FF: „Autonehoda Snů“-21.+22.Kapitola

Tak jsem zase měla technický výpadek, takže dvě kapitolky najednou a velká omluva :-) . Užijte si je a další snad půjdou podle plánu (a pokud ne, slibuju, že všechny doplním :-) ).

21.

„To… Vážně nezní zase tak špatně.“ Připustil mírně neochotně Stefan a Elena statečně přikývla. Právě mu totiž v dokonale jasných a zářivých barvách popsala Damonovu snovou realitu a opravdu doufala, že se s tím mladší Salvatore konečně smíří. Sice se tvářil dost neproniknutelně, ale alespoň, že jí dal konečně za pravdu v tom, že je ten Damonův svět lepší, než ten skutečný. A to vážně byl, ikdyž ona si své vyprávění ještě tu a tam přibarvila, protože tak moc toho zase neviděla. Ale co… Stefan to nevěděl a navíc náhle vstal od stolu a zatvářil se rozhodně, jako by vnitřně došel k nějakému pevnému rozhodnutí, které se vzápětí ukázalo být tím, ve které doufala, protože se na ní smutně usmál a s povzdechem ukázal směrem ke schodišti. „Já si…asi půjdu lehnout, jestli ti to nevadí, jsem hrozně unavený a potřebuje být… Chvilku sám.“ Zamumlal a Elena ihned souhlasila. Sice se jí ho moc nechtělo nechávat v tomhle stavu o samotě nemluvě o tom, že i ona sama by ocenila společnost, protože jí stále ještě hrozilo, že se sesype, ale nutit ho pochopitelně nemohla. „Jasně, jen jdi. Promluvíme si ráno.“ Podařilo se jí i přes vnitřní bolest vykouzlit upřimný úsměv, ale Stefan už ho nejspíš nezaregistroval, protože se mlčky vydal ke dveřím a zmizel na chodbě, zatímco ona se pustila do uklízení hrnků od kávy, protože nutně potřebovala něčím zaměstnat svou mysl.

Ale kdyby věděla, k čemu se vlastně Stefan ve skutečnosti rozhodl, nejspíš by tak klidná nebyla, protože on sice zamířil do patra, ale nikoliv do své, nýbrž do bratrovy ložnice, Sice se vší silou snažil té Elenině pohádce o nádherném snovém světě věřit a přijmout, že má pravdu a že by měli Damona nechat na pokoji, jenže to prostě nedokázal! Myslel si, že ano a myslel si to jak v salonu, tak potom v bratrově ložnici, jenže to prostě nebyla pravda! Nedokázal to! Možná to bylo sobecké, ale on se prostě musel pokusit Damonovi pomoct vrátit se do reality! Musel udělat vše, co bylo v jeho silách, aby bratra přivedl zpátky a mínil se do toho pustit hned. A proto rozhodně vstoupil do Damonovy ložnice a vydal se rovnou k jeho posteli. Nebylo nač čekat…!

„Měla bych si sepsat, co všechno musím ráno na tu oslavu sehnat.“ Švitořila Elena nadšeně a už lovila z kapsy telefon, aby si do něj vše zaznamenala. „Myslím, že bysme mohli všechny sezvat na oběd a celou oslavu posunout pak na odpoledne, aby to váš otec stihl. Co ty na to?“ Mrkla na Damona a ten jí rád dal v zařizování volnou ruku, protože si to evidentně užívala. „Jasně, dělej, jak myslíš, lásko.“ „To si piš, že budu!“ Vyhrkla vzrušeně a okamžitě se zamyslela. „Co bych měla k tomu slavnostnímu obědu uvařit?“ „Budeš vařit sama?“ Popíchl jí Stefan nasazením ohromeného výrazu a ona na něj protočila oči. „Jasně, že ano! A neříkej to tak udiveně, náhodou jsem skvělá kuchařka, viď miláčku?“ Obrátila se na Damona ale ten si okamžitě vybavil její rozpačité pokusy o vaření z té neskutečné reality a jelikož bylo dost pravděpodobné, že tomu tak bude i ve skutečnosti, raději se rozhodl mlžit a nejistě pokrčil rameny. „Já nevím, já si to nepamatuju.“ „Ale no tak!“ zaúpěla Elena a Stefan se nad jeho diplomatickou odpovědí musel smát. „No neříkej, že jsi zapomněl i na to, jak se ti snažila na vaše první výročí seznámení upéct dort a málem jste kvůli tomu vyhořeli!“ Chechtal se pobaveně a Elena se zatvářila dotčeně. „To nebyla moje vina! Měli jsme mizernou troubu, nic víc!“ „Jo, troubu! Ale kdepak, děvče. Trouba byla naprosto OK, dokud jsi v ní ten dort neuškvařila, ale to je detail!“ „Přestaň mě provokovat!“ Ohnala se po něm Elena napřaženou dlaní, ale on před ní šikovně uhnul a tak hledala zastání u Damona. „Řekni laskavě svému bratrovi, ať dává průchod své zastydlé pubertě někde jinde, ano?!“ „Promiň, ale neposlouchal mě ani jako dítě, takže pochybuju, že teď bude.“ Vykroutil se z toho Damon šikovně, ale přitom se královsky bavil A vzápětí ještě mnohem víc, protože Elena na Stefana bez skrupulí vyplázla jazyk a vrátila se k mobilu. „Říkej si, co chceš, ale ten oběd na zítra uvařím, abys věděl!“ „No jo jsem zvědavý, co bude. Že by topinky?“ neodpustil si Stefan ještě poslední rýpnutí, jenže Elena se už opět obrátila k Damonovi. „Tak co bys chtěl?“ „Já…nevím. Fakt!“ Zaskočila ho svou otázkou víc, než by čekal, protože ho momentálně vážně nic nenapadalo a akorát v něm její zmínky o jídle podněcovali ten nepříjemný hlad, který začínal být dost nesnesitelný. Momentálně by snědl naprosto cokoliv, takže když Elena dál čekala na odpověď, vypálil první jídlo, které ho napadlo. „Tak třeba… Nějakou masovou směs?“ Plácl nejistě, ale Eleně se to zalíbilo, protože to bylo nádherně nekonkrétní, čili tam prostě mohla vrazit cokoliv a to se jí hodilo. „Tak fajn, jak si oslavenec přeje. A aby tvůj bratříček valil oči, tak ti upeču i ten dort, abys věděl! A tentokrát ho ani omylem nespálím!“ Usmála se odhodlaně a pak na Damona koketně zamrkala. „A že vím, jaký bys chtěl?“ „Hm…“ Nestihl to ani vymyslet a už si sama odpověděla. „Čokoládový, že mám pravdu?“ „Jistě, že máš, lásko, jako vždycky.“

 

Pochválil jí a vlastně to ani nebyla moc nadsázka, protože při představě čokoládového dortu se mu začaly sbíhat sliny. Ale bohužel mu v souvislosti s tím také došlo, že už ten hlad déle nevydrží. „A ehm, když už jsme u toho jídla, tak…“ zaváhal, ale Stefan na něj spiklenecky mrkl, protože mu bylo jasné, jak se asi bratr cítí. Po amfetaminu se to dalo čekat a taky že se nemýlil! „Tak co?“ Usmála se laskavě Elena a Damon sklopil oči, protože mu připadalo, že jí teď zbytečně otravuje, když za ním celý den chodila s jídlem a on jí vždycky odmítl. Ale říct jí to musel, protože k tomu všemu co mu bylo, byl ten hlad vážně nesnesitelný. „Tak mě to vážně mrzí, vzhledem k tomu, kolikrát jsem dneska odmítl tebou nabízené jídlo, ale já má příšerný hlad. To asi ty léky, prý by… Mohly mít takovéhle vedlejší účinky. Takže… Nemohla bys mi prosím něco přinést?“ Zkusil se z toho alespoň trochu vymluvit pomocí té zmínky o lécích, ale ani nemusel, protože Elena se na něj rozhodně nezlobila. Spíše naopak, celá se rozzářila, při pomyšlení, že se mu zase vrací chuť k jídlu a ihned přikývla. „Jistě, něco ti…“ Ale pak se zarazila a zatvářila se doslova zoufale. „No jo, ale my tu už skoro nic nemáme, Jeremy a Matt se cpali jak nezavření. Málem mi při tom grilování snědli i tácky!“

Horečně přemýšlela, co by mohla Damonovi nabídnout, jenže pak dostala skvělý nápad. „Ale to nic, můžeme si něco objednat. Co bys chtěl?“ přisedla si ještě blíž k němu a něžně ho vzala za ruku. „Čínu, nebo třeba pizzu?“ Navrhla a jemu se rozzářily oči už při pouhém pomyšlení na ta slova. „A co takhle obojí?“ Vyhrkl a Stefan si musel dát ruku před pusu, aby nebylo vidět, jak královsky se baví, protože přesně tohle čekal! Ale Elena ne, takže se zatvářila mírně překvapeně. „Obojí?“ „Jo, nebo to vadí? Já mám vážně příšernej hlad. Sama jsi říkala, že jsem celý den nic nejedl a ty léky…“ „Ale ne, to vůbec nevadí, klidně ti k tomu objednám i zákusky a zmrzlinu, jestli chceš.“ „A to by šlo?“ „No ovšem…“ zasmála se jeho téměř dětskému nadšení a zvedla mobilní telefon. „Objednám to hned a za chvilku to tu budeš mít.“ „Díky.“ Odměnil jí něžným polibkem na tvář a musel uznat, že se na to jídlo snad těší víc, než na případné Elenino objetí. Ale to jistě zase přejde, stejně jako ty ostatní nepříjemné neduhy, které ho stále vytrvale trápily…

Elena s povzdechem dokončila úklid kuchyně a jelikož už tu vážně nebylo co dělat, rozhodla se, že pro jistotu půjde nahoru zkontrolovat Stefana. Sice si v duchu slíbila, že už ho dnes v noci nechá na pokoji, ale potřebovala svou mysl prostě něčím zaměstnat a dohlédnout na něj, jí přišlo přeci jen rozumné. Ve stavu v jakém byl možná víc, než rozumné a proto se vydala po schodech do patra a zamířila k jeho ložnici. Přede dveřmi však na okamžik zaváhala a najednou si nebyla jistá, jestli by měla zaklepat, nebo ne. Byly doby, kdy v téhle ložnici trávila většinu nocí a to samozřejmě neklepala nikdy, ale teď, když už se Stefanem nechodila, by možná měla… Ale co když spí a ona ho zbytečně vzbudí? Ach jo, nemohla to dilema rozlousknout, ale nakonec se rozhodla neklepat a nenápadně do pokoje nahlédnout. A jak si usmyslela, tak i udělala, ale ukázalo se, že celé její přemítání bylo zcela zbytečné, protože… Stefanova ložnice byla prázdná! „Stefane?“ Zamumlala potichu, protože jí napadlo, jestli není třeba v koupelně, jenže žádnou odpověď nedostala a po zádech jí přeběhl nepříjemný mráz. Sakra! Pokud Stefan není tady, a z penzionu rozhodně neodešel, protože to by ho v kuchyni slyšela, bylo jen jedno místo, kde mohl být. U Damona… A ona vážně pochybovala o tom, že ho zase jen drží za ruku. Ale ne! Měla ho líp hlídat! Neměla spoléhat na to, že se jí ho podařilo přesvědčit, zvlášť potom, co tak vyváděl! Měla tušit, že se pokusí bratra přivést zpět i přes její naléhání a pokud přišla pozdě a on už se do Damonovy mysli dostal, tak… Ale ne, nesměla to vzdávat! Musela se ho pokusit zastavit! Hned! Vyběhla z místnosti tak rychle. že by to obyčejný člověk ani nestihl zaznamenat a bez zaváhání vyrazila směrem k Damonovu pokoji. Když bude rychlá, možná ještě stihne Stefana zastavit. A pokud ne… No, tak to bude docela velký problém!

 

„Díky, že mě tu necháte přespat.“ Loučil se Stefan s Elenou ve dveřích hlavní ložnice, ale ta jen mávla rukou. „Nemáš zač, od toho tu ty ložnice pro hosty jsou, ne?“ „No jo, ale stejně. Díky.“ Zamumlal upřímně a naposledy nenápadně mrkl na svého bratra, který se stále ještě povaloval v posteli a právě se svědomitě věnoval sledování nějakého naučného pořadu v televizi a hlavně papírové krabičce s čínskými nudlemi. A on byl najednou vážně rád, že tu může zůstat. Pro jistotu chtěl být dnes v noci Damonovi nablízku, protože se pořád tak trochu obával jeho zdravotního stavu. Bratr mu sice opakovaně tvrdil, že je OK a kromě toho příšerného hladu mu není ani to nejmenší, ale on mu to nějak moc nevěřil. Znal ho a věděl, jak paličatý a neústupný umí být a tak by ho ani nepřekvapilo, kdyby před svým okolím své skutečné problémy tajil. No, ale snad to tak není a všechno bude v pořádku. Modlil se v duchu a vydal se ke dveřím na protějším konci chodby, kde mu bylo dovoleno strávit noc a on už se do postele vážně těšil, protože v poslední době toho na něj bylo nějak moc…

A Elena se do té své těšila pochopitelně také, ikdyž z maličko jiných důvodů. Pro ni tím hlavním lákadlem totiž nebyl spánek, ale její budoucí manžel, kterého se už nemohla dočkat a tak za Stefanem hbitě zabouchla dveře a vyrazila k Damonovi. Tolik se na jeho objetí těšila, že si už v polovině cesty k posteli svlékla saténový župan a klesla na lůžko vedle něj jen v tenoučké krajkové košilce, kterou jí Damon koupil loni k vánocům a kterou na ní doslova zbožňoval. Jenže ouha… Tentokrát jejího partnera její sexy vzhled nijak nenabudil, protože svou pozornost jaksi stále ještě věnoval papírové krabici s čínou a přírodovědnému dokumentu v televizi. A to se Eleně ani trochu nelíbilo, protože si přála, aby se věnoval jí! „Nevypneme tu televizi?“ Navrhla proto tak klidně, jak jen dokázala, ale Damon jí nevnímal, protože právě dojedl balení smažených nudlí a bez zaváhání sáhl po další papírové krabičce s logem nedalekého asijského bistra, která skrývala několik masových závitků. „Haló, ptám se, jestli nevypneme tu televizi?“ zvýšila trochu dotčeně hlas, a on jen překvapeně zamrkal. „Cože? Proč?“ „Protože sledovat televizi v ložnici prý není zdravé. Zvlášť před spaním.“ Informovala ho, a Damon jí s pokrčením rameny podal ovladač. „Když myslíš.“ „Ano, myslím!“ Povzdechla si a obratem stiskla na ovladači tlačítko „off“. Jenže ani tímto činem si Damonovu pozornost nezískala, protože tu měly na své straně stále ještě jarní závitky v rýžovém papíru. „A přejídání taky není zdravé.“ Upozornila ho kousavě, přesto, že nejdřív byla ráda, že má hlad a konečně něco jí, ale teď už to trochu přeháněl. Ovšem jemu to tak nejspíš nepřipadalo, protože její výtku přešel absolutně bez povšimnutí. „Vnímáš mě?“ Přisunula se o něco blíž k němu a on na ní upřel mírně zaskočený pohled. „Promiň, co jsi říkala?“ „Jestli mě vnímáš, na což už ani nemusíš odpovídat, protože vidím, že ne. Ale jinak jsem říkala, že bys možná už měl přestat jíst!“ Dodala a spolkla původně zamýšlený dovětek: „A věnovat se své snoubence!“, protože Damon se zatvářil tak rozkošně zmateně. „Ale já mám hlad…“ „Já vím tos už říkal několikrát, ale doufala jsem, že už tě přešel, vzhledem k tomu, že jsem ti objednala dvě pizzy a čínskou večeři pro čtyřčlennou rodinu a ani z jednoho ti už skoro nic nezbylo. Hele, já vím, že jsem říkala, že jsi v poslední době hodně zhubnul a že se mi to nelíbí, ale nemusíš se to snažit vší silou napravit za jediný večer.“ Popíchla ho se smíchem, ale on se pořád tvářil nejistě. „Ale já se nesnažím nic napravovat. No vážně, prostě mám pořád ještě hlad. To asi ty léky… Nebo… tobě to vadí?“  Plácl a zatvářil se tak roztomile ustrašeně, že Elena měla co dělat, aby se nerozesmála nahlas. On se snad vážně bál, že mu to bude vědomě vyčítat, chudáček. A jí přitom veškerá zlost z toho, že se jí nevěnuje, už dávno přešla, takže se jen usmála a pohladila ho po tváři. „Samozřejmě, že mi to nevadí. Klidně si jez co chceš a kolik chceš. Konec konců, já pak nebudu ta, které bude špatně.“ Poznamenala trošku káravě, jenže on se jen smutně pousmál. „Ale mě nebude špatně, neboj.“ Odporoval pak chabě a na důkaz svých slov se vrátil zpět k závitkům, protože v tomhle jí ani v nejmenším nelhal. Ne, špatně mu vážně nebude…

Protože už mu špatně bylo! A to už docela dlouho a dost, ale i tak se od toho jídla nemohl nějak odtrhnout, protože Stefan měl s těmi zatracenými vedlejšími účinky amfetaminu fakt pravdu! Nejen že pořád cítil dost nepříjemný svíravý pocit na prsou a srdce mu tlouklo minimálně dvakrát rychleji, než bylo obvyklé, ale ten vlezlý pocit hladu se mu nedařilo ničím utišit, a že se o to vážně snažil! Výsledkem jeho snahy však bylo jen to, že do sebe skutečně nacpal všechno to, o čem se Elena zmiňovala, a tudíž ho teď pekelně bolel žaludek a z pouhého pomyšlení na další jídlo se mu dělalo zle. Hlad ovšem trval.. Vážně paráda! A aby toho nebylo málo, ještě měl akutní pocit, že má asi zase horečku. Super, jen tak dál…

„No jak myslíš.“ Pokrčila Elena odevzdaně rameny a přitulila se k němu. „Mě by teda rozhodně špatně bylo.“ „Hm, no jo…“ Odbyl jí a otráveně papírovou krabici odložil, protože se na to už vážně nemohl ani podívat. „…asi máš pravdu, už bych toho měl vážně nechat.“ Dodal a se zatnutými zuby jí k sobě opatrně přitáhl, protože jakýkoliv prudší pohyb mu tu bolest břicha i hrudníku akorát zhoršoval. Jenže Elena si jeho napjatého výrazu všimla a jelikož měla občas téměř nadpřirozenou schopnost, odhadnout, že s ním není něco v pořádku zatvářila se soucitně. „Copak je? Bolí tě něco?“ „Ani ne…“ Pokusil se dál mlžit, jenže na to už bylo pozdě. „Jak si mám vyložit „ani ne“? Tak bolí, nebo ne?“ „Trochu…“ „Aha, a co?“ Sjela ho přísným pohledem a on se to ve zlomku vteřiny rozhodl všechno shodit na to, před čím ho sama varovala, protože o bolestech na hrudí jí říkat nechtěl. Určitě by to řekla Stefanovi a ten se to dozvědět v žádném případě nesměl. Jednak by o něj měl strach a jednak by mu už nikdy nedal žádnou injekci a on jí proti spánku prostě potřeboval! Takže bude tak trochu lhát…

„Žaludek… Asi jsi měla pravdu, že jsem to s tím jídlem trochu přehnal.“ Zatvářil se zkroušeně a ona si jen vyčítavě povzdechla. „No vidíš, jako bych ti to neříkala!“ Zamumlala, ale pak hodila výtky za hlavu a rozhodla se na něj být hodná. „Kde tě to bolí?“ „Tady…“ Posunul její dlaň ze své rozpálené hrudi, kde by byl radši, když se ho kvůli tlaku momentálně nedotýkala, na břicho a ona ho po něm láskyplně pohladila. „Au…“ Ujelo mu, přesto, že se snažila být něžná a Elena si opět povzdychla. „Ty se vážně někdy chováš, jako malej kluk.“ Kárala ho, zatímco zlehýnka kroužila konečky prstů po jeho bolestivě napjaté kůži. A konečně se dočkala jeho úsměvu… „Ber to jako průpravu na dobu, kdy budeme mít rodinu.“ „Hm,… to mě nenapadlo. Ale pak budu vážně ráda, když budeme mít sladkou, nevinnou holčičku a ne kluka, který by dělal stejné vylomeniny jako jeho tatínek!“ uchichtla se a schválně v tom hlazení trošku přitlačila. „Au…“ Stěžoval si znovu, ale tentokrát už to neznělo tak zoufale, protože mu její dotyky vážně pomáhaly. Alespoň s tím žaludkem, když už na to ostatní nestačily…

„Stefane!“ Vpadla Elena prudce do Damonovy ložnice a ke své neskonalé úlevě nalezla Stefana zcela při vědomí sedět na okraji bratrovy postele. Jenže to jak se tvářil, jí okamžitě zabolelo, protože vypadal snad ještě hůř, než předtím. A proto její:„Co tu děláš!“ nezněla ani z poloviny tak výhružně, jak si původně přála. Ale jemu to bylo stejně jedno! Klidně na něj mohla křičet, jak se jí zlíbí, protože jeho trápilo něco zcela jiného… „Já… nemůžu za ním.“ Zašeptal zdrceně a Elena na něj nechápavě zamrkala. „Cože?“ „Chtěl jsem… Já chtěl jít pro něj a odvést ho zpátky. Vím, že jsem ti slíbil, že to neudělám, ale já ho prostě nedokážu jen tak nechat jít! Ale ono… Ono to nejde! Nedostanu se do jeho mysli, tak jako ty! Nevím, jestli je to vlivem toho vašeho zatraceného pouta, nebo toho, že ty piješ lidskou krev a já už zase ne, ale… Prostě to nejde!“ Poslední věta byla téměř vzlyk a Eleně ho bylo najednou naprosto příšerně líto, ikdyž na druhou stranu byla pochopitelně ráda, že mu jeho záměr nevyšel. Ale vypadal tak strašně ztrápeně…. „Ach Stefane…“Chtěla se k němu rozběhnout a obejmout ho, jenže on bohužel ještě neskončil. „Ale Eleno, něco je špatně… Já vím, že je! Grace nám nejspíš lhala, nebo nevím, ale on určitě není šťastný!“ „Proč si to myslíš?“ Zaváhala nejistě, ale jeho odpověď jí udeřila jako rána kladivem: „Protože má příšernou horečku, sotva dýchá a srdce mu tluče tak rychle, že by to obyčejný člověk nemohl přežít ani hodinu! A tak podle mě štěstí rozhodně nevypadá!“

 

22.

Damon mlčky zíral do stropu v překrásně zařízené manželské ložnici a snažil se zbytečně moc nevrtět, aby neprobudil vedle ležící Elenu, která usnula už před několika desítkami minut. A že se dlouho spánku bránila, ale ten nakonec zvítězil a ona se propadla do snění, aniž by dosáhla toho, co si nejspíš večer umanula. Chudinka jeho milovaná snoubenka totiž nejspíš čekala, že si spolu užijí noc plnou vášně, jenže jemu bylo tak bídně, že se na nic nezmohl a tak byla po chvíli nucena vzdát veškeré pokusy o nějaké něžné společné chvíle, z čehož bylo jemu ještě hůř. Nechtěl jí zklamat, ale vážně se na nějaké dovádění v posteli necítil a to i potom, co ho přestal tak urputně bolet přecpaný žaludek a jeho tělo se i jakž takž vyrovnalo se zvýšenou teplotou. Jenže jen tak tu ležet ho také nebavilo! Naštěstí se mu tedy nechtělo spát, za což téměř jistě mohla ta Stefanova injekce, kterou se mu podařilo z brášky vymámit, ale ukázalo se, že probdělá noc o samotě je zatraceně dlouhá.

A jelikož jeho to civění do tmy právě přestalo bavit, vyklouzl potichu z postele, navlékl na sebe k pyžamovým kalhotám ještě odhozené tričko a velice tichounce se vyplížil z ložnice. Díky bohu se mu to podařilo, aniž by zburcoval Elenu, což ve stavu v jakém byl, nebyla až taková samozřejmost, ale ihned, jak se ocitl na chodbě, ho euforie z tohoto téměř akrobatického kousku přešla. Kam by měl vlastně jít? Dolů do obývacího pokoje spíš ne, protože koukat na televizi se mu vážně nechtělo (v noci stejně dávají jen samé nesmysly!) a i když ho napadlo, že by si mohl prohlédnout pracovnu a třeba si zkusit rozpomenout na svou práci v muzeu, nakonec zavrhl i to. Práce počká! Sice ho Stefan označil za workoholika, ale on se tak rozhodně necítil a zaprášené muzejní exponáty mu ani trochu nechyběli. Časem se k tomu pochopitelně bude muset nějak vrátit a on doufal, že ho to začne zase bavit, až se do práce pořádně zabere, ale dnes ne. Dnes měl náladu na něco jiného, jenže… Na co? Marně se snažil vymyslet nějakou fyzicky nenáročnou a přitom zajímavou činnost, ale v hlavě měl prázdno a ozvěna stále zrychleného tlukotu jeho srdce mu bouřila v uších jak přicházející tornádo. Jo, lepší to už vážně být nemohlo, pomyslel si otráveně a dál bloumal opuštěnou chodbou, přičemž se cítil se krok od kroku unavenější, což bylo celkem zajímavé, protože jeho mysli se spát stále nechtělo, ale jeho tělo začínalo nepříjemně protestovat a nejradši by se okamžitě vrátilo do postele. Ale k Eleně ne, tu by jen zbytečně hurcoval, takže… Konečně dostal spásný nápad a vydal se ke dveřím na konci chodby, které (pokud si tedy správně vzpomínal na večerní exkurzi) vedly do jedné ze dvou ložnic pro hosty. A skutečně se nemýlil, jenže tahle nebyla prázdná, jak doufal, nýbrž obsazená. Kruci, Stefan! Úplně na něj zapomněl a teď tu roztržitě stepoval na prahu a mlčky sledoval hluboce spícího sourozence. Jo, to se tak někdo má, když může nerušeně snít. Blesklo mu hlavou, ale vlastně ten spánek Stefanovi přál. Taky toho musel mít po tom všem, co se stalo plné zuby a Damonovi ho najednou bylo líto. Chudák bráška, má kvůli němu tolik starostí a on si místo toho, aby se o něj jako správný starší sourozenec staral a usnadňoval mu život, o něm vymýšlí nesmyslné upíří historky.  Měl by se stydět!

Zalila ho náhle vlna silné bratrské lásky a on rozhodně vklouzl do pokoje a velice tiše se usadil na volné půlce manželské postele, vedle Stefana. Bratrovi by jistě nevadilo, že tu s ním je a když se mu podaří ho neprobudit (což zatím nevypadalo jako nesplnitelný úkol, protože Stefan jen něco zamručel, obrátil se na druhý bok a spal dál), může tu klidně strávit noc. Jasně… Úplně stejně by mohl být u Eleny, ale jemu se prostě chtělo být tady. Unaveně se opřel o vysokou dřevěnou pelest a s mírným úsměvem pozoroval Stefana, jak nerušeně spí. Vypadal tak hrozně mladě… A Damonovi najednou přišlo bolestně líto, že si místo spokojeného života s ním, pamatuje nějakou nesmyslnou hororovou realitu, kde se spolu pořád jen hádali a ubližovali si všemi možnými i nemožnými způsoby. Měl by si pamatovat všechno to, o čem se Stefan zatím zmínil, jako bylo čtení hororů před spaním, ale on si vybavoval jen pár těch dávných nevinných dětských her ze snového světa, které předcházely všem těm tragickým upířím událostem. Kruci, proč to tak je? Proč se dívá na svého bratra a nedokáže si vybavit vůbec nic reálného! Elijah se možná mýlil, možná si nevzpomene. Věděl, že by tomu měl dát čas, ale on už nechtěl čekat… Chtěl to vědět hned! Tak proč to nejde? Proč si nemůže vzpomenout, ikdyž se soustředí tak, jako nikdy v životě? Jako by ty vzpomínky v jeho hlavě prostě nebyly! Ale musí tam být, někde hluboko pod tím vším bordelem, který si vlastní bujnou fantazií v mysli udělal, musí být realita. Možná by se prostě měl víc snažit, protože Stefan si to zaslouží. Znovu pohlédl na bratra a bodl ho osten viny… Ano, zaslouží si to a on mu to dluží. Povzdechl si a zlehka se dotkl bratrových měděných vlasů. Jenže ouha! Domníval se, že Stefan hluboce spí, ale to se nejspíš zmýlil, protože jeho sourozenec náhle něco zamumlal, obrátil se čelem k němu a ospale na něj zamžoural. „Promiň, nechtěl jsem tě probudit…“ zašeptal Damon konejšivě a doufal, že Stefan zase usne, ale ten pouze zavřel oči a otráveně zívl. „Co tu děláš? To tě Elena vykopla z ložnice, nebo co?“ Popíchl ho trochu méně pružně, než obvykle a Damon se pousmál. „Ne, nevykopla. Jenom usnula a já jí nechtěl rušit.“ „Aha, ale mě rušit klidně můžeš viď. To je typický…“ Znělo to popuzeně, ale Damon snadno poznal, že to na něj bratr jen hraje. „Nechtěl jsem tě rušit, rušíš se sám.“ „Však jo, jen to hoď na mě. Ale já nejsem ten, co se vloudil do cizí postele.“ „Jak do cizí? To je moje postel v mém domě! Cizí jsi tady ty.“ Pokračoval v příjemném bratrském pošťuchování a Stefan se ospale uchechtl. „No jo, to je fakt. Je to tvoje postel, takže tu klidně můžeš zůstat a zírat na mě do aleluja. A jen tak mimochodem, jak se cítíš?“ Přešel k vážnějšímu tónu a Damon se sesul níž, aby nemusel mluvit tak nahlas. „Fajn.“ „Vážně?“ Sjel ho Stefan náhle až překvapivě probuzeným pohledem, ale on mu nemínil kazit náladu. „Naprosto vážně…“ „Tak to je dobře…“

Bylo vidět, jak si oddechl a tvář mu znovu ovládl ten roztomile ospalý vzhled. „Klidně spi, opravdu jsem neměl v plánu tě otravovat. Jestli chceš, tak půjdu pryč.“ Navrhl zcela vážně, ale Stefan se zavřenýma očima zavrtěl hlavou. „Ne, nechoď. Mně tu nevadíš. I když si ani nevzpomínám, kdy jsme spolu naposled spali v jedné posteli.“ Zasnil se a Damon, který si podobné situace pamatoval jen z vysněného dětství, pokrčil rameny. „A víš, že já taky ne?“ Povzdechl si a původně chtěl, aby to znělo jako žert, ale moc mu to nevyšlo, takže Stefan okamžitě pochopil, kam tím míří… „Neboj, vzpomeneš si. Časem…“ „Já vím…“ Nechtěl mu odporovat, ale vážně už si tím nebyl moc jistý. Jenže Stefan to z něj patrně vycítil, protože se obratem vrátil zpět k lehčímu tónu. „Ale tuším, že naposledy to bylo, když jsem byl ještě malý a tys mi chodil do pokoje číst, abys mě uspal, a pak jsi u toho usnul dřív, než já.“ Uchechtl se a Damon se k němu připojil, protože to znělo vážně vtipně. Jenže pak mu oči padly na noční stolek, na kterém ležela jakási odraná kniha, kterou si patrně Stefan před spaním vypůjčil z nedaleké pracovny a dostal bláznivý nápad.

„Ale dneska určitě neusnu, o to jsme se postarali, takže… nechceš si to připomenout?“ Ukázal váhavě na knihu, ale Stefan na něj vykulil oči. „Jako teď? Že bys mi četl?“ „Proč ne?“ „Damone, když jsme tohle provozovali, bylo mi maximálně osm!“ „No a? To vadí?“ Znělo to trochu smutně a Stefanovi nejspíš došlo, že má bratr sentimentální náladu, protože normálně se takhle nechoval a popravdě řečeno, mu to nijak zásadně nevadilo. Spíš naopak… „No… Nevadí.“ Připustil váhavě a Damonovi zasvítily oči. „Vážně?“ „Jasně…“ „Tak fajn!“ Zmocnil se Damon knihy a zjistil, že je to jeho oblíbená „Gone with the Wind“ od Margaret Mitchellové. Jak příznačné… Napadlo ho mimoděk, ale pak knihu rozevřel a sklopil oči k zažloutlým stránkám. „Tak odkud mám začít?“ „Začni klidně od začátku, jen jsem si to večer půjčil, ale nakonec jsem to ani neotevřel.“ „Dobře, tak od začátku…“ Usmál se Damon, přelistoval k první kapitole a pustil se do čtení: „Scarlett O’Harová nebyla krásná, ale muži si to málokdy uvědomovali, když byli zaujati jejím kouzlem…“

Elena se zmateným výrazem spustila Damonovu nehybnou paži zpět na lůžko a její mysl byla zcela zaměstnaná tím, co si právě na jeho zápěstí ověřila. Stefan měl pravdu! Damonovo srdce skutečně bilo příšerně rychle a ona to pochopitelně slyšela i bez měření. A navíc tu a tam půl úderu vynechalo, což bylo na upíra skutečně zvláštní. A taky děsivé… Tachykardie ani nepravidelný tep by se u nesmrtelných bytostí vážně objevovat neměly, nemluvě o té horečce a stěží rozeznatelném dýchání. Vážně tu něco nebylo v pořádku, jenže… Co? Zrychlený tep a vyšší teplotu měl sice už dole v salonu, ale tam to Grace přičetla něčemu, co se s ním děje v té pomyslné realitě a Elena pak na vlastní oči viděla, jak tam Damon objímá a líbá její snovou verzi, čili předpokládala, že to bylo tím. Jenže tohle už nebylo normální a nemohl to být jen důsledek… Snění! Něco se dělo nejen s jeho myslí, ale i s jeho tělem a ona se už vůbec nedivila Stefanovi, že se tváří tak zoufale. „Vidíš, říkal jsem, že s ním něco je!“ Žaloval ublíženě, jako by se s ním předtím o tom hádala a ona jen bezmocně pokrčila rameny. „Ale co budeme dělat?“ „Co?! To je snad jasné ne? Já do jeho hlavy nemůžu, ale ty ano. Takže tam jdi a přiveď ho zpět! Hned!“ Nařídil jí prudce, jenže ona odhodlaně zavrtěla hlavou. „Ne…“ „Proč proboha ne? Vždyť je mu zle, potřebuje pomoc!“ Vyhrkl a ona měla chvilku strach, že se k ní vrhne a za její odmítavý postoj jí inzultuje, protože se tvářil skutečně nepříčetně, ale on si to nejspíš na poslední chvíli rozmyslel a nervózně si vjel rukama do vlasů. „Eleno, prosím…“ Zkusil to o něco klidněji, jenže ona místo odpovědi vylovila z kapsy mobilní telefon a Stefan zpozorněl. „Komu voláš?“ „Bonnie, potřebuju konzultaci s čarodějkou.“ „Ale no tak, na to není čas! Nemluvě o tom, že Bonnie o tom kouzlu nic neví, sama to říkala! O tomhle nic neví ani sama Grace, jinak by nám to přeci řekla!“ Pochodoval roztržitě sem a tam po ložnici, ale Elenu jeho poslední věta zaujala natolik, že ruku s telefonem zase spustila. Ano, Grace by jim to řekla. Pokud… Kruci, pokud se jim to nechystala říct, ale nakonec si to nerozmyslela! No ovšem, to její zaváhání ve dveřích salonu, když odsud odcházela a ten zdrcený pohled… Ach ne, ta potvora něco věděla! Něco o tomhle všem určitě věděla! A oni jí nechali jen tak odejít a Damon teď… Znovu na něj zoufale pohlédla a sevřelo se jí srdce. Ach bože, myslela si, že pro něj dělá to nejlepší. Že mu umožňuje být konečně šťastný, ale pravdu měl nejspíš vážně Stefan! Měla ho přivést zpátky, ale neudělala to a teď se už obávala lézt mu jen tak do hlavy. Zvlášť v tomhle jeho podivném  stavu. Kdo ví, co by tam našla a dokud nebude vědět víc, stejně mu nejspíš nepomůže. A na to prostě potřebovala Grace tady! A hned! „Ona určitě něco ví!“ vyhrkla a Stefan jí sjel nechápavým pohledem. „Kdo?!“ „Grace! Musíme jí najít!“ „Už zas…?“

Zaúpěl zoufale, protože se jim to nepovedlo ani poprvé a natož teď, když nejspíš ta proradná čarodějka zamířila z Mystic Falls někam hodně daleko, ale Elena měla bohužel pravdu. Snad ještě neodjela…“ „Dobře! Půjdu jí hledat a ty té Bonnie přeci jen zavolej, protože pokud neuspěju v motelu u dálnice, ani v hotelu na náměstí, jsem v koncích a vyhledávací kouzlo by mi bodlo!“ Vyrazil tak rychle, že se mu málem podařilo vylomit dveře a Elena znovu pozvedla mobil, protože museli skutečně jednat rychle!

„Ale navzdory vší fádnosti rysů a drobné postavě z jejích pohybů vyzařovala usedlá důstojnost, která…“ Četl Damon tlumeným hlasem, ale pak se odmlčel a láskyplně pohlédl na svého bratra, který ležel se zavřenýma očima vedle něj a podle hlubokého, pravidelného oddechování, byl už jen krůček od nevědomí. Ale ještě tak docela nespal, protože vzápětí procitl a nespokojeně se na lůžku zavrtěl. „Pokračuj…“ Zamumlal téměř nesrozumitelně, ale Damonovi bylo jasné, že už to nebude třeba. Stejně už by to Stefan nejspíš neslyšel a proto s povzdechem odložil rozečtenou knihu a upravil bratrovi vyšívanou svrchní přikrývku, tak jak to děla, když byli malí (nebo alespoň podle svých zmatených vzpomínek). A stejně jako tenkrát to Stefan ani teď nechtěl tak snadno vzdát..  „Prosím…“ Zaškemral v polospánku, aniž by si to nejspíš naplno uvědomoval a znělo to stejně, jako když mu bylo těch vzpomínaných osm. Ale Damon se jen pousmál a zhasl lampičku u postele, kterou si byl nucen po několika minutách čtení rozsvítit, neboť venku haslo pouliční osvětlení a on jako obyčejný člověk postrádal schopnost vidět ve tmě. „Zítra, ano?“ Pokračoval jemně, ale už se dočkal jen neartikulovaného zamručení. „Hm…“ „Dobrou noc, bráško.“ „Hm…“ Víc, ze Stefana, nedostal, protože jeho dávno dospělý bratr usnul jako nemluvně a on se tomu mohl jen pousmát.

Jenže úsměv ho bohužel brzy přešel, protože si dost bolestně uvědomil, že je zase sám a že má před sebou několik dlouhých hodin nudy a samoty. Ach jo… Kdyby mu alespoň nebylo pořád tak mizerně! Během čtení si myslel, že už je to lepší, jenže se nejspíš zmýlil, protože teď už ho zase otravovaly ty nepříjemné návaly horka způsobené zvýšenou teplotou a navíc se mu nějak špatně dýchalo…

Tedy, přesněji řečeno nějak hůř, než předtím, což mu zrovna moc nepřidávalo a to vedro ho začínalo skutečně zmáhat. Nejradši by na sebe znovu natáhl plavky a skočil rovnou do bazénu, ale to pochopitelně nemohl. Stefan a Elena by se asi zbláznili, kdyby se šel koupat zcela sám a ještě k tomu v noci. Určitě by se o něj báli, takže bazén nepřipadal v úvahu. Bude se muset spokojit se sprchou. Ale ihned, protože to horko bylo už zcela nesnesitelné a jestli s tím hned něco neudělá, nejspíš okamžitě omdlí… Pomyslel si zoufale, a co nejtišeji se vyplížil z postele. Naštěstí se mu podařilo Stefana neprobudit a dokonce se ani nemusel vracet do ložnice k Eleně, protože oba pokoje pro hosty měly společnou další koupelnu, takže mohl použít tu. A také to bez váhání udělal. Mírně nejistě k ní dovrávoral, zavřel se uvnitř a unaveně se opřel o dveře. Uf… to vedro ho vážně zničí! Napadlo ho malátně a musel zmobilizovat všechnu zbývající sílu, aby si dokázal sundat tričko i pyžamové kalhoty. Ale nakonec to přeci jen zvládl a s úlevou vklouzl do sprchového koutu, kde na sebe z komfortně široké sprchové hlavice pustil ledovou vodu.  Jenže na kýženou úlevu čekal bohužel marně, protože proud chladné vody ho sice okamžitě osvěžil, ale najednou mu to přišlo nějak moc! „Sakra!“ Ujelo mu, když ho náhle zcela bez varování zasáhla vlna mrazení a on vodu zase prudce vypnul. Páni, Stefan měl s těmi náhlými změnami termoregulace fakt pravdu, protože ještě před minutou mu bylo horko k zalknutí a teď se náhle třásl zimou, jako by se ocitl uprostřed sibiřské vánice. Na okamžik mu blesklo hlavou, že tohle asi vážně není moc dobré, ale pak takové myšlenky zaplašil a honem si kolem těla ovinul měkkou froté osušku. Určitě bude všechno v pořádku, jsou to jen vedlejší účinky těch drog, nic víc. S tím se vyrovná… Musí se s tím vyrovnat! Protože pokud ne… Na to raději nechtěl ani pomyslet!



Jedna reakce na FF: „Autonehoda Snů“-21.+22.Kapitola

  1. Osteo napsal:

    Moc pěkné a nešlo by připojit i Volbu, prosím :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Nejkrásnější ze všech tajemství je být géniem a vědět to jen sám.“ Mark Twain