FF: „Autonehoda Snů“-13.Kapitola

 Zdravím všechny! Mám tu pro vás další kapitolu své povídky „Autonehoda snů“. Doufám, že se vám bude líbit a byla bych opravdu moc ráda, kdybyste mi zanechali komentář, abych znala vaše názory. Moc mi to pomáhá při psaní. Další díl bude zase v neděli.

13.

„Damone, uklidni se a přestaň sebou házet, nebo si ublížíš ještě víc, než se ti doteď podařilo!“ Snažil se Stefan udržet svého bratra na podlaze koupelny, ale ten i přes masivní ztrátu krve a stále hrozící bezvědomí bojoval jako lev. „Ne! Pusť mě a nech mě být! Jsi jenom moje představa a já s tebou nemíním ztrácet čas!“ Bránil se vehementně Stefanovým pažím a ten stále ničemu nerozuměl. „Jaká představa! Sakra, Damone já nejsem žádná tvoje představa!

Elena mi volala, že tu vyvádíš příšerný věci a tak jsem se sem vrátil a našel tě tu takhle. Možná mám chuť tě na místě přerazit, ale představa vážně nejsem!“ Odporoval mu ostře, ale Damon si přitiskl dlaně na uši a se zavřenýma očima prudce zavrtěl hlavou. „Mlč! Nebudu tě poslouchat! Už nikdy tě nebudu poslouchat a už nikdy se sem nevrátím! Chci zpátky do reality ke svému bratrovi a ty mě tu nemůžeš držet!“ Snažil se vší silou upnout na to, co říká a vrátit se zpátky do nemocnice, ale Stefan na něj jen šokovaně vykulil oči a dokonce v hrůze povolil své sevření kolem jeho těla. „Cože? Co to plácáš? Tohle přeci je realita a tvůj bratr jsem přeci já! No tak, podívej se na mě…“ Pokusil se ho donutit otevřít oči, ale Damon se nedal. „Ne, nejsi! Jsi jen představa, kterou jsem si sám vymyslel, ale já už tě nechci! Nechci tě, protože mě nenávidíš, ale on ne. Jemu na mně záleží!“ Vzlykl zoufale a Stefana jeho vlastní slova z Damonových úst dost bolestně zasáhla. Kruci, neměl mu říkat, že ho nenávidí! Byl opilý a raněný a proto to řekl, a vůbec ho nenapadlo, že by to mohlo Damona tak moc bolet. Ale nejspíš mohlo, i když těm jeho ostatním zmateným větám ani za mák nerozuměl. Komu na kom záleží? To Graceino kouzlo musela být asi fakt síla, když dokázalo Damona takhle poplést. A on mu teď musel pomoct! „Damone… Hej, no tak podívej se na mě. Omlouvám se, že jsem ti řekl, že tě nenávidím. Opravdu mě to mrzí, nemyslel jsem to tak. Ale o kom to mluvíš? Já jsem skutečný! Jsem tvůj bratr a jsem tady, no tak…“ Znovu přitáhl Damona k sobě a ten už ani neměl sílu se bránit. Rány na zápěstích mu totiž znovu začaly krvácet a to bylo pro jeho už tak dost zubožený stav opravdu zlé. Ale přesto trval na svém… „Ne, nejsi!“ vydechl zmučeně a Stefan si uvědomil, že už ho zase ztrácí… „Ne! Slyšíš, neomdlívej! Zůstaň se mnou!“ zatřásl s ním tak silně, že ho to nejspíš muselo bolet, ale Damon už ho neslyšel…

Konečně se mu podařilo omdlít a vrátit se zpátky do nemocnice, kde ho jeho skutečný bratr stále trpělivě objímal a tvářil se velmi soucitně. „Pššt, už je dobře. Jsi zpátky u mě…“ Utěšoval ho, když si uvědomil, že je Damon opět při smyslech a ten vydechl úlevou. Fuj, tohle už znovu opravdu zažít nechtěl. Nikdy! A naštěstí věděl, jak na to. Všechno co k tomu potřeboval, měl hned tady v nočním stolku… Elijah mu ty léky sice dal jen preventivně, ale nejspíš se zmýlil, když se domníval, že to zvládne jen tak. Zatím ještě ne, ale brzy už určitě ano, tak proč si teď nevypomoct jednou, nebo dvěma tabletkami? Amfetamin vem čert! Možná je to sice tvrdá droga, ale to mu momentálně bylo vážně jedno. On ho má přeci od lékaře, takže to musí být v pořádku!

Rozhodl se během vteřiny a když si dostatečně vychutnal Stefanovo upřímné objetí, zvedl k němu prosebný pohled. „Mohl bys mi přinést trochu vody?“  Požádal ho a Stefan ihned úslužně přikývl, čímž ho vážně potěšil, protože nutně potřeboval odvést jeho pozornost, aby si ty léky mohl vzít. Ani vlastně nevěděl, proč si nepřeje, aby ho Stefan při jejich užívání viděl, ale měl pocit, že to tak bude lepší. A vyšlo mu to na sto procent, protože jeho mladší bratr téměř okamžitě vyskočil ze židle a vyrazil do koupelny. Čímž nevědomky poskytl Damonovi dost času, aby mohl sáhnout do zásuvky nočního stolku a vyklepnout si z nepopsané plastové tubičky na dlaň jednu maličkou našedlou tabletku. Uf, moc důvěryhodně to tedy nevypadá, pomyslel si otráveně a navíc mu to najednou přišlo hrozně málo! Jedna mrňavá pilulka, versus stupňující se bolest hlavy a malátnost, které už na něj opět doléhaly, to neznělo moc dobře… A on měl navíc jen pár vteřin na to, rozhodnout se, co udělá a tak potlačil veškerý svůj strach, prudce pohodil hlavou a k jedné tabletě přidal z tubičky pro jistotu ještě jednu. Ať mu je klidně zle, ale zpátky do toho příšerného světa už se nevrátí! Vždyť co by se mu mohlo stát? Jeden prášek, nebo dva, to jistě nehrálo žádnou roli. Přesvědčoval v duchu sám sebe, ale nakonec ještě naposledy zaváhal a znovu tubičku naklonil. Vlastně… Ani tři tabletky mu určitě nijak neublíží! Uzavřel rázně své přemítání a pak všechny tři našedlé prášky naráz spolkl. Tak a je to! To byl vážně zvědavý, co to s ním udělá… Ale zatím to teda vypadalo, že nic moc, i když možná ty léky prostě jen potřebují čas, aby zabraly. A on měl času fůru, zvlášť když se Stefan právě vrátil z koupelny a pár doušků ledové vody, kterou mu donesl, mu alespoň na okamžik pomohlo ulevit od té nepříjemné bolesti hlavy. „Tak co, je ti líp?“ Zajímal se Stefan, když mu vděčně vrátil prázdnou sklenku a jeho soucitný pohled Damona skutečně potěšil. „Je mi skvěle a víš co?“ „Ne?“ „Myslím, že bysme vážně měli jít domů.“ Usmál se při té představě, i když zcela přesně nevěděl, kde to vlastně doma je a cítil se podivně volný. Ano, velice rád z téhle pitomé nemocnice vypadne a bylo mu fuk, že si nevzpomíná kam! Jediný domov, na který si totiž pamatoval, byl penzion z té příšerné upíří reality, ale na tu teď opravdu myslet nechtěl. No, uvidí, kam ho vlastně Stefan odveze…

A opravdu nestačil zírat, protože když si konečně sbalil všechny věci, oblékl se a usadil v bratrově sportovním voze (který mimochodem vůbec neznal, ale líbil se mu) Stefan vyrazil z areálu nemocnice přímo do ulic nějakého dosti rušného města. Takže se prve zmýlil a v Mystic Falls nejspíš vůbec nebyli (nebo spíš žádné Mystic Falls ani nikdy nikde neexistovalo), protože tohle bylo něco většího. Možná… Atlanta? Neodvažoval se Stefana zeptat, protože to by asi nebyl moc dobrý začátek, kdyby se hned při odjezdu z nemocnice ukázalo, že si vlastně vůbec nevzpomíná, ve kterém městě žije! „Kde je Elena?“ zeptal se proto raději, aby odvedl své myšlenky od tohohle neradostného tématu a Stefan se za volantem pousmál. „Jela napřed domů i s Jeremym a Rickem. Chce všechny pozvat a připravit ti malý večírek na uvítanou. Caroline jí s tím určitě ráda pomůže.“ „Ach no jistě, bárbí. Na tu bych málem zapomněl.“ Uchechtl se Damon a Stefan na něj nenápadně mrkl. „Bárbí? Tak jsi jí už hodně dlouho neřekl a být tebou, radši bych to ani nezkoušel, víš, že to vždycky nesnášela.“ „Vážně jsem jí tak říkal?“ Zarazil se Damon, protože mu už zase vůbec nedošlo, že oslovení „upíří bárbí“ pochází z toho druhého světa, ale zdálo se, že i tady zaúřadovalo propojení s realitou. „No jasně, ale jak říkám, vždycky to nesnášela.“ „Myslím, že nesnáší tak nějak všechno, co se mě týká?“ Zkusil Damon nenápadně zasondovat ještě hlouběji, protože tímhle si byl ze své snové reality taktéž zcela jistý, ale Stefan jen mávl rukou. „A divíš se jí? Dlouho se nemohla vyrovnat s tím, žes jí nechal. Ale myslím, že slovo „nesnáší“ je poněkud přehnané. Jen tě nemá zas až tak moc v lásce.“ Ale, ale, tak on měl s Caroline pletky i tady? No, nejspíš to byl vážně omyl v obou realitách, ale to mu rozhodně nemohlo zkazit skvělou náladu, která byla navíc podpořena tím, že mu konečně přestala třeštit hlava a dokonce ustoupila i veškerá únava. Cítil se najednou naprosto báječně a tak plný energie, jako už dlouho ne. Že by ty prášky konečně začínaly účinkovat? No, nejspíš ano a to bylo vážně skvělé! Všechno mu najednou připadalo úžasné a jeho zasněný široký úsměv nemohl Stefanovi uniknout. „Něco mi ušlo?“ Mrkl na něj od volantu, ale Damon jen pozvedl obočí. „Ne, proč?“ „Že se tváříš tak spokojeně?“ „Ale já jsem spokojený! Ne, počkej, nejsem spokojený, jsem nadšený!“ Rozzářil se Damon ještě víc a Stefana jeho náhlá změna chování mírně zmátla. „Aha, no… to je super. A můžu se zeptat proč?“ „Nevím, jen tak!“ Vyhrkl jeho starší bratr a zvědavě se rozhlédl po ulici, kterou právě mířili na okraj města. „Jen tak? No fajn, jak myslíš, trocha optimismu ti rozhodně prospěje.“ „Optimismus je moje druhé jméno! Ale hele, kam to vlastně jedeme?“ Hodil z ničeho nic za hlavu veškeré starosti s tím, že by neměl dávat Stefanovi najevo, že si vážně nepamatuje vůbec nic a nervózně se zavrtěl na sedadle spolujezdce. Najednou jako by měl té energie až zbytečně moc… Ale Stefan si toho zatím nevšiml, i když bratrův dotaz ho překvapil. „Přeci domů.“ Odvětil váhavě, ale Damon mu věnoval zvědavý úsměv. „No jo, to já vím, ale nějak nevím, kde to je. Není to legrační?“ Uniklo mu z hrdla tiché uchechtnutí, které ani neměl v plánu a Stefan byl rád, že zrovna zastavili na červenou, protože Damonovo chování mu náhle skutečně přišlo podivné. „Popravdě řečeno ani ne.“ Odpověděl pomalu, ale Damona to nijak nezbrzdilo. „Mě to legrační připadá!“ Pokrčil spokojeně rameny a vážně cítil téměř euforický pocit totálního ale ve skutečnosti zcela bezdůvodného nadšení. A Stefan se musel jeho zářícím očím smát.

„Prosím tě, co je to s tebou? Jsi sjetej, nebo co?“ Popíchl ho a Damon se konečně trochu zarazil, protože tolik zdravého rozumu, aby mu došlo, že tohle by měl tajit, naštěstí ještě měl. „Ne, proč?“ „Protože se chováš úplně stejně, jako když jsi ve čtrnácti poprvé a naposled kouřil trávu.“ „Aha…“ Zarazil se Damon, ale Stefan se smíchem pokračoval. „A víš přeci, jak to tenkrát dopadlo.“ „Ehm, ani ne.“ Odvětil popravdě a Stefan zavrtěl hlavou nad tím, co všechno bratr zapomněl. „Zhulil ses tak, žes přišel domů až po půlnoci a tátovi jsi do očí řekl, že je kretén. Musím přiznat, že tak šokovaného jsem ho nikdy předtím ještě neviděl. A nejspíš ani potom ne.“ „To jsem mu vážně řekl?“ „No jasně…“ „Tak to mě celkem mrzí, že si to nepamatuju…“ Uchechtl se znovu, protože racionalitou potlačená euforie se ho opět plně zmocnila a Stefan ho sjel káravým pohledem. „Ale no tak…“ „No jo, jasně promiň. Svatosvatě slibuju, že dneska nikoho kreténem nenazvu.“ Zvedl prsty v improvizované přísaze a Stefan nad jeho chováním jen zakroutil hlavou, ale pak se pořádně rozhlédl a změnil téma. „Tak to doufám, protože už jsme tady.“ Zastavil u chodníku v poklidné okrajové čtvrti a Damon okouzleně hleděl na krásný, patrový domek s bílým dřevěným plotem a velkými francouzskými okny. Páni, přesně takováhle architektura se mu vždycky líbila! A ten trávník, záhonky s květinami a skryté zázemí vzadu na zahradě, které jistě skýtalo minimálně prostor pro grilování, ale spíše i bazén, to bylo… Vážně něco. „Tak co, vzpomínáš si?“ Usmál se na něj Stefan, ale on jen s připitomělým úsměvem zavrtěl hlavou. „Absolutně ne, ale je to totálně dokonalý!“ Obrátil se k bratrovi a na okamžik měl pocit, jako by se Stefan zatvářil zklamaně, ale to se mu asi jen zdálo. Nebo ne? Nebyl si ničím moc jistý, protože se mu trochu točila hlava, ale vlastně je možné, že se mu to nezdálo. Stefan si nejspíš představoval, že jeho amnézie ustoupí mnohem rychleji, a tak by to co o domě plácl, možná měl nějak napravit. „Teda, ne, že bych si úplně nevzpomínal… Teda, jen trochu. Vlastně spíš hodně málo, ale… Kruci nikdy by mě nenapadlo, že mám tak krásnej dům!“ Zapletl se do vlastní odpovědi a Stefan se prostě nemohl nerozesmát. Jeho bratr mu právě teď připomínal malého kluka na pískovišti, který si vybaluje zbrusu nové bábovičky. „To teda máš a víš, co je na něm nejlepší?“ „Ne.“ „Ti lidé co v něm na tebe čekají, takže koukej pohnout, ať může začít párty.“

Pobídl ho Stefan a Damon nadšeně vyskočil z auta. Ou, možná by měl trochu zpomalit, protože se mu náhle nepatrně rozostřilo vidění, ale tentokrát to naštěstí nemělo nic společného s nějakým propadem do snového světa. Jen si možná ty tři tabletky přeci jen brát neměl… Ale popravdě řečeno mu vlastně nebylo špatně, spíš tak nějak podivně… lehce. Jako by se při každém pohybu vznášel. Tý jo, vážně tohle amfetamin dokáže? Pokud jo, tak už začínal chápat, proč je to tak oblíbená droga. „Hej, jsi OK?“ Ucítil na paži Stefanův starostlivý dotek, ale on přesně věděl, co mu říct. „Ne, nejsem jen OK! Jsem maximálně OK!“ Informoval šokovaného sourozence a vyrazil rovnou k vchodovým dveřím. „Hej, nebuď tak hyperaktivní a šetři se trochu.“ Dohnal ho Stefan až na květinami zdobené verandě a sáhl do kapsy pro klíče, které vlastně ve skutečnosti patřily Damonovi, ale on byl tak nějak rád, že mu je nedal. Podle toho, jak střeleně se choval, by je určitě ztratil! „Tak, prosím, pane…“ Pustil bratra obratem dovnitř a ten nadšeně vklouzl do haly.

Ale ani se nestihl rozkoukat a už tu o něj byl nebývalý zájem. Jako by se ze všech koutů někdo vynořil a vítal se s ním a usmíval se na něj, ale jako první se stejně ocitl v Elenině vstřícném náručí. „Vítej doma, miláčku.“ Políbila ho něžně na rty a on si ten polibek se svým mírně zjitřeným viděním vážně užil. „Ahoj, lásko…“ Zašeptal jí do ucha a přitiskl jí k sobě tak silně až překvapeně vydechla. „Ups…“ Pustil jí okamžitě a zatvářil se na oko provinile, ale to už se k němu drali další lidé, aby ho mohli obejmout a bylo jich nějak nečekaně hodně… Skutečně tu byla i Caroline, ale taky Bonnie a Matt! No páni, toho tu ani nečekal, stejně jako si pořád nemohl zvyknout na to, že je tu i Klaus a dokonce se nějak dostal do náruče i k Meredith Fellové, která tu patrně byla s Rickem. Tý jó, tolik zájmu o svou osobu nikdy v životě nezažil! Tedy… O svou vybájenou osobu, ale o tuhle reálnou evidentně lidé stáli a měli jí rádi a to bylo vážně nádherné! A on se najednou cítil, jako by mu u nohou ležel celý svět a nebylo to jen tím amfetaminem, který mu koloval v žilách. A který mu dost nebezpečně zrychloval srdeční činnost, což ale jistě nic neznamenalo…

…Jenže to bohužel něco znamenalo, protože Stefan si toho na podlaze koupelny také všiml. „Damone? Slyšíš mě?“ Zkusil to ještě jednou naposledy, ale jeho bratr nijak nereagoval. Jen jeho srdce tlouklo na to, jak moc krve v poslední době ztratil, příšerně rychle a dokonce i trochu nepravidelně! A to by se upírům stávat nemělo! „Ach bože…“ Zašeptal Stefan, zmatený a vyděšený tím, co se s jeho bratrem dělo a navíc vůbec nechápal, o co tu vlastně jde! Setkal se v životě už s mnoha různými kouzly, ale ta, která znal, by snad žádného upíra nedonutilo podřezat si žíly, nezmátlo ho natolik, aby plácal naprosté nesmysly a hlavně by nedokázalo takhle nečekaně zrychlit tlukot jeho srdce! Tak co to s ním, sakra bylo? A hlavně kam až to proboha povede? Musejí prostě najít Grace! A rychle! Ale nejdřív je třeba, aby došel pro nějakou krev a Damona probudil, protože podle toho, jak vypadal, se jeho tělo momentálně skutečně necítilo dobře a bylo ve stavu, který by nejspíš mohl být nebezpečný i pro upíry. A možná dokonce hodně nebezpečný!



2 reakce na FF: „Autonehoda Snů“-13.Kapitola

  1. mona 1995 napsal:

    úžasné

  2. terulka napsal:

    Naprosto dokonalé! Těším se na další

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Kdo má tak málo fantazie, že své lži musí opírat o důkazy, měl by raději rovnou mluvit pravdu.“ Oscar Wilde