FF: „Autonehoda Snů“-15.Kapitola

 Zdravím všechny! Mám tu pro vás další kapitolu své povídky „Autonehoda snů“. Doufám, že se vám bude líbit a byla bych opravdu moc ráda, kdybyste mi zanechali komentář, abych znala vaše názory. Moc mi to pomáhá při psaní. Další díl bude zase v neděli.

15.

„Vážně si nedáš?“ Zamávala Elena přímo před Damonem perfektně propečeným kusem hovězího, ale on měl co dělat, aby se znechuceně neodvrátil. „Ne, díky. Vážně ne.“ Zamumlal s předstíraným úsměvem, ale Eleně se to moc nezdálo. „Není ti něco, miláčku? Ještě jsi dneska nesnědl vůbec nic a to se ti moc nepodobá.“ Pohladila ho jemně po tváři, ale on si rozhodně nechtěl stěžovat. „Je mi fajn, neboj. Prostě jen… nemám hlad.“  „Nemáš hlad? Ty? Ale jdi…“

 

„Proč tě to tak překvapuje?“ Nechápal Damon její šok, ale ona se jen uchichtla. „Protože většinou před tebou musím málem zamykat ledničku, aby mi v ní něco zbylo.“ „Ehm, vážně?“ „Už to tak bude.“ Odložila talíř se steakem a pohodlně se usadila u něj na klíně. „Opravdu je ti dobře?“ Ujistila se ještě jednou, ale on trval na svém. „Naprosto.“ „Tak fajn, to jsem ráda. Takže co kdybychom se spolu vykoupali?“ Ukázala k nedalekému bazénu, který už byl okupován Jeremym a Mattem, jejichž soutěž v potápění byla však bohužel odložena, protože jediné hodinky se stopkami vlastnil Matt a jelikož si je tak nějak zapomněl do vody sundat, už se nedaly znovu použít. Ale i tak si vodu viditelně užívali, jenže Damon nad Eleninou otázkou na okamžik zaváhal. Voda vypadala skvěle, ale že by se mu do ní zrovna teď chtělo lézt, to se říct nedalo. Jenže Elena o to evidentně stála, takže by to možná zkusit měl. Přemítal v duchu a snažil se přijít na to, zda bude ve stavu, v jakém momentálně byl vůbec koupání schopný. Ono totiž nejen, že se mu zvedal žaludek a neměl ani pomyšlení na jídlo, ale už zase ho bolela hlava a jelikož léky nejspíš přestávaly působit, začínal se cítit unavený. Veškerá ta jeho přehnaná energie a hyperaktivita byly ty tam a on by nejradši na místě usnul. Jenže to nesměl! Zatím si totiž ani přes úpornou snahu nedokázal na nic vzpomenout a to znamenalo, že spánek pořád ještě není bezpečný. Takže ten bazén možná není zas až tak špatný nápad, třeba mu chladná voda pomůže.

„No jasně.“ Souhlasil tudíž s dalším falešným úsměvem a Elenu jeho odpověď evidentně potěšila. „Tak fajn, přinesu ti plavky.“ „Bezva.“ Souhlasil s úlevou, protože nejen že by nejspíš neměl sílu je hledat, ale ani nevěděl, kde by se asi tak mohly nacházet. Zatím byl jen v hale, v moderně zařízené kuchyni a tady venku. Zbytek domu pro něj stále představoval neprobádané území a on si bohužel vůbec na nic nevzpomínal, ikdyž se mu tu líbilo. Ale Elena jako by mu četla myšlenky, protože náhle změnila názor, sklouzla mu z klína a vzala ho něžně za ruku. „A nebo bys mi s jejich hledáním mohl pomoct.“ Navrhla koketně a nenápadně mu tak dala najevo, že by spolu mohli být chvilku sami a navíc si společně projít celý jejich domov. Nejspíš doufala, že by mu to mohlo pomoct a on chtě nechtě musel vstát ze židle a vyrazit. Ruku v ruce prošli halou k moderně řešenému schodišti a pomalu stoupali nahoru do patra, na které si Damon vůbec nevzpomínal. A bohužel to nebylo lepší ani, když si ho společně prošli a nahlíželi postupně do všech pokojů, které se tu nacházely. V prvním z nich byla luxusně zařízená pracovna, s přecpanou knihovnou, počítačem a vším, co k vědecké práci patří, ve dvou dalších ložnice pro hosty, zařízené tmavým dřevem, zajímavě kombinovaným s pastelovými barvami a před čtvrtými dveřmi, které se nacházely až na úplném konci chodby, se Elena zastavila a zvědavě na něj pohlédla. „Tak co?“ Připadlo mu, jako by ho zkoušela, ale on bohužel odpověď na její nevyřčenou otázku neznal. „Nic moc.“ Pokrčil trochu zahanbeně rameny, ale ona ho znovu něžně pohladila po tváři. „To nic miláčku, dej tomu čas.“ Zašeptala upřímně a pak stiskla kliku a odhalila pečlivě uklizenou ložnici, laděnou do blankytně modra s obrovskou manželskou postelí, a dalším nábytkem z krémově světlého třešňového dřeva. „Páni…“ Vydechl Damon, protože to tu vypadalo jako z nějakého luxusního katalogu a na pár vteřin měl navíc pocit, jako by to už někde viděl. Že by se mu přeci jen začínaly vzpomínky pomalu vracet? Těkal očima po místnosti a snažil se rozpomenout na víc, ale bohužel. Kromě toho neurčitého pocitu, se mu v hlavě nic konkrétního neobjevilo. Škoda, možná příště… „Líbí?“ usmála se Elena a vklouzla do ložnice, přičemž jí to v ní neskutečně slušelo. „Hrozně moc, zvlášť když jsi tu ty.“ Zašeptal Damon a odvážil se jít za ní a láskyplně jí ovinout paže kolem pasu.

„Nepovídej…“ Zavrněla mnohoslibně, ale než se k ní mohl sklonit, aby jí políbil, vysmekla se mu a se smíchem od něj utekla k jedněm ze dvou dalších dveří, které z pokoje vedly. „Počkej, ještě jsme neskončily s prohlídkou.“ „Ale já bych si teď chtěl prohlížet tebe…“ Navrhl hravě, jenže ona byla odhodlaná svou práci průvodkyně dokončit. „Nepředbíhejme událostem, nejdřív tohle…“ otevřela dveře a odhalila zářivě bílou koupelnu s prostorným sprchovým koutem a moderně tvarovanou značkovou vanou. „Hm, pěkný…“ Přikývl uznale, ale jeho ruce už zase bloudily po Elenině těle. „Jen pěkný? Víš, kolik tahle koupelna stála?“ Plácla ho lehce přes nenechavé dlaně a on se zatvářil na oko provinile. „Nevím, ale určitě hrozně moc. Takže se omlouvám a opravuji své tvrzení, je to nádherné!“ Zdůraznil poslední slovo a než se mu mohla znovu vysmeknout, přitiskl své ryt na její. „Jako ty…“ Zašeptal pak, když jim oběma došel dech a Elena ho opět vzala za ruku. „Ještě tohle…“ Zašeptala pak a její hlas byl náhle podivně vážný a prodchnutý něhou a dojetím. A on měl brzy zjistit proč…. Poslední dveře za sebou totiž skrývaly nevelkou čtvercovou místnůstku, která byla díky dvěma oknům prodchnutá paprsky zapadajícího slunce, ale jinak zela prázdnotou. „A tady bude co?“ Nedošlo mu hned, co to znamená, ale Elena se k němu přitiskla a v očích jí problesklo pečlivě skrývané nadšení. „Hádej…“ „No šatna, to asi nebude, takže…“ Zamyslel se a náhle mu to konečně došlo. „Ou…“ Zatvářil se omluvně a ona ho odměnila lehkým polibkem na rty, protože poznala, že pochopil. „Tady bude pokojík pro naše miminko. Až bude větší, pochopitelně mu necháme upravit jednu z ložnic pro hosty, ale pro začátek ho chci mít co nejblíž u sebe.“ Zasnila se a jemu, až teď došlo, že se vlastně může radovat s ní. Když mu o jejich plánech ohledně založení rodiny říkala minule, ještě byl mimo a myslel si, že je to jen sen, ale on není! Je to skutečné a oni vážně budou mít vlastní rodinu. Připadalo mu to najednou naprosto dokonalé a dokonce se mu na okamžik udělalo líp, ikdyž ještě před chvílí měl co dělat, aby se udržel na nohou, jen to na sobě nechtěl dát znát. Ale pohled na prázdnou místnost před ním, která už brzy prázdná nebude, ho skutečně povzbudil. „Určitě se mu tady bude líbit…“ Prohlásil rozhodně, ale pak se ještě honem opravil. „Nebo jí.“ Znovu si představil překrásnou hnědookou holčičku, kterou by mohli s Elenou už brzy mít a najednou se skutečně nemohl dočkat.

„Vlastně ani nevím, jestli bys chtěl radši holčičku, nebo chlapečka?“ Zvedla k němu Elena zvědavý pohled a on se ani nemusel rozmýšlet. „Holčičku! Rozhodně holčičku, aby byla tak krásná a chytrá jako ty.“ Zapředl, ale pak mu v očích probleskly čertovské ohníčky. „Chlapečka až pak.“ Dodal provokativně a Elena nahodila překvapený výraz, kterým ale jen maskovala smích. „Ale, ale… Tak ty už nám plánuješ rovnou dvě dětičky.“ „Dvě? A proč ne rovnou tři?“ Popichoval jí se smíchem, a ona se k němu ráda přidala. „No jasně, nebo třeba čtyři, viď. Na mě neber ohledy, já to zvládnu levou zadní.“ Vystrkala ho z budoucího dětského pokojíku zpět do ložnice a to bylo přesně to, na co on čekal. „Nevykašleme se na ty plavky?“ Zašeptal roztouženě a než se Elena nadála, klesl na postel a strhl jí s sebou. „Hej! Já se chci koupat!“ Prohlásila tvrdohlavě, ale ve skutečnosti jí byl momentálně bazén úplně ukradený. „Koupat se půjdeme potom…“

Přerušil její protesty dalším polibkem a jeho prsty zabloudili k okraji Elenina tílka. „Ale máme tu tolik lidí…“ Vytasila se s dalším logickým argumentem, ale on na logiku momentálně kašlal. „Oni to bez nás chvilku vydrží. Teď mě zajímáš jen ty…“ Pokusil se jí tílko svléknout, ale ona se náhle skutečně začala bránit, což Damona zaskočilo, protože doteď bylo její uhýbání jen hrou. „Počkej…“ Zarazila ho a on na ní nechápavě pohlédl. „Copak?“ „Já jen, že… Doktor Carmeck říkal, že by ses měl šetřit.“ Začala nejistě a on měl chuť se rozesmát, tak takovýhle argument tedy vážně nečekal. „Ale no tak, na doktora Carmecka teď zapomeň. Nechci se šetřit, chci se s tebou milovat…“ Přejel jí provokativně rty po tváři, ale ona stále váhala. „Já s tebou taky, ale možná bysme neměli… Miláčku, máme přeci pro sebe zbytek života, nechci, aby ses zbytečně přepínal.“ Pokusila se ho ze sebe shodit, ale on to nemínil tak snadno vzdát, protože po ničem netoužil momentálně tak moc, jako po jejím objetí. „A když ti slíbím, že se nebudu přepínat?“ Zaškemral a bylo mu fuk, že se u ní doprošuje, protože věděl, že tak mu ona těžko odolá a měl pravdu. Elena skutečně zaváhala a zatvářila se nerozhodně. „Já nevím…“ „Prosím, prosím… Slibuju, že když mi nebude dobře, okamžitě ti to řeknu.“ Zkusil ještě přitvrdit a nasadit svůj štěněcí výraz a měl vyhráno. „Dobře, ale určitě mi to musíš říct…“ Nařídila mu, částečně proto, že mu chtěla vyhovět a částečně proto, že po něm toužila stejně, jako on po ní a přestala se mu bránit. „Samozřejmě a ještě něco mě napadlo…“ Zašeptal, zatímco jí konečně zbavil tílka a odhodil ho na podlahu. „Ano? A co?“ Zavrněla a věnovala se rozepínání jeho košile. „Že bysme se mohli na nějaké zakládání rodiny až po svatbě vykašlat a sňatek v tom procesu rovnou přeskočit.“ Mrkl na ni a Elena okamžitě pochopila, jak to myslí, takže jí oči ihned zasvítily nadšením. „Vážně? Ale to ty jsi chtěl nejdřív svatbu a až pak…“ Místo dokončení věty se mnohoslibně usmála. „Opravdu? Tak to jsem asi změnil názor.“ Informoval jí odhodlaně a ona ihned zvážněla, protože tu teď vlastně diskutovali o své budoucností a to nebyla legrace. „Myslíš to vážně?“ „Naprosto.“ Odvětil a měl pocit, že si ještě nikdy ničím nebyl jistější. Elena ale přesto chviličku váhala. Tedy ne, že by to necítila stejně jako on, ale potřebovala si to všechno srovnat v hlavě. Sice si miminko hrozně moc přála, ale počítala s tím, že se o něj budou snažit až za pár měsíců a ne hned teď. Ikdyž nač vlastně čekat? Stejně to možná nepůjde zase tak rychle, takže… Pomalu přikývla a láskyplně Damona políbila na rty. „Dobře, tak… Pokud jsi si tím jistý…“ „Absolutně!“ Vrátil jí polibek a ona se konečně uvolnila. „Miluju tě…“ Zašeptala ještě, dřív, než už nebudou vnímat nic jiného, než jeden druhého a jemu její ujištění znělo jako rajská hudba. „A já tebe! Naprosto… Šíleně… Nekonečně…  A navždy.“ Vydechl a mezi jednotlivými slovy jí toužebně líbal na krk a pořád níž a níž, čímž jejich konverzaci spolehlivě ukončil…

„Tenhle plán se mi vůbec nelíbí.“ Snažil se Stefan vymluvit Eleně její šílený nápad, který jemu i Grace před chvílí vysvětlila, ale ona se zatvářila přímo zoufale. „Tak navrhni nějaký jiný postup!“ Vybídla ho ostře a nervózně přecházela sem a tam po salonu. Jenže Stefana žádný jiný postup nenapadal, takže jen sklopil hlavu a mlčel. „Vidíš?! Nic jiného se dělat nedá!“ Využila Elena nastalého ticha a obrátila se ke Grace. „Nebo myslíš, že to nebude fungovat?“ Zaváhala, ale čarodějka jen pokrčila rameny. „Nevím, možná by mohlo…“ Netvářila se sice příliš přesvědčeně, ale přeci jen brala Elenin návrh s proniknutím do snu jako maličké světýlko naděje. Nenapadlo jí, že by to takhle šlo, ikdyž o této upíří schopnosti kdysi dávno něco málo zaslechla. Jenže Stefan její vstřícné pocity nesdílel. „Ale mě se to prostě nelíbí. Klidně bys v jeho hlavě mohla uvíznout taky!“ Při té představě ho zamrazilo až do morku kostí, protože by tak ztratil najednou jí i Damona a to by asi nepřežil. Bratr mu úplně stačil a to se pořád ještě odmítl plně sžít s tím, že už se nikdy neprobudí. Prostě tomu nechtěl uvěřit, ale současně ani nechtěl, aby kvůli tomu Elena riskovala, jenže Grace nad jeho připomínkou rázně zavrtěla hlavou. „Ne! To se stát nemůže! Pokud mu tady…“ Zaváhala a Elena se jí neochotně představila. „Pokud mu tady Elena zkusí proniknout do mysli až poté, co bude mé kouzlo zrušeno, je to pro ni naprosto bezpečné.“ „A jak to víš?“ Zavrčel Stefan, ale Grace ho probodla odhodlaným pohledem. „Prostě vím!“ „Jenže jak…“

„To je fuk, já do toho jdu!“ Přerušila je ale rázně Elena a Stefan měl na okamžik vztek, že jí to nemůže zakázat tak, jako Damon pátrání po Grace. A najednou už kvůli tomu na bratra zlost neměl. Chápal ho, proč něco takového udělal a bylo mu tak nějak líto, že se na něj proto zlobil. Snad se mu za to bude moct ještě někdy omluvit… Napadlo ho a srdce mu sevřel strach, ale musel se soustředit na přítomnost, protože Grace s Elenou plně souhlasila a přesunula se k pohovce, na které Damon ležel. „Dobrá, sejmu z něj to kouzlo a pak… To už bude na tobě.“ Zašeptala a Elena přikývla. „Do toho!“ Znělo to odhodlaně a Grace tudíž bez dalšího váhání položila Damonovi dlaně na spánky, zavřela oči, pustila se do tichého zaříkávání: „Frangentes circa hoc frangendi…“ Mumlala soustředěně a Stefan pomalu přistoupil k Eleně, která trpělivě čekala, až čarodějka skončí. „Možná bych měl jít spíš já…“ Nadhodil nejistě, jenže Elena na něj vrhla otrávený pohled. „Ty? To snad radši ne, nemyslím si, že by tě Damon rád viděl ve své hlavě. Pokud sis nevšiml, není to mezi vámi v poslední době zrovna ideální.“ Připomněla mu kousavě jeho nedávné chování a on se s ní radši nedohadoval. Měla bohužel pravdu. Opravdu se jim to utužování bratrského pouta, na kterém pracovali, v poslední době kamsi vytratilo a on musel uznat, že je to hlavně jeho vina. To on na Damona žárlil, měl na něj zlost kvůli poutu a hádal se s ním kvůli každé maličkosti. Prostě se nechoval jako příkladný sourozence, ikdyž to pochopitelně v jejich současné situaci bylo složité. Ale i tak se měl víc snažit… A bude se snažit, až bude Damonovi zase líp a ono určitě bude, protože Elena vypadala vážně odhodlaně.

„To máš asi pravdu, takže… Zlom vaz. A dávej na sebe pozor“. Zašeptal a Elenu celkem překvapilo, že se s ní nehádá. Čekala, že bude bojovat o to, aby jí z tohohle plánu vyšachoval, ale on ne. Ikdyž z očí mu mohla snadno vyčíst touhu být u toho, a Damonovi pomoci, které jí skutečně potěšila. Snad ještě bude mít šanci svému bratrovi ukázat, že mu na něm záleží. A přitom to je teď vlastně na ní… Napadlo jí a najednou by byla docela ráda, kdyby tu zodpovědnost někdo vzal za ni. Ona musí Damona přesvědčit, že je skutečná a přivést ho zpět, a to přitom neměla nejmenší tušení, kam se vlastně skrze jeho mysl dostane. Ale musí holt bojovat! A ona bojovat rozhodně bude, protože Damon jí za to stojí a ať už si vysnil cokoliv, jeho láska k ní ho z toho světa snad dokáže vytrhnout. A pokud ne… No, to bude řešit na místě. Hlavně, aby už mohla vyrazit!

 



2 reakce na FF: „Autonehoda Snů“-15.Kapitola

  1. mona 1995 napsal:

    Perfektná kapitola a tak ako vždy sa velmi teším na dalšiu.

  2. terulka napsal:

    Naprosto skvělá kapitolka!♥
    Představa dítěte Damona a Eleny je fakt skvělá!
    Těším se na další :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Na světě je zavedeno, že spousta hloupých si hraje na chytré. Z chytrých, kterých je na světě nedostatek, jen ti nejchytřejší si hrají na hloupé.“ Jan Werich