FF: „Autonehoda Snů“-4.Kapitola

Zdravím všechny a tak jak jsem slíbila, mám tu pro vás další kapitolu své nové povídky nazvané „Autonehoda snů“. Takže doufám, že se vám bude líbit a byla bych opravdu moc ráda, kdybyste mi zanechali komentář, abych znala vaše názory. Moc mi to pomáhá při psaní. Další díl bude opět v neděli a ve středu se zase těšte na Volbu.  :-) PS: Tato povídka se časově odehrává ještě před událostmi na ostrově, takže proto je to v ději bráno tak, jako, že o Silasovi ano léku ještě postavy nic neví.

4.

„Pane Salvatore? Máte tu návštěvu. Přišla za vámi vaše snoubenka, slečna Gilbertová.“ Nahlédla do Damonova nemocničního pokoje mladinká zdravotní sestra a on jen mechanicky přikývl. Ve skutečnosti by ale byl raději sám, protože mu bylo dost mizerně. Bolest hlavy sice ustoupila, ale to byla asi tak veškerá pozitiva jeho současné situace. Už zase trčel na tomhle nereálném místě a ať se snažil sebevíc, po tom, co se tu těsně nad ránem vzbudil, nebo byl spíše probuzen noční sestrou, znovu už se mu usnout nepodařilo.

A přitom právě spánek byl evidentně klíčem k tomu, aby se mohl vrátit zpět do reality. Nebo spíše bloudit sem a tam, protože ve skutečném světě se vzbudil poté, co v tomhle alternativním usnul a naopak. V okamžiku kdy tam v reálném penzionu odpadl, probudil se tady! Vlastně to nebylo složité a ani překvapivé, protože už dávno věděl, že právě během spánku je mysl nejpřístupnější různým nadpřirozeným vlivům (ostatně on sám dokázal vstupovat do hlavy spícím lidem a posílat jim různé sny), ale jeho to momentálně docela dost štvalo! Nechtěl být tady! Chtěl být tam! A pokud možno už napořád a ne se propadat do téhle Graceiny neskutečné habaďury. Bylo to tady sice docela zábavné a rozhodně poklidnější, než tam odkud právě přišel a kde zažil dosti nepříjemnou hádku se svým skutečným bratrem, ale bylo to prostě jen zdržení. Místo tvrdnutí tady, by se mohl naplno věnovat pátrání po léku, nebo Jeremymu, nebo čemukoliv jinému smysluplnému. i když momentálně mu asi nejsmysluplnější přišlo nalezení Grace. Protože ta mrcha mu dlužila omluvu a hlavně zrušení tohohle pitomého kouzla! A to zruší, jinak si užije velmi nepříjemné okamžiky, za to jí ručí. Jenže k tomu by potřeboval tady usnout a to se mu právě doteď nepovedlo a už asi ani nepovede, když za ním přišla jeho snová snoubenka.

Povzdechl si v duchu a odevzdaně čekal, až se znovu otevřou dveře, což netrvalo ani pět minut. „Ahoj, miláčku.“ Předvedla mu svůj zářivý úsměv, který na ní tolik miloval a on se rozhodl pro teď hodit své starosti za hlavu a alespoň si to tu pořádně užít, když už se tady zasekl. „Ahoj.“ Odvětil nejklidněji, jak dokázal, ale reálná Elena měla vždycky téměř nadpřirozenou schopnost poznat, že ho něco trápí. A tahle snová jí tedy pochopitelně měla taky. „Co se děje, vypadáš nějak přepadle? Není ti dobře?“ Vzala ho starostlivě za ruku a posadila se na okraj jeho postele. „Ale ne, neboj, je mi fajn.“ Uklidnil jí co nejrychleji, aby si zbytečně nedělala starosti a ona se na něj znovu něžně usmála. „A je ti natolik fajn, abych tě mohla políbit?“ Zavrněla pak a jeho její žádost jen utvrdila v tom, že jsou skutečně fungující pár, což v realitě zatím bohužel nějak nenastalo. Tak proč toho nevyužít, že? „Na to je mi vždycky fajn.“ Informoval jí s šibalským pomrknutím a dočkal se tak od ní dlouhého, láskyplného polibku. „Páni…“ Uklouzlo mu, když ho pustila a ona se upřímně rozesmála. „Děláš, jako bych tě políbila poprvé.“ „No, poprvé ne, ale nevzpomínám si, že by to někdy bylo tak…“ Zaváhal a hledal správné slovo. „…dokonalé.“ Nepřišel na nic výstižnějšího, ale pak se honem opravil. „Ale to bude asi tou mojí amnézií.“ „To nejspíš ano, protože já doufám, že každý náš polibek je dokonalý.“ Pohladila ho Elena něžně po tváři, ale pak zasněně přivřela oči. „Ale víš, na který polibek se těším nejvíc?“ „No povídej…“ Využil Damon její nepozornosti a zlehka bloudil rty podél její lícní kosti. „Na ten první novomanželský. Až budu oficiálně paní Salvatorová.“ Vydechla, ale pak se vzpamatovala a znovu se jí po tváři mihl starostlivý stín. „Ale to teď neřešme. Pořád jsi mi neřekl, proč se trápíš…“ „Netrápím.“ Odvětil Damon rychle, protože jemu řeči o svatbě rozhodně nevadily, ale Elena se zatvářila káravě. „Nelži…“ „No dobrá, měl jsem…zlý sen.“ Připustil neochotně, přesto, že moc dobře věděl, že to sen nebyl a že snem je vlastně ve skutečnosti celý tenhle dokonalý okamžik, ale ona to pochopitelně netušila, takže na něj jen soucitně pohlédla. „Aha, a copak se ti zdálo?“ No, proč jí to neříct, že? Pomyslel si Damon a zlehka jí zastrčil za ucho pramen zatoulaných vlasů. „O tom, že jsem se pohádal se Stefanem.“ Povzdechl si, ale ona se upřímně rozesmála. „Tak to byl vážně jenom sen, miláčku. Stefan je štěstím bez sebe, že jsi na tom už líp a věř mi, že poslední po čem touží, je hádat se s tebou.“ „Jo jasně, já vím.“ Snažil se Damon o přesvědčivý výraz, a nejspíš se mu to celkem povedlo, protože Elena přešla k další věci, která jí trápila. „A co jinak? Už si o sobě nemyslíš, že jsi upír?“

Zašeptala, jako by měla hrůzu z jeho odpovědi a on najednou nevěděl, co jí má vlastně říct. Pravda samozřejmě nepřipadala v úvahu, ale jak moc jí měl lhát? Měl dělat, jako že si na všechno vzpomíná? To spíš asi ne, protože kdo ví, jaká překvapení ho tady ještě čekají… No, tak holt bude mlžit. „Ne, ale… stejně mám ještě v hlavě parádní zmatek.“ Odvětil proto opatrně a Elena vážně přikývla. „To chápu, ale dej tomu čas. Všechno se zase vyjasní, uvidíš. A já i Stefan ti s tím rádi pomůžeme a nejen my. Vlastně…“ Odmlčela se a bylo vidět, že bojuje sama se sebou, zda mu to něco, co měla na jazyku, má, nebo nemá říct, ale nakonec se rozhodla pro ano a zhluboka se nadechla. „Vlastně Stefan za chviličku dorazí a chtěl by přivést někoho, kdo trval na tom, že tě musí neprodleně navštívit. Nejsem si jistá, zda si ho budeš vůbec pamatovat, ale je to tvůj kolega a volal mi hned včera večer, jak se doslechl, že ses probral. A byl vážně neodbytný. Stefan sice protestoval, že by ses zatím neměl zatěžovat žádnými pracovními problémy, ale nakonec rozhodl, že to necháme na tobě, jestli ho budeš, nebo nebudeš chtít vidět.“ Odmlčela se a čekala na jeho reakci. Jenže Damon z toho byl docela dost v šoku. Sice chtěl zjistit o tomhle světě víc, ale nečekal, že to bude tak brzy! A hlavně nečekal, že by tu vůbec někdy mohlo dojít na pracovní záležitosti. Ale na druhou stranu čím dřív, se dozví, co a jak tu má očekávat, tím líp, takže… „Sice nevím, o kom to mluvíš, ale dobře. Ať přijde. Práce je…přeci důležitá.“ Rozhodl se jednat na základě toho, že ho Stefan včera označil za workoholika, čili nejspíš v práci tráví v této realitě dost času a měl by se podle toho chovat.

„Dobrá, tak fajn, napíšu Stefanovi, že už můžou přijít. Oni… vlastně už čekají v recepci.“ Pousmála se nejistě a vytáhla mobilní telefon. „Fajn, už se těším.“ Pobídl jí, a i přes absurdnost celé situace pocítil značné bodnutí nervozity. Kruci, neměl by být nervózní! Přeci o nic nejde! Není to skutečné! Nic není skutečně! Povzbuzoval se v duchu, ale i když se tomu snažil věřit, moc mu to nevycházelo. A když se pak ozvaly kroky na chodbě a nesmělé zaklepání na dveře, zatajil se mu dech… „Dále.“ Vyzvala příchozí Elena a povzbudivě stiskla Damonovi ruku, aby jí cítil vedle sebe, protože snadno poznala, že je vystresovaný, ale ani její podpora ho nemohla ušetřit šoku, kterému byl vystaven při pohledu na muže následujícího jeho bratra. „Klaus!“ Vyhrkl možná až zbytečně ostře, protože přítomnost tohohle parchanta v jeho těsné blízkosti, ho rozrušila natolik, že na okamžik zapomněl, v jaké realitě se zrovna nachází a Elena na něj znepokojeně pohlédla. Její oči jako by říkaly: „No a? Máš s tím problém?“ A jemu došlo, že když se Elena tváří takhle, nebude nejspíš Klaus v tomhle světě tím nebezpečným psychopatem, kterého tak dobře znal z reality. Ostatně už to, jak vypadal, tomu moc nenasvědčovalo, protože na tom byl podobně jako Stefan. Působil uvolněně a klidně a zdálo se, jako by se dokonce při zaslechnutí svého jména řečeného tímto hrubým tónem zachvěl a zatvářil zmateně, což u něj nebylo až tak běžné (velmi nerad totiž dával najevo jakýkoliv náznak zranitelnosti). „No, celkem mě těší, že si evidentně vzpomínáš na tohle stupidní křestní jméno, které mi dali mí báječně střelení rodiče, ale docela bych ocenil, kdybys mi zase říkal Nicku, jako vždycky.“ Vypadlo z něj nervózně a bylo vidět, že mu tohle oslovení skutečně není moc po chuti. „Nebo jsi na mě pořád ještě naštvaný kvůli té hloupé hádce? Hele, mě to fakt mrzí. Ani nevíš, kolikrát jsem si to vyčítal, protože jestli to hrálo nějakou roli v té tvé nehodě, tak je mi to vážně hrozně líto. Byla to jen tvůrčí neshoda, nic víc.“ Dodal pak zkroušeně a Damon ani nemohl uvěřit, že je zrovna někdo jako Klaus schopný vyjádřit tolik emocí v jedné větě. Ale tenhle Klaus toho evidentně schopný byl, a jelikož Damon o žádné hádce s ním pochopitelně nevěděl, rozhodl se mu ji velkoryse prominout. „To neřeš, vše odpuštěno, a v té nehodě to žádnou roli nehrálo, neboj.“ Odvětil upřímně a málem se musel té absurdní situaci smát. On odpouští Klausovi! No jasně, tahle realita je vážně ujetá a to ještě zdaleka nevěděl vše. To co mělo následovat, bylo totiž ještě mnohem ujetější…

Klausovi, tedy v této realitě Nickovi, se totiž viditelně ulevilo jen na chvíli, protože pak ihned zase zvážněl a vrhl se k Damonovi ještě dřív, než ho Stefan vůbec pobídl, aby se posadil. „Díky, to jsem rád. A hele, já vím, že jsi trochu mimo a prožil jsi tu otřesnou autonehodu a mimochodem je mi fakt líto tvého auto, bylo super, ale já potřebuju nutně vědět, jak rychle budeš zase schopný vrátit se do pracovního módu. A prosím, řekni, že to bude rychle, jinak se to tam bez tebe celé sesype a já z toho nejspíš zešílím!“ Odmlčel se a Damon na něj jen šokovaně zíral. Hm, tohle tedy nečekal, asi mu neměl odpouštět tak snadno… Napadlo ho, a marně přemýšlel, co by na to měl říct, ale naštěstí ho před trapným tichem zachránil Stefan. Ten totiž na Klause zuřivě zamrkal a vrhl na něj značně káravý pohled. „Zbláznil ses?“ „Ještě ne, ale zcela jistě mě to už brzy čeká, protože, bez tvého bratra jsem na tu přípravu nové výstavy sám a to fakt není legrace!“ „Ale on do práce nepůjde, není mu dobře!“ „Není mu dobře?! To mě fakt mrzí, ale mě taky není dobře! Zvlášť když mě spolupracující muzea uhánějí kvůli bezpečnostním podmínkám při stěhování vzácných exponátů, které byly u nich vždy skladovány minimálně v trezorech a bezpečnostních schránkách a mě se kupí v kanceláři pod psacím stolem! Kdyby na to přišli, zažalujou mě za porušování předpisů, a kdyby se to dozvěděl ředitel našeho muzea, tak mě roztrhne jak hada! A jestli se nás zrovna teď rozhodne někdo vykrást, tak mu gratuluju, protože získá během jediné vloupačky artefakty ze stovky tisíc dolarů!“ „Vaše šutry a střepy mě nezajímají, můj bratr do práce nepůjde a hotovo!“

„Hej vy dva, nechcete toho náhodou nechat? Já jsem tady, haló! A dokonce umím i mluvit a rozhodovat sám za sebe.“ Ozval se konečně Damon, kterému chvíli trvalo, než se z toho Klausova vpádu vzpamatoval, ale nelíbilo se mu, jak ho Stefan brání. Tedy líbilo (zvlášť po tom, co teď zažil ve skutečném světě), ale nemyslel si, že by to bylo nutné. On to sám nějak zvládne, i když…tedy nevěděl přesně jak, a tudíž musel z Klause dostat víc. „Hele, nejspíš víš, že mám teď tak trochu ve všem hokej, takže bys mi třeba mohl nejdřív vysvětlit, o čem to sakra mluvíš. Jaká výstava a jaké exponáty?“ Obrátil se přímo ke Klausovi a trochu se ho dotklo, že ten okamžitě hledal očima pomoc u Stefana, jako by mu říkal: „Na co se mě to tvůj bratr proboha ptá, to ztratil paměť, nebo co?“ „Říkal jsem ti, že je trochu zmatený, ne?“ odbyl ho však netečně Stefan, který měl na něj stále ještě vztek, že mu neřekl o tom, že si nejde o práci jen promluvit, ale že do ní rovnou bude Damona tahat. A tak si Klaus jen odevzdaně povzdychl a pustil se do vysvětlování tónem, kterým by nejspíš pětiletému dítěti popisoval, jak funguje bublifuk… „Přeci zbrusu nová výstava pořádaná naším muzeem historie, kterou jsme dostali za úkol připravit. Řediteli se naše práce na expozici Občanské války líbila, tak nám to přiklepl a my ho teď nesmíme zklamat.“ Odmlčel se, ale Damon nevypadal, že by mu jeho slova osvěžila paměť a tak musel pokračovat. „Vždyť přeci víš! Ta výstava o Silasovi! Nechápu, jak jsi tohle mohl zapomenout!“ Sklouzl ke káravému tónu, ale Elena vedle něj si jen nepatrně odkašlala. „Nicku, on zapomněl i to, že jsme zasnoubení! Výstava o Silasovi je proti tomu fakt prkotina, bez urážky.“ „Počkej to jako fakt?“ Uchechtl se Klaus a familiárně do Damona šťouchl. „Jak jsi na zasnoubení s ní mohl proboha zapomenout? Vždyť ses jí o tu ruku chystal požádat měsíce!“ Znělo to vážně pobaveně, ale Damon ani neměl čas podivovat se nad tím, že s Klausem evidentně řešil své úmysly s Elenou, protože byl stále ještě v šoku z těch zmínek o Silasovi. „Výstavu o kom?“ Vyhrkl proto nechápavě a Klaus protočil oči. „O S-i-l-a-s-o-v-i! Máš i něco s ušima, nebo co?“ Hláskoval otráveně a Elenu i Stefana jeho výraz totálního ohromení docela zarazil. „Děje se něco miláčku?“ Zkusila to opatrně Elena a on se konečně vzpamatoval.

„A co o něm víme? Něco o léku proti upírství?!“ Vypálil bez rozmyslu a Stefan jen tiše zaúpěl. „Prosím ne! Hlavně zase nezačínej s těmi upíry!“ A Klaus se naprosto upřímně rozesmál. „Lék na upírství? No to je dobrý, tos slyšel kde, prosím tě? To by se úžasně vyjímalo na prospektech k výstavě.“ Ale Stefan ho sjel doslova zoufalým pohledem a Klausovi zmrzl úsměv na rtech. „Co?“ „Ještě ho v tom podporuj! Nesmysly o upírech nám tvrdí už od včerejška…“ Povzdechl si a Klaus chvíli těkal pohledem mezi ním a Damonem, který si pomalu začal uvědomovat, že měl radši mlčet, ale pak mu asi došlo, že to není žádný vtip a pro změnu se zatvářil účastně, zatímco veškeré pobavení z jeho tváře bylo to tam. „Hele, promiň, ale žádní upíři nejsou. A my děláme historickou výstavy o Silasovi, nebo jinak o Silvanovi. Podle bible to byl blízký spolupracovník apoštola Pavla, ale hlavně je to dost významná teologická osobnost, takže ta výstava o něm je fakt velká bomba. Ale upíři tedy žádní. Fakt! Drákulu v repertoáru nemáme.“ Informoval Damona co nejklidněji a jeho okamžitě pohltilo zklamání. Ale co čekal? Že se v tomhle neskutečném světě o Silasovi vážně něco dozví? Jak by mohl? Grace o něm zaručeně nic nevěděla a využila jen toho, co měl on sám v hlavě a toho moc nebylo. Takže ho ani nepřekvapilo, když Klaus znovu nasadil svůj ublížený tón, kterým předtím líčil své trable s bezpečností artefaktu a pustil se do dalších stížností. „Ale vážně se musíš, co nejdřív vrátit! Profesor Shane se mnou vůbec nespolupracuje a je neskutečně otravnej!“ No jistě, Shane je v tom pochopitelně taky. Pomyslel si Damon mírně pobaveně, protože Graceina strategie vytváření téhle reality mu najednou přišla dost průhledná, ale pak ztuhl v polovině myšlenky, protože Klaus náhle dodal něco, co ho zasáhlo jako blesk z čistého nebe. „A Saltzman mě taky pěkně štve! Slíbil, že dodá nějaké práce studentů na téma Silas, abychom je mohly do výstavy zapojit a jako dát najevo nějakou tu spolupráci s místním vzdělávacím institutem a on se na to normálně vybodnul a poslal mi velké kulové!“ Odfrkl navztekaně a Damon na něj vykulil oči. „Alaric Saltzeman? On žije?!“ „Jo, ale dlouho nebude, když sebou s těmi papíry nemrskne, protože ho asi zabiju!“ Odsekl Klaus a až pak mu došlo, na co se to Damon vlastně ptal a nejistě střelil očima ke Stefanovi, který se zatvářil stejně zmateně jako on. Ale nakonec promluvila první Elena. „Samozřejmě, že Rick žije, miláčku? Proč myslíš, že by neměl?“ „Já….já…ani nevím, prostě…“ koktal Damon, který se z té zprávy stále ještě nevzpamatoval, ale jedno věděl jistě. Že při pomyšlení na to, že jeho nejlepší přítel je naživu, mu srdce poskočilo nefalšovanou radostí. A bylo mu fuk, že to není doopravdy! Musí toho využít! Co nejdřív. „Ale to je jedno! Hlavně, že je mu dobře. A… Přijde sem za mnou? Někdy?“ Plácl možná až příliš naléhavě a tajně doufal, že má i v této realitě s Rickem tak blízký vztah, aby to nikoho nepřekvapilo, ale nejspíš měl, protože Elena se na něj laskavě usmála a něžně ho pohladila po tváři. „To víš, že přijde. Hned zítra s ostatními. To jen Nick dostal na dnešek výjimku, protože zněl do telefonu hrozně zoufale.“ Popíchla Klause a ten na znamení svého stavu prosebně sepjal ruce. „Ale já jsem zoufalý! Prosím, prosím… Řekni, že se co nejdřív vrátíš do práce, nebo mi z toho vážně hrábne!“ Naléhal nedbaje Stefanova varovného pohledu a Damon s úsměvem přikývl. Pokud je Rick naživu, tak je ochotný pracovat kdekoliv. Klidně i s Klausem v muzeu!



3 reakce na FF: „Autonehoda Snů“-4.Kapitola

  1. IVETKI napsal:

    Alaric je späť! Výborný nápad, ten jediný mi žalostne chýba v seriály! Plecka to pekne posrala jeho smrťou / viem, sám sa chcel stiahnuť z natáčania, mal vlastný projekt – ale zdá sa, že zle dopadol :/ /
    Tak si ho užijem v Tvojej poviedke, teším sa už teraz :) :)

  2. terulka napsal:

    Úžasná kapitolka!:) Sem ráda za Alarica!♥ Těším se na další :)

  3. Veru napsal:

    Dneska jsem začala tuhle povídku číst a mrzí mě to. Mrzí mě to, protože musím čekat týden na další!!! :/ Je to… boží! Perfektní nápad, vůbec netuším co čekat, Klaus mě fakt překvapil :D a Rick, super!!!! :)
    Úžasné, těším se na další!!!!!!! :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Kdyby se mužům dostávalo manželek, jakých si zasluhují, měli by zatraceně těžký život.“ Oscar Wilde