FF: „Autonehoda Snů“-24. a 25.Kapitola

Opět jsem měla nějaké technické problémy, tak se moc omlouvám a přidávám dvě kapitolky najednou. Snad už to dál konečně půjde líp! Přeji pěkné počtení!

24.

Stefan bez váhání přistoupil ke dveřím motelového pokoje označené odřenou číslicí čtyři a ani se nezdržoval s klepáním. Do motelu totiž pozvání nepotřeboval a to se mu momentálně skutečně hodilo, protože neměl času nazbyt. Potřeboval s tou zatracenou čarodějkou mluvit hned teď a proto dveře prudce otevřel a nakráčel přímo dovnitř, kde zastihl Grace v půlce cesty mezi skříní a kufrem, rozloženým na posteli.

„Už ojíždíš?!“ Zasyčel, když mu došlo, že se slečna velice chvatně dekuje a Grace málem nadskočila leknutím. „Co tu děláš!?“ „Co myslíš, že tu dělám? Potřebuju s tebou mluvit. Hned!“ Pokračoval nebezpečně tichým hlasem a Grace před ním vystrašeně ustoupila. „O čem?“ Pípla až příliš provinile, čili bylo jasné, že je ta otázka zcela zbytečná, a ona odpověď na ní moc dobře zná a Stefan měl co dělat, aby v sobě potlačil touhu skočit jí po krku. Elena měla pravdu! Ta mrcha něco ví! „O mém bratrovi…“ „Všechno co vím, už jsem řekla. Kouzlo je pryč. Víc udělat nemůžu.“ Pokrčila rameny, ale Stefan neměl na její vyhýbavé řeči náladu. „Přestaň mi lhát, nebo ti zakroutím krkem!“ Zavrčel vztekle a Grace sebou znovu poplašeně trhla. „Já…“ Chtěla říct „nelžu“, ale spolkla to, protože ze Stefana šel skutečně strach. „Ty co?“ Pobídl jí ledově a ona zahanbeně sklopila oči. „Nic.“ „Tak fajn! A teď, když už máme ohledně toho lhaní jasno, zpět k mému bratrovi…“ Pokračoval Stefan úsečně a Grace zatím předstírala zájem o ošlapanou dřevěnou podlahu motelového pokoje. „Okamžitě mi řekni, co s ním je!“ Vyzval jí bez dalších oklik a ona si tiše povzdychla. „Neprobudí se, dokud nebude chtít.“ Zopakovala mu to, co už od ní slyšel v penzionu, ale pak na něj pokradmu mrkla a jeho varovný pohled jí zabránil v dalším zapírání. „Ale máš pravdu, to není všechno.“ „Ano, to není…“ Zamručel a upřel jí ledový pohled přímo do očí. „Například to nijak nesouvisí s tím, že na tom evidentně není fyzicky dobře! Takže co to s ním je? Proč má horečku, tachykardii a dýchací potíže? To přeci upíři nemívají!“ Vyjevil jí své obavy a měl co dělat, aby se mu při myšlence ne bratrův stav netřásl hlas. Ale Grace se náhle zatvářila téměř stejně zoufale, jak on se cítil a v očích se jí dokonce objevily nefalšované slzy. „Jak moc je to zlé?“ Zašeptala stísněně a Stefan zaskočeně přikývl. „Horší, než když jsem odcházela?“ „Ano…“ Na víc se nezmohl, protože ho její postoj znovu zaskočil. Sice na ní před několika hodinami v penzionu bylo vidět, že je z Damonovy situace zničená, ale nečekal, že je to až tak upřímné. Ale nejspíš bylo, což ovšem nic neměnilo na tom, že od ní stále potřeboval informace (ikdyž teď se jich bál ještě víc, než předtím). „Co se s ním děje?“ Zkusil to o něco jemněji, než předtím, a Grace zdrceně klesla na postel vedle kufru. „Říkalas, že jeho zdravotní stav souvisí s něčím, co se děje v jeho snovém světě.“ Pokusil se jí Stefan pomoci připomenutím jejích předešlých slov, ale Grace tiše zavrtěla hlavou. „To není tak docela…pravda.“ Zamumlala a Stefana zamrazilo. To neznělo vůbec dobře! „A co je pravda?“ Měl co dělat, aby udržel tichý hlas, ale ona sebou trhla, jako by jí snad uhodil (a ne, že by to neudělal rád, ale zatím se držel). Jenže dál už prostě nemohla zapírat a tak odhodlaně zvedla hlavu a její uslzené hnědé oči našly ty Stefanovy. „Pravdou je, že… Jeho stav se snovou realitou nijak nesouvisí. Tedy… Souvisí s tím, v jaké situaci se teď Damon nachází, ale…“ Odmlčela se a rozhodla se jít přímo k jádru věci, přesto, že se tu jedinou, krátkou větu, kterou měla na jazyku, zoufale bála vyslovit, jenže neměla na výběr. „Stefane, on… Umírá.“ Zašeptala osudově a Stefan zděšeně zalapal po dechu. „Cože?!“ 

„Miláčku, nechceš už zkusit spát? Za chvíli bude ráno a já budu muset vstávat, abych zařídila vše potřebné ohledně té tvé oslavy. Takže bys možná mohl zkusit usnout, třeba už by to šlo.“ Zašeptala láskyplně Elena a přitulila se k Damonovi ještě o něco blíž, jenže on okamžitě zavrtěl hlavou. „Ne nechci. A myslím, že nešlo. Nejsem unavený.“ Odvětil rozhodně a byla to pravda. Teď, když ležel s Elenou v jejich pohodlné manželské posteli a nemusel se hýbat, vážně necítil ani tu fyzickou únavu, která ho trápila v pracovně. Natož, aby se mu chtělo spát! Stefanova injekce nejspíš stále ještě účinkovala, což bylo víc, než dobře. On tedy momentálně po spánku netoužil, ale rozhodně ho nechtěl odpírat Eleně a zbytečně jí tím trápit, takže jí láskyplně políbil do vlasů a přetočil se čelem k ní. „Ale ty klidně spi, jestli jsi unavená. Nemusíš být se mnou vzhůru a rozhodně nemusíš ani brzo vstávat, já na té oslavě přece netrvám.“ „Ale já na ní trvám, a spát rozhodně sama nepůjdu. Nenechám tě tu přeci bdít samotného.“ Protestovala jemně a tiskla se k němu ještě o něco víc. „Dobře, jak myslíš. Ale já se asi stejně na nic jiného, než na další povídání nezmůžu.“ Informoval jí trochu zahanbeně, ale jeho snoubenka si z toho už nejspíš nic nedělala. „Neboj, mě povídání s tebou bohatě stačí. A víš proč?“ „Ne…“ „Protože se tebou ráda dělám cokoliv.“ Zavrněla a spokojeně se v jeho náručí protáhla. „Hm, tak to jsem rád. Takže… O čem budeme mluvit teď?“

Zajímal se, když se na svou šťastně se usmívající lásku dostatečně vynadíval, ale ve skutečnosti mu bylo téma hovoru celkem kradené. Byl ochotný povídat si s Elenou skutečně o čemkoliv a v uplynulých několika desítkách minut toho probrali už docela dost. Elena mu líčila spoustu věcí z jeho nedávné i dávné minulosti a bylo to opravdu zajímavé, přesto, že mu to pořád připadalo jako příběh někoho zcela cizího. Ale snad se to časem skutečně zpraví, protože to byl dost nevítaný pocit, být hostem ve vlastním životě. „Já nevím. O čem by sis chtěl povídat?“ Pokrčila Elena rameny a jemu náhle hlavou blesklo něco, na co by se přeci jen zaměřil docela rád. „Třeba… O naší dovolené ve Francii?“ Navrhl nesměle a Eleně se na okamžik rozzářily oči. „Ty si na ni vzpomínáš?“ Vyhrkla, jenže Damon jí tu radost chtě nechtě musel zkazit. „Bohužel ne, ale viděl jsem fotografii v pracovně.“ „Aha…“ Zklamání v jejím hlase se nedalo přeslechnout, ale ona ho ihned potlačila a znovu se na něj usmála. „A co bys o ní chtěl vědět?“ „Všechno!“ Zašeptal toužebně a jeho snoubenka byla připravená mu okamžitě vyhovět. „Byli jsme tam vloni v létě a bylo to…“ Zamyslela se, ale pak pokrčila odevzdaně rameny, jako by prostě nemohla najít lepší slovo. „…Dokonalé!“ „Vážně?“ Bylo hezké to od ní slyšet a jeho najednou štvalo ještě mnohem víc, že si to nepamatuje. Chtěl by to cítit stejně, jako ona a taky by měl, tak proč to sakra pořád nešlo! „Samozřejmě, byli jsme tam snad na všech romantických místech, která je možné v Paříži zhlédnout.  Ve starobylé Latinské čtvrti plné starých Římských památek, v umělecké čtvrti Montmartre, procházeli jsme se u Sacré-Coeur, kolem Seiny.“ Vyjmenovávala zasněně a on se zoufale snažil rozpomenout alespoň na jediný kratičký okamžik, z celé popisované dovolené, ale bohužel. V hlavě měl pusto a prázdno a tak se na to prostě a jednoduše rozhodl pro dnešek už nemyslet a soustředil se jen na Elenino nadšené vyprávění. „A taky jsme spolu byli v katedrále Notre-Dame, ale ta se mi moc nelíbila. Přišla mi příšerně přeplácaná a plná turistů.“ Odfrkla nespokojeně, ale pak se znovu zasnila a na rtech se jí objevil naprosto spokojený úsměv. „Ale nejlepší byla stejně Pařížská Opera!“ Zamumlala a Damon musel sám sebe v duchu pochválit, protože evidentně věděl, jak udělat dojem na romanticky založenou dívku, jakou Elena rozhodně byla. Opera, no teda… Možná by jí zase někdy mohl na nějakou vzít. Osobně je moc nemusel, ale kvůli tomuhle nádhernému úsměvu své snoubenky je rád přetrpí. „A taky jsme se jeden den jeli podívat do Versailles!“ Pokračovala navíc stále s tím nadšeným výrazem a pak mávla rukou kamsi do prostoru. „Tam někde ve skříních musí být odtamtud tuny fotek. Najdeme je a prohlédneme si je, určitě ti to osvěží paměť.“ Jo, kéž by. Pomyslel si Damon, ale pak takové myšlenky znovu hodil za hlavu a láskyplně Elenu políbil na rty. „Určitě ano…“ zavrněl a stále divoce bušící srdce mu znovu obklopil pocit dokonalého štěstí. Nejspíš by ani nedokázal slovy vyjádřit, jak úžasně se teď cítil a to i přes veškeré ty zdravotní potíže co ho trápily i tu zatracenou stále neustupující amnézii. Nic z toho nebylo podstatné, protože podstatné bylo jen jedno… Že je zcela a stoprocentně šťastný a že má nádherný život, ve kterém ho čeká oslava narozenin, svatba s dívkou, kterou miluje a překrásný a dlouhý spokojený život…

„Cos to řekla?! Jak umírá? Nemůže jen tak umřít!“ Koktal zděšeně Stefan, ale Grace raději znovu sklopila oči a mlčela. Tohle jediné definitivní přiznání skutečnosti jí stačilo. Jenže Stefan chtěl vědět víc. Musel vědět víc! To přeci nemohla myslet vážně? Nemůže mu jen tak oznámit, že jeho bratr umírá a pak prostě mlčet! Musí mu to vysvětlit, protože to přeci nemůže být pravda! Nesmí to být pravda! Přiskočil rozhodně k posteli, na které ta zatracená čarodějka seděla a než se stihla vzpamatovat, hrubě jí vytáhl do stoje a prudce s ní zatřásl. „Slyšíš! Nemůže umřít! Je to přeci upír a upíři neumírají jen tak!“ Křičel zoufale a bylo mu evidentně jedno, jestli ho nějací další moteloví hosté ve vedlejších pokojích uslyší. Ať to klidně slyší celý svět, protože on měl přece pravdu! Musel ji mít, protože pokud by měla pravdu ona, tak… Ale ne, to mu odmítal uvěřit. Jeho bratr určitě neumírá, a i kdyby náhodou ano, on ho v žádném případě umřít nenechá! Nikdy ho nenechá umřít, protože… Protože je tím jediným, bez koho si svět prostě nedokáže představit. Sice během těch uplynulých stopadesáti let nebyli pořád spolu, ale vždycky věděl, že Damon tam někde venku je a že je v pořádku, ale kdyby to tak už být nemělo… kdyby ho měl jeho bratr opustit a odejít. Prostě ne! To nedovolí!

Vířily mu hlavou stovky popletených myšlenek, které spustil šok a panika, jež ho po Graciných slovech zasáhly, a ona moc dobře věděla, že se upír, který jí pevně svírá v náručí, momentálně neovládá. Věděla to, ale nemohla s tím nic dělat, protože mu prostě nelhala. Řekla mu o Damonovi pravdu, kterou nemohla změnit, ikdyž si to hrozně moc přála, jenže prostě nemohla! Neměla na něj to kouzlo nikdy sesílat, to už teď věděla naprosto jistě, ale zpátky to už vzít nešlo.

A ikdyž toho příšerně litovala, nechtěla za to zaplatit životem! Proto to Stefanovi a té upíří couře, kterou si Damon vybral místo ní, v penzionu neřekla. Věděla, že kdyby to udělala, neodešla by odtamtud živá a neměla to nejspíš z pusy vypustit ani teď, ale to už taky nešlo vzít zpátky. Musela se holt začít bránit, protože Stefan jí stále ještě nepustil a v jeho očích potemnělých vztekem a zoufalstvím viděla jen nenávist a touhu po pomstě, přesto, že tomu, co řekla, nechtěl pořád ještě uvěřit. Ale jeho podvědomí jí věřilo už dávno a proto musela zasáhnout. Dřív, než jí rozerve hrdlo a ona zemře dřív, než jeho bratr! Rozhodla se ve zlomku vteřiny a vyslala naprosto přesně mířené kouzlo, které od ní Stefana okamžitě odhodilo a on prudce narazil na dřevotřískovou šatní skříň, která pod jeho vahou hrozivě zapraskala. Ale nějakým zázrakem vydržela, což znamenalo, že na ní Stefan popletený fyzickou i duševní bolestí okamžitě zaútočil znovu a než mohla svou moc využít znovu, přirazil jí zády ke stěně motelového pokoje a hrozivě zavrčel. „Přestaň s těmi kouzly a okamžitě mi řekni pravdu!“ Jeho ledově nebezpečný hlas jí pronikl hluboko do mysli a ona se marně snažil zkoncentrovat a znovu na toho smrtelně nebezpečného nočního predátora, který nyní plně převzal vládu nad Stefanovým tělem i myslí, zaútočit. „Pusť mě!“ Zkusila to tedy slovně, ale dočkala se jen dalšího bolestivého zatřesení. „Řekni mi pravdu!“ „Nejdřív mě pusť!“ „Abys mohl znovu použít magii a utéct? Ani omylem! Mluv, nebo tě roztrhám na kusy!“ Zavrčel Stefan a jeho probleskující upíří rysy Grace definitivně donutili mu vyhovět. „Dobře! Řeknu ti, co vím a neuteču, ale drtíš mi ruce.“ Pokusila se hrát na jeho momentálně zcela potlačenou lidskou stránku, jenže ani to jí nepomohlo, protože on se jen ušklíbl a schválně ještě trochu přitlačil „Měl bych ti toho drtit mnohem víc!“  „AU! Dobře, tak dobře… Ale já ti nelžu! Je to pravda. Damon… opravdu umírá a já s tím nemůžu nic dělat. Proto je mu fyzicky zle, protože jeho tělo není schopné zvládnout situaci, ve které se nachází.“ „Jak to sakra myslíš!“ Zařval Stefan nepříčetně a Grace vyhrkly z očí slzy strachu i bolesti, protože jeho stisk znovu zesílil. „Stefane, nemůžeme si o tom v klidu promluvit, prosím…“ Škemrala zoufale, jenže on jí nemínil ustoupit ani o píď. „V klidu? Oznámíš mi, že můj jediný bratr umírá a je to tvoje vina a mám být v klidu!?“ Znělo to hystericky a Grace na to raději nic neřekla. Bude se s ním holt muset promluvit vestoje, drcené jeho železným stiskem. A pak… Pak jí nejspíš rovnou urve hlavu, ale tím se teď zabývat nechtěla.

A proto se zhluboka nadechla a pustila se do vysvětlování. „Jde o to kouzlo… Zjistila jsem to skutečně až potom, co jsem ho použila, ale to, co jsem vám o jeho účincích řekla, není všechno. Ono… Způsobilo, že se Damonovo tělo a mysl rozštěpily a mysl uvízla v té jeho vysněné realitě, ale to je špatné! Jeho fyzická a duchovní podstata se znovu nepropojí, pokud to on sám nebude chtít a dokud se to nestane, neprobudí se. To už jsem vám ostatně řekla, ale co jsem vám neřekla je to, že pokud se brzy neprobudí, tak… prostě řekněme, že zemře.“ „Ale proč!? A jak?“ Zatřásl s ní Stefan znovu a ona tiše zasténala. „Protože… Jeho tělo a mysl nemůžou fungovat odděleně! Prostě to nejde, není to přirozené. Ničí ho to, a kdyby byl člověk, už je nejspíš dávno po smrti, ale jako upír… No, je to složitější, ale nakonec to dopadne v podstatě stejně. Nebo spíš hodně podobně, věř mi, zkoumala jsem to.“ „Ale upír nemůže zemřít jen tak! Není moc věcí, které nás dokážou zabít.“ Snažil se Stefan horečně najít v jejích slovech skulinu, jenže ona se zatvářila ještě zoufaleji. „To máš pravdu, ale na věci to nic nemění, naopak možná je to ještě horší! Protože to co říkáš, není tak docela přesné. Upíří tělo je skutečně velice odolné a zabít ho dokáže opravdu máloco a tohle kouzlo to není, ale upíří mysl je stejně křehká jako kterákoliv lidská. Možná dokonce ještě křehčí!“ Připomněla Stefanovi nenápadně zesílené upíří emoce, ale ten se cítil náhle velice zmatený. Jak to sakra myslí? „Nechápu to, říkalas, že umře.“ „Vždyť ano.“ „Ale teď říkáš, že kouzlo, které jsi na něj seslala, respektive jeho následky, jeho tělo zabít nedokážou.“ „Ano, to je pravda.“ „Pak tomu ale vůbec nerozumím a ty bys mi to měla hezky rychle vysvětlit, protože na další lhaní nemám náladu!“ Zavrčel nebezpečně a znovu zesílil svůj šokem povolený stisk, který přiměl Grace znovu zasténat. „Copak to nechápeš? Damono tělo na následky kouzla zemřít nemůže, a neublíží mu ani horečka nebo ten zvýšený tep, o kterém jsi mluvil. To jsou jen projevy zmatku, který v sobě má a který je způsoben tím rozštěpením. Ale jeho mysl zemřít může a přesně to se taky stane! Už brzy! Nevím jak ani proč, ale v jeho vysněném světě se stane něco, co tu Damonovu část, která je v něm lapená, zabije. A když zemře jeho mysl, bude prostě pryč.“ Odmlčela se a Stefan na ní jen zděšeně zíral. Tohle tedy skutečně nečekal! To bylo… Naprosto příšerné! To se přeci nesmí stát! Nesmí dovolit, aby se to stalo!

„Chceš říct, že… Jeho mysl zemře, ale tělo bude žít dál?“ Vydechl zděšeně a Grace nešťastně přikývla. „Ale to přeci… Nejde! To není normální!“ Plácl první zoufalou věc, která ho napadla a Grace se i přes urputnou bolest v pažích musela nevesele zasmát. „Ne, normální to vážně není. Normální by bylo, kdyby s jeho myslí, zemřelo i tělo, což by se jakémukoliv normálnímu člověku, nebo i čarodějce, na které by bylo kouzlo sesláno, také stalo. Ale u upírů holt platí trochu jiná pravidla.“ „Ale jak by mohla jeho mysl umřít? A co se stane pak? Jak se to bude projevovat? A co s ním bude?“  Odmítal to Stefan pořád pochopit, nebo spíš přijmout a Grace se rozhodla vysvětlit mu to na jediném příkladu, který jí momentálně napadal. „Není to zase až tak neobvyklé, Stefane. Tohle se vlastně někdy může stát i obyčejné lidské bytosti. Je to vlastně podobná situace jako, když je pacient v nemocnici po nějakém úrazu napojen na přístroje. Jeho mozek může být už dávno po smrti, ale jeho tělo za pomoci těch přístrojů funguje dál. Dýchá, tluče mu srdce… Všechno se zdá být normální, ale ten člověk už ve skutečnosti dávno nežije. Říká se tomu myslím „mozková smrt“. A tohle je totéž, akorát upíří tělo žádné přístroje nepotřebuje. Zvládne to, protože jak jsi správně řekl, je prakticky nezničitelné a navíc jistá část mozku, která ovládá jeho funkci, zůstane i nadále v chodu. Jen tvůj bratr už u toho prostě nebude. Jeho mysl bude mrtvá a jeho… duše, chceš-li, bude prostě pryč. Kde, to netuším, protože je to velice neobvyklá, řekněme dokonce jen částečná smrt, ale faktem je, že už nepůjde jen o to, co jsem vám řekla v penzionu. Nebude to tak, že už se nikdy neprobudí, ale ve své hlavě bude žít dál. Nebude žít vůbec!“

Konečně vyslovila nahlas všechno to, co měla na srdci (přesto, že to znělo naprosto příšerně!) a Stefan na ní jen dál bezmocně zíral. Chtěl se jí zeptat, jak jí to má asi sakra, po těch všech lžích věřit, když to zní tak šíleně, ale nakonec to neudělal. Hleděl jí přímo do očí a najednou prostě věděl, že tentokrát nelže. Konečně od ní dostal to, co chtěl-pravdu! A ta pravda byla tak strašlivá a zničující, že se zmohl jen na to, že Grace pustil a zhroutil se na nedalekou postel, protože dál už prostě neměl sílu tam jen tak stát. To, co Damona v dohledné době čekalo, bylo totiž tak příšerné, že by si to nedokázal nejspíš představit ani ve svých nejděsivějších snech. A najednou se to opravdu dělo a on raději schoval tvář do dlaní, aby se nemusel na ten zasraný svět, který dovolil, aby se tohle jeho bratrovi stalo, dál dívat!

 

25.

„Tak, seznam toho, co máš koupit, jsem ti dala… Takže můžeš vyrazit. Já se zatím pustím do úklidu a přípravě kuchyně.“ Instruovala Elena Stefana u snídaně a ten chvatně dopíjel několik posledních doušků kávy, kterou mu jeho budoucí švagrová milostivě uvařila ještě dřív, než ho vyžene na nákupy.“ „A já budu dělat co?“ Vložil se do toho Damon, protože jemu Elena zatím žádný úkol nepřidělila, ale jeho snoubenka se na něj sladce usmála a přistrčila k němu talíř s čerstvě upečenými palačinkami. „Ty nebudeš dělat nic, miláčku. Za prve proto, že jsou to tvoje narozeniny, takže s jejich přípravou rozhodně pomáhat nemusíš a za druhé proto, že podle doktora Carmecka bys měl co nejvíc odpočívat.“ Informovala ho láskyplně a k palačinkám přidala ještě čokoládový krém a šlehačku. Přesně tak, jak to měl rád… „Ale nejdřív… Snídaně pro oslavence.“ Rozzářila se, pyšná na své kuchařské umění, jenže pak si na oko povzdychla. „Chtěla jsem ti ji donést do postele, ale jelikož jsem tě v ní nemohla udržet, musí ti stačit tady v kuchyni.“ „Myslím, že mi to v kuchyni bohatě stačí, lásko. Děkuju.“ Snažil se, aby to znělo skutečně upřímně, ale popravdě řečeno by snídani klidně oželel. Koneckonců to nebylo tak dlouho, co spolu s Elenou při jejich nočním povídání zlikvidovali celé balení zmrzliny (a ona si přitom dala jen pár lžiček), a ten akutní hlad způsobený dozvuky amfetaminu ho navíc už skoro přešel… Ale… když ony ty palačinky vypadaly tak lákavě!

Nerozhodně pozoroval svou opulentní královskou snídani a Elena se rozhodla mu v tom dilematu, které mu snadno vyčetla z tváře, pomoci. „Ukaž…“ Sklouzla nečekaně k němu na klín a hbitě jednu palačinku přendala na talířek, natřela krémem a ozdobila šlehačkou. „Já bych to zvládl sám…“ Protestoval Damon zaskočeně, když jí stihla v rekordním čase i nakrájet na malé kousky, ale než mohl říct něco dalšího, Elena využila jeho pootevřených rtů a jeden z těch kousků mu pomocí vidličky vsunula do úst. „Já vím, ale já ti ráda pomůžu.“ Zašeptala rozzářeně a Damon pochopil, že nemá smysl se jí bránit. Evidentně si s ním tu snídani chtěla užít a navíc to jediné sousto chutnalo naprosto božsky! „Jak si přeješ, miláčku.“ Pokrčil pokorně rameny a poslušně otevřel pusu, aby ho mohla Elena bez problému krmit, čehož se okamžitě s nadšením ujala. „No, já myslím, že vás nebudu rušit, a půjdu na ten nákup.“ Uchechtl se Stefan a bez váhání se z kuchyně odplížil, protože odpovědi by se od těch dvou hrdliček nejspíš stejně nedočkal. Elena totiž vylepšila to jejich „asistované snídání“ ještě o polibek po každém druhém soustu, takže nejen že ani jeden z nich nevnímal své okolí, ale vypadalo to, že se jim ta snídaně celkem protáhne.

A taky že protáhla, protože Elena se do toho vžila natolik, že úplně zapomněla na čas i na všechno ostatní a Damon jí musel po několika desítkách minut téměř na kolenou prosit, aby už toho nechala, protože víc, než pět palačinek se do něj skutečně nevešlo. „No jo, dobře, tak už ne.“ Povzdechla si, jako by se té snídaně sotva dotkl a ona se musel jejímu výrazu smát. „Ale no tak, netvař se, jako by mi to nechutnalo.“ Pokáral jí dobrosrdečně a ona se znovu pousmála. „Promiň, ale chtěla bych, aby dneska bylo všechno naprosto perfektní.“ „Vždyť je, lásko.“ Ujistil jí spokojeně a Elenu jeho slova viditelně potěšila. „Tak to je dobře. A aby to bylo ještě lepší, půjdu se pustit do toho úklidu, co ty na to?“ „A můžu ti pomoct?“ Zaškemral prosebně, jenže jeho snoubenka okamžitě zavrtěla hlavou. „Ani omylem!“ „Prosím…“ „Ne! Můžeš mi při tom maximálně dělat společnost!“ „Tak fajn…“

„Stefane…“ oslovila Grace opatrně upíra, který jí ještě před chvílí drtil kosti, ale teď už několik dlouhých minut zíral do země a vypadal, že je nejspíš v hlubokém šoku. „Stefane, no tak…“ Pokračovala Grace, přesto, že vědělas, že by měla jeho pasivity spíše využít ve svůj prospěch a co nejrychleji odtud utéct, ale ona najednou nemohla. Opět si plně uvědomila svou vinu a tak ráda by to nějak napravila, jenže jediné, co mohla momentálně udělat, bylo přisednout si k němu a čekat, až se vzpamatuje. A to trvalo ještě poměrně dlouho, ale nakonec se přeci jen pohnul a upřel na ní prázdný pohled. „Copak…se s tím vážně nedá nic dělat?“ Zašeptal zmučeně, protože se prostě nedokázal vyrovnat s tím, že je jeho bratr odsouzen k velmi podivné a tragické smrti, ale Grace provinile sklopila oči. „Bohužel… Snažila jsem se najít něco, co by mu pomohlo, ale nic takového neexistuje. Jak jsem řekla, je to jen na něm…“ „Takže to, že by se mohl probudit, kdyby si to přál, pořád platí?“ Chytil se Stefan této nepravděpodobné naděje, jako tonoucí stébla, a Grace nejistě přikývla. „Ovšem, ale to je irelevantní. On se prostě nebude chtít probudit, protože teď už si je nejspíš zcela jistí tím, že svět, ve kterém se nyní nachází, je ten skutečný.“ „Ale Elena by ho mohla přivést! Ona by ho jistě dokázala přesvědčit!“ Vyhrkl Stefan, jenže Grace se zatvářila velice skepticky. „Ta? Příliš se do toho nehrnula, pokud vím.“ Odfrkla, a její srdce opět ovládl vztek, protože Elenu z celého srdce nenáviděla, přesto, že jí vlastně ani neznala a koneckonců to byla právě tahle protivná upíří coura, kdo zabránil Stefanovi jí v penzionu roztrhat na kusy. Ale ona k nevraživosti měla své vlastní důvody… Několik důvodů, protože nejen, že Damon Elenu miloval tak, jak jí nikdy milovat nedokázal a ani nechtěl, ale navíc jí ta mrcha svým neúspěšným pokusem Damonovi pomoci vlila do žil novou naději, kterou vzápětí zase zničila tím nesmyslně odmítavým postojem. To jí nezapomene! Nikdy!

Jenže Stefan to viděl jinak, protože na ní po jejích opovržlivých slovech vrhl vzteklý pohled a jeho hlas opět sklouzl ke značně ledovému tónu. „Protože jsi nám neřekla pravdu! Kdybys nelhala a rovnou řekla, co Damonovi hrozí, Elena by ho nikdy zachránit neodmítla! Bože, vždyť ona jen chtěla, aby byl šťastný, ne aby zemřel! “Zavrčel a náhle mu plně došlo, že možná ještě mají šanci! Sice malou, ale mají! A on by se měl sebrat, přestat tu plácat do větru a zdržovat se s touhle zatracenou čarodějkou, a vrátit se do penzionu, protože dokud je Damonova mysl ještě naživu (a on zoufale doufal, že je!), nic není definitivně ztraceno. Naděje přeci umírá poslední!

 

„Pořád nechápu, co tu chceš uklízet. Vždyť je to tu naprosto perfektní.“ Popíchl Damon hravě svou snoubenku, ale ta jen zvedla oči vsloup. „Hm, no jasně. Akorát, že je tu práce jako na kostele, ale to je detail.“ Odfrkla a pustila se do otírání dalších fotografií, stojících na nedalekém sekretáři, kterých si Damon včera ani nestihl všimnout. Všechny měly stejné zlatavé rámečky, jako ty v jeho pracovně a vlastně se jim dost podobaly i jinak, protože na všech byli opět ti samí lidé. On, Elena, Stefan… Někdo dokonce i jejich přátelé, při různých speciálních příležitostech a on musel uznat, že mu připadá úžasné, kolik připomínek minulosti tu v domě mají. Možná si díky nim vážně časem na něco vzpomene a nejsou tu jen proto, aby měla jeho čistotná snoubenka, co uklízet. Ikdyž bylo docela legrační jí přitom pozorovat, napadlo Damona, který se zatím pohodlně usadil na nedaleké pohovce a mínil to své milované také ihned oznámit, ale bohužel se k tomu už nedostal…

Jako blesk z čistého nebe ho totiž přepadla podivná slabost a závrať a on byl najednou rád, že sedí, protože kdyby tomu tak nebylo, nejspíš by docela slušně zavrávoral. Uf, se to zase děje? Ještě před chvílí se cítil naprosto normálně, ale teď se mu jako na povel vrátila bolest na hrudi i nepříjemná nevolnost a on musel dokonce prudce potřást hlavou, aby se zbavil dvojitého vidění. Což bylo o to horší, že Eleně, která se k němu právě otočila, to pochopitelně neuniklo. „Hej, co se děje?“ Odložila prachovku, kterou se chystala zaútočit na nedalekou komodu a vmžiku seděla vedle něj. „Nic, to nic, jen… Se mi trochu zatočila hlava.“ Zamumlal omámeně a marně si třel spánky ve snaze ulevit si od té nepříjemné bolesti, která samozřejmě nemohla zůstat pozadu a ozvala se teď stejně náhle, jako před chvílí ty ostatní problémy. „Nemám někoho zavolat? Třeba doktora Carmecka, nebo Elijaha?“ Nabídla se Elena, zatímco bezmocně sledovala jeho boj s nevolnosti, ale on jí ihned zarazil. „Ne! Je mi dobře, vážně. Jen… Potřebuju chvilku.“ Plácl první výmluvu, která mu přišla na jazyk a Elena si nervózně poposedla blíž k němu. „Určitě? Najednou jsi příšerně bledý! Nechceš si jít na chvíli nahoru lehnout? Celou noc jsi nespal, asi jsi unavený.“ Objala ho kolem ramen a konejšivě mu přejížděla dlaní po zádech, jenže to, co mu navrhla, bylo vážně to poslední, po čem teď toužil. „Ne! Jsi hodná, ale už je to lepší. Byla to jen taková… Chvilková nevolnost. Už je mi fajn.“ Lhal nejpřesvědčivěji, jak momentálně dokázal a dokonce se mu podařilo vykouzlit i malý úsměv, na který mu Elena nejspíš skočila. „No dobře, ale tohle už nedělej. Vyděsil jsi mě.“ V hlase jí zazněla nepatrná výčitka a on měl co dělat, aby udržel usměvavou tvář, protože bolest na hrudi ještě o něco zesílila. Ale nakonec se mu to povedlo a dokonce jí zvládl i odpovědět. „Jasně, lásko. Promiň…“ Na víc se nezmohl a přitom se ještě v duchu modlil, aby se Elena vrátila k úklidu a kupodivu byly jeho modlitby vyslyšeny. „Fajn, věřím ti. Ale chraň tě ruka páně, hnout se z téhle pohovky.“ Natáhla se Elena zpět k prachovce a on byl rád, že se mu před ní svůj skutečný neutěšený stav podařilo utajit. Bylo pro ni lepší, když o něm nevěděla…

„Proč sakra nepíše!“ Přecházela Elena nervózně po Damonově ložnici, a co chvíli kontrolovala jejího majitele, jehož zdravotní stav se i přes stále stejně hluboký spánek v posledních několika minutách opět zhoršil. A tentokrát dost výrazně, takže od něj klidně mohla stát několik metrů a přesto perfektně slyšela jeho namáhavé dýchání i stále zrychlující srdce! A Stefan jí neodpověděl už na dvě SMSky! Poslední jí poslal zhruba před hodinou a dost stroze jí jejím prostřednictvím informoval o tom, že Grace stále ještě nenašel a od té doby nic! Bonnie už dávno odešla domů, protože žádné vyhledávací kouzlo se jí provést nepodařilo a tudíž tu byla naprosto zbytečná a ona odtud navíc téměř násilím vyhodila, protože prostě chtěla být sama. Cítila se tak hrozně! Bolest, strach i vina se jí v hlavě mísily pořád dokola a navíc měla ještě obavy o Stefana, protože se mu klidně mohlo něco stát. A nic z toho by se nestalo, kdyby se byla zachovala rozumně a Damona z toho snového světa odvedla, když měla možnost. Ale to ona ne! Musela si hrát na hrdinku a ohrozila tím nejen jeho, ale nejspíš i Stefana! Nejradši by se neviděla! Kdyby to tak mohla vzít všechno zpátky jenomže to už nešlo. Do Damonovy hlavy se teď už jen tak jít bála a bez Graceiny asistence, nebo alespoň rady obzvlášť. Musí holt počkat, až jí Stefan najed. „Tedy, jestli jí najde“, promluvil jí v hlavě škodolibý hlas, ale ona ho ihned umlčela. Ovšem, že ano! Možná už jí dokonce našel, proto neodpovídá. A ona bude hodná, nebude ho rušit a bude prostě ukázněně čekat! Nařídila si v duchu a donutila se posadit na okraj Damonovy postele. Ano musí počkat a tak čekala… A čekala… A čekala…

Až pak konečně… Zdálo se jí, jako by slyšela něco známého a chvíli se obávala, že si to jen vymýšlí, jako už předtím několikrát, jenže tentokrát ne! Tentokrát to bylo skutečné! Doopravdy zaslechla v dálce motor Stefanova vozu a to znamenalo jediné… Že se konečně vrací, tudíž bylo jasné, že Grace našel a něco se od ní dozvěděl, protože jak znala Stefana, ten by se zpátky s prázdnou nikdy nevrátil! Ne, když šlo o jeho bratra! V první chvilce se jí chtělo vyskočit a běžet mu naproti, ale nakonec si to rozmyslela, protože se jí nechtělo nechávat Damona samotného a nervózně přešla k oknu, odkud měla skvělý výhled na vstupní dveře. Musí holt počkat, až se Stefanův vůz konečně objeví na příjezdové cestě, což jí připadalo jako věčnost, ikdyž ve skutečnosti jel Stefan tak rychle, jak mu jeho sportovní vůz dovolil. Ale nakonec se přeci jen dočkala a naleštěný červený sporťák smykem zastavil u penzionu. Stefan z něj vyrazil tak rychle, že to málem ani nestihla postřehnout a netrvalo ani minutu a stál na prahu ložnice. „Stefane, co…“Začala Elena a chtěla se k němu rozběhnout, aby ho objala, protože měla v uplynulých chvílích strach i o něj, ale její výraz ho zarazil.

Tvářil se tak hrozně zničeně a navíc měl v očích jakési podivné, téměř fanatické světlo, které se jí vůbec nelíbilo. Musel se od Grace nejspíš dozvědět něco, co ho velice bolestivě zasáhlo a ona si na kratičký okamžik přála, aby jí to snad raději ani neříkal, ale pak takové myšlenky zaplašila a natáhla k němu ruku. „No tak, co se děje?“ Zašeptala, když spatřila jeho oči, jak nervózně těkají mezi její tváří a lůžkem jeho bratra a Stefan, kterého při vstupu do místnosti na okamžik ovládla úleva, protože Damon byl na tom evidentně pořád stejně, což, jak doufal, znamenalo, že k tomu, co mu Grace odhalila, ještě nedošlo. Tedy… snad k tomu nedošlo, protože on vlastně nevěděl, jak se pozná, že něčí mysl je… Mrtvá! Měl se na to Grace zeptat, ale on na to úplně zapomněl a proto se rozhodl doufat, že by se to prostě nějak projevilo. Patrně by odezněly všechny ty symptomy, co se na jeho fyzickém těle projevovali a to evidentně nenastalo, spíše naopak. Jeho bratr vypadal, že je mu ještě hůř a to znamenalo, že jeho mysl sice pořád žije, ale nejspíš už dlouho nebude. Museli jednat rychle! Proběhlo mu hlavou během několika málo vteřin a on prudce vstoupil do místnosti. „Eleno, musíš se vrátit zpět do jeho mysli a přesvědčit ho, že se musí probudit. Honem! Nemáme moc času.“ Vyzval svou bývalou přítelkyni ostře a v duchu se modlil, aby se na nic neptala a udělala, co jí říká, protože na diskuse prostě nebyl čas, ale to by nebyla Elena, kdyby nechtěla znát pravdu. „Cože? O čem to mluvíš, na co nemáme čas?“ Odvětila okamžitě a on měl co dělat, aby zoufale nezaúpěl. Nemohl jí to všechno podrobně vysvětlovat, ale alespoň něco nejspíš říct musel. „Protože pokud ho nedonutíme, aby se co nejdřív dal dohromady a probudil se, zemře!“ Dal si záležet na tom, aby to znělo drsně, protože doufal, že tím Elenu tak šokuje, že ihned splní jeho pokyny, ale povedlo se mu to jen tak na půl. Elena rozhodně šokovaná byla a srdce jí okamžitě sevřela příšerná hrůza a bolest, ale současně ničemu nerozuměla a nutně potřebovala další informace, protože tomu odmítala uvěřit. „Zemře? Proč? Jak? To ti řekla Grace?“ „Ano, řekla mi to Grace a přísahám bohu, že je to pravda, ale jak říkám nemáme čas. Eleno, prosím, musíš mu pomoct. Pak ti to všechno vysvětlím, slibuju, ale teď ne!“ Málem před ní padl na kolena a ona konečně pochopila, že víc z něj nedostane a navíc pochopila, že možná momentálně ani nechce! I tohle bohatě stačilo, protože jen ta představa, že by Damon mohl umřít (na kterou nechtěla ani pomyslet, ikdyž se jí v duchu nejspíš celou dobu obávala!) jí trhala srdce na kusy. A je to její vina! To ona ho nepřivedla, kdy měla! Ale teď to napraví! Udělá, co po ní Stefan chce! Rozhodla se během vteřiny a bez další diskuse vyrazila zpět k Damonovu lůžku. „Dobrá, vysvětlíš mi to později!“ Vyhrkla směrem ke Stefanovi, a ten překvapeně zamrkal.  Pořád totiž ještě stál na tom samém místě a nemohl uvěřit, že se mu Elenu vážně podařilo tak snadno přesvědčit. Ještě nedávno odmítala Damona přivést zpět, ale zmínka o jeho smrti její názor evidentně změnila! Bylo to skvělé, ale on to skutečně nečekal, ikdyž v to tajně doufal. Obával se, že mu Elena třeba neuvěří, jenže to se evidentně nestalo… A navíc… pokud se jí to podaří (a on si zakázal myslet na to, že by nemělo), bude to vlastně všechno v pořádku! Napadlo ho a naděje, která ho náhle ovládla, byla téměř hmatatelná. Veškerý jeho šok a bolest z bratrovy ztráty bude pryč a to bylo najednou to jediné, na co dokázal myslet, takže jen mechanicky kývl a Elena okamžitě zaujala místo na posteli vedle Damona. Musela se soustředit a jelikož už věděla, jak na to šlo to celkem snadno a hlavně nečekaně rychle…



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Proti hluposti se bojovat musí, ale vyhrát se nedá!“ Jan Werich