FF: „Autonehoda Snů“-16.+17.Kapitola

Zdravím! Omlouvám se, že jsem nestíhala přidávat povídku Autonehoda snů, takže dnes dvě kapitolky najednou (za minulou neděli a včerejšek) a další díl normálně zase v neděli. Děkuji za pochopení a bavte se! :-)

16.

Damon ležel na zádech na rozměrné manželské posteli, zíral do stropu a poslouchal šumění nedaleké sprchy, do které Elena před chvílí odešla. Ale příliš zvuk padající vody nevnímal, protože měl pořád ještě plnou hlavu, toho, co tu před chvílí dělali a co bylo vážně… Výjimečné! Nevzpomínal si, že by někdy zažil něco tak intenzivního a už teď se těšil, až si to zase co nejdříve zopakují… Ikdyž by snad bylo lepší, kdyby to hned tak nebylo, přesto, že po ničem jiném netoužil, protože měl pocit, že Elena měla s tím přepínáním tak nějak pravdu. Asi to vážně trochu přehnal, protože se teď necítil moc dobře. Sice byl šťastný, ale po fyzické stránce se cítil vyčerpaný a byl docela rád, že se ještě nemusí z té postele zvedat. Ale za chvíli bude bohužel muset, takže by se měl možná zkusit dát dohromady. Napadlo ho unaveně a opravdu se pokusil posadit, ale moc slavně to nedopadlo. Uf, nejspíš skutečně trochu přecenil své síly, jenže on si to v Elenině náručí ani neuvědomil. To co spolu prožili, bylo tak krásné, že dokázal vnímat jen ji a na sebe tak trochu zapomněl. A proto si až teď uvědomil, že se mu už zase točí hlava a navíc má žaludek jako na vodě. Ale ne, to určitě ty pitomé léky! Sice už dávno přestaly působit, ale vedlejší účinky jako závrať a nechutenství mu tak nějak zbyly. Opravdu super… Hlavně aby se to nedozvěděla Elena, protože pak by jí nejspíš do ložnice pěkně dlouho nedostal. A on by jí v ní měl nejraději pořád, takže se prostě musí sebrat a tvářit se, že je OK! Obrnil se proti nevolnosti i únavě a tak tak to stihl, protože sprcha náhle utichla a Elena za okamžik opustila koupelnu.

„Tak co ty na to?“ Zatočila se před ním dokola v nových fialovo-černých bikinách a on se i přes svůj bídný stav obdivně usmál. „Páni, vypadáš naprosto úžasně!“ Pochválil jí a ona se zatvářila velice potěšeně. „Díky…“ Zavrněla a klesla vedle něj na lůžko. „A co ty, jak se cítíš?“ Zajímala se pak a láskyplně ho hladila po nahé hrudi. „Nikdy mi nebylo líp.“ Zalhal přesvědčivě a Elena se k němu nadšeně přitulila. „Tak to je dobře…“ Zašeptala a položila mu hlavu na rameno. „Ale myslím, že už bysme vážně měli jít dolů, budou se po nás shánět.“ „Ještě ne…“ vydechl unaveně a Elena zbystřila pozornost. „Vážně je ti dobře?“ „Hm…“ Byl tak ospalý, že stěží udržel pozornost, ale její hlas ho naštěstí včas zburcoval. Sakra! Nesmí usnout! Trhl sebou a ona ho něžně pohladila po tváři. „Jestli jsi unavený, klidně můžeš spát. Řeknu jim to…“ Chystala se vstát, ale Damon jí pevně objal a nepustil na krok. „Ne! Nechci spát, chci se jít s tebou koupat.“ Vyhrkl a na důkaz svých slov Elenu vášnivě políbil, ikdyž mu vážně nebylo moc dobře. „No fajn…“ Pokrčila rameny, a chvíli si Damona zkoumavě prohlížela, protože se jí jeho podivné chování zrovna moc nezdálo…

Ale nakonec jeho slovům přeci jen uvěřila (protože tomu uvěřit chtěla!) a věnovala mu láskyplný úsměv. „Tak já půjdu napřed dolů a ty si vezmeš plavky a přijdeš tam za mnou, platí? Nechala jsem ti je v koupelně, ale jsou to ty loňské. Nové budeme muset teprve koupit. Snad ti tyhle budou…“ Povzdechla si a něžně mu přejížděla konečky prstů po rozpálené kůži. „Určitě ano…“ Zamumlal Damon bez valnějšího zájmu, protože plavky byly vážně to poslední, co mu momentálně dělalo starosti, ale Elenu to nejspíš skutečně trápilo. „No nevím, přijde mi, že jsi od té nehody hrozně zhubnul, asi ti budou padat.“ „Ale, nepovídej?“ Rozesmál se při té představě, jenže jí to vtipné ani omylem nepřipadlo. „Nesměj se! To je vážná věc. Vždyť ti můžu pohodlně spočítat všechna žebra! A to se mi vůbec nelíbí…“ Zněla skutečně starostlivě, ale pak se trochu uvolnila a na důkaz svých slov mu po těch žebrech škádlivě přejela prstem, což ho, i přes nepříliš dobrý zdravotní stav, donutilo slastně přivřít oči. „Neboj, něco s tím uděláme.“ Přitulil se k ní a to bylo přesně to, co od něj chtěla slyšet. „Jistě, že ano! A já vím, čím začít. Mohl bys totiž konečně taky něco sníst, takže… Co ti mám dole připravit?“ Mrkla na něj a on musel znovu potlačit znechucení. O jídlo vážně nestál, ale nechtěl Eleně kazit radost, protože o něj měla evidentně starost a tak jen pokrčil rameny. „Nevím, překvap mě…“ „OK, jdu na to a ty sebou hoď, ať ti to nevystydne.“ Vyklouzla mu z náručí, oblékla si přes plavky lehké letní šaty a než se nadál, byla pryč.

Hm, bezva. Nejen že mu bylo pěkně zle, ale teď bude ještě muset jít do bazénu a dokonce jíst! Necítil se ani na jedno, ale nemohl Elenu zklamat. Možná… Kdyby si vzal ještě ty léky od Elijaha, bylo by mu líp. Napadlo ho a ikdyž ještě před chvílí na ty pilulky v duchu nadával, najednou mu přišly, jako to nejjednodušší řešení. Sice mu po nich bylo ještě hůř, ale až po pár hodinách. Předtím to bylo super a jemu se po tom pocitu najednou začalo stýskat. Ne, že by po něm toužil kvůli sobě… Šlo přeci hlavně o Elenu! Zažila si toho v poslední době dost a on jí nechtěl přidělávat další starosti. Čili nejlepší bude, když si vážně vezme jednu, nebo dvě ty „kouzlené pilulky“ a bude mu fajn! Unaveně se vyhrabal z postele a sklonil se pro džíny pohozené na podlaze. Ale možná se měl předklánět opatrněji, protože se mu při tom jednoduchém pohybu pekelně zatočila hlava a on měl co dělat, aby sebou nesekl na koberec. „Ou…“ Ujelo mu omámeně a pro jistotu se svezl zpět na okraj postele. Vážně ty léky asi potřeboval, takže se rozhodl ignorovat zrychlený srdeční rytmus a vydoloval z kapsy džín plastovou tubičku s amfetaminovými tabletkami. Tak co, kolik si jich vezme tentokrát? Rozum mu radil, že snad proboha jen jednu, ale jeho tělo mu naopak našeptávalo, že čím víc, tím líp. Jedna pilulka by ho nad vodou moc dlouho neudržela a navíc potřeboval být fit co nejdřív, takže… Dvě? Nebo zase tři? Dumal nad zavřenou tubičkou a nemohl se rozhodnout, ale nakonec v duchu mávl rukou nad nějakým hlasem rozumu a vyklepl si na dlaň opět tři našedlé oválné prášky. Sice mu po vyprchání amfetaminu bude ještě hůř, než teď, ale on to nějak zvládne. A jeho tělo určitě taky! Spolkl naráz všechny tabletky a vytáhl se zpět do stoje. Snad to začne účinkovat stejně rychle jako posledně. Protože on si teď musí obléct ty plavky a vyrazit zpátky ven, než ho Elena začne hledat.

Dovrávoral do koupelny a pro jistotu vlezl přímo pod sprchu. Sice bylo trochu hloupé sprchovat se, když se chystal jít koupat, ale on se nutně potřeboval dát dohromady a teplá voda mu snad pomůže. S povzdechem pustil sprchu, nastavil optimální teplotu a snažil se uvolnit unavené svaly, ale moc to nefungovalo. Po chvilce to tudíž otráveně vzdal, osušil se a nepříliš nadšeně na sebe natáhl černomodré plavky. Hm, Elena měla s tím padáním trochu pravdu, vážně mu byly přes boky dost nepříjemně volné, ale to se nějak zvládne. Jen nesmí dělat žádné prudké pohyby a k nim stejně neměl sílu. Nebo…Měl?  Najednou si nebyl jistý, co vlastně cítí, ale bolest hlavy začala náhle jako kouzlem ustupovat a on s potěšením kvitoval, že léky snad opravdu zabírají. Bezva, sice měl na okamžik pocit, že se mu nějak špatně dýchá, ale nastupující zjitřené vnímání ten problém odsunulo do pozadí a on ucítil příliv energie, který mu projel celým tělem jako blesk. Ty jo, to bylo ještě intenzivnější, než minule! Ale hlavní bylo, že mu najednou bylo vážně líp… Mnohem líp a on nechápal, jak se mu ještě před chvílí mohlo nechtít do bazénu. Teď se na koupání fakt těšil a vlastně ani nevěděl, kdy přesně k té změně došlo. Ale hlavně, že došlo, Elena bude mít radost. Tak nač čekat…?!

„Kouzlo by mělo být zrušeno, myslím, že se mu můžeš pokusit dostat do hlavy.“ Zašeptala Grace a uvolnila Eleně místo vedle pohovky. „Jsi si jistá, že jsi to kouzlo sejmula?“ Ozval se nedůvěřivě Stefan, protože Damonův stav se skutečně nijak nezměnil, ale Grace bez zaváhání přikývla. „Určitě ano.“ „Dobře, věřím ti.“ Předešla ho však s odpovědí Elena a svezla se na koberec, kde se co nejpohodlněji usadila a opřela své čelo o Damonovo. Sice přesně nevěděla, co by měla dělat, ale doufala, že její upíří tělo a mysl to vědět bude. Ona se mohla jen soustředit a snažit se k Damonovi dostat. Takže do toho… Naposledy pohlédla na Stefana i na Grace a v jejich očích si přečetla plnou podporu. Snad jí k něčemu bude… Pomyslela si zoufale a odhodlaně zavřela oči. Musí se soustředit, opakovala si v duchu a ono… to kupodivu fungovalo! Stačilo se jen mentálně dotknout Damonovy mysli a bylo to, jako by se kamsi propadala. Na okamžik jí sice blesklo hlavou, že vlastně vůbec neví, co dělá, ani jak se dostane zase zpátky, ale na jakékoliv couvání bylo pozdě. Obklopila jí tma a pocit pádu trval několik dlouhých vteřin a pak…

Byla najednou někde jinde, což jí došlo ihned, jak opatrně otevřela oči. Ale ať už byla kdekoliv, vůbec jí to tu nepřipadalo, jako snový svět. Ani se nedivila, že to Damona zmátlo. Páni, bylo to tu tak skutečné…! Ty stromy, tráva, květiny, teplý letní větřík… Jako by vážně stála na jakési neznámé, pečlivě upravené zahradě, kde zcela jistě ještě nikdy nebyla. Kruci, kam se to jen dostala? Pohled jí zabloudil k překrásnému západu slunce, na který měla dokonalý výhled a v hlavě jí zazněla Graceina slova: „Dokonalý svět, kde je všechno perfektní a přesně takové, jak si on kdy přál.“ Jo, to tedy sedělo. Bylo tu vážně moc hezky… Až na jakousi vzdálenou hudbu a směsici lidských hlasů, která se navzájem překřikovaly, což Elenu ihned zaujalo. Bez váhání se vydala směrem, ze kterého se ten hluk linul a během několika vteřin dorazila k živému plotu, který odděloval volnou zahradu se stromy a záhony květin od prostoru, s bazénem a grilem. Hm, ať už v tom útulně vyhlížejícím domě, ke kterému tohle všechno patřilo, bydlel kdokoliv, evidentně byl za vodou. Ale jí bylo fuk, kdo to je, jediné co chtěla, bylo najít Damona. Místo něho však náhle narazila na někoho jiného. Právě se chystala živý plot obejít a zjistit, odkud se line ta hudba i příjemná vůně grilovaného masa, když tu jí přímo k nohám dopadl divoce pomalovaný frisbee. Automaticky se pro něj chystala sehnout, jenže než se ho stihla dotknout, přímo z pod ruky jí ho sebral někdo, koho by tu vážně nečekala. Vlastně někdo, koho by nečekala vůbec nikde, protože měl být už docela dlouho po smrti… „Ricku!“ Vyhrkla šokovaně, ale její ex-opatrovník se na ní ani nepodíval. Jako by před ním ani nestála! Akorát sebral frisbee, otočil se a vyčítavě pohlédl směrem, odkud talíř přiletěl. „Proboha Jeremy, jak to házíš? To je frisbee a ne ruční granát! Chápu, že s tím vás asi na škole zacházet neučí, ale to máš hodit na mě a ne někam do prostoru a zalehnout nohama k výbuchu!“ Zahulákal a Elena sebou poplašeně škubla, když zaslechla odpověď svého bratra, který tu podle ní rozhodně neměl co dělat. „Trhni si Ricku! Nemůžu za to, že neumíš chytat!“ „Hele, nechcete toho nechat vy dva? Nebo už jste zapomněli na to, jak neslavně to dopadlo posledně, když jste si s tímhle nesmyslem hráli? Nemyslím si, že byste chtěli platit další rozflákané okno!“ Přerušil je však v tu chvíli Stefan a dokonce se objevil v Elenině omezeném zorném poli. „Stefane?“ Zamumlala překvapeně, protože Stefan s ní přeci do Damonovy hlavy nešel, jenže ani on nedal najevo, že by jí slyšel, nebo snad dokonce viděl a jí konečně docvaklo, jak se věci mají. No jistě, tihleti lidé tady… Nebyli skuteční! Ani Stefan, ani Jeremy a pochopitelně ani Rick… Byli jen součástí Damonova vysněného světa, do kterého však ona nepatřila a proto jí nejspíš nebyli schopní vidět. Dávalo to smysl, ale jí na okamžik zamrazilo… Počkat! Pokud je neviditelná, jak může Damona (až ho tedy najde) přesvědčit, aby se tady na to vykašlal a vrátil se zpátky do reality? On jí musí vidět! Ale vlastně… Znovu se nad tím zamyslela a vlastní myšlenky jí trochu uklidnily. Vlastně by jí vidět měl, protože tohle tady není skutečné, ale ona a on jsou, takže musí dál pokračovat podle plánu, najít ho a promluvit si s ním. A hlavně musí přestat civět na Ricka, protože není skutečný! Sice mu to v plážových kraťasech, tílku a moderním sestřihu sluší, ale je jen Damonovou představou, ničím jiným. Ostatně jí to ani nepřekvapilo. Sice nevěděla, co tu má čekat, ale tohle dávalo smysl. No ovšem, pokud si Damon nevědomky vysnil nějaký svět, vůbec jí nepřekvapuje, že je v něm jeho nejlepší přítel naživu a Stefan s Jeremym spolu perfektně vycházejí. Nejspíš jí toho tu čeká ještě mnohem víc…

Pomyslela si a tentokrát už bez váhání vyrazila kolem Ricka za živý plot. Nemusí se držet zpátky, když jí stejně nevidí! A má tu svůj úkol, musí najít Damona a… Nedomyslela! Zarazila se v polovině myšlenky a šokovaně zírala před sebe, protože to co spatřila, tedy rozhodně nečekala. Rick, Stefan a Jeremy tu totiž ani zdaleka nebyli sami! U nedalekého bazénu a v jeho těsném okolí se nacházela spoustě dalších lidí a ona nestačila zírat. Páni, byla tu i Caroline! A taky Bonnie, Matt a Meredith! A… Ale to snad ne! Támhle u grilu je dokonce Klaus! Co ten tady v Damonově snu sakra dělá?! Proč by měl Damon snít zrovna o něm, blesklo jí v hlavou, ale většina její mysli byla stejně zaujatá něčím docela jiným! Uprostřed toho všeho, přímo na schodech do bazénu, napůl v průzračně čisté vodě totiž seděl Damon a vypadal tak šťastně, jako snad ještě nikdy. Nebo si alespoň nevzpomínala, že by ho někdy tak nadšeného viděla a co hůř, nebyl tam sám! Objímal kolem ramen jakousi tmavovlasou dívku ve slunečních brýlích a velmi titěrných fialovočerných bikinách, která seděla těsně vedle něj a na kterou Elena vlivem zapadajícího slunce pořádně neviděla a co bylo horší, vlastně na ní ani nechtěla vidět! Ta mrcha se totiž k Damonovi tiskla velmi důvěrně a on jí náhle dokonce laškovně políbil na rty, což Elenu příšerně ranilo! Bože, bylo to přeci jen pár desítek minut, co jí v reálném světě přesvědčoval o tom, jak hrozně jí miluje a teď se tu objímá a líbá s jinou! Jak si to představuje? Ona riskuje a jde ho sem zachránit a on tu zatím má za ní dávno náhradu! To mu snad její láska nestačí? Uf, vážně nečekala, že tu v jeho vysněném světě narazí na konkurenci a navíc rovnou tak silnou! A že musela být vážně hodně silná, protože Damon s tou holkou vypadal naprosto šťastně, a spokojeně. S ní takhle šťastný nikdy nebyl… Pomyslela si zoufale a měla chuť na něj okamžitě začít křičet a ztropit mu pořádnou žárlivou scénu, kterou by sice viděl nejspíš jen on, ale kterou by mu teď ze srdce přála zažít, jenže pak se stalo něco, co jí totálně šokovalo a doslova přimrazilo k dlažbě! Slunce se totiž na okamžik schovalo za mrak, takže jí jeho paprsky přestaly oslňovat a dívka po Damonově boku si navíc v té samé chvíli sundala rozměrné sluneční brýle a odložila je na okraj bazénu, což společně způsobilo, že jí Elena mohla konečně bez problémů pohlédnout do tváře a tak to udělala… A strnula! „Pane bože…“ ujelo jí pak tiše a dokonce si musela dát dlaň před pusu, aby nevyjekla nahlas. „To jsem já!“

 

17.

Elena zděšeně zírala na pár u bazénu a hlavou jí vířily stovky myšlenek. A tak ráda by se pletla, jenže… Nepletla! Opravdu ta osoba s Damonem nebyla žádná konkurence zvenčí, jak si doteď myslela, ale ona sama! Nebo tedy přesněji řečeno její snové já, které si Damon do téhle alternativní reality dosadil, a to bylo něco, s čím absolutně nepočítala. Nečekala, že tu nějaké její snová verze vůbec bude! Sice to asi čekat měla, když tu byli vlastně všichni, které ona a Damon znali, ale jí ani ve snu nenapadlo, že by tu měla čelit sama sobě! Kruci! Bylo to absurdní, ale ona teď právě chvíli žárlila sama na sebe! Na sebe! Pane bože, to je vážně úlet! A navíc… Jí ta žárlivost, byť zcela iracionální, ještě nepustila! Ale vlastně se jí nikdo nemohl divit, protože Damon náhle sklouzl do bazénu a dívku, ehm tedy její snové já, stáhl s sebou, aby jí mohl ve vodě obejmout a hravě políbit. A ona si najednou tak moc přála být na jejím místě! Měla by na něm být! Ta mrcha přeci není skutečná a Damon by se s ní neměl objímat a líbat! Neměl by s ní být tak spokojený! A ona by se měla přestat schovávat tady vzadu a měla by tam vtrhnout a všechno mu konečně vysvětlit, aby odtud mohli jít domů! A hned! Chtěla s ním jít domů… Tak hrozně moc si to přála, jenže zrovna, když se chystala vyrazit, ztuhla v polovině pohybu. Ale ne… Napadlo jí a to poznání bylo jako rána kladivem. Jako blesk z čistého nebe si uvědomila, na co se teď vlastně dívá a jaká je celková situace a do očí jí vstoupily tiché slzy. Ano, ona touží po tom Damona odtud odvést, ale… Chce to i on? A je to pro něj vůbec to nejlepší? Vždycky se snažila být empatická a citlivá a hlavně nesobecká, což znamenalo dělat pro své blízké vždycky to, co je pro ně nejlepší a dbát na jejich rozhodnutí, jenže teď se chystala udělat pravý opak! Sobecky odtud chtěla Damona vyrvat a on tu byl přitom… Šťastný! Ale ne, jen tak nějak normálně šťastný, ale tak, jako ještě nikdy! Sama si to přeci před chvílí říkala, že ho ještě nikdy neviděla tak zářivě se usmívat, a teď, když sledovala, jak v bazénu uprostřed svých přátel objímá dívku, kterou miluje (a čert vem, že to vlastně byla ona sama) srdce se jí sevřelo žalem. Ona prostě nemá právo ho z tohohle světa odvést. Je to příšerné, ale nemá a co víc… Ona vlastně ani nemá šanci! A to jí bolelo ještě mnohem víc, protože sem šla s tím, že její láska dokáže Damona přesvědčit o tom, co je skutečné a dotlačit ho k tomu, aby se chtěl z tohohle snu probudit, jenže teď jako mávnutím kouzelného proutku zlé a zlomyslné víly, tuhle výhodu ztratila! On totiž její lásku nepotřebuje, on jí má! Stačilo se podívat do očí svého snového já, které ho nadšeně objímalo kolem krku a oči mu zářily štěstím a krev jí tuhla v žilách. Ona ho miluje a on miluje ji! A jsou tady spolu a jsou šťastní a to… Je prostě konec! Konec všech jejích i Stefanových nadějí, protože i když se mu teď ukáže, on s ní nikam nepůjde. Proč by taky měl? Pyšně a domýšlivě si myslela, že hned jak jí Damon uvidí, uvěří, že je skutečná a jeho láska k ní ho nakopne k probuzení, jenže když se mu teď ukáže, bude to… Katastrofa! No ano, jinak se to ani nazvat nedalo, protože i kdyby se mu ukázala, i kdyby jí on viděl a i kdyby ho nějakým zázrakem dokázala přesvědčit, že tady tohle je jen sen a ona je skutečná, nijak mu tím nepomůže.

Naopak! Příšerně mu tím ublíží, protože tohle místo je tak… Nádherné! A ve skutečném světě ho čeká jen zklamání, zoufalství a bolest! Proč by se tam měl chtít vrátit? Tady má nádherný dům (nepochybovala o tom, že je jeho), dívku, která ho miluje, přátele a bratra, který o něj stojí a evidentně mu jeho lásku vůbec nezávidí, protože je teď oba v bazénu pozoruje se spokojeným úsměvem a ne nenávistí, jak by tomu jistě bylo ve skutečném světě. Netušila sice proč tenhle snový Stefan na ni a na Damona nežárlí, ale to nebylo důležité. Ten skutečný prostě žárlil a jeho vztah s bratrem byl momentálně na bodu mrazu. A tohle ona Damonovi nabízí? Takovýhle příšerný a nehostinný svět, místo tohohle vysněného ráje! To bylo přeci k smíchu. Nikdo alespoň trochu příčetný by odtud nikdy dobrovolně neodešel a přesto, že Damon vždy tak docela příčetný nebyl, tolik rozumu, aby chtěl zůstat tady, jistě ještě měl. A nešlo jen o rozum, ale i o emoce a o přirozenou lidskou touhu, být šťastný, milovaný a v bezpečí, která ani přeměnou v upíra nikam nezmizí. Naopak, znala to z vlastní zkušenosti. Ještě se maximalizuje a pak je to skutečně peklo, když není uspokojena. A u Damona teď uspokojena je, takže vlastně vůbec nezáleží na tom, že to tu není skutečné. I kdyby to Damonovi vysvětlila, on to pochopil a přijal, stejně odtud nejspíš neodejde. Je to sice jen iluze, ale to nehraje roli. Není lepší iluze, než zoufalství? Samozřejmě, že je… A možná by se sice mohla alespoň pokusit dát Damonovi na výběr a pouze mu nastínit, jak je to doopravdy, aby se rozhodl sám, ale ona okamžitě věděla, že to neudělá… nesmí to udělat! Nesmí mu ukázat, jak to skutečně je, protože by ho tím spíš ranila a zničila mu tenhle překrásný život, který si tu vybudoval. Už nikdy by vlastně nemohl bát doopravdy šťastný a to tady ani v realitě! Kdyby znal pravdu a věděl, že je jen lapený ve své mysli bylo by prostě jedno, jak se rozhodne. Kdyby odtud vážně odešel (jako že spíš ne), nikdy by na tohle krásné místo nezapomněl a ve skutečném světě by všechna ta příkoří, kterým by prostě byl nucen čelit, snášel mnohem hůř, než teď. A kdyby tu zůstal, už by to navždy bylo s vědomím, že to tu není skutečné a on vlastně ve skutečnosti jen sní! Obojí by bylo hrozně kruté a ona k němu nechtěla být krutá! Milovala ho a chtěla pro něj pochopitelně to nejlepší… A právě teď bohužel zjistila, že to nejlepší je nechat ho být a dovolit mu žít svůj vysněný život tady. Možná to bylo nesmyslné a možná to bylo dokonce špatné, ale jí to bylo najednou fuk! Pro Damona to bylo správné a ona navíc už stejně neměla sílu se mu ukázat a čelit mu! Ne v tomhle stavu! Ani by to nedokázala. Ne, když ho viděla po boku sama sebe, protože jak by vlastně mohla? Jak mohla konkurovat sama sobě? Zvlášť, když tamta Elena, která Damona objímala a líbala v bazénu, byla tak… Krásná! Ona takhle nádherně určitě nevypadala! Na okamžik jí opět bodl iracionální osten žárlivosti, jenže neměla čas tu jen tak stát a nenávistně se dívat sama na sebe, protože Damon se právě přestal na okamžik zabývat svou snovou přítelkyní a jeho oči bez jasného cíle zapátraly kolem. Nejspíš se jen chtěl pokochat tím vším, co ho obklopovalo, jenže to nebyl nejlepší nápad, protože vzápětí pohlédl přímo na skutečnou Elenu postávající ve stínu živého plotu a jeho oči se rozšířily překvapením.

Ach ne! Pomyslela si zaskočeně a s povděkem kvitovala, že jí ani v tomto snovém světě neopustily její upíří schopnosti, takže mohla zmizet tak rychle, že jí snad Damon ani nestihl pořádně zaměřit. Ukryla se na opačnou stranu živého plotu a bylo jí vážně mizerně. Do očí se jí tlačily slzy a ona se nějak nemohla rozhodnout, zda jsou to spíše slzy zoufalství, nebo vzteku! Ale ať už to bylo tak, nebo tak, jedno věděla jistě… Právě Damona ztratila a to bohužel definitivně. Nemohla se mu znovu ukázat a měla by co nejrychleji zmizet, aby jí tady proboha nenašel. Bude si myslet, že se mu to jen zdálo a všechno bude OK. No tak… Povzbuzovala se v duchu, ale přesto, že nejspíš věděla jak na to, aby se mohla vrátit zpět do reálného světa, pořád se k tomu nemohla odhodlat. Tak hrozně se jí nechtělo od Damona odejít, ale současně se už nikdy znovu nechtěla podívat na to, jak je šťastný s tou…druhou Elenou! Ne, že by ho nechtěla vidět spokojeného, ale nemohla se dívat na to, jak své štěstí nachází v náručí jiné dívky (byť podle něj to byla stále ona sama). Takže… By už vážně měla jít. Měla by odtud odejít a vrátit se ke Stefanovi, který do ní vkládal veškeré své naděje a kterého teď musí zklamat. Ale on to snad pochopí, a pokud ne… No, to bude řešit na místě. Povzdechla si a zadívala se na poslední paprsky zapadajícího slunce, které měla na obzoru přímo před sebou. Ano, je čas jít…

Se slzami v očích se opřela zády o živý plot a naposledy se zaposlouchala do šťastných hlasů svých přátel a rodiny, které teď bude Damon moct slýchat každý den, když bude chtít. A on jistě chtít bude, proto je tady tak šťastný. Může tu mít cokoliv, co si bude přát a to je vlastně… Krásné. Sice jí trhalo srdce, že už ho nikdy neuvidí vzhůru, už nikdy s ním nebude moct mluvit a nikdy ho nebude moct políbit, ale pokud má být jeho štěstí vykoupeno jejím strádáním, ráda ho podstoupí. Damon by pro ni udělal totéž a ona mu to prostě dluží. A proto teď zavřela oči a v duchu se soustředila na návrat do skutečné reality, kam ona prostě patřila. Jenže on už bohužel ne…

„Damone? Miláčku, děje se něco?“ Ovinula mu Elena ruce znovu kolem krku a z čela mu odhrnula zatoulaná pramen mokrých vlasů. Pořád ještě si spolu užívali příjemně vlahé vody v jejich luxusním bazénu, ale Damon před chvílí ztuhl a teď zíral kamsi do prostoru, zatímco si své snoubenky evidentně vůbec nevšímal. „Haló, vnímáš mě?“ Zkusila to Elena znovu o něco důrazněji a on zmateně zamrkal. „Cože?“ „Nic, jen se ptám, jestli se něco neděje, že ses tak zadíval do dáli.“ Zasmála se bezstarostně, ale on jen omámeně zavrtěl hlavou. Nemohl jí přeci říct, že měl právě pocit, že vidí… Ji! Jenže ne tady, ale támhle na trávníku, kus od živého plotu…  Zmizela hned, jak na ní pohlédl, ale byla tam. Nebo nebyla? Nemohl se rozhodnout, ale jeho podvědomí to udělalo za něj. Ale ne na co to myslí? To přeci nebylo možné! Peskoval ho vnitřní hlas a on mu byl ochotný naslouchat… Elena byla přeci přímo tady před ním. Objímala ho a tiskla se k němu a byla zcela skutečná, takže to, co viděl, musela být jen nějaká jeho představa. Nejspíš jí vyvolaly ty drogy, které se i nahoře v ložnici vzal a které mu až doteď zajišťovaly spoustu energie a báječnou náladu. A nebo možná už zase blbne a má nějaké podivné psychotické halucinace. Možná by měl zavolat Elijahovi a říct mu, že… No jo, ale co by mu vlastně řekl? Že právě viděl na své zahradě dívku, která vypadala přesně jako jeho snoubenka, když se s Elijahem před pár hodinami shodli na tom, že nic jako dvojnice neexistuje? A navíc, i kdyby existovalo, tohle nebyla Katherine (Tedy ta Katherine z jeho snu, pochopitelně. Na tu skutečnou si nevzpomínal)! Tohle byla Elena, to poznal bezpečně, ale přitom to nemohla být ona a on by se měl hlavně uklidnit! Nařídil sám sobě a snažil se zklidnit divoce bušící srdce. Ale moc se mu to nedařilo… Potřeboval vědět na čem je a tak, i když se tomu v duchu bránil, musel zjistit, co to vlastně viděl. Až zjistí, že nic, bude mu určitě líp (což by rozhodně potřeboval, protože už mu zase bylo dost bídně).

Rozhodl se ve zlomku vteřiny a šikovně vyklouzl z Elenina objetí. „Půjdu na chvilku z vody, nevadí?“ Usmál se na ni a ona jen pokrčila rameny a nechala ho dobrodit se ke schůdkům. Sice se mu na nich maličko zatočila hlava, ale zvládl bez problémů vylézt, osušit, hodit na sebe svůj župan, který si nechal u bazénu a vydat se směrem, kterým spatřil ten podivný úkaz. Jenže přesně jak čekal, tu nebylo nic. Po žádné dívce podobné na vlas jeho snoubence ani stopy a to dokonce ani, když nahlédl za živý plot do zbytku zahrady. Vážně se mu to asi jen zdálo… Pokrčil rameny a chtěl se vrátit, k bazénu, když tu se mu náhle udělalo podivně slabo. Jako by ho někdo praštil po hlavě palicí, ale nebylo to stejné jako předtím v nemocnici. Tohle nebyl signál k tomu, že by se propadal zpět do snového světa, tohle bylo… Něco jiného. A nepříjemného! Dokonce tak nepříjemného, že než si stihl pořádně uvědomit, co se děje, zavrávoral a byl by skončil na trávníku, kdyby ho náhle zezadu někdo nezachytil. „Hou, co se děje?“ Zaslechl těsně u ucha Stefanův poplašený hlas a pomohlo mu to znovu se soustředit a setřást ten podivný pocit nevolnosti. „Nic, to…nic.“ Zamumlal, ale Stefan už ho usazoval na nedalekou zahradní lavičku, která byla šikovně umístěná mimo zorné pole všech, kteří se bavili u bazénu. „Tohle není nic, málem jsi sebou seknul! Už je ti zase zle?“ Nemínil se však Stefan nechat odbýt jeho planými řečmi a Damon si jen unaveně promnul spánky. „Ne, není. Nebo alespoň ne tak, jako v nemocnici.“ „Aha a jak tedy?“ Zbystřil jeho bratr a Damon by si za to, jak to řekl, nejradši nafackoval. Nechtěl Stefanovi přidělávat další starosti, takže měl nejspíš dál zatloukat! Ale na to bylo pozdě… „Nevím, motá se mi hlava a je mi…Tak nějak slabo.“ Vyhnul se jakýmkoliv zmínkám o amfetaminu a Stefan ho zkoumavě pozoroval. „Aha…“ zamumlal pak a nečekaně sevřel svému staršímu bratrovi levé zápěstí. „Hej, co to..“ „Dělám?“ Dořekl však za Damona sám a zatvářil se soustředěně. „Co myslíš? Měřím ti puls.“ „Puls? Ale proč?“ „Protože se mi vůbec nelíbíš.“ „Ty mě taky ne a nic ti neměřím!“ Pokusil se to Damon obrátit v žert, protože nechtěl, aby mu Stefan cokoliv měřil a zvlášť ne tep, který cítil, že asi nemá moc v normálu, ale jeho bratr jen protočil oči. „Ty ale taky nestuduješ medicínu. Vzpomínáš, museli jsme složit předběžnou přísahu, že nikomu neodmítneme zdravotnickou pomoc. Takže to vlastně musím udělat.“ Sevřel mu zápěstí pevněji a Damon jen zakroutil hlavou nad svou zapomětlivostí. No jasně, medicína! Vážně mu to úplně vypadlo, protože Stefan mu to říkal ještě předtím, než si uvědomil, že je to tu reálné. Ale to znamenalo, že ho nejspíš čekají potíže, protože budoucímu panu doktorovi se jistě nebude moc líbit, v jakém stavu teď je. A měl stoprocentní pravdu!

„Kruci, Damone, vždyť ty máš tep nejmíň stotřicet za minutu!“ Vyhrkl Stefan po chvilce měření a znělo to, jako by z toho bratra vinil. „A můžu snad za to?“ Ohradil se Damon na oko ublíženě, jenže hluboko uvnitř na něj dost nepříjemně dotírala myšlenka, že možná ano. Ty pilulky od Elijaha byly asi vážně síla a on jich spolkl během pár hodni už šest! A pokud mu Stefan v autě nelhal a jeho jediné předešlé zkušenosti s drogami tak byly osm let staré a navíc jen s marihuanou… Uf, to tedy nebylo nejlepší. Ale stejně o amfetaminu Stefanovi nepoví! Pomyslel si odhodlaně, ale vzápětí už si tím nebyl tak jistý, protože Stefan se zatvářil hrozně starostlivě. „Ne, nemůžeš, ale nelíbí se mi to. Pojď, vezmu tě dovnitř, změřím ti tlak a prohlédnu tě.“ „Hej! Jsi teprve ve druháku, nechci, abys mě prohlížel!“ Bránil se Damon, když si chvatně spočítal, jak dlouho asi může dle údajů o Jeremym, Stefan medicínu studovat, jenže ten byl neoblomný. „Ale já chci a neboj, nechystám se tě operovat. Jen se na tebe podívám, nic víc.“ Vytáhl protestujícího bratra do stoje a už ho směroval k nedalekému zadnímu vchodu. „Půjdeme na chvilku dovnitř, hned jsme zpátky.“ Zahlaholil ještě směrem ke skupině jejich přátel a než mohl Damon cokoliv říct, ocitl se v úzké chodbě vedoucí podél kuchyně a nakonec v luxusně zařízeném obývacím pokoji. „Sedni si, dojdu si do auta pro věci, mám pohotovostní brašnu pro mediky v kufru.“ Nařídil mu Stefan nesmlouvavě a on raději neodporoval. Páni, z jeho bratra bude jednou velice autoritativní lékař! Ale momentálně by byl docela rád, kdyby se se svou brašnou pro mediky (Mimochodem, co to sakra je? Něco jako ne-upgradeovaný lékařský kufřík?), držel od něj co nejdál. Bohužel mu ale tohle přání nemělo být splněno…



Jedna reakce na FF: „Autonehoda Snů“-16.+17.Kapitola

  1. mona 1995 napsal:

    Už som sa na novú kapitolu strašne tešila.Takže dve naraz ma naozaj potešily.Super ako vždy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Na světě je zavedeno, že spousta hloupých si hraje na chytré. Z chytrých, kterých je na světě nedostatek, jen ti nejchytřejší si hrají na hloupé.“ Jan Werich