FF: „Autonehoda Snů“-31.Kapitola

Další kapitolka mé povídky Autonehoda snů. Přeji pěkné počtení!!! :-)

31.

„A… A na co si tedy vlastně vzpomínáš?“ Snažil se Stefan nepodléhat panice, a dostat z bratra další informace, ale ten měl pocit, že už toho řekl až moc! „Do toho ti nic není…“ Znovu se pokusil vymanit s bratrova objetí, ale opět bídně selhal. „Nehýbej se!“ Napomenul ho Stefan důrazně, protože vážně nestál o provádění další srdeční masáže a Damon si jen povzdychl. „Jak dlouho mě tu chceš ještě držet?“ „Tak dlouho, jak bude třeba!“

„Hm, ale to asi nepůjde, protože za chvíli začne narozeninová oslava na mou počest a myslím, že když na ní budu chybět, někomu to možná přijde divné a půjde mě hledat. Co uděláš pak? Zase mi budeš vyhrožovat, abys mě donutil je poslat pryč?“ Sklouzl k mírně posměšnému tónu, a Stefana tím vytočil ještě víc. „Jo, možná! A možná tě rovnou ovlivním, abych si ušetřil práci!“ Zavrčel, ale Damon už z něj strach neměl. O tuhle výhodu jeho halucinační bratr přišel ve chvíli, kdy ho tak zděšeně objal a začal se k němu chovat jako kvočna. „Kecáš! Nemůžeš mě ovlivnit.“ „Proč myslíš?“ Chytil se Stefan té nepravděpodobné možnosti, že by přeci jen Damon připustil, že není tak docela obyčejný člověk, ale nedočkal se ničeho, co už by neslyšel. „Protože nejsi skutečný!“ „Aha, takže nejsem dost reálný na to, abych tě ovlivnil, ale na to, abych ti nedovolil vstát z podlahy, jsem skutečný dost… To se mi snažíš říct?“ Vyhrkl, protože mu bratrova logika nedávala smysl, ale Damon se tím raději zabývat nechtěl. „Jo, tak nějak…“ Ukončil rázně debatu na toto téma a Stefan se rozhodl předmět rozhovoru pro jistotu změnit. „Jak to, že máš oslavu už dneska? Narozeniny máš přeci až za týden.“ Plácl první věc, která ho napadla a Damon se zarazil. „Jak víš, kdy mám narozeniny!?“ Znělo to překvapeně a Stefan by se asi začal hystericky smát, kdyby nebyla situace tak vážná. „Protože jsem tvůj bratr, idiote! Vím, kdy máš narozeniny už déle, než jedno a půl století!“ „To není pravda!“ „Ale je! Vím o tobě spoustu věcí.“ „Ale…“ zaváhal Damon a snažil se najít nějakou logickou odpověď, což se mu vzápětí podařilo a nechápal, jak se vůbec mohl na něco takového ptát. No ovšem, že tenhle… Přelud! Ví, kdy má narozeniny. „Jasně, že víš. Zapomněl jsem, že jsi výplod mého podvědomí, čili víš to, co já!“ Vyhrkl, když se mu povedlo to všechno, co mu právě došlo, zformulovat do jediné věty a Stefan opět zvedl oči vsloup. „No jasně! Klidně to, že nejsem skutečný, opakuj pořád dokola! Vždyť mě to vůbec nezraňuje!“ Vyštěkl dotčeně a Damon zaváhal. „Ale je to pravda…“ „Přestaň s tím!“ „No dobře…“ Znělo to otráveně, protože starší Salvatore vážně nestál o to, aby mu jeho vlastní halucinace nařizovala, co má, nebo nemá říkat, ale přesto se jí rozhodl vyhovět. Až příliš mu totiž připomínala skutečného Stefana, takže stejně jako předtím u Eleny mu nedělalo moc dobře, když jí měl něčím ubližovat. Bylo to iracionální, ale on to tak prostě cítil.

„Takže… Co všechno o mně tedy víš?“ Nadhodil, aby odvedl téma tohohle směšně neskutečného dialogu raději někam jinam, ale Stefana díky tomu něco napadlo. „Povím ti to, když mi ty řekneš, co si ještě z tohohle světa pamatuješ!“ Nabídl výměnný obchod a Damon o té nabídce skutečně začal uvažovat. Vypadalo to totiž, že si tu s tímhle výplodem vlastní fantazie ještě nějakou dobu pobude, tak proč si tu dobu nezpříjemnit? Sice moc dobře věděl, o čem bude Stefan mluvit, protože ten neskutečný svět měl pořád ještě v hlavě, ale třeba v jeho líčení situace najde nějaké nesrovnalosti, které mu pomůžou právě tu fantazii, jež může za to, že tu tenhle Stefan otravuje, zkrotit. „Fajn, tak začni!“ Vybídl svého nereálného bratra odhodlaně a ten se do toho ochotně pustil, protože pokud Damona nepřesvědčí tohle, nepřesvědčí ho už asi nic! „Dobře, takže já budu mluvit o svém světě a ty o tom svém, platí?“ „Platí.“ „OK, takže co takhle začít od úplného začátku?“ „Jestli chceš…“ neznělo to příliš nadšeně, protože Damon si opravdu skoro nic (no, vlastně vůbec nic!) z reálné minulosti nepamatoval a bude tedy muset mluvit jen o tom, co se zatím stihl dozvědět, ale třeba mu to pomůže si doopravdy rozpomenout! A Stefan, ten měl hafo věcí o kterých mohl mluvit, takže bratrovu neradostnou poznámku ignoroval a pustil se do vyprávění „Takže ve světě, ze kterého pocházím já, jsme se oba narodili před sto padesáti lety na statku Veritas…

Elena nervózně přecházela po Stefanově pokoji a proklínala sama sebe, že mladšímu Salvatorovi slíbila, že zůstane stranou! Měla zkusit jít s ním! Dva by měli proti Damonově tvrdohlavosti jistě mnohem větší šanci! Jenže Stefan byl tvrdohlavý úplně stejně (nejspíš dědičný povahový rys!) a momentálně si hrál na osamělého vlka! Takže podle něj tam pro ni nebylo místo, jenže ona s tím nesouhlasila, takže… Co? V ložnici by s nimi snad být mohla, ne? Napadlo jí, že pokud je Stefan už v Damonově mysli (a ona doufala, že je, protože vážně neměli čas!), nebude mít tušení, že je v místnosti s nimi a kdyby se něco dělo alespoň bude po ruce! A jak si usmyslela, tak taky udělala! Rázně opustila Stefanův pokoj a nakráčela si to bez zaklepání rovnou do toho Damonova. A koneckonců ani klepat nemusela, protože Damon i Stefan byli svorně mimo a ona se mohla jen posadit na okraj postele vedle nich a čekat. A tak to udělala… Kdo ví, třeba tu nakonec přeci jen k něčemu bude!

„Pořád mi neříkáš nic, co bych já sám nevěděl.“ Upozornil Damon Stefana, který mu právě dopodrobna líčil jejich společné zážitky z přelomu století, ale jeho bratr se nemínil nechat tak snadno odbít. „A ty mi neříkáš vůbec nic! Zatím jsem z tebe dostal ohledně tvé minulosti v tomhle světě jen pár vět.“ Vyčetl mu bez váhání a Damon věděl, že má pravdu. Skutečně toho zatím moc neřekl, ale o čem měl vlastně mluvit? Když si nic nepamatoval? Jediné jasné vzpomínky, které měl, začínaly tím, že se probudil v nemocnici a předtím… Nic! Mohl jen papouškovat to, co mu řekli ostatní. Ale toho bylo vážně poskrovnu. Už Stefanovi řekl všechno, co věděl o své rodině, o dětství, o své práci, Eleně i o dovolené ve Francii a tím veškerá témata tak nějak vyčerpal. A Stefan měl pořád o čem mluvit, protože jeho vzpomínky pokrývaly celých stopadestá let! To prostě nebylo fér! „Všechno co vím, už jsem ti řekl!“ Přiznal se tudíž neochotně a Stefan toho ihned využil. „Ale já ani zdaleka ne a přitom mi tvrdíš, že to všechno jsou věci, které dobře znáš. Kruci, to ti to nepřipadá ani trochu zvláštní? Jak to, že ze světa, který podle tebe není reálný, si pamatuješ úplně všechno včetně tisíců bezvýznamných detailů a z toho skutečného jen to, co jsi zažil teď, nebo ti někdo řekl? A ani to si vlastně nepamatuješ, jen o tom víš!“ Pokoušel se opět ukázat bratrovi, jak nelogické to celé vlastně je, ale znovu narazil na jeho tvrdohlavost, která byla nejspíš také podpořena tím, že prostě odmítal připustit, že by tento vět nebyl reálný. „Podle doktora to zvláštní není! Svět, který tu popisuješ ty a ze kterého pocházíš, je jen výplod mojí fantazie! Má mysl ho stvořila jako reakci na ten skutečný, proto ho mám pořád v hlavě a všechno z něj si perfektně pamatuju. Skrze něj si vzpomenu i na to ostatní. Časem!“ Odhalil trochu víc to, co mu tvrdil Elijah a Stefan zpozorněl. „Takže podle tebe je ta upíří realita jen reakcí tvého pomateného mozku na tenhle skutečný lidský svět?“ „Ovšem!“ „Aha a to tě vážně nikdy nenapadlo, že by to mohlo být i naopak?“ Vypálil zásadní otázku, kterou Damona nikdy nenapadlo se zabývat a skutečně ho její pomocí slušně vyděsil. „Ne!“ Vyhrkl vyplašeně, protože na něco takového nechtěl raději ani pomyslet, ale panika v jeho hlase prozradila, že Stefan možná konečně udeřil hřebíček na hlavičku. A že bylo načase…

„Ne? Opravdu ne? Nevypadáš na to. A navíc… Podle tebe je běžné, aby někdo jako ty snil o upírech a čarodějnicích a o světě plném utrpení?“ Pokračoval a přesto, že se se mu realita, ve které oba ve skutečnosti žili, nechtěla popisovat, jako místo plné bolesti a utrpení, bohužel moc dobře věděl, že to tak je. A pro něj a pro Damona zvlášť…

„Samozřejmě, že to není normální!“ Musel i Damon vyslovit nepříjemnou pravdu, přesto, že přiznat sám sobě i okolí, že není normální, se mu ani za mák nechtělo, ale neměl na výběr. Nechal se vlastní pitomostí zahnat do slepé uličky a jinou cestu momentálně neviděl. „Ale znamená to jen to, že prostě nejsem tak zcela normální. Nic víc! Rozhodně to neznamená, že jsem upír.“ „Aha, takže radši budeš cvok, než upír, jo?“ Odfrkl Stefan a úplně cítil, jak bratra to slovo urazilo. „Nejsem cvok! Doktor říkal, že nejsem!“ Bránil se trochu hloupě a on se musel jeho mírně dětinské reakci i přes vážnost situace pousmát. Ale pak znovu zvážněl a zesílil své objetí kolem bratrova těla, protože to poslední co chtěl, bylo, dělat z něj blázna. To mu rozhodně nepomůže, spíš naopak. „Ovšem, že nejsi. Ale přemýšlej o tom, prosím. Copak tě nikdy nenapadlo, že vymýšlet si svět, ve kterém trpíš a který je plný bolesti a zoufalství, je naprostý nesmysl? Opravdu ti to ani na vteřinu nepřišlo divné? Neměl by sis spíš vymýšlet svět, který je krásný a dokonalý? Tak jako tenhle?“ Mávl rukou kamsi do prostoru, ale tentokrát se odpovědi nedočkal. Damona jeho slova totiž zasáhla natolik, že na okamžik ztratil řeč a to bylo vážně něco, co se mu běžně nestávalo.

Ono to… totiž najednou už neznělo až tak šíleně! Napadlo ho a jen z té myšlenky ho nepříjemně zamrazilo a tlak za hrudní kostí ještě zesílil. Celou dobu tvrzení tohohle neskutečného Stefana odmítal, jako nesmyslná, ale tohle bohužel mělo něco do sebe. Snažil se to sám před sebou sice popřít, ale už na to asi bylo pozdě. Brouk v hlavě už byl nasazen a on se nemohl ubránit logicky následujícím úvahám… Protože tohle, o čem teď jeho bratr mluvil, bylo jednou z věcí, které mu tak trochu vrtaly hlavou už od okamžiku, kdy začal s Elijahem celou svou situaci analyzovat. Ale vždycky to zavrhl, protože si byl už jistý tím, že realitou je tohle místo a navíc…  Jeho psycholog měl na všechno odpověď a všechno to do sebe tak krásně zapadalo…! Stefanovu nenávist si vymyslel kvůli vině, otcovu nevraživost pro iracionální pocit nedocenění, Elenino pouto kvůli své posedlosti kontrolou a její přeměnu kvůli zasnoubení… Všechno to dávalo smysl, jenže Stefan měl teď prostě pravdu. Dávalo to smysl i… Opačně! Kruci! Vážně dávalo! A co když… Srdce mu znovu začalo zrychlovat přílivem adrenalinu, jenže pak se ozvalo jeho racionální já a on musel potřást hlavou, aby si srovnal myšlenky!

Protože, takhle by přemýšlet neměl! Opravdu by neměl! Akorát si tím ubližuje a dělá si zmatek ve věcech, které už mu přeci byly jasné! No tak! Okřikl se v duchu, protože pouhé pomyšlení na to, že by se snad mohl ve svých současných přesvědčeních mýlit, ho děsilo mnohem víc, než to, že právě prodělal zástavu srdce a nejspíš se už dočista zbláznil. I to bylo lepší, než tohle! „Ne! To není pravda. Tohle je realita!“ Opakoval proto tvrdohlavě, ale ve skutečnosti to znělo spíš vyděšeně. A Stefanovi, který trpělivě čekal celých těch dlouhých několik desítek vteřin na jeho reakci, to už neznělo, jako totální odmítnutí. Páni, ani tomu nechtěl uvěřit, ale bylo to tak! Jemu se podařilo to Damonovo neochvějné přesvědčení a správnosti jeho názoru naštípnout! Přesně ve chvíli, kdy už pomalu přestával doufat, že někdy uspěje, se mu podařilo vytáhnout jedno jediné teninké vlákno z celé té pavučiny lží a bludů, do kterých byl jeho bratr zapletený a ta se teď mohla konečně začít rozpadat. Pokud jí tedy pomůže a nepoleví ve svém snažení a to rozhodně neměl v úmyslu. Ovšem Damon mu tohle přesvědčení pět narušil, protože využil bratrovy nepozornosti, vyklouzl mu z náručí a než se Stefan vzpamatoval, podařilo se mu vytáhnout do stoje. Sice se musel opírat o pelest, aby se udržel na nohou, ale byl za to na sebe evidentně hrdý a celkem statečně zakrýval bolestný výraz v tváři. „Co blbneš? Kam myslíš, že jdeš?“ vyhrkl Stefan a musel se vší silou držet, aby Damona nestáhl zpět na podlahu, jenže se trochu obával, aby mu tak prudký pohyb nějak neublížil. Ale Damon se rozhodl, že už ho nebude dál poslouchat a byl připravený na tom trvat. „Jdu dolů za svojí reálnou snoubenkou a ty mi v tom nezabráníš!“ Slovo „reálnou“ řekl tak naléhavě, jako by na tom závisel jeho život a Stefanovi opět zatrnulo. Jo, jedno vlákno sice vytáhl, ale Damon se rozhodl to ignorovat, takže bude muset tahat dál! A jelikož nemělo valný smysl se s bratrem dál hádat, nebo se ho dokonce snažit znovu chytit a zpacifikovat, dostal náhle mnohem lepší nápad (přesto, že při něm bude muset riskovat další srdeční kolaps následkem fyzického přetížení, ale jinak to bohužel nešlo!).

„Tak fajn, pokud je to tvé přání, klidně běž. Slibuju, že ti nebudu nijak bránit.“ Pokrčil tudíž odevzdaně rameny a Damon na něj jen šokovaně vykulil oči. Tak takovýhle obrat skutečně nečekal! Naopak, mysle si, že mu bude tenhle otravný Stefan jeho rozhodnutí opět vymlouvat, a i přesto byl ochotný to risknout, protože už ho prostě nechtěl poslouchat ani o minutu déle! To co říkal, bylo jednoduše příliš děsivé, než aby se tím dokázal znovu zabývat a nezbláznit se přitom a tak byl připravený se s ním klidně i znovu poprat, aby ho nechal být (přesto, že fyzicky by to nejspíš nezvládl), jenže teď se zdálo, že to skutečně nebude třeba. Nebo to byl jen další trik jeho podvědomí? „Vážně?“ Zamumlal proto nejistě, ale v mechově zelených očích jeho nereálného bratra nebyla lež. „Ano.“ „Tak…dobře…“ Souhlasil a nejistým krokem se vydal ke dveřím, jenže tu se náhle Stefan nečekaně vymrštil do stoje, popadl tričko, přehozené přes pelest manželského lůžka a než se Damon nadál stál před ním a tričko mu podával. „Na.“ „Díky, ale… Co to děláš?“ „Nic… Jen jdu s tebou.“ Osvětlil mu své chování, a Damon okamžitě zbledl. „Tak to ani omylem!“ Nechtěl raději ani pomyslet na to, že by ho měl tento blud pronásledovat dolů ze Elenou a pak i na oslavu, jenže přesně to měl Stefan v úmyslu. „A jak mi v tom hodláš zabránit?“ Dobíral si bratra na oko posměšně, ale ve skutečnosti svým extra sluchem stále nenápadně kontroloval jeho tep, který momentálně děla od oka tak 140 za minutu. A teď dokonce ještě stoupl, protože Damon se zatvářil velice zlostně. „Nevím! Ale se mnou prostě nejdeš!“ „Promiň, ale jdu. Jsi můj bratr a není ti dobře. Takže tě neopustím.“ Prohlásil zdánlivě poklidným hlasem a na jeho sourozenci, kterému pro změnu zrudly tváře, bylo vidět, jak zuří. „Opovaž se!“ Zavrčel, jenže nevyznělo to ani z poloviny tak výhružně, jak by si asi přál, protože ho znovu bodlo u srdce a on si znovu přitiskl volnou dlaň k hrudi. „Hej, jen klid…“ vyděsil se Stefan, protože naprosto přesně vnímal, jako bratrovo srdce klopýtlo a hbitě ho podepřel, aby sebou znovu nesekl o zem. „Nech mě být!“ Bránil se Damon chabě, ale vlastně byl rád, že ho Stefan přidržuje, protože si nebyl moc jistý, že by se v okamžiku křeče dokázal udržet na nohou. „Nenechám! To co, jsem řekl, platí! Jsi v nebezpečí a já mám o tebe starost! Takže se koukej uklidnit, tohle si obleč…“ Zatahala za tričko v Damonově druhé ruce a jediným pohybem mu stáhl z ramen roztrženou košili. „…A jdi si kam chceš. Klidně i dolů, ale počítej s tím, že já se od tebe nehnu!“



2 reakce na FF: „Autonehoda Snů“-31.Kapitola

  1. Nika napsal:

    Páni, víš co je opravdu smutný, že píšeš líp než L.J.Smith, kterou za to platí :) (teda vlastně teď už jí neplatí). Opravdu bych moc ráda viděla tuhle povídku jako jednu či dvě epizody v TVD. Moc pěkně všechno do detailů popisuješ a to se mi právě líbí, neflákkáš to, jde vidět že ti to jde od srdce. Už se nemůžu dočkat pátku :D

  2. Nika napsal:

    Můžu se prosím zeptat kdy bude nová kapitola? Hroznemoc se na ní těším :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Tragédie žen spočívá v tom, že se každá nakonec podobá své matce.“ Oscar Wilde