FF: „Autonehoda Snů“-2.Kapitola

Zdravím všechny a tak jak jsem slíbila, mám tu pro vás další kapitolu své nové povídky nazvané „Autonehoda snů“. Takže doufám, že se vám bude líbit a ať už ano, nebo ne, byla bych moc ráda, kdybyste mi zanechali komentář, abych znala vaše názory. Další díl bude opět v neděli a ve středu se zase těšte na Volbu.  :-)

2.

„Ehm…cože? Jak to…myslíte?“ Koktal Damon zaraženě a měl pocit, jako by se mu celý jeho svět pomalu, ale jistě rozpadal na tisíce nepatrných kousíčků, které už nikdy nikdo neposkládá. A doktor Carmek si jeho zděšeného výrazu pochopitelně všiml, takže se napřímil a raději se rozhodl ubrat na důrazu, se kterým tomuhle nebohému zmatenému mladíkovi začal vymlouvat jeho bludy. „Jen klid, hochu. Nemyslel jsem to zas až tak vážně. Nechci vás zbytečně stresovat. Na psychiatrii pro teď zapomeneme, ano?“

Poplácal ho povzbudivě po zádech a Elena mu vstřícně sevřela chvějící se dlaň. „Neboj, nemyslíme si, že jsi blázen, jen… Jen jsi nejspíš prožil dost velký šok, to je vše. Dostaneš se z toho.“ Pokusila se ho podpořit a Stefan se k ní okamžitě připojil, protože Damon vypadal tak příšerně, že hned litoval toho, jak se k němu od okamžiku jeho probuzení choval. Bratr jim to přeci nedělal schválně! Byl prostě jen zmatený a nejistý a on na něj místo podpory křičí a spílá mu do bláznů. Měl by se sebrat! „Jasně Elena má pravdu, omlouvám se, že jsem byl na tebe hrubý. Všechno se to určitě vysvětlí a ty budeš zase v pořádku, brácho. Že mám pravdu?“ Nasadil bezstarostný tón a byl za něj na sebe tak trochu pyšný, jenže to stejně k ničemu nebylo…

Damon ho totiž neposlouchal. Ani jeho, ani Elenu, protože jejich plané řeči mu neměly šanci pomoct! Jemu totiž nemohlo pomoct nejspíš vůbec nic! Pořád se totiž ještě nesrovnal s tím, co mu doktor Carmek řekl a nejhorší bylo, že jeho instinkt mu nařizoval, že se s tím ani srovnávat nemá. Ale no tak! Zazněl mu v hlavě rozhodný hlas a on se mu rozhodl chvíli naslouchat, protože tenhle jeho vnitřní hlas mu až na vyjímky vždycky radil dobře a pokaždé když ho neposlechl, dostal se akorát tak do maléru. Tedy…pokud vůbec nějaké ty jeho maléry, které si vybavoval, byly reálné, protože všechny byly více, či méně spojené s jeho životem upíra, ale pokud upírem skutečně není a nikdy nebyl, pak… Ale no tak dost! O čem to sakra přemýšlíš! Okřikl ho znovu nepříjemný vnitřní hlas a on se s ním málem začal v duchu hádat, že o ničem. Protože ten hlas měl pravdu! Přeci jim tohle nevěří! Není blázen. Upíří, čarodějnice i všechno ostatní samozřejmě existuje a on to moc dobře ví. Za tohle všechno může Grace a ta její pošahaná pomsta! Nejspíš je to celé jen nějaký zlý sen, který mu vložila do hlavy a teď se mu někde ve stínech potají směje. Musí se sebrat! Jenže…

To všechno znělo moc hezky, ale on byl příliš konsternovaný, než aby se mohl rozhodnout, zda bude věřit svým očím a uším, nebo svému podvědomí. Momentálně to bylo tak padesát na padesát a on se potácel někde uprostřed. Musí se dozvědět víc a musí začít pěkně od začátku! Rozhodně narazí na něco, co mu nebude nikdo schopen rozmluvit a celý ten sen, nebo halucinace, nebo iluze, nebo co to sakra je, se rozpadne jako domeček z karet a on bude volný. Protože kdo ví co se s ním vlastně ve skutečnosti děje! Možná ještě leží někde v bezvědomí na ulici a to není moc dobré…!

Rozhodl se během několika vteřin ticha a zvedl oči ke Stefanovi, který pořád ještě čekal na jeho odpověď. „Stefane, můžu se tě na něco zeptat?“ začal opatrně a bratr okamžitě přikývl. „Jasně, ptej se, na co chceš!“ „I když toho bude hodně a bude to vypadat… No, šíleně?“ Jistě.“ Fajn a mohli bysme u toho…být sami?“ Mrkl na doktora Carmecka, který mu tam dost překážel (vážně nestál o to, aby ho poslal do blázince!) a ten ihned souhlasil „Ovšem, kdyby něco, zazvoňte.“ Rozloučil se s nimi nacvičeným úsměvem a bylo na něm vidět, že odtud odejde docela rád, čemuž se Damon ani nedivil. Asi nebyl nejlepší pacient. „No, tak copak bys chtěl vědět?“ Pobídl ho Stefan, ihned jak doktor zmizel a on znovu stočil oči k němu. „Ano, jistě. Ehm, tak třeba… Jak se jmenovala naše matka?“ To bylo první, co ho napadlo a Stefana ten dotaz viditelně překvapil, ale pak pokrčil rameny a mírně se na svého staršího bratra usmál. „Přeci Clair. Clair Salvatorová.“ Tak to by sedělo. „A otec? Jak se jmenoval náš otec?“ „Jmenoval? Proč o něm mluvíš v minulém čase?“ „On je naživu?!“ Vyhrkl Damon šokovaně a Stefan ho sjel dalším zoufalým pohledem. Ale pak si připomněl, že na něj musí opatrně, ignoroval Elenu, které vedle něj znovu nabírala k pláči, a jemně vzal Damona za druhou ruku. „Damone, náš otec žije na Floridě, jmenuje se Giuseppe Salvatore, a je živ a zcela zdráv. Nebo alespoň byl, když jsem mu předevčírem večer volal a říkal mu o té tvé zatracené nehodě. Hrozně rád by sem přijel, ale bohužel to nezvládne dřív, než příští týden. Ale bojí se o tebe. Vím, že jste spolu vždycky nevycházeli, ale i tak mi to musíš věřit. Tak vyděšeného jsem ho ještě nikdy neslyšel.“ Zdůraznil poslední větu, aby si Damon zase nemyslel, že jejich otec se o něj nezajímá (jak vždycky s oblibou tvrdil, i když to pochopitelně nebyla pravda), ale ten ho stejně vnímal jen tak napůl. „A matka, ta…?“ Zašeptal přiškrceně a Stefanovy se v očích mihl smutek. „Umřela, když ti bylo patnáct. Rakovina. Vzpomínáš?“ „Ano…“ Odvětil Damon pomalu, i když si to nejspíš pamatoval zcela jinak, než Stefan, ale i tak ho to dost zabolelo. Sice byl tohle všechno jen následek nějakého stupidního kouzla, ale pokud by skrze něj mohl zase vidět jednoho ze svých rodičů, otec by to vážně být nemusel. Ale jinak… Byl vlastně docela rád, že je naživu, protože… Ale no tak! O čem to zas přemýšlí, je to přeci jen jako! Není to doopravdy! V reálném světě Stefan jejich otce zabil už před půldruhým stoletím a ten co tu s ním sedí a drží ho za ruku, není ve skutečnosti jeho bratr. Není nic! Jen jeho představa zformovaná kouzlem. Ale on se rozhodl k němu přistupovat, jako by to byl Stefan. Bylo to snazší, protože potřeboval vědět víc a dokud bude tuhle Graceinu hru hrát, má šanci vyhrát a zbořit tuhle její chatrnou, nesmyslnou iluzi. Takže do toho!

„Dobře, takže náš otec podle tebe žije. No fajn, ale…“ Zaváhal a Stefan s hrůzou čekal, co dalšího z něj vypadne. „…ale pokud on žije, a ty a já nejsme upíři, tak to jsme se asi nenarodili během občanské války, co?“ Znělo to pěkně pitomě, ale líp to bohužel zformulovat neuměl. Jenže to bylo stejně fuk, protože Stefana to opět parádně vykolejilo. „Během občanské války!? Ježiš Damone, to už trochu přeháníš ne? Já ti říkal, že ti ta tvoje práce jednou vleze na mozek, ale že až tak moc…“ Rozohnil se a Elena mu musela mezi tichými vzlyky sevřít paži, aby si vzpomněl, že nemá na svého bratra křičet. Jenže ten právě objevil další věc, které nerozuměl. „Moje práce?“ Opakoval po Stefanovi zaskočeně a jeho bratr jen protočil oči. „No ano, tvoje práce v muzeu historie, přeci. Nevzpomínáš si? Celý minulý měsíc jste tam připravovali výstavu zaměřenou na Občanskou válku. Hodiny jsi mě nutil koukat na Jih proti Severu a pořád dokola mi vysvětloval, v čem ten film není autentický.“ „Jo, mě taky…“ promluvila konečně zase i Elena a dokonce se skrz slzy usmála. Jen Damonovi to nepřišlo ani trochu vtipné. On dělá v muzeu? Proboha, proč? Vážně už vůbec nechápal, co tímhle cirkusem Grace sleduje, ale začínal být docela zvědavý, co se ještě dozví. „Aha, jasně takže výstava…“ Pokýval pomalu hlavou a horečně přemýšlel, jakou další otázku by měl Stefanovi ještě položit. Hm, tak upíři nic, rodina nic, občanská válka taky nic… Nikde žádná skulinka. Tak co dál? „A nějakou Katherine nejspíš asi neznáme, co?“ Napadla ho další věc, ale Stefan po chvilce přemýšlení pokrčil rameny. „Myslím, že ne. Jediná Katherine, na kterou si vzpomínám, byla jedna holka, co u nás kdysi trávila léto. Nějaká neteř tátova kolegy, nebo co. Byla příšerně otravná a ty sám jsi o ní prohlásil, že je to mrcha. Ale tu nejspíš asi nemyslíš, viď?“ „Ne, tu vážně ne.“ Odvětil Damon, i když i zde by se daly nalézt shodné rysy a rozhodl se zamířit někam víc do jejich reálné přítomnosti. „Fajn a co třeba… My tři?“ Mrkl na oba své společníky a čekal, že se jim ve tvářích objeví rozpaky, ale dočkal se jen dalších nechápavých pohledů. „Co je s námi?“ Ozval se první Stefan a pak opět zvedl oči vsloup. „A netvrď nám zase, že jsme upíři, ano? Cokoliv připomínající Stmívání je už pro dnešek tabu!“ „Jsme, ale to je fuk.“ Mávl rukou Damon a ignoroval další Elenin záchvat pláče (už si nějak začínal zvykat, takhle snová Elena byla nějak moc emocionálně labilní!). „Já myslel spíš, jak je to mezi námi ze vztahového hlediska.“ Mrkl na ně výmluvně a čekal, že se Elena alespoň začervená, ale ta náhle přestala plakat a zatvářila se… Značně dotčeně. „No dovol! Snad nechceš vytahovat něco, co se odehrálo před milionem let a je to pro nás všechny dávná historie, že ne!“ Odfrkla a málem pustila jeho ruku. Ale pak si to rozmyslela a nechala to být. On byl vážně tak mimo, že za to nemohl. Jenže Damon nechtěl být mimo!

„Jak dávná historie? Já myslel, že teď… Ty a Stefan… No, vždyť víš.“ věděl, že to tu není reálné, ale najednou mu ta slova nějak vázla v krku, když viděl, jak vyčítavě ho Elena sleduje. Nechtěl jí ublížit, ani když nebyla skutečná a tohle jí evidentně ubližovalo, i když nevěděl proč. Ale vzápětí se to měl dozvědět. „Já a Stefan co? Ty ses vážně pomátl, Damone! Já a Stefan spolu nic nemáme a to už hodně dlouho. A vlastně jsme spolu nikdy nic neměli, pokud nepočítáš krátké randění ve třeťáku na střední, ale to beru jako naprosto nepodstatné a hlavně dávno promlčené! Nebo si snad myslíš, že bych tě podváděla!“ „Eleno, no tak jen klid, on to takhle určitě nemyslel, že ne?“ Uklidňoval jí honem Stefan, protože poslední slova řekla dost hystericky a Damon byl jejím proslovem zcela ochromen. „Ne! Tedy… Já myslel, že jste spolu měli. No… Prostě něco víc.“ Našel znovu ztracenou řeč, ale od Stefana se dočkal jen dalšího protočení očí. „Ježíš, už začínám věřit, že je to u tebe vážně amnézie! Akorát nějaká kombinované se šílenstvím vyvolaným hororovými romány a workoholismem! Ne, brácho vážně jsem s Elenou nic neměl. Jen jsem jí vzal párkrát do kina a na kafe, ale pak jsem udělal zásadní chybu.“ Pousmál se při té vzpomínce a mrkl na Elenu, které už se taky trochu uklidnila. „Jakou chybu?“ Zajímal se Damon a on jen rozpřáhl ruce na znamení odevzdanosti. „Seznámil jsem jí s tebou. Se svým skvělým, okouzlujícím, dokonalým starším bratrem, který láme dámské srdce na počkání a kterému žádná žena neodolá. No a ona… Neodolala.“ Pokrčil rameny, ale nevypadal, že by ho to nějak trápilo. „A tobě to… Nevadilo?“ Vyhrkl Damon, jenže tentokrát se nečekaně rozesmála Elena. „Samozřejmě, že vadilo! Nemluvil s tebou týdny a nakonec jste se kvůli mně vy dva cvoci dokonce poprali, ale pak naštěstí dostal rozum.“ Poplácala Stefana po rameni a on se vesele zakřenil „Dostáním rozumu bych to zrovna nenazval, ale řekněme, že jsem považoval naštípnutí tvé klíční kosti za dostatečnou satisfakci. Nedopatřením samozřejmě. Vážně jsem nemohl tušit, že když do tebe strčím, neudržíš rovnováhu a propadneš výkladní skříní.“ Uchechtl se a Damon tomu prostě nemohl uvěřit. Bylo to tak… Absurdní! A přitom… Uvěřitelné. Klidně by se to nějak takhle mohlo stát, kdyby to tedy byla všechno pravda (což pochopitelně není), ale on se najednou cítil tak zvláštně. Stejně, jako když Stefan mluvil o tom, ž jejich otec žije. Jako by to co cítil… Byla touha! Ano, podvědomá touha, aby to všechno byla pravda, jenže prostě nebyla! Ve skutečnosti ho Stefan nenáviděl za to, že se zamiloval do Eleny a ona do něj (nejspíš) a rozhodně by se nespokojil s jedinou rvačkou. A Elena by se tomu určitě nesmála, tak jako tahle neskutečná. I když ohledně téhle tu byla ještě jedna věc, které nerozuměl.  „No jasně, klíční kost, je OK, vzhledem k tomu, co… No, to je fuk, ale počkej chvilku.“ Obrátil se k Elena a ona se na něj znovu něžně usmála. „Jak jsi to myslela, že bys mě nepodváděla? My spolu… Chodíme? Jako oficiálně?“ Čekal, že mu to potvrdí, nebo vyvrátí, ale rozhodně nečekal, že se zatváří zklamaně! Jenže to přesně udělala a přesto, že se na něj snažila statečně usmívat, její oči byly prázdné. Jako by se jí svou otázkou znovu nějak dotkl, což neměl v úmyslu a ani nevěděl, čím konkrétně by jí mohl zklamat, ale Elena mu své rozčarování vzápětí vysvětlila. „Ty si… To nepamatuješ?“ zašeptala a když zavrtěl hlavou smutně si povzdechla. „Myslela jsem, že alespoň mě a to všechno co se nás dvou týká, si pamatovat budeš.“ Dodala a on se jí rozhodl alespoň trochu potěšit. „Já si pamatuju jen to, že tě miluju.“ Zamumlal rychle, a Eleniny oči pookřály. „A já tebe.“ Odvětila láskyplně, ale pak si k němu přisedla o něco blíž a Stefan nejspíš věděl, že teď přijde něco pro Damona dost zásadního, protože svého bratra pustil a nechal Elenu, aby ho objala kolem krku. „A vím, že mě miluješ.“ Dodala a on byl zvědavý, co z toho bude. Ale to, co následovalo, skutečně nečekal. „A jestli pak víš, jak to vím?“ Zeptala se ho totiž nečekaně a on jen zaskočeně pokrčil rameny. „Protože to není ani dva měsíce, co jsi mi dal…tohle.“ Pozvedla svou levou dlaň a pyšně mu ukázala svůj sluneční prsten. Jenže…to vlastně nemohl být sluneční prsten, protože ona žádný nepotřebovala! Došlo mu po několika vteřinách a on Eleně šokovaně pohlédl do očí. „Jak to…“ Začal, ale nedořekl, protože ho náhle zlehka políbila na rty a pak přitiskla své čelo na jeho. „Říkal jsi, že lapis je lepší, než diamant. Že diamant má každá, ale já jsem natolik výjimečná, že si zasloužím něco speciálního.“ Dodala a on už se nemusel na nic ptát. Ten prsten mluvil za vše a jemu se doslova a do písmene zatočila hlava…



2 reakce na FF: „Autonehoda Snů“-2.Kapitola

  1. terulka napsal:

    Dokonalý :) Ale to je mučení čekat týden na další!:D Ale tak aspoň že je volba..

  2. elisa napsal:

    přesně :) taky nevim jak to ten týden vydržim :) ta povídka je naprosto boží :D

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Jedna ženská vidí často dál, než pět mužských s dalekohledem.“ Jan Werich