tešim na pokračovanie.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Nedostane-li žena koho chce, běda tomu, koho dostane.“ Mark Twain