FF: „Autonehoda Snů“-26.Kapitola

Tak a máme tu neděli a s ní i další kapitolku mé povídky Autonehoda snů. Přeji pěkné počtení a další díl zase ve středu! :-)

26.

…Elenu opět na okamžik ovládl ten známý pocit volného pádu, který jí nebyl moc příjemný, ale který znamenal, že se jí na rozdíl od Stefana opět podařilo vklouznout do Damonovy mysli a pak bylo najednou po všem. Všechno kolem se uklidnilo a ona jen zmateně zamrkala a rozhlédla se kolem sebe. Čekala, že bude možná opět na té známé zahradě, na které se objevila posledně, ale tentokrát tomu bylo jinak.

Neocitla se totiž nikde venku, ale přímo uvnitř domě, který minule viděla jen zdálky, a to konkrétně v útulně působící vstupní hale. Páni, zevnitř to vypadalo ještě líp, než zvenku a ona se skutečně nedivila tomu, že Damon tohle místo tak snadno přijal za svůj reálný domov, protože i ona se tu cítila bezpečně a hlavně podivně spokojeně. Jako by i přímo atmosféra tohohle místa byla naplněná štěstím a pozitivní energií, která jí ve skutečném světě v poslední době tak zoufale chyběla. A jí opět zabolelo, že ho odtud bude muset odvést, ale jinak to bohužel nešlo… Věřila Stefanovi, že na tom závisí Damonův život a nic pro ní nebylo důležitější, než to, aby byl v pořádku. Kdyby ho tu mohla nechat žít navěky, udělala by to a možná se i časem vyrovnala s tím, že už s ní není, ale rozhodně odmítla přihlížet tomu, jak kvůli tomuhle světu zemře. Nikdy ho nenechá umřít! Dluží mu to a navíc ho miluje, a láska je momentálně jediná karta se kterou může hrát, přesto, že ta Elena, která je tady ho miluje úplně stejně. Možná dokonce víc, nebo spíše mnohem méně komplikovaně. Ale na to nesmí myslet a musí ho okamžitě najít a odvést. Hned! Nařídila si v duchu a potichu se vydala do nitra domu. Sice by se nejspíš vůbec plížit nemusela, protože zdejší snoví obyvatelé jí stejně nemohli spatřit, to už si minule dostatečně vyzkoušela, ale přišlo jí nevhodné sem jen tak vpadnout. Musela se Damonovi ukázat pomalu a promyšleně a ne na něj vybafnout ze za rohu, to by mu spíš ublížila a to v žádném případě neměla v úmyslu. Byla tu, aby mu pomohla, takže se rozhodla využít svých zostřených upířích smyslů, které tu kupodivu bez problémů fungovaly a zaposlouchala se, aby zjistila, kde by tak Damon mohl být. A měla štěstí…

„Miláčku, musím si dojít do kuchyně pro leštěnku, hned se vrátím, ty zatím hezky odpočívej…“ Zaslechla ženský hlas, vycházející odkudsi zleva a okamžitě tím směrem zamířila. Protože nejen, že ho zaslechla, ona i velice snadno poznala, komu patří… Jí samotné! Tedy přesněji řečeno, té snové Eleně, která jí při její minulé návštěvě tak příšerně šokovala, ale tentokrát už pochopitelně počítala s tím, že tu nejspíš někde bude. A nemýlila se… Vzápětí se totiž její dokonalá kopie objevila ve dveřích, vedoucích nejspíš do obývacího pokoje a ona musela uznat, že přesto, že věděla, že se setkání s ní nevyhne, klidně by si ho odpustila. Bylo to tak zvláštní dívat se sama na sebe… Mohlo by se zdát, že pro ní to není ničím výjimečným, když byla už tolikrát ve svém lidském i upířím životě konfrontována se svou dvojnicí Katherine, která se jí k nerozeznání podobala, ale tohle bylo prostě něco jiného… Tohle nebyla nějaká cizí žena se shodnou tváří, tohle byla prostě ona sama! Nejen že stejně vypadala, ale i stejně mluvila, stejně se smála, stejně se pohybovala a mířila přímo k ní, takže byla Elena nucena uhnout jí z cesty a chvatně se přitisknout ke zdi, protože ikdyž nemohla být touhle neskutečnou dívkou spatřena, zda jí nemohou zdejší snové bytosti cítit, to netušila. Jenže nejspíš ne, protože snová Elena kolem ní bez zaváhání proběhla do kuchyně a ona tak získala pár drahocenných minut na setkání s Damonem. A pokud se jí tahle smyšlená verze podobala tolik, jak se na první pohled zdálo, měla času víc, než dost, protože teď bude zmiňovanou leštěnku hledat nejméně půl hodiny. A než jí najde, tak bude Damon při troše štěstí už dávno pryč! Ale to tu nesmí stát a musí jednat! Tak šup…

Neochotně se vydala k pootevřeným dveřím do luxusně zařízeného obývacího pokoje a nesměle nahlédla dovnitř. Hm, vážně to tu bylo moc hezké, ale ona nepřišla obdivovat vybavení. Byla tu kvůli Damonovi, který přesně podle pokynů vysněné Eleny způsobně odpočíval na pohovce (hej, proč jí v reálném světě nikdy takhle snadno neposlechl?!) a zády k ní, takže o její přítomnosti stále ještě nevěděl. Hm, nejspíš ho prostě bude muset oslovit, jinak si jí nevšimne a přesto, že se jí do toho moc nechtělo, nakonec se zhluboka nadechla a odhodlala se k činu. „Damone…“ Zašeptala opatrně a její vlastní hlas jí zněl cize a zastřeně, ale on jí naštěstí zaslechl, protože se k ní ihned s úsměvem otočil. „Copak? Tos tu leštěnku nenašla, nebo co? Myslel jsem, že…“ Zarazil se uprostřed věty, protože se prve domníval, že na něj mluví jeho snoubenka, která před chvilkou odběhla do kuchyně, jenže náhle mu došlo, že rozhodně není ona. Není a přesto… Vlastně je! Kruci, jak je to možné!? Zděšeně na dívku ve dveřích zíral a na okamžik se mu v mysli vybavila vzpomínka na včerejší koupání v bazénu, kdy měl pocit, že přesně takhle oblečenou a učesanou Elenu venku spatřil, jenže pak zmizela a on to přičetl na vrub účinkům amfetaminu, jenže teď za to drogy zcela jistě nemohly! Ne, sice se cítil pořád stejně mizerně, ale tohle přeci nebyl žádný přelud! Ona tu skutečně stála, dívala se na něj a byla naprosto a dokonale skutečná… A navíc tentokrát ani nejevila známky toho, že by chtěla někam zmizet, přesto, že se jí pokusil zahnat tím, že prudce potřásl hlavou a na pár vteřin dokonce zavřel oči. A přesto, že se v duchu úpěnlivě modlil, aby tam po jejich otevření nebyla, stal se přesný opak. Postávala na prahu obývacího pokoje pořád dál a zdálo se, jako by čekala, co udělá. Jenže co měl dělat? Tohle přeci nemohlo být skutečné… Sice to tak vypadalo, ale… Zmateně si Elenu prohlížel a velice brzy došel k závěru, že jí vlastně zná. Prve se totiž mýlil… Nebyla tak docela stejná, jako ta, která před chvílí z obývacího pokoje odešla. Ne, tahle byla mnohem bledší a někde hluboko v jejích očích číhala temnota, kterou moc dobře znal. Už jen tesáky a obra by byl dokonalý, protože… Tohle musela být upíří Elena z toho jeho zatraceného smyšleného světa! Ano, jiné vysvětlení neexistovalo, ale co tu sakra dělá? Kde se tu vzala? Copak usnul? To se mu zdálo nepravděpodobné a navíc i kdyby usnul, ocitl by se nejspíš zase tam v tom snovém světě a ne ona tady! Tohle vůbec nedávalo smysl a on najednou pocítil akutní touhu promluvit si s Elijahem. Hned! Ale nejdřív, se musí nějak vypořádat s touhle… osobou, která tu sice zcela jistě nebyla (což mu došlo až teď, že kdyby tu vážně byla, skutečná Elena by jí musela při svém odchodu vidět, což se nestalo), ale on jí viděl stále stejně zřetelně. No jo, ale co má sakra dělat? Jak se má správně komunikovat s vlastní halucinací? Nejlépe samozřejmě nijak, jenže ona na to evidentně čekala. Napadlo ho zoufale a ani si neuvědomil, že v šoku vstal z gauče a teď stojí vedle něj a zděšeně na dotyčnou ve dveřích zírá. Jenže počkat… Bleskla mu hlavou spásná myšlenka a on znovu potřásl hlavou, aby se trochu vzpamatoval. Pokud je tahle Elena jen halucinací, jako že zcela jistě je, je to jeho halucinace! Ano, jeho! A on je tudíž ten kdo jí ovládá, takže… Najednou věděl, co jí říct.

„Jdi pryč!“ Vypadlo z něj vyděšeně, ikdyž to původně chtěl říct velice rozhodně, ale i tohle bylo víc, než na co by se nejspíš většina lidí v tak hlubokém šoku, v jakém byl, zmohla. Jenže to bohužel nefungovalo… Elena totiž nejen že nikam nezmizela, ale zatvářila se, jako by jí dal facku a v očích se jí objevily slzy. Ano, slzy, která se marně snažila potlačit, jenže to prostě nešlo. Už už doufala, že Damon tak dlouho mlčí a zírá na ní, protože si uvědomuje, jak se věci mají, ale evidentně se spletla. Nejspíš jí považoval jen za výplod svojí fantazie a on jí to také vzápětí bolestně potvrdil. „Slyšíš!? Zmiz odtud, nejsi skutečná!“ Pokračoval už o něco jistěji a byl na sebe tak trochu hrdý, že se mu podařilo dostat svůj hlas pod kontrolu, ale faktem bylo, že ta vybájená mrcha tam byla pořád. A on se na ní nemohl už dál dívat, zvlášť když teď už regulérně plakala a to mu nedělalo vůbec dobře, protože se jeho milované podobala tak moc, že ho její slzy prostě bolely. „Jsem skutečná…“ Dodala navíc plačtivě a on měl raději uhnul pohledem, protože na tohle neměl nervy. Ať už proboha zmizí! Modlil se v duchu, jenže nic nenasvědčovalo tomu, že by se k takovému kroku chystala. „Nejsi! Jdi pryč!“ Zkusil to ještě jednou hlasitěji, ale opět bídně selhal. „Nejdu nikam, Damone…“ Vzpamatovala se Elena konečně z jeho příkrého odmítnutí a donutila se pustit do vysvětlování, kvůli kterému tu vlastně byla. „Já jsem skutečná. To tohle….“ Ukázala ztrápeně kolem sebe. „…není skutečné.“ Dodala a Damon na ní nechápavě pohlédl. Sakra, co tohle má být? Vždyť tohle už snad měl za sebou, ne? Byl si už dávno zcela jistý tím, co je a co není skutečné, tak co za triky to na něj jeho otravná pochroumaná mysl zkouší? Přeci se v tom všem nevrátí zase na začátek! Elijah mu to všechno vysvětlil, neměl by si tohle představovat. Neměl, ale… Představoval a neskutečně ho to obtěžovalo! Jako by nestačilo, že mu bylo fyzicky už zase o něco hůř! Ještě se k tomu musí přidat tohle! Nebo, že by to nějak souviselo? Napadlo ho omámeně, ale neměl čas o tom přemýšlet. Elena k němu totiž náhle přistoupila o krok blíž a on před sebe automaticky natáhl paže a ustoupil. „Ne! Nechoď ke mně! Nejsi tu! Slyšíš!? Nejsi!“ Bránil se zoufale, ale ona jeho gesto napodobila a prosebně k němu vztáhla ruce. „Ale jsem, miláčku.“ „Ne! Neříkej mi tak! Nejsi opravdová!“ „Jsem…“ „Ne!“ Ustupoval před ní pořád dál, ale narazil zády na komodu a najednou nevěděl kudy kam. „Nech mě být!“ Vyhrkl zoufale a pokusil se před ní utéct mezerou mezi pohovkou a komodou, ale nedostal se k ní. Elena totiž jeho úmysly prohlédla a podruhé během několika minut v tomto světě využila své upíří schopnosti, takže mu zastoupila cestu tak rychle, že do ní málem narazil. „Ne!“ Vyjekl zděšeně, když se před ním objevila a pak se stalo něco, co jeho ještě víc vyděsilo a Elenu velice překvapilo. Zcela neplánovaně se totiž jejich vztažené ruce dotkly a tím pádem se ukázalo, že to jde. Takže nejen, že jí mohl Damon vidět, mohl se jí i dotýkat a ona jeho, což bylo velice důležité a Elenu tato skutečnost doopravdy potěšila. Možná jí to usnadní práci… Pomyslela si a pokusila se ho dotknout znovu, ale on před ní opět ustoupil a v očích se mu zabydlela nefalšovaná hrůza, protože tahle jeho halucinace byla děsivě reálná! Kruci, vždyť on se té neskutečné holky právě dotkl! Cítil její chladnou dlaň na své a bylo to naprosto příšerné! Neměla by být natolik reálná, aby jí takhle vnímal! To znamenalo, že se jí jen tak nezbaví a hlavně, že jeho mysl ej na tom hůř, než si myslel. A to už se vážně domníval, že je na nejlepší cestě na tohle všechno zapomenout… No, nejspíš nebyl!

„Nesahej na mě! Nejsi skutečná!“ Pokračoval hlasitěji, než měl původně v úmyslu, a jeho protesty nezůstaly bez odezvy…

„Říkal jsi něco?“ Ozval se náhle z chodby známý hlas a Elena zděšeně pohlédla ke dveřím. Sakra! Vůbec jí nenapadlo, že by ho její snová verze mohla z kuchyně slyšet, ale nejspíš mohla, přesto, že jí pochopitelně slyšet nedokázala, ale faktem bylo, že prostě byla tady. Stála na prahu a tvářila se mírně zaraženě. „Damone, co je ti? Stalo se něco?“ Sklouzla k vystrašenému tónu, ve kterém Elena bolestně poznala vlastní hlas, a bezmocně sledovala, jak se od ní Damon odvrací a upírá vystrašený pohled na její vysněné alter ego. „Ne, jen…“ Zakoktal roztřeseně a než mohla Elena cokoliv udělat, než ho mohla zastavit a zopakovat mu, že to ona je skutečná, ne ta bytost na prahu obývacího pokoje, vrhl se ke dveřím a… Nechal se od té snové Eleny obejmout. „Ou, copak je? Snad jsem v té kuchyni nebyla zase tak dlouho, abych ti takhle chyběla.“ Rozesmála se zaskočeně, ale její hlas byl přesto pořád plný obav a skutečná Elena jen bezmocně sledovala, jak jí k sobě Damon tiskne a hledá u ní oporu. Ne! Chtělo se jí křičet, když jediné co mohla udělat, bylo dívat se na ty dva, jak se objímají, jenže to by stejně nemělo smysl. Ta snová mrcha by jí stejně neslyšela a Damona by tím jen víc vyděsila a to opravdu nechtěla. „Ne, jen… Jen jsem…já…“ Snažil se marně vymyslet nějakou uvěřitelnou výmluvu, proč se tu baví sám se sebou a jeho snoubenka se od něj podezíravě odtáhla. „Co se děje, jsi bledý jako stěna. To je ti zase zle?“ Zamumlala vystrašeně a skutečnou Elenu, která pořád ještě stála u pohovky a zoufale sledovala, jak si Damon místo ní volí svou vlastní vyfantazírovanou iluzi, zamrazilo v zádech. Zase zle? Kruci, to neznělo dobře. Grace měla patrně opravdu, když tvrdila, že to, co se děje s jeho tělem ve skutečném světě má kořeny tady. A pokud je tu Damonovi špatně, znamená to jediné. Že už mají skutečně hodně málo času!

„Ne, není, jen… Možná jsi měla pravdu, že bych si měl jít nahoru lehnout.“ Napadla Damona spásná myšlenka, jak se odtud dostat a moct si to s tou svou halucinací, která bohužel ani teď po Elenině příchodu nikam nezmizela a zkroušeně je pozorovala, vypořádat. Potřeboval na to být sám a tohle byla šance… „Myslíš? Nemám radši někoho zavolat?“ Nebyla Elena příliš nakloněná představě, že ho v tomhle podivném stavu, v jakém ho tu našla, nechá samotného někde nahoře, ale on se vší silou snažil vypadat zase normálně. „Nikoho nevolej, je mi dobře. Opravdu, jen potřebuju minutku o samotě…“ Vymlouval se, jak jen mohl a Elena ho nakonec neochotně pustila. „No dobře…“ Souhlasila nejistě a on okamžitě vyrazil, doufaje, že ho ta jeho otravná halucinace bude následovat. A měl pravdu. Vyběhla za ním z obýváku a dohnala ho už pod schody. „Damone, neutíkej, musím si s tebou vážně promluvit!“ Vyhrkla, protože jí nic lepšího, než jít přímo k věci nenapadlo, ale on se zatvářil doslova výhružně. „Ne!“ Zasyčel vztekle a než se vzpamatovala, byl v polovině schodiště. „Ano! Damone, nechovaj se jako tvrdohlavý idiot a poslouchej mě!“ Rozhodla se pro drsnější tón, ale ani ten ho nezastavil. „Jdi ode mě pryč a nech mě na pokoji! Nechci tě poslouchat!“ Opakoval tvrdohlavě, ale naštěstí už si dával pozor na to, aby mluvil tiše a nepřitahoval na sebe pozornost. Takže se mu bez dalšího vyrušení podařilo dorazit do patra, jenže jeho neodbytná společnice ho pronásledovala dál. „Musíš mě poslouchat!“ Doběhla k němu a bylo jí trochu divné, proč se náhle nahoře nad schodištěm zastavil, ale on naprosto přesně věděl, co teď udělat. Sice to bylo šílené, ale nic lepšího ho nenapadlo a tak se obrnil proti nechuti se té vymyšlené mrchy znovu dotknout, nečekaně silně jí popadl za zápěstí a než se nadála ocitla se i s ním v nedaleké pracovně. „Co to…“ Začala nespokojeně, protože jeho chování se jí vůbec nelíbilo, jenže on udělal další věc, kterou skutečně nečekala. Prudce jí postrčil dál do místnosti a než stihla zmobilizovat své upíří reflexy, zmizel zpět na chodbu a zabouchl jí dveře před nosem. „Tak a máš to!“ Zavrčel a vítězoslavně otočil klíčem v zámku, přičemž se raději snažil nemyslet na to, jak absurdní je prát se s vlastní halucinací a někde jí zamykat. Ale jeho nic lepšího nenapadlo, protože dokud se na ní díval, nedokázal se prostě soustředit na její odehnání. A on jí odtud nějak odehnat musel, protože přeci už nebude napořád žít se dvěma Elenami. Nemluvě o tom, že tahle se ho snažila přesvědčit, že je skutečná a byla tak neodbytná, že ho už po pěti minutách dováděla k šílenství. „Damone! Co to sakra vyvádíš! Pusť mě ven!“ Soptila Elena, která se konečně za dveřmi vzpamatovala, ale on si jen zakryl uši a klesl za dveřmi na kolena. „Ne! Chci, abys zmizela. Hned!“ Vyhrkl a Elena toho měla právě dost. „Je ti jasné, že můžu ty dveře pohodlně vyrazit, viď? A nepřej si, abych to musela udělat, protože jestli mě k tomu donutíš, tak uvidíš!“ Sice nevěděla přesně, co uvidí, protože by mu pochopitelně ublížit nedokázala, ale nic lepšího, než vyhrožování jí nenapadlo. Musí jí k sobě pustit a musí jí poslouchat. Sakra! Ale to on rozhodně v plánu neměl, protože se právě zhluboka nadechl a vší silou se soustředil na to, aby je téhle otravné halucinace co nejdřív zbavil. „Zmiz odsud!“ začal potichu, ale ona ho slyšela až moc dobře. „Ne!“ „Zmiz…“ „Ne!“ Pokrčovala tvrdohlavě a pomalu jí docházelo, že jí nezbývá nic jiného, než ty dveře skutečně vyrazit, což by pro ní jako pro upírku neměl být problém, jenže ouha… právě když se k tomu chystala a už u napřahovala ruku, protože na její osvobození by jí stačilo drobné šťouchnutí, stalo se něco opravdu zlého. Z ničeho nic se jí podivně zatočila hlava a ona byla nucena opřít se rukou o zeď, aby nezavrávorala. „Co to…“ začala, ale vyrušil jí Damonv hlas, který se pustil do opakování jediného slova. „Zmiz! Zmiz! Zmiz! Zmiz!“ šeptal umíněně a jí přejel mráz po zádech, protože hlava se jí náhle zatočila znovu a ona konečně pochopila, oč jde. „NE!“ Vřískla zoufale, ale bylo už pozdě… Tma jí obklopila tak rychle, že nestihla ani zmobilizovat psychické síly k obraně a celý svět se s ní zatočil zcela známým a velmi nevítaným způsobem. A pak…

…Z ničeho nic procitla zpátky v penzionu a ze rtů jí ujel zděšený výkřik. „Ne!“ Prudce se vytáhla do sedu a setkala se se Stefanovým šokovaným pohledem. „Co je? Co se děje?“ Zajímal se zaraženě, protože Elena se probrala velice náhle a nečekaně a ona si roztřeseně přitiskla dlaně ke spánkům, aby se jí přestala točit hlava. „Ne! Sakra! Tohle ne!“ Pokračovala pak rozčarovaně a Stefan s ní musel zatřást, aby jí donutil se uklidnit. „Co je, kruci? Co se stalo? Kde je Damon?“ Pokoušel se z ní dostat alespoň něco a ona byla konečně schopná mu odpovědět. Ale její odpověď se mu rozhodně nelíbila. „Ten… ten idiot mě ze své hlavy prachsprostě vyhodil!“ 



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Snažme se žít tak, aby naší smrti litoval i majitel pohřební služby.“ Mark Twain