FF: „Autonehoda Snů“-23.Kapitola

Tak a mám tu pro vás další kapitolu Autonehody snů a doufám, že se zobrazí tak, jak má, protože nám nějak blbne web. Ale i tak všem přeju pěkné počtení a další část zase v neděli! :-)

23.

„Bonnie, prosím, snaž se!“ Povzbuzovala Elena svou kamarádku, která před chvílí dorazila zpět do penzionu a teď se se svíčkou v rukou pokoušela soustředit na vyhledávací kouzlo, ale ta jen zoufale pokrčila rameny. „Eleno, já se snažím. Vážně! Ale bez nějakého předmětu, který by Grace patřil, a bez její či spřízněné krve, nemám moc velkou šanci!“

„Já vím, ale zkoušej to prosím dál!“ Zašeptala Elena prosebně a vylovila z kapsy mobilní telefon. Sakra! Od Stefana stále žádné zprávy. To nebylo dobré, a ona ani nevěděla jestli si má dělat starosti proto, že Grace stále ještě nenašel, nebo proto, že už jí našel a právě proto se nemůže ozvat! Možná ho za ní neměla pouštět samotného. Tady se sice ta protivná čarodějka chovala ukázněně, ale to, co provedla Damonovi (ikdyž to bylo vlastně nedopatřením), znamenalo, že umí zaútočit, když chce. A Stefan byl tak vytočený,když odcházel, že by klidně mohl udělat, nebo říct něco nepředloženého a tím jí vyprovokovat. Ach jo… Kdyby jí alespoň prozvonil, aby věděla, že je v pořádku! Představa že by měla ztratit i jeho jí dováděla k šílenství. Ale nesmí tak uvažovat! Damona se přeci rozhodla nebudit zcela z vlastní vůle a i kdyby se teď ukázalo, že to pro něj není vhodné, pořád mají ještě čas to napravit. Nic není ztraceno a ona by se měla uklidnit a napsat Stefanovi SMS zprávu! Rozhodla se a třesoucími se prsty nacvakala kratičký vzkaz, který vzápětí odeslala a obrátila svou pozornost zpět k Bonnie, která ale zatím bohužel nijak nepokročila…

A nepokročil ani Stefan, přesto, že se vážně snažil! Jeho první cesta vedla do hotelu na náměstí, jenže tam o Grace nic nevěděli a veškeré jeho naděje se tak scvrkli na velice nepravděpodobnou možnost, že by snad mohla být v motelu u dálnice. Ale moc tomu nevěřil, protože to byla dost nepěkná díra a navíc to bylo moc na ráně (což byl tedy hotel také, ale se prostě bál pomyslet na to, že se Grace usadila v nějaké opuštěné budově v Mystic Falls, nebo už nedej bože z města odjela!). Takže teď prudce odbočil na příjezdovou cestu k motelu a zaparkoval svůj červený sporťák přímo u recepce. Snad tu Grace bude! Modlil se v duchu a po cestě ke dveřím s nápisem „Volné pokoje“ vylovil z kapsy telefon, jehož zapípání mu oznámilo příchod nové textové zprávy. „TAK CO, NAŠEL JSI JÍ?“ stálo v ní a on jen protočil oči. Copak mu Eleně nemůže dát alespoň chvíli pokoj? Chápal, že má o Damona starost, ale on ji měl sakra taky! A nabýt jí a jejího stupidního postoje k jeho probuzení, nemuseli teď zoufale hledat tu zatracenou čarodějku a třást se strachy o Damonův život! Jenže stalo se a on nechtěl svou ex-přítelkyni stresovat ještě víc, protože v podtextu téhle kratičké textovky jasně zaznamenal i obavy o něho samotného a proto chvatně naťukal zápornou odpověď a telefon vrátil zpět do kapsy. A zvládl to akorát včas, protože vzápětí už vklouzl do recepce motelu a zamířil přímo k pultu, za kterým si jakási postarší žena v zoufale nemoderních brýlích četla nějaký stupidní časopis o vaření. Ale svou práci nejspíš zvládala i při luštění receptů, protože okamžitě vzhlédl a věnovala mu profesionální, ikdyž trochu unavený úsměv (což se nebylo co dovit, protože bylo krátce po půlnoci!). „Přejete si pokoj?“ Začala bez úvodu, ale k jejímu překvapení Stefan prudce zavrtěl hlavou a nervózně mávl rukou. „Ne, potřebuju informaci?“ „Informaci?“ opakovala po něm větu, kterou až doteď slýchala jen ve špatných krimifilmech, ale on okamžitě pokračoval. „Ano! Hledám jednu svoji známou. Jmenuje se Grace…“ Příjmení raději vynechal, protože za prve si nebyl jistý, jestli si ho pamatuje správně a za druhé netušil, zda si ho Grace nezměnila, nebo nevystupuje pod nějakým falešným. „…Je to pohledná Afroameričanka, středně vysoká, dlouhé rovné vlasy, asi tak třicet…“ Odmlčel se, ale žena ho sjela dost kritickým pohledem. „Informace o našich zákaznicích nepodáváme, pane.“ Použila odpověď, kterou taktéž znala z televize, ale Stefan neměl čas se s ní dohadovat. Netrpělivě přešlápl, a vzápětí se prostě naklonil nad pult a pohlédl ženě soustředěně do očí. „Tak byla tu, nebo ne?!“ Vyštěkl prudce a recepční poplašeně zamrkala. Jenže pak se její pohled poslušně rozostřil a ona mechanicky… přikývla! Ano! Pomyslel si nadšeně Stefan, ale pak se znovu soustředil na ovlivňování. „Kdy a kde přesně?“ „Ubytovala se tu předevčírem a ještě se neodhlásila.“ „No výborně! Jaký pokoj?“ Neztrácel Stefan další drahocenný čas a recepční se na něj mdle usmála. „Pokoj číslo čtyři, pane.“ „Děkuji!“ Poděkoval jí stroze a už se řítil zpátky na parkoviště, rovnou ke dveřím číslo čtyři, které byly sice zavřené, ale uvnitř se svítilo. „Ach díky bohu…“ ujelo mu úlevně, protože popravdě řečeno v úspěch celé téhle pátrací mise už pomalu přestával věřit, ale pak se zhluboka nadechl a nasadil přísnou tvář. Na zdvořilost a jemné zacházení prostě nebyl čas a on si teď mínil s Grace pořádně, ale skutečně pořádně promluvit!

Damon potichu vklouzl do své luxusně zařízené pracovny a opatrně za sebou zavřel dveře z tmavého, leštěného dřeva, které mu nebyly ani trochu povědomé. A bohužel úplně stejně to cítil i se zbytkem místnosti, do které původně chodit nechtěl, ale nakonec mu nic jiného nezbývalo, protože k Eleně ani Stefanovi se vracet nechtěl a navíc mu bylo tak mizerně, že prostě potřeboval něčím zaměstnat mozek, aby se z toho všeho nezbláznil. Příšerná zimnice, které ho přepadla v koupelně pro hosty, sice už odezněla, ale bolest na hrudi se spíše zhoršila, nemluvě o nepříjemně třeštící hlavě a nevolnosti, která se ho zmocnila téměř při každém prudším pohybu. Kruci, asi by se měl na ty povzbuzovací drogy vážně vykašlat, protože to byly určitě ony, co tento jeho neutěšený stav způsobovaly, jenže on je prostě pořád ještě potřeboval! Zvlášť teď, když s nadějí rozsvítil stropní světlo, a vzápětí veškeré jeho naděje vkládané do návštěvy jeho pracovny, pohasly. Doufal, že si tu na něco vzpomene! Na svou práci, nebo studia, nebo prostě něco, ale bohužel… Zařízení kolem něj mu připadalo cizí a neosobní a on se marně pokoušel soustředit. No tak! Podle toho, co se zatím dozvěděl, svou práci miloval, čili tu patrně musel trávit hodně času, takže když se bude snažit, jistě si na něco vzpomene. Na cokoliv… Procházel pomalu celou místnost a pečlivě zkoumal jednotlivé kusy nábytku a vybavení. Knihovna, sekretář, skříňka s nejméně tuctem zásuvek, ve kterých bylo bůh ví co, lampa, pohovka, další knihovna, tentokrát s odbornými knihami… Přejížděl prstem po jejich hřbetech, ale žádný s těch názvů mu nic neříkal. „Historie v průběhu věků“, „Dějiny občanské války“, „Dějiny teologie“-dokonce několik svazků. „Historie křesťanství“, Křesťanské legendy“… Ani u jedné z těch knih neměl pocit, že by jí někdy v životě viděl, natož četl. Některá názvy mu dokonce ani nic neříkaly! Nerozuměl jim, což by asi jako uznávaný zaměstnanec muzea historie měl, jenže bohužel…

S povzdechem odtrhl oči od knihovny a pokračoval až dozadu, k rozměrnému psacímu stolu, na němž kromě počítače a laptopu ležely hromady jakýchsi odborně vyhlížejících spisů a spousty dalšího kancelářského vybavení. Tady na té temně hnědé, kožené židli musel prosedět hodiny a hodiny… Napadlo ho a opatrně se do ní spustil. Ale ani teď se žádný záblesk poznání bohužel nekonal. Připadala mu cizí a nepohodlná a dokonce ani pohled na hasnutou obrazovku počítače, do které tu musel zírat den, co den jeho paměť nenakopl. Ach jo… Utrápeně se opřel o vysoké opěradlo a pohled mu padl na řadu fotografií na vzdáleném okraji stolu. Bylo na ně ze židle dobře vidět, a současně tu nijak nepřekáželi, což znamenalo, že pro něj museli být důležité a museli tu stát už hodně dlouho, takže se znovu předklonil a s nadějí si je začal pečlivě prohlížet. Na té největší a nejbližší byla pochopitelně Elena. Jen ona, na nějakém neurčitém pozadí, ale zato s překrásným, láskyplným úsměvem, který na ní tolik miloval. Jo, jo, jeho snoubenka byla vážně kočka, jenže to mu příliš nepomůže, takže fotografii s těžkým srdcem opustil a upřel oči na tu vedlejší. Ta už vypadala nadějněji, přesto, že na ní byla Elena také, ale na téhle byl s ní a přímo za nimi se tyčila do své úctyhodné výšky 324 metrů, Eiffelova věž. Hm, tak Paříž… Pomyslel si s úsměvem, jenže ten ho téměř okamžitě přešel, protože si bolestně uvědomil, že ani na tohle si nevzpomíná. Nejspíš museli s Elenou trávit romantickou dovolenou ve Francii, jenže jemu ani tohle po té příšerné nehodě v hlavě nezůstalo! Kruci, to bylo vážně k zbláznění! Něco takového by si přeci pamatovat měl, ne? Muselo to být nádherné, jenže to vyčetl pouze z té fotografie, kde Elena láskyplně objímal kolem pasu a ona se na něj celá zrůžovělá spokojeně usmívala. V hlavě neměl ani tu nejmenší vzpomínku na nějaké objímaní pod Eiffelovkou a tak raději přešel k předposlední fotografii, ve stejném zlatém designovém rámečku, v jakém se nacházeli předešlé dvě, na které byl zachycený se svým bratrem na nějaké slavnostně vyhlížející akci. Oba tam měli perfektně padnoucí černé obleky a Stefan slavnostně třímal v rukou karmínově zbarvené koženkové pouzdro. To musí být jeho maturitní ples! Napadlo Damona a srdce mu opět sevřela lítost. Ani na tohle si nevzpomínal…

A přitom se na té fotografii tvářil tak spokojeně a možná i trochu hrdě! Jako by byl neskutečně pyšný na svého mladšího brášku, který jistě odmaturoval na samé jedničky a kterého směl přede všemi objímat kolem ramen. A to ještě určitě netušil, že se Stefan dostane na svou vytouženou medicínu… Bože, snad má Elijah pravdu a vážně si na tohle všechno časem rozpomene, protože nechtěl takovéhle vzpomínky jen tak ztratit! Potřásl smutně hlavou a přešel k úplně poslednímu, rámečku, který v sobě ukrýval starou vybledlou fotografii a pro který se jako pro jediný natáhl a sevřel ho v roztřesených prstech. Na té časem poznamenané fotografii byla totiž celá jeho rodina! Jeho otec na ní objímal jednou rukou jeho, ve věku takový šesti, sedmi let a druhou svou ženu, která v náručí láskyplně svírala svého mladšího synka, kterému nemohlo být víc než rok a půl. Damon netušil, kde to bylo focené, ani k jaké příležitosti, ale bylo to tak… Neskutečné! Pořád měl plnou hlavu toho svého falešného upířího světa a v něm pochopitelně žádnou fotografii svých rodičů, neměl! Existovala jen v jeho paměti a i tak se od téhle velice lišila. Otce si pamatoval vždy jen jako přísného, léty ošlehaného muže, který se skoro nikdy neusmíval a který ho týral a nenáviděl a na matku měl ještě méně vzpomínek. Ale tahle fotografie zachycující dávnou realitu byla něco zcela jiného… Jeho otec se na ní usmíval a jeho matka, kterou si ve svých snech vybavoval vždy jen v korzetu a dlouhých nařasených šatech, tu měla na sobě obyčejný svetřík a pouzdrovou sukni. A navíc se také usmívala, což bylo něco, co u té snové zažil jen málokdy. Zdálo se, že oba Salvatorovi jsou šťastní a hrdí na obě své děti a jemu ten pohled vehnal slzy do očí, To bylo tak… Nefér! Proč si nepamatuje na tohle dětství! Proč má v hlavě falešné vzpomínky na všechna ta neskutečná utrpení, místo tohohle! Nejradši by s fotografií třískl o zem, jenže to pochopitelně neudělal, protože ona za jeho mizernou paměť nemohla. Místo toho jí opatrně vrátil zpět na místo a rozmrzele se opřel o opěradlo kožené židle. Kdyby všechen ten zmatek, bolest a smutek mohl alespoň zaspat! Jenže to bohužel nemohl a tak jen zavřel oči a v duchu si přál, aby si konečně alespoň na něco málo vzpomněl…

Jenže než se mohl znovu pokusit soustředit, ozvalo se tiché cvaknutí dveří a do pracovny nahlédla rozespalá Elena. „Ahoj, co tu děláš…?“ Zívla unaveně a vklouzla do místnosti. „Neříkej, že už se zase chystáš pracovat! Vím, že to po nocích děláš rád, ale potřebuješ si odpočinout. Nick to bez tebe ještě pár dní v muzeu zvládne…“ Kárala ho dobrosrdečně a vydala se k přímo k jeho stolu. „Ale ne, já jen…“ zaváhal a trochu se od stolu odsunul, aby se mu mohla usadit na klíně. „…jen jsem myslel, že bych si třeba na něco vzpomněl, ale bohužel.“ Dokončil hořce, jenže Eleniny paže ho láskyplně objaly kolem krku a její něžný úsměv spolehlivě rozpouštěl veškerou jeho rozmrzelost. „Musíš tomu dát čas, miláčku.“ Zašeptala procítěně a on se na ní trochu nuceně usmál. „Já vím, jen že… Mě štve, že si na nic nevzpomínám. Třeba na tohle!“ Mávl rukou k fotografiím, a Elena mu s chápavým pokývnutím položila hlavu na rameno. „To je mi jasné, ale nesmíš to lámat přes koleno. A teď si pojď lehnout, ano?“ Pokusila se vstát, ale on jí to nedovolil a o něco těsněji kolem ní utáhl paže. „Ještě ne… Když jsi se mnou, cítím se líp.“ Zamumlal a byla to pravda. Fyzicky mu bylo sice pořád stejně zle, ale ten pocit ztráty a osamělosti pod jejími něžnými doteky tál, jako kus ledu na rozpálené plotně. Ale Elena se jen pousmála a políbila ho na tvář.  „Ale já přeci od tebe nikam neodcházím. Jen se vrátíme do postele a tam mě můžeš objímat klidně až do rána. Co ty na to?“ Navrhla a on musel uznat, že v posteli by to bylo vážně příjemnější, než tady na židli. „Dobrá…“ Svolil trochu neochotně, ale pak se ještě jednou zarazil. „Jenže…“ „Jenže, co, miláčku?“ „Víš, já nechci spát. Ani nemůžu, po… Těch lécích, co mi dal doktor Carmeck. A nechci tě rušit, proto jsem z ložnice odešel.“ Pokusil se odhalit alespoň kousíček pravdy, jenže Elenu to nezastavilo. „Aha, no tak… Nebudeme spát, no. Můžeme si třeba povídat, jestli chceš?“ Pokrčila bezstarostně rameny a jemu se ten nápad docela zalíbil. „Ale nechci tě hurcovat…“ Bránil se ještě, přesto, že netoužil po ničem jiném, než být s ní, ale Elena mávla rukou. „To neřeš, já nejsem unavená. Ale ty evidentně ano…“ Poukázala na jeho mírně zbědovaný vzhled a pohladila ho po tváři. „A navíc jsi hrozně rozpálený, nemáš horečku?“ Sklouzla k vážnějšímu tónu, a Damon si až teď uvědomil, že je mu už zase horko! Bezva…

„Možná, ale to ty léky…“ Pokusil se to opět hodit na chudáka doktora Carmecka a Elena se zatvářila velice káravě! „Taky? Co ti to proboha dal za driák?“ Nadávala na nevinného lékaře, jenže on se ho v tom rozhodl sprostě nechat. „Nevím, něco příšernýho…“ Zamumlal na oko stejně rozlícený, jako ona a modlil se, aby to dál nezkoumala, a to se mu naštěstí splnilo. Jeho snoubenka evidentně neměla zájem řešit farmaceutické medikamenty, takže se nechala odbýt a dokonce jí zasvítily oči. „Jasně, takže… Co bys řekl, kdybych k tomu našemu nočnímu povídaní přinesla trochu zmrzliny? Pokud máš horečku jen jako vedlejší účinek léku, mohla by ti pomoct.“ Navrhla, a jemu se okamžitě začaly sbíhat sliny, protože ten příšerný hlad ho pořád ještě zcela neopustil, ale pak si vzpomněl na bolest žaludku, které se jakž takž zbavit teprve nedávno a zaváhal. „Uf, nevím, jestli se do mě nějaká zmrzlina ještě vejde…“ Výmluvně si přejel dlaní po břiše, ale Elena se bezstarostně rozesmála. „Jak tě znám, tak určitě!“ Mrkla na něj a on se jí rozhodl věřit. „Tak fajn, zmrzlina bude super…“ „Samozřejmě, že bude. Máme v mrazáku tvou oblíbenou ořechovo-čokoládovou. Skočím pro ní a ty zatím počkej v ložnici.“ Vyrazila ke dveřím a on musel uznat, že ořechovo-čokoládová zmrzlina v kombinaci s Eleninou přítomností mu zněla jako rajská hudba. Ostatně jako cokoliv, co se jeho milované snoubenky týkalo…



2 reakce na FF: „Autonehoda Snů“-23.Kapitola

  1. Terka napsal:

    Je to krásný příběh…Mohla bys napsat i zase volbu? :-) Děkuji

  2. terulka napsal:

    Super :) Těším se na další!:D

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Bůh stvořil člověka, ale nedal si to patentovat, a tak to teď po něm může dělat kdejakej blbec.“ Jan Werich