FF: „Autonehoda Snů“-8.Kapitola

Zdravím všechny! Mám tu pro vás další kapitolu své povídky „Autonehoda snů“. Doufám, že se vám bude líbit a byla bych opravdu moc ráda, kdybyste mi zanechali komentář, abych znala vaše názory. Moc mi to pomáhá při psaní. Další díl bude zase v neděli a ve středu se opět těšte na Volbu.  :-)

8.

 Damon mlčky zíral před sebe ve svém tichém, nehostinném pokoji a pořád ještě přesvědčoval sám sebe, že usnout a propadnout se zpět do toho nádherného snového světa je správné. Určitě je! Nebo není…? Ale co! Zaslouží si přeci být taky tu a tam šťastný, ne? Takže i kdyby to nebylo tak docela správné, proč to neudělat?

On přeci málokdy dělá správné věci, a většinou se mu dobré skutky po zásluze vymstí, tak proč se prostě zase jednou nezachovat sobecky a neudělat jen něco sám pro sebe? Nebude to přeci napořád, jen dokud se Stefan nevrátí. Pak ho prostě vzbudí a bude to… Tak proč jeho podvědomí pořád protestuje? Nechce ho poslouchat! Chce se podat té mámivé touze, které ho momentálně ovládala a vrátit se tam, kde ho všichni mají rádi, kde o něj stojí a kde jsou na něj pyšní. Ovšem, není to realita, ale on kašle na realitu! Pro dnešek tedy rozhodně, jenže…

 Jenže tu byl problém! A velký problém! Nechtělo se mu totiž spát! A to bohužel ani trochu. Srdce mu z toho všeho, co právě prožil, bilo tak rychle, že si těžko mohl jen tak lehnout a čekat, že k němu spánek sám od sebe přijde. Bez šílené bolesti hlavy nebylo zase tak snadné jen tak usnout, zvlášť pro upíra, jako byl on. A sporýš tu neměl, takže tím se do bezvědomí nepošle a prášky na spaní by mu asi vážně nepomohly. i když by mohl zkusit nějaké najít. Přišlo mu vzápětí na mysl a ten nápad se mu ihned zalíbil. No ovšem, určitě mu tu něco zbylo po Andy! Docela často tu u něj spávala a přesto, že on jí dokázal celkem spolehlivě utahat, jako každá vynervovaná žurnalistka měla se spánkem potíže. Jasně, to bude ono! Několikrát jí přeci přistihl přitom, jak do sebe cpe nějaké tablety a dovolil jí, aby si je tu u něj nechala. V koupelně nad umyvadlem! A jelikož v koupelně příliš často věci nepřerovnával, ještě tam musely být!

Vstal tak rychle, že se mu stále trochu třeštící hlava docela slušně zatočila, ale on to ignoroval a vyrazil do koupelny. Tak copak tu máme? Otevřel opatrně zrcadlovou skřínku plnou sprchových gelů a dalších nesmyslů a chvíli se v ní bezvýsledně přehraboval. Ale pak… Bingo! Objevil konečně to, co hledal a vylovil na světlo lahvičku s nápisem „Restoril“. No páni, moc se sice v nabídce farmaceutických firem nevyznal, ale tohle byla docela síla. Andy musela mít nějakého známého v lékárně, jinak by jí to rozhodně neprodali, ale jemu se přesně tohle hodilo. A dokonce stěží načaté balení, to by možná mohlo uspat i upíra, ale pro jistotu… Vrátil se zpět do ložnice a vydal se k prádelníku, jehož poslední zásuvka ukrývala kromě několika sáčků s krví i nejméně pět lahví kvalitního burbonu. Pro jistotu to ještě pojistí tímhle, protože léky na spaní v kombinaci s alkoholem, to zaručeně položí i jeho! Jo, samotný alkohol, to by bylo horší… Ono totiž opít upíra je dost časově náročné a on už prostě nechtěl čekat! Chtěl odtud pryč a hned! A udělá pro to cokoliv, klidně do sebe narve i koktejl sedativ a burbonu! Okřikl v duchu svůj vnitřní hlas, který ho před takovým hloupým chováním důrazně varoval, a jeho racionální já se nad celým tímhle plánem pochopitelně okamžitě zhrozilo. Ale on ho už neposlouchal! Jako by mu mysl vážně ovládlo něco, co nemohl kontrolovat. A proto rázně rozšrouboval lahev a současně otevřel lahvičku s léky. Měli dost podezřelou narůžovělou barvu, ale to ignoroval, nasypal si jich plnou hrst a bez dalšího váhání je všechny najednou zhluboka zapil burbonem. A pak ještě jednou a ještě a lahvička v jeho ruce byla prázdná… Tak a děj se vůle boží! Pomyslel si nesoustředěně a vrávoravě se vydal zpět k posteli, na kterou v minutě klesl a zavřel oči. Snad to bude účinkovat rychle… Pomyslel si a poslepu se ještě několikrát zhluboka napil zlatavého alkoholu. A skutečně nemusel čekat dlouho…

…Když znovu otevřel oči, byla kolem něj totiž absolutní tma a on si snadno uvědomil, že už rozhodně není v penzionu. Páni, ono to vážně vyšlo! Zaradoval se, když bezpečně poznal známý nemocniční pokoj a okamžitě mrkl na hodiny na zdi. Ale ne, bylo teprve něco kolem čtvrté hodiny ranní, ale to mu bylo fuk! Hlavně tu nesmí usnout, musí vydržet do rána a pak… Pak přijde Elena a Stefan a taky Rick a on bude moct být s nimi. Sice nebyli skuteční, ale on se tím teď nechtěl zabývat. Bylo to, jako být doma… Tak krásný pocit už hrozně dlouho nezažil, ale teď si ho hodlal pořádně užít!

Elena s povzdechem vstala z postele, a jelikož jí bylo vážně mizerně, rozhodla se uklidit celý pokoj, aby se alespoň trochu zabavila. Bohužel brzy se ukázalo, že toho tam k úklidu zas až tak moc není a přesto, že se vší silou snažila soustředit na skládání těch několika málo kousků pohozeného oblečení a přerovnávání věcí sem a tam, její mysl stále utíkala k tomu, co jí trápilo. A ono jí toho bohužel trápilo hodně! V první řadě měla na Damona zlost kvůli tomu, že zneužil pouto, ale jak její prvotní vztek opadl, chtě nechtě si musela přiznat, že to možná trošku přehání. Damon to neudělal úmyslně, to věděla od začátku a navíc se jí pokoušel omluvit a bylo mu to příšerně líto, takže nakonec to jediné, co mu mohla vyčítat, bylo to, že odmítl svůj zákaz ohledně hledání Grace zrušit. To dělat opravdu neměl, ale na druhou stranu jí bylo jasné, jaké důvody ho k tomu vedly. Prostě se o ní bál a chtěl si to vyřídit sám, ostatně jako vždycky. Damon byl prostě tvrdohlavý mezek, ale ublížit jí rozhodně nechtěl a ona naprosto zbytečně ublížila jemu. Ne, opravdu to neměla dělat… neměla ho vyhodit od svých dveří a měla si s ním o tom v klidu promluvit.

Povzdychla si v duchu a otráveně odhodila svetřík, který právě skládala. Měla by se na úklid vykašlat a jít za ním! Určitě je u sebe a je tam sám a to není v jeho stavu moc dobré. Měla by ho podpořit a ne vyvádět kvůli… No, nesmysly to zrovna nebyly, ale momentálně to nebylo nijak zásadně důležité. Potom, jak se k Damonovi chová Stefan, by pro něj alespoň ona měla být oporou. „Ach jo, vážně se někdy chovám jak malá!“ Spílala si potichu a pomalu se vydala ke dveřím. Sice měla trochu strach z toho, že by se s Damonem mohli dál hádat, ale přitom si v duchu přísahala, že udělá všechno proto, aby to v žádnou hádku nevyústilo. Ne, nebudou se spolu hádat! Nechce se s ním hádat, chce ho obejmout a říct mu, že už se na něj nezlobí a že byla pitomá a vystresovaná, protože má o něj starost. Ano, to bude ono. Přesně tohle od ní teď Damon potřebuje slyšet, ne to, že jí svým neuváženým chováním ublížil. Ujasnila si své roztříštěné myšlenky a dokonce se na to objetí, které si usmyslela, začala těšit. Vážně měla o Damona strach, takže…

Vydala se k jeho ložnici a vzala za kliku. Jenže pak si to rozmyslela, pustila ji a rozhodla se mu dát možnost zachovat se k ní stejně, jako ona k němu a nepustit jí dovnitř (sice doufala, že se to nestane, ale co kdyby…). „Damone?“ Začala proto mírně, přesto, že o ní musel vědět hned, jak vyšla na chodbu, ale žádnou odpověď nedostalo. Ou, to vypadá, že se vážně rozhodl chovat stejně jako ona. Ach ne… „Damone, můžu dovnitř? Já… Hele, omlouvám se, jak jsem se chovala. Prosím, pusť mě tam. Promluvíme si.“ Snažila se udržet optimistický tón, ale jistou prosebnost se jí z hlasu nepodařilo vystrnadit. Ale opět žádná odpověď… Kruci, to není dobré! Asi se na ní vážně zlobí… „Damone, prosím. No tak, přeci si nebudeme hrát na zločin a trest! Vím, že jsem se chovala nemožně, když jsem tě k sobě nepustila, nevracej mi to.“ Ale ani tentokrát se uvnitř v ložnici nic nepohnulo a Elena zaváhala. Třeba tam vůbec není! Damon není ten typ, který by se neozval. Dávno už čekala nějakou sarkastickou odpověď, nebo ironicko poznámku, ale ticho? Ne, to se mu opravdu ani trochu nepodobalo. „Damone, jsi tam? Není ti nic?“ Zkusila to ještě jednou, ale když ani teď nezaslechla zevnitř vůbec žádný zvuk, rozhodla se jednat. Maximálně jí vyhodí, no. Stiskla rozhodně kliku a dveře se s nepatrným zaskřípěním pootevřely. Bezva, alespoň, že není zamčeno…

„Damone?“ Nakoukla zvědavě dovnitř a opravdu čekala, že pokoj bude prázdný, jenže… Nebyl! „Damone!“ Ten po kom pátrala, ležel se zavřenýma očima na posteli, ale co bylo nejhorší, nejevil nejmenší známky života! „Pane bože!“ Ujelo jí a vrhla se k němu tak rychle, jak jí upíří schopnosti dovolily. Přeci nemůže být… Ach díky bohu, dýchá! Uvědomila si ihned, jak se nad ním sklonila, ale musela uznat, že ten dech je dost mělký a tlukot jeho srdce zase naopak velice rychlý a chvílemi dokonce nepravidelný. Že by zase nějaký vliv toho kouzla? Sakra, neměla ho nikdy nechávat samotného! „Damone, slyšíš mě?“ Otočila ho jemně na záda, ale pak strnula. Teprve teď si totiž všimla, že na posteli se válí téměř dopitá lahev burbonu (což tedy nebylo zas až tak zvláštní, protože Damon své problémy docela často řešil něčím ostřejším), ale co bylo horší a pro ní absolutně nepochopitelné, bylo to, že hned vedle burbonu ležela prázdná lahvička od nějakých léků. „Co to…“ Zamumlala šokovaně a chňapla po ní, aby zjistila co to kruci je, ale ani ve snu by jí nenapadlo, že si na ní přečte název „Restoril“. Cože? Ten název znala, ale to přeci byly… Léky na spaní! A hodně silné! Několik jich dostala od lékaře tenkrát po nehodě svých rodičů, ale vážně jen málo, protože to byl takový driák, že po něm zvládla spát klidně celý den! Ale co to proboha dělá tady? A hlavně proč by si Damon bral něco takového? Upřímně pochybovala, že by to s upířím metabolismem něco udělalo, leda, že… Strnula a došlo jí, že jedna nebo dvě tabletky by nejspíš na upíra skutečně neúčinkovaly (kdyby je mohly sejmout léky na spaní, každý lovec by jich měl doma hromadu), ale kdo ví, kolik jich v téhle lahvičce původně bylo a k tomu ta téměř dopitá lahev alkoholu… „Ne!“ Ujelo jí vyděšeně, přesto, že racionální část její mysli jí jasně říkala, že i kdyby do sebe Damon narval celé balení tohohle jedu a zapil to lahví burbonu, nemělo by se mu nic vážného stát a zděšeně s ním zatřásla. „Damone! No tak, prober se! No tak!“ Bohužel nedocílila vůbec ničeho. Sakra! Co to do něj do prdele, vjelo?! Proč by si tohle všechno bral? Pokus o sebevraždu to zcela rozhodně nebyl, protože, přesto, že normálního člověka by tahle kombinace opiátů a alkoholu odrovnala celkem spolehlivě, Damon rozhodně nebyl takový idiot, aby se zkoušel zabít zrovna takhle stupidním způsobem! A hlavně proč by se měl zabíjet? Kvůli jedné hádce těžko… To zdaleka nebyl jeho styl! Jo, že by se zpil do němoty, nebo provedl nějakou jinou pitomost, tomu by věřila, ale tohle? Tohle vypadala úplně jako by chtěl vědomě omdlít, ale proč by měl chtít upadnout do bezvědomí? Vždyť tam dole v salonu, mluvil o tom, že kvůli tomu kouzlu nesmí usnout a že mu ve spánku Grace promítá do hlavy nějaké příšerné představy? A teď by se hnal do bezvědomí dobrovolně? To jí absolutně nedávalo smysl, ale hlavní bylo ho teď co nejdřív probudit. „Damone, no tak! Musíš se probrat!“ Podepřela ho a znovu s ním vehementně zatřásla, ale on na její hlas ani nic jiného vůbec nereagoval! Pane bože, co s ním bude dělat?! Musí ho přeci nějak probudit! „Slyšíš mě?“ Nic, ticho… „Damone!!!“…

„Pane Salvatore, máte tu návštěvu.“ „Ano já vím, děkuju.“ Věnoval Damon mladičké zdravotní sestře zářivý úsměv a ona otevřela dveře jeho nemocničního pokoje dokořán. Konečně bylo ráno a konečně se dočkal! A vážně to čekání stálo za to, protože vzápětí do místnosti proklouzly, kromě Stefan a Eleny i Jeremy, Klaus a… Rick! Páni, jeho nejlepší přítel vypadal fakt skvěle! Hladce oholený, střízlivý a ve skvěle padnoucím obleku působil jako zcela seriózní středoškolský profesor a přesně tím nejspíš taky byl. A Damon musel uznat, že tahle spokojeného, ho nejspíš v reálném světě nikdy neviděl. „Ahoj, kámo! Tak cos to prosím tě prováděl s tím novým autem? Takhle ho zdemolovat!“ Zahlaholil Rick bodře hned, jak Damona spatřil a ten měl vážně co dělat, aby potlačil svůj přehnaně nadšený a hlavně dojatý výraz. Ale pořád nemohl uvěřit tomu, že Rick stojí přímo před ním. Bylo to tak… Dokonalé! „Já nevím, já si to nepamatuju. Ale prý za to můžou brzdy, nebo co…“ Zamumlal trochu zahanbeně, protože to vážně znělo spíš jako výmluva, ale Rick nad tím jen mávl rukou. „Ale co, je to tvoje auto. No, teda spíš bylo. Teď budeš holt muset zase pár měsíců vydělávat na nový.“ Poznamenal s šibalským úsměvem a Damon musel uznat, že asi vážně bude mít celkem slušný plat. Pokud totiž opravdu zdemoloval nové Camaro a Rick si přesto myslí, že mu bude trvat jen pár měsíců vydělat na nové, musí být jeho výplatní páska docela síla! To by si s Elenou to dítě vážně asi mohli dovolit i během jejího studia… Ale kruci, na co to zas myslí? Není to skutečné, i když… Momentálně to bylo fuk, protože hlavní byla jeho návštěva! „Rád tě vidím, Ricku… neodpustil si nenápadnou poznámku, které rozuměl jen on, ale jeho přítel to evidentně cítil stejně. „A já tebe, brácho. Fakt jsi nás všechny hrozně vyděsil. Do toho příštího auta ti pořídím řidiče.“ Poplácal ho po rameni, ale to už se k němu tlačil i Jeremy s úsměvem od ucha k uchu a kromě mírně kratšího sestřihu, vypadal přesně tak, jak si ho pamatoval z reality. Namakanej puberťák. „Nazdar skoro-švagře!“ „No nazdar.“ Ušklíbl se Damon, protože by si ještě chvíli rád promluvil s Rickem, ale nadšení v Jeremyho očích ho přesvědčilo o tom, že mladý Gilbert ho taky velice rád vidí. A byla to pravda. „Díky bohu, že jsi v celku. Už jsem se na svou uplakanou ségru nemohl koukat. A co hůř, kdyby ses neprobral, nebyla by svatba! A sestřička by mi zůstala doma na ocet a dál mi tam zabírala místo!“

„Hele brzdi!“ Přiletěl mu však náhle zezadu políček od Eleny a Damon se mohl jen rozesmát. Bylo krásné vidět ty dva v normálním sourozeneckém vztahu, i když bráška Elenu evidentně docela štval. „Hej! To je napadení veřejného činitele!“ Bránil se Jeremy a Damon si až teď uvědomil, že má na sobě maskáče a v ruce typickou kadetskou čapku. „Žádný veřejný činitel ještě nejsi a nejspíš ani nikdy nebudeš, bažante.“ Vyplázla na něj Elena jazyk a on se nafoukl. „Náhodou vojenská škola v Denveru je velice prestižní!“ „No to možná je, ale ty jsi teprve v prváku, takže se uklidni.“ Přerušil sourozeneckou hádku Stefan a Damon mu za to byl vděčný. Sice bylo hezké dozvědět se, kde a co Jeremy dělá, ale on se chtěl věnovat všem, které tu teď měl před sebou. Všichni se na něj tak krásně usmívali a on se cítil skutečně jako doma… Ale pak… Hlavou mu náhle projela velice nepříjemná bolest, ne nepodobná té, kterou mu v reálném světě Bonnie pomocí kouzla odstranila, a z hrdla mu uniklo tiché zaúpění. „Co se děje,“ Byli hned všichni kolem něj na nohou, ale on si jen promnul spánky a statečně se usmál. „Nic… To nic, jen mě trochu bolí ta moje zatracená hlava.“ „Chceš si odpočinout? Máme jít pryč?“ Objala ho pohotově Elena, ale to ani v nejmenším nechtěl. „Ne! Nikam nechoďte, je mi dobře.“ „Ale nevypadáš tak, jsi dost bledý…“ Poznamenal tiše Rick, jenže Damon se znovu pokusil usmát. „Ne, to jen…“ Nedořekl, protože bolest tu náhle byla znovu a s ní i něco dalšího. Hlas…

„Damone! No tak, prober se! Slyšíš mě!“ Byla to Elena, ale potíž byla v tom, že ne ta Elena, která tu vedle něj seděla a s vyděšenýma očima ho něžně objímala. „Ne!“ Ujelo mu, zatímco ruce mu vystřelily k čelu a Stefan se okamžitě natáhl ke zvonku vedle lůžka. „Zavolám sestru..“ „Ne! Snažil se ho Damon zastavit, ale další vlna křečí s sebou přinesla i nevolnost, ale hlavně náhlou slabost.“ Sakra, ne! Nesmí teď omdlít! „Ne…“ „Damone, no tak… To je, ono, probuď se…“ „Ne!“ „Ano!“ „Ne! Já nechci…“ Vyjekl zmučeně, protože momentálně se ocitl přímo mezi stavem vědomí a nevědomí a to znamenalo i mezi oběma světy a ucítil na sobě kromě paží snové Eleny, i objetí té skutečné. Ne… Ještě zaznamenal Stefanův hlas, který na něj zděšeně mluvil, ale on už ho nevnímal… Obraz nemocnice a všech, které tam kolem sebe měl, se mu před očima rozplýval, jako odraz na rozvířené vodní hladině a střídavě místo něj viděl něco zcela jiného… Elenu! Jenže tu reálnou Elenu! Vyděšenou a zoufalou, kterak s ním třásla a mluvila na něj, zatímco on opakovaně ztrácel a znovu nabýval vědomí až nakonec… ho ztratil docela…!



3 reakce na FF: „Autonehoda Snů“-8.Kapitola

  1. terulka napsal:

    Dokonalost! Těším se na další jen škoda že je až za týden :(

  2. elisa napsal:

    už se nemůžu dočkat další :) doufam že tam bude víc Ricka :)

  3. mona 1995 napsal:

    úžasne už teraz sa teším na pokračovanie.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

„Jedna ženská vidí často dál, než pět mužských s dalekohledem.“ Jan Werich