FF: „Autonehoda Snů“-20.Kapitola

Tak a máme tu neděli a s ním i další kapitolku mé povídky Autonehoda snů. Internet už mi zase funguje, tak snad budu zase přidávat pravidelně (takže další díl ve středu). A přeji pěkné počtení!!! :-)

20.

„Kdes byl tak dlouho?!“ Zamumlal Damon vyčítavě směrem ke Stefanovi, který se konečně po několika dlouhých desítkách minut vrátil k němu do ložnice a jeho bratr se zatvářil dotčeně. „Dlouho? Jak dlouho? Myslíš si, že shánění nelegálních preparátů je otázka několika minut?!“

„Ne, promiň. Jasně, že ne. A jsi strašně hodný, že se kvůli mně do něčeho takového pouštíš. Omlouvám se.“ Chlácholil ho okamžitě, protože to vážně trochu přehnal a mohl být doopravdy rád, že Stefan vůbec souhlasil, s tím, že mu něco sežene, jenže on už se vážně nemohl dočkat a navíc mu bylo čím dál tím hůř! A co bylo nejhorší, začínal pomalu, ale jistě pociťovat tu šílenou únavu o které Stefan předtím mluvil. A to bylo vážně zlé, protože jestli usne, tak… Ne, ani nechtěl myslet na to, co bude pak! Ale i tak mu bylo nejspíš vidět na očích, jak na tom je, protože Stefan si k němu s povzdechem přisedl a zlehka mu stiskl chvějící se paži. „Já vím, to nic. A samozřejmě, že se do toho kvůli tobě pouštím, jsi můj bratr ne? Sice máš občas hodně potrhlé nápady, ale s tím moc nenadělám.“ Pokusil se vše odlehčit úsměvem, ale Damona, přesto, že jeho slova oceňoval, momentálně zajímalo hlavně to, jestli vážně něco sehnal. „Máš něco?“ Snažil se vší silou neznít moc dychtivě, ale Stefan na něm to očekávání stejně poznal. „Neboj, řekl jsem přeci, že se budu snažit a tohle…“ Sáhl do kapsy džínové bundy a vylovil odtamtud dost rozměrnou krabičku. „…je výsledek.“ Dodal a Damon zvědavě natahoval krk, aby viděl, co je uvnitř. Ale popravdě řečeno čekal nějaké další pilulky, ale rozhodně ne… Injekci a bezbarvý roztok ve skleněné lahvičce! „Co…co to je?“ Dostal najednou iracionální strach z toho, že by si měl něco někam píchnout, ale Stefan ho okamžitě začal uklidňovat. „Neboj, nic hroznýho. Jen Epherdin.“

„Cože?“ Vyhrkl však Damon zděšeně, protože moc dobře, věděl co efedrin je a nějak nechápal, že tohle Stefanovi nevadí a amfetamin ano. Zas takový rozdíl v tom nebyl! Nebo ano? „Ephedrin. Celým názvem „Epherdin Biotika“ Vysvětloval trpělivě Stefan a vyprostil z krabičky perfektně zabalenou injekční stříkačku i s připravenou jehlou. „Ale… ale efedrin je přeci taky droga!“ Bránil se Damon a při pohledu na bratra, který se právě chystal injekci naplnit roztokem mu nebylo zrovna nejlíp. Ale Stefan si jen povzdychl. „Ano, ale tohle ne. Tohle je lék, neboj…“ „Jo, to my Elijah říkal taky!“ Odfrkl Damon a dál zděšeně sledoval jehlu ve Stefanově ruce. Jeho bratr se však jen ušklíbl. „Jo, to si s ním taky vyřídím, protože to, co ti dal on, mělo k léčebným preparátům hodně daleko! Zatímco tohle…“ Poklepal na injekci, přesně tak, jak to vždycky dělají doktoři ve filmech. „…se může podávat i malým dětem. Tedy…“ zaváhal a bylo vidět, že je přeci jen trochu nervózní. „V jistých situacích a při určitém dávkování.“ „Hm…“ zahučel Damon, kterému bylo jasné, že to dávkování a situace u dětí se bude od toho, co se teď chystal jeho sourozenec provést jemu, nejspíš dost lišit, ale pak si na to zakázal myslet a zvědavě se k bratrovi naklonil.

„A kdes to vzal? Pokud vím, tak žádné nemocné dítě ve svém okolí nemáš.“ „Ne, to nemám.“ Přitakal neochotně Stefan, ale pak se rozhodl jít s pravdou ven. „Ale mám ve svém okolí spolužáka, který si tu a tam na té naší praxi, o které jsi mluvil, obstará něco pro… Řekněme vlastní potřebu.“ „Ale nepovídej? A pro jakou jeho potřebu je tohle?“ Zajímal se Damon a nervozita ve Stefanově tváři se mu vůbec nelíbila. „Pro potřebu studia. Tedy přesněji zkoušek, protože když si s tímhle roztokem trochu pohraješ a správně ho nadávkuješ, místo léčení srdce a dýchacího ústrojí, to působí hlavně na mozek a pomůže ti to vydržet vzhůru a soustředit se na učení.“ Přiznal Stefan neochotně a Damon se musel pousmát. „Aha, takže takhle se před zkouškama sjíždí medici, jo?“ „Všichni ne!“ Prskl Stefan a odložil krabičku na noční stolek. „A ty?“ „Já ne! Ten kámoš mi to sice nabízel, ale já to zvládl bez toho, abys věděl!“ „No jo, vždyť já vím, jsi přeci premiant třídy.“ Přestal si ho Damon raději dobírat a snažil se, aby to znělo upřímně. „No, to zase nejsem, ale díky.“ Usmál se Stefan, takže to zabralo na sto procent a natáhl k bratrovi ruku. „Tak šup.“ Jenže Damon pořád ještě váhal. „Počkej! Ale pokud mi tohle pomůže neusnout, jako že jsem to pochopil tak, že by mělo.“ „Ano, tos pochopil správně.“ „Tak jaký je tedy rozdíl mezi tímhle a amfetaminem?“ Vypravil ze sebe konečně otázku, která ho trápila a Stefan si nad jeho nechápavostí povzdychl. „Diametrální brácho, protože tohle…“ Pozvedl připravenou injekci. „… je mnohem šetrnější pro tvůj už tak dost zbídačený organismus.“ „Aha, takže mi po tom nebude zle? Nemá to vedlejší účinky jako…tamto?“ Zaradoval se Damon, ale Stefan jeho nadšení okamžitě zchladil. „Vedlejších účinků to má spoustu a bohužel i tohle dost markantně zvyšuje tlak i tepovou frekvenci, nemluvě o dalších lahůdkách, jako je například střídání tělesné teploty, nebo prudké změny nálad, ale to je holt daň, za to, že ti to potlačí únavu vyvolanou vyprchávajícím amfetaminem. Tedy snad! Kombinace podobných látek jsme ve škole tedy nebrali, ale myslím, že by mělo.“ „Střídání teploty? No bezva, to mi vážně chybělo! Nějak se mi to pořád nezdá šetrnější, než ten zatracený amfetamin!“ Zavrčel Damon, jenže Stefan na něj vážně pohlédl. „Ale mělo by! Protože když na tebe budu dávat pozor a když mi včas řekneš, kdyby ti bylo nějak hodně zle, nehrozí ti s tímhle srdeční selhání, nebo mozková příhoda, což by se ti s amfetaminem mohlo klidně stát. A to bych vážně nechtěl!“ Poslední větu řekl dost ostře, ale Damona přesto potěšila, protože to znamenalo, že Stefanovi na něm skutečně záleží. „Já vím, promiň. Ty jsi tu ten, který má nejblíž k medicínskému vzdělání. Takže ti budu věřit. A ještě jednou díky, máš to u mně.“ „To si tedy piš, že mám. Ten spolužák za to chtěl padesát babek!“ Odfrkl Stefan, ale přitom mu Damonova slova udělal viditelně dobře.

Pak ale znovu nahodil profesionální výraz a natáhl se pro Damonovu paži. „A teď drž, ať ti to můžu aplikovat.“ Nařídil mu a chystal se použít připravenou injekci, jenže Damon při pohledu na blížící se jehlu mírně zpanikařil. „Počkej! Jsi si tím fakt jistý?“ „Samozřejmě, že ano, vždyť jsem ti to vysvětlil, ne?“ „Ale já nemyslím tím přípravkem, já myslím tou jehlou!“ Pípl ustrašeně a Stefan se zatvářil vyloženě dotčeně. „Samozřejmě, že ano! Myslíš, že ti to snad omylem píchnu do oka, nebo co?“ „No jo to asi ne, ale stejně… Buď opatrný.“ „Neboj!“ zavrčel a přitáhl si Damonovu paži ještě blíž k sobě. „Když se nebudeš hýbat, bude to OK.“ Informoval ho pak a jeho bratr raději odevzdaně zavřel oči. No, nakonec to nebylo zase tak hrozné… Sice to trochu píchlo, ale Stefan musel mít zcela jistě píchání injekcí za jedna. „Tak, vidíš a je to.“ Usmál se, když bylo po všem a stlačil bratra zpět na polštář. „Teď hezky lež a odpočívej.“ „Díky…“ Snažil se Damon, aby to znělo upřímně, ale popravdě řečeno žádnou změnu na sobě nepozoroval a to si vždycky myslel, že cokoliv co je aplikováno nitrožilně je pořádná bomba. Nejspíš omyl…

Ale Stefan si jeho zasmušilý obličej vysvětlil po svém a ihned se k němu naklonil. „Je ti dobře?“ Vyhrkl starostlivě, a na okamžik mu bylo až špatně z představy, že tím Ephedrinem něco zkazil, ale Damon se okamžitě zkusil tvářit spokojeně. „Jasně. No, teda…“ zaváhal, protože zas až tak skvěle se necítil a Stefan zpozorněl. „No teda, co?“ „Vlastně je mi pořád stejně mizerně, jako před tou injekcí.“ „Jak mizerně?“ „Kromě toho, že se mi pořád hůř dýchá, tak mě trochu bolí tady…“ Přiznal se Damon neochotně a poklepal si prstem na hrudní kost. „Jak moc?!“ vyhrkl však Stefan tak zděšeně, že se radši rozhodl mlčet a okamžitě nahodil bezstarostný výraz. „Jen klid, bráško. Bolí to jen trochu, a nejspíš to stejně bude od toho dýchání.“ Spolkl původně zamýšlenou informaci o tom, že to bolí docela dost a navíc v podivném souznění s tím zrychleným tepem a Stefan si viditelně oddychl. „Fajn, ale kdyby to bylo horší, tak mi to hned řekni, ano?“ „Jasně…“ „A co jinak? Ještě něco ti je?“ „Jo! Motá se mi hlava a začínám mít ten příšernej hlad o kterým jsi mluvil.“ Rozhodl se odhalit bratrovi to, co ho vlastně trápilo nejmíň a Stefan se úlevně rozesmál. „No, jo s tím se nedá nic dělat. Tak zatím pěkně odpočívej a já ti sem pošlu Elenu, co ty na to?“ „Dobře, ale neřekl jsi jí, co se se mnou děje, že ne?“ Vyděsil se Damon, ale dočkal se okamžitého ujištění, že pochopitelně ne. A díky bohu za to! Nemusela o něm vědět, že se sám přivedl na okraj kolapsu. Toho jí rád ušetří…

Elena mlčky sledovala Stefana, který na opačné straně kuchyňského stolu strnule zíral do hrnku kávy, kterou mu i přes jeho chabé protesty připravila a bylo jí vážně mizerně. Nejen, že cítila neskutečně silnou vnitřní bolest, ze ztráty Damona, ale i pohled na mladšího Salvatora jí příšerně ubližoval, protože se za to, co teď prožíval, cítila tak trochu zodpovědná. To ona prosadila, aby se Damona nesnažili přesvědčit k návratu a přesto, že by ho nejspíš tak jako tak nepřemluvili, Stefan se o to nesnažil hlavně kvůli ní. Sice se jí předtím zdálo, že její argumenty bere, ale teď už si tím nebyla tak jistá. Ještě pořád jí totiž připadalo, že je v šoku a ona mu nedokázala nijak pomoct. Jak by mohla? Co by mu měla říct? Co, když ona sama balancovala na okraji hluboké propasti, na jejímž dně číhala jen bolest a zoufalství a bylo jen otázkou času, kdy přešlápne a zřítí se přes její okraj vstříc nervovému zhroucení? Sama by potřebovala od někoho utěšit, ale nikdo takový tady prostě nebyl. A bohužel ani nebude… Museli si navzájem vystačit sami a ona navíc to ticho už nemohla snést. „Stefane, prosím mluv se mnou.“ Zašeptala prosebně, ale on ještě několik dlouhých vteřin mlčel, než k ní zvedl prázdný pohled. „A co mám říkat?“ „Nevím, to je fuk. Prostě něco. To, že tu budeme mlčet a utápět se každý ve vlastním žalu nám nijak nepomůže.“ „V žádném žalu se neutápím…“ Odbyl jí zdánlivě chladně, ale ona už jeho masku dávno prokoukla. Nejspíš se jí i sebe bude teď snažit přesvědčit, že se ho Damonova situace nijak zásadně nedotkla, ale to ona mu potom, co jí v uplynulých hodinách předvedl, opravdu nespolkne! „Ale ano, utápíš. Prosím, přestaň si něco nalhávat a promluvme si o tom.“ „Ale o čem?!“ Zavrčel vztekle, jenže to nakonec znělo spíš zoufale. „O všem, o čem přemýšlíš.“ Pokračovala Elena klidně, protože to poslední co chtěla, bylo, aby teď ztratila ještě Stefana a to se klidně mohlo stát. Znala ho a viděla mu na očích, jak horečně přemítá o tom všem co je potkalo a bála se, že by to mohl opět chtít řešit svým oblíbeným způsobem-vypnutím emocí! A to se prostě nesmělo stát!

A skutečně se jí tímhle přístupem podařilo z něj něco vymámit. „Víš, o čem přemýšlím?“ „Ne, pověz mi to.“ Pobídla ho laskavě a on opět sklopil oči k šálku dávno vychladlé kávy. „Vážně se Damon už nikdy nevrátí?“ Zašeptal a Elena měla co dělat, aby se nerozplakala. Ale její slzy bylo to poslední, co Stefan potřeboval a tak je vší silou potlačila a opatrně položila svou dlaň na jeho. „Obávám se, že ne.“ „Ale… Jak je to možné? Copak v tom svém snovém světě bude už napořád?“ „Podle Grace ano.“ „Ale to přeci nedává smysl! Co tam bude dělat?“ Zasténal a znělo to, jako by bratra obviňoval z toho, že bude trávit čas tam a ne tady. Ale Elena jen pokrčila rameny. „Cokoliv, co bude chtít.“ „Ale co s ním vlastně bude? Myslím tady? To se jeho tělo vážně vysuší a on už bude navždycky spát?“ Pořád tomu ještě nemohl uvěřit, jenže Elena smutně přikývla. „Bohužel ano…“ „Ale to… není fér!“ Zněl Stefan už zase jako malý, bezbranný kluk. A ona mu na to nedokázala říct nic smysluplného. Zmohla se jen na: „Život není fér.“ A ve skutečnosti se za tu frázi nenáviděla. Bylo to příšerné klišé, ale bohužel bylo také velice pravdivé. A Stefan to nejspíš hluboko uvnitř moc dobře věděl, protože náhle znovu zmlkl a nejspíš nechal toto téma pro jistotu plavat a přešel zcela nečekaně k jinému. „Eleno… Můžu se na něco zeptat?“ „Ovšem.“ Zamrkala překvapeně, ale on jí vzápětí překvapil ještě víc, protože se domnívala, že o tomhle zrovna nic víc nebude chtít vědět. Ale on chtěl… „Jaké to tam bylo? Myslím v Damonově mysli? Říkalas, že krásné a že jsme tam ty i já byli.“ Naznačil trochu ustaraně, jako by se chtěl ujistit, že jeho bratr je opravdu na lepším místě a Elena, přesto, že toho z Damonova snového světa moc neviděla, se mu o tom rozhodla vyprávět. A koneckonců by klidně mohla něco i trochu přikrášlit. Rozhodla se v minutě a pustila se do sáhodlouhého povídání, které jak doufala, pomůže Stefanovi i jí. Tedy…. Snad!

„Ahoj, miláčku. Tak co, jak je ti?“ Nakoukla Elena do ložnice a Damon byl vážně rád, že jí vidí, protože jednak se tady pekelně nudil a jednak mu začínalo být vážně dost mizerně. Únava sice po Stefanově injekci Epherdinu zmizela, ale jeho ostatní potíže se spíže znásobily. Ale před Elenou byl pochopitelně rozhodnutý dělat, že mu nic moc není. „Celkem fajn, jen jsem… si potřeboval na chvíli odpočinout.“ Snažil se nějak vybruslit z toho, že ho tu našla v posteli (původně si plánoval, že z ní vstane, než sem ona dorazí, ale na to nějak neměl sílu). A Elena ho sjela pátravým pohledem. „Vážně? Stefan říkal, že ti není moc dobře. Snad kvůli nějaké nevhodné medikaci od doktora Carmecka, nebo co.“ Zamumlala a on v duchu Stefanovi za to krytí nastotisíckrát poděkoval. „No jo, jasně. Nevhodná medikace, to má pravdu. Ale vážně to není zase tak hrozné.“ Usmál se statečně a Elena se posadila na postel vedle něj. „Tak to je super.“ „To je. A co jinak? Jak pokračuje náš večírek, ze kterého jsem se tak nehostitelsky ulil?“ Objal jí něžně kolem pasu a ona se na něj tak krásně usmála. Jenže pak nahodila na oko tragický výraz a hravě mu pocuchala vlasy nad čelem. „Už skončil a všichni šli domů, protože bez tebe tam byla hrozná nuda.“ „Ale ne, to mě mrzí…“ Chytil se teatrálně za hlavu a nenápadně k sobě Elenu přitáhl blíž, aby si mohl trochu pohodlněji lehnout, protož i přes své zdánlivě bezstarostné žertování to potřeboval. Ona si ale naštěstí ničeho nevšimla, protože jí náhle podivně zasvítily oči a na tváři se jí objevil nadšený úsměv. „To nech plavat! Protože mám pro tebe překvapení.“ „Vážně? A jaké?“ Sondoval zvědavě, ale ani ve snu by ho bylo nenapadlo, že mu Elena oznámí zrovna to, co vzápětí nadšeně vypustila z úst. „Volal tvůj otec! Podařilo se mu dostat do letadla už teď a je moc rád, že jsi z nemocnice doma. Bude tu zítra po poledni. Není to skvělé?“ „Ehm…“ Na víc se Damon nezmohl, protože nějak nebyl připravený na takovou zprávu a rozhodně se necítil připravený na setkání se svým reálným otcem, na kterého si vůbec nepamatoval (pořád mu do toho lezl ten snový, kterého nesnášel!). Ale Elena se zatvářila káravě.

„No tak, měj z toho alespoň trochu radost! On se na tebe vážně těší!“ „Ale já z toho mám radost, fakt… Jen…“ „Jen co?“ „Jen mi není tak úplně dobře, nic víc.“ Zametl to honem pod koberec a ona ho láskyplně pohladila po vlasech. „Ty můj chudáčku. To bych ti mohla říct ještě o tom druhém překvapení, třeba ti pak bude líp.“ „Ty máš ještě jedno?“ Vyhrkl, tentokrát spíše obezřetně než zvědavě, protože se trochu obával, co z toho zase bude, ale Elena nadšeně přikývla. „Ano a je vážně super!“ Nadchla se a náhle jí navíc přerušil Stefanův hlas ode dveří. „Má pravdu, je to super.“ Usmál se a nenápadně zkontroloval, jak Damon vypadá. Ale zdálo se, že dost dobře a tak vklouzl do ložnice a usadil se na druhé straně rozměrného manželského lůžka. „No nepovídejte. Tak sem s ním!“ Vybídl je Damon mírně zaskočeně, ale zvědavost se mu znovu vrátila a tentokrát to vážně super bylo! „Co bys řekl tomu, kdybychom využili návštěvy tvého otce a toho, že všichni naši přátelé mají stejně jako dneska čas i zítra a přesunuli oslavu tvých narozenin z příštího týdne na zítřek?“ Vyhrkla Elena a on na ní šokovaně vykulil oči. Narozeniny? On měl vážně příští týden narozeniny? No, když o tom tak přemýšlel, tak vlastně ano, ale… Vůbec ho nenapadlo, že by je mohl slavit! V upíří realitě, kterou si stále pamatoval mnohem víc, jak tuhle skutečnou, je totiž neslavil už celých stopadesát let! Ale v tomhle světě nic takového evidentně neplatilo, takže to bylo… Vlastně skvělé! „Tak jo!“ Souhlasil nadšeně a Elena i Stefan ho odměnili spokojeným úsměvem, který mu těšení na oslavu ještě zpříjemnil. Jen kdyby mu nebylo tak mizerně, protože jinak si vážně neměl nač stěžovat!



Jedna reakce na FF: „Autonehoda Snů“-20.Kapitola

  1. elisa napsal:

    skvělá kapitolka :) moc se těšim na další

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„O chytré ženské je nouze. Konečně o chytré mužské zrovna tak.“ Jan Werich