FF: „Autonehoda Snů“-32.Kapitola

Další kapitolka mé povídky Autonehoda snů. Přeji pěkné počtení!!! :-)

32.

 „OK, pokud chceš, klidně mě pronásleduj, ale já tě hodlám ignorovat!“ Zavrčel Damon a jelikož křeč v hrudi momentálně odezněla, a jemu se trochu ulevilo, zvládl si sám obléknout tričko a protáhnout se kolem Stefana ke dveřím. „Pokud mě dokážeš ignorovat, jen do toho…“ Pokrčil však mladší Salvatore rameny a nechal bratra odemknout dveře a nejistým krokem vyrazit na chodbu. „Ale tím, že si mě nebudeš všímat, nic nezměníš.“

Dohnal ho nad schodištěm, aby byl po ruce, kdyby snad jeho sourozenec znovu zavrávoral, ale Damon se na něj ani nepodíval. Nesměl se na něj podívat, protože pak by zase začal pochybovat a to bylo to poslední, co chtěl. Ví, co je reálné a nic, co mu tenhle otravný blud řekne, to nemůže změnit! Nic! Zakázal si v duchu všechny myšlenky, které by tomuto tvrzení odporovaly, a raději se soustředil na zdolání schodiště, protože jednak měl trochu obavy, aby ho z něj následky případné další křeče v hrudníku neshodily, ale hlavně chtěl dát svému neskutečnému bratrovi najevo, že to s tou ignorací myslel fakt vážně! Jenže Stefan s tímhle jeho přístupem počítal, takže se ho to nijak nedotklo a hlavně ho to ani omylem neumlčelo. Naopak zcela nevzrušeně pokračoval ve svém monologu i při cestě do přízemí. „Opravdu ne, brácho. Ty víš, že mám pravdu. Někde hluboko uvnitř to víš! Nebo si snad myslíš, že jsem to tvoje zaváhání nahoře v ložnici nepostřehl? Ale postřehl! A tím, že se to snažíš dál popírat, to děláš všechno jen a jen horší…“ Vedl si svou a navíc si mohl dát pauzu se zvýšenou ostražitostí, protože Damon zdárně dorazil do haly a automaticky se vydal do kuchyně, odkud bylo slyšet řinčení nádobí a navíc se odtamtud vinula celkem příjemná směs různých vůní. Jako by tam někdo připravoval skutečně opulentní hostinu a byla to pravda. Elena už totiž měla dort hotový a momentálně se věnovala přípravě slavnostního oběda a dalšího občerstvení na venkovní švédský stůl. „Ahoj, už jsem si myslela, že z té ložnice nikdy nevylezeš.“ Usmála se na příchozího Damona a on vyrazil přímo k ní. Velice nutně jí totiž potřeboval obejmout a přesvědčit sebe i Stefana, že je skutečná! A tak to bez váhání udělal. „Hej, co to…“ Vypískla, Elena když jí prudce ovinul paže kolem pasu, ale on bez váhání přitiskl své rty na její a líbal jí tak dlouho a zoufale, že když jí pustil, byla nucena zalapat po dechu. „Ou, páni… Tobě se po mě nějak stýskalo!“ Rozzářila se, aniž by jí napadlo, že se s jejím snoubencem děje něco zlého a spokojeně si užívala jeho objetím.

A Stefan, který to všechno ode dveří sledoval, nějak ztratil řeč. Kupodivu to ale nebylo proto, že by na bratra žárlil (přesto, že byl právě svědkem toho, jak lačně líbá jejich společnou lásku), ale spíš proto, že mu ho bylo najednou ještě víc líto! Při pohledu na něj se mu totiž tak nějak podivně sevřelo srdce, protože v tom jediném objetí a opojném polibku bylo tolik lásky a zoufalství, až měl co dělat, aby potlačil slzy dojetí. Chudák Damon… Elena měla pravdu, když říkala, že tady by byl šťastný. Teď to měl možnost vidět na vlastní oči, protože to, jak naléhavě Elenu objímal a jak jeho rty neúnavně bloudily po její tváři a krku bylo prostě… Dokonalé. Takhle asi skutečně mělo vypadat štěstí, jenže za tohle štěstí se bohužel platila ta nejvyšší daň! A právě myšlenky na to, co Damonovi hrozí, vytrhly Stefana z letargie a donutili ho přestat jen zírat a začít zase vnímat své okolí a hlavně ty dvě hrdličky, z nichž jedna jaksi nebyla skutečná. „Samozřejmě, že jsi mi chyběla…“ Šeptal právě naléhavě Damon do ucha své vysněné snoubenky a ona se přitom chichotala, jako školačka. „Ale jdi, neviděli jsme se jen pár desítek minut.“ „Připadalo mi to, jako celá věčnost.“ Vydechl Damon a Elena konečně pochopila, že se něco děje. „Copak je? Stalo se něco?“ Odtáhla se tak daleko, jak jen jí jeho paže dovolily, ale on nevnímal, na co se ho ptá. Byl příliš ztracený sám v sobě a ve vlastních pocitech, a navíc náhle cítil strach! Nebo spíš přesněji řečeno mučivou hrůzu z toho, že by ten Stefan, který stále stál ve dveřích, mohl mít pravdu. Že by tahle dívka v jeho náručí, jejíž láska ho obklopovala jako stovky metrů prvotřídního hedvábí, nemusela být reálná! Jenže ona je reálná! Promluvilo rázně jeho podvědomí a on jí k sobě znovu přitiskl s takovou naléhavostí, až překvapeně vydechla. „Miluju tě!“ „Já tebe taky, tak co se děje…“ „Slib, že mě nikdy neopustíš…“ Ignoroval i další její otázku a ona zmateně přikývla. „Ovšem, že tě nikdy neopustím. Hele, tohle je důkaz.“ Vyprostila levou ruku z jeho železného sevření a hrdě mu ukázala lapisový prsten. „Navždycky, vzpomínáš…“ Zašeptala pak a tentokrát políbila ona jeho a její rty byly jako hojivý balzám na jeho polámanou duši.

Ano, navždycky! Je skutečná! Musí být! Přesvědčil zdánlivě definitivně sám sebe a chystal se Elenu, která mu vzápětí položila hlavu na rameno pustit, jenže Stefan, kterého na okamžik opět okouzlilo jejich vzájemné vyznání, si znovu připomněl, co je v sázce a rozhodně vstoupil do kuchyně. „Damone, pusť jí, ona není skutečná…“ začal opatrně, jenže bratr se od něj opět odvrátil a schoval tvář v Eleniných vlasech. No, tak to holt zase bude monolog… „Já vím, že je těžké tomu uvěřit, ale opravdu není skutečná!“ Opakoval naléhavě a pak ho napadlo zaútočit sice o něco krutější, ale také spolehlivější zbraní! „Já vím, že je krásná a že tě miluje, ale ta reálná je na tom úplně stejně. Taky je krásná a miluje tě ještě mnohem víc a ty ji! A má o tebe starost, brácho! Tak jako já! Prosím… Damone, pojď se mnou a vrátíme se k ní.“ Zkusil zahrát na citlivější strunu a naprosto jasně viděl, jak sebou Damon bolestně škubl, ale snovou Elenu stále ještě nepustil. Naopak, nevědomky jí sevřel ještě pevněji a ona tiše zasténala. „Au, mačkáš mě…“ Žalovala ublíženě a on jí konečně musel pustit. „Promiň!“ vypadlo z něj zastřeně, protože se vší silou snažil skrýt své rozrušení, ale Stefana neoklamal. Ten slyšel jeho srdce, které už zase bilo o něco rychleji a pomalu začínalo dosahovat velmi kritických hodnot. Jenže Damon tomu nevěnoval pozornost a Elena o tom neměla ani tušení, takže jeho omluvu přijala a znovu se na něj sladce usmála a náhle se vydala k nedaleké lednici. „Hele, co pro tebe mám…“ Zazpívala hrdě a otevřela ji dokořán, takže se Damonovi naskytl pohled na slavnostně nazdobený narozeninový dort.  „Páni…“ vydechl Damon, přestože na dort momentálně neměl ani pomyšlení, ale bylo mu jasné, že musel dát jeho snoubence neskutečnou práci a že to dělala jen a jen pro něj. „Líbí?“ Ujišťovala se honem Elena a téměř nadskakovala nedočkavostí, protože hrozně moc toužila po uznání a hlavně potom, udělat Damonovi v tenhle výjimečný den  radost. A on se rozhodl tu radost kvůli ní alespoň předstírat. „Je naprosto dokonalý!“ Informoval Elenu s hraným nadšením a znovu si jí prudce přitáhl do náruče. „Děkuju!“ Zašeptal pak, a ona se celá tetelila blahem. „Nemáš zač… A hele…“ Znovu se od něj odtáhla a naklonila se nad sporák. „Co ty na to?“ Nabrala na vařečkou trochu masové směsi a nabídla mu ji, aby ochutnal. „Hm, super…“ Ohodnotil její kulinářské umění, které bylo skutečně na nečekaně vysoké úrovni a Elena na sebe byla evidentně pyšná. „Vidíš, jak umím vařit, když chci!“ „Samozřejmě, že umíš, lásko…“ Políbil jí vděčně na tvář a Stefan, který celou dobu přemýšlel, jak by měl pokračovat v bratrově přemlouvání zbystřil pozornost. „Pokud vím, tak Elena, kterou znám zas až taková přebornice v kuchyni není.“ Poznamenal trochu uštěpačně, ale ani tentokrát nedal Damon najevo, že by ho vnímal. Vší silou se totiž snažil věnovat své snoubence a neměl náladu na řeči o té nereálné upíří Eleně, která nejen, že neuměla vařit, ale která o to ani nestála… A co bylo horší nestála nejspíš ani o něj. Ne doopravdy. Ale tady ta ho milovala a on náhle netoužil po ničem jiném, než jí znovu políbit a držet jí v náručí tak dlouho, jak jen to bude možné. Bohužel ale jeho snoubenka měla jiné plány. „Miláčku, ty víš, že bych se ti hrozně ráda věnovala, ale musím tu ještě dodělat asi tak milion věcí, takže…“ Naznačila, aby jí pustil a on to velice neochotně udělal. „Díky. Zatím bys mohl zkontrolovat, jestli Stefan správně připravil gril. A večer až všichni odejdou, si to nahoře vynahradíme, ano?“ Zašeptala toužebně, když spatřila jeho raněný výraz a tak se alespoň pokusil o úsměv. „Dobře.“ Vydechl a Elena na něj náhle spiklenecky zamrkala. „Můžeme se znovu soustředit na naši tajnou misi. Třeba se to vážně brzy povede.“ Připomněla mu, na čem se včera v ložnici dohodli a jeho opět zamrazilo. Kruci, na jejich snahu o založení rodiny v tom zmatku úplně zapomněl! A teď by měl uvěřit, že to tu není skutečné? Ani omylem! „Určitě se to brzy povede!“ Opravil jí rázně a věnoval jí poslední vášnivý polibek, než se vydal splnit její přání ohledně grilu. A jeho halucinační bratr ho pochopitelně následoval. „Jakou misi?“ Nadhodil zvědavě, protože nemohl adekvátně reagovat, když nevěděl, o čem to s Elenou mluvil, jenže Damon ho nadále ignoroval. „No tak, jakou misi můžete nahoře asi tak plnit?“ Nenechal se Stefan tak snadno odbít, jenže pak mu to nejspíš došlo. Ostatně nebylo těžké si to spojit. Damon s Elenou jsou přeci v téhle realitě lidé a jsou zasnoubení a ten Eleniny sladký úsměv, když mluvila o tom, že se to snad brzy povede… Ale ne…! „Ne…“ Vyhrkl nahlas a Damon, který mezitím dorazil k bazénu, se nervózně ošil, protože nebylo těžké dovtípit se, že Stefan právě nejspíš vydedukoval, oč jde. Ale pořád ještě se na bratra nepodíval. Jenže ten zaskočeně pokračoval, protože tohle bylo něco s čím nepočítal. „Neříkej, že ze mě hodláte udělat v dohledné době strýčka!“ Zaútočil na Damona další otázkou a jelikož byli venku sami, a jelikož ho svým ohromením naštval, konečně se dočkal odpovědi. „Z tebe ne! Ale z mého skutečného bratra ano!“ Zavrčel a svezl se na jedno z lehátek u bazénu, protože toho měl právě dost. Fyzicky i psychicky. Opravdu nehodlal sdělovat výplodu vlastní fantazie detaily ze svého a Elenina intimního partnerského života. Jenže Stefana to nejen že enormně zajímalo, ale taky byl z toho značně zděšený, protože tohle byla komplikace, kterou tu rozhodně nečekal a další důvod, proč by tu Damon zcela jistě chtěl zůstat. Rodina byla totiž něco, co v upířím světě nikdy mít nemohl. Ani s Elenou, ani s žádnou jinou… Jo, boj ještě ani zdaleka neskončil!

„Hele, no tak, to přeci nemyslíš vážně…“ Posadil se zaraženě vedle bratra, jenže ten na něj vrhl znechucený pohled. „A proč ne? Myslíš, že bych to nezvládl?“ „Ne! Tak jsem to nemyslel, ale… Vždyť přeci víš, že to nejde. Někdo jako jsme my, prostě děti mít nemůže.“ Snažil se Damonovi vysvětlit, jak nesmyslné je o něčem takovém byť jen snít, ale to bylo vážně to poslední, co by chtěl jeho bratr slyšet. „Žádné my není! Ty neexistuješ a já můžu mít dětí, kolik chci!“ Zavrčel vztekle a Stefan ihned zvedl ruce v uklidňujícím gestu, protože nechtěl bratra s tak zrychleným tepem zase vytočit. „No dobře. Ale…“ Zaváhal a pokusil se o upřímný tón, protože tohle ho překvapilo skutečně hodně a potřeboval se v tom zorientovat. „Nikdy by mě nenapadlo, že bys je chtěl. Myslím děti.“ Zašeptal a byla to pravda! Skutečně ho nikdy ani ve snu nenapadalo, že zrovna tohle by mohlo jeho bratrovi chybět, ale evidentně… mohlo. Ikdyž jeho odpověď byla trochu vyhýbavá. „To Elena je chce. Tedy… My oba, ale byl to její nápad.“ Odvětil už o něco klidněji, jenže Stefan vážně zavrtěl hlavou. „Ne Elena. To ty. Ty je chceš, jinak by tu o tom nepadlo ani slovo.“ Pokračoval mírně, ale Damon jen odmítavě pohodil hlavou. „No jo, já zapomněl, že jsem ve vlastním snu!“ Odfrkl, ale neznělo to ani z poloviny tak posměšně, jak si přál. Spíš trochu vystrašeně. „Ano. Takže… Bys vážně chtěl rodinu?“ Vrátil se Stefan raději zpět k tématu děti a Damon po chvilce mlčení pokrčil rameny. „No tak asi chtěl, proč tě to tolik překvapuje?“ „Nevím, možná… Prostě mě nikdy nenapadlo, že bys…“ Nedokázal Stefan přesně formulovat, o co mu vlastně jde a nakonec bratra s tím pokrčením rameny napodobil. „Prostě jsi mi nepřišel jako rodinný typ, ale na druhou stranu. S Elenou si tě… Asi dokážu představit.“ Připustil neochotně, protože popravdě řečeno, kdyby to v reálném světě šlo, byl by raději, kdyby měla Elena jeho dítě, než Damonovo, ale okamžitě si takové myšlenky zakázal. Nikdo žádné dítě mít nemůže, tak proč o tom sakra, vůbec přemýšlí!? Musí se soustředit na bratra… „Ale skutečně to není možné, Damone. Věř mi.“ Pokusil se ho znovu přesvědčit o nelogičnosti celé téhle věci, ale akorát tím bratra znovu zazlobil. „Je to možné a tobě do toho nic není! Já a Elena se za měsíc vezmeme, budeme svoji, a budeme mít tolik dětí, kolik budeme chtít. A to první si pořídíme co nejdřív!“ Trval na svém a Stefan musel tudíž chtě nechtě znovu přitlačit. Sice bylo to, co se chystal říct kruté a necitelné, jenže Damon mu nedal na výběr. „I kdyby to tak skutečně bylo, ty už u toho nebudeš!“ Odvětil ledově a Damon se okamžitě zarazil. „Jak to myslíš?“ Zamumlal zaraženě, protože se mu vůbec nelíbilo, jakým tónem bratr tu větu řekl a Stefan musel pokračovat, i když mu to nebylo ani trochu příjemné. Jenže to byla bohužel pravda… „Tak jak to říkám! K žádné svatbě mezi vámi dvěma nikdy nedojde a i kdyby Elena náhodou byla už těhotná, ty to dítě stejně nikdy neuvidíš. Nebo si snad myslíš, že jsi ten infarkt prodělal jen tak? Bohužel ne, Damone. Tvůj stav je mnohem vážnější, než si myslíš a přesto, že se snažíš předstírat, že jsi v pořádku, tak nejsi! Vím to, protože celou dobu slyším tvoje srdce a přesto, že nejsem kardiolog, můžeš mi věřit, když ti říkám, že tohle nevydržíš moc dlouho.  Nikdo by to bez pomoci nevydržel! Ty nemáš, kdo ví kolik měsíců, abys mohl čekat, až ty a Elena budete svoji a až ti tvá právoplatná manželka porodí dítě. Máš sotva pár hodin…“ Odmlčel se a nejraději by sklopil hlavu, aby nemohl vidět tu bolest v bratrově tváři, kterou mu svým pravdivým monologem způsobil, ale neudělal to. Pevně hleděl Damonovi do očí a nebylo pro něj těžké z nich vyčíst strach. Bratr mu evidentně věřil, přesto, že vzápětí zašeptal něco jiného. „To není pravda…“ Vypadlo z něj totiž zoufale, ale Stefan mu ani nemusel odpovídat, protože bylo jasné, že to pravda je. Damon to na sobě cítil a na okamžik mu znovu blesklo hlavou, jestli by vážně neměl zavolat doktora a snažit se dostat do nemocnice, jenže jeho instinkt mu říkal, že by to stejně nemělo smysl. Nepomůžou mu… „Ale je a ty to moc dobře víš…“ Dorazil ho navíc Stefan a Damon se od něj raději odvrátil a upřel oči na klidnou hladinou bazénu, ve které se odráželo blankytně modré nebe a koruny nedalekých stromů. A paprsky letního slunce, které po ní tančily a házely kolem sebe tisíce duchových odlesků, mu náhle připadaly naprosto neskutečné. Nikdy si nevšiml, jak krásné může být něco tak obyčejného, jako průzračně čistá voda a aniž by si uvědomil, kdy přesně k tomu došlo, ucítil náhle v očích slzy. A přitom vlastně ani nedokázal říct, proč přesně je mu do pláče. Těch důvodů měl totiž najednou tolik, že by je nejspíš ani nedokázal spočítat a přitom ještě před pár hodinami mu přišel jeho život naprosto perfektní. Ano perfektní a dokonalý, a přesně tenhle perfektní život měl teď skončit. Copak to bylo fér? Nebylo a on nechápal, proč se to všechno musí dít zrovna jemu!

„Já… nechci umřít.“ Vypadlo z něj tudíž dřív, než si v tom dokázal zabránit a vzápětí ucítil na paži Stefanovu konejšivou dlaň. „Já vím, že nechceš. A taky nemusíš! Možná nebudeš mít dům se zahradou a bazénem a snoubenku, která s tebou chce mít děti, ale klidně můžeš žít. Pojď se mnou domů, Damone, prosím! Dřív, než bude pozdě…“ Hlas mu na poslední větě selhal a jeho bratr k němu zvedl své ledově modré oči, které byly náhle zcela ztracené a zoufalé. „Ale já jsem doma…“ Vydechl zmučeně, přesto, že tomu nejspíš už sám nevěřil (nebo rozhodně ne tolik, jako dřív) a Stefan s povzdychem zavrtěl hlavou. „Ne, nejsi. Ale můžeš být…“ Pustil bratrovu paži a natáhl k němu ruku, aby ho za ní mohl Damon vzít, pokud bude chtít. A on si tak moc přál, aby to udělal! „Prosím, pojď…“ Opakoval naléhavě, a už už čekal, že Damon přikývne, když tu se náhle ve dveřích objevila snová Elena a celý tenhle okamžik jim trestuhodně přerušila. „Miláčku? Zkontroloval jsi ten gril?“ Zajímala se a Damon se k ní automaticky obrátil. „Já…Ano, je to v pořádku.“ Vykoktal nejistě, přesto, že se ke grilu vůbec nepřiblížil a Elena ho odměnila zářivým úsměvem. „To je dobře. Psal mi Stefan. Letadlo přistálo dřív, už jsou na cestě domů. Budou tu každou chvíli a ostatní taky.“ Připomněla mu znovu chystanou oslavu a zatímco opět zmizela v domě Damon zaraženě pohlédl zpět na Stefana, který se neubránil nepatrnému zachvění, protože ho náhle přepadl strach. Oprávněný strach z toho, že je to zase v háji a proto znovu pohnul vztaženou dlaní a zkusil to ještě jednou. „Damone, prosím. Už je čas jít.“ Tam moc toužil potom, aby ho bratr za tu nabízenou ruku vzal, jenže… Damon nevložil svou dlaň do jeho, naopak se k bratrovi natáhl a přinutil ho sevřít jí v pěst. „Promiň, ale já…nemůžu.“ Zašeptal pak a Stefanovi znovu pohasla nově zažehnutá naděje. „Proč ne?!“ „Protože sice nechci umřít, ale… nakonec bude možná lepší umřít tady, než žít…tam!“



2 reakce na FF: „Autonehoda Snů“-32.Kapitola

  1. Nika napsal:

    Páni při slovech „Protože sice nechci umřít, ale …nakonec bude možná lepší umřít tady, než žít…tam!“ mi dokonce vběhli slzi do očí, a pár jsem jich uronila. Opravdu úžasně napsaný a procitěny!!! Myslím, že Damon na ty dva světy reaguje dost skutečně, tedy aspoň já bych zřejmě reagovala stejně. Ono není lehké opustit něco překrásného, dokonalého ikdyž víte že to není skutečné. Už teď hořím nedočkavostí co bude dál. A co mě štve nejvíc je, že si to budu moct přešíst až 7.8. protože odjíždím někam kde není net. Možná bych i ratši tady zůstala a přečetla si další epizodu :) tak nádherně píšeš!!!

  2. Nika napsal:

    Můžu se zeptat kdy bude další kapitola, přece už je to docela dlouho od napsání této kapitoli a já jsem hrozně netrpělivý člověk a ty mě tak neuvěřitelně napínáš!!! :D :D :D

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Člověk, který nikdy neplakal nežil opravdový život!“ Jan Werich