FF: „Autonehoda Snů“-27. a 28.Kapitola

Ve středu mi opět nešel net, takže dnes dvě kapitolky najednou a navíc ode dneška odjíždím na dovolenou, takže jsem načasovala rovnou povídky na dva týdny dopředu. Sdnad se zobrazí, ale pokud ne, tak s tím bohužel nic nenadělám a doplním je až se v srpnu vrátím. Všem přeji pěné počtení a děkuji za přízeň!!! :-)

27.

 „Jak vyhodil? Nemůže tě vyhodit!“ Odmítal Stefan uvěřit Eleniným slovům, ale ona jen tragicky potřásla hlavou. „Evidentně může!“ Znělo to naštvaně i naprosto zlomeně a Stefan díky tomu už nejspíš předem znal odpověď na svou otázku, ale přesto jí musel Eleně položit. „A nemůžeš se tam vrátit?“ Zašeptal s nadějí v hlase, jenže ona mu jeho obavy bohužel potvrdila. „Ne, nemůžu! Zkoušela jsem to, ale on mě nechce pustit zpátky!“ „Ale proč? Co se tam stalo?“ Snažil se Stefan zaměstnat mysl dalšími otázkami, aby se nemusel hned na místě psychicky sesypat, protože tohle znamenalo konec veškerých jeho momentálních nadějí na záchranu bratra, a Elena stěží potlačovala slzy vzteku i bolesti, které jí hrozily vytrysknout. „Co myslíš? Nevěřil mi. Nechtěl mě vůbec poslouchat a skoro mě ani nepustil ke slovu! Bože Stefane, byli jsme tak naivní! Jak jen bych ho mohla přesvědčit, že ten nádherný svět, ve kterém teď žije, není skutečný? Předtím jsem měla pravdu, není to možné! Bohužel…“ Otevřeně se rozplakala, ale on jí náhle odmítl poslouchat. Jak si jen dovoluje něco takového říkat! Měli to vymyšleno dobře, jen ona je prostě neschopná, nic víc! „Jak? Já ti řeknu jak!“ Zvýšil nečekaně hlas a bylo mu najednou jedno, že na ni křičí za něco, co není tak docela její vina. Potřeboval svůj vztek a bolest nějak ventilovat a ona byla bohužel po ruce a navíc ho svým současným rezignovaným postojem velice zklamala (protože kdyby udělal to, co měla včas, nedošlo by na něj!). „Velice jednoduše, děvenko! Protože on už v tom světě moc dlouho žít nebude! Nebude totiž žít vůbec.“ Pokračoval a Elena se na něj raději ani nedívala. „Jenže to on neví…“ Pípla s očima upřenýma na podlahu, a na okamžik měla strach, že jí Stefan ublíží, protože na ní náhle zařval tak, jako snad ještě nikdy. „Taks mu to měla sakra, říct! Od toho jsi tam byla!“ Vmetl jí do tváře to, co si i ona sama zoufale vyčítala, protože měla pocit, že skutečně neudělala dost, ale to už teď bylo stejně jedno. Zpátky prostě nemohla, a jelikož nejspíš zapracovalo jeho podvědomí, odmítal jí k sobě znovu pustit. Veškeré jejich naděje byly tudíž pryč a ona se nezmohla na nic jiného, než na další tiché vzlyky.

Jenže Stefan to takhle nemínil nechat! Už tolik toho udělal, aby dostal bratra zpátky a teď to přeci kvůli jeho tvrdohlavosti a Elenině neschopnosti nevzdá! Nikdy to nevzdá! A když není ona schopná udělat, co je třeba, tak on tedy bude! Musí být, jinak Damona ztratí a to je to jediné, co si prostě odmítal připustit. Nesmí ho ztratit a je ochotný kvůli tomu obětovat skutečně cokoliv… I sám sebe, pokud to bude nutné a právě se ukázalo, že to nejspíš nutné bude. A on i věděl jak…

Cestou z motelu sem do penzionu totiž vymyslel ještě jeden záložní plán, pro případ, že by mu Elena neuvěřila a odmítla jemu a hlavně jeho bratrovi pomoci. To sice neodmítla, ale prostě to nedovedla a tak to teď zůstalo na něm a na plánu „B“. Na plánu, kterému se zoufale toužil vyhnout, jenže když to holt jinak nejde… Tak to prostě jinak nejde! Pomyslel si a zatnul ruce v pěst. „Nejspíš se toho holt budu muset chopit sám!“ Zavrčel pak a než mohla Elena jakkoliv zareagovat, vyrazil z Damonovy ložnice na chodbu. „Kam jdeš!“ Zaslechl ještě její zděšený hlas, ale on jen mávl rukou. Neměl čas se s ní bavit, protože musel jednat rychle. Než bude pozdě a hlavně než si to proboha rozmyslí…

„Zmiz! Zmiz! Zmiz! Zmiz…!“ Opakoval Damon tvrdohlavě a s hrůzou čekal, co se ze za dveří do pracovny ozve tentokrát, ale kupodivu se odtamtud neozvalo nic. Že by byla skutečně pryč…? Napadlo ho s nadějí, ale než stihl vstát a odemknout dveře, vyrušil ho nečekaný dotek na levém rameni, který ho přiměl vyděšeně vyjeknout a prudce se otočit. Protože jako první mu pochopitelně blesklo hlavou, že se ho možná zmocňují další halucinace, ale jeho ledově modré oči se setkaly akorát s mírně překvapenými zelenými. „Hej, jen klid, to jsem já…“ Zašeptal konejšivě jeho bratr a Damon na něj chvíli zděšeně zíral, než si uvědomil, že je to skutečně on a úlevně vydechl. „Stefane! Sakra, vyděsil jsi mě!“ „A ty jsi vyděsil mě, co tu proboha vyvádíš? Elena je dole hrůzou bez sebe. Říkala, že ses choval nějak podivně a pak že jsi utekl sem a teď tě tu najdu na podlaze, opakovat pořád dokola jediné slovo! Nechceš mi to náhodou vysvětlit?“ Vyzval ho nechápavě a opatrně mu pomohl vstát. „Já… já… viděl…“ Mumlal Damon nesouvisle a jeho oči zděšeně těkaly mezi dveřmi do pracovny a Stefanovou starostlivou tváří. „Cos viděl?“ Pokoušel se to z něj bratr opatrně dostat, ale nakonec to vzdal a obrátil se zpět ke dveřím. „Tady jsi něco viděl?“ Pokračoval, jako by mluvil s šestiletým dítětem a Damon trhaně přikývl. Co taky měl říct? Že viděl snovou verzi své snoubenky? Kruci, to snad radši ne… Ale počkat, tohle taky ne! Vyděsil se, když se Stefan marně pokusil do pracovny vstoupit a s nechápaným zakroucením hlavy se natáhl po klíči a okamžitě ho zarazil. „Ne!“ Sice zevnitř pořád nic neslyšel a doufal, že je ta příšerná halucinace už pryč, ale co když není? Jenže akorát toho, že ho bratr sjel doslova zděšeným pohledem. „Co je?“ „Co když tam pořád je?“ Plácl Damon a Stefan měl co dělat, aby zoufale nezasténal. „Kdo proboha?“ „No, ona…“ „Jaká ona?! Kruci, Damone mluv rozumně, začínáš mě vážně děsit!“ Zavrčel Stefan a na to už starší Salvatore odpověď neměl a proto ho bratr raději, nechal být, odemkl dveře a bez váhání je otevřel dokořán. A…nic! Pracovna byla prázdná a Damon si na jednu stranu oddychl a na druhou se cítil před Stefanem jako totální idiot, protože jeho bratr mu věnoval velice útrpný pohled a pak teprve vstoupil dovnitř. „No, tak kdo? Kdo tu měl podle tebe být?“ obrátil se ke svému sourozenci, který ho nejistě následoval, jak místnost (zjevně stále prázdnou) propátrává očima a Damon se pod jeho pohledem málem sesypal. Nechtěl, aby si o něm Stefan myslel, že je cvok, ale přesně tak se teď nejspíš v jeho očích choval. A navíc s tím, jak ho opouštěl adrenalin z celého tohohle zážitku, pocítil nepříjemné následky fyzického vypětí posledních minut a bolest na hrudi, která ho trápila celou dobu, mu způsobila další nepříjemnou závrať. Sice se pokusil nenápadně opřít o futro dveří, ale bohužel se mu to nepodařilo a zavrávoral tak, že k němu musel Stefan okamžitě přiskočit a podepřít ho.

„Ou, co je ti? Pojď, vezmu tě k sobě do ložnice.“ Nasměroval bratra do pokoje, který si včera přivlastnil a který byl ze všech nejblíž a usadil ho na postel. „Hele, co se stalo? Je ti špatně?“ Pokoušel se z něj dostat něco smysluplného, ale Damon jen zatnul zuby a čekal, až křeč v hrudi odezní. Naštěstí k tomu za chvíli došlo a on náhle věděl, co Stefanovi říct. Něco od něj totiž potřeboval a nejspíš velice akutně, protože další halucinaci nechtěl v žádném případě zažít! „Ne, není mi špatně, jen… Stefane, měl jsem další záchvat těch…podivných halucinací.“ Přiznal otevřeně, o co tam u pracovny šlo a Stefan chápavě přikývl. „Nebudeš mi věřit, brácho, ale tohle mi došlo.“ Zašeptal jemně, jenže Damon ještě neskončil. „Já vím, ale já…. potřebuju tvou pomoc!“ Snažil se hrát na Stefanovu bratrskou notu a vyšlo mu to na st procent. „Jasně, cokoliv. Jen povídej.“ „Potřebuju, abys mi dal ještě jednu injekci!“ Dostal se konečně k tomu, o co mu šlo, a přesně jak čekal, se Stefan zatvářil zděšeně. „Cože? Ne! Na to okamžitě zapomeň! Nejsi ve stavu, kdy by to bylo bezpečné…“ Ale Damon neměl na jeho výmluvy čas ani náladu. „Ne! Ty to nechápeš! Potřebuju ji, jinak… Jinak to uvidím zase a…“ Zoufale hledal něco, co by zabralo a nakonec to přeci jen našel. „A bude mi ještě hůř, Stefane! Věř mi, já další takové halucinace nevydržím. Už ne!“ Ani nevěděl, jak přesně to myslí (zda varuje bratra před svým mizerným stavem, nebo před sebevražednými sklony), ale Stefana to i tak vyděsilo natolik, že doopravdy zaváhal. „Ale to… nejde.“ mumlal si pro sebe, a Damon ucítil svou šanci. „Ale jde! Přísahám, že mi jinak nic není! Vážně!“ Zatajil bolest na hrudi i všechno ostatní a čekal. Minutu…Dvě… Stefan pořád nic neříkal, jen těkal pohledem sem a tam, ale pak… Téměř neznatelně přikývl! Bingo!

„Stefane! Stefane, kde jsi?!“ Prohledávala Elena systematicky přízemí penzionu, ale mladší Salvatore, nebyl nikde k nalezení. Odešel z Damonova pokoje už víc než před půl hodinou a ona se ho nakonec vydala hledat, ale teď byla bezradná! Kam sakra, šel? Přeci neutekl z budovy? Byl tak odhodlaný, že by se sice ani nedivila tomu, kdyby provedl nějakou hloupost, ale na druhou stranu, proč by šel někam pryč? Říkal něco o tom, že se toho bude muset chopit sám, ale čeho? Snad nešel za Grace! Blesklo jí hlavou a už už sahala do kapsy pro mobil, aby mu zavolala, když tu náhle ucítila něco, co jí doslova přimrazilo k podlaze. Krev! Hodně krve a ta vůně, pro upíry tak nezaměnitelná, vycházela z jednoho jediného místa… ze sklepení. Co to sakra… Rozeběhla se dolů po schodech a velmi brzy strnula, protože dveře do místnosti s mrazákem byly otevřené dokořán a ona už věděla, co tam najde… „Stefane!“ vyjekla zděšeně při pohledu na mladšího Salvatora, který právě trhal pojistku z dalšího plného transfuzního sáčku, přičemž u nohou se mu válelo nejméně pět prázdných a to nevěstilo vůbec nic dobrého… „Co tu proboha vyvádíš?“ Pokračovala Elena ostře, když nedal nijak najevo, že její přítomnost vnímá, a nemohla vůbec uvěřit tomu, co vidí! To si Stefan na recidivu ohledně svých problémů z krví vážně nemohl vybrat lepší chvilku! Ale kupodivu se mýlila, protože když se k ní mladší Salvatore konečně otočil, nevypadal nijak nepříčetně, jen mírně udýchaně, což se po těch litrech krve, které do sebe nalil, dalo celkem pochopit. Sice měl v očích pořád ještě vepsané zklamání, ale vztek ho už nejspíš přešel, protože na ní nezačal opět křičet, jak se obávala, nýbrž promluvil poměrně klidně. „Musím pomoct svému bratrovi a to bez lidské krve bohužel nezvládnu.“ Informoval jí tiše a Elena na něj šokovaně vykulila oči. „Pomoct? Jak pomoct?“ „Musím udělat to, co jsi ty nedokázala.“ Odvětil nevzrušeně, a Elena vůbec nechápala, jak to myslí. „Chceš se dostat do jeho mysli? Ale… vždyť jsi říkal, že to nedokážeš!“ Namítla se vzpomínkou na jeho zoufalé „Ono to nejde!“, ale Stefan to měl evidentně promyšlené. „Nedokázal jsem to, ale teď to jistě bude jinak. S tímhle…“ Pozvedl napůl vypitý sáček a Elena se v tom konečně začínala trochu orientovat, přesto, že s ním moc nesouhlasila. Tak proto ta krev… „Myslíš, že… Že ti tohle pomůže?“ Nebyla si jeho postojem příliš jistá, ale on evidentně ano. „Musí mi to pomoct!“ Odfrkl stylem, který jasně říkal, že o tom nechce dál polemizovat a Elena jen bezmocně sledovala, jak do sebe lije další krev. „Ale on tě do své mysli nepustí! I kdyby tě ta krev posílila a tys byl za normálních okolností schopný někomu pronikat do hlavy, tak on ti to nedovolí. Když tam nepustí mě, nepustí jistě ani tebe!“ Blábolila ve snaze odradit ho od tohohle šíleného plánu, který nejspíš skončí akorát tím, že bude někde rvát hlavy nevinným obětem, jenže Stefan to měl skutečně naplánované do nejmenších detailů. „Ovšem, že mě tam nebude chtít pustit, stejně jako tebe, ale já mám šanci jeho obranu prolomit. Ty ne, protože jsi o stopadesát let mladší, než on, takže se s ním ani s lidskou krví v žilách nemůžeš měřit, ale já ano! Jsem na tom věkově zcela stejně, jako můj bratr a navíc budu mít výhodu. On má v sobě sotva jeden a půl sáčku krve a navíc dost dlouho masivně krvácel, ale já…“ Odhodil prázdný sáček a natáhl se do mrazáku pro další. „já tu mám tohle…“ „Stefane, ale to je… Hrozně riskantní!“ Vzlykla, přesto, že jeho slova jí dávala smysl, ale mladší Salvatore se k ní už znovu neotočil a ona prostě neměla sílu s ním dál diskutovat. Koneckonců, možná to zvládne.  A pokud ne… Tak už bude vlastně asi jedno, jestli vypne kvůli krvi, nebo kvůli smrti svého bratra!

„Tak, hotovo…“ Povzdechl si Stefan a schoval prázdnou injekční stříkačku zpátky do zásuvky nočního stolku. „Dobrý?“ Ujistil se pak, protože mu bratr přišel podivně zaražený, ale ten se okamžitě vzpamatoval a vší silou se snažil tvářit normálně. „Neboj, je mi fajn.“ „Vážně?“ „Jasně!“ Lhal suverénně Damon a Stefan mu zoufale toužil uvěřit, protože se ohledně bratrova zdravotního stavu necítil zrovna nejlíp. Bylo mu naprosto jasné, že Damonovi neměl v žádném případě ustoupit a rozhodně mu neměl dávat další injekci Ephedrinu a dokonce se tak trochu styděl, za to, že mu vyhověl, jenže on byl tak zoufalý, že se mu prostě nedalo odolat. Ale bohužel mu tak docela věřit nedokázal, protože rozhodně nevypadal dobře. „No dobrá, ale měl by sis lehnout a odpočívat.“ Doporučil mu tudíž po krátké pauze a Damon neochotně souhlasil. „Fajn, ale co budeš dělat ty?“ Nechtělo se mu zůstat o samotě, protože nejen, že mu bylo zle, ale pořád se musel kontrolovat, aby se nezačal paranoidně rozhlížet a hledat nějaké další projevy halucinací. Sice ho Stefanova injekce trochu uklidnila, protože měl jistotu, že teď zase nějakou dobu neusne, ale i tak se děsil sám sebe a svých vlastních bludů. Bylo by tudíž dobré, kdyby se mohl něčím zaměstnat, jenže jeho plán, zůstat poblíž bratra mu nevyšel, protože ten omluvně pokrčil rameny. „Já musím pomoct Eleně s přípravou té oslavy a za…“ mrkl na hodinky. „…zhruba dvě hodiny mám na letišti vyzvednout našeho tátu.“ „Ach no jo, na to jsem úplně zapomněl.“ Zamumlal Damon, protože návštěva otce byla skutečně tím posledním, na co v uplynulých hodinách myslel, ale upřímně řečeno, se na ní pořád nijak zvlášť netěšil. Na svého reálného otce si nepamatoval a navíc by celou tu oslavu nejradši odpískal. Měl by se nejdřív dát dohromady, než bude něco slavit, jenže teď už to zrušit nemohl, protože by se nevyhnul nepříjemným otázkám a podezřením ze strany Stefana a Eleny a on je rozhodně nechtěl ještě víc stresovat. Takže mu nezbývalo nic jiného, než nahodit ten nejnormálnější úsměv, jakého byl momentálně schopen. „Ale máš pravdu, tátu vyzvednout musíš, takže… klidně jeď, a tak pomoz Eleně. Já budu odpočívat.“ Slíbil Stefanovi a byl připravený to dodržet, přesto, že se skutečně obával, aby se znovu nesetkal s nějakými svými nereálnými představami. Ano omylem o ně nestál a byl připraven s nimi bojovat za každou cenu, protože to poslední co chce, je kazit si narozeniny! Přesto však na tu neskutečnou Elenu pořád nemohl zapomenout. Byla tak… Podobná té reálné! Kdyby nebyla upír, což na ní bylo tak trochu vidět, skutečně by vypadaly naprosto stejně! Ale on věděl, které má věřit a která je skutečná. A o tu druhou se nesměl starat a pro jistotu by na ní ani neměl myslet. Když na ní nebude myslet, nemlže se přece objevit. Nebo může? Dole na ní přeci nemyslel ani omylem a stejně tam najednou byla! A nikdo mu bohužel nemohl zaručit, že se to nebude opakovat. Jedině on sám, svou vůlí, kterou prostě musel i přes to, jak mizerně mu bylo, zmobilizovat a vydržet. Možná už se nic nenormálního neobjeví, ale pokud ano… Tak se s tím prostě popere! A klidně doslova!

 

28.

„Nestačí to už?“ Ukázala Elena nervózně na hromadu prázdných transfúzních sáčků a Stefan s ní konečně souhlasil. Říkala mu to už několikrát a nikdy mu to nepřipadalo dost, ale teď už ano. Víc krve by se do něj stejně asi ani nevešlo a navíc nesměl zbytečně ztrácet drahocenný čas. „Řekl bych, že stačí.“ Odvětil proto bez dalšího zaváhání a protáhl se kolem Eleny na sklepní chodbu. „Ale stejně se mi ten tvůj plán moc nezdá…“ pronásledovala ho až nahoru do přízemí a pak dál do patra, jenže on neměl náladu se s ní o tom bavit. Už se rozhodl a to znamenalo, že alespoň pokusit se o to musí, jinak si to bude už navždycky vyčítat. „Mohla bys nás prosím nechat o samotě?“ Obrátil se k Eleně přede dveřmi Damonovy ložnice a ona se viditelně zarazila. „Jak o samotě? Nechceš, abych tam s tebou šla?“ Ukázala na dveře a Stefan přikývl, přesto, že mu bylo předem jasné, že ji svým postojem raní. A to vlastně ani přesně nevěděl, proč jí v ložnici nechce, ale nechtěl! Potřeboval být se svým bratrem sám, aby se mohl stoprocentně soustředit a Elena by ho mohla rozptylovat. „Můžeš počkat v mém pokoji.“ Mávl rukou směrem ke konci chodby a Elena naprázdno polkla. Opravdu se jí jeho chování dotklo, ale z očí mu snadno vyčetla, že nemíní ustoupit a už ho bohužel znala natolik, že se jeho rozhodnutí ani nesnažila změnit. Na hádku nebyl čas. „Dobře.“ Souhlasila neochotně a se srdcem sevřeným ledovým strachem sledovala, jak Stefan mizí v místnosti. Ach bože, prosím, ať to vyjde! Pomyslela si zoufale, ale pak se poslušně vydala do Stefanovy ložnice a nechala ho, aby se se svým úkolem vypořádal sám, což měl mladší Salvatore v plánu udělat ihned a proto se vydal přímo k posteli a posadil se vedle bratra na starodávnou vyšívanou matraci. „Jdeme na to, brácho…“ Zašeptal pak, opatrně složil hlavu na polštář a zavřel oči. Bude nejspíš třeba se skutečně hluboce soustředit a on navíc chtěl být Damonovi fyzicky co nejvíc nablízku.

A s tím soustředěním se trefil na sto procent, protože hned, jak se pokusil namířit svou krví podpořenou sílu do Damonovy hlavy, ucítil odpor! Silný odpor, který se mu snažil zabránit v tom, aby se dostal do bratrovy mysli a on musel svůj tlak na tuto pomyslnou bariéru ještě zesílit. „No tak…“ Procedil skrze zaťaté zuby a dál tlačil na neviditelnou stěnu, která mu stála v cestě. „No tak!“ Zvýšil hlas a zesílil soustředění až na samou mez únosnosti a ucítil, jak se bratrovo tělo vedle něj prudce vzepjalo a pak… Odpor zmizel. Jen tak, jako mávnutím kouzelného proutku… Jako by to Damonvo podvědomí prostě vzdalo, protože jeho vlastní skomírající životní energie se s tou bratrovou momentálně nemohla rovnat. A Stefan? Toho ten náhlý obrat situace překvapil zcela nepřipraveného a dřív než mohl stáhnout soustředění na minimum, zřítil se do Damonovy mysli, tak rychle, že stihl jen zalapat po dechu a bylo to. Jako by tlačil do zavřených dveří a ty najednou povolily a on propadl do místnosti, která se za nimi skrývala a…

…skutečně se v nějaké místnosti ocitl, jak zjistil ihned potom, co se vzpamatoval a prudce otevřel oči. Uf, měl se Eleny zeptat, kde se to vlastně přesně jeho bratr v tomto vysněném světě nachází (to, co mu popisovala bylo málo), aby byl na tohle všechno lépe připravený, ale to ho vůbec nenapadlo a tak se teď trochu nejistě rozhlížel kolem a zjišťoval, že se nachází v jakémsi pracovně v prvním patře útulného, luxusně zařízeného domu, který zcela jistě nikdy v životě neviděl a o kterém se Elena zmiňovala jako o velmi krásném. Tak o tomhle tedy Damon sní? O mahagonovém psacím stole a knihovně narvané… Postoupil vpřed a pečlivě si prohlédl hřbety několika knih… Odbornými spisy o historii? Proboha proč? Kdyby to byly nějaké historické romány, tak to by chápal, ale tohle? Nějak mu to k bratrovi nepasovalo a už už se začínal obávat, zda se nějakým nedopatřením náhodou neocitl někde jinde, než v Damonově mysli (ikdyž by to nemělo být možné, když chtěl tam a souhlasilo to s Eleniným zevrubným popisem!), ale pak mu pohled padl znovu na nedaleký psací stůl a on šokovaně zalapal po dechu. Na jeho okraji byly totiž pečlivě vystavené čtyři fotografie a osoby na nich znal až moc dobře! Byl na nich totiž kromě Damona i on! A Elena! A…Pane bože! Blesklo mu hlavou a překvapeně zvedl ze stolu poslední rámeček s fotografií, na které byli… Jeho rodiče! Zaraženě hleděl na zcela moderní fotku svého otce a matky a dvou dětí, z nichž starší chlapec musel být zcela jistě Damon (ikdyž takhle si ho ze své minulosti tedy nepamatoval) a ten mladší nejspíš on sám! Hm, tak tomuhle už rozuměl o něco líp… Kdyby si měl on vysnít nějaký svět, zcela jistě by v něm měl fungující rodinu. A jeho bratr nejspíš v duchu toužil po tom samém a Stefana to zasáhlo jako blesk z čistého nebe. Najednou už Elenin postoj k Damonovu probouzení nedokázal jen tak odsoudit. Pokud skutečně viděla tohle (a podle toho, co říkala nejspíš ještě mnohem víc) nedivil se jí, že se domnívala, že by tu měl Damon zůstat. On zatím spatřil jen jeden pokoj a pár fotek a začínal si to myslet taky, ale to už bylo stejně pasé. Jeho bratr odtud musí ve vlastním zájmu odejít co nejdřív a on mu s tím musí pomoct! Tak šup! Nařídil si v duchu a s těžkým srdcem postavil fotografii zpět na stůl.

Tak kdepak má toho svého povedeného sourozence… Pomyslel si pak a potichu se vydal ke dveřím, které nejspíš vedli na chodbu. Bingo! Chodbu za nimi skutečně našel a tak se mohl pečlivě rozhlédnout i zaposlouchat, protože od Eleny věděl, že jeho upíří schopnosti by tu měly normálně fungovat a skutečně to tak bylo. Nejdřív tedy neslyšel vůbec nic, ale pak náhle ozval nějaký hluk a tlumený hovor přicházející z přízemí domu a on se tam bez váhání vydal. Snad tam Damon bude! Modlil se v duchu, protože čím dřív ho objeví tím líp, ale tentokrát se zmýlil. Jeho bratr tam nebyl, místo něj tam ovšem byl někdo jiný! „Sakra…“ Ujelo Stefanovi šokovaně, když dole v hale narazil na prvního živého obyvatele tohoto snového světa a zcela nečekaně se tak ocitl tváří v tvář… sám sobě! Sice od Eleny věděl, že tu jeho neskutečné alter ego někde bude, a snažil se na to v duchu připravit, ale na tohle se… Prostě připravit nedalo! Do háje! Bylo to jako zírat do zrcadla, až na to, že Stefan, který se náhle v přízemí objevil, měl na rozdíl od něj, na sobě světlé džíny a tričko s potiskem, v uších sluchátka od MPtrojky a vypadal… Tak mladě a vyrovnaně! Napadlo Stefana a přesto, že z toho zjištění nebyl příliš nadšený, byla to pravda. Tenhle Stefan Salvatore, který se právě věnoval stěhování nákupu z haly do místnosti na konci chodby, zaručeně nebyl upír a zcela jistě měl krásný a poklidný život. A Stefana na okamžik bodl iracionální osten žárlivosti, protože by si taky přál, aby jeho jediným problémem bylo pobrat najednou všechny krabice s potravinami a odstěhovat je v celku do kuchyně, protože to teď momentálně trápilo jeho dvojníka a on od něj prostě nemohl odtrhnout oči. Ale pak se k tomu přeci jen přinutil, využil toho, že smyšlený Stefan ho podle Eleny nemůže vidět a protáhl se kolem něho do kuchyně. Upřímně doufal, že tam konečně narazí na svého bratra, jenže ani tentokrát mu štěstí nepřálo. Kuchyň zařízená moderní linkou a velice luxusním vybavením sice nebyla prázdná, ale Damon to bohužel nebyl. Byla to Elena! Snová Elena o které se ta skutečná taktéž zmiňovala a pro Stefana bylo vážně zvláštní se na ní dívat. Nejen, že tu reálnu v kuchyni téměř nevídal, ale tahle na tom byla obdobně jako ten jeho smyšlený klon, který se stále ještě zabýval stěhováním beden. Vypadala tak odpočatě a spokojeně, jak se nakláněla nad elektrickou troubou a kontrolovala, zda je korpus čokoládového dortu, který v něm pekla, už hotový. A nejspíš byl, protože ho pomocí květovaných chňapek z trouby vytáhla a odložila na linku. „Stefane, podáš mi tu šlehačku prosím? Je na stole.“ Zamumlala pak, a s pohledem upřeným na korpus natáhla ruku Stefanovým směrem. Jenže ten snový Salvatore právě zmizel na chodbě a skrze sluchátka její žádost nejspíš neslyšel, přičemž ten skutečný byl prostě zvyklý splnit jí každé přání a tak se automaticky natáhl pro misku s domácí šlehačkou a jelikož se mohl v tomto světě všech předmětů dotýkat zcela normálně, zvedl jí a strčil jí Eleně do ruky. „Díky!“ Usmála se pro sebe, aniž by na něj pohlédla a jemu se znovu sevřelo srdce. Byla tak skutečná! Sice by ho nikdy nemohla vidět, ale on jí ano a opravdu byla tak podobná jeho lásce! Ikdyž tady to byla nejspíš jen Damonova láska, jak už stihl vydedukovat, jenže dál o tom přemýšlet nestihl, protože do kuchyně se konečně vrátilo jeho snové alter ego a Elena se  němu nadšeně otočila, aniž by tušila, že to před chvilkou nebyl on, kdo jí podal misku se šlehačkou. „Tak co ty na to? Umím péct dort, nebo ne?“ Ukázala mu pyšně svůj výtvor a skutečný Stefan je jen mlčky pozoroval. „Hm, řekl bych, že ano.“ Přikývl pomalu snový Salvatore a ona se hrdě usmála. „Tak se mi koukej omluvit, za to tvé dobírání.“ Popíchla ho a on se ke Stefanovu překvapení zcela uvolněně rozesmál a jeho až zamrazilo, když tu ty dva takhle viděl. Proč, ach proč jen to takhle nemohlo vypadat mezi ním a Elenou i v reálném světě? Bylo to snad tím, že tihle dva mezi sebou zjevně neměli nevyřešenou minulost. Možná napadlo ho smutně, ale vzápětí ho šokovala ještě další věc. Protož jeho vymyšlený dvojník, náhle řekl něco, co nečekal. „Jasně, hluboce se ti omlouvám. Ten narozeninový dort je perfektní a Damonovi se jistě bude líbit!“ Vysekl Eleně drobnou poklonu a reálný Stefan jen zakroutil hlavou. Narozeninový dort? Copak Damon má narozeniny? Jenže pak mu náhle došlo, že vlastně nejspíš má! Kruci, co je vlastně za den? A přesný datum… Lovil z paměti čísla, protože jeho bratr neslavil narozeniny už jedno a půl století (a to nejspíš hlavně proto, že nějak neměl s kým) a došel k závěru, že je skutečně má. Tedy ne teď, příští týden, ale to nehrálo roli. A jeho vážně zamrzelo, že ho bude muset odvést přímo z oslavy, což nebude nic hezkého a bude to pro Damona ještě bolestivější, jenže jinak to nešlo. A jeho neskutečný dvojník mu navíc perfektně nahrál. „A když už mluvíme o mám bratrovi, myslím, že ho půjdu nahoru zkontrolovat.“ Dodal totiž a on tak konečně věděl, kde Damon je. No sláva!

Naposledy smutně pohlédl na Elenu, která celá rozzářená přikývla a pustila se do zdobení korpusu a pak už se vydal za svým klonem, aby měl setkání s Damonem co nejdřív za sebou. Moc se mu do toho nechtělo, ale i tak následoval zdejšího Stefana zpátky do patra a mlčky ho sledoval, jak zapadl do dveří na konci chodby. A jemu stačilo jen přistoupit blíž a zaposlouchat se: „Ahoj, ta co, jak se cítíš?“ Zaslechl zcela jasně ehm, svůj vlastní hlas a vzápětí se k jeho neskonalé úlevě (vážně se bál, že se už s Damonem nikdy nesetká!) zaslechl bratrův známý hlas. „Naprosto skvěle! Nemusíš mě sem chodit kontrolovat.“ Zněl sice trochu unaveně, ale Stefan to čekal horší. Teď už jen počkat, až jeho alter ego zmizí a může to tu konečně ukončit! Jenže rozhovor pokračoval: „Nemusel bych, kdybys mi nelhal.“ „Nemusel bys, kdybys mi dovolil vám dole pomoct. A nelžu.“ „Opravdu?“ „Opravdu Stefane, je mi dobře.“ „Tak to jsem rád…“ Zaznělo to úlevně a Stefanovi bylo za těmi dveřmi najednou trochu trapně, že tu vůbec takhle poslouchá. Neměl by, protože tam uvnitř se odehrávala dost soukromá chvilka, ale on se najednou prostě nedokázal odtrhnout. Sakra, vždyť je tam jeho bratr! A mluví s ním! Není nevhodné to poslouchat! Přesvědčoval se v duchu, ale ve skutečnosti už zase cítil žárlivot. Sžíravou a bolestivou, protože on s Damonem takhle mluvil naposled, když byli ještě lidmi. Tak klidně a vyrovnaně. Bez obviňování a bez ironie. Upřímně…

A náhle se z ničeho nic žárlivost změnila na pocit viny. Ano, cítil se vinný, protože to kvůli němu se s Damonem už takhle nebavili. Ne vždy to byla jen jeho vina, to byla sice pravda, ale teď rozhodně. To on mu v poslední době vyčítal tolik věcí, ignoroval jeho snahy o sblížení a sabotoval jakékoliv pokusy a urovnání situace. To on řekl Damonovi, že ho nenávidí. Byla to jeho vina. Jen jeho…! Bylo mu z toho příšerně a veselý bratrský rozhovor, který se mu bolestivě zarýval až do mozku, navíc stále ještě neskončil: „Vážně bych vám dole mohl pomoct…“ „Díky, ale to není třeba. Vážně! Já a Elena to perfektně zvládáme a ty si potřebuješ odpočinout.“ „Ale já chci být s vámi!“ „Vždyť budeš, je to přeci tvoje oslava.“ „Já vím, ale chtěl bych i teď…“ „Ale nepovídej? To ti to noční čtení nestačilo?“ „He, tak to mi vážně stačilo. Už vím, proč jsem ti přestal číst, když jsme byli malí. Děsně mě štvalo, když jsi usnul uprostřed věty!“ „Aha, a já myslel, že kvůli tomu jsi to dělal. Abys mě uspal! „No to jo, ale štvalo mě to.“ Trval Damon na svém a Stefanovi za dveřmi bylo pořád hůř. Nebylo těžké vydedukovat, o čem se ti dva baví a on si díky tomu skutečně vzpomněl na to, jak mu bratr kdysi v dětství čítával pohádky a dobrodružné příběhy, aby ho uspal, protože on míval s usínáním celkem potíže a chůva to vždycky vzala! Ale Damon ne! Proseděl u jeho postele klidně půlku noci a nikdy si nestěžoval. A on si náhle uvědomil, že mu ty časy chybí a Damonovi nejspíš taky, když si vysnil zrovna tohle! Opravdu nebudou s bratrem zas tak rozdílní, jen tvrdohlaví, protože vlastně chtějí totéž, jen si o tom neumí navzájem promluvit. Ale neprodleně s tím začnou, hned jak budou zase zpátky v reálném světě! Slíbil si a tak tak stihl uskočit ode dveří, protože náhle za nimi zaslechl kroky a vzápětí je jeho snový dvojník otevřel dokořán. „Hele, musím jít. Elena by mě zabila, kdyby zjistila, že se tu s tebou zašívám a nepomáhám. Musím připravit gril, a zahradní nábytek na párty. Ale neboj, zase se na tebe přijdu podívat, aby ses tu necítil tak sám.“ Poslední větu řekl schválně velice tragicky a vzápětí ho do hlavy zasáhl letící polštář. „Hej!“ Opětoval jím smyšlený Stefan palbu a se smíchem za sebou dveře zabouchl. A ten skutečný ho jen s bolestí v srci sledoval, jak vesele mizí chodbou ke schodišti. Přišel jeho čas… A on se na to musel vnitřně připravit, protože se práv chystal svému bratrovi tuhle nádhernou idylku definitivně zničit. Kdyby to tak šlo jinak… Ale nešlo a tak se zhluboka nadechl a bez klepání vstoupil do ložnice, která ho překvapila nejen svým překrásným světle modrým vybavením, ale i francouzskými okny a obří plazmu, na která běžel nějaký naučný pořad. Něco takového Stefan nečekal, protože se to příliš nepodobalo Damonovu pokoji v penzionu, ale zcela jistě to byla hlavní ložnice a zcela jistě tu konečně byl i jeho bratr! Ležel na širokém manželském loži, zcela oblečený a kapku znuděně sledoval dění na obrazovce, přičemž se nezdálo, že by ho pořad nějak zvlášť zajímal. A Stefan už při prvním pohledu pochopil, proč se jeho snové já pořád dokola ptalo, jestli je v pořádku a nevěřilo jeho ujištění, že je, protože na to rozhodně nevypadal! Byl bledý jako stěna a ve tváři dost ztrhaný, což by rozhodně být neměl, když tu byl evidentně absolutně šťastný. A to asi byl, protože se k němu s úsměvem otočil a v první chvíli mu nejspíš vůbec nedošlo, že je jinak oblečený a považoval ho za Stefana z této reality.

„Hele, tos to vzal nějak rychle ne? Opravdu mě nemusíš kontrolovat, každých pět minut, tak moc opuštěný se zase necítím.“ Informoval ho vesele a Stefana skutečně bolelo, že mu to všechno musí zkazit, ale přesto to udělal. „Já ví, ale já tak nějak nejsem…on.“ Zamumlal nejistě, přestože si v duchu přísahal, že bude rázný a tvrdý, aby Damona co nejdřív přesvědčil, jenže teď mu bylo bratra opravdu líto. A vzápětí ještě víc, protože evidentně ztuhl, vytřeštil na něj oči a zděšeně se od něj odtáhl co nejdál. „Ne! Znovu už ne!“ Vyhrkl pak a vyskočil z postele, aby se dostal od Stefana ještě o něco dál. „Okamžitě odtud vypadni!“ A Stefan pochopil, že to opravdu nebude snadné…



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Žití, to je největší umění na světě, neboť většina lidí pouze existuje.“ Oscar Wilde