FF: „Autonehoda Snů“-18.+19.Kapitola

Zdravím všechny! Dnes tu mám pro vás opět dvě kapitolky najednou, ale tentokrát není na vině moje časová vytíženost, ale mé internetové připojení, které po bouři hapruje a funguje jen sporadicky. Než dojde k nápravě (což může být u O2 klidně dost dlouho) je možné, že tu povídky ode mě přibývat nebudou nebo budou přidávány takto po více kapitolkách. Děkuji za pochopení a přeji i tak pěkné počtení! :-)

18.

„Eleno?“ Zašeptal Stefan a sklonil se těsně k tmavovlasé dívce, jejíž víčka se před pár vteřinami konečně zachvěly. Snad se mu to jen nezdálo, protože tu s Grace čekali snad celou věčnost, ale opravdu ne! Elena se vážně vracela zpět a šlo jí to stejně podivuhodně snadno, jako když do Damonovy mysli vstupovala, jenže v okamžiku kdy otevřela oči jí z nich, jako na povel vytryskly slzy a Stefan ztrnul. „Eleno, co je? Co se děje?“ Zatřásl s ní možná až zbytečně prudce, ale ona se rozplakala ještě víc. „Co?!“ Dožadovala se informací i Grace a Elena konečně promluvila. Jenže to co řekla, snad radši nikdy vyslovit neměla. „Je pryč, Stefane! Nemůžeme s tím nic dělat.“ Zasténala a vrhla se překvapenému Salvatorovi kolem krku. „Cože? Počkej, cos to řekla? Jak nemůžeme?“ Mumlal zděšeně, když si plně uvědomil, co vlastně její slova znamenají a ona jen bezmocně vzlykala. „Nemůžeme ho odtamtud přivést zpátky…“ „Ale proč ne? On nechce?“ „Ne, nechce…“ „A co ti řekl? Proč ne? Vysvětlila jsi mu, o co vlastně jde?“ Pokoušel se z ní Stefan vymámit nějaké smysluplnější informace, ale Elena ho opět šokovala. „Neřekl mi nic. Nemluvila jsem s ním. Ani neví, že jsem tam byla…“ Nezmínila se schválně o tom, že jí možná viděl, protože doufala, že to Damon neřeší a Stefan jí od sebe prudce odtáhl a zděšeně jí pohlédl do očí. „Nemluvila? Proč proboha?!“ Nechápal vůbec nic a jí došlo, že nemá smysl s pravdou čekat. Naopak mu jí musela říct hned, než se Stefan do Damonovy mysli vypraví sám a celé to zkazí. „Protože on je tam šťastný, Stefane. Skutečně šťastný. A my nemáme právo ho odtamtud odvést.“ Zašeptala zlomeně a Grace, která je soustředěně poslouchala, poraženě sklopila oči. Bylo po všem… A ona už neměla sílu na nějaké další vysvětlování, stejně by nejspíš nepomohlo. Kdyby možná řekla celou pravdu hned, tak snad… Ale teď už ne.

Ale Stefan se nemínil jen tak vzdát. „Šťastný? Co to plácáš? Ovšem, že je tam šťastný, vždyť o to v tom kouzlu šlo, ale není to skutečné!“ „Ale on to neví, Stefane!“ Namítla Elena logicky a bolest ve Stefanově hlasu jí byla velice povědomá. Úplně stejnou cítila i ona sama, ale neměli právo s tím něco dělat. „Samozřejmě, že to neví!“ Soptil však Stefan neúnavně dál a vypadal vážně odhodlaně. „Od toho jsi tam přeci šla, abys mu to řekla a dotlačila ho k tomu, aby se probudil!“ „Já vím…“ Povzdechla si Elena a rozhodla se nasadit ostřejší kalibr. „…ale tys tam nebyl! Neviděls ten svět, Stefane, ale je to nádherný svět. Takový, jaký si Damon zaslouží. Takový, jaký si vysnil. A on je v něm vážně šťastný a já mu ho prostě nechci kazit!“ „Kazit! Ale ty mu nic nezkazíš, zachráníš ho! Pokud to neuděláme, zůstane tam navždy!“ Namítal zoufale, jenže ona s tím byla dávno srozuměná. „Ano, bude už navždycky šťastný. Je na tom něco špatného?“ Vypálila rovnou ten nejpádnější argument a Stefan na ní zůstal ohromeně zírat. „Ovšem, že je! Není to skutečné!“ „A já ti znovu opakuju, že to on neví a nikdy se to nedozví! Pro něj je to ráj, Stefane a je reálný. A my prostě nemáme právo mu ho vzít. Promiň, ale nemáme! Kdybychom to udělali, strašně mu tím ublížíme! A já mu nechci ubližovat…“ Znovu jí do očí vstoupily slzy a přitom se zahleděla Stefanovi hluboko do očí. „Nebo ty snad ano?“ „Ovšem, že ne! Ty… přeci víš, že nechci.“ Připadala mu její otázka naprosto absurdní, ale přitom někde hluboko uvnitř chápal, proč si Elena si myslí, že by chtěl Damonovi ublížit. Rozhodně tak mohl v poslední době působit, ale to… Nechtěl!

„Tak to nedělejme… Nechme ho tam, kde je mu dobře.“ Zaprosila Elena, ale on pořád ještě odmítal takovou věc přijmout! „Ne! Eleno, to nemyslíš vážně! Nemůžeme ho jen tak nechat… Spát! Už napořád! To přeci nejde! Sakra, je to můj bratr! Tohle mu neudělám, chci, aby byl v pořádku.“ „Ale on je…“ „Ne není!“ Vřískl Stefan a prudce ukázal na pohovku. „Nebo ti snad tohle přijde v pořádku?“ Donutil Elenu pohlédnout na svého pobledlého, hluboce spícího bratra, ale on už byla rozhodnutí a když si něco vzala do hlavy (a zvlášť když to bylo pro dobro těch, které milovala), nikdo a nic jí to nemohlo vymluvit. „Tohle samozřejmě ne, ale Damon obklopený přáteli a milující rodinou mi v pořádku připadá. A přesně to se teď v tom jeho vysněném světě děje. Já to viděla! Byla jsem tam, Stefane! Viděla jsem ho, jak objímá a líbá… Mě!“ I její hlas vyskočil o několik oktáv výš a Stefan na ní zděšeně zíral. „Cože?“ „Ano! Viděla jsem sama sebe, protože já v tom světě jsem a ty taky! Oba tam jsme, ale ne takoví, jako tady. Jsme takoví, jaké by nás Damon chtěl mít a proto… Proto je správné nechat ho tam a nebudit ho. Prostě je! Klidně tam jdi a podívej se, když mi nevěříš… Ale je to tak!“ Odmlčela se a Stefanovi zbyl po jejích slovech v hlavě pořádný zmatek. Takový zmatek, že potřeboval chvíli, aby si všechno utřídil… A skutečně dlouhou chvíli, kterou jeho bratr pochopitelně opět poklidně prospal. No, poklidně…

„Nevrť se!“ Nařídil Stefan, zatímco svému bratrovi stahoval z paže manžetu na měření tlaku a Damon mu věnoval otrávenou grimasu. „Ale no tak, netvař se tak vážně, bráško. Nic mi není.“ Pokusil se svého sourozence uklidnit, ikdyž se cítil pořád dost pod psa, ale přesně jak očekával, Stefana neoblafl. „Rozhodně bych neřekl, že ti nic není! Máš tlak 155/98 a tep 134 za minutu a to v klidovém stavu! Vážně ti to nepřijde jako důvod k tomu, abych se tvářil vážně?“ Zavrčel a znovu kontroloval přenosný kapesní tonometr, jestli se náhodou nezmýlil. Ale bohužel ne… „No jo, asi jsem rozrušený z toho všeho, co jsem dnes zažil. Ono nepamatovat si ani vlastní dům, není nic příjemného!“ Snažil se Damon, aby to znělo co nejklidněji, ale popravdě se mu to, co řekl Stefan, vůbec nelíbilo. Sice toho o správných lidských medicínských hodnotách moc nevěděl (nebo si tedy spíš na moc nevzpomínal), ale dost na to, aby mohl zodpovědně prohlásit, že to s ním není ideální, bohužel ano…! A Stefan mu to rozhodně nevyvracel. „Kdybys měl ten tlak mírně zvýšený, možná bych řekl, že je to z rozrušení, ale tvoje hodnoty jsou na mladého zdravého muže naprosto alarmující!“ „Ale to snad…“ Zamumlal Damon a náhle netoužil po ničem jiném, než se vrátit k bazénu a dál se bezstarostně bavit, jenže zábava evidentně skončila. „Pojď, musíš si lehnout! Vezmu tě nahoru a zavolám Elenu.“ Vybídl ho Stefan a už se zvedla z pohovky, jenže Damon ho popadl za ruku a zatvářil se vyděšeně „Ne!“ „Proč ne?“ „Protože nechci, aby si o mě zbytečně dělala starosti.“ Zašeptal, a Stefan se zatvářil soucitně a dokonce se posadil zpět na pohovku vedle bratra. „Věř mi, že to chápu, ale tohle nebude zbytečně. Opravdu se mi vůbec nelíbíš a chci tě pořádně prohlédnout, a u toho by asi měla Elena být.“ Vysvětloval mu jemně, jenže Damon prostě nechtěl Elenu zbytečně děsit. Věděl od čeho mu je zle a bylo mu čím dál tím jasnější, že to bude muset Stefanovi říct a u toho, jak se přizná k drogám, svou snoubenku fakt mít nechtěl! „Ne…“ trval proto šeptem na svém a Stefan si nad tvrdohlavostí svého sourozence jen povzdych. „No dobře, prohlédnu tě bez ní, ale nahoře v ložnici. Hned!“ Znovu sklouzl k autoritativnímu tónu a Damon se neodvážil dál protestovat. Poslušně se nechal odvést do své blankytně modré ložnice a uložit do postele.

„Tak. Vidíš, jak umíš poslouchat, když chceš.“ Pochválil ho Stefan, jako pětileté dítě a on už měl na jazyku nějakou kousavou odpověď, ale spolkl jí a raději mlčel. Nechtěl se se Stefanem hádat. Tady v tomhle svět ne! Už nikdy… „A teď si tě poslechnu, takže si lehni a zhluboka dýchej.“ Vytáhl Stefan z nevelké kožené brašny stetoskop a Damon musel uznat, že mu to s ním docela sekne. Vážně z něj jednou bude dobrý doktor, ale docela by ocenil, kdyby si to bráška trénoval na někom jiném, než na něm. „A je to nutné?“ Zaváhal, ale Stefan ho okamžitě uzemnil odhodlaným pohledem. „Věř mi, že je.“ Přitiskl mu bez dalšího váhání chladný kovový konec stetoskopu na hruď a Damon radši zavřel oči. Nakonec to ani nebolelo, jen studilo…

Výsledky ovšem nebyly nijak valné. „Víš, že dýcháš hrozně povrchně?“ Oznámil mu Stefan po důkladném proposlouchávání a Damon si nebyl jistý, co přesně tím bratr myslí. „A jak mám jako dýchat nepovrchně?“ Plácl zmateně, ale Stefan jen mávl rukou. „To bys měl automaticky. Vážně se mi to nelíbí…“ Mumlal si pod vousy a bylo vidět, jak horečně přemýšlí, co by měl dělat. „Ještě ti změřím teplotu, ukaž.“ Vylovil z postranní kapsy brašny teploměr, ale Damon jen protočil oči. „A cukr a cholesterol ne? Že bys mi rovnou vzal krev!“ „Možná jo!“ Odbyl ho ale Stefan a on byl nucen si od něj teploměr neochotně vzít. „No bezva! Máš přes osmatřicet! Sakra chlape, vždyť ty máš horečku! To sis toho nevšiml?“ Zhrozil se pak, když mu Damon teploměr vrátil a ten se cítil jako malý kluk, kterému je spíláno za sousedovo rozbité okno. „Ani ne…“ „Bože! Myslím, že ti budu muset dát pár lekcí autodiagnostiky!“ Zpražil ho Stefan, ale pak nešťastně pokrčil rameny. „Jenže teď jsem v koncích. Jak jsi řekl, jsem teprve ve druháku, což sice znamená, že změřit tlak a teplotu zvládnu na výbornou a proposlouchání jakž takž taky, ale víc nevím, takže zavoláme odborníka!“ Vytáhl z kapsy mobil a začal vytáčet číslo, jenže Damon ho zděšeně zarazil. „Jakého odborníka?“ „Doktora Carmecka přeci. Dal mi své soukromé číslo, kdyby se něco dělo a já bych řekl, že se děje!“ „Ale ne! Ne, Stefane nevolej ho, prosím!“ „Ale no tak, nebuď, jak malej, potřebuješ atestovanýho doktora.“ „Ne!“ Posadil se Damon prudce na posteli a znělo to doslova zoufale, takže Stefan na okamžik zaváhal, „Proč proboha, ne?“ „Protože já…“ Přemýšlel Damon horečně, co říct, ale prostě musel s pravdou ven. „Já co?“ „Já vím, od čeho je mi blbě.“ „Ale? No nepovídej…“ Zarazil se Stefan a mobil naštěstí odložil, takže si Damon trochu oddychl. Carmeck byl vážně ten poslední, koho tu potřeboval! „A od čeho tedy?“ naléhal na něj Stefan a on s povzdychem sáhl do kapsy županu. „Od tohohle…“ Zamumlal a vtiskl bratrovi do ruky tubičku s Elijahovými zázračnými pilulkami.

„Co to…?“ Nechápal Stefan, jenže pak si tubičku i tabletky uvnitř pořádně prohlédl a strnul. „Sakra co to má být! Kdes to vzal?“ Vytřeštil na bratra oči a ten se zahanbeně ošil. „Od Elijaha…“ „Cože?! Neříkej, že se nám pan vážený psycholog dal na obchod s drogami!“ „Hm…“ Na víc se nezmohl, ale Stefan byl viditelně v ráži. „Víš vůbec, co to je!?“ Zatřásl vztekle tubičkou a Damon sklopil oči. „Amfetamin…“ pípl provinile a nejradši by se neviděl. „Aha, takže ty to dokonce víš! No to je vážně paráda!“ Soptil Stefan a měl chuť bratra přetrhnout vedví! On se tu kvůli němu nervuje a přitom… Je brácha na mraky! Takže měl v autě pravdu! Proto se choval tak divně! To vážně nečekal…

Jenže Damon nechtěl, aby došlo k hádce a proto k němu zvedl zoufalé oči a bylo vidět, že ho to všechno hrozně mrzí. „Promiň, měl jsem ti to říct, ale já… Elijah mi ty léky dal, abych neusínal, protože víš, co se stane, když usnu…“ Poslední větu řekl tak ustrašeně, že Stefana vztek mírně přešel. „Ale no jo, já vím. Ale tohle…“ Znovu pozvedl tabletky. „Je příšernej driák! Nechápu, jak ti to mohl Elijah jen tak dát! A kde to vůbec vzal?“ Přenesl svou zlost na bratrova psychologa, ale pak mávl rukou. „Víš co, to je teď fuk. Hlavní jsi ty, takže…“ Pohlédl Damonovi vážně do očí. „Kolik sis toho vzal?“ „Moc ne…“ Uhnul Damon znovu pohledem, ale Stefanovi tahle odpověď nestačila. „Kolik je podle tebe „moc ne“?“ „Jen šest…“ „Šest čeho!“ Zbledl Stefan a Damon by se vážně nejradši propadl do země. „Šest těch tabletek.“ „Pane bože…“ na víc se jeho bratr momentálně nezmohl a Damon vážně takovou reakci nečekal. Stefan vypadal kompletně zděšeně a to nebylo dobré. „Ale to přeci není tak moc! Nebo… Je?“ Zaváhal, jenže Stefan si potřeboval utřídit myšlenky, aby ho za tu nezodpovědnost nezačal okamžitě škrtit a tak jen schoval tvář do dlaní a pomalu počítal do deseti. „Uf… Tak znova a pomalu…“ Povzdechl si pak, a co nejklidněji zvedl k bratrovi oči. „Ty sis vzal šest tabletek amfetaminu najednou?“ „Ne! Nadvakrát. Tři v nemocnici a tři doma.“ Bránil se Damon dotčeně, avšak moc tím Stefana nepotěšil. „Aha, no jasně, tím se vše vysvětluje!“ Zasmál se hystericky, ale pak se znovu zhluboka nadechl a snažil se uklidnit, protože momentálně měl z toho všeho možná vyšší tlak, než Damon. A ten to navíc ještě dorazil „Zlobíš se na mě?“ Zašeptal provinile a Stefan měl vážně chuť se dál hystericky smát. „Jestli se na tebe zlobím?“ Opakoval nebezpečně tichým hlasem a Damon už věděl, že ano. Sakra, to nechtěl! „Jestli se na tebe zlobím, že jsi se předávkoval tvrdou drogou? Ano Damone, zlobím se!“ „Jak moc?“ pokračoval Damon tiše a Stefan se musel držet, aby nezačal křičet. „Myslíš na stupnici od jedné do deseti?“ „Jo.“ „Padesát!“ „Ou to je… hodně.“ Zamumlal Damon a vážně se cítil ještě hůř. To poslední co chtěl, byly hádky s bratrem. „Jo a věř mi, že to ještě před pár vteřinami bylo sto!“ Zavrčel Stefan, ale pak znovu na okamžik ztichl a nakonec se pokusil o normální tón. „Ale teď už je to jen dvacet, takže to není zas tolik! Protože v kontrastu s tím, že jsi se choval jako pitomec a riskoval vlastní život, je to vážně zanedbatelné!“ „Ale já nechtěl…“ „Radši mlč!“ Přerušil ho a Damon pro jistotu poslechl. Jenže jen na chvíli. „Nechci, aby ses na mě zlobil.“ Zašeptal pak a Stefanovi to přišlo málem jako vzlyk. „Tady ne…“ Dodal navíc Damon trošku nelogicky, ale on to chápal až moc dobře a zatrnulo mu. Rozhodně nechtěl bratrovi připomínat všechny ty problémy, které měl se svou rozhozenou myslí. „Já vím…“ Pokusil se usmát a zlehka mu stiskl dlaň. „Prosím. Nechci se hádat…“ Dodal ještě Damon a on se už vážně musel smát. Takhle pokorně s ním bratr snad ještě nikdy nemluvil. „Ale já se přeci taky nechci hádat, ty troubo. Jen nechci, abys dostal infarkt! Takže tohle…“ pozvedl tubičku s amfetaminem. „Schováme a zapomeneme na to, ano?“ „Dobře.“ Souhlasil Damon bez dalšího váhání, ale pak se zatvářil vyděšeně. „No jo, ale co když zase usnu?“ „Tak usneš, někdy spát přeci musíš!“ Okřikl ho Stefan, ale pak jen zavrtěl hlavou. „A navíc bych řekl, že ti dnes v noci žádný spánek prodchnutý sny rozhodně nehrozí!“ „Proč?“ Nechápal Damon jeho slova, ale vzápětí vytřeštil oči. „Protože počítám s tím, že ti bude pěkně zle, když jsi do sebe nerval šest tabletek amfetaminu.“ „Jak moc zle?“ „No…“ Zaváhal Stefan a pak se rozhodl říct to na rovinu. „Řekněme, že potom si nějaké další drogy na hodně dlouho rozmyslíš! A pak budeš rád, když se vzbudíš do zítřejšího odpoledne.“ „Ale ne…“ „Bohužel ano…!“

 

19.

„Stefane, prosím, musíš to pochopit. Vážně je to pro Damona nejlepší tak, jak to právě je…“ Nevydržela už Elena nastalé ticho, které trvalo několik dlouhých minut, ale Stefan stále ještě nervózně těkal pohledem z její tváře na bratrovu a zase zpět. „Prosím…“ Zopakovala jemně, a ani si nevšimla, že Grace po jejím boku vstala a se skloněnou hlavou se tiše vydala k východu ze salonu. Ale on to zaregistroval. „Kam jdeš!?“ Vyštěkl a čarodějka sebou zděšeně škubla. „Pryč, už jsem tu zbytečná…“ Zašeptala pak, jenže Stefan jí sledoval s nefalšovanou nenávistí v očích. „Pryč? Vážně si myslíš, že tě nechám odejít? Potom, cos mému bratrovi provedla?!“ Zasyčel a Elena vyskočila z podlahy a varovně mu stiskla paži. „Stefane!“ On však její ruku prudce setřásl a vypadal dost nepříčetně. „Tohle jsi Damonovi udělal ty! Ty za to můžeš! Je to tvoje vina!“ Pokračoval nenávistně a Grace už se chystala na nějaké obranné kouzlo, jenže tu se přímo před ní zjevila Elena a zakryla jí vlastním tělem. „Stefane, ne!“ „Vypadni od ní…“ zavrčel Stefan, ale ona odhodlaně zavrčela hlavou. „Ani mě nehne! Nechci, abys jí ubližoval.“ „Proč proboha?“ vyhrkl šokovaně, ale Elena mu to neuměla vysvětlit. Pochopitelně měla na Grace taky vztek, protože to skutečně byla všechno jen její vina a kvůli ní už s Damonem nebude moct nikdy mluvit, ale na druhou stranu nebýt jí, nikdy by nebyl šťastný. Sice se mu chtěla pomstít a ublížit mu, a nebyla její vina, že se celé to kouzlo takhle zvrtlo, ale zařídila Damonovi krásný a spokojený život a za to si zasloužila zůstat naživu. Jenže Stefan to evidentně takhle neviděl… „Nech jí jít, prosím…“ Nesnažila se mu to proto Elena ani moc vysvětlit a dál kryla Grace vlastním tělem. „Ne!“ „Prosím, Stefane. I kvůli tobě…“ dodala ještě a vlastně i to byla pravda. Grace by pravděpodobně mohla Stefanovi při přímé konfrontaci ublížit, ikdyž by nejspíš nakonec vyhrál on a to Elena rozhodně nechtěla. A on konečně zaváhal, protože jí z očí vyčetl, že má o něj skutečně strach a to trochu zchladilo jeho vztek. „Vypadni!“ Zavrčel proto Graceiným směrem a ta okamžitě vyrazila ke dveřím, zatímco Elena jí s úlevou sledovala. Jen ať si jde, ale docela by jí zajímalo, proč se Grace na okamžik zastavila na chodbě, otočila se k ní a zatvářila se, jako by chtěla ještě něco říct, protože si to vzápětí rozmyslela a zmizela z penzionu. Ale nejspíš to nebylo nic důležitého a pro Elenu byl teď důležitější Stefan.

Ten totiž znovu klesl na podlahu, vedle pohovky, na které spal jeho starší bratr a udělal něco, co Elena nečekala… Schoval tvář do dlaní a bylo vidět, že stěží zadržuje slzy. „Stefane…“ Zašeptala a poklekla na koberec vedle něj, ale on nijak nereagoval. „Stefane, no tak, mluv se mnou…“ Pohladila ho jemně po vztažených dlaních, ale dočkala se jen dalšího ticha. „Prosím. Já vím, že je to těžké, ale vážně je to to nejlepší, co můžeme udělat.“ Pokusila se ho obejmout, ale on před její náručí okamžitě uhnul. „Ne…“ Na víc se nezmohl a Elena vlastně ani nevěděla, na co jí odpovídá. „Co ne?“ „Není to správné!“ Zašeptal zoufale a přesto, že spustil ruce do klína, pořád se na Elenu nepodíval. Ta ale stále nezměnila názor. „Bohužel je…“ „Ne není! Přestaň to říkat! Tohle…tohle přeci nemůže být správné!“ Vyjel na ní prudčeji, než čekala, ale nemohla se mu divit. V téhle situaci… Jenže ona prostě věděla, že pravda je na její straně (nebo o tom alespoň hodlala zůstat přesvědčená). „Pro Damona ano…“ Zkusila to ještě jednou, jenže náhle se od Stefana dočkala odpovědi, která jí překvapila. „Pro něj možná!“ Zavrčel totiž mírně nepříčetně a ona zaskočeně zamrkala. „No…ovšem, že pro něj. Stefane, jak to myslíš?“ „Jak?! Jednoduše! Pro něj to možná je nejlepší, ale pro nás ne! Pro mě ne! Já… Ho nechci ztratit, Eleno! Nechci!“ Vypravil ze sebe trhaně a z očí mu konečně vytryskly potlačované slzy. Jenže Elena byla jeho výlevem dost šokovaná, ikdyž ani ne tak proto, že to takhle cítí, ale proto, že to dokázal říct nahlas. Bylo to totiž…sobecké a Stefan se vždycky snažil nechovat sobecky (nebo tedy spíš nepřipouštět si, že se tak chová). A teď to naplno přiznal, což bylo pro něj jistě osvobozující, ale současně dost smutné. Takže… Co mu na to měla říct?

„Já vím, že nechceš…“ Začala pomalu a tentokrát se jí podařilo mu ovinout paže kolem krku. „A věř mi, že já taky ne, ale pochop to, prosím. On je šťastný a neví, že nás ztrácí. A my bysme se k němu prostě neměli chovat sobecky, protože on si to od nás nezaslouží. A přivést ho zpět by prostě sobecké bylo, to nemůžeš popřít.“ Netušila, jestli její slova k něčemu budou, ale zdálo se, že to alespoň trochu funguje, protože Stefan jí váhavě vrátil obětí a s tichým vzlyknutím jí zabořil tvář do vlasů. „Ale já… mu toho potřebuju tolik říct.“ Vytasil se s překrásně dětinským argumentem, ale ona chápala, co tím myslí. A nejspíš i věděla, co by mu teď nejspíš chtěl povídat. „Ne, Stefane, nemusíš. On to ví…“ „Ne, neví…“ Bránil se však Stefan při vzpomínce na to, co se stalo tady v salonu, předtím, než se Damon poprvé složil a sevřel Elenu o něco pevněji, jako by k tomu, co se chystal říct, potřeboval opěrný bod. „On… on si myslí, že ho nenávidím, víš. Řekl jsem mu to, než… Než se mu udělalo zle. Ale není to pravda, Eleno. Není…!“ „Pššt, já vím, že ne.“ Odtáhla se od něj tak daleko, jak jí jeho železný stisk dovolil a pohlédla mu přímo do očí. „A víš, co je na tom všem nejlepší?“ Přešla pak rovnou k argumentu, který měla po podobný případ už dávno připravený v hlavě a Stefan pomalu zavrtěl hlavou. „Že on si myslí, že to, co se mezi vámi stalo, není skutečné. Sice nevím, co si myslí, že je reálné a co ne, ale rozhodně si nemyslí, že bys ho nenáviděl. Věř mi, viděla jsem vás dva spolu v tom jeho snu. Viděla jsem, jak se na něj tvé snové já dívalo a jak se díval on na něj. A jestli mi nevěříš, běž do jeho hlavy a podívej se sám. Možná pak pochopíš, jak na tom teď tvůj bratr je…“ Usmála se mírně a Stefan na ní vrhl nejistý pohled, protože to, co mu řekla, mohlo nejspíš jako jediné proniknout, přes tu ledovou krustu zoufalství, která ho obklopovala. Protože to znělo skoro jako… jako sen! Jako by se mu splnilo tajné přání, které si v poslední době nepřipouštěl, ale které měl už hrozně dlouho a to, aby se s Damonem nikdy nerozešli ve zlém. A Damon si nejspíš přál totéž, když si podle Eleny (i podle toho, co jemu samotnému řekl nahoře v koupelně) vysnil svět, ve kterém je mezi nimi všechno v pořádku. A jemu najednou došlo, že má Elena možná pravdu. Sice si to až doteď odmítal přiznat a celé to její „Je to pro něj lepší“ a „Je tam šťastný“ připisoval jen vlivu toho zatraceného stvořitelského pouta (konkrétně touhy připoutaného svého tvůrce učinit šťastným, což nejspíš svou roli taky hrálo), ale ať to bylo, jak chtělo, vlastně měla… možná pravdu! Na nich teď nezáleželo, záleželo jen na jeho bratrovi.

A Elena na něm poznala tu změnu a spadl jí kámen ze srdce. Vážně se bála, aby Stefan nechtěl Damona ze snu odvést násilím, protože ještě před chvílí na to vypadal, ale teď už ne. Nebo tedy alespoň doufala, že ne. Že teď už bylo v jeho očích jen smíření a bolest a tu se teď ona pokusila rozehnat dalším, láskyplným objetím…

„Počkej, jak to myslíš, že mi bude zle a budu rád, když se vzbudím do zítřejšího odpoledne?“ Citoval Damon Stefanova vlastní slova a ten vážně pokýval hlavou. „Bohužel, je to tak. Vlastní pitomostí ses docela slušně předávkoval, proto ten vysoký tlak, problémy s dechem a zvýšená teplota.“ Informoval ho při uklízení teploměru a stetoskopu, a Damon v jeho hlase opět zaslechl obviňující podtón. „No jo, já vím, už jsem se přece omluvil.“ „Mě se neomlouvej, omluv se svému tělo, to teď bude muset trpět.“ Odvětil však Stefan zdánlivě nezúčastněně, ale ve skutečnosti na něm bylo vidět, že má o bratra starost. „Jak moc trpět?“ Zbledl Damon při představě, co ještě může být horší, než to, co mu Stefan právě vyjmenoval a v duchu se modlil, aby se bratr mýlil. Jenže to nebylo moc pravděpodobné… „Bohužel celkem dost.“ Zadrcnul Stefan svou brašnu a odložil jí vedle postele. „To jako chceš říct, že budu mít absťák, nebo co?“ „Absťák? Ale ne, to zase ne. Po dvou dávkách, byť neúměrně vysokým ti absťák nehrozí. Jen se tvé tělo bude muset vyrovnat s tím, že už to svinstvo na tebe nepůsobí. Ale na druhou stranu, některé symptomy předávkování jsou s abstinenčními příznaky totožné.“ „Například?“ Vydechl Damon a Stefan si k němu pro jistotu přisedl blíž. „No, pokud si správně vybavuju zkoušky z farmakologie, tak například úzkost, deprese, neklid, únava, nadměrná spavost, zvýšená chuť k jídlu, popřípadě v krajní situaci i menší psychóza.“ „Cože!“ „Pššt, jen klid, u tebe to nebude trvat dlouho, jen pár hodin.“ Uklidňoval ho Stefan, ale Damona z celého toho výčtu nejvíc vyděsila ta nadměrná spavost. Tak proto bude mít podle bratra problémy se vzbudit. Ale ne!

„Jak nadměrná spavost? To ne! Já nechci spát!“ zasténal vyděšeně a Stefan mu musel pevně stisknout obě dlaně, aby ho přinutil se trochu zklidnit. „Pššt, uklidni se. Prostě si jen pár hodin pospíš, nic víc. To je z toho, co ti hrozí vážně to nejmenší“ „Ale já nechci! Co když… se vrátím zase zpátky tam! Proto jsem si ty prášky přeci vzal! Já se tam nechci vrátit! Nechci!“ Znělo to opravdu zoufale a taky dost zmateně, ale Stefan nevěděl, co by na to měl bratrovi říct. „Neboj, nevrátíš…“ „Ale co když ano?!“  „Ne… A i kdyby, až se vzbudíš, zase bude všechno v pořádku.“ Pokusil se stlačit Damona do lehu, aby si konečně trochu odpočinul, protože skrze jejich propletené dlaně cítil, jak vysoký tep pořád má, ale jeho bratr se bránil. „Ne! Stefane, prosím, nenuť mě spát!“ „Ale já tě přeci k ničemu nenutím. Nemůžu za to. Můžeš si za to sám, amfetamin prostě tohle po vyprchání z těla způsobuje.“ Snažil se mluvit klidně a vyrovnaně, ale Damon ho svou další větou totálně rozhodil. „Tak… si vezmu další a bude to! Když nevyprchá, tak neusnu!“ vyhrkl, jako smyslů zbavený a málem se začal sápat, po tubičce, kterou Stefan odložil na noční stolek. Přesto, že byl předtím srozuměn s tím, že už mu jí bratr nevrátí a ten měl co dělat, aby ho zadržel. „Zbláznil ses?! Chceš, aby ti selhalo srdce?! K těm tabletám už se ani nepřiblížíš!“ „Radši to, než se vrátit zpátky do té noční můry!“ Zasténal Damon a Stefan toho měl právě plné zuby. „Tak dost!“ zahřímal a Damon se skutečně přestal bránit, protože nečekal, že na něj bratr bude křičet. „Okamžitě si lehni a přestaň vyšilovat! A hlavně se nesnaž naznačovat, že bys byl radši mrtvý, protože to od tebe už nikdy nechci slyšet!“ Pokračoval však mladší Salvator odhodlaně a ono to vážně zabralo. Damon si poslušně lehl a upřel na bratra provinilý pohled. „Promiň…“ „To nic, ale už nic takového prosím neříkej. Spolu to zvládneme.“ „Dobře, ale… Já nechci spát. Ty to nechápeš, Stefane, ale já vážně nechci. Prosím…“ Bylo mu jedno, že se doprošuje. Myšlenka na to, že by odtud musel odejít, byť jen na krátkou chvíli, ho upřímně děsila. A Stefan si jen povzdychl, protože neměl představu, jak s tímhle bratrovi pomoct. „Já vím, ale ten amfetamin ti vážně nedám.“ „Tak mi dej něco jiného!“ Navrhl Damon s nadějí, a ke Stefanově nelibosti se znovu posadil. Ale on na něj jen překvapeně vykulil oči. „Co proboha?“ „Já nevím, něco. Ty jsi tady ten, co má medicínské vzdělání.“ „Ale no tak, to přeci nemyslíš vážně! Vždyť jsi sám říkal, že jsem teprve ve druháku!“ Snažil se mu Stefan vysvětlit situaci, ale Damon do něj zcela fanaticky vložil veškeré naděje. „Já vím, ale doteď ti to všechno tak pěkně šlo. A kdybys mi dal něco, abych neusnul… Něco… Bezpečnějšího, než je amfetamin, tak…“ „Tak co?“ Přerušil ho konsternovaně a on jen pokrčil rameny. „Tak bych ti byl hrozně moc vděčný!“ „To by mě sice těšilo, ale já nic nemám, Damone!“ Zavrtěl Stefan hlavou nad tím, jak jednoduše si to bratr představuje, ale ten se zatvářil naprosto zoufale. „Tak něco sežeň!“ „Sežeň? A kde a jak mi taky poradíš?“ „Já nevím, vždyť… Vždyť přeci chodíte na praxi, ne?“ Vyhrkl, ikdyž pochopitelně neměl tušení, jestli bratr chodí ve druháku medicíny někam na praxi, ale jako zázrakem se trefil. „Jo, chodíme, ale copak si myslíš, že tam vykrádám sklady léčiv?!“ Bránil se Stefan, jenže mu už začínalo být jasné, že Damon vážně potřebuje pomoc. Byl tak hrozně vyděšený a zoufalý a on se na něj takhle nemohl dívat. Zvlášť, když bratr sklouzl k ještě prosebnějšímu tónu. „Ne, to si nemyslím, ale určitě něco málo máš, nebo víš, jak se k tomu dostat. Prosím! Stefane, prosím!“ Klekl by si před ním nejspíš na kolena, kdyby mohl a Stefan neměl jinou možnost, než kapitulovat. „Dobře! Jen klid.“ Přinutil bratra si znovu lehnout na polštář a v Damonových očích se objevila naděje. „Takže mi něco…“ „Zkusím to!“ Nenechal ho Stefan domluvit, protože si to co se chystal udělat, v duchu vyčítal, ale už nemohl couvnout. Sice si nebyl jistý, co přesně od něj Damon očekává, ale jeho naštěstí napadala jedna vzdálená možnost, kterou by mohl využít. „Půjdu si zavolat budu se snažit něco sehnat, a ty tu zůstaneš, ano?“ Vstal a Damon horečně přikývl. Byl ochotný udělat cokoliv, když mu Stefan pomůže, aby neusnul a bylo mu fuk, co ho to bude stát. Obětuje všechno, aby tu mohl zůstat. Absolutně všechno!

„Stefane, pojď už, potřebuješ si odpočinout. My oba…“ Zašeptala Elena a zlehka pohladila Stefana po pobledlé tváři. Mladší Salvatore ale okamžitě zavrtěl hlavou a stiskl dlaň svého stále spícího bratra ještě pevněji, jako by se snad obával, že se ho Elena pokusí z Damonovy ložnice odtáhnout násilím. Ale to ona rozhodně v plánu neměla, přesto, že si přála, aby už odtud odešli. Měli by jít… A když na to přijde, ona sama by tu vlastně neměla být vůbec, když jí to Damon zakázal, ale to nebyl ten důvod, proč chtěla pryč. Chtěla odejít, protože už se prostě nedokázala na spícího Damona dívat ani o minutu déle, protože se obávala, že ztratí kuráž a nakonec ho z toho jeho vysněného světa přec jen odvede. Pouto v tom nehrálo roli… Kdo ví, proč zrovna teď povolilo. Bylo to nečekané, ale ona si odmítala připustit, že by to mělo cokoliv společného s tím, že Damon už s nimi v tomhle světě vlastně nebyl. Ne, Damon prostě svůj požadavek, aby zůstala dole, dostatečně nespecifikoval, takže vzhledem k tomu, co všechno se od okamžiku, kdy tento pokyn vyslovil, už odehrálo, jí najednou nic nebránilo sem jít. Sice to opravdu moc nechápala, ale momentálně se jí zoufale nechtělo zkoumat veškeré zvláštnosti stvořitelského pouta, zvlášť když jí Damon už žádný pokyn nikdy nedá.

Při té myšlence jí znovu vstoupily do očí neodbytné slzy, ale ona je zaplašila a znovu se naklonila ke Stefanovi. „Stefane, prosím… Pojď.“ Zkusila to znovu a v duchu se modlila, aby to zabralo. Vážně by to bylo pro oba lepší, protože od okamžiku, kdy se společně rozhodli přesunout Damona z pohovky v salonu sem, do jeho pokoje, uplynulo už hrozně moc času a Stefan se od toho okamžiku, kdy klesl k bratrovi na lůžko a vzal ho za ruku, téměř nepohnul. Zíral na něj, jako ve snách a ona měla obavy, že je nejspíš v jakési formě šoku. Ale copak se mu mohla divit? Vždyť ona sama to cítila dost podobně, protože ať si vzájemně nalhávali cokoliv, faktem bylo, že Damona právě ztratili. Sice nebyl mrtvý, ale žil si svůj vysněný šťastný život v neskutečném pomyslném světě, a v realitě to bohužel vyšlo nastejno. Ale ona i Stefan musí být silní a musí to překonat, protože nic jiného se dělat nedá!

A proto teď skončila s přesvědčováním a pevně stiskla Stefanovi volnou paži. „Pojď.“ Nařídila mu mírným, ale autoritativním hlasem a on k ní konečně zvedl oči. „Ale já… ho tu nemůžu nechat samotného.“ Zašeptal úzkostlivě a Eleně se při pohledu na jeho náhle tak mladé a zoufalé oči, sevřelo srdce. Teď opravdu vypadal, jako ten ztracený sedmnáctiletý kluk, kterým ve skutečnosti pořád byl a ona cítila neodbytnou touhu se o něj postarat. Damon by si to přál a přesto, že jí to nemohl říct nahlas, ona se podle toho bude chovat. Ne proto, že musí, ale proto, že chce! „On už tu s námi není, Stefane. Nemusíš tu s ním sedět.“ Snažil se znít jemně a soucitně a nejspíš se jí to dařilo, protože Stefan jejím slovům konečně uvěřil. Dalo se to snadno vyčíst z jeho výrazu a slz, které mu dál stékaly po tvářích, ale alespoň se pohnul a přesto, že Damonovu ruku stále ještě nepustil, vstal a naposledy pohlédl na svého hluboce spícího sourozence. Jako by nevěděl, co má teď dělat, ale Elena to věděla velice dobře. „Pusť ho a pojď. Zítra rozhodneme, co s ním uděláme, ano?“ Zašeptala a narážela tak na to, co Stefan zmateně zmiňoval dole v salonu. Vlivem šoku se totiž začal zabývat tím, že si není jistý, kam by měl spícího Damona uložit. Dokonce mluvil i o rodinné hrobce, která Eleně připadala jako celkem vhodné místo (vzhledem k tomu, že Damonovo tělo se stejně brzy vysuší a nemá smysl se tomu snažit zabránit, protože na jeho mysl to žádný vliv mít nebude), ale dnes to řešit opravdu nechtěla. Na rozhodnutí mají spoustu času a Stefan navíc konečně pustil bratrovu dlaň a naposledy mu něžně odhrnul z čela zatoulanou kadeř. „Mám tě rád…“ zašeptal pak, přičemž ta slova nebyla určeně Eleniným uším, takže si připadala trochu trapně, že tu stále stojí, jenže Stefanovi to nejspíš nevadilo, protože vzápětí se vymanil z jejího objetí a rázně ložnici opustil. A Elena se ho samozřejmě okamžitě rozhodla následovat, jenže pak přeci jen ještě na pár vteřin zaváhala a vrátila se zpět Damonovi. „Sladké sny, miláčku.“ Zašeptala láskyplně a zlehka ho políbila na rty. Přesně tak, jako ho kdysi právě v téhle posteli líbala poprvé. Jen tentokrát to bylo bohužel naposled… 



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Přátelství je součást lidského štěstí.“ Jan Werich