FF: „Autonehoda Snů“-29.Kapitola

Další kapitolka mé povídky Autonehoda snů. Přeji pěkné počtení!!! :-)

29.

„Damone, no tak, nevyšiluj…“ Pokoušel se Stefan svého bratra uklidnit, protože mu bylo jasné, že by se nejspíš neměl tolik rozrušovat, ale už předem věděl, že to nemá valný smysl. Damon byl tak zděšený, že to bylo jako mluvit do dubu. „Nechci se uklidnit! Chci, abys odtud zmizel! Nejsi skutečný!“ „Jsem…“ „Ne nejsi!“ Znělo to hystericky a Stefan se musel zhluboka nadechnout, aby nezačal na bratra vztekle křičet.

Dovádělo ho totiž k šílenství, že si o něm myslí, že je jen jeho představa a o těch, o kterých by si to naopak myslet měl, vůbec nepochybuje, ale Elena ho před tím dostatečně varovala. Holt na to musel opatrně a pomalu. „Jsem, a ty se musíš uklidnit.“ Zopakoval důrazně, ale přitom tak nejklidněji, jak momentálně dokázal, jenže Damon ho odmítal poslouchat. „Uklidním se, až odtud vypadneš a já budu mít konečně pokoj!“ „Tak to se asi neuklidníš, brácho. Protože já nikam nejdu!“ Přitvrdil Stefan a Damon před ním vyděšeně ucouvl…

Do háje! Copak ta Elena nestačila? Copak ta injekce nezabírá? Nebo se vážně už úplně zbláznil? Stefana tu ani v nejmenším nečekal a proto nejdřív nepoznal, že není skutečný. Ale nebyl, proto se k němu choval tak chladně a dokonce ho tak trochu děsil! „Nech mě být…“ Zkusil to tudíž znovu, jenže už to ani zdaleka neznělo tak hystericky jako prve. Spíš slušně vystrašeně, protože vážně netušil, co může od téhle halucinace čekat a navíc jeho neskutečný bratr pořád ještě stál ve dveřích, čím mu blokoval jedinou únikovou cestu z místnosti.

Ale Stefan si to velice rychle uvědomil, protože ta náhlá hrůza v Damonově hlasu ho zasáhla a on si znovu v duchu zopakoval, že musí být opatrný. To poslední, co chtěl, bylo bratra zbytečně děsit, protože to skutečně v současném stavu nepotřeboval. A proto se pokusil nasadit o něco mírnější tón a vysvětlit mu jak se věci mají. „Hele, jen klid, jo? Nechci ti ublížit, chci jen, abys mě poslouchal.“ Pokračoval uklidňujícím hlasem, ale Damon se přitiskl zády ke koupelnovým dveřím. „Proč?!“ Zašeptal vyděšeně a marně si lámal hlavu nad tím, co by mu jeho vlastní halucinace asi tak chtěla říct a hlavně jak to udělat, aby se jí co nejdřív zbavil. Sice mohl zkusit to, co před chvílí zabralo na tu neskutečnou Elenu, ale měl obavy, zda to tentokrát nebude málo, protože tahle se zdála mnohem neodbytnější. Ovšem záměr měla, dle toho, co se od ní dozvěděl dál, patrně stejný, jako ta předešlá: Přesvědčit ho o tom, že halucinací vůbec není! „Protože jsi zmatený a já potřebuju, abys konečně pochopil, že věci nejsou takové, jaké si myslíš, že jsou. Já nejsem tvoje představa, jsem skutečný.“ Začal totiž Stefan úplně stejně jako Elena a on málem zvedl oči vsloup. Už zas! „Ne, nejsi. Jsi jen halucinace, za kterou může ta zatracená autonehoda! Nic víc!“ Vynechal schválně zmínky o své labilitě, o které mluvil Elijah, jenže Stefan se zatvářil dotčeně a pak dokonce znechuceně. „Žádná nehoda není a nikdy nebyla, nebo o čem to mluvíš! To všechno Grace! Vzpomínáš na ní? Čarodějka. Napadla tě a poslala sem, protože se ti chtěla pomstít, ale všechno se jí to vymklo z rukou a teď ti tu jde o život.“ Zvýšil neplánovaně hlas a ikdyž neměl v úmyslu vybalit na Damona informace o hrozícím nebezpečí tak brzy, doufal, že to s ním hne, ale bohužel nehlo! „Žádná Grace není! Stejně jako nejsou ani čarodějky, upíři vlkodlaci a další nesmysly! Není to skutečné a ty taky ne!“ Vedl si Damon tvrdohlavě svou a marně se pokoušel dalším uhýbáním odlákat toho neskutečného zmetka ode dveří, aby odtud mohl utéct mezi lidi. To by mu jistě pomohlo, jenže jeho snový bratr stál mezi futry jako by tam byl přibitý a nezdálo se, že by chtěl někam odejít. A taky, že nechtěl! Znal svého bratra už víc než jedno a půl století a snadno tak prokoukl jeho záměry. A rozhodně ho nemínil nechat utéct! „Ale ano, všechno to o čem mluvíš, je skutečné. Stejně jako ty a já. To tohle…“ Mávl rukou kolem sebe. „… je jen tvoje představa. Jen sen, který je sice krásný, ale s realitou nemá nic společného.“ Sklouzl opět ke konejšivému tónu, protože předem věděl, že bude pro Damona těžké se s tím smířit, jenže ten se s tím smířit nehodlal. Hodlal za svůj život tady bojovat! „Lžeš! Lžeš, abys mě zmátl, ale já tě nebudu poslouchat! Nejsi tu a nikdy jsi nebyl! Nejsi můj bratr! Můj bratr o mě stojí, ale ty ne!“ Vybavila se mu falešná vzpomínka na hádku s tímhle Stefanem, během které mu řekl, že ho nenávidí a to mu dodalo další sílu. Jeho skutečný bratr ho má rád, to věděl jistě a navíc to chtěl vědět!

A Stefan si bohužel na jejich hádku, která mu přišla v okamžiku, kdy probíhala zcela nepodstatná (jen jedna z mnoha!), ale teď ho pronásledovala jako nějaký hrozný neodbytný přízrak, vzpomínal také! Neměl při ní Damonovi říkat, že ho nenávidí. Ne… To opravdu neměl, jenže stalo se. Nemohl to vzít zpět a jeho bratr se na to navíc podivně fixoval a používal to teď proti němu. Měl mlčet! Ale teď mlčet nesměl! „Damone, to není pravda…“ Začal jemně a odvážil se vklouznout do ložnice a potichu za sebou zamknout dveře. Bude to tak lepší. Pomyslel si obezřetně, ale pak postoupit k bratrovi o krůček blíž, a znovu nasadil laskavý tón. „Víš, že není. No tak, mrzí mě, že jsem ti řekl, že tě nenávidím. Nemyslel jsem to tak. No tak, vždyť víš, že jsem to tak nemyslel…“ Snažil se z Damona vymámit kladnou odpověď, protože mu příšerně ubližovala představa, že by to mezi nimi tou jedinou větou až tak moc zkazil, ale Damon jen opět zavrtěl hlavou. „Ne! Myslels to vážně!“ „Nemyslel!“ To už byl plnohodnotný vzteklý výkřik a Damon sebou znovu poplašeně škubl a ještě těsněji se přimkl ke dveřím do koupelny. „Myslel…“ Opakoval téměř neslyšně a Stefan si zoufale zajel oběma dlaněmi do vlasů, protože už ho nenapadalo, jak by to měl bratrovi vymluvit. Ale to dělat neměl, protože Damon té jediné kratičké nepozornosti svého neskutečného protivníka okamžitě využil a jelikož stále ještě nemohl na chodbu, musel jinam. A proto se prudce otočil a než stihl Stefan zareagovat, zmizel v koupelně a rychle za sebou zabouchl dveře, které pro jistotu ještě zajistil zámkem. Tak! A teď holt bude muset zkusit to, co zabralo minule! Rozhodl se, a bez váhání zavřel oči. Musí se soustředit, aby tenhle Stefan co nejdřív vypadl a ono to vyjde! Musí to vyjít!

„Damone! Co to do háje, děláš?! Pusť mě tam!“ Přiskočil zatím Stefan ke dveřím a marně lomcoval klikou, protože takový krok svého sourozence rozhodně nečekal! Potřeboval s ním mluvit tváří v tvář! Ale bratr ho ignoroval a z koupelny se tudíž ozvalo jen jedno jediné slovo. „Zmiz!“ „Ne!“ „Ano! Zmiz a už se nevracej!“ „Ne!“ Pokračoval Stefan neúnavně a rozzlobeně pustil kliku.“ „Damone, je ti jasné, že mi bude trvat asi tak půl minuty, dostat se skrze ty dveře, viď?!“ Upozornil ho ostřeji, než měl v úmyslu a Damonovi uvnitř v koupelně trochu zatrnulo. Ale pak si vzpomněl, že Elena v pracovně vyhrožovala úplně stejně a i tak se jí zbavil! Takže to půjde i teď! A navíc, jak by mohla halucinace vylomit dveře? To byl nesmysl, takže jen znovu zavřel oči a dál opakoval to osvědčené slovíčko. „Zmiz! Zmiz! Zmiz!“ Snažil se vší silou dosáhnout téhož, jako u Eleny, ale Stefan byl evidentně trvanlivější, protože tam byl pořád.

Sice cítil nepříjemný tlak, jak se ho Damonova mysl snažila vypudit, ale měl ve sklepení penzionu pravdu. S množstvím lidské krve, která mu kolovala v žilách, ho bratr neměl šanci porazit a tak se stačilo jen nepatrně soustředit proti jeho síle a stále tu mohl být. Ikdyž by rád byl spíš v té koupelně! Možná by se mohl pokusit se tam dostat nějak skrze své vlastní myšlení, protože tenhle svět nebyl skutečný a tudíž ani tyto dveře nebyly skutečné, jenže na to neměl čas. Bude jednodušší si s nimi poradit přímo. „Už jsem ti jednou řekl, že nikam mizet nehodlám a teď jdu dovnitř za tebou, takže toho svého čarování nech a uhni! Nerad bych ti ublížil!“ Informoval svého bratra a ten ho naštěstí poslechl, neboť ucouvl právě včas! Stefan totiž do dveří zatlačil a díky jeho upíří síle v nich jen zapraskalo a následně se poslušně otevřely dokořán. „Ne!“ Vyhrkl Damon a pokusil se Stefanovi vyhnout a utéct zpět do ložnice, nicméně tentokrát byl jeho bratr ve střehu, a jelikož pouhé zastoupení cesty by nejspíš na dlouho nepomohlo, rovnou Damona popadl za ramena a stiskl ho natolik silně, aby mu znemožnil utéct, ale současně mu nijak zásadně neublížil. Pochopitelně to nedělal ani trochu rád a upřímně doufal, že se mu podaří bratra přemluvit bez jakéhokoliv násilí, jenže to nevyšlo a tak musel přistoupit k plánu „B“, který byl sice o něco drsnější, ale Damon si za to mohl sám!

„Ne! Pusť mě!“ Vzpíral se jeho bratr vyděšeně, ale Stefanovi nedalo moc práce ho udržet, což bylo sice fajn, ale na druhou stranu ho to trochu děsilo, protože Damon byl evidentně zesláblý víc, než se na první pohled zdálo. Nejspíš za to sice mohl i fakt, že se v tomto světě evidentně domníval, že není upírem, ale obyčejným člověkem a jeho mysl mu proto znemožňovala užívat jeho upířích schopností i sil. Ale Stefan se obával, že to není jediný důvod, a že v tom hraje zásadní roli i jeho zhoršený zdravotní stav, takže se musel přinutit ke klidnému hlasu, protože se o bratra skutečně bál. „Nech toho! Přestaň se bránit, nebo si něco uděláš!“ Uklidňoval ho proto trpělivě a bez větších problémů odtáhl Damona zpět do ložnice. Ale ten se vytrvale bránil dál… „Ne! Pusť mě!!“ „Nepustím tě, dokud se neuklidníš…“ Musel Stefan chtě nechtě zesílit své sevření a tvář jeho bratra se zkřivila bolestí. „Ne! To bolí! Pusť mě!“ „Promiň, ale musíš mě vyslechnout!“ Dostrkal ho Stefan konečně zpět k posteli a pokusil se ho na ní usadit, ale Damon náhle provedl dost nečekaný úhybný manévr, kterým Stefanovi podrazil nohy a oba tak skončili místo na lůžku, na podlaze. „Sakra, přestaň!“ Vyjekl šokovaně, protože tohle od Damona skutečně nečekal, ale bratra se mu nějakým zázrakem podařilo při pádu nepustit, takže se nyní váleli na koberci oba dva a on musel s obrovským sebezapřením Damona sevřít o něco drsněji. Takže ho bez dalšího váhání přetočil zády k sobě a než se mu mohl bratr vykroutit, ovinul mu jednu paži kolem hrudi a přitiskl mu tak obě ruce k tělu, takže byl Damon zcela bezmocný. Marně sebou zmítal a snažil se Stefanovi uniknout nedbaje bolesti, kterou mu takové chování způsobovalo a to nejen ve zpacifikovaných končetinách, ale hlavně za hrudní kostí, kde mu srdce bušilo tak silně, že to musel slyšet a cítit i Stefan. A taky, že ano, což ho značně vyděsilo. „Do háje, uklidni se! Ublížíš si! No tak!“ Mumlala bratrovi do ucha, ale vzápětí ztuhl, protože na chodbě se náhle ozvaly kroky a jemu došlo, že Damonovy hlasité protesty nejspíš musely být slyšet i v přízemí. Sakra! Blesklo mu hlavou a tak tak stihl volnou ruku přitisknout Damonovi k ústům, aby mu zabránil v dalším křiku, protože náhle se pohnula klika od ložnicových dveří a on v duchu děkoval bohu, že zamkl! „Damone? Slyšel jsem nějaký hluk, jsi v pořádku?“ Ozval se za dveřmi jeho vlastní hlas a Damon se v jeho sevření znovu vzepjal, ale on ho držel pevně.

„Nech toho!“ Zasyčel mu ještě pro jistotu do ucha a horečně přemýšlel, jak se zbavit sám sebe! Bylo to zvláštní pomyšlení, ale na druhou stranu to možná byla i výhoda, protože věděl nejlíp ze všech, co na něj platí. A tenhle Stefan byl ve většině věcí zcela stejný jako on sám, čili mu to brzy došlo! Jediné, co by jeho odradilo do vylomení dveří, kdyby se bál o zdraví svého bratra by bylo jeho upřimné ujištění, že je v pořádku. A to teď musel z Damona dostat! „Poslouchej mě!“ Sklonil se opět k bratrovu uchu a ten naštěstí vzdal veškeré pokusy o osvobození a soustředil se, protože Stefanův hlas zněl velmi nebezpečně a on byl tak zděšený tím, že ho mohl takhle chytit a držet, že z něj měl skutečně strach. A Stefan zatím pokračoval: „Já tě teď pustím…“ Pohnul výmluvně dlaní, kterou tiskl Damonovi na ústa. „…A ty mu řekneš, že jsi OK, jasný? Tak jasný!?“ Zatřásl s ním, ale Damon se ani nehnul. Přeci nebude pomáhat vlastní halucinaci! A Stefan měl co dělat, aby mu nedal pohlavek! „Ty jsi tak tvrdohlavej!“ Zavrčel vztekle a bohužel už viděl jen jediné řešení. Musel se uchýlit ke skutečnému vyhrožování, ikdyž mu to jen ztíží následnou práci! „Řekni mu to, nebo ti prokousnu krk! A jemu taky!“ Nasadil upíří tvář a trhl hlavou ke dveřím, přesto že by to pochopitelně neudělal, ale Damon na něj vyděšeně vytřeštil oči a pak téměř neznatelně kývl. „Damone! No tak, slyšíš mě?“ Dožadoval se zatím snový Stefan odpovědi a ten skutečný konečně stáhl ruku a dovolil bratrovi promluvit. V duchu se přitom modlil, aby Damon neudělal nějakou blbost, ale jeho výhrůžky nejspíš zabraly, protože jeho sourozenec se zhluboka nadechl a se zjevným sebezapřením mrkl ke dveřím. „Jsem v pořádku, neboj…“ Neznělo to moc uvěřitelně, ale bylo to alespoň něco. „Opravdu?“ Ozvalo se nevěřícně ze za dveří a Stefan musel na Damona znovu významně kývnout, aby ze sebe jeho bratr vypravil další větu. „Ano, neprosto.“ „Tak fajn, já jen, že už vyrážím na letiště. Nechceš jet se mnou?“ Pokračoval smyšlený Stefan a ten skutečný rychle zavrtěl hlavou a Damon jeho odpověď neochotně tlumočil. „Ne, jeď sám.“ „OK, za chvíli jsme tady.“ Ozvalo se konečně a Stefan si oddychl, protože kroky se opět začaly vzdalovat a on se mohl vrátit k lidskému výrazu. „Výborně! Vidíš, že umíš být rozumný!“ Pochválil bratra a opatrně ho převrátil na záda, aby mohl uvolnit sevření, kolem jeho těla. Nechtěl mu ubližovat a navíc jeho stále rychleji tlukoucí srdce ho znepokojovalo. Mohl za to on a to ho mrzelo, protože i bez něj na tom byl Damon špatně. „Pššt, jen klid.“ Promluvil opět tím mírným hlasem a snažil se napravit to, co zkazil nutným vyhrožováním. Nechtěl, aby z něj bratr měl hrůzu. Pokud jí bude mít, neuvěří mu! Ale Damonovy blankytně modré oči byly stále plné obav a když promluvil zněl jeho hlas pořád ještě vyděšeně. „Ubližuješ mi…“ Zašeptal a sklopil oči ke Stefanovým pažím, které ho nesmlouvavě tiskly ke koberci. „Neděla bych to, kdybys mě k tomu nenutil.“ Odvětil Stefan klidně, a Damon, který se v duchu rozhodl hrát chvíli podle pravidel své mysli, která mu tuhle halucinaci způsobila, napadlo, že by se jí mohl pokusit oklamat. „A když tě k tomu nebudu nutit?“ Nadhodil opatrně a Stefan ho sjel zkoumavým pohledem. Vážně se jeho bratr rozhodl spolupracovat, nebo je to od něj jen trik? Nějak se mu ten rychlý obrat o stoosmdesát stupňů nezdál, ale přitom si tak zoufale přál, aby ho Damon konečně vyslechl. Tak proč to nezkusit? „Pak…“ odvětil tiše a uvolnil své sevření. „…bych ti rozhodně ubližovat přestal, protože to opravdu nedělám rád.“ Napřímil se a doufal, že Damon zůstane v klidu, ale měl nejspíš dát na svůj instinkt, který mu našeptával, že by bratrovi věřit neměl, protože ten se náhle prudce vymrštil, shodil ho ze sebe a pokusil se vstát. Jenže k tomu už se nedostal a tentokrát to bohužel nebyla Stefanovou vinou, nýbrž vinou jeho vlastního těla, které toho mělo právě dost! Jeho tachykardií uštvané srdce už prostě nedokázalo ten šílený nápor hrůzy a adrenalinu zvládnout ani o minutu déle a tupá bolest na hrudi, jež ho v poslední době trápila, se během vteřiny přeměnila v krutou, svíravou křeč, která ho srazila na kolena a donutila zalapat po dechu. „Ne!“ vyhrkl Stefan, když k jeho citlivým uším dolehlo zaváhání bratrova životně důležitého orgánu a přesto, že tenhle svět nebyl skutečný, on bohužel věděl, co tohle znamená. Pochopil to od Grace až příliš dobře! Pokud tu Damon z nějakého důvodu zemře, zemře i jeho mysl a pak… Bude konec a ten konec byl možná blíž, než čekal, protože srdce jeho bratra se nevrátilo zpět k běžnému tlukotu, nýbrž klopýtlo ještě jednou a pak… Ztichlo!



2 reakce na FF: „Autonehoda Snů“-29.Kapitola

  1. elisa napsal:

    super, je to strašně napínavý :) už se nemůžu dočkat další kapitolky:)

  2. EG napsal:

    :O :O čakať na ďalšiu časť tvojej poviedky je ešte horšie ako čakať na 5. sériu :D

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Žití, to je největší umění na světě, neboť většina lidí pouze existuje.“ Oscar Wilde