FF: „Autonehoda Snů“-30.Kapitola

Další kapitolka mé povídky Autonehoda snů. Přeji pěkné počtení!!! :-)

30.

„Ne! Ne! Ne! Prosím, tohle ne!“ Sténal zoufale Stefan s ve zlomku vteřiny byl zpět u Damona, jenže ten bohužel nejevil nejmenší známky života a jeho srdce… Netlouklo! „Pane bože, prosím to ne! Damone! No tak! Damone, prosím, prober se!“ Pokoušel se Stefan svého bratra probudit, ale bylo to marné. Jeho srdce zůstávalo tiché a to znamenalo, že záchvat, který ho potkal, nebyl jen nějakým nepatrným zaváháním, ze kterého se jeho tělo opět vzpamatuje.

Z tohohle se sám nevzpamatuje. „Sakra, brácho, tohle mi nedělej!“ Zavyl Stefan, když mu konečně došlo, jak vážná je situace a prudce roztrhl bratrovi košili, aby se pokusil nahmatat pulz. Jenže předem věděl, že to nemá smysl, protože jeho uši stále nic nezachytily a to bylo bohužel u upírů známkou toho, že se skutečně nic zachytit nedá. Tělo jeho bratra zůstávalo tiché a nehybné a Stefan se omámeně pokusil o jakousi improvizovanou masáž srdce. „No tak! Dělej! Musíš to zvládnout!“ Povzbuzoval spíš sám sebe, než bratra, který ho stejně nemohl slyšet a v co nejkratších intervalech stlačoval a uvolňoval jeho hrudník, tak jak to viděl ve svém dlouhém životě už několikrát. „No tak!“ Opakoval udýchaně, jenže netušil, zda to dělá správně a postupně mu víc a víc docházelo, že nejspíš ne. Kdyby ano, muselo by to už zabrat ne? Nebo ne? Jak dlouhá doba vlastně uplynula od okamžiku, co se Damonovo srdce zastavilo? Sakra, neměl nejmenší tušení! Připadalo mu, že je jeho bratr mimo už celou věčnost a přitom to muselo být teprve pár desítek vteřin. Ale nevzdával to! Nesměl to vzdát! Přišel sem, aby Damonovi pomohl a to taky udělá! No tak.

„No tak!“ Zařval vztekle a v duchu se soustředil jen na to, co dělá. Ještě přeci nebylo pozdě! Nemohlo být! Damonova mysl stále ještě žila, protože kdyby ne, celý tenhle svět už by přeci neexistoval… Přesvědčoval se zoufale, jenže pak… „NE!“ Zasténal hystericky, jenže co jiného měl dělat? Co měl ještě dělat, když jeho poslední naděje právě mizela v nenávratnu… Svět kolem něj se totiž pomalu ale jistě začínal rozostřovat, jako inkoustová ilustrace v dešti a to znamenalo jediné… Že mysl jeho bratra skutečně odchází! „NE!“ Zopakoval zoufale a soustředil veškerou svou pozornost jen na Damona. „Prosím! Prosím, neumírej! Slyšíš mě?! Vrať se ke mně! No tak!“ Přesvědčoval ho se slzami v očích a pokračoval v masáži, která mu sice připadala trestuhodně nedostatečná, jenže on nemohl udělat víc. Pokud měla Grace pravdu, pak jde jen a jen o to, zda v této realitě Damon zemře a nebo ne a když ho znovu oživí, bude všechno v pořádku. Určitě…  Ale pokoj kolem něj se rozpíjel stále víc a víc a on ucítil, jak ho jeho vlastní mysl nutí, aby odtud odešel, protože tohle místo prostě přestávalo existovat. „Damone, prosím, neopouštěj mě…“ Opakoval svou zoufalou prosbu a přes slzy už téměř neviděl na to, co dělá… Ale nevzdával to! Nesmí přestat doufat, protože když nepřestane a nenechá se odtud vyhodit, určitě bude všechno v pořádku! Musí to být v pořádku! Musí, protože…

„ANO!“ Ani si neuvědomil, že to vykřikl nahlas, ale měl důvod to udělat! Bratrovo srdce, které pod jeho rukama zůstávalo po celou tu dobu masáže tiché, se totiž váhavě ozvalo a jeho ten jediný kratičký půl-úder donutil pokračovat s ještě větším nasazením. Půjde to! Musí to jít! „Damone!“ Oslovil bratra znovu, s odpovědí mu byl další váhavý úder jeho srdce. „Ano! Zvládneš to, no tak… Prosím!“ A ono to skutečně šlo… Jako ve snách sledoval, jak se bratrova hruď zachvěla nesmělým nádechem a jeho srdce se opět prudce rozběhlo. Uf! Sakra, to byla ta nejhorší minuta, kterou ve svém životě zažil, a letmý pohled na hodinky mu prozradil, že to skutečně nebylo ani o vteřinu víc. Spíš míň… A jemu to přišlo jako celé staletí! Ale to bylo vedlejší, protože to dokázal! Osud mu nadělil ještě jednu poslední šanci a on ji nemínil promrhat! Svět kolem něj totiž opět nabral pevnějších obrysů a za okamžik už se zdál zase zcela reálný, což znamenalo, že Damonova mysl stále funguje tak, jak má. I přes to příšerné přerušení! Přes přerušení, ke kterému už nikdy znovu nedojde! Přísahal si Stefan v duchu a naklonil se blíž k bratrově tváři, protože ten sebou mezitím škubl, zděšeně otevřel oči a stejně jako těsně před tím, než šel k zemi, zalapal po dechu.

„Pššt! To nic… To je v pořádku! Je to v pořádku!“ Snažil se ho Stefan ihned uklidnit a bylo mu jedno, že má v očích slzy a že tak dává bratrovi najevo všechno to, co k němu skutečně cítí. Měl to udělat už dávno a teď mu to přišlo jako vhodný okamžik. Jenže Damon si toho nejspíš stejně nevšiml, protože zděšeně těkal očima po místnosti a marně se snažil pochopit, co se to vlastně stalo! Poslední na co si vzpomínal, byla prudká, bodavá bolest na hrudi a pak už nic. Ale bolest byla pryč a místo ní se opět vrátil ten nepříjemný, stahující tlak, který mu drtil hrudní kost a on vůbec nechápal, jak to, že leží na zemi, má roztrženou košili a Stefan, tedy ten halucinační Stefan, se nad ním sklání se slzami v očích. „Co…co se to sakra stalo?“ vypravil ze sebe nejistě a ani mu nepřišlo směšné, že se na to ptá vlastní halucinace. Zvlášť když mu ihned ochotně odpověděla. „Jen se stalo přesně to, o čem jsem s tebou chtěl mluvit!“ „Ale co?“ Nechápal, oč jde a Stefan neměl na výběr. Musel mu to říct, nebo spíše zopakovat. „Damone, být tady, v tomhle světě, ohrožuje tvůj život. To je to, co se ti snažím celou dobu říct! A tohle bylo první varování!“ Vysvětlil mu důrazně a Damon na něj zaraženě pohlédl. „Jak to myslíš, první varování?“ „Tak, jak to říkám. Copak to nechápeš? Právě jsi prodělal nefalšovaný infarkt! Je zázrak, že jsi se vůbec ještě probudil! A pokud tu zůstaneš, stane se to znovu. A pak…“ odmlčel se a vši silou se snažil ovládnout svůj rozechvělý hlas. „Pak co?“ „Pak už se žádný zázrak konat nebude.“ Dodal tragicky a jeho bratr překvapeně otevřel pusu, protože něco takového skutečně nečekal. Co mu to proboha říká? Jaký infarkt? Necítil se, jako by právě prodělal něco tak vážného, ikdyž… No, možná ano, ale to přeci nemůže mít nic společného s jeho halucinací! Ano, halucinací! Nic jiného tenhle Stefan přeci není! A on by ho vážně neměl poslouchat! Blesklo mu hlavou, takže pusu zase zavřel a odměřeně pohlédl svému neskutečnému bratrovi do očí. „Nevěřím ti.“ Vmetl mu pak do tváře a Stefan, který už začínal mít radost, že mu Damon konečně naslouchá a dokonce začínal i doufat, že pochopí vážnost celé situace, tiše zasténal. „Proč ne? Co se ještě musí stát, abys mě poslouchal? To, že jsi byl několik desítek vteřin technicky mrtvý, ti nestačí?!“ „Ne, nestačí! A proč ne? Protože nejsi skutečný! Tohle je realita a já v ní musím zůstat. Chci v ní zůstat!“ Pokusil se vstát z podlahy, ale Stefan mu to nedovolil. „Da hajzlu, můžeš alespoň pět minut zůstat ležet! Právě jsi přežil srdeční zástavu!“ Zavrčel vztekle a Damon, kterého opět bodlo u srdce pro jistotu poslechl. Sice je Stefan jen halucinací, ale v tomhle má možná pravdu. Asi by se vážně neměl hýbat. A možná by měl někoho zavolat… Napadlo ho a náhle dostal nápad, jak na svou popletenou mysl, které se ho stále snažila oklamat těmito smyšlenými bludy, vyzrát. „A neměl bych tedy zavolat doktora? Například?“ Navrhl ironicky a doufal, že konečně vyplave napovrch konflikt jeho vědomí a podvědomí, protože podvědomí mu promítalo tyhle představy (které doktora určitě nebudou chtít volat), zatímco vědomí oproti tomu moc dobře vědělo, že by pomoc nejspíš zavolat měl, ale Stefan se akorát chytil za hlavu.

„Ty nepotřebuješ doktora, ale pár facek, aby se ti konečně rozsvítilo! A věř mi, že ti je dám, pokud mě nezačneš poslouchat!“ Vypravil ze sebe na pokraji paniky a přesto, že si slíbil, že bude v klidu, měl na bratra tak příšerný vztek, že by mu vážně nejradši jednu ubalil! Koneckonců většina jejich problémů se v minulosti stejně nakonec zvrhla ve rvačku! Tak by to nebyla zas taková změna. Akorát že kdykoliv jindy se ani jednomu z nich při obyčejné rvačce nemohlo nic stát, ale teď se Damonovi něco stát mohlo a to prostě nesměl riskovat. A nakonec možná ani nebude muset, napadlo ho, když pohlédl bratrovy do očí, protože ty už byly zase plné strachu a zdálo se, že mu to o těch fackách stoprocentně věří. No bezva! Nechtěl ho znovu zastrašovat, ale když to jinak nepůjde…

„Hele, už jsem ti jednou řekl, že ti nechci ublížit a to platí, ale vážně s tebou potřebuju mluvit a potřebuju, abys mě poslouchal, jasné? A hlavně abys mi zkusil uvěřit!“ opravil se ještě, protože ho vytáčelo, že si Damon pořád vede svou a jeho bratr po chvilce přemýšlení téměř neznatelně přikývl. „A můžu vstát z té podlahy?“ navrhl ještě, ale Stefan odmítavě zavrtěl hlavou. „To ať tě ani nenapadne! Budeš ležet a ani se nehneš, jasné? Jednak by ses zase mohl pokusit utéct, což by pro tebe mohlo mít fatální následky, a jednak potřebuješ být v klidu, protože se obávám, že už nemáš moc času.“ Snažil se, aby to neznělo výhružně, ale moc mu to nevyšlo a tak raději nečekal na bratrovu odpověď a pustil se rovnou do vysvětlování. A pěkně rovnou všechno najednou: „Takže, pravda je taková, že tohle…“ Mávl rukou kolem sebe. „…není skutečné! Je to jen tvoje představa, kterou ti v hlavě vyvolalo kouzlo, které na tebe seslala Grace za to, žes jí kdysi odkopl. Je to hodně, ale opravdu hodně ošklivé kouzlo a ona vůbec netušila, co tím způsobí, ale stalo se a celé to funguje tak, že ti v hlavě vyvolá překrásný, vysněný svět, který je dokonalý a který tě donutí věřit, že je reálný a tím tě v sobě uvězní. Proto jsi nejdřív mohl přecházet sem a tam, když jsi v jednom z těch světů usnul, ale teď už to nejde.“ „Protože tu nespím!“ Přerušil ho Damon rozhodně, ale Stefan ho sjel nevraživým pohledem, takže starší Salvatore raději zmlkl. „Já nevím, co tu děláš, nebo neděláš, ale klidně si spi do aleluja! Už to totiž nefunguje! Už se nemůžeš courat sem tam, protože tvoje mysl a tělo jsou nyní oddělené. A nespojí se, dokud to nebudeš chtít. Až pak se budeš moct probudit a pokud to nebude brzy…“ Odmlčel se a sbíral síly k tomu, aby to bratrovi řekl naplno. „Tak tvoje mysl… Tohle tvoje já v tomhle světě, zemře! Je jedno jak, ale nejspíš ten infarkt bylo dostatečné vodítko! Zemřeš tu a tvá mysl zemře s tebou a bude konec! Chápeš? No tak, chápeš to!?“ Znovu sklouzl k ostrému tónu, ale prostě si nemohl pomoct. Damon to musel pochopit! Hned! Ale bohužel moc nevypadal na to, že by to pobral, nebo tomu dokonce věřil. A vzápětí mu to bohužel i potvrdil. „A tomu mám jako věřit?“ Odfrkl trochu posměšně, a Stefan na okamžik schoval obličej do dlaní, aby zakryl hysterický smích! Ne! Tohle nedokáže Jeho bratr je prostě příliš tvrdohlavý na to, aby ustoupil a on vážně nevěděl, jak by mu to měl ještě jinak vysvětlit. „Ano, tomu máš věřit…“ Odvětil tudíž zlomeně a trochu se od něj odtáhl. „No dobře a máš pro to nějaké důkazy?“ Zkusil to Damon logicky, protože logika by mohla na halucinace zabrat, ovšem to Stefana dorazilo ještě víc. „Důkazy? Tohle je ti málo!“ škubl bratrovou roztrženou košilí, aby mu znovu připomněl to, co právě prodělal, ale to mu rozhodně nestačilo. „To je akorát důkaz toho, že je mi zle, nic víc. Nejspíš proto se mi o tobě zdá! Měl bych jít do nemocnice a ne tu s tebou polemizovat!“ Odfrkl, zatímco se znovu pokusil posadit, a Stefan ho tentokrát nechal, protože už neměl sílu mu v tom bránit. Všechno se mu totiž najednou zdálo ztracené… Zklamal! Damon mu nevěřil a to bylo něco, s čím sice mohl počítat, ale ve skutečnosti na to připravený nebyl. Doufal, že ho přemluví… Že to bratr pochopí a přijme, jenže to se nestalo. A on ho nedonutí odtud odejít, když nebude věřit, že to tu není skutečné a že mu tu jde o život a tomu nevěřil, takže je konec. Pomyslel si zlomeně a tupě hypnotizoval očima podlahu, ale pak se stalo něco, co mu přeci jen možná ještě dalo šanci, ačkoliv jeho vůbec nenapadlo, že by to mohla být cesta…

Damon totiž udělal při tom vstávání nějaký nepředložený pohyb, který mu vyvolal opětovnou bolest na hrudi a proto náhle znovu zalapal po dechu. „Sakra…!“ Ujelo mu přitom a ruka mu automaticky vystřelila k hrudníku, což jako by Stefanovi vlilo novou energii do žil! No tak jde o příliš mnoho, aby to mohl vzdát! A navíc měl o Damona strach! „Co je?“ Vrhl se k sedícímu bratrovi a pevně ho zezadu objal, čímž si ho přitáhl do náručí a zatímco se sám opřel zády o bok postele, Damon překvapeně zamrkal. „Nic, jen to…pořád bolí.“ Odvětil zmateně, a pak sjel svého neskutečného bratra mírně zaraženým pohledem. „Co to děláš?“ Naznačil pak, že má nejspíš na mysli to vyděšené (nikoliv omezující) objetí, ve kterém ho Stefan svírá i strach v jeho očích, ale ten nechápal jeho otázku. „Co myslíš, že dělám? Bojím se o tebe! Copak jsi mě neposlouchal? Jsi v nebezpečí!“ Odfrkl a neuvolnil své sevření ani o píď. „Ale… to bys neměl.“ Zamumlal překvapeně Damon a chování jeho halucinace mu náhle nedávalo žádný smysl. Tohohle Stefana si přeci jeho mysl stvořila proto, že se nebyl schopný vyrovnat se zradou a křivdou, vůči tomu skutečnému. Nebo tak to alespoň Elijah vysvětloval, jenže to bylo právě skryté v tom, že tenhle Stefan ho měl nenávidět a ne se o něj bát! Jenže to on jaksi netušil, protože teď nechápavě pozvedl obočí a přes rameno si Damona překvapeně měřil. „Proč bych neměl?“ „Protože… nejsi skutečný a… nenávidíš mě.“

Odvětil jeho bratr přerývaně, neboť se opět ozval slaboučký záchvěv křeče v hrudníku a Stefan už neměl sílu mu tenhle nesmysl vymlouvat. „Ani jedno z toho není pravda, ale to je fuk. Hlavně klid. Pomalu dýchej…“ Instruoval ho, přesto, že o srdečních příhodách toho zas tak moc nevěděl, ale doufal, že to bratrovi uleví od bolesti a oběma jim to dá čas na nějaký další rozhovor, ikdyž ten mu už zase připadal zbytečný… „Lepší?“ Soustředil se proto raději na bratrův fyzický, než duševní stav a Damon zaskočeně přikývl. „Trochu.“ „Tak fajn…“ Povzdechl si Stefan, ale své objetí neuvolnil. Dál svíral bratra v náručí a zoufale se snažil vymyslet něco dalšího, co by mu mohl říct, aby zvrátil jeho zcestné přesvědčení. Ale Damonovi jeho chování stále vrtalo hlavou. Proč ho tu objímá, když podle toho, co si pamatoval, nebo spíš podle toho, co si myslel, že si pamatuje, z upíří reality ho Stefan nesnášel, a za celých těch stopadesát let k sobě nedokázali najít cestu? A pak ta hádka… Ale teď ho přesvědčoval, že to tak nemyslel. Tak co tohle sakra, mělo znamenat? To mu do Elijahova modelu prostě nezapadalo a díky tomu se cítil podivně zmatený… „Ale řekls to… vypadlo z něj proto po chvilce ticha a Stefan si jen povzdychl. „Co jsem řekl?“ „Že mě nenávidíš…“ Opakoval Damon svou oblíbenou mantru a on neměl energii na opětovné popření. A navíc to ani teď řešit nechtěl, protože bratr potřeboval klid a ne další stres. „Teď na to nemysli, ano? Musíš být v klidu…“ Zlehka pohupoval svého sourozence v pažích a snažil se soustředit na jeho srdce, které ale už zase bilo příliš rychle. „Pššt…“ Zašeptal mu tudíž klidně do ucha, ale pak ho napadlo, že by mohl zkusit odvést jeho pozornost. Třeba to pomůže a jeho srdce se zklidní, aby se mohli vrátit zpět k vážnějším věcem. „Hezký dům…“ Nadhodil proto konverzačním tónem a Damon na něj nechápavě pohlédl. To se chce teď najednou bavit o domě? Vážně? „Ujde…“ odvětil nejistě a Stefanovi, který se vší silou snažil udržet nit hovoru, se nechtěně podařilo další větou nakousnout něco, co by mu možná mohlo pomoct podobně jako to nečekané objetí. „Postavil jsi ho?“ Pokračoval totiž tiše, ale Damon jen pokrčil rameny. „Možná.“ „Jak možná?“ Nechápal, jak to bratr myslí, ale ten mu to vzápětí osvětlil. „Nejsem si jistý.“ „Ty si to nepamatuješ?“ Zamumlal zaskočeně a Damon zkroušeně zavrtěl hlavou. „Ne…“ „Jak to?“ „To ta nehoda. Amnézie.“ Pokrčil rameny a přišlo mu vážně směšné, že to vykládá vlastní představě, ale Stefan ucítil šanci. „Určitě?“ Poznamenal zdánlivě nezúčastněně, ale Damon moc dobře věděl, kam tím míří. Copak s tím nesmyslným přemlouváním nikdy nepřestane? „Určitě!“ Dal na to slovo důraz, aby bylo jasné, že o něm ani trochu nepochybuje, ale Stefan ho znal až příliš dobře na to, aby se dal tak jednoduše oklamat. Cítil z bratra jistou nervozitu ohledně téhle věci a to bylo pro něj velice slibné. „No, když myslíš. Ale není to zvláštní že, si nepamatuješ, něco tak zásadního?“ Pokračoval vemlouvavě a Damon obrátil oči vsloup. Proč se musí pitvat zrovna v tomhle. „Ne není! Můj…doktor říká, že si časem vzpomenu.“ Na poslední chvíli spolkl slovo psycholog, protože to by byla jen voda na bratrův mlýn, ovšem jemu tohle bohatě stačilo. „A ty věříš víc doktorovi, než mě?“ Zkusil to na oko dotčeně, ale ke svému bolestnému zklamání se od bratra dočkal opět té stejné stupidní odpovědi. „Ovšem, protože on je skutečný. Ty ne!“ „Aha, tak to jo…“ Pokusil se na sobě nedat znát zklamání, ale moc se mu to nedařilo. Protože jak se mohl necítit zklamaně, když prostě opakovaně selhával v té nejdůležitější misi svého života? Prostě nemohl…!



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ Jan Werich