FF: „Autonehoda Snů“-12.Kapitola

Zdravím všechny! Mám tu pro vás další kapitolu své povídky „Autonehoda snů“. Doufám, že se vám bude líbit a byla bych opravdu moc ráda, kdybyste mi zanechali komentář, abych znala vaše názory. Moc mi to pomáhá při psaní. Další díl bude zase ve středu, ne jako tento týden, kdy nám do toho vpadlo finále :-)

12.

Stefan vyběhl do patra penzionu během zlomku vteřiny a zamířil přímo do pokoje svého bratra. „Damone!“ Vyhrkl, hned jak vpadl dovnitř, ale ložnice zela prázdnotou, což sice nečekal, ale ani to bohužel neznamenalo, že je vše v pořádku. Stefanovi bylo totiž už dávno jasné, že se stalo něco opravdu zlého, protože jeho upíří smysly ani tentokrát nezklamaly! Cítil to už na schodišti… Krev! A hodně krve, jejíž vtíravá železitá vůně byla tady v Damonově ložnici ještě mnohem hutnější. Obklopovala ho a lákala i děsila zároveň, což byla velmi nepříjemná kombinace…

 

A navíc vycházela přímo z koupelny, do které Stefan vzápětí vtrhl a obraz, který se mu tak naskytl, by nejraději okamžitě vymazal z hlavy! Popravdě řečeno, čekal cokoliv, potom, co mu Elena řekla, ale tohle opravdu ne! To bylo trochu moc i na něj… „Pane bože…“ Ujelo mu při pohledu na svého bratra, který ležel v bezvědomí na podlaze vedle zcela zakrvácené vany, a hluboké řezné rány na obou jeho zápěstích zcela jasně dokazovaly, kde se všechna ta krev, která byla nejen ve vaně, ale i na zářivě bílé koupelnové dlažbě, vlastně vzala. Ale nejhorší na tom bylo, že nikdo další tu nebyl a že zakrvácený střep z rozbitého nástěnného zrcadla, který Damonovi ty rány způsobil, ležel přímo vedle něj. A to v takové poloze, že o pachateli celé téhle příšerné řezničiny, nemohlo být pochyb. Damon si to musel způsobit sám! A to bylo něco, co by od něj jeho bratr ani v nejmenším nečekal. Upír si tedy pochopitelně nemohl podřezat žíly s nějakými fatálními následky, ale i tak to Stefana upřímně vyděsilo. Proč proboha Damon něco takového udělal? Nejdřív prášky a alkohol, pak proříznuté zápěstí, co bude sakra příště?! Ale nebyla vhodná doba o tom přemýšlet, protože podle množství šarlatové tekutiny, kterou měl Stefan před sebou, musel Damon krvácet už hodně dlouho a ztratit tolik krve, že to i pro upíry mohlo být dost nebezpečné. Umřít sice nemohl, ale jeho rány už ani neměly sílu se zahojit a to bylo špatné. „Damone…“ Zašeptal Stefan zděšeně a konečně se vzpamatoval natolik, aby se mohl k bratrovi vrhnout a zahodit ten proklatý střep co nejdál od něj. „No tak, vnímej mě…“ Pokoušel se ho probudit, ale v okamžiku, kdy se dotkl jeho tváře, strnul. Bože, musel tu ležet už opravdu hodně dlouho, protože jeho kůže byla studená, jako led a tlukot jeho srdce zaznamenával jen stěží. „Ne…“ Zamumlal zoufale a přitáhl si bratrovo bezvládné tělo do náruče. „Damone, prosím, probuď se…“ Vykašlal se na veškerou ironii i nevraživost, kterou vůči svému bratrovi cítil, a bylo mu z jeho stavu skutečně zle. A nešlo jen o tu krev a pořezaná zápěstí, spíš šlo o to, proč to Damon udělal. Kdyby mu to způsobil někdo cizí, nejspíš by to Stefana tak hluboce nezasáhlo, ale v téhle situaci… to všechno znamenalo jediné. Že je s Damonem něco hodně, ale opravdu hodně špatně a že mu Grace nejspíš ublížila víc, než si doteď mysleli. Musela mu způsobit něco mnohem horšího, než jen bolesti hlavy a nepříjemné představy, protože ani jedno by ho k něčemu takhle hloupému přeci nikdy nedohnalo. Nikdy! Přemítal Stefan, a marně se pokoušel zastavit bratrovo krvácení. „Sakra…“ Zasyčel, když se mu to ani po několika dlouhých desítkách vteřin nepovedlo a zoufale hledal očima něco, co by mu mohlo pomoct. Nakonec ale musel vzít zavděk několika ručníky, které se sušily na nedalekém věšáku a které teď strhl a přitiskl Damonovi na vytrvale krvácející rány. „No tak! Damone, prosím!“ Znovu s ním zatřásl, ale opět to nemělo žádný efekt. Sakra! Jeho bratr byl bledý jako stěna a sotva dýchal a jemu bylo jasné, že bez pořádné dávky lidské krve ho probudí jen stěží. Kdyby mu alespoň někdo pomohl! Ale kromě nich dvou tu nikdo nebyl a Elena nahoru nemohla, takže nemělo smysl jí volat. Sakra!

„O čem bys chtěl ještě mluvit, Damone?“ Vyzval ho laskavě Elijah a Damon měl odpověď už dávno na jazyku. „O Eleně!“ „Aha, a copak je s ní?“ „To… stvořitelské pouto mezi námi. Kde se vzalo?“ Sice se odpovědi docela obával, protože právě to pouto ho v poslední době…ehm, tedy v období, které ve svých představách považoval za „poslední dobu“ trápilo nejvíc, ale Elijah, který jeho nervozitu vycítil, ho uklidnil úsměvem. „Ovšem, to pouto. Kde myslíš, že se asi vzalo?“ „Nevím! Proto se ptám!“ připadal si Damon jako úplný idiot, ale Elijah znovu varovně zvedl ukazováček. „Ale víš. No tak, přemýšlej, šlo ti to přeci tak pěkně.“ „Já…vážně nevím. Pomoz mi…“ Znělo to prosebně a Elijah se nad svým klientem skutečně smiloval. „No dobrá, takže to pouto podle tebe souvisí s tím, že tvoje krev přeměnila Elenu v upírku, že ano?“ Damon přikývl a zvědavě čekal, co z toho vyleze. „A co bys řekl, že ta přeměna ve skutečném světě znamená? K čemu se váže? Co se ve vašem vztahu nedávno změnilo?“ „Já…nevím…“ Snažil se Damon marně něco vymyslet, ale pak mu konečně svitlo. „To zasnoubení?“ „No ano, výborně!“ Pochválil ho Elijah, ale jemu to moc nepomohlo. „Ale jak to spolu souvisí?“ „Velice úzce. Jelikož si tvoje podvědomí, z nějakého toho nejasného důvodu, zvolilo upírství, jako tvůj základní rys, to, že se Elena přeměnila pomocí tvé krve, souvisí právě s vaším zasnoubením. Pokud vím, dlouho ses na tu žádost o její ruku připravoval, a když ti pak řekla ano, znamenalo to pro tebe opravdu hodně a v první řadě to, že od onoho okamžiku budete žít svůj život společně. A proto se muselo i v tvém vybájeném světě něco zásadního změnit a Elena se ti musela přiblížit natolik, abyste spolu skutečně mohli být a proto…“ „Se z ní stal upír.“ Dořekl za něj Damon, protože mu to už konečně začínalo dávat smysl, ale v jednom stále ještě váhal. „No dobrá, ale pokud Elenina přeměna znamenala naše zasnoubení a slib společné budoucnosti, tak co to pouto? To není zrovna moc hezká věc…“ „Ne, to není, ale s tvou osobností je to zcela pochopitelné.“ Souhlasil Elijah a Damon byl vážně zvědavý, co z něj vypadne. „Mou osobností?“ „Ano. Víš přeci, jak rád máš věci pod kontrolou a tohle je způsob, jak Elenu skutečně pod kontrolou mít. Díky poutu udělá všechno, co jí poručíš, nebude se s tebou moct hádat, ani o ničem diskutovat a přesto, že to sama nebude chtít, bude nucena tě ve všem poslechnout.“ „Ale to já po ní přeci nechci! Nechci, aby mě bezmezně poslouchala!“ Bránil se Damon vyděšeně, protože tohle znělo, jako by byl nějaký maniak, ale Elijah to tak naštěstí nemysle, maximálně trochu „Vážně ne?“ Pozvedl tudíž pobaveně obočí a Damon raději uhnul pohledem. „No dobrá, někdy bych možná byl rád, kdyby mě poslechla a udělala něco tak, jak to chci já, protože je to pro ni bezpečnější a lepší, ale ne vždycky. A navíc… Miluju na ní její samostatnost a tvrdohlavost, i když mě jimi někdy dovádí k šílenství. Takže si vážně nepřeju, aby mě poslouchala jako nějaký pečlivě cvičený pes!“ Poslední větu téměř zavrčel, ale Elijah se na něj znovu usmál a tentokrát to byl dokonce obdivný úsměv. „Tak to jsem vážně rád. A přesně proto se ti to pouto nelíbí a snažíš se proti němu bojovat. Hluboko uvnitř víš, že ta tvoje přehnaná potřeba kontroly je špatná, že ano?“ „Možná…“ připustil Damon neochotně, ale vlastně se mu tohle vysvětlení líbilo. Pokud je to s poutem vážně tak jednoduché, je to vlastně skvělá zpráva, protože to z něj nedělá až takového šílence, jak se obával. „Určitě, ale hlavně, že to přiznáváš.“

Usmál se Elijah, ale pak mrkl na své luxusní náramkové hodinky a napřímil se. „A jé je, už deset minut jsem měl někde být, takže…“ Co kdybychom v našem rozhovoru pokračovali někdy jindy. Co třeba zítra?“ Navrhl a už se zvedal ze židle, ale Damon ho vyděšeně zarazil. „Ty chceš odejít?!“ „Nechci, ale musím…“ „Ne! Já nechci, abys šel, mám ještě hrozně moc otázek a hrozně moc věcem ještě nerozumím… Třeba to s Rickem, nebo Jeremym a co Silas a lék?! Nemůžeš mě takhle rozebrat a pak odejít.“ Znělo to hystericky, ale Damon si prostě nemohl pomoct. Měl v hlavě pořád ještě hrozný zmatek a navíc tu byla ještě jedna věc, která ho děsila… „A co když usnu a zase se tam vrátím! Já se tam už nechci vrátit!“ Měl co dělat, aby potlačil vzteklé slzy, které mu hrozily vytrysknout, ale Elijah se vyprostil z jeho sevření a jemně mu položil dlaně na ramena. „Damone, prosím uklidni se, ano? Dýchej. Já vážně musím jít, ale zítra si o tom v klidu promluvíme.“ „Ale co když mezitím usnu, nebo omdlím! To, co jsem tam udělal, abych se dostal sem, bylo dost hrozné a oni už mě sem zpátky nepustí!“ To už byl opravdu spíš vzlyk, než obyčejná prosba a Elijah si jen povzdychl. „Žádní oni nejsou, Damone a ty jsi nikde nic neudělal. Jsi jen ty a tvoje mysl. Pokud se tam vrátíš a uvízneš tam, je to jen tvoje vina. A tak to musíš brát.“ „Ale co mám tedy dělat?“  „Nic, jen musíš vnímat realitu a věřit jí. Pokud to dokážeš, amnézie ustoupí a ty si na všechno vzpomeneš. A pak už se tam nebudeš muset nikdy vrátit, chápeš?“ „Takže si musím vzpomenout na tenhle svět a přijmout ho?“ Zaváhal Damon a Elijah přikývl. „Víceméně ano. A dokud se ti to nepovede…“ Rozhlédl se, jako by ho mohl při tom, co se chystal udělat, někdo vidět a vyčíst mu to. „…si když tak vezmi tohle, to ti pomůže.“ Sáhl do kapsy a vtiskl Damonovi do dlaně plastovou tubičku s nějakými prášky. „Co to je?“ Převracel Damon balení léků a pátral po nějakém návodu, ale nenašel ani název. „Nic moc. Jen ti to pomůže zůstat vzhůru, dokud se znovu neuvidíme.“ Informoval ho však Elijah a on zaváhal. „A je to legální?“ Připadalo mu to dost podezřelé, a Elijah skutečně zaváhal. “No, jak kde…“ Připustil neochotně a Damon na něj zděšeně vytřeštil oči. „Počkej, co tím chceš říct? Co to vlastně je?“ „Obsahuje to amfetamin, ale jen v nízké dávce.“ „Amfetamin?!“ Vyhrkl Damon, ale Elijah mu ihned naznačila, aby byl zticha. „Pššt, nekřič tolik! Ano, amfetamin, ale neboj, je to skutečně určeno pouze k lékařským účelům.“ „Ale amfetamin je přeci droga, takže… nemůže mi to… Nějak ublížit, že ne?“ Opravdu se mu nechtělo do sebe cpát kdejaké svinstvo (ty léky na spaní v nereálném světě mu úplně stačily!), ale Elijah se zatvářil dotčeně „Ovšem, že ne! Přeci bych ti nedal nic nebezpečného, a navíc to skoro jistě nebudeš potřebovat.“ Uklidnil ho a definitivně vstal, než mohl Damon vymyslet další námitku. „Takže zítra, ano? Jo a venku čeká tvůj bratr s takovým malým návrhem, můžu ho sem pustit?“ „Jistě.“ „Dobře, tak zatím. A drž se.“ Zmizel Elijah na chodbě a jeho místo okamžitě zaujal Stefan, zatímco Damon pro jistotu schoval tubičku do zásuvky nočního stolku.

„Ahoj, brácho.“ Usmál se Stefan mírně a Damonovi okamžitě došlo, že nejspíš tuší, nebo dokonce ví, oč jde a proč tu Elijah vlastně byl. „Ahoj…“ Zašeptal a i když se snažil, nedat na sobě nic znát, jeho hlas zněl provinile. Jenže copak mohl jinak? Svou šílenou, přehnanou fantazií způsobuje svým blízkým akorát tak problémy. Měl by se za sebe stydět! A pořádně… Jenže Stefan se na něj nejspíš nezlobil, nebo alespoň nevypadal, že by mu něco vyčítal a dokonce se to pokusil dát svému bratrovi jasně najevo. „No tak, netvař se tak tragicky.“ Popíchl ho dobrosrdečně a zlehka ho vzal za ruku. „A jak se mám tvářit, když mi právě došlo, že jsem nejspíš cvok?“ Povzdechl si však Damon a Stefan se mohl akorát zhrozit. „To neříkej! Žádný cvok nejsi!“ „Díky Stefane, ale myslím, že jsem a víme to oba.“ „Já vím akorát to, že ti není dobře, protože jsi prodělal velice vážnou autonehodu a nepříjemný šok, nic víc.“ Naklonil se Stefan až těsně k němu a jeho upřímné, olivově zelené oči vypovídaly o tom, že si za svým názorem rozhodně stojí, což Damona potěšilo víc, než by čekal. Ale přesto se pořád ještě cítil provinile. „Omlouvám se…“ Na víc se nezmohl, ale byl rád, že to řekl, přesto, že Stefan se zatvářil nesouhlasně. „Nemáš se zač omlouvat. No tak, nikdo se na tebe přeci nezlobí. A nejmíň já. A něco pro tebe mám…“ Zasvítily mu oči a vylovil z kapsy nějaký složený list papíru. „Co je to?“ Zajímal se Damon, ale rozhodně nečekal to, co mu Stefan vzápětí řekl. „Propouštěcí zpráva na tvoje jméno.“ „Cože?“ Vyhrkl Damon a zíral na dokument s razítkem nemocnice jako by nikdy v životě nic podobného neviděl (ale on vlastně neviděl), zatímco Stefan mu věnoval jemný úsměv. „Půjdeme, domů, brácho.“ „Domů?“ „No ano, nebo… Ty nechceš?“ Zaváhal Stefan a jeho oči pohasly, ale Damon rázně zavrtěl hlavou.

„Ne! Tedy ano! Jistě, že chci.“ „Tak není nač čekat. Oblečení máš ve skříni, tohle je podepsané a orazítkované…“ Sebral mu z ruky dokument a znovu ho schoval do kapsy. „…a venku mám auto.“ Dodal, ale Damon se stále k ničemu neměl. „No jo, ale co ta moje bezvědomí?“ Nepřipadal si jako pacient vhodný k propuštění, jenže Stefan jen pokrčil rameny. „Konzultoval jsem to s doktorem Carmeckem i s tvým skvělým psychologem a oba souhlasí. No… Vlastně to byl celé Elijahův nápad. Tvrdil, že by ses měl co nejdřív vrátit do domácího prostředí.“ „Věř mi, že po ničem jiném netoužím, ale co když… se ty moje představy zase vrátí?“ Zašeptal Damon úzkostlivě, ale Stefan ho vzal i za druhou ruku a vážně mu pohlédl do očí. „Tak se vrátí, no a? Zvládli jsme přeci už mnohem horší věci. Zvládneme i tohle. Jsem tady s tebou a to je hlavní. Pamatuješ si, cos mi vždycky říkal, když jsme byli kluci, ne?“ „Vlastně ani moc ne.“ Přiznal se zoufale, ale Stefana se to nijak nedotklo. „Že spolu překonáme všechno.“ Připomněl Damonovi laskavě a ten si vzdáleně uvědomil, že něco takového Stefanovi skutečně kdysi říkal. On nakonec bude mít Elijah pravdu s tím, že celý ten jeho smyšlený svět není tak daleko od toho reálného. „Máš pravdu.“ Přikývl, nadšený svým objevem a Stefan se ho chystal pustit, aby mu dal prostor k přípravě na odchod, jenže Damon ho držel pevně, protože náhle pocítil nepotlačitelnou touhu mu říct ještě něco. Něco důležitého. „Stefane?“ „Ano?“ „Mám tě rád, bráško.“ Znělo to možná trochu hloupě, nebo alespoň tak by to rozhodně znělo, kdyby to Damon řekl tomu Stefanovi, kterého znal z druhé reality, ale tohohle to nijak nešokovalo. Možná jen trochu překvapilo. „Já tebe taky, Damone. Proč mi to říkáš?“ „Nevím, jen tak.“ Pokrčil Damon bezstarostně rameny a spolkl odpověď, která ho napadla jako první a která se týkala toho, že už strašně dlouho neměl příležitost tuhle větu nahlas říct. Jenže on měl! Okřikl se v duchu a vychutnával si Stefanův úsměv. Měl tu možnost každý den a bude jí mít až do konce života, protože ty hrůzy, které jeho a jeho bratra potkaly, prostě nejsou skutečné! Nic z toho není skutečné a on už by na ten svět měl konečně přestat myslet, jenže…

Přesně v okamžiku, kdy se to snažil sám sobě vnutit, jako jediné možné řešení, se z ničeho nic znovu ozvala bolest. Příšerná mučivá bolest hlavy, která s sebou přinášela hrůzu a zoufalství a hlavně hlas, který do tohoto světě nepatřil. „Damone! Prosím, prober se! No tak, tohle mi nedělej…“ „Ne!“ vyhrkl zoufale, protože ten hlas snadno identifikoval a hlavně velmi snadno poznal, k čemu se váže a on rozhodně nechtěl, aby po něm následovalo to, co minule. Nechtěl se k tomu hlasu vrátit, protože ten hlas nebyl skutečný! Byl to jen další trik jeho zatracené mysli, ale on už se znovu zmást nedá! „Damone? Co je, co se děje?“ Vyrušil ho z předsevzetí Stefan, ale on mu to nechtěl říkat. „Nic, to nic.“ Pokusil se statečně usmát, ale jeho bratrovi evidentně došlo, oč jde. „Ale ne, už zase?“ Zamumlal a přesedl si ze židle na okraj nemocniční postele. „Bohužel…“ Procedil zatím Damon skrz zaťaté zuby, protože bolest se stupňovala, ale on se tentokrát vážně nemínil vzdát. Neomdlí a nikam odtud nepůjde. Už ne! „To nic, to bude dobrý. Hlavně dýchej, ano?“ Ovinul mu mezitím Stefan paži kolem ramen a on jeho objetí vděčně přijal. Alespoň cítil nějakou oporu. „Já vím, že bude.“ Usmál se omámeně, ale v tom okamžiku se mu obraz před očima rozostřil opět tím známým nepříjemným způsobem a místo nemocnice, kolem sebe náhle spatřil svou vlastní koupelnu…

…tedy přesněji řečeno koupelnu, která mu patřila v tom, pro něj, nereálném světě. A jediné co zůstalo zdánlivě stejné, bylo Stefanovo objetí, jenže tenhle Stefan, který ho držel v náručí a třásl s ním, rozhodně nebyl ten skutečný! Nemohl být, protože ten skutečný zůstal v nemocnici. Tohle byl ten druhý, kterého si tak nešťastně vysnil a kterého se teď za živého boha nemohl zbavit. Ale on se ho zbavit chtěl… „Ne!“ Zamumlal omámeně, protože se mu nějak pletl jazyk a udržet v této realitě otevřené oči mu připadalo jako nadlidský výkon, jenže on i tak věděl, kde je a že tu být nemá. „Nech mě být!“ Pokusil se bratrovi vykroutit, ale nedosáhl téměř ničeho. Jen ostré bolesti, která mu vystřelila z obou zápěstí a která mu přišla až nepříjemně skutečná. Jenže není! Okřikl se v duchu a dál se pokoušel bojovat se Stefanovým objetím, přičemž tím svého bratra skutečně překvapil. Ten byl rád, že ho dokázal bez dávky lidské krve probudit a rozhodně nečekal, že se s ním Damon začne prát. Ale přesně to se stalo… „Damone, co vyvádíš? No tak, uklidni se! To jsem já, Stefan…“ Snažil se ho udržet v klidu, protože rány na rukou mu teprve před chvilkou přestaly krvácet, ale Damon se choval jako smyslu zbavený. „Ne, nejsi! Pusť mě!“ „Ale ano, jsem! No tak, jsem to já. Podívej se na mě!“ Donutil ho pohlédnout mu přímo do očí, ale ani to nepomohlo. „Ne! Ty nejsi skutečný, jdi ode mě pryč! Nemůžeš mě donutit tu být!“ Bránil se jeho bratr stále vehementněji a Stefana jeho slova vážně děsila. „Cože? Zbláznil ses? Samozřejmě, že jsem skutečný, no tak… Pššt! Musíš se uklidnit, krvácíš!“ Opakoval zoufale, ale přitom vůbec nic nechápal. Damon už mu v životě řekl hodně nepěkných věcí, ale z toho, že není skutečný, ho tedy obvinil poprvé. To se mu vážně, ale vážně ani trochu nelíbilo!



2 reakce na FF: „Autonehoda Snů“-12.Kapitola

  1. barča napsal:

    super kapitola,ako vždy :) dúfam,že skutočnému Stefanovi sa konečne podarí presvečiť Damona, že upírsky svet je jeho domovom. Toto neustále prebiehanie zo sveta do sveta by ho mohlo fakt riadne psychicky narušiť :D Ako dlho ho ešte chceš nechať „putovať“ hore dole?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Přátelství je součást lidského štěstí.“ Jan Werich