FF: „Autonehoda Snů“-3.Kapitola

Zdravím všechny a tak jak jsem slíbila, mám tu pro vás další kapitolu své nové povídky nazvané „Autonehoda snů“. Takže doufám, že se vám bude líbit a byla bych opravdu moc ráda, kdybyste mi zanechali komentář, abych znala vaše názory. Moc mi to pomáhá při psaní. Další díl bude opět v neděli a ve středu se zase těšte na Volbu.  :-)

3.

Damon se s povzdechem obrátil v nepohodlné nemocniční posteli na druhý bok a dál tupě zíral do zdi a horečně přemítal o své podivné situaci. Ostatně co jiného tu taky mohl dělat? Stefan s Elenou byli už dávno vyhozeni nějakou nepříjemnou vrchní sestrou, protože návštěvní hodiny prý skončily, a i když mu oba nadšeně slíbili, že zítra zase přijdou a on neměl důvod jim nevěřit a docela se na ně těšil, byl tak trochu vděčný za ten okamžik klidu, který mu tak poskytli. Alespoň si to mohl všechno v klidu promyslet a přesto, že venku už byla tma a hodiny na zdi ukazovaly skoro jedenáct, jemu se nechtělo ani trochu spát a tak se do toho rovnou pustil.

No fajn, tak co už teda vlastně o téhle magické realitě, nebo co to kruci, vlastně bylo, ví? Předně, že není upír, ale obyčejný člověk (ostatně jako všichni kolem) a je zasnoubený s Elenou, přičemž Stefanovi to vůbec nevadí. Což je… Vážně super. Dále ho jeho bratr evidentně miluje tak, jako tomu bývalo kdysi v dobách, kdy byli ve skutečném světě ještě lidé a dokonce ho nejspíš má rád i jejich otec, když se o něj podle Stefanových slov tolik bojí a navíc žije. Matka je sice bohužel mrtvá tak jako tak, ale s tím už se tak nějak smířil a hlavní bylo, že její smrt v tomhle snovém světě jejich rodinu nijak zásadně nepoznamenala, což se o situaci v tom skutečném vážně říct nedalo. Tam pro ně znamenalo její úmrtí konec rodinného života a začátek chladného formálního soužití, které nakonec vedle k těm všem následným katastrofám. Ale tedy to nejspíš jejich otec zvládl celkem obstojně a tak je klidně možné, že on a Stefan měli kromě téhle jediné tragédie celkem idylické dětství i dospívání. A vlastně nejen to, protože je nepotkala žádná válka na katastrofa s tou zrádnou mrchou Katherine a oni tak dospěli a vedli vlastně docela obyčejný život. No, obyčejný… On sám podle všeho pracoval v muzeu historie, což mu sice přišlo trochu potrhlé, ale historie ho vždycky bavila, takže proč ne. A Stefan, ten podle svých slov studoval druhým rokem medicínu (jak mu ještě před svým odchodem pyšně sdělil) a celkem se mu to dařilo, takže z něj nejspíš za pár let bude lékař, přesně tak, jak si vždycky přál.

A to bylo zatím asi tak vše, co se dozvěděl, tedy kromě toho, že měl evidentně v této realitě jakousi dopravní nehodu, ale to nebylo nijak podstatné. Podstatné bylo, že tomu všemu pořád nerozuměl! Protože pokud tohle byla ta Graceina slavná pomsta vyvolaná kouzlem, tak to nejspíš musela slečna čarodějka pořádně zvorat, protože jemu to tady nijak hrozné nepřipadalo. Vlastně spíš naopak… Kdyby si pořád nepřipomínal, že to není reálné a je to všechno jen jako, celkem by se mu tady líbilo a vážně tudíž pochyboval, že ho Grace chtěla poslat právě sem. Patrně ho chtěla uvrhnout do nějaké pekelné snové dimenze, nebo možná do míst, kde ho bude někdo věčně mučit, ale to jí evidentně nevyšlo. Místo toho mu pomocí magie vyvolala v hlavě takovýhle celkem příjemný sen a přesto, že už se těšil, až se z něj probudí a té mrše za to zakroutí krkem, nevadilo by mu, kdyby to ještě nějakou chvíli trvalo. Byl totiž pekelně zvědavý na to, co všechno by tady ještě mohl objevit a přesto, že ho tu všichni měli tak trochu za cvoka a ještě jistě budou mít, ani mu to moc nevadilo. Byla to zábava odhalovat všechny ty kličky a nesrovnalosti a přitom se zatím zdálo, že tu není žádný kostlivec ve skříni, kterého by neměl objevit. Všechno tu bylo téměř perfektní (tedy alespoň tak perfektní, aby to bylo příjemné a přitom se tu někdo jako on nenudil), tak co si přát víc? Snad jen vědět, co se děje tam ve skutečném světě, ale to bohužel nešlo a tak se rozhodl doufat, že se v klidu válí někde v uličce za Grilem a nakonec se probudí jen o pár minut později, než došlo ke Graceinu útoku. Bylo by celkem nepříjemné, kdyby tu čas ubíhal stejně rychle, jako v realitě, protože to už by se tam na ulici válel skoro celou noc, ale na druhou stranu by to nejspíš ničemu zas až tak moc nevadilo. Tyhle uličky bývají většinou opuštěné, takže je docela možné, že ho tam ani nikdo nenajde a i kdyby jo, tak prostě zavolá buď policii, nebo sanitku a v obou případech to tam někdo zvládne. Buď Liz, nebo Meredith. Takže žádný problém. Sice ho tížila myšlenka na to, že Elena, ta skutečná Elena, která teď měla dost práce sama se sebou, poutem, Stefanem i Jeremym o něj jistě bude mít obavy, ale on se přeci určitě jednou vrátí. Grace není super silná ultra-čarodějka, co by dokázala tuhle realitu v jeho mysli udržet navždy, takže jí dřív nebo později dojdou síly a ona ho bude muset propustit. No a pak by měla hodně rychle utíkat… Pomyslel si s pomstychtivým úsměvem, ale pak znovu pohlédl na hodiny na zdi a uvědomil si, že vlastně tak trochu ospalý už je. Možná by měl zkusit usnout a další mudrování odložit na zítřek. Povzdechl si v duchu a zkusil ještě jednou zaujmout na lůžku nějakou pohodlnější polohu… No, moc mu to nevyšlo a vážně se mu už začínalo stýskat po jeho opulentním královském loži doma v penzionu. Tedy pokud… Pokud tam v tomhle světě vůbec bydlí! A pokud je vůbec v Mystick Falls, na což se vlastně ani nezeptal, ale nemocnice mu trochu povědomá byla, takže asi je. Uf, bylo toho ještě opravdu hodně, co o tomhle místě nevěděl, ale vážně by to měl nechat na ráno…

Teď by měl prostě zkusit spát, třeba ho pak konečně přestane tak příšerně bolet hlava! Asi vážně bude v téhle realitě člověk, protože jinak si tu palčivou migrénu nedokázal vysvětlit, takže raději zavřel oči a v duchu si vybavil Eleninu rozzářenou tvář, když mu tak pyšně ukazovala svůj zásnubní prsten. Byla tak krásná a hlavně absolutně šťastná, tak jak si vždycky přál, aby vedle něj byla. Škoda, že ve skutečnosti je tohle nikdy nečeká… Ne, že by někdy vážně uvažoval o ženění (pokud to nebyly jen svatby z rozumu), ale pokud by měl stanout před oltářem z pravé lásky, nedokázal si po svém boku představit žádnou jinou. Elena pro něj byla ta pravá a určitě by spolu mohli být šťastní, kdyby… No, kdyby prostě ty okolnosti byly jiné. Asi nějaké takové jako tady. Kdyby je mohl čekat krásný společný manželský život, rodina, děti… To by bylo… Vážně…moc…krásné… Myšlenky se mu jako na povel rozutekly a on se během několika vteřin propadl do hlubokého, uklidňujícího spánku. Bohužel však ne na dlouho…

…Náhle ho totiž z ničeho nic zburcoval podezřelý, neznámý zvuk, připomínající tupou ránu a on zděšeně otevřel oči. A… Měl co dělat, aby překvapeně nevyjekl! Rozhodně už totiž nebyl v nemocnici v nepříliš pohodlné, avšak alespoň vyhřáté a měkké posteli, ale na chladné kamenné dlažbě, která ho nepříjemně tlačila do zad a jitřila už tak dost příšernou bolest hlavy. Uff, co se to sakra zase stalo? Nebyl těch překvapení na jednu noc už víc, než dost? Pomyslel si omámeně a pokusil se vytáhnout do sedu, jenže vzápětí si šoku uvědomil, že leží přesně na tom místě, o kterém před chvílí přemýšlel. V úzké zatuhlé uličce za Grillem! Páni, to tedy nečekal! Rozhodně ne takhle brzy. To Grace hodně rychle došla šťáva, když se mu podařilo ze spárů jejího kouzla vyklouznout tak snadno a hlavně nejspíš mnohem dřív, než ona sama zamýšlela. Protože opravdu pochyboval o tom, že se její slavná pomsta měla týkat jen tak kratičkého časového období. Které bylo… jak vlastně přesně dlouhé? Napadlo ho malátně a on zamžoural na ciferník svých luxusních náramkových hodinek. Sice si přesně nevzpomínal, kolik bylo, když odcházel z Grillu, ale nemohlo to být dřív, než o půlnoci a teď bylo, podle ciferníku jeho Rolexek a hlavně podle dalšího lomozu, který se mu podařilo snadno identifikovat, jako hluk provázející ranní směnu svozu odpadu, teprve pět hodin ráno! Takže nemohl být v bezvědomí déle, než pár hodin a proto nejspíš ještě všude kolem panovala totální tma a on byl tady v té uličce evidentně úplně sám. Grace byla pryč a nejspíš se ještě opájela představou, jak ho někde v nějaké té pekelné snové realitě někdo mučí a přitom vůbec netušila, že on už je zpátky. A že by měla z Mystic Falls zmizet dřív, než si jí najde!

i když popravdě řečeno mu bylo trochu líto, že už je s tím jejím hokuspokusem konec. Klidně by v tom druhém kouzelném světě ještě nějakou chvilku zůstal. Líbilo se mu tam a rozhodně bylo lepší ležet v nemocnici, než se válet někde mezi odpadky za Grillem. No, ale bohužel. Sen skončil a bylo načase čelit realitě a tak se ztěžka vydrápal do stoje a vrávoravě se vydal hledat své auto. Naštěstí nebylo daleko a stálo přesně tam, kde ho večer nechal, takže když se konečně trefil klíčkem do zámku a následně i do zapalování, trvalo mu jen pár minut, dostat se k penzionu. Taky už to potřeboval! Netoužil po ničem jiném, než po pořádném panáku whisky, sprše a vlastní posteli a tak se jako první vydal do salonu. Vlastně se ani nemusel snažit být potichu, protože budoval, byla jistě prázdná. Došlo mu už po několika krocích a přestal se potupně plížit. Elena přesídlila zpět do Gilbertova domu, protože její bratr už jí zabít netoužil a Stefan teď přespával, kdo ví kde. Možná u Forbesových na gauči. Tak proč se krást skrze vlastní dům jako duch…?

Jenže se brzy ukázalo, že v tom poslední předpokladu se Damon zmýlil. V okamžiku, kdy si vychutnával svou značkovou whisky a přemýšlel, jestli si místo jednoho panáka nedat rovnou dav, se totiž ozvaly kroky na chodbě a do salonu po chvilce nevstoupil nikdo jiný, než jeho mladší bratr. „Stefane? Co tu děláš?“ Vyhrkl Damon překvapeně, když ho spatřil, protože toho tu vážně nečekal, ale velmi rychle dostal šanci srovnat chování tohohle reálného Stefana s tím fiktivním. Fiktivní by měl nejspíš radost, že ho vidí, tenhle skutečný se na něj ale jen otráveně ušklíbl. „Je to i můj dům, ne?“ „To jistě je, ale myslel jsem, že si ještě pořád někde hraješ na skvotera.“ Odfrkl Damon a vážně litoval toho, že tenhle jeho bratr není někde hodně daleko. Opravdu se příšerně těšil do postele, protože bolest hlavy ho vytrvale neopouštěla a neměl náladu se se Stefanem o čemkoliv handrkovat a snášet jeho nenávistné pohledy. Bolelo ho to i štvalo zároveň a nejradši by odtud brášku okamžitě vyhodil. Ale ne to neměl ani čas ani energii a tak chvatně dopil posledních pár kapek zlatavé tekutiny a odložil broušenou skleničku. „No nic, dělej si tu, co chceš, já jdu spát.“ Prohodil nezaujatě a měl v plánu se kolem Stefana protáhnout ke dveřím, ale ten mu náhle rázně zastoupil cestu. „Kde jsi byl?“ Vyštěkl na něj, až sebou Damon poplašeně škubl a nejradši by ho poslal do háje, ale nakonec raději nahodil jen varovný výraz. „Do toho ti nic není!“ „To je mi fuk! Tak kde jsi byl? U Eleny, nemám pravdu? Sprostě zneužíváš toho zatraceného stvořitelského pouta, že ano? Tak cos jí nařídil, aby pro tebe udělala? Striptýz, nebo snad ještě něco horšího?!“ Pokračoval Stefan jedovatě a Damon z něj ucítil notnou dávku alkoholu. No jasně, zdálo se mu, že tu má v baru nějak málo lahví, ale tohle bratříček skutečně přehnal a žádný chlast ho neomlouvá! Proč ho s tímhle už zase otravuje? To mu to doteď nestačilo? „Jdi do hajzlu, na tohle vážně nemám náladu! Byl jsem v Grillu dát si pár panáků. A koukám, že ty máš taky upito, takže mi laskavě uhni z cesty a buď rád, že ti za ty kecy nepřerazím čelist!“ Zasyčel výhružně a vážně by to nejradši udělal, i když plně chápal, že se Stefan cítí zrazený a tohle všechno dělá a říká, jen proto, že je zoufalý a raněný. Ale proto, že to chápal, to ještě nemusel nutně poslouchat a hlavně tolerovat! Ale Stefan byl evidentně v ráži. „Myslíš, že jsem idiot? Myslíš, že ti skočím na to, že jsi byl sám v baru? Tak opilý zase nejsem, takže to klidně přiznej! Přiznej se, že jsi byl s ní, já to přece unesu!“ „Nebyl a nebudu ti to znovu opakovat! A uhni mi laskavě z cesty, chci si jít lehnout!“ Pokusil se bratra rovnou odstrčit, protože bolest hlavy se z nějakého podivného důvodu stále stupňovala a Stefanova hysterie tomu vážně nepomáhala, jenže ani to se mu nepovedlo. Stefan se totiž nedal a vztekle mu postrčení oplatil. „Ale byl! Vím, že ano a určitě sis to moc užil!“ Vedl si stále svou a Damon toho měl právě dost. „A co? I kdybych s ní byl, tobě do toho nic není! Miluju ji a ona… miluje mě a ty na ní nemáš žádné vlastnické právo!“ Zavrčel a musel nepatrně potřást hlavou, aby se zbavil dvojitého vidění, které mu mučivé křeče do mozku začínaly způsobovat, zatímco Stefan viditelně zrudl vzteky. „A ty nemáš právo na nic! Nemáš právo se jí ani dotknout, protože ona o tebe nestojí! Nikdy o tebe nestála! Nebýt toho zatraceného pouta nikdy by se s tebou nevyspala, i když teď tvrdí opak!“ Na konci se mu hystericky zlomil hlas a Damona by jeho slova nejspíš dost zasáhla, kdyby momentálně nemusel zatínat aby, aby nezačal křičet bolestí. Sakra, co to s ním je? To je následek toho kouzla, nebo co? Bolelo to tak hrozně, až se mu z toho všeho zvedal žaludek a ze Stefanových řečí taky. Proč mu sakra, zrovna teď nemůže dát pokoj?!

Ale nemínil se před ním pokořit a vzdát to jen tak. Ne potom, co teď jeho bratr řekl. „S kým Elena spí, nebo nespí a hlavně proč, taky není tvoje věc!“ Nenapadla ho vlivem bolesti žádná lepší odpověď, ale Stefan se jen hystericky zachechtal. „To možná není, ale já alespoň vím, že se mnou vždycky spala dobrovolně, zato ty bys jí do postele bez toho stupidního pouta nikdy nedostal!“ „To není pravda!“ „Ale je! Nikdy by se tě ani nedotkla, kdyby to neměla v hlavě pomíchané nějakými upířími fígli!“ „Buď zticha! Já jí k ničemu nikdy nenutil!“ Bránil se Damon a znovu musel potřást hlavou, aby na Stefana vůbec viděl, protože dvojité vidění nahradily rozostřené obrysy. Super, co bude dál? „Ale nutil! Ani o tom nevíš, to je na tom nejhorší. Ty jsi vážně tak slepý, že si myslíš, že by tě ona mohla někdy milovat, ale to prostě není možné. Možná tě dokázala mít ráda, ale láska to nikdy nebyla! A nikdy nebude!“ Nepřestával na něj však Stefan útočit a on už se zmohl jen na zoufale znějící slůvko „Přestaň!“ „Proč aby sis mohl dál lhát?“ Ne, abych se mohl soustředit a neomdlít! Napadlo Damona zastřeně, ale nahlas řekl jen: „Ne!“ Jenže Stefan si ve svém vzteku stále ještě nevšiml jeho náhlé bledosti a zastřeného pohledu. „Ale ano, lžeš si a chováš se jako sobeckej hajzl!“ „Ne!“ Zamumlal Damon znovu a ruka mu vystřelila k čelu, aniž přesně věděl, co od toho pohybu čeká. Nejradši by si ten zatracený třeštící mozek vyrval z hlavy! Alespoň by měl konečně klid! Od bolesti i od Stefanových keců! Ale jeho bratr stále ještě neskončil. „Doufám, že až si Elena vezme ten lék a bude opět člověkem, pochopí, jak hnusně se k ní teď chováš a jak jí zneužíváš!“ „Ne!“ „Ale ano a bude tě nenávidět, tak jako já, protože si nic jiného nezasloužíš!“ „Přestaň!“ To už znělo vážně zmučeně a Stefan si konečně alespoň trochu uvědomil, co to vlastně říká, ale byl tak opilý, vzteklý a plný mučivého zoufalství, že se nedokázal zastavit. „Nenávidím tě!“ vylétlo mu z pusy téměř proti jeho vůli a na Damonovu bolest ta slova působila jako roznětka na už tak tikající atomovou bombu.

„Ne! Přestaň s tím! Slyšíš? Hlavně už…MLČ!“ Zařval tak nahlas, že v nedalekém likérníku poskočily všechny skleničky a oběma rukama si sevřel spánky, protože měl strach, že mu hlava skutečně exploduje bolestí. A Stefan se konečně zarazil a bylo to, jako by ho zasáhl blesk. Bože, co to jen říkal? Měl na Damona vztek, to ano, ale tohle bylo vážně už trochu moc a navíc… Si až teď uvědomil, že se s jeho bratrem něco děje, protože ten náhle zavrávoral a zoufale zasténal bolestí, kterou už nedokázal dál snášet mlčky. „Co je ti?“ Vypravil ze sebe Stefan zaraženě a podvědomě vztáhl k bratrovi ruce, ale ten ho omámeně odstrčil. „Nic! Nesahej na mě! A dej mi už konečně pokoj!“ „Damone…“ „Ne! Jdi ode mě dál a klidně si mě nenáviď, ale nedotýkej se mě!“ „Damone, mrzí mě to… Nemyslel jsem to tak. Co je s tebou?“ Všiml si, že bratrovi stékají po tváři slzy bolesti a bylo mu až špatně z toho, co všechno mu v tomhle stavu řekl. Jenže Damon ho už dávno vnímal jen tak napůl. Ta bolest se stále stupňovala a on viděl všechno kolem sebe v mlhách. Znovu zavrávoral a pod další vlnou křečí se zlomil v pase a z hrdla mu znovu unikl zmučený sten. „Hej!“ Podepřel ho Stefan dřív, než se mohl složit a s hrůzou sledoval, jak z posledních sil vzdoruje mdlobám. „No tak, Damone mluv se mnou, co je ti? Hele omlouvám se, za to, co jsem říkal, no tak… Damone!“ Ale žádné odpovědi už se nedočkal, protože jeho bratr ten boj se ztrátou vědomí právě prohrál…

…Prohrál a další co uslyšel, byl jakýsi cizí ženský hlas, který opakoval jeho jméno. „Pane Salvatore, no tak, proberte se! Jen klid, něco se vám asi zdálo, ale už je to pryč. Byl to jen sen.“ Otevřel omámeně oči a spatřil nad sebou tvář nějaké neznámé ženy v uniformě noční sestry. Dívala se na něj velice soucitně a on na ní překvapeně vytřeštil oči. Kruci, co je zas tohle, vždyť byl ještě před vteřinou v penzionu se Stefanem! Ale pak se rozhlédl a ztuhl. Netušil jak, ale byl zpátky v nemocnici! Přesně v té nemocnici, která nebyla skutečná a kde před pár hodinami usnul a pak se probudil za Grillem s tím, že už je celého tohohle cirkusu s Greceinou magickou realitou konec. Jenže… Evidentně nebyl! Sakra!



3 reakce na FF: „Autonehoda Snů“-3.Kapitola

  1. Michaela Vašíčková napsal:

    Ty nás umučíš! Jak to máme zvládnout do další neděle? :-D skvělá kapča, jako vždy :-) jsem zvědavá, co dalšího se Damon dozví a jak to s něma všema bude dál. Už ať je neděle! :-) aspoň, že máme Volbu, tam to bude taky ještě sranda! :-D

  2. mona 1995 napsal:

    Je to stále lepšie a lepšie.Velmi sa teším na pokračovanie.

  3. IVETKI napsal:

    výborne napísané! parádne graduješ text, myšlienka kúzla, snov, reality, zmätenia a neistoty v hlave je dokonalá! skvostný nápad a má nekonečné možnosti! teším sa, ako ich rozvinieš :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Bůh stvořil člověka, když ho přestaly bavit opice. Na další pokusy už pak neměl nervy.“ Mark Twain