FF: „Autonehoda Snů“-6.Kapitola

Zdravím všechny a tak jak jsem slíbila, mám tu pro vás další kapitolu své nové povídky nazvané „Autonehoda snů“ (omlouvám se, že později než obvykle). Takže doufám, že se vám bude líbit a byla bych opravdu moc ráda, kdybyste mi zanechali komentář, abych znala vaše názory. Moc mi to pomáhá při psaní. Další díl bude opět v neděli a ve středu se zase těšte na Volbu.  :-)

6.

„A co tyhle?“ Zajímala se Elena a nadšeně ukazovala prstem na fotografii dlouhých sněhově bílých svatebních šatů v jednom z katalogů, které vylovila z kabelky hned, jak Stefan s Klausem odešli. „Já myslím, že ať si vybereš jakékoliv, budeš v nich vypadat božsky.“

Zavrněl Damon a bezmyšlenkovitě si strčil do pusy další kousek ledové čokolády, kterou mu Stefan před odchodem skočil koupit do nemocničního kiosku. „To je od tebe hezké, že si to myslíš, ale byla bych ráda, kdybys mi pomohl vybrat. A necpi se pořád tou čokoládou!“ Pokusila se mu sáček s cukrovinkami odebrat, ale on se její ruce šikovně vyhnul. „Proč?“ Bránil s úsměvem svůj dárek od bratra a Elena po něm znovu marně chňapla. „Protože to není zdravé!“ „Ale no tak, myslím, že čokoláda mi neublíží…“ Rozesmál se upřímně a než mohla Elena znovu něco namítnout, strčil jí do úst jednu ze dvou posledních kostiček, které mu zbývaly. „Hej!“ Bránila se s plnou pusou, ale on provokativně obrátil prázdný sáček dnem vzhůru a pak ho odložil na noční stolek. „Vidíš, už stejně nemám čím ničit své zdraví.“ Informoval jí bezstarostně a ona jen protočila oči. Ale pak evidentně hodila jeho stravovací návyky za hlavu a vrátila se zpět ke katalogu. „Myslím, že si nikdy nevyberu.“ Prohlásila pak zdrceně a Damon jí láskyplně objal. „Ale vybereš, neboj. Máš přeci ještě čas.“ Zašeptal jí něžně do vlasů, ale ve skutečnosti vlastně ani nevěděl, kolik času jim do svatby zbývá. Samozřejmě to bylo jedno, protože tohle všechno nebylo skutečné, ale i tak ho to zajímalo. Ale možná to říkat neměl, protože Elena ho snadno prokoukla a ihned jí bylo jasné, že vlastně neví, o čem to mluví. A proto se jí v očích se znovu mihl ten smutný výraz, který se u ní objevoval vždy, když zjistila, že si o nich dvou něco nepamatuje. „Moc ne, miláčku. Svatba by měla být už příští měsíc.“ „Ach vážně? No, ale to stejně není zase až tak krátká doba.“ Zamumlal, zaskočený tím, že ho evidentně prokoukla, ale pak se k tomu rozhodl postavit jako chlap a tiše si povzdychl. „Promiň, miláčku…“ Vydechl upřímně, ale Elena rychle zavrtěla hlavou. „Ne, ne! Tak jsem to nemyslela, já se na tebe přeci nezlobím, jak bych mohla?“ „Měl bych di to pamatovat…“ „Nemůžeš za to, na všechno si vzpomeneš. Časem.“ Položila mu hlavu na rameno a nechala se kolébat jeho pažemi. „Hlavně, že jsi v pořádku.“ Dodala ještě a Damona bodl osten viny. Neměl by tu být… Je to tu krásné, ale neměl by. Pokud o něj měla tahle snová Elena starosti, měla je jistě i ta skutečná a on je svým pobytem tady jen prohlubuje. Měl by se k ní vrátit, překousnout tu bolest a zůstat s ní. Měl by, ale on… Nechtěl! Nechtěl se tam vracet! Ať se snažil sebevíc, nedokázalo se mu po Eleně stýskat, když jí vlastně držel v náručí a přesto, že tahle nebyla skutečná a on to moc dobře věděl, jeho mysl se vší silou bránila si to přiznat. A přitom právě Elena byla jediný důvod, proč by se chtěl vracet do reality. Měl sice i další osoby, na kterých mu záleželo a kterým snad trochu záleželo na něm, ale kvůli nikomu z nich by tu bolest nechtěl znovu snášet. Jen kvůli ní… A možná kvůli Stefanovi, ale ten o něj nestál. Řekl mu, že ho nenávidí, což mu do očí ještě nikdy neřekl a jeho to bolelo málem víc, než ta zatracená hlava! Prostě ještě nebyl připravený toho skutečného Stefana znovu vidět a ani pomyšlení na Elenu to nemohlo změnit. Bylo mu to líto, ale prostě ne…

„Miluju tě…“ Zašeptal proto téměř omluvně do ucha téhle neskutečné Eleně, která ho láskyplně objímala a ona se k němu přitiskla ještě blíž. „Já tebe taky. Proč to říkáš tak smutně?“ „Smutně? Ale ne… Já… Jsem jen unavený.“ Plácl bez rozmyšlení a ona se od něj okamžitě odtáhla. „A mám jít pryč? Chceš si odpočnout?“ „Ne!“ Vyjekl možná až zbytečně nahlas, protože to přesně udělat ani omylem nechtěl a Elena na něj zaskočeně zamrkala. „No dobře, byl to jen nápad, vždyť víš, že mi sestra dovolila tu být až do večera. Nemusíš na mě kvůli tomu hned křičet.“ „Já vím, promiň, lásko. Nechtěl jsem křičet…“ Omlouval se honem, ale ona to naštěstí brzy hodila za hlavu a znovu se usmála. „To je v pořádku…“ Odmlčela se, rozhlédla a nahodila na oko zkroušený výraz. „Ale došli nám svatební katalogy. Takže… Co budeme dělat?“ „No… Já bych možná o něčem věděl…“ Navrhl mnohoslibně a vášnivě jí políbil, ale Elena se mu brzy vymanila z náručí a zatvářila se káravě. „Ale to snad ne. To si necháme na doma.“ „Proč?“ Odvětil zklamaně, ale jí to nijak neobměkčilo. „Proto! Potřebuješ být v klidu a navíc sem může kdykoliv kdokoliv přijít, takže tohle…“ Sevřela mu hbitě dlaň, kterou jí nenápadně sjel z úrovně pasu někam mnohem níž. „Tu dělat rozhodně nebudeme.“ Uchichtla se a jemu nezbývalo nic jiného, než se s ním smířit. „OK, jak chceš. Takže si budeme jen cudně povídat.“ „Dobře, to beru. O čem si chceš povídat?“ „Nevím třeba bys mi mohla trochu víc osvětlit mou práci v muzeu, o které Klau… Ehm, Nick mluvil. Nějak si na ni pořád ještě nevzpomínám, stejně jako na něj.“ Osmělil se dát najevo své mezery ve vzdělání a trochu se bál její reakce, ale ona se jen vstřícně usmála. „Aha, no jasně…“ Odsedla si od něj o kousek dál a pustila se do vysvětlování. „Přímo o Nickovi toho moc není. Je to tvůj kolega, znáte se už dost dlouho a i když se dost často hádáte, myslím, že vám spolupráce celkem klape.“ „Aha, a o čem to Stefan předtím mluvil. Jeho rodina a rodiče…“ naznačil Damon zvědavě, protože se to dost lišilo od toho, co o Klausovi věděl z reálného světa a Elena protočila oči. „No jo, Stefan si ho kvůli tomu rád dobírá, ale já myslím, že to Nickovi vadí, idkyž dělá, že ne. Jeho rodiče se před pár lety rozvedli a byl to… No, dost ošklivý rozvod a vlastně to bylo kvůli němu. Tedy ne že by za to mohl, to samozřejmě ne, ani v nejmenším to nebyla jeho vina, ale stalo se.“ „Oč šlo?“ Zajímal se, přesto, že už to nejspíš tak trochu tušil a Elena posmutněla. „Ona to celá jejich rodina neměla lehké. Jeho rodiče měli celkem sedm dětí, ale teď už má Nick jen čtyři sourozence. Dva za tragických okolností zemřeli. Nehoda a nějaká nemoc. Ale ne najednou, ve velkém časovém rozmezí a jeho matku to dost zasáhlo. A tak… No, prostě měla pár známostí, o kterých jeho otec nevěděl. A právě kvůli Nickovi to prasklo, ale to už byl skoro dospělý.“ Odmlčela se a Damon byl z toho mírně zmatený. „Ale proč to prasklo?“ Nebylo mu to stále zcela jasné, protože kvůli vyzrazení vlkodlačí kletby to jistě nebylo. Jenže Elena na to měla velmi logickou a zcela normální odpověď. „Nick měl před pár lety dost vážné zdravotní problémy. A součástí těch všech šílených testů, kterými musel projít, aby ho mohli začít léčit, byly i testy genetické a to nejen jeho, ale celé rodiny, kvůli nějakým vrozeným vadám v genofondu, nebo co. No a tak nějak se při nich ukázalo, že Nick není synem svého domnělého otce.“ „Ou…“ „Jo, přesně tak. Byla z toho velká kauza a Nick byl z toho dlouho špatný, protože jeho rodiče se kvůli tomu hádali jak koně, a následoval nehezký rozvod, který jejich rodinu dost pošramotil, ale samozřejmě to nebyla jeho vina! Nikdo mu to pochopitelně nikdy nevyčítal, ale i tak by měl Stefan s tím rýpáním přestat! Myslím, že Nick moc dobře ví, že nebýt jeho choroby, nikdy by nevěra jeho matky nevyšla najevo. Ale to je holt život…“ Pokrčila odevzdaně rameny a Damon jen musel v duchu kroutit hlavou nad tím, jak moc se tahle historka blíží realitě, a přitom je docela jiná. Páni, to Graceino kouzlo byla vážně síla! Nebo že by v tom hrála roli jeho fantazie? Nejspíš ano… A proto chtěl ještě slyšet víc. „No a co ta jeho sestra? Rebekah?“ Připomněl opatrně a Elena se zatvářila dost otráveně. „No jo, Becka! To je taky případ! Je to jeho jediná sestra a moc se tedy nepovedla. Nemám jí zrovna v lásce a Stefan jí přímo nesnáší. Je trochu nervově labilní a pořád se hroutí z toho, že nemá přítele. Ale ono je to s ní holt těžké a nikdo to dlouho nevydrží. A teď si vzala do hlavy, že uloví tvého nebohého bratra, takže je to docela legrace. Ale Nick se za ní občas dost stydí…“ Při poslední větě se nemohla neusmát a Damon se uvolněně rozesmál s ní. Jo jo, kdyby tahle Elena znala tu skutečnou Rebeku, to by teprve nadávala! Proti ní je tahle ještě učiněný beránek, ale on by se měl o celou Klausovu rodinu přestat starat a stočit řeč zpět na sebe. Takže se po chvíli přestal smát a znovu zvědavě pohlédl do Eleniny rozzářené tváře.

„Díky za info, ale teď zpátky ke mně. Co ta moje práce?“ Zajímal se a Elena ochotně změnila téma. „Jistě. No, pracuješ jako kurátor jednoho oddělení zdejšího muzea. Ty a Nick máte na starosti historické sbírky, a jste fakt dobří. Ta výstava o občanské válce byla úžasná a psalo se o ní ve všech novinách.“ „Fakt?“ Pocítil zcela iracionální záchvěv hrdosti, a Elena mu to spokojeně potvrdila. „No ovšem, byla jsem na tebe hrozně moc pyšná, miláčku.“ „Díky.“ Odvětil zaskočeně, protože opravdová Elena mu ještě nikdy neřekla, že je na něj pyšná a znělo to vážně moc hezky. „Nemáš zač. Všichni jsme na tebe byli pyšní! I tvůj otec…“ „No, to asi těžko…“ Uklouzlo Damonovi při zmínce o jeho otci, protože absence uznání byla jedna z věcí, kterou na něm vždycky nesnášel, ale Elena si jen povzdychla. „Samozřejmě, že ano! Miluje tě a záleží mu na tobě, jen to prostě neumí dát adekvátně najevo. A je hrdý na to, že jeho syn je kurátor. Nevím, proč si pořád namlouváš opak.“ „To je složité…“ Odvětil opatrně, protože Elena zněla vážně přesvědčivě a on si někde hluboko uvnitř najednou přál, aby měla pravdu, jenže dočkal se jen jejího dalšího povzdechu. „Ale není, Damone. Je to jednoduché. Prostě sis s ním jako kluk a teenager nerozuměl a nikdy ses přes to nepřenesl. Ale věř mi, že to se prostě někdy stává. Já se s tátou taky často hádala, ale to neznamená, že jsem ho nemilovala a on mě, i když jsem nebyla jeho vlastní. Možná bys měl vzít svého otce konečně na milost, protože bys pak už taky nemusel dostat šanci. Tak jako já…“ Její oči se zalily slzami a Damon jí automaticky objal. Aha, i v této realitě byla Elena nejspíš adoptovaná a ještě k tomu sirotkem, což ho kvůli ní vážně mrzelo, ale nic s tím nenadělal. Mohl jí jen držet v náručí a utěšovat jí. Ale zdálo se, že to celkem stačí, protože Elena k němu po chvíli zvedla uslzenou tvář a statečně se usmála. „Ale to je minulost, nemá smysl se v tom rýpat. Mám Jeremyho a tebe, a to je víc, než si můžu přát.“

Zašeptala upřímně a jeho její slova opět zahřála u srdce. Ale to, co řekla pak, mu tak docela nedávalo smysl. „A navíc budeme za měsíc svoji a založíme vlastní rodinu.“ Pohladila ho něžně po tváři a tón jejího hlasu ho mírně překvapil. Znělo to tak rozhodně! Jako by za tím bylo něco víc a Eleně samozřejmě údiv v jeho očích nemohl ujít. „Nebo sis to rozmyslel?“ Zajímala se váhavě a on neměl nejmenší tušení, o čem to mluví. „Co?“ „Přeci to, na čem jsme se dohodli. Zapomněls? Že bychom se mohli po svatbě pokusit… No, nebýt už jen my dva.“ Nepatrně zrudla, protože se vážně tvářil dost zmateně a ona se před ním najednou cítila trapně, ale ihned jí bylo jasné, že to bude muset říct na rovinu, protože on skutečně nevěděl, o čem je řeč. Ach jo, zatracená amnézie! „Děťátko, miláčku. Dohodli jsme se, že bysme se o něj mohli pokusit už teď.“ Vysvětlila mu láskyplně a on na ní vykulil oči. Ou, tohle tedy nečekal! No, ale na druhou stranu… Sice ho ten návrh trošku šokoval, ale ve skutečnosti mu ta představa nebyla nepříjemná. A navíc, když spatřil to nadšení v Eleniných očích… Jak by jí mohl odolat a odepřít něco, co evidentně tak moc chtěla? A stejně to není doopravdy! Okřikl ho navíc jeho vnitřní hlas, který v posledních několika minutách úspěšně ignoroval, a jeho vzrůstající zájem poněkud opadl. No ovšem, není to doopravdy. Ve skutečném světě by o tomhle nikdy nemluvili, protože by to bylo zcela bezpředmětné, zato tady… „Jistě, už teď. Já vím, promiň, musel jsem si to v hlavě trochu srovnat.“ Odvětil proto rozhodně a Elena se na něj zářivě usmála. „Já vím, že nemám ještě dodělanou školu, ale literaturu můžu studovat i dálkově a navíc s tvým platem to zvládneme. Neříkám, že to bude snadné, ale… Bude to krásné, uvidíš.“ Zasnila se a on se k ní chtě nechtě musel připojit. Vlastně to byla vážně zajímavá představa. Nereálná, ale zajímavá… Před očima mu sám do sebe vyvstal obraz překrásné, kudrnaté holčičky s oříškově hnědýma očima, které byly tak podobné Eleniným a on se musel v duchu usmát. Nikdy ho sice nenapadlo, že by mohl být otcem a ve skutečnosti samozřejmě nemohl, ale proč si to alespoň nepředstavit… Jaké by to asi bylo, mít vlastní rodinu? Jeho jedinou rodinou byl už desítky let jen Stefan a jelikož to bylo značně složité „soužití“ (pokud se to tak vůbec dalo nazvat), opravdu by se nezlobil, kdyby mu osud přihrál někoho dalšího. Někoho, koho by mohl bezpodmínečně milovat, a kdo by bezpodmínečně miloval jeho. A on by byl skvělý otec! Nebo… by se jím alespoň snažil ze všech sil být. Napadlo ho vzdáleně, ale než se mohl na tu myšlenku soustředit, znovu se ozval jeho vnitřní hlas a celé tohle nádherné snění mu zrušil. Na co to proboha, myslíš! Okřiklo ho jeho podvědomí rázně a představa rodinné idylky se rozplynula jako pára nad hrncem. Tohle není skutečné! A nikdy nebude! On a Elena nikdy nebudou moct mít normální život, natož děti! I kdyby ten lék od Silase nějak získali, jsou jakékoliv tyhle myšlenky zcela předčasné. A tenhle svět prostě není reálný! A on by tu měl přestat blbnout a vrátit se zpátky tam, kam patří! Pomyslel si mrzutě a i když se na návrat zoufale netěšil, neměl na výběr. Bylo to tak správné a on by se měl vážně vzpamatovat. Zbytečně tu ztrácí čas mluvením o nesmyslech a utápěním se ve vlastní fantazii a to musí skončit! Hned! Nařídil si v duchu a opatrně se vymanil z Elenina objetí. „Miláčku, já nechci tuhle chvíli kazit, ale… Měla jsi pravdu, potřebuju si odpočinout. Myslíš, že bys mohla přijít zase zítra?“ Poslední větu se mu málem nepodařilo vyslovit, protože si byl téměř jistý, že žádné zítra v téhle realitě už nikdy nebude. Až se probere ve skutečném světě, najde Grace a donutí jí celý tenhle cirkus zrušit a všechno zase bude v pořádku. Tedy… Bude to tak, jak je to doopravdy a sem už se proto nikdy nevrátí, což byla dost bolestná představa, ale i tak to prostě udělat musel!

„Ovšem, jak chceš.“ Vyrušila ho Elena něžným úsměvem a láskyplně přitiskla své rty na jeho. „Zítra nás přijde víc, tak se těš!“ Dodala pak a jemu ta slova trhala srdce. No ovšem, zítra měl přeci přijít Rick… Bože, tak moc by si přál svého přítele vidět! Ale to… Prostě nešlo! No tak, je to jen sen, nesmíš to vnímat tak, jako bys je opouštěl! Oni nejsou skuteční! Utěšoval se v duchu, ale přesně tak to cítil. Jako by od Eleny a všech ostatních někam odcházel. Někam pryč, odkud už se nikdy nevrátí. Ne, tak nesmí přemýšlet! „Jasně, zítra. Miluju tě…“ zašeptal téměř neslyšně a Elena ho sjela pátravým pohledem. „Copak je, najednou jsi hrozně bledý. Bolí tě něco?“ Zaváhala při pohledu na jeho stěží potlačované slzy, ale on rychle zavrtěl hlavou a sklopil oči, aby mu z nich nemohla vyčíst lež. „Ne, je mi fajn. To jen ta zatracená únava.“ „Nemám zavolat sestru?“ „Ne, vážně je mi dobře.“ „Fajn, tak zítra.“ Připustila neochotně, protože celý konec téhle návštěvy se jí moc nezamlouval, ale pak přesto vstala a vyrazila ke dveřím, u kterých ještě jednou zaváhala, ale pak na svého snoubence vrhla přes rameno statečný úsměv a vyklouzla ze dveří. Damon jí přitom vyprovázel dlouhým, zoufalým pohledem, ale znovu už na ní nezavolal. Musel se vzpamatovat! Musel co nejdřív usnout a pak… Být zase tím, kým doopravdy byl. Upírem, ne kurátorem v muzeu, kterého čekala svatba s milovanou dívkou, rodina a krásný dlouhý lidský život. Bohužel…



3 reakce na FF: „Autonehoda Snů“-6.Kapitola

  1. Andreva napsal:

    Nádhera!:-) ani Damonovi nepřeju se vrátit zpět do reality… Ikdyž je tu otázka, co je realita! Vše nakonec mulže být i jinak a moc se teším na pokračování. Při představě Klause jako normálního člověka mi cukají koutky:-D

  2. elisa napsal:

    nádherný :) škoda jen že přidáváš jen jednou týdně :(

  3. terulka napsal:

    Úžasný! :) Taky Damonovi nějak nepřeju vrátit se do světa kde je upír.. Těším se na další:) Jen škoda že to přibývá jen jednou týdně…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Pes, kterého uzdravíš, tě nikdy nekousne. To je hlavní rozdíl mezi zvířetem a člověkem.“ Mark Twain