FF: „Autonehoda Snů“-7.Kapitola

Zdravím všechny a moc se omlouvám, že přidávám kapitolu až teď, ale dřív jsem to prostě nezvládla. Takže se zpožděním tu mám pro vás další kapitolu své povídky „Autonehoda snů“. A doufám, že se vám i se zpožděním bude líbit a byla bych opravdu moc ráda, kdybyste mi zanechali komentář, abych znala vaše názory. Moc mi to pomáhá při psaní. Další díl bude určitě v neděli a zítra se zase těšte na Volbu.  :-)

7.

„Bonnie, prosím, pomoz mu.“ Šeptala Elena zoufale, ale její kamarádka jen konečky prstů bezradně přejížděla po Damonově chladném čele. „Já bych moc ráda, Eleno. Už kvůli tobě, ale já vážně nevím, co mu ta ženská provedla. Při doteku z něj sice cítím nějakou silnou magii, ale nerozeznám, co je to za kouzlo.“ Povzdychla si a znovu se na své prsty pokoušela soustředit.

Ano, bylo to tam. Přímo pod rukama jí pulzovala silná magická energie, ale ona jí nedokázala identifikovat. Nevypadalo to jako žádné útočné kouzlo, které by znala. A že jich znala dost… Tohle jí připadalo jiné a podivně silně spjaté s Damonovou myslí. Nikdy nic podobného necítila, ale jedno věděla jistě. Nedokáže mu od toho pomoct. Ať udělá cokoliv, bez informací od té čarodějky, která na něj to kouzlo seslala, nemá nejmenší šanci ho zrušit. „Je mi to vážně líto.“ Zašeptala proto a ruce stáhla. Ale Elena se s tím nemínila smířit. „Prosím, Bonnie. Jsi naše jediná naděje. Alespoň něco zkus. Prosím…!“ Žebrala málem na kolenou a Bonnie napadlo, že vlastně jednu věc by možná udělat mohla. Elena jí podrobně vypodobnila, co se s Damonem děje a ona by mohla alespoň to kouzlo udělat snesitelnějším, když už ho nemůže zrušit. „Mohla bych se pokusit zmírnit ty jeho vlny křečí, které ho postihují, když je vzhůru. Znám kozla, které ulevují od bolesti. Alespoň by pak pro něj bylo snazší zůstat při vědomí, když tvrdil, že nesmí usnout.“ Nadhodila nejistě a Elena se toho chytla jak tonoucí stébla. „Ano! Prosím zkus alespoň tohle. Řeknu Stefanovi, že musíme najít Grace a klidně ho dokopu k tomu, aby po ní pátral! Ona to pak zruší a bude.“ „Ano, ovšem.“ Nechtěla se s ní Bonnie raději hádat, přesto, že jí bylo jasné, že zrušit takhle podivné kouzlo asi nebude procházka růžovým sadem, ale to Eleně říkat nechtěla. Byla už tak dost vyděšená, a ona se musela soustředit na to kouzlo. A navíc… Měla nejvyšší čas!

Damon se totiž pod jejíma rukama náhle zavrtěl a tiše zasténal a zdálo se, že procitá z toho hlubokého spánku, ve kterém byl po celou dobu, co se z něj snažila něco zjistit. Ale ona jeho návrat k vědomí nezpůsobila, to věděla jistě, přesto, že Elena jí ihned popadla za ruku. „Cos udělala?“ Vyhrkla šokovaně i trochu vděčně, ale ona jen zavrtěla hlavou. „Já nic, probouzí se sám!“ Informovala jí, ale pak vytrhla ruku z jejího sevření a položila Damonovi obě dlaně na spánky. „Pššt, to jsem já, Bonnie. Jen klid, zkusím ti pomoct, od té bolesti. Hlavně lež a nehýbej se!“ Zamumlala, přesto, že Damon jí nejspíš ještě nevnímal a zavřela oči: „Ascinda mulaf hinto ascinda…“ Začala tiše zaříkávat jeho bolest a velmi rychle jí také začala vnímat. Byla opravdu hodně silná a Damon jí pod rukama znovu zoufale zasténal, ale ona musela pokračovat. „…mulaf hinto ascinda…“ Opakovala těch pár slov pořád dokola a ono to vážně začalo zabírat! Naprosto přesně cítila, jak jeho bolest pod jejími slovy ochabuje a on se konečně trochu uklidnil…

Uf, to bylo probuzení! Nějaké takové sice čekal, ale bolest tentokrát zaútočila mnohem rychleji a také silněji, ale pak ucítil na spáncích něčí ruce a zaslechl hlas té malé čarodějky a najednou to bylo o něco lepší… A pak ještě lepší a pak… Už to byla prostě jen normální bolest hlavy, ne ta příšerná, mučivá křeč, která ho opakovaně posílala do bezvědomí. „Bonnie…?“ Zamumlal slabě, ale než mohla oslovená odpovědět, vrhla se k němu Elena a objala ho kolem krku. „Ach , Damone! Tolik jsem se o tebe bála!“ Vzlykla téměř stejně, jako ta z jeho snu, na kterou se vší silou snažil nemyslet a on jí malátně objal. „Já vím, lásko. Promiň.“ Vypravil ze sebe unaveně a Elena se od něj trochu zaraženě odtáhla. Nebyla od něj zvyklá na oslovení „lásko“, ale on si toho ani nevšiml. A jí popravdě řečeno taky mnohem víc zaujalo, že se jí omlouvá, protože nějak nechápala, proč by měl chtít její odpuštění. „Proč se mi omlouváš? Nemůžeš za to.“ Odvětila tudíž opatrně a nenápadně si ho prohlížela, protože jí připadal poněkud zmatený. A asi byl, protože na její otázku odpověděl opět dost nejasně. „Že mi to trvalo tak dlouho.“ Informoval jí mírně omámeně a pokusil se vytáhnout do sedu. Jeho hlava sice okamžitě zaprotestovala, ale šílené křeče se ani teď nevrátily, takže mrkl na Bonnie a podle jejího pyšného pohledu okamžitě pochopil, že je za jeho úlevou právě ona. Jasně, myslel si to… „Díky.“ Naznačil proto bezhlesně rty a Bonnie ho odměnila nepatrným úsměvem. „Jak se cítíš?“ Strhla však jeho pozornost na sebe opět Elena a on s odpovědí notnou chvíli váhal. Ne, že by nevěděl, jak mu je, to věděl bohužel až moc dobře, ale netušil, jak celou tuhle věc Elena vlastně přijme. „Nic moc…“ Připustil proto a v duchu se obával další otázky, která nutně musela přijít a samozřejmě přišla. „Ale co s tebou ta mrcha Grace vlastně provedla?“ Vyslovila Elena přesně to, na co nevěděl, jak by měl odpovědět a on horečně přemýšlel, co jí říct. Pravdu asi těžko, protože: „Poslala mě do alternativního světa, kde je všechno mnohem krásnější a jednodušší, než tady.“ by totiž vážně znělo divně. A proto se rozhodl mlžit. „Nasadila mi do hlavy dost…nepříjemné představy. Objevily se vždycky, když jsem ztratil vědomí.“ Oznámil jí dost pokřivenou verzi pravdy, ale ona mu na sto procent uvěřila a zatvářila se soucitně. „To mě hrozně moc mrzí. Ale neboj, nějak to vyřešíme.“ Stočila pohled k Bonnie a nasadila prosebný výraz. „Říká ti to něco, Bonnie? Připomíná ti to nějaké kouzlo, které znáš?“ „Bohužel ne, potřebovala bych vědět víc, takže…“ Obrátila se Bonnie přímo na Damona, ale ten jí okamžitě přerušil, protože nic víc pochopitelně říct nemohl. To už by to rovnou mohl vyklopit celé a to nechtěl. Vlastně ani nevěděl, proč to nechce, ale přišlo mu to nemyslitelné. „…takže Grace co nejdřív najdu a donutím jí to zrušit.“ Dokončil Bonninu větu dřív, než se mohla začít pořádně vyptávat a pokusil se vstát. Elena s tím ale nesouhlasila a stáhla ho zpět na pohovku. „Na to okamžitě zapomeň! Ty budeš odpočívat. Grace najdeme já a Stefan.“ „Já to zvládnu, neboj.“ Pokusil se jí Damon přesvědčit, aby ho nechala to všechno vlastnoručně ukončit, jenže předem věděl, že to bude těžký boj. Ale on vážně nechtěl, aby se do jeho záležitostí s Grace pletl někdo další! Natož Elena… Nebo dokonce Stefan! Ale Elena trvala tvrdohlavě na svém, přesně jak čekal…. „Ani omylem, víš přeci, jak zle ti bylo! Bonnie sice zblokovala tu šílenou bolest hlavy, ale i tak jsi slabý a potřebuješ odpočívat. My Grace najdeme a přivedeme jí sem.“ „Ale ona je nebezpečná!“ Bránil se Damon, protože ho děsilo, že by se Eleně tváří v tvář tak vyšinuté čarodějce, jakou byla Grace, mohlo něco stát (a Stefanovi konce konců taky) a to opravdu nechtěl. Ne kvůli němu! Ale k dalším argumentům se nedostal, protože ho náhle přerušil Stefanův chladný hlas. „Každá čarodějka je nebezpečná, ale Elena má pravdu. Jsi slabý, k ničemu bys nám nebyl. Proti dvěma upírům nebude mít šanci. Vyřešíme to za tebe.“ „Ne!“ Odsekl vztekle, protože to poslední, co by si přál, bylo, aby za něj Stefan řešil jeho průšvihy. Zvlášť po té jejich hádce, protože teď už si byl téměř jistý, že i kdyby mu Stefan pomohl, není to kvůli tomu, že by to udělat chtěl. Neměl na výběr… Nic víc v tom bohužel nebylo. A on nechtěl, aby tak jednal jen z donucení! To snad radši ať nedělá nic! Jenže Stefan stejně předstíral, že ho neslyší.

„Eleno, měly bysme vyrazit hned!“ Odvrátil se od svého bratra a ignoroval jeho zoufalý pohled. „Ne! Stefane, řekl jsem, že to zvládnu!“ Znovu se pokusil vstát a Elena ho opět stáhla zpět, ale tentokrát toho měl právě dost. „Pusť mě a nech mě jít! Ty nikam nejdeš!“ Okřikl jí ostřeji, než měl původně v úmyslu a až dodatečně si uvědomil, co to vlastně provedl. Ale už bylo pozdě… Elenina ruka ho totiž náhle skutečně pustila a jemu došlo, že tohle říkat neměl. Stačil totiž jediný pohled do jejích očí, aby z nich vyčetl ohromení a pak bohužel také zlobu, smutek a nevoli. „Nedělej mi to!“ Zašeptala téměř neslyšně, a bylo to horší, než kdyby na něj křičela. Nebylo totiž těžké v jejím hlase zaslechnout stěží potlačované vzlyknutí, ale tentokrát to nebyly slzy strachu, které se jí draly do očí. „Promiň, nemyslel jsem to tak…“ Začal omluvně, ale už bylo pozdě. Elena se totiž ani nehnula a dál na něj jen vyčítavě hleděla, dokud k ní rázně nepřistoupil Stefan a nenatáhl k ní ruku. „Tak jdeme?“ Připomněl jí nervózně svou přítomnost, ale ona jen mlčky zavrtěla hlavou. „Nemůžu…“ „Proč ne?!“ Nechápal a nejraději už by měl celou tuhle pitomou situaci s Damonovým průšvihem z krku, ale to, co mu Elena řekla, vážně nečekal. „Zakázal mi to.“ Vydechla totiž zlomeně a Damonovi, který jejich dialog ohromeně sledoval, bylo, jako by mu dala facku. Sakra! Tohle nechtěl! „Nemyslel jsem to tak, Eleno…“ Zopakoval naléhavě, ale ona jen tiše vzlykla a pokrčila rameny. „To je jedno…“ „Oč jde?“ Nebyl si Stefan stále ještě jistý, o co se tu přesně jedná, ale už pomalu začínal tušit. A nemýlil se. „Zakázal mi s tebou jít a já ho musím poslechnout…“ „Pouto?“ Ujistil se chladně a ona jen přikývla. „Naznačoval jsem ti, že toho dřív, nebo později zneužije.“ Konstatoval nevzrušeně mladší Salvatore a Damon měl chuť ho praštit. „Buď zticha!“ Zavrčel směrem ke svému bratrovi a ihned se vrátil zpět k Eleně. „Nechtěl jsem to pouto zneužít, neuvědomil jsem si to.“ Pokoušel se jí to vší silou vysvětlit, ale Eleny se jeho jednání evidentně dotklo. „Tak to zruš…“ „Jak?“ Byl ochotný udělat téměř cokoliv, ovšem kromě toho, co mu navrhla. „Dovol mi se Stefanem jít.“ „Ne!“ Nechtěl jí ovládat, ale nechtěl ani, aby se setkala s Grace! Mohla by jí ublížit! Jenže Elena ho sjela vyčítavým pohledem. „Proč ne?“ „Protože nechci, abys žehlila moje průšvihy!“ „A proto mi to prostě zakážeš?“ „Nechci ti to zakazovat…“ „Tak mi to dovol a nech mě rozhodnout podle sebe.“ „Ne!“ Na tomhle hodlal trvat, protože mu bylo jasné, jak by se Elena rozhodla, ale ani ve snu by ho nenapadlo, jak se jeho láska zachová, protože její výraz náhle ztvrdl a ona prudce vstala z podlahy. „Fajn! Jak chceš, nebudu se o tebe starat, když ti to vadí a nejsi ani ochotný dát mi právo na vlastní volbu!“ Zavrčela nebezpečně a než mohl Damon cokoliv dalšího říct, otočila se ke Stefanovi. „A ty nejsi o nic lepší!“ Informovala ho se slzami vzteku v očích a zmizela na chodbě. „Eleno!“ Vyhrkl Damon a chtěl za ní vyrazit, ale Bonnie ho předběhla. „Jdu za ní.“ Zarazila ho při dalším pokusu o opuštění pohovky a on jí jen bezmocně sledoval. „No, vypadá to, že jsem na Grace zůstal sám.“ Dorazil ho navíc Stefan, protože toho nijak zastavit nemohl a navíc musel přiznat, že s tou slabostí měl bratr pravdu. Vážně se cítil pod psa.

 „Stefane, ne…“ začal mírněji, protože křik mu evidentně k ničemu nebyl, ale Stefan ho mávnutím ruky zastavil. „Nesnaž se! Udělám to, ať chceš, nebo ne. Mě nemůžeš vnutit svou vůli, tak jako Eleně. Ale nemysli si, že to dělám kvůli tobě. Kdyby to bylo na mě, nevadilo by mi, kdyby sis v tom limbu ještě chvíli pobyl!“ Odmlčel se a zakázal si přemýšlet o tom, co právě řekl. Možná to opět bylo až zbytečně drsné, ale on nechtěl Damonovi dávat najevo žádné pozitivní emoce. Ne potom, co udělal přesně to, co slíbil, že neudělá-zneužil pouto (a Elena kvůli tomu měla vztek i na něj). Jasně, neudělal to schválně, ale tím se teď zabývat nechtěl a tak tam šokovaného Damona nechal sedět a vydal se ke dveřím. A jeho bratr zasažený jeho slovy se nezmohl vůbec na nic, jen měl najednou pocit, že ta bolest, které ho Bonnie zbavila, nebyla zas až tak příšerná v porovnání s tím, co cítil teď…

„Nemyslím si, že tě pustí dovnitř.“ Informovala Bonnie Damona, když se mu o několik minut později konečně podařilo dovrávorat do patra a narazil na ni přede dveřmi Elenina pokoje. „Nepustila tam ani mě, myslím, že ses jí hodně dotkl.“ Dodala ještě, když spatřila jeho nechápavý výraz a Damon měl chuť začít zoufale křičet. Nemyslel to tak! Nechtěl, aby se na něj Elena zlobila! Kvůli ní se sem přeci vrátil… Ale to jí pochopitelně říct nemohl a Bonnie také ne, protože i ona na něj měla viditelně zlost. „Budu na telefonu, kdybyste potřebovali pomoct s Grace.“Pozvedla svůj mobil a sjela ho chladným pohledem. „Díky Bonnie… Za všechno, hlavně za to potlačení bolesti.“ „Nemáš zač.“ Víc z ní nedostal, a když se kolem něj prosmýkla, raději se jí ani nesnažil zastavit. Stejně chtěl hlavně mluvit s Elenou, a tak se vydal ke dveřím a pokusil se vzít za kliku. Jenže marně, Bonnie měla pravdu, Elena se uvnitř zamkla a on najednou nevěděl, co by jí měl říct. „Eleno? To jsem já, Damon.“ Oznámil jí celkem zbytečně, protože ho pochopitelně musela slyšet, ale ona se neozvala. „Eleno, prosím. Je mi to líto. Nemyslel jsem to tak.“ Pokoušel se jí znovu neobratně omluvit, ale ani teď se nedočkal žádné odpovědi. „Eleno! Vážně mě to moc mrzí…“ „To je mi jedno, jdi pryč!“ No alespoň s ním už mluví, i když řekla přesně to, čeho se obával. „Eleno… Prosím, otevři…“ Žebral a bylo mu fuk, že se před ní ponižuje. Po tom, co všechno v tomhle i alternativním světě během uplynulých hodin zažil, zoufale toužil po jejím objetí a ne po zavřených dveřích. Ale Elenu ani jeho zmučený tón nijak neobměkčil. „Nebo co? Zase mi to nařídíš?“ „Ne… Samozřejmě, že ne. Jen si chci s tebou promluvit z očí do očí.“ „Ale já s tebou teď mluvit nechci, jdi pryč!“ Opakovala tvrdohlavě a on byl náhle v naprosto zoufalé situaci. Nemohl dál škemrat, aby ho pustila dovnitř a ani jí to nemohl říct nijak jinak, protože by to mohlo to zatracené pouto opět vyhodnotit jako rozkaz a to ani v nejmenším nechtěl. Přál si, aby ho k sobě pustila dobrovolně. A tak mu nezbylo nic jiného, než to ještě jednou zkusit jinak. „Miluju tě, a opravdu mě to strašně moc mrzí…“ Snažil se vyhnout jakýmkoliv dalším zmínkám o otevírání dveří, jenže Elena nezabrala ani na tohle, protože takhle otevřeně ještě vliv toho hloupého pouta nezneužil. Dobrá, u jezera ano, ale tam to chápala, teď se jí to ale neskutečně dotklo a nebyla připravená na to se s ním vidět. A tak si za zavřenými dveřmi jen setřela z tváří slzy a zhluboka se nadechla. „Promluvíme si o tom později, Damone. Teď mě prosím nech být.“ Zopakovala svou prosbu a jemu bylo, jako by mu zarazila do břicha ostře nabroušený kůl. „Eleno…“ zašeptal zlomeně, ale pak se téměř proti své vůli otočil a pomalu se vydal do svého pokoje. Tak takhle si návrat do reality tedy nepředstavoval…

Klesl zdrceně na postel a bylo mu vážně na nic. Vrátil se sem, protože doufal, že se tím všechno vyřeší, ale ono se nevyřešilo vůbec nic. Spíš naopak! Jediné osoby, kvůli kterým ten snový svět opustil, byly právě Stefan a Elena a zatímco Stefan mu dal jasně najevo, že o něj nestojí, Elenu se mu podařilo ranit tak hluboce, že by se nejradši neviděl. Nebo by spíš nejradši neviděl nic z tohohle příšerného místa! Kdyby zůstal v té snové realitě, možná by tam ztrácel čas a opájel se něčím zcela neskutečným, ale bylo by mu mnohem líp. Tam ho Stefan obdivoval, Rick byl naživu a Elena ho milovala, přičemž jejich vztah jim nekomplikovaly žádné zatracené nadpřirozené vlivy! A najednou se mu po tom světě neskutečně stýskalo. Čert vem, že je to jen kouzlo, které na něj ta mrcha Grace uvalila jako pomstu za to, co jí provedl. Naprosto šíleně toužil po tom se tam vrátit! Jako by ty pocity ani nemohl ovládat, ale co bylo hlavní, on ani nechtěl… Reálná Elena s ním nechce mluvit a skutečný Stefan je kdo ví kde. Byl ve svém pokoji úplně sám a každému bylo fuk, co tu bude teď dělat, takže kdyby se prostě trochu prospal… Elena mu přeci původně doporučovala, že by si měl odpočinout, tak proč jí nevyhovět? Jen na pár minut… Jen na malou chviličku… Rozhodl se během vteřiny. Ano, udělá to! Stačí usnout a může být šťastný a přesto, že to štěstí není trvalé, ani skutečné, on ho jako skutečné vnímal a to bylo hlavní! Tak nač čekat…?



3 reakce na FF: „Autonehoda Snů“-7.Kapitola

  1. terulka napsal:

    Dokonalý jako vždy!:)
    Těším se na další♥

  2. Rous napsal:

    tvoje povídky jsou lepší než seriál =)

  3. EG napsal:

    kedy bude ďalšia? :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Bůh stvořil člověka, ale nedal si to patentovat, a tak to teď po něm může dělat kdejakej blbec.“ Jan Werich